Věci, co mě serou

Nedávno jsem v knihkupectví viděla knihu, o které jsem už slyšela dávno a tak nějak mě lákala k prolistování. Úmyslně říkám k prolistování, protože už na začátku jsem si říkala, jestli by se mi chtělo číst knihu probírající tisíc věcí, které někoho serou. Jasně, dneska je to moderní vydávat knihy, které mají v názvu číslovku. Na čísla jsme se totiž upnuli. Nevěříme tomu, když něco nemá číslo. Jen si představte, že by vám prodavačka v obchodě řekla, že většina zákazníků je s tímto … (čímsi třeba krémem proti vráskám) spokojená. Hned byste zbystřili a říkali si, jaká většina? 50,5 %?! Nebo dokonce zaokrouhlených 49,něco? Když vám řeknu, že 80 % lidí je spokojeno a že výzkum byl proveden na tři sta lidech, připadá vám to jako dobrý kauf.

Tak to jsem trošku odbočila, chtěla jsem jen říct, že možná je název jen marketingovým tahem. A nutno přiznat, že dobrým. Aspoň já po té knize rozhodně sáhnout chtěla. Pár podobných jsem už četla: 50 …; 101 strategií, jak se nezbláznit v šíleném světě; 112 věcí, které musíte stihnout před smrtí a tak dál. Ale tisíc je vážně hodně a když se nad tím zamyslíte, můžete vyvodit minimálně dva závěry, aniž byste tu knihu viděli. Zaprvé, něco budou naprosté hovadiny, protože tisíc věcí byste sbírali vážně dlouho, nebo byste museli být cholerik a důkladně popisovat každého, kdo vám nedal přednost během vaší dlouhé kariéry řidiče, kdo vám zapomněl popřát k svátku či narozeninám, kdo se svým dárkem netrefil přesně do vašeho vkusu a zlozvyky všech lidí ve vašem okolí – manželčino mačkání pasty zprostředka, nedostatečný úklid spolubydlících na koleji před třiceti lety, studené obědy v kantýně, nedovařené brambory v menze, ta učitelka, u níž už si opravdu nevzpomenete na jméno, ale z náboženství vám ve čtvrté třídě dala jako jedinému dvojku… jo, takhle byste snad dokázali najít i deset tisíc věcí.

A druhá věc, která je zřejmá už z názvu knihy – musel to psát škarohlíd, nebo pesimista, nebo jak někoho takového nazvat. Pochopitelně, že vás něco štve, možná dokonce i sere. Záleží na povaze. Ale zamyslete se nad tím, co vám přinese, když si sepíšete pěkný podrobný seznam. Pokud ho budete vypracovávat právě ve chvíli vzteku, mohla by to být úleva, ale také ještě větší podráždění. A pokud to bude v klidu… Zkuste si třeba teď, jestliže jste alespoň relativně v klidu a pohodě, představit věci či lidi, kteří vás točí, nebo dokonce s*. A opravdu hodně. Štvou vás přesně tou jednou konkrétní věcí, nebo dokonce vším. Nesnášíte tohle a tohle… Představte si to pěkně ve všech barvách!

Teď se zamyslete nad svými pocity. Uzavřenost, staženost, znovu vyvolaný vztek, zloba, agrese… a řešení? Opravdu jste tím něco vyřešili, když jste si připomínali bývalého šéfa, který si z vás dělal fackovacího panáka, kdykoliv měl špatnou náladu? Ne. Jen se cítíte naštvaní, neproduktivní a nespokojení. A to ani nemluvím o případu, kdy jste naštvaní na sebe. Třeba protože jste podepsali smlouvu, kterou jste neměli, koupili si na předváděcí akci předraženou a zbytečnou misku, patlali se s prací, kterou vedoucí neocenil… Už samotné přemýšlení nad tím, co mě ***, zhoršuje mou současnou náladu naprosto bez příčiny. Když to otočím, mám jasný důkaz o tom, že pozitivní myšlení mou náladu zlepšuje. Ráda v této souvislosti vzpomínám na jeden přeposílací e-mail. Nevím, kdo s ním přišel, ale rozhodně je to dobrý nápad. Uložila jsem si ho do počítače a někdy se s ním potěším. Stálo v něm: „Pomyslete na každou z těchto věcí, než přejdete k další.

1. Zamilovat se

2. Teplá sprcha

3. Žádná fronta v supermarketu

4. Něčí zvláštní pohled

5. Dostávat poštu

6. Jet dlouho krásnou cestou

7. Slyšet svou nejoblíbenější písničku v rádiu

8. Natažená na posteli poslouchat, jak venku padá déšť

9. Najít ve výloze svetr, který se ti strašně líbí, zlevněný na poloviční cenu

10. Telefonát z velké dálky

11. Skvělý rozhovor

12. Pláž

13. Najít pětistovku v kapse kabátu z loňské zimy

14. Smát se sama pro sebe

15. Přijmout o půlnoci telefonát, který trvá hodiny

16. Běžet v dešti

17. Smát se úplně bez důvodu

18. Mít někoho, kdo ti říká, že jsi úžasná

19. Smát se vlastnímu vtipu, který tě v duchu napadl

20. Přátelé

21. Vyslechnout náhodně někoho, kdo o tobě říká něco hezkého

22. Vzbudit se a uvědomit si, že můžeš spát ještě několik hodin

23. První polibek (ať je to úplně první, nebo také s novým partnerem)

24. Poznávat nové přátele nebo trávit čas s těmi starými

25. Hrát si s novým štěňátkem

26. Mít někoho, kdo si hraje s tvými vlasy

27. Snít nejsladší sny

28. Horká čokoláda

29. Vyjet si autem s přáteli

30. Houpat se v houpací síti

31. Rozbalovat pod stromečkem vánoční dárky

32. Jít na opravdu pěkný koncert

33. Vyměňovat si intenzivní pohledy s někým neznámým

34. Dostat u svých přátel domácí koláč

35. Trávit čas se svými nejlepšími přáteli

36. Vidět úsměvy a slyšet smích tvých přátel

37. Podat si ruku s někým, koho si zvláště vážíš

38. Potkat se náhodou se starým přítelem a zjistit, že určité věci (špatné i
dobré) se nikdy nezmění

39. Vidět výraz v obličeji někoho, kdo právě otevřel dárek, který si přál
nejvíc ze všeho

40. Dívat se na východ slunce

41. Milovat se, milovat se… milovat se.

42. Vstávat každé ráno z postele a být vděčný za další nádherný den

Na konci se vždycky spokojeně usmívám, jinak to prostě nejde ;-).

