Přestávka

Ahojky lidičky,

jsem moc ráda, že sem chodíte a chci vás poprosit o trochu trpělivosti, teď totiž tak trochu nemám přístup na net. Vlastně se sem vůbec nedostanu, takže sem nemůžu psát, i když mě zrovna napadá tolik věcí. :-((( Zkusím je sem dát dodatečně, pokud se vůbec dostanu k jejich napsání.

Díky moc za pochopení!:-) Všem vám přeju hezký zbytek roku a pořádně si užijte Silvestra,

ahojky Angelika

Obraz mého exhibicionistického já

Pokud nevíte, na co tímto názvem narážím, tak kromě toho, že tenhle článek bude o obraze, podobně se jmenovalo jedno slavné dílo spisovatele, který mi už vypadl z paměti.

Dneska večer jsem ve výloze jednoho obchodu viděla fantastický obraz. Byl v různých odstínech červené a zaujal mě na první pohled. Nepamatuji si každý detail, ale stále ho mám v mysli a doufám, že na něj hned tak nezapomenu, protože byl opravdu kouzelný.

Co na něm bylo tak zvláštního? Ani přesně nevím, měl v sobě myšlenku, tón, barvu a snad i vůni. Bylo v něm něco melancholického, sexy, vzrušujícího… něco, co v člověku musí vyvolat určitý pocit, určitou náladu. Nelze kolem něj jen tak projít a ani si ho nevšimnout.

Obraz byl malovaný na šířku, byla na něm velmi pěkná slečna ležící na tmavě hnědé posteli, ze které dolů splývalo prostěradlo. Ležela na pravém boku a pod rukou měla nakrčený polštář. Byla jen mírně oblečena do noční košilky, kterou měla svůdně vyhrnutou téměř k bokům. Hluboký dekolt lákající mužské pohledy byl zvýrazněn díky vlasům svázaným do drdůlku na temeni hlavy.

Jak jsem tam stála, měla jsem ohromnou chuť něco napsat, kdybych u sebe měla bloček, snad bych si sedla na chodník a začala psát příběh.

Nahlas jsem přemýšlela, co cítí ta dívka na obraze. A myslím, že mi to docela šlo. Zahleděla jsem se jí na tvář a uvědomila si, že napjatě nebo spíš trochu zvědavě kouká přes celý obraz kamsi pryč. Co tam vidí? Moje fantazie tam vytvořila příjemného, dobře vypadajícího mladého muže, který se buď právě sprchuje a nechal (možná naschvál) otevřené dveře do koupelny a jeho nahé tělo se rýsuje za matnými tabulemi skla, nebo už možná vychází ze sprchy a kolem pasu má ležérně omotaný ručník. Ať už je to jakkoliv, té dívce je ten pohled očividně příjemný.

Podle lehce zvlněných rtů soudím, že se cítí spokojená. Je zvědavá, co bude dál, a zdá se, že se na to i těší. Je spokojená sama se sebou, protože ví, že jí to moc sluší a její přítel na ní bude moct oči nechat. Připadá mu totiž ohromně svůdná a krásně ženská. Zvláště pramínky, které jí padají do tváře, ji dělají křehkou.

Na jednom ramínku saténové noční košilky je připnut květ, který přitahuje pohled k dívčiným ňadrům. Ale dříve než se zahledíte do hloubky výstřihu, upoutá vaši pozornost romantický náramek na dívčině ruce a nebo spíše druhá ruka, lehce položená na nahém stehně.

Tenhle obraz na mě hodně zapůsobil. Možná jsem v něm trošku našla sebe nebo něco, co mi bylo blízké. Možná mě zaujala citlivost, s jakou malíř vykreslil jednotlivé kontury, a možná jsem měla možnost nahlédnout do toho, jak se ta dívka asi cítila, když ji maloval.

Náročné pondělí

Po včerejší pesimistické náladě jsem dnes kupodivu plná optimismu a sil. Nevím, kde se to ve mně bere, protože k tomu absolutně nemám důvod, ale to je jedno, kde se bere dobrá nálada, hlavně že tu je.

Jinak včera to bylo velmi zajímavé… a vlastně i dneska. Měla jsem mít hotové dvě prezentace a bylo jasné, že obě nestihnu. Tak co s tím? Celý den jsem se patlala s jednou a pak zjistila, že jsem vlastně nic neudělala, mimo jiné i proto, že jsem myšlenkami stále u písemky a seminárkám se zas tolik nevěnuju, tak jsem ji pak nechala plavat a šla se věnovat té druhé.

Pocity jsem z toho měla smíšené, ale převažovala špatná nálada. Nejsem ten typ lidí, kteří se usmějí a řeknou, že to nějak dopadne. V tuto chvíli si vždycky vybavím jednu bajku. Už jsem ji určitě říkala, ale kdyby ne, tak jen v rychlosti:

Byly tři rybičky a hrozilo jim, že je vyloví rybáři. První si řekla: "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek" a uplavala, druhá si řekla: "Ráno moudřejší večera" a ráno se značnými problémy utekla. Ta poslední si řekla již zmíněné: "Nějak bylo, nějak bude" a skončila na pánvi.

Vždycky když začínám propadat pasivitě, říkám si přesně tuhle bajku a obvykle mě to dožene k maximálním výkonům. Ale tentokrát ne! Věděla jsem, že to nemám šanci stihnout. Dokonce jsem počítala i s možností, že učitelce řeknu přímo do očí, že jsem tu práci nevypracovala, poněvadž nevím co s tím. A snad i to, že jsem to nestihla. Pravděpodobně by mě za to sežrala, ale dávám přednost upřímnosti před schováváním.

Dneska to sice byly nervy, brzké vstávání a kdesicosi, ale každopádně to díky úžasnému kamarádovi dopadlo dobře. Udělal prezentaci za nás, dokonce mi připsal dvacetiprocentní podíl, což vzhledem k tomu, jak byl naštvanej, absolutně nechápu. Takže dneska jsme se na to spolu mrkli, všechno vysvětlil a prezentace kromě toho, že jsem se hned v první větě přeřekla (místo obnova sadů – obnova vztahů :-)), proběhla úspěšně.

Druhá dnešní prezentace se v rámci možností také zdařila, takže jsem spokojená. Ale co bylo na dnešku nejlepší, jsou moji dva suproví kamarádi. Jeden mě rozesmíval a druhý mi připravil úžasný dárek. Ale co mi dal, vám povím až později, snad na to nezapomenu.

A teď se asi půjdu učit, tohle bude trošku hektickej týden.

Proč s sebou vždycky nosím korunu pro štěstí?