P. S.: A samozřejmě je kniha vysoce individuální, takže autora sice hrozně s* písnička Billie Jean od Jacksona, ale třeba já ji mám velice ráda a pouštím si ji, když se mi třeba nic nechce. Přiznávám, některé věci mi vadí taky, ale něco jsou hrozné banality – pokud mě bude k nepříčetnosti vytáčet špatně udělaná čárka ve větě, moc vysokého věku se asi nedožiju. ;-) A co nesnáším já? Hlavně lidi, kteří by takovouhle knihu nenapsali s elegancí a vtipem, který aspoň částečně má, ale napsali by ji z fleku a naprosto vážně.

Máte se na co těšit!

Příští týden začínají prázdniny a moje VELKÁ LETNÍ SOUTĚŽ. 

Každé pondělí se tady na bločku objeví otázka, na kterou můžete odpovídat až do neděle do půlnoci. Komentáře budou uzavřené a objeví se až po schválení. Můžete si vymyslet přezdívku, pod kterou chcete vystupovat a sbírat body. Výsledky budou průběžně zveřejňovány. V případě několika správných odpovědí, dostane víc bodů ten, kdo odpověděl dříve. 

První správná odpověď dostane 5 bodů, další 4 body a další 3 a tak až do 1 bodu. Za špatnou odpověď bude 0 bodů, ne žádné mínusové, takže se vám vyplatí i tipovat ;-).

Otázky se snažím dělat tak, aby pro vás byly nějakým způsobem přínosné. Abyste si vyzkoušeli něco nového, něco se dozvěděli, nebo měli o čem přemýšlet. Někdy budou možná vyžadovat trochu více vašeho času, ale snad vám přinesou o to více zábavy.

K cenám se ještě dostanu později. Předpokládám, že budou tři a budete si moci vybrat v pořadí v jakém se umístíte.

Zelená Praha 4

Tentokrát jsem si do Prahy sbalila zelené oblečení, protože ho mám hodně a plánovala jsem tam zůstat dlouho. Skoro celý týden. Ačkoliv jsem si Prahu celkem oblíbila, rejpavé poznámky na její účet mi stále připadají legrační. Omlouvám se přistěhovavším a již zdomácnělým Pražanům. (pozn. Pražák je nespisovný výraz) Jiné to třeba pobaví ;-).

Praha je město zhruba v prostředku té části České republiky, která už není Moravistánem. … Hlavní složku místního ovzduší tvoří smog. Praha je známá také tím, že se v ní vyskytuje nejvíc veřejných záchodků v celém Česku. Kromě pěti pražských veřejných záchodků jsou ještě dva v Olomouci a jeden v Bučovicích. Brňané močí do kašny na Zelném rynku, jejich snahy o zařazení barokní kašny Parnas do registru veřejných záchodků Česka ale Cajzli v Práglu soustavně hatí a vodu považují za pitnou. Narážka na vtip, který je snad notoricky známý a není třeba ho opakovat. Koho proboha baví vymýšlet takové hovadiny? „obyvatel: 1 194 407 + 1 Klaus (31. 4. 2007)“

„Až budete nastupovat do luxusní limuzíny pražského taxikáře, mějte prosím na paměti, že slovo „taxikář“ je zde užíváno v trochu odlišném smyslu než ve zbytku světa (jako synonymum „zloděj“, „čorák“, nebo „ta ***** zlodějská“). Turistům je rovněž doporučováno držet se ve stavu nejvyšší pohotovosti v metru, protože jeho tunely fungují i jako bezpečnostní přepad pro případ nečekaných povodní. Jinak je Praha zcela bezpečné město (s výjimkou ulic, chodníků, cyklostezek, parků, nádraží, hotelů, nábřeží, průchodů a pasáží).“

Dost žertů a vzhůru za krásnými vzpomínkami na Prahu z poloviny května… Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně. Ještě drobná poznámka: začala jsem si svoje návštěvy v Praze číslovat, protože se tak líp orientuju v tom, kdy jsem tam byla a co všechno jsem tam viděla, takže Praha 4 neznamená Prahu 4, ale to, že jsem tam byla počtvrté, pominu-li některé návštěvy v dětství, ze kterých si nepamatuji téměř nic, nebo je to už skutečně dávno.

Před měsícem jsem vyrazila do Prahy na dovolenou. Skoro na týden jsem se tam jela kochat a bavit, navštívit přátele a okouknout pár dalších památek „do sbírky“. Na konci května pak následovala studijní Praha 5 s CSR akademií, o které jsem vám už psala.

Zdroj: http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Praha

Pohybem ke štěstí

Od přítele jsem dostala jakousi poukázku na dvanáctidenní návštěvu Contours, fitcentra jenom pro ženy. Nejdřív jsem z toho byla tak trochu zmatená. Co s tím asi tak budu dělat? Nemám ráda cvičení na strojích, a vlastně ani cvičení celkově. Jsem na to nejspíš líná.

Pak jsme tam jednou zašla a trenérka mi ukázala celé kolečko. Stroje tam mají rozestavěné do kruhu a mezi nimi jsou vždy takové malé plošinky, na kterých cvičíte sami, různé lehosedy a podobně. Na strojích jsou pak nalepeny cedulky, co tam máte dělat. Hraje vám hudba a asi vždy po čtyřiceti pěti sekundách zahlásí: „Změňte stanoviště“ a vy se posunete na další místečko. Celkově byste asi tak za půl hodinky měli obejít celé kolečko dvakrát, a tak udělat všechny cviky, které tam jsou.

Hned během prvního dne jsem zjistila pár překvapivých věcí:

1. Mám mnohem horší kondičku, než jsem si myslela. Růžovým puntíkem tam mají označeno, jakou váhu by měl člověk na strojích zvedat. Zjistila jsem, že ji potřebuji asi tak poloviční, abych ten cvik mohla dělat pouhou minutu.
2. Čtyřicet pět vteřin je neuvěřitelně dlouho, když děláte kliky a snažíte se přitom k hlavě přitahovat střídavě jednu nebo druhou nohu.
3. Stydím se cvičit i mezi ženami. Pořád si připadám divně, když funím, běhám na místě nebo dělám něco podobně „ponižujícího“.
4. Hláška „Změňte stanoviště“ vám na mozek neleze tak moc, jak byste si mysleli. Máte dost práce s cvičením.
5. Netuším, kde vzali hudbu, ale vypadá to, jako by sáhli do mojí složky Oblíbené. Všechno je akční, plné energie. Povzbuzující. Např. Billie Jean, Wham! - Wake Me Up Before You Go-Go...
6. Po cvičení mám vážně skvělou náladu a míň se hrbím.

V následujících dnech přibyla další zjištění:

1. Když se ráno pořádně nenasnídám, jsem naprosto neschopná alespoň obstojných výkonů.
2. Už třetí den vidím, že vydržím víc a můžu si přidat zátěž. 
3. "Trik se špičatým kloboukem": První kolečko udělat těch méně oblíbených a náročnějších cviků, neboť mám víc sil a energie a na druhé si nechat ty odpočinkovější.
4. I když budu makat jako blázen, minuta kratší nebude, takže je lepší udělat méně kliků a víc se soustředit na dýchání a správné provedení.