Hodně lidí věří na nějaké talismánky. Někdo nosí na krku amulet a jiný třeba v peněžence korunu. Jak jsem k ní přišla? Ále takovou normální cestou – zašla jsem kámošce koupit horkou čokoládu, korunu, kterou jsem jí chtěla vrátit, odmítla se slovy: „To si nech pro štěstí!“

V rámci blbnutí jsem odpověděla: „Nechám,“ a dala si ji do kapsy. Od té doby ji nosím s sebou.

Ale k věci. Včera jsem se rozhodla udělat takovej větší nákup – to víte, vánoční dárky. Počítala jsem si, kolik utratím, aby mi to vyšlo, protože už se mi párkrát stalo, že mi chyběl padesáťák nebo podobná částka. Ale to se mnou většinou byl někdo, kdo mě vytáhl z bryndy. Včera jsem nikoho takového s sebou neměla.

Věděla jsem, že můžu koupit něco za 10 Kč a vyjde mi to na tu pětistovku. A pak tam mám ještě nějaký drobný, kdybych se o trochu sekla.

Kamenem úrazu se staly pralinky, protože vím, že je kámoška zbožňuje, rozhodla jsem se je koupit. V těch drobných mám desku a ta dvoukačka tam snad bude! Byla, i dalš koruna, ale padesáťák mi chyběl. Ale vzpomněla jsem si, že v boční kapsičce občas tahám nějakou tu korunku pro štěstí, mimochodem o jedné jste tu už možná četli, na štěstí tam byla.

Tak takhle jsem přišla o korunku pro štěstí a jednu trapnou chvíli.:-)

Prezentace

Tak se jdu pochlubit, jak to dopadlo s tou prezentací. Byla to sranda, to nelze popřít. Nakonec jsme snad ani nemuseli prezentovat, ale znáte to. Učitelka se zeptá, jestli někdo nechce dobrovolně, nikdo nechce, tak někoho vybere a stejně to budete vy. A když už se s tím člověk tak nadře, proč by za to aspoň nemohl mít nějaké body? Stejně není co ztratit.

Počítač si na nás vymyslel takovej malej vtípek – hodil tam jiné pozadí a… už jste někdy na tmavě modré pozadí položili černé písmo? Není to nic moc a fakt to nejde přečíst. Takže jsme měli radost! Ale jinak to šlo.

Kámoš byl suprovej, čtení těch úvodních hlodů mu sice trošku působilo problémy, ale když vyprávěl, jak co počítal, přemýšlela jsem, jestli si to fakt potají nepropočítával. Přece si to nemohl tak dobře zapamatovat a tvrdit to tak suverénně jen po včerejší hodince, kterou jsme tomu věnovali! Mohl!!! Ještě se mě na něco triviálního mezi řečí, když byl chvilku klid, zeptal a v pohodě pokračoval dál. Měla jsem co dělat, abych se nesmála. Byl prostě fantastickej.

Zato moje prezentace byla fiasko… aspoň já mám pocit, že mi to fakt nešlo, sem tam jsem se zadrhla, taky tam nic nebylo vidět a dotazy, které mi kladla učitelka, jsem moc neuměla zodpovědět, ale výsledky jsem měla všechny správně. Aspoň že tak.:-)

Jak to bylo s Mikulášem

Zase jednou si říkám: „Holka neblbni, je pozdě, musíš se vyspat, zítra bude náročný den.“ Ale moje druhé já mi říká: „Jak dlouho jsi už nic nenapsala na blog a teď tě to tak láká.“ Skoro jak spánek:-). No jo, dneska, teď už je to vlastně včera, jsem byla na čertech. Bylo to super. Asi to byli ti nejlepší čerti, jaké jsem kdy zažila. Ba ne, to samozřejmě kecám… ale čerstvé zážitky jsou vždy nejlepší.

Už jsem byla smířená s tím, že čerty stejně jako vloni neuvidím. Jo, to se stává, když má člověk pořád moc práce, spoustu plánů a stále něco kutí. Zvlášť když stále něco kutí za někoho jiného. To občas dělám, ale tak co už se mnou… mám přátele, kteří za „trochu“ dřiny stojej a navíc nejen já dělám něco za ně, ale i oni mi často pomůžou, když to potřebuju.

Dnešní (vlastně včerejší, nějak si na to nemůžu zvyknout) večer byl jasný – pročíst si a připravit práci na zítřek. Vysvětlit kámošovi o co vlastně jde, abychom to zítra v klidu společně odprezentovali.

Když jsem se mrkla na mobil, vlastně čirou náhodou, objevila jsem na něm lákavou pozvánku na čerty. Váhala jsem, znělo to vážně slibně… ale ne, řekla jsem si a šla za kamarádem. Pak mě napadlo, že bychom se mohli domluvit – buď se budeme učit celý večer, nebo teď a já pak půjdu, pokud to ještě bude mít smysl a nebo, podle mě nejhorší varianta, teď půjdu, někdy (kdovíkdy) se vrátím a pak se do toho pustíme. Samozřejmě že jsme vybrali tu nejhorší variantu. Ale nakonec jsem za to byla ráda, jsem zvědavá, co budu říkat dneska. Ale co, i ta nejhorší hodina má přece jen šedesát minut.

Večer byl suprovej, potkala jsem spoustu milejch lidí, řekla andělovi básničku a dostala hrst plnou buráků, mandarinek, jakéhosi koláčku, bonbonů a něco, co bylo vážně výtečné, ale opravdu netuším, zda to byl domácí sušený banán, rozinka, fík, nebo co to vlastně mohlo být. Každopádně to chutnalo zajímavě a já se potom jen olizovala.

Ještě jsem se pak stavila za známými, nebo vlastně ještě ne moc známými a byla mile překvapená, jak se s nimi krásně povídá, vůbec se mi nechtělo odejít a bylo mi s nimi hrozně moc dobře. Měla jsem pocit, že mezi ně patřím a bylo to báječný. Povídali jsme si o všem možné, od nahřívacích polštářků až po čerty.

Co pro mě ale bylo největší překvapení? Že jsem od úplně cizích lidí dostala mikulášskou nadílku. Šlo jen o perník s Mikulášem a mrňavou žabičku, ale byl to snad nejhezčí dárek, jaký jsem kdy od Mikuláše dostala. Já vím, zase přeháním, ale vlastně mě to dost dojalo, protože… během posledních čtrnácti dní toho je na mě trošku moc. Já nevím, co jsem udělala tak úžasnýho, ale mám pocit, že se všichni moji přátelé rozhodli, že mi dají najevo, jak moc mě mají rádi a je to úžasný. Dozvěděla jsem se spoustu krásnejch věcí a uvědomila si, jak fantastický lidi mám kolem sebe. Až jsem z toho normálně zmatená.:-)

Tak to by bylo asi všechno k mým zážitkům z Mikuláše. Jen chci ještě jednou větou poděkovat kámošovi, protože nebýt něho, tenhle Mikuláš bych si určitě tak pěkně neužila! Takže díky, žes mě pustil:-)!

Náhodný článek

Už se vám někdy stalo něco, u čeho jste si říkali, že tohle fakt nemůže být náhoda? Mně právě teď. Koukám si tak do wikipedie a hledám cosi o renesanci do jedné seminárky a samozřejmě tam nic není. Teda je tam toho spousta, ale ne to, co chci a potřebuju. Otráveně stisknu nápis „Náhodný článek“, klik a objeví se mi několik řádků o Jossovi Whedonovi, který mi popravdě řečeno není ani trochu povědomý.

Je to krátký, myslím, si a pustím se do čtení toho. Zaujme mě Buffy, přemožitelka upírů, protože to je jeden z mála seriálů, který jsem sledovala a opravdu mě bavil. Nevím sice, jak by se mi líbil nyní, ale připadá mi docela zajímavé, že jsem narazila na zrovna takového autora.

Mimo jiné jsou upíři mé oblíbené příšerky – hlavně ti v Heroes 4.:-)

Jen tak 12 - Jejda

Rozhodla jsem se, že se zase jednou pustím do psaní a napíšu sem všechno, co mám připravené a naplánované... ale když na to přijde, je to už vždycky pasé, stejně jako ta brigáda. :-( Zrovna tak jsem sem chtěla napsat o párty, na kterou jsem šla za čerta, o turnaji a vlastně o všem možném, ale nakonec jsem se k tomu nějak nedostala. Moc mě to mrzí a začínám se bát, že vás sem přestane bavit chodit, když se tu nic nezmění.

Tak tu pro vás mám aspoň jedno videjko . Je to z návštěvy v zoo a ten méďa byl suprovej, bavilo ho to snad půl hodiny.

Prší krásně

Dneska jsem cestou do školy pěkně zmokla. Doslova pěkně, protože mi to nijak nevadilo. Přes hlavu jsem si přehodila kapucu a bylo to. Ještě jsem se stavila do obchodu pro svačinu. Prodavačka se na mě podívala a řekla mi, že jsem jako vodník, jak ze mě teče, a to jí prý ta paní, co tam byla přede mnou, říkala, že jen mrholí. Tak ta asi měla deštník, že? Když je člověk schovanej, ani mu to nepřijde.

Teď jsem nějak zapomněla, o čem jsem to vlastně chtěla psát. Tenhle postík neměl být jen o tom, že když z nebe padá voda, říká se tomu déšť.

Přede mnou šel týpek ve vysokých botách a evidentně z deště nebyl tak nadšený jako já, protože trochu sprostě komentoval chvíli, kdy šlápl do kaluže. Moc nechápu proč, v jeho botách to ani nemohl poznat, i když si zrovna vybral tu široko daleko největší. Já to měla trochu složitější, ještě totiž nemám vyzkoušeno, kolik vody moje botičky snesou a navíc to jsou to jen obyčejné botasky.

Většina lidí se ukrývala pod deštníky, nebo kapucami a mračila se. Mně to naopak přišlo legrační. Vždyť je to jen voda. Vy naděláte!

Co vám může zmoknout? Účes? No to bude škody, však on zase uschne. Už párkrát jsem přemýšlela nad tím, že občas je člověk obětí takových maličkostí jako je účes. No řekněte – když už se půl hodiny natáčíte s vlasama, aby se vám vlnily, a ony se výjimečně rozhodnou vypadat dobře, pak zmoknete a je po všem, nenaštve vás to? Ale jakou pak máte radost ze života, když vám déšť vadí kvůli vlasům. Však je pak klidně můžete natočit znovu a můžete to udělat ještě milionkrát, přece si kvůli takové maličkosti nenechám zkazit den.

Mnoho lidí mi přijde zamračených nebo naštvaných právě kvůli dešti. A já mám zrovna chuť udělat přesně to, co bylo v písničce, která je v názvu tohoto postíku. A co že to je? Přece zout si boty a brouzdat se kalužema. Samozřejmě s někým, kdo by byl stejně praštěný jako já:-).

Přeřeky na rádiu

Každý se občas přeřekne, ale co jsem tento víkend slyšela na rádiu, z toho mám fakt dost. V každém zpravodajství aspoň jeden přeřek? Docela by mě zajímalo, co je toho příčinou. Pamatuji si jen ten, kdy moderátor měl uvést písničku Vyznání od Bobra a Motýla pro nějakou paní k padesátým narozeninám. Řekl, že bude písnička Bobr. Představa, že by padesátileté paní zahráli dětskou písničku Když jde malý bobr spát, kterou jsem si okamžitě vybavila, ve mně vyvolala pobavení.

My vám stále příjemný… přejeme příjemný poslech

Loupež po italsku

Dneska jsem se zase jednou po dlouhé době dívala na telku. Sice je to divné, ale opravdu v ní dávali něco zajímavého. Konkrétně Loupež po italsku. Jde o film z roku 2003, takže předpokládám, že už jste ho možná všichni viděli, protože já vždycky všechno vidím až jako poslední.

Ale snad nevadí, když se tu o něm jen v rychlosti zmíním. Připadá mi totiž jako ideální film. Hned zezačátku jsem se setkala s trochou vzrušení, to napětí, když člověk nechápe, co se chystá, proč se ti lidé chovají zdánlivě nelogicky, a pak najednou zjistí pravý důvod… Následovalo několik překvapení, u kterých jsem jen žasla. Všechno bylo zdánlivě jednoduchý a najednou se to úplně zvrtlo. Když už jsem si myslela, co přijde, vždy přišlo něco úplně jiného a nestačila jsem se divit, co všechno lidé mohou vymyslet. Některé scénky mě skutečně pobavily.