Hamty hamty…

K sobotní návštěvě Pelhřimova mě lepší titulek nenapadl. Oblíbená hláška mého učitele šachů zněla: „Hamty hamty, ať mám víc než tamty,“ a zpravidla nevěstila nic dobrého. Nejednou se mi stalo, že jsem někomu „spapala“ něco, co se zdálo být lákavé a ukázalo se, že to chutná jako trojský kůň, tuto přezdívku jsem si zase pro některé své zákeřnosti vymyslela já a nutno přiznat, že mi to často vycházelo. Ale tentokrát nebude řeč o šachách. Dnes vám chci vyprávět o nádherně letní sobotě, na kterou jsem se vydala do Pelhřimova. Byl tam totiž 23. ročník festivalu Pelhřimov-město rekordů. Ale já tam jela tak trochu z jiného důvodu. Byl tam totiž Ropek se svým turistickým deníkem a všemi vizitkami. Takže jsem do svého deníku doplnila ty, které mi tam chyběly už od loňské Šumavy. Sama jsem byla překvapená, kolik jich bylo. Radši ani neříkat. A navíc se v Pelhřimově dala sehnat jedna super vizitka. Absolventská. A na ní by měla být společná fotka, kdy mělo být nejvíce lidí na jednom místě s turistickým deníkem. Některé vizitky jsou duplicitní, třeba pražská zoo, a tak jsem si je pořídila obě, pokud se mi líbily.

Po doplnění vizitek jsem zjistila, že už mi ve starém deníku nezbude místo, a tak jsem odevzdala kupóny a pořídila si nový, třetí deník… teď ještě dopsat všechny ty zážitky. :-))

Z Pelhřimova jsme vyrazili do Kamenice nad Lipou, kde bude od 10. července Hračkobraní, kam bych se docela ráda podívala. Prošli jsme se po naučné stezce a pokusili se vyfotit pořádně starou lípu a pak hurá zpátky do Pelhřimova na to focení. Protože bylo brzké odpoledne, rozhodli jsme se, že ještě rozhodně nepojedeme domů, ale dobudeme hrad. Juchů, zase hrad!

Jako příhodný se nám jevil Choustník. Docela jsem se u toho pobavila, protože ten název mi skutečně připadá legrační. Jedná se o zříceninu rozlehlého hradu z druhé poloviny 13. století. Na hradě jsem si užila i trochu vzrušení, když jsme na věž lezli tak trochu po tmě, protože nefungovalo osvětlení. Největší překvapení mě však čekalo doma při prohlídce diáře. Vzadu v něm mám totiž adresář, který se mi nechtělo vyplňovat, když ho mám pěkně přehledně udělaný zvlášť, a tak jsem si tam pěkně podle abecedy začala zapisovat místa, která bych chtěla navštívit. Zatím jich tam mám jen málo, asi deset. A helemese Choustník u Tábora je jedním z nich. To je fakt on? Divila jsem se nahlas. A jak jsem na něj přišla? Jednoduše, v knize Magická místa Čech, Moravy a Slezska. Zajímavý je už název hradu. Možná vznikl ze slova chústný, což znamená zarostlý trnitým křovím a zanesený balvany. Podle pověsti však pochází název ze slova vousy, kvůli kterým dcera Adéla nepoznala svého otce vladyku Voka, když se zde skrývala se svým milým. Sídlo nazvané Vousník se prý časem upravilo na Choustník.

A na závěr nádherného slunečného dne jsme ještě v Krátošicích vylezli na kovovou rozhlednu a pokochali se krajem zalitým sluncem. To už jsme dlouho nezažili.

Hlídala jsem prcka

Známí, u kterých jsem byla ubytovaná, mají malé dítě. A protože měli na jeden večer program, napadlo je, že by mě požádali, jestli bych ho nepohlídala. Samozřejmě jsem souhlasila, i když jsem byla patřičně vyděšená. Vůbec jsem si neuměla představit, co všechno to bude obnášet a představovala si, kolik se toho budu muset nového naučit. Ale chtěla jsem jim aspoň trochu oplatit jejich pohostinnost.

Co se asi tak dělá s malým dítětem? Musí se nakrmit, vykoupat a přebalit, uložit a uspat, ukonejšit, když se vzbudí… Hned mě napadlo, že by mi mohl pomoci kamarád, protože tvrdí, že ho mají děti rády a působí, že už má nějaké zkušenosti. O jejich hloubce jsem raději nepátrala, podle pořekadla tonoucí se stébla chytá. Když se ukázalo, že celá moje práce bude spočívat v tom, že spícímu děťátku v případě, že se vzbudí, dám do pusy dudlík či ho chytím na chvilku za ruku, než usne, připadala jsem si trochu srandovně, že jsem se toho tak bála. Večer probíhal příjemně. Malý se vzbudil jen dvakrát a já ho hned slyšela jako bych místo uší měla radary. Asi to my ženy máme opravdu nějak vrozené nebo co.

A musím přiznat, že to byla zajímavá a hlavně příjemná zkušenost. Malý vypadal úžasně roztomile, když se posadil v postýlce a koukal na mě téměř probuzeně. Sotva jsem ho však uložila, stulil se do klubíčka a už spal dál. Vystačila jsem si s dudlíky, ani ruku nepotřeboval. Zato já byla vděčná za pomocnou ruku kamaráda, resp. za jeho podporu.

Naučte se česky, když máte titul

Dělám na jednom projektu, kdy je mým úkolem přečíst tři dlouhé práce a zhodnotit je po stránce obsahové, a také jejich ucelenost, realističnost a inovativnost. 

Projekty jsou to docela pěkné a zdají se být na velmi dobré odborné úrovni, ale za tu češtinu bych ty autory snad strčila zpátky na základku. Bože, to snad ani není možný, co jsou vysokoškoláci schopní vyplodit! 

Ještě dokážu tolerovat něco ve stylu tamnější, protože v tom se často chybuje. Jasně, dalo by se pamatovat, že to je tam + ejší, nebo se aspoň podívat do pravidel či na internet, když to stejně píšou na počítači, ale budiž.

Horší je to s hláškami typu "Bude se však vždy většinou", i to by se dalo odůvodnit tím, že si to po sobě jen trochu nedbale přečetli. Ale následující věta už je fakt odporná: „Vstupné na nejrůznější akce bývá většinou zadarmo nebo za minimální cenu.“ Bože můj, s tímhle jsem se setkala v Tunisku. I tam mi taková hláška jako "sleva zadarmo" připadala legrační. Jenže tamější obyvatelé nejsou Češi! A nepředpokládá se, že by měli nějaké větší povědomí o tom, že vstupné může být buď malé, nebo velké, nebo žádné. Vstupné zadarmo je nesmysl! Ach a jaký. Úplně z toho šílím. A to mě ještě čeká asi dalších dvě stě stránek. 