Pokud jste to tedy náhodou neviděli, tak vřele doporučuju. A současně děkuji svému suprovému kamarádu, který vždy ví, který film se mi bude líbit. Sice to trvalo asi půl roku, než jsem si ho viděla, ale měls pravdu jako vždy:-). Mimochodem to byl jeden z důvodů, proč jsem se na něj podívala. Ale jak tě znám, sem se nemrkneš :-(, takže ti to stejně budu muset přetlumočit, ale za ten kulturní zážitek ti moc děkuju.:-)

Click

Nedělám si srandu, ale fakt mám někdy dojem, že to, co prožívám, nemůže být náhoda. Teďka v rádiu mluvili o filmu Click, americkém filmu promítanému v Jánských lázních, který vám ukáže život na dálkové ovládání. Co je na tom divného? Kromě toho, že jsem na něj včera koukala a přemýšlela, že o něm napíšu postík, tak nic. Mimochodem vřele vám ho doporučuju. Je trošku psycho, ale dá se u něj i pobrečet… o tom bych mohla vyprávět.:-)

Co na Vánoce podle rádia

Právě jsem v rádiu slyšela, že nám pořád všichni všude radí, co nakupovat na Vánoce. Tak s tím jsem se na štěstí ještě nesetkala. Sice jsou „už“ za měsíc, ale podle mě je na shánění dárků ještě dost času. Moderátorka se rozhodla prozradit nám, co by se na Vánoce nemělo dávat. Snažila jsem se něco si poznamenat, ale moc jsem toho nestihla.

Úplně na špičce neoblíbenosti jsou prý kravaty. Získaly 30, 6%, jako další byly tuším ponožky. To mi připomíná historku ze střední školy, kdy si několik spolužaček právě na toto stěžovalo a další bědovala, že by právě nějaké pěkné teploučké ponožky chtěla. Dokonce si o ně psala Ježíškovi, ale všichni to pochopili jako vtip, a tak si je prý bude muset koupit sama.

Teď jsem se zapovídala a nevím, co ještě nemají lidi rádi. Údajně je oblíbené něco měkoučkého, tedy nějaké oblečení. No já nevím. Já si na to vždycky stěžovala, ale teď už jsem možná taky ráda, ale abych řekla pravdu, obvykle mě spíš potěší něco jiného.

Když takhle píši o Vánocích a oblečení, nemůžu zapomenout na výrok hlavního hrdiny v Poláčkově knížce Bylo nás pět. U něčeho pronesl: „Stejně by mi to museli koupit.“ A to je přesně ten typ dárků, který nemám ráda. Dávat si pod stromečkem věci, které by vám stejně někdo musel koupit, je podle mě takový blbý. To už radši dostanu jen pár dárků, ale fakt překvapení. Vždyť na Vánocích a dárcích je přece nejhezčí to, že nevíte, co který balíček ukrývá a jste strašně zvědaví, jak budou ostatní reagovat na to, co jim Ježíšek nechal u vás.

Oblíbené jsou prý dárkové a slevové poukazy a ručně vytvořené dárky. Ta poslední položka mi přijde vzhledem k tomu, o čem jsem psala minulý článek, trošku jako provokace.:-)

Na trzích

Ráno jsem byla násilně probuzena, abychom s přáteli mohli zajet na řemeslné trhy. Tuhle akci přímo zbožňuju! Je tam sice trochu moc lidí, ale má to svoje kouzlo. Náměstí je plné stánků s ručními výrobky, které mě odjakživa fascinovaly. Najít zde můžete skoro všechno, dřevěnými hračkami počínaje, přes korálkové náramky a tkané koberce, až po výrobky z kovu. Líbí se mi snad úplně vše.

S kámoškou jsme se rozhodly obejít nejprve vnější kruh kolem náměstí a potom se pustit do toho vnitřního. „Zcela nečekaně“ jsme to všechno nestihly, ale celkově z toho mám výtečný pocit. Mám-li říct, co mě nejvíc nadchlo, zarazím se a nakonec stejně pokrčím rameny a řeknu, že nevím. Asi všechno.

Zkusím vás trošku seznámit s tím, co jsem viděla. Posledním stánkem, který mě fakticky zaujal, byla „továrna na nesmysly“, tak to tam aspoň měli napsané. Vystaveny měli různorodé svíčky, nejprve jsem obdivovala jednoduchost a krásu „obyčejné“ vysoké bílé svíčky. Až po chvilce jsem si všimla, že nemá klasický kulatý tvar, ale na jedné straně je trochu protažená, takže při pohledu svrchu připomínala kapičku. Ale když jsem se rozhlédla kolem, mou pozornost upoutaly ostatní svíčky vysoké kolem třiceti cm ve tvaru věží. Byly nádherné! Svíčku, která má tvar věže a dokonce má tvarovaná okýnka, dvířka a jednotlivé cihličky (nebo kameny?), je opravdu velká škoda zapálit. Ale za 160 Kč se mi ji opravdu kupovat nechtělo, i když abych řekla pravdu, za takové umělecké dílo to rozhodně není špatná cena.

Pamatuju si ještě dva suprové prodavače. Vlastně tři. Tak začnu popořadě, jak jsme je potkaly. Ten první prodával přírodní mýdla, medovinu a také jste si u něj mohli udělat svíčku. Je to náš starý známý. Lépe řečeno můj. Vloni nebo možná před dvěma rokama jsme u něho totiž s kámoškou tak trošku víc nakoupily – nedokázaly jsme odolat voňavým mýdlům a on nám zadarmo dal trošku medoviny. A měl fakt dobrou. Když jsme se pak rozhodly ještě něco u něj koupit (nebo jsme se s ním jen chtěly vyfotit?), nalil nám znovu. Tentokrát nám už ráno připadal v trochu méně svěžím stavu. Že by si zase s každým ťukal?