Aspoň, že to je zajímavé a čtivé

Deník z CSR Akademie (2)

Co jsem se tedy na konferenci dozvěděla? Hledám odpověď na otázku: Jak seznámit lidi s etikou a společenskou odpovědností? Jedním z názorů bylo, že to je o postojích. Jedni považují odpovědnost za dobrý nápad a rádi se o tom něco dozví, a druzí ne. Tak tohle mi moc nepomůže. Za dobrý nápad považuji učit CSR prakticky. Studenti dostanou konkrétní projekt zadaný firmou a ten řeší. Takhle to dělali na VŠE, ale pak na to neměli peníze a někdy se také stalo, že se do předmětu přihlásilo jen velmi málo lidí.

Jako nejzajímavější příspěvek hodnotím problematiku zaměstnatelnosti zdravotně postižených. Sice to podle mého názoru vůbec nesouvisí s tím, jak ve školách učit odpovědnost a etiku, ale celé to povídání bylo nesmírně zajímavé. A myslím, že i dost přínosné pro nás zdravé, kteří bědujeme nad obtížemi se sháněním práce.

A co se mi doopravdy moc líbilo? Když se zvedla nějaká paní z DPD podniku, přistoupila k mikrofonu a asi v pěti větách řekla vše. „Začínejme u sebe. Nečekejte, až se bude učit na školách, začněte tak žít. Dobrých skutků je mezi námi spousta, jenom o tom nikdo nemluvil. Neuvědomil si to. Nečekejte na to, ono to jde. Jenom se tím musí žít.“ Hned jsem si vzpomněla na vlastní článek Společensky odpovědní sami doma, který chci dále rozpracovávat.

Překvapilo mě, že hodně diskutovaným tématem byla možnost pořídit si dítě již při studiu na vysoké škole. Ženy, přiznejme si to, ale mateřství opravdu kvůli studiu VŠ odkládáme. Otázkou je, jestli bychom chtěly mít dítě třeba ve 24 letech a podobně. Každopádně jsou tu snahy o projekty, které umožní mladým maminkám studovat a nechat si třeba dítě pohlídat. Osobně na to mám docela vyhraněný názor – nechtěla bych dělat dvě takto náročné věci najednou a navíc bych byla padlá na hlavu, kdybych si chtěla pořídit dítě (takhle brzy) a přitom neměla odpracováno vůbec nic. Na tomto tématu mi nejvíc vadilo, že vůbec nesouviselo s avizovaným obsahem konference.

Třetí den máme pár „přednášek“ od lidí z praxe. Výborným řečníkem je Petra Šebo, opět z O2. Přeje nám dobré ráno a hned vzápětí nás upozorňuje: „Dobré ráno je protimluv. Buď je to dobrý, nebo je to ráno. Mohlo by to být spolu tak v jednu odpoledne.“ Pozornost si udrží výborně a taky nás trochu probudí tím, že si přinesla bonbóny a bude nám je rozdávat, když správně zodpovíme její otázky. Doopravdy mě příjemně překvapí, co v Telefónice dělají a říkám si, že je možná škoda, že se o tom trochu víc neví. Zvlášť zajímavá je třeba služba O2 Guru, kdy se objednáte k odborníkovi, který vám poradí a pomůže s novými technologiemi a to ani nemusíte být zákazník O2. Jo a je to zdarma, pokud vím. Z IBM k nám promlouvá Monika Ladmanová a opět je to velice zajímavé. Podobně jako první dnešní přednáška se mi líbí i poslední od Jitky Fořtíkové z Axy. Je to takový nadšený člověk, jak to už asi bývá u lidí, kteří dělají CSR, a moc pěkně se poslouchá. Když někoho z firmy přirovná k Sheldonovi, musím se zasmát. Taky tak občas přirovnávám a setkávám se se dvěma typy reakcí: dotčení, neb si to dotyčný neuvědomuje, a přijetí či obrácení v žert. Nemyslím to pochopitelně nijak zle, neboť Sheldon je úžasně chytrý. Jen má občas sklony vysvětlovat věci tak, že je normální lidi nechápou… a někdy řeší i banální věci, jako hledání přátel, až příliš vědecky. V mém podání je to tak trochu lichotka označující abnormální inteligenci, případně značné puntičkářství.

Čtvrtý den se dopoledne bavíme o Marks & Spencerovi a odpoledne máme exkurzi do pivovaru Krušovice, které patří pod Heinekena. Jedná se o třetího největším výrobce piva na světě. Je leaderem udržitelné výroby piva, především co se týče chování k vodě. Před deseti lety spotřebovali na výrobu jednoho litru piva deset až patnáct litrů vody, v současné době je to tři až pět litrů. Nejprve nám strategii CSR představí Jiří Hauptmann, který je naprosto okouzlujícím řečníkem. Mluví dobře, užívá především české výrazy a prezentaci, kterou si udělal pro tuto příležitost, nebo alespoň změnil úvodní stránku ;-). Překvapeně zjišťuji, že pod Heineken patří Krušovice, Zlatopramen, Starobrno i Březňák. Když zmíní, že dělají i různé speciály jako třeba Svatováclavské, hned hledám v turistickém deníku Prahu 1 v listopadu 2012. A jo, je to tam. Doppelbock.

A poté už následuje prohlídka pivovaru. Nakonec dostaneme ochutnat pivečko a ještě nám ukáží, jak se má správně točit. Škoda, že je málo času a žádné si nestihneme koupit.

Pátý den prezentujeme svoje projekty v zasedací místnosti generálního ředitele v sídle společnosti Telefónica v Praze 4. Nejsem příliš nadšená, že je to až v osmém patře a navíc se tam musí jet zčásti proskleným výtahem. S překvapením zjišťuji, že nejsem jediná, komu to vadí. Ostatní si stěžují na strach z výšek, klaustrofobii, nedůvěru k výtahům, stání v prázdném prostoru anebo některé kombinaci předchozích bodů.

Na závěr jsme dostali se slavnostním pogratulováním před kamerou certifikáty o absolvování CSR Akademie 2013. Vypadalo to jako předávání diplomů o promoci. Dokonce mi jedna z blahopřejících dam řekla, že mi přeje, aby ta promoce byla brzy. Poněkud mě tím zaskočila. Jak si pamatuje, že už bych měla končit. Nejsem si jistá, že jsem to nějak zvlášť říkala.