Druhý pán byl úžasný prodavač. Hned vám řeknu proč. Nabízel prasátka s nápisem PF 2007, andělíčky a malou káču ze dřeva. Ani jedno z toho by mě asi nenapadlo koupit a ten stánek bych minula téměř bez povšimnutí. Ovšem tento starší pán bravurně dokázal zaujmout. Do všech kolemjdoucích hučel (a to doslova), jak jsou ta péefka super, protože na druhou stranu můžete napsat, co chcete, taky je můžete přidat do jakéhokoliv balíčku a jestli se vám nelíbí ta mašlička, můžete ji sundat a na to prasátko něco napsat… a tak dále. U andílků nám názorně předváděl, jak je super, že jsou ze dřeva, protože když vám spadnou (házel je celkem z výšky) ze stromečku, nic se s nimi nestane. Zato taková skleněná koule, ta vám zničí koberec a to z něj nevysajete, to si piště! No zkusili jste někdy zkombinovat dřevěné ozdoby se skleněnýma? Abych řekla pravdu, nic moc to není. A dřevěná káča? Co bych s ní asi tak dělala? Je to první a nejstarší dětská hračka, nerozbije se jako nějaký ty plasty (taky nám ukázal, z jaké výšky ji může hodit). Ale tohle by mě nijak neohromilo. Větší sranda byla, když tu káču roztočil. Opravdu to dokázal dobře. A pořád u toho kecal jak je to super a úžasný. No jo, tyhle řeči je potřeba brát trochu s rezervou, ale opravdu bylo hezký, jak se to točilo. Taky nám ukázal nějaký papír, kde měl obrázek malých dětí jak si s ní hrají a na druhé straně měl bláznivé důchodce jak kolem podobné káči křepčí. Kolemjdoucí přesvědčoval, že to chce trpělivost, zručnost a nevím kolik dalších vlastností, které je třeba u dětí rozvíjet. No nakecal toho docela dost, ale když káču roztočil, chytil papír, přesunul ji na něj a začal ji vyhazovat do vzduchu, u toho otáčet tím papírem, a ukazovat, jak by se mohla točit do rytmu různých tanců, poskakovat a podobně, to už jsme zůstaly koukat s otevřenýma pusama. Pro jistotu (asi měl dojem, že jsme málo ohromené) nám ještě ukázal, že ji dokáže roztočit i na hlavě a dokonce i na každé bankovce, kterou mu zákazníci platili, prý si tak ověřuje, jestli se neloupe barva. Stály jsme a koukaly jako u vytržení. Samozřejmě jsme si to musely zkusit. Musím se pochlubit – hned napodruhé mi to šlo dobře. Ale něco vám prozradím, mám na takové věci talent a štěstí, takže to není bůhvíjak překvapivé, i když jsem z toho měla ohromnou radost, ten pán mě nejen pochválil, ale dokonce mi i zatleskal. Trošičku problém to bylo s tím papírem, to jsem nějak nezvládla. Točilo se mi to, to jo, ale pak mi někam skočila a na štěstí ji kámoška chytla. Když už jsem u těch trapasů, nejprve jsem ji chtěla roztočit, když bych ji držela za ten vrcholek – no to by asi nešlo, na to je tam volný kroužek. A pak se mi taky podařilo vytáhnout ten provázek, kterým se roztáčí. Na štěstí byl ten pán dost šikovný a dal ho tam zpět.

A ten třetí prodavač? Ten tam vlastně na takových malých starých kamínkách dělal topinky. Stály pět korun a byly potřené sádlem s česnekem a byly fakt krutě dobrý. Nebyl to můj nápad koupit si je. Přece topinky si můžu udělat doma. No ale na kamnech asi těžko. Byl to asi spíš takovej propagační trik, protože ten pán patřil ke stánku, kde prodávali a tuším, že i předváděli třítko na česnek. Každopádně oceňuji jejich nápad, jak zpracovat použitý česnek. Tyto topinky prý byly zadarmo pro ty, kteří si ono třítko koupili.

Tak to byly tak trochu nestručně popsané řemeslné trhy. Asi je vám jasné, že tuhle akci si nemůžu nechat ujít ani příští rok, protože jsem z ní natolik nadšená, že vám tu o ní musím vyprávět. Toto už byl údajně 33. ročník a podle počtu lidí, které jsem tam viděla, mám dojem, že určitě ne poslední.

Príď pred polnocou

Byl krásný Štědrý večer. Vzduch byl prosycen vůní jehličí, na stole hořela svíčka, venku se sypal sníh. Všechno bylo úžasné a dokonalé. Vlastně všechno ne. Mě trápil stesk. Po kom? No přece po mém úžasném příteli. Doma bylo práce jak na kostele, takže jsme se už tři dny neviděli. Já vím, to nic není 3 dny, ale zrovna na Štědrý den… Neříká se, že člověk má být s těmi, které miluje? A já budu skoro se všemi přáteli – scházíme se každý rok v kostele sv. Václava na půlnoční mši.

V hlavě se mi zrodí bláznivý nápad – když se tam vidím se všemi přáteli, třeba bych mohla i s… Rychle vezmu telefon a vyťukám krátkou zprávu, ani ji po sobě nečtu, protože mám málo baterky a nemuselo by se to odeslat. Zanedlouho po odeslání se mi mobil k mé nevelké radosti vypne. Jak teď mám zjistit, jestli přijde? Kdyby to četl, prozvoní mě, ale já to stejně nepoznám, protože mobil už do konce Vánoc nezapnu. Nemám ho totiž čím nabít, jelikož jsem si nabíječku inteligentně zapomněla na koleji.

Štědrovečerní večeře je báječná. Určitě nikdo neumí lepšího kapra jak mamka a lepší bramborovej salát než taťka. Zkrátka máme super baštu. Pak se s mladším bráškou vrhneme pod stromeček a roznášíme dárky. Tohle mě vždycky strašně bavilo – hledat čí jméno je někde na balíčku napsané.

Přestože jsem zvědavá, co skrývá hromádka ležící na křesle, která patří mně, ještě víc mě zajímá, zda se dnes při mši bude konat malé rande.

První se do rozbalování pouští rodiče. Usmívám se, když nevědí, od koho jsou některé dárky. Tajně mrknu na Lukyho. „No přece od Ježíškááá,“ řekne tím svým roztomilým hláskem a já se musím trochu smát.

Překvapí mě, když pod stromečkem najdu knížku. Už docela dlouho jsem si na čtení neudělala čas. Pořád se jen učím. Třeba mi tím chtěl Ježíšek něco naznačit. Rozhlédnu se po rodičích, ale ti s napětím sledují, co to právě rozbaluje Lukášek.

Už je to pěkných pár let, co jsem k Vánocům dostala knížku. Byl to první dívčí románek, který jsem četla. Doteď ho mám zařazený mezi nejkrásnějšíma knížkama. Možná není tak úžasný, ale byla to moje knížka od Ježíška a bylo moc fajn trávit Silvestra čtením. Z přemýšlení nad vzpomínkami mě vytrhne bráška, který mě tahá za rukáv: „Teď ty.“

Kouzlo Štědrého večera nás neopouští ani při sledování televize. Mlsáme cukroví a kocháme se novými věcmi. V televizi běží naše oblíbená pohádka – Šíleně smutná princezna – a my se snad po milionté smějeme kouskům, které nám Neckář předvádí. Rodinná idylka jako snad nikdy. I když se mi trochu stýská, jsem ráda, že je to doma takové super. Miluju Vánoce…

Pfuf, pfuf… zvenku je slyšet nějaký rachot. Odhrneme záclonu a už je nám to jasné. „Honem, běžte na balkón,“ poradí nám táta, a tak o překot utíkáme do schodů, abychom viděli ohňostroj. Musím se usmát Lukáškovu nadšení, oči mu září jako by viděl samotného Ježíška. Taky bych chtěla někoho vidět! Někoho držet za ruku a dívat se s ním na tu krásu! Ano, bylo by to s tebou! Doufám, že tam od tebe je to taky vidět… a taky mi posíláš vzdušnou hubičku jako já tobě.

Za pár minut je po všem a já přemýšlím nad tím, že bych se moc ráda vydala na malou noční procházku. Ale pak to zavrhuji s tím, že přece je Štědrý den, a tak bych nikde neměla lítat.

Ve čtvrt na dvanáct se u nás rozezvoní zvonek. „To je pro mě!“ hlásím a ženu se ke dveřím. Za brankou stojí zachumelená Vlaďka. „Ahoj sněhuláku,“ pozdravím ji s úsměvem a jen tak tak uskočím před letící sněhovou koulí, která se nám rozprskne o dveře. „Pojď dál a nedělej výtržnosti,“ napomínám ji se smíchem. Na udobřenou jí nabízím cukroví. Rychle se obleču, oznámím rodičům, že mizím na půlnoční, a už nás není.

Cestou si povídáme o vánočních dárcích, plánech na Silvestra a předsevzetích. Ještě se stavujeme pro Martinu, ale ta už prý šla. „Ach jo, s tou je domluva,“ povzdychne si Vlaďka. Mrknu na hodinky a vysvětlím Vlaďce, že jdeme dost natěsno a Martina přece musí být vždy všude včas. „To je fakt,“ souhlasí Vlaďka. Doufáme, že ji tam někde potkáme, obě pro ni totiž máme dárek. I když chvilku váhám, svěřuji se Vlaďce s tím, koho jsem pozvala na schůzku.

Přicházíme přesně na začátek mše. V hlavě se mi honí černé myšlenky – Co když tu byl a odešel, když mě tu neviděl? Zůstal by tu na mši sám? Dveře kostela se zavřou a já ho nikde nevidím. Rozhodnu se věnovat mši. Poslouchám, co farář vykládá, a chvíli mám pocit, že to jde nějak mimo mě. Proč mi najednou dělá takové problémy soustředit se?

Vlaďka do mě šťouchne a já se trochu leknu. Samozřejmě se to neobejde bez úsměvů širokého okolí, protože jsem kníkla. Káravě se na ni podívám, ale ona se na mě vesele zubí a ukazuje mi směrem k oltáři. Pozorně se podívám a poznám bundu. Srdce se mi rozbuší hlasitěji, obejmu Vlaďku, dám jí pusu na tvář a zmizím v davu. Nenápadně se k němu blížím zezadu. Doufám, že se neotočí. To by byla sranda, kdyby to byl někdo jiný. Zakryju mu oči a pošeptám mu do ucha: „Hádej, kdo jsem?“

„Moje Angelika,“ zašeptá, aby nenarušoval průběh mše. Když se otočí, vidím, jak mu oči září radostí, že mě vidí. „Ahoj,“ směje se na mě.

„Ahoj, jsem ráda, žes přišel, vypnul se…“ jsem „násilně“ umlčena ukazováčkem, který mi položí přes rty. Dívá se mi hluboko do očí a mně je jasné, proč nechtěl, abych to říkala. Ne kvůli narušování mše, ale proto, že už to všechno dávno ví a navíc na tom vůbec nezáleží, když jsme spolu.

Pocitovylévání

Je moc hodin, ale když to nechám do zítra, už to nebude ono, a tak jsem se rozhodla napsat sem kratičký článeček o tom, jak se mám. Jestli čekáte nějaké zajímavé úvahy, tak na to honem rychle zapomeňte, zase jednou mám chuť se vykafkovat, jak by řekla Veber. Prostě se jen tak vypsat z toho, jaký jsem měla den. Nebo spíš večer:-).

Všechno začalo tím, že se mi nějak zbláznil internet a zrovna ve chvíli, kdy jsem na něm dělal něco důležitého se rozhodl nejít. Příliš mě to nepotěšilo! Navíc jsem měla mít sraz s kámošem, protože jsme chtěli zajít do čajovny. Už když jsem se podívala na hodinky, bylo mi jasné, že přijdu pozdě. Štěstí mi však hrálo do dlaně a nakonec jsem to jako zázrakem stihla. Sice naprosto přesně, nebo o minutku vedle, ale stihla. Byla jsem ráda.

Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že už je jen jedno místečko volné. Spokojeně jsme se tam usadili a dlouho přemítali, co si vlastně dáme. Kamarád mi chtěl ukázat přípravu čaje (opravdu si nevzpomenu, jak se to správně jmenovalo), takže si k tomu vybíral správný druh a já váhala mezi ovocným a medovým. Nakonec vyhrál ovocný, možná to tak dopadlo i proto, že medový mám doma.

Objednali jsme si a mě během povídání napadlo, že bychom si mohli půjčit nějakou zajímavou knížku, když jsme v literární čajovně. Protože souhlasil, došli jsme si vybrat něco ke stolu, chvilku to trvalo, ale pak mě uhranula knížka o čarodějnicích. Jen tak zlehka jsem ji prolistovala a zdála se být zajímavou, tak jsem ji vzala s sebou.

Povídali jsme si, pochutnávali si na čaji a mě pak napadlo, že bychom mohli zkusit sebeanalýzu, kterou jsem v té knížce objevila. Abych se přiznala, nestihli jsme ji dodělat, takže na tom ještě trošku zapracuji a pak vám ji sem snad dám. – Samozřejmě ne svou, ale návod, jak byste si ji mohli udělat také… a kdoví, možná sem dám i něco z té své, pokud byste o to tedy stáli.

Jak se pomalu stává naším dobrým zvykem, byli jsme tam až do konce. Dokonce nás prodavačka musela požádat o zaplacení, ale to soukromí mi vyhovuje. Člověk si může vážně v klidu pokecat, odreagovat se a celkově si odpočinout od stresu a podobných negativních vlivů.

Bylo asi deset nebo půl jedenácté a já dostala jeden takový malý trošku bláznivý nápad. Stavím se ještě za kamarádkou, která dneska slaví narozeniny. Kdybych to věděla dřív, nejspíš bych tu čajovnu nějak přehodila na jindy a přišla, ale když mi to bylo oznámeno až dnes večer, vlastně teď už je to včera, bylo trochu pozdě.

Moc mě potěšilo, když jsem viděla, že z mé návštěvy má opravdu radost. Tak jsem tam dvě hodinky pobyla a pak vyrazila domů. Zajímavé je, že teď je půl třetí a já vůbec netuším, jak to mohlo tak rychle utéct.

I když se sice moc nevyspím, plánuju si vstávat v 7, dneska (včera) to byl super den a jsem ráda, že to tak krásně všechno vyšlo. Všem zúčastněným moc děkuju, mám vás ráda!