Deník z CSR Akademie (1)

První den hledám náměstí Winstona Churchilla 4 v Praze 3. Ve staré budově Vysoké školy ekonomické máme „lekce“ CSR Akademie. Hned při příchodu dostáváme desky s materiály. Tohle mám na podobných akcích ráda. Jednak má člověk kam psát, a taky se spoustu věcí dozví rovnou a nemusí se spoléhat na to, že si je snad stihne poznamenat včas. Jako první se nám představí Mgr. Michal Růžička, kterého znám díky časopisu CSR fórum, který nám chodí do školy. Ale teď ho poprvé vidím osobně. Trochu mě překvapí, že to je taky normální člověk. Zvláštní, jak si občas člověk celebrity – v mém pojetí je celebritou každý, koho „znáte“, ale přitom jste ho osobně nikdy neviděli – idealizuje nebo nadlidšťuje. Jak si neuvědomujeme, že i Lucie Bílá se ráno možná probudí s rozcuchanýma vlasama, nebo dokonce kruhama pod očima.

Po přivítání jsme se krátce seznámili s tím, co je to společenská odpovědnost… pro případ, že by to třeba někdo neznal. Přiznávám, že mě ještě občas překvapí fakt, že to mezi lidmi není tak známý koncept. Asi už jsem moc dlouho v oboru. Také se dovídáme různé organizační věci, třeba to, že máme během týdne vypracovat CSR strategii na naši školu. Jak by naše škola mohla být více společensky odpovědná?

Beru to jako výzvu. Moc zajímavá otázka, nad kterou jsem se už několikrát zamýšlela. Dokonce ji některé studentské skupiny u nás na škole měli zodpovědět. K projektu se ještě vrátím, protože to je téma na delší povídání.

Pak vystoupí Eva Šebestová z pojišťovny Axa. Hovoří o firmě a jejích pěti oblastech společenské odpovědnosti. Následně nám Dana Dvořáková představí Telefónicu O2.

Proč být etický?

Druhý den se v Rytířském sále Valdštejnského paláce koná konference věnovaná udržitelnosti a CSR ve výuce i praxi českých škol. Nejprve hovoří různé zajímavé osobnosti: Anna Putnová, poslankyně Parlamentu České republiky (PČR), Miluše Horská, místopředsedkyně Senátu PČR, Ondřej Liška, bývalý ministr školství, a potom někteří učitelé z vysokých škol, kteří učí etiku, CSR a podobné předměty. I když to není smyslem mojí disertační práce, zajímá mě, jak by se toto téma dalo vhodně a prakticky učit. Někdy je značně obtížné vysvětlit studentům (i komukoliv dalšímu), že se mají chovat eticky. Že se mají chovat správně. Všude kolem sebe – spíše v médiích než v reálném životě, i když tam taky – vidí, že neetické chování není problém. Úplatky, alkohol za volantem, agrese vůči záchranářům, domácí násilí, taháky a leccos dalšího vidí dnes a denně. K tomu se objevují hesla typu: Kdo nekrade, okrádá rodinu. Jak mám takovým lidem vysvětlit, že takhle ne. Že tudy cesta nevede? A proč se vlastně chovat eticky? Je to vůbec lepší? Výhodnější? nebo na tom budete byti, když budete etičtí. Nevím. Opravdu nevím.

Mou životní filosofií je, že se dobro oplácí dobrem. Věřím, že když jsem „ta správná“, povede se mi lépe. Nemám to nijak dokázané. Nemohu vědět, zda by se mi podařilo vysokou školu udělat lépe či snáze, kdybych používala taháky nebo nějak podváděla. Ještě jsem se nerozhodla, jestli věřím v Boha, osud, náhodu nebo nic. Ale věřím, že mám v životě štěstí. Mám spoustu štěstí a snažím se to vracet. Říkám si, že když se chovmke společnosti hezky, bude se oan podobně chovat ke mně. A kdyby ne, aspoń jsem udělala něco dobrého. Vždycky si vzpomenu na povídku Pošli to dál z knihy Slepičí polévka. Když jste na někoho hodní, má sklony vám to vracet a navíc je hodný i na další lidi, a tak se rozjíždí pozitivní spirála. Tohle mám vyzkoušené. Takhle to funguje. Proto se domnívám, že to jde i opačně. A proč byste například chtěli jednou malou lží rozvrátit vaše fungující manželství? Je lepší být etický a mít jen co nejméně zbytečných starostí.

Čajovna Na cestě

Dnes jsem opět navštívila čajovnu Na cestě, která se nachází v Kateřinské ulici nedaleko Karlova náměstí v Praze. Má takovou malou zvláštnost a to, že vám otevřou po zazvonění. Jinak je docela normální – mají velký výběr čajů a dva salónky. Dělají jídlo a nabízí vodnici. Zajímavostí je, že dámské toalety jsou přístupné přes dvorek. Poněkud nepohodlné, když jste vyzutí, ale nevadí.

Tentokrát jsme si dali Shou mee a Melounové semínko. Oba čaje byly stejně jako minule (Mléčný oolong a Čaj mraků a mlh) výborné. Připravovali jsme si je sami do zhongů a pohodlně se povalovali na polštářích. Obsluha je ochotná a vstřícná. A co se mi zvlášť líbilo, byla nástěnka s pohledy z různých cest přidělaným kolíčky k provázkům. Našla jsem tam Elisabeth (nejspíš Sisi) a také Neuschwanstein, můj budoucí cíl na výletě. Otevřeno mají každý den do půlnoci, takže si tam můžete příjemně odpočinout od hluku a starostí všedních dní.

Co čekat od CSR Akademie?

Když nechcete být zklamaní, nečekejte nic. To je podle mě obecně použitelné pravidlo. Čím více očekáváte, tím je pravděpodobnější, že budete zklamaní. A nejde jen o to, že by ten výsledek nebyl dobrý, může být dokonce lepší, než jste čekali, ale jinak.

Od CSR Akademie jsem tedy neočekávala skoro nic. Povedlo se mi to jednoduše tak, že jsem ještě před odjezdem do Prahy měla tolik všelijakých starostí, že nebyl čas dumat nad tím, jak ten týden v Praze strávím, co se chci dozvědět, koho bych chtěla vidět a tak podobně.

Na druhou stranu můžu říct, že jsem leccos očekávat mohla. CSR Akademie mě nezklamala a jsem ráda, že jsem na ni přijela. I když mi „sežrala“ týden, kdy jsem mohla pracovat na disertaci, jednoznačně můžu říct, že se mi to vyplatilo. Poznala jsem nové lidi, vyzkoušela něco nového, připomněla si, jak je těžké být studentem a několik hodin pozorně poslouchat a něco moc hezkého dostala.

Tady bych ráda řekla, že jsem přece jen něco očekávala. Myslela jsem si, že se na CSR Akademii dozvím strašně moc věcí o tom, co to je společenská odpovědnost, jaké má pilíře, jak se měří… zkrátka tuny a tuny informací, ale to se nestalo. Úplně nových věcí jsem se dozvěděla málo, ale dostala jsem něco mnohem lepšího.

Ačkoliv jsem prvních pár dní měla značně skeptickou náladu, trochu si bručela a brblala, že jojojo, to se vám to mluví a pak skutek utek, tak už v úterý se to začalo lámat a dnes jsem skálopevně přesvědčená, že společenská odpovědnost firem má smysl. Abych řekla pravdu, vždycky jsem si to myslela a možná to i věděla, ale u nás v ČR panuje takové nedůvěřivé prostředí – zvláště mezi ekonomy – že tomu, co je morální a lidské (a třeba to nepřináší hned viditelný zisk, nebo nedej bože ho to nepřináší vůbec) se nevěří. A s takovýma lidma bojuju celý doktorát. Místo abych řešila, jak pomoci malým a středním podnikům zavést CSR tak, jak to udělaly velké podniky. Jak si zkusit ukousnout takové sousto, musím neustále vysvětlovat a přesvědčovat, že vůbec má smysl něco takového dělat. Už mě to unavuje a otravuje. Nepatřím mezi lidi, kteří by někomu něco vnucovali. Řeknu příklad z jiného soudku - ačkoliv vím spoustu věcí o zdravé výživě nebo efektivnosti používání mentálních map, nikdy nikoho nenutím (nebo se o to aspoň snažím), aby míň solil, snídal, jedl víc zeleniny, sportoval a kreslil si barevné obrázky, když se učí. Mám know-how, můžu vám ho dát, když budete chtít, ale když nechcete, vaše blbost. To je můj styl, a tak se mi příčí neustálé přesvědčování zabedněnců. Navíc se člověk obvykle nedá přesvědčit přesvědčováním. Musí to vidět, musí to cítit uvnitř sebe. Musí chtít změnit společnost, lidi, sebe, musí toužit pomoci, být lepším, zachránit svět… Když si chcete nahrabat na penzi, můžu vám vysvětlit, že s kvalitními výrobky budete třeba na trhu déle, ale není to jediná cesta.

Navíc nejsem zrovna nejlepší v argumentaci a vlastně je to jedno. Kolikrát když se bavíte s docentem, nezáleží na tom, jaké argumenty máte v ruce, jde o to nechat ho vyhrát, protože má větší titul. Trochu smutné, vím, ale některé otázky, které vám pokládají, kolikrát ani nejsou myšleny jako otázky, jen jako rýpnutí a odpovědět na ně nemůžete, protože nedostanete čas. To byla malá stížnost, ale to podstatné je, že opět vidím smysl v tom, co dělám. A to je hlavní.

Karetní domino (Ubongo)

Večer si parádně užívám. :-) Hraju s jednou známou Ubongo. Nikdy dříve jsem to nezkoušela a je to docela náročné na pozornost a přesnost. Na každé kartičce je šest různých (někdy se opakují ty stejné) symbolů a je třeba seřadit svých devět karet (naše upravená pravidla - původně stačí sedm z devíti) do jednoho nějakého hada nebo patvaru. Kdo je rychlejší, vyhrává.

Nejdříve hrajeme každá zvlášť. Zjišťujeme, jak je to zajímavé, že každá máme jinou strategii. Ona si všechny kartičky vyloží před sebe a pak z nich poskládá to, co chce. Já tenhle přístup nezvládám. Je toho na mě najednou moc a cítím se zahlcená. Naopak mi vyhovuje, udělat něco s kartičkou, kterou mám právě v ruce. Někam ji založit a pak se vrhnout na další. Případně, když se nikam nehodí, odložit si ji bokem na stůl. 

Poukazuji na to, že to nejspíš nějakým způsobem souvisí s tím, jak jsme se třeba učily na vysoké škole. A taky že jo. Já šla krok za krokem, jedno po druhém. Naučit se to dobře a pak jít dál. Ona si to spíš přečetla nebo projela všechno několikrát. Netřeba dodávat, že její technika funguje líp při hře stejně jako ve škole.

Pak hrajeme trochu jinou verzi - stavíme společný obrazec. V této variantě vítězím já. Moje kartička v ruce má víc možností, kam ji mohu položit. Ona je zahlcená možnostmi a než se pro nějakou rozhodne, já ji obsadím. Obě zkoušíme techniku té druhé a obě z ní šílíme a vydržíme ji jen malou chvilku, než se pokorně vrátíme k té své.

A co z toho plyne? Že je potřeba vyzkoušet všechny varianty a nakonec dělat tu svou, pokud bude pořád nejlepší. Tu, která nám opravdu sedí, a protože jsme každý jiný, musíme ji možná chvilku hledat.

Povodeň v Praze

Jak mívám na výletech obvykle pěkné počasí, tak tentokrát to s Prahou úplně nedopadlo. Přijela jsem na týden a většinu času každý den pršelo. Možná je to tím, že tentokrát jsem tu nebyla na výletě, ale tak trochu pracovat. Teď, když se dívám za uplynulým týdnem, musím přiznat, že jsem si ani zase tak moc nevšimla, že pořád prší. Jasně, na nějaké velké výlety to nebylo, ale stejně jsem byla většinu času zavřená někde uvnitř a buď poslouchala přednášky, nebo na něčem pracovala. Když jsem šla ven, obvykle zrovna na chvilku pršet přestalo. A dnes otevřu Novinky.cz a s hrůzou čtu, co se děje.

„Ve 13:00 dosáhla Vltava v Praze třetího povodňového stupně, řekou protékalo 1510 metrů krychlových za vteřinu. Při katastrofálních povodních v roce 2002 Prahou protékalo až 5000 metrů krychlových za vteřinu.“

Sice už jsem o povodních něco málo zaslechla, ale pořád mi to připadalo tak nějak vzdálené, pominu-li včerejší výlet, kdy jsme viděli rozvodněný Dunaj v akci. Ale že to je i v Praze, mě dosud nenapadlo. Přátelé dnes měli pořádat dětský den s hasiči, ale protože je trochu víc vody, museli tuhle kratochvíli vyměnit za stavění protipovodňových bariér v Radotíně.

„Tomáš Hudeček (TOP 09), který je pověřen výkonem funkce primátora, vyzval lidi, aby do Prahy nejezdili.“ Tak trochu si říkám, jestli se vůbec dostanu domů. Ale vlaky by snad měly jezdit. „S největší pravděpodobností nejpozději v pondělí bude omezena automobilová i veřejná hromadná doprava.“ Pouštím si videa a snažím se poznat místa, která zobrazují, ale marně. Tak dobře Prahu ještě neznám. I když to jedno místo mi je povědomé… vypadá to jako u zoo, kde jsem viděla část protipovodňových bariér při minulé návštěvě Prahy. Později se ptám domorodce a mám pravdu. Je to přesně tam, kde mi je minule ukazoval.

„14:08 - Hasiči v Praze přestávají čerpat vodu ze sklepů a soustředí se na záchranu lidí z oblastí ohrožených záplavami. Hasiči zároveň staví protipovodňové bariéry a připravují pytle s pískem na zastavení vody. Čerpaly vodu ze 190 domů.“ Vím, že jsem přehnaně starostlivá, ale podobné zprávy se mi nelíbí od té doby, co mám mezi hasiči přátele. Najednou mi to připadá nebezpečnější než je a mám o ně strach. A to je ani moc neznám. Stačí, že jsem o nich slyšela různé příhody.

Video evakuace domova důchodců mi připadá jak z jiného světa! Tohle je fakt tady? V Praze? Kousek od míst, kde bydlím??? Teda ono to není takový kousek, jednak nevím, kde to je, a jednak je Praha velká, ale stejně je to divný pocit. Jako by člověk žil v jiném světě. V „mojí“ čtvrti je klid. Teď snad dokonce ani neprší.

Už je mi jasný, proč jsem si u hasičů připadala jako opravdový prcek. Musí to být pořádní chlapi, aby zvládli všechny ty věci, které potřebují dělat. Ať už jde o tahání těch obrovských těžkých nůžek na vystříhávání lidí z auta, které nám kdysi na střední škole dal jeden dobrák podržet. Asi se musel dost pobavit, protože mi dalo pořádnou práci nepustit je na zem, když mi je jen tak lehce podal, jako by nic nevážili. Nebo přenášení důchodců, stavění bariér a to všechno další.

Zdroje:
http://www.novinky.cz/domaci/303685-on-line-na-prahu-se-vali-velka-voda-povodne-maji-prvni-obet.html a další články na Novinkách.cz

Touha po jedinečnosti

Přemýšlím nad některými dárky a jsem nucena si přiznat, že když se mi kdysi líbila hláška „budu jakákoliv, jen ne obyčejná“, platí to pořád. Tedy ne doslovně. Nemusím se snažit, vždycky jsem byla trochu „jiná“. Možná právě proto se mi taky tolik líbí sága Twilight. Její hlavní hrdinka taky ví, že je trochu jiná. S tím rozdílem, že ona se považuje za naprosto neschopnou, neopatrnou a nemožnou. V tomto směru si myslím, že jsem normální. Ale jinak…

Třeba to, že mě zajímá mě skoro všechno. Kdysi jsem tvrdila, že když to dobře podáte, když budu mít dobrého učitele, budou mě zajímat snad i motorky nebo letadla. Dnes můžu říct, že snad i další méně uvěřitelné a typické věci pro ženu.

Dělám neuvěřitelnou spoustu věcí… a dobře, možná spíš i chvalitebně, kdybych to měla oznámkovat jako ve škole. Na výbornou si nevěřím, ale netvrdím, že to tak v některých oblastech nemůže být. ;-) Spíš jde o to, že mě od toho dlouhou dobu všichni zrazovali, prý dělej jednu věc a pořádně. Když toho děláš hodně, nemůže být nic pořádně. A zrovna tak s odborností – odborník a specialista rozumí tomu, co dělá, dokonale, nezabývá se dalšími a dalšími oblastmi. A víte, kdo je nejvíc obdivovaný? Kdepak, není to žádný věhlasný odborník ve svém oboru, je to renesanční člověk. Takový, se kterým se můžete bavit, i když nejste z jeho oboru. Teď se zrovna potýkám s disertační prací. Není špatná, o tom žádná, ale… nudí mě. Příšerně mě ta práce nudí. Už na ní dělám tři roky a je to pořád stejné téma, stejné firmy… všechno stejné. Chci proniknout k novým obzorům, novým tématům, číst o dalších lidech, oblastech a oborech. Těším se, až se zbavím svého břemene a půjdu dál.

Nechtělo se mi to přiznávat – ani ne tak vám, spíš sobě – ale toužím po jedinečnosti. Líbí se mi mít zajímavé věci, umět to, co nikdo jiný, mít s někým tajemství… Lichotí mi vědět to, co nikdo jiný neví, navštívit místa, kam „lidská noha ještě nevkročila“, podniknout neočekávaná dobrodružství…

P. S.: Po napsání této úvahy na netu natrefím na článek o zvláštních desetikorunách z roku 1993, které byly raženy v Hamburku. Je jich jen několik tisíc a mají prý hodnotu patnácti tisíc. Tak si říkám, že jsem asi normální, nebo dokonce ještě méně bažící po jedinečnosti.

Zajímavý článek

Našla jsem zajímavý a tak trochu děsivý článek o tom, že možná existuje člověk, který o vás ví ledacos. A není to žádná vědma. Je to jeden chlapík, který si říká Dave.

P. S.: Určitě si pusťte video.

CSR Akademie

Ačkoliv jsem byla v Praze ani ne před týdnem, vyrážím tam znovu. Vyšlo to takhle hloupě spíš náhodou, než že bych chtěla. Ale vlastně jsem to nemohla nijak lépe naplánovat, protože první návštěva byla určena krajkářskými trhy a ta druhý konáním kurzu, na který jedu.

Přihlásila jsem se na první ročník CSR Akademie, který pořádá měsíčník CSR fórum, který se snažím pravidelně číst, platforma Byznys pro společnost a Vysoká škola ekonomická. Těším se, že se tam dozvím něco z praxe společenské odpovědnosti firem (= CSR). Součástí projektu je i celostátní konference „Udržitelnost a CSR ve výuce i praxi českých škol“.

Neméně důležitou příčinou mého těšení je příležitost navštívit některé památky, které jsem minule při své návštěvě nestihla. Také je to příležitost poznat nové lidi věnující se stejnému oboru. Takže hurá do Prahy.

Ricotta

Odvahu k otevření záhadného kelímku mi dodal Google. Nejprve jsem si pro jistotu našla, s čím mám tu čest. Když jsem zjistila, že má „jemnou sladkou chuť“ rozhodla jsem se ji využít ke snídani společně s banány. V poslední době jsem nějak podlehla jejich chuti. Ještě se podívám proč. Přesně jak jsem si myslela, obsahují vitamín B, takže zklidňují nervy.

Vypadá jako tvaroh a chutná jako smetana. Opravdu je sladká a k banánu se tedy hodí. Jen se mi nechce věřit, že je netučná a dietní. Připadá mi hodně sytá a tudíž také tučná. Každopádně by to mohla být dobrá svačinka: rozmačkané banány s ricottou. Možná bych ještě doplnila rozinky, goji nebo nějaké kandované ovoce, aby to bylo barevnější. A trochu mléka, aby se to lépe spojilo. A možná ještě špetku třtinového cukru.

V receptech z ní dělají placičky na sladko, používají ji do rajčatového salátu jako mozzarellu nebo ji sypou na špagety místo sýra. Zajímavý by mohl být koláč s ricottou, asi by trochu připomínal náš tvarohový, jen by byl jemnější a smetanový. Možná by chutnal i těm, kteří nemají rádi tvaroh pro jeho kyselost.

Hlavní zdroj: http://clanky.vareni.cz/ricotta-zdravy-syr/

Nejlepší je to vždycky poprvé

Předsevzetí Rozšiř si obzory vycházející z Projektu štěstí je už poněkud starší, ale přesto stále přitažlivé. Nevěnuji se mu pravidelně, ale občas něco nového vyzkoušet zkrátka musím. Tentokrát to byla Ricotta. Byla jsem nakupovat v Bille se svou spolubydlící. Později jsem ji pobavila výrokem: „Jsem socka, nakupuju ve slevě.“ Přesně takhle jsem se dostala k dvě stě padesáti gramům čehosi. Možná tu z toho dělám moc velkou kovbojku… hlavně pro ty, kteří z tohoto sýra běžně vaří. No pro mě je to velká neznámá. Kelímek obsahující něco, na co jsem hodně zvědavá. Trošku váhám ho načít. Co když mi nebude chutnat?

A taky nechci uspěchat tuhle chvíli. Je to poprvé. Všechno je poprvé jiné. Zajímavější, lepší, horší. Vzpomeňte si na první pusu, první pozvánku na rande, první kytku, prvního plyšáka, první setkání s mořem (taky jste museli ochutnat, jestli je slané? :-))… V našem každodenním životě už těch poprvé moc není. Nebo si je neuvědomujeme. Třeba já si nedávno užila svou první malinádu. Takovou tu opravdickou se spoustou malin (byť mražených) a pomerančovým džusem a malinovou šťávou. Nikdy jsem nic podobného neměla, nebo si to nepamatuji. Každý den určitě zažívám různá poprvé, ale spousty z nich si ani nevšimnu. Stejně jako tam jsem si mohla dát malinádu a vypít ji jako jakýkoliv jiný nápoj. Jednou věcí, kterou jsem se naučila ze zenbuddhismu je, že když se plně věnujete tomu, co děláte, ať už je to cokoliv, když jste plně soustředění na teď a tady, užijete si mnohem víc srandy i všech dalších požitků. Zažijete nevšední zážitky na všedních místech. A zatímco ostatní kolem vás chodí znuděně, otráveně a slepě, vy vidíte neskutečné věci. Třeba malinádu a sýr.

Rebelka (**)

Pá 24. května 2013
Dneska jsem se podívala na docela pěkný animovaný film. Jmenoval se Rebelka a na ČSFD má 75 procent. Musím ocenit přírodní scenérie a výrazy postav. Opravdu pěkně udělané. 

Na druhou stranu mi v příběhu tak trochu chybí děj, i když poučení je zřejmé. A především bych filmu vytkla, že je chudým příbuzným Medvědích bratrů, kde dojde k podobnému „omylu“. Vzhledem k tomu, že jde o film z loňského roku, připadá mi to trochu jako úlet. Proč znovu natáčet téměř to samé, akorát s menším dějem a menším množstvím chytlavých písní?

Navíc bych od filmu s názvem Rebelka očekávala víc. Hodně akce, víc děje, trochu napětí, strachu a taky nějakou lásku. Když si čtu komentáře k filmu, jsem celkem zklamaná. To si vážně nikdo nevšiml, že ten nápad je obšlehnutý? Jako jo, nápad zkoumat vztah matky a dcery je dobrý, ale na to, jak jsou na ČSFD vždy kritičtí a snad i odborní, připadá mi to tentokrát jako slabota.

Maratón

Den odjezdu do Prahy se neúprosně blíží. Stejně jako před každým větším cestováním mám i nyní rozporuplné pocity. Nechci si nic zapomenout. A také bych ráda doma udělala všechny ty věci, které dosud bez problémů zůstávaly odložené. Tohle je mimochodem velice zajímavé. Potřeba dokončovat se u mě nejvíce rozvíjí právě na konci. Teď před odjezdem honem honem chci rychle vyřídit všechna e-maily, dopsat všechny články, přečíst rozečtené knihy, uklidit si na disku, roztřídit a pojmenovat fotky… Co záleží na tom, že si počítač vezmu s sebou a můžu ve vlaku třídit, jak se mi zlíbí?

A tak jsem si na dnešek naplánovala spoustu věcí. Poslední komentáře bakalářek, stáhnout si práce, které mám oponovat, sbalit si, upéct kuře, odpovědět na maily, dopsat deník a pak sem všechny minulé zážitky (jako bych na to neměla týden, musím to honit teď na poslední chvíli…) a další a další. Jen si nesmím pro odpočinutí pustit nějaký díl seriálu, protože jinak skončím právě u koukání.

Vydržím bez čaje?

Kdo mě alespoň trochu zná, bude mi asi těžko věřit, že jsem přežila dva týdny bez čaje.

23. květen, den, kdy zemřeli Bonnie a Clyde

O tomhle povedeném párečku jste už určitě slyšeli. Možná jste dokonce viděli i stejnojmenný film. Na ČSFD má 83 % a je už trochu starší (1967). Ale víte, jak to bylo doopravdy? Proč skončil slavný pár tak, jak skončil? A bylo to dobře nebo špatně?

Odpovědi na některé otázky, které se vám možná honí hlavou, najdete na následujícím videu.

Pivní poutník

Prohlížela jsem svoje zápisky a úkoly a našla zmínku „pivní poutník Praha“. Zvědavě jsem tedy tento výraz zadala do vyhledávače, abych zjistila, o co jde. Aha…

Je to prý sběratelská hra pro pravé pivaře. Principem je získávání samolepek, které si lepíte do deníku. Teda nevím. Žádné „pravé pivaře“ neznám, nebo nevím, jak se liší od ostatních lidí. Ale že by nějak zvlášť rádi psali deník a sbírali samolepky?

Za každých dvacet samolepek získáte hodnost pivního poutníka. V Brně má svou samolepku jen jedna hospoda. To je celkem slabé. Přiznávám, že mi to přináší jisté škodolibé zadostiučinění, protože to není originální projekt, ale opičení se po turistickém deníku. Ne, že bych jim nefandila, je to zajímavé a pěkné, ale přece jen do toho mohli vnést i něco svého, ne jen obšlehnout tvar samolepek, deník a všechno ostatní.

Z pohledu ekonoma to Ropek vymyslel líp. Turisté jsou pro sbírání samolepek nazvaných vizitky jako stvoření. Vždyť mezi turisty najdete především všelijaké zajímavé a zvídavé lidi, kteří si leckdy nosí různé wandrbuchy, kam si píšou, kde byli, a někdy si i domalovávají mapky. Spousta turistů má své „památníčky“ na razítka