Osobní pohoda

Dneska byl super den. Ve škole jsem měla jen dvě hodiny, a tak jsem (asi aby mi to nechybělo) zašla na přednášku „Psychologie osobní pohody“ pořádanou Masarykovou univerzitou. Dozvěděla jsem se o tom úplnou náhodou – někde jsem uviděla leták na Týden vědy a techniky, který mě zaujal, a tak jsem si ho přečetla a rozhodla se zajít tam.

Přednášku měl celkem milý pan docent Marek Blatný. Povídal zajímavě a občas udělal i nějaký ten vtípek. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Například to, že dříve byl v psychologii poměr záporných věcí ku kladným 17:1. To mi připadalo celkem dost drsné.

Celkem mě zaujalo, že údajně jsou věřící spokojenější. Myslíte, že je to tak? A proč? Už jsem nad tím párkrát přemýšlela, protože jsem o tom už někde slyšela, ale důvod nevím. Občas mě napadá, že věřící to mají trošku jednodušší. Můžou si říct, že všechny ty problémy rozhodne Bůh, že on jim pomůže, a když to nezvládnou, určitě to tak mělo být. Takže se občas uchyluju k tomu, že si říkám, že třeba existuje něco nade mnou a to mi pomáhá – někdy mi až přijde nemožné, že bych měla tolik štěstí najednou.

Přednáška trvala jen hodinu, ale mám dojem, že jsem se dozvěděla docela dost zajímavého, i když ne přímo to, co jsem čekala – tím myslím, jak to udělat, abych byla stále, nebo aspoň dlouhodoběji v pohodě. Jeden nápad bych měla – zamilovat se. Ale chtěla jsem něco jiného, třeba něco jako byl jeden příběh ze Slepičí polévky… (jak to bylo dál si nepamatuji, poněvadž jsem jich četla trochu víc), kde chlápek říkal, že vše záleží na správném postoji. Tvrdil, že to je on, kdo si vytváří náladu. On se rozhodne, jestli bude naštvanej, že se mu to nepovedlo, nebo se z toho poučí, usměje se a půjde dál. Tuhle metodu jsem zkoušela – nemělo to sice velký úspěch, ale u menších věcí mě až překvapilo, jak se přes to dokáži přenést. Ovšem jsou věci, které jen tak lehce nezkousnu.

V téhle souvislosti bych ráda zmínila model dynamického equilibria, tuším, že se to tak jmenovalo. Chtěla jsem si o tom něco najít na netu, ale asi neumím hledat. Takže to spočívá v tom, že každý člověk má určité adaptační pásmo, ve kterém se nachází za normálních situací, tam se projevují jeho pozitivní nebo negativní nálady. Když však přijde něco neočekávaného a vyhodí ho to z jeho pásma, chvilku to trvá, než se s tím srovná, ale pak se do svého pásma opět vrátí zpět. První zlepšení po takové vyhrocenější situaci bývá po třech měsících. Studie prokazují, že tato doba platí jak u rodičů, kterým náhle zemřelo dítě, tak i u homosexuálů, kterým zemřel partner, jenž byl stižen AIDS a oni to věděli. Tohle mě osobně dosti zaujalo, protože mi připadá zvláštní, že se s tím člověk tak nějak vyrovná za stejnou dobu v případě, kdy to očekával i v případě, kdy to vůbec nemohl předvídat.

Víte, že svědomití lidé jsou více v pohodě? Pan docent nám to vysvětlil celkem logicky. Protože jsou pečliví, plní si své věci včas a tím, přichází o stres, který postihuje ty, co si všechno nechávají na poslední chvíli. Musela jsem uznat, že na tom něco je, když jsem si vzpomněla, jak nejednu věc dělám pomocí improvizace, protože jsem si ji nestihla připravit. Ale ono na tom až tak moc nezáleží, protože i když si něco připravím, stejně se to nakonec rozhodnu dělat jinak. Nevím proč, ale nejsem schopná udělat stejnou věc dvakrát.

Také nám vyprávěl o cílích. Zaujalo mě, že řekl to, na co jsem vlastní zkušeností přišla sama – člověk by neměl mít jen jeden cíl. Ale řekl jen jeden důvod proč. Konkrétně to, že když to nevyjde, je to hóóóódně špatný. Jenže nezmínil, že když to vyjde, cíl vám zmizí a tím i smysl života. A to je pak taky docela průšvih. Takže k těm cílům. Měli bychom si dávat dosažitelné. To by mě zajímalo, jak to poznám? U něčeho je to jasné, třeba určitě si nebudu plánovat, že bych chtěla být americký prezident, jak nám jako příklad uváděl. Dále bychom jich tedy měli mít víc, tak tomu rozumím. Opravdu zajímavé mi přišlo to, že často bývá cesta k cíli důležitější než cíl samotný. Ta činnost, kterou vykonáváme předtím, než něčeho dosáhneme, tak ta nás naplňuje pocitem uspokojení.

Odpověď na otázku Jak být spokojený? zněla:  

• přehodnocovat zážitky (porovnávat se s někým jiným, ostatní na tom třeba nejsou tak dobře jako my, i když my si říkáme, že jsme na tom špatně… jako příklad můžu uvést to, jak si naříkám, že mám během dvou týdnů dvě písemky, dneska jsem potkala holku, která jich během jednoho týdne má PĚT!!! Tak ta má právo si stěžovat, já ne. A najednou jsem víc v pohodě.), 
• hledat pozitivní stránky na negativních věcech (třeba to, že se mi sice prezentace moc nepovedla – popravdě to byl hroznej propadák – ale už ji mám aspoň za sebou), 
• kompenzovat nespokojenost (= mám se kde odreagovat, třeba zítra jdu do čajovny a už se fakt těším), 
• neupínat se k jednomu cíli (= nacházet štěstí ve více oblastech).

Tak doufám, že mi sem připíšete nějaký komentář – třeba co je vaším smyslem života, jak to děláte, abyste byli spokojení, jestli jste spokojení a nebo jenom jestli vás tenhle článek zaujal.

Aktualitka

Dneska jsem měla super přednášku. Nejdřív mi trošku vadily otázky, které nám sem tam kladl učitel. Opravdu jsem na ně neznala odpovědi. Nevím jak vy, ale třeba tohle: Jaké výnosy dávají brambory? Která je hospodářsky nejvýznamnější luskovina? Znáte nějaké hlubokokořenící plodiny a mělkokořenící plodiny? Jaký je rozdíl mezi ornicí a rizosférou? mi opravdu nic moc neříká. Ale když jsem tak poslouchala, normálně mě to zemědělství začalo bavit. Učitel byl strašně fajn – zajímavej a asi i vtipnej.

Ta hodina mě bavila jako snad nikdy. A to jsem přišla o trošku později, protože na záchodech bylo moc lidí a hodinu předtím jsme měli trochu delší. Víte, jak mě učitel přivítal? Slovy, že je fajn, že ještě někdo přišel.

Co se mi třeba fakt líbilo, bylo vysvětlení osevního postupu, což mi jindy připadalo vždycky nezajímavé. Takže tady to máte: V osevním postupu to je jako ve fotbale, tam musí být hráči také dobře sehraní. I když každý z nich bude jednička sama o sobě, celkový efekt nebude dobrý. Tak jako trenér musí o svých hráčích vědět všechno, musí agronom všechno vědět o svých plodinách, aby mohl dobře sestavit osevní postup.

Jen tak 11 - Znovu k brigádě

Omlouvám se všem, kteří nechějí číst o tom, jak jsem se měla před pár měsíci na brigádě a slibuji, že se pokusím napsat sem také něco jiného než "starou historii". Ale řekla jsem si, že jsem to tu trochu víc zanedbávala... no řekla jsem si:). My víme, kdo mi to řekl. A měl pravdu, samozřejmě. Takže se chci trochu polepšit. Ale nejdřív bych fakt ráda dořešila tu brigádu, třeba by to někoho opravdu mohlo zajímat. A když ne, za chvilku tu budou články o něčem jiném, jo? Zkusím to tu trošku oživit. Ale neslibuju zázraky, vždycky si myslím, že všechno můžu stíhat a pak se hrozně divím, když zjistím že ne.

Než se vůbec začne – jak to bylo v létě

Před začátkem směny musí člověk udělat spoustu věcí. Normálně se mi o tom ani nechce psát, když na to pomyslím. Ale co, aspoň budete vědět, proč máme být na pracovišti čtvrt hodiny předem.

Budu teď rovnou psát o svém druhém pracovišti, protože tam jsem přeci jen strávila trochu víc času… a popravdě řečeno to tam bylo složitější. Takže… kde začít. Asi u toho, že se dostavím na vrátnici, jak už jsem psala, buď si celé Tesco pěkně oběhnu, jako jsem to dělala prvních pár dní, nebo projdu garážemi a najdu si velké dveře s nápisem Vchod pro zaměstnance. Zkrátka nějakým způsobem se musím dostat na vrátnici.

Tady se na chvilku zdržím, protože musím prokázat, že opravdu jsem zaměstnanec. K tomu mi slouží papír, říkáme mu výkaz, na kterém mám zapsané směny. Dostanu cedulku s číslem a nápisem Brigádník. Obvykle mívám něco, co si s sebou nemůžu vzít na pokladnu, například peněženku s penězi na svačinu, batoh, nebo nějaké oblečení navíc, aby mi venku bylo tepleji. Takže musím požádat o šatnu, aby mi mohl být půjčen klíček, musím odevzdat nějaké peníze jako zálohu, obvykle se dávají papírové a bývá to nejlépe padesátikoruna. Už se mi ale párkrát stalo, že jsem musela dávat kovové. Ten pán tam ze mě opravdu neměl radost. Samozřejmě se to tam napíše do nějakého papíru, v tomhle se už nevyznám a já to podepíšu. Pak si nechám na láhev s pitím nalepit cedulku s nápisem Security, aby bylo jasné, že jsem to někde v obchodě neukradla a můžu jít dál.

Zpočátku byly ženské šatny zavřené a daly se otevřít jen pomocí tzv. batche, což je vlastně karta, která po pípnutí snímače, umožní otevřít. Tuto kartu samozřejmě vlastní pouze zaměstnanci, takže já si ji musela půjčovat na vrátnici. Začátek dne tedy vypadal tak, že jsem si do šatny „hodila“ věci, které jsem už nepotřebovala a donesla batch zase na vrátnici.

Doteď nemůžu zapomenout na jeden z prvních dní (29. 7.) na tomhle pracovišti. Na vrátnici seděl mladý a pohledný pán. Byl samý vtípek a žertík. Půjčila jsem si batch, a když jsem mu ho šla vrátit, podržela jsem si nohou dveře, aby mi je nemusel otvírat, jak jsem to viděla u zkušenějších brigádnic. Schválně moc nenatáhl ruku, abych ty dveře musela pustit a ony se mi zabouchly. Teď mě napadá, že mohla být sranda, kdybych mu ten batch hodila. Každopádně jsem si neuvědomila, že to udělal schválně, a tak mě docela překvapilo, že z toho měl srandu. Ale pak jsme pokecali a já byla ráda, že mi zvednul náladu.

Tak ale zpět k tomu, co se musí udělat před začátkem směny, tohle totiž ještě není všechno. Když se tedy člověk převleče, můžu si s sebou na pokladnu vzít igelitku a označené pití. Příhoda, kterou jsem vám před chvilkou popsala ještě pokračovala tím, že jsem si v tom všem spěchu a zmatku zapomněla označit pití, na štěstí to ten esbéeskár vzal a označil mi ho dodatečně. Z vděčnosti jsem mu koupila čokoládu. To byla taky docela sranda, protože jsem udělala menší nákup – svačina a čokoláda – a co jsem nesnědla, musela jsem si nechat označit. Suverénně jsem mu řekla, že tu čokoládu označovat nemusí. Chvilku se dohadoval, že musí, tak jsem mu to musela víc vysvětlit.:-)

Na pokladnu si s sebou běžně nosím kalkulačku, tužku, ono zmíněné pití a nějaké papíry na poznámky a počítání konečné sumy peněz. Nejprve projdu celým obchodem a nahlásím se v trezoru. Tam mi dají ono zmiňované žluté tričko, jmenovku, tubu, pokladní limit, což jsou počáteční peníze, které si poukládám do pokladny, obvykle to bývá pět tisíc v nejrůznějších drobných, sáčky na bankovky, cizí měnu, mince a všelijaký bordel, jak bych asi souhrnně nazvala stravenky, lístky od lahví, dárkové šeky, nákupní poukázky a bůhvíco ještě. Ještě si vezmu výkaz, čistič na pás a utěrky a můžu se jít nahlásit na hlavní pokladnu, tam bych tedy měla být čtvrt hodiny předem.

Pak tedy mám čtvrt hodiny na to, abych si bankovky i mince dala na místa v pokladně, na kterých jsem zvyklá, že jsou, vyplnila si sáčky, utřela si pás a připravila igelitky, které jsou v Tescu k nákupu zdarma, což ještě stále někteří zákazníci nevědí, ale tohle mi alespoň připadá jako milá nevědomost. A nakonec si kousek před sebe nad hlavu postavím onu svítivě zelenou kostku a očekávám první zákazníky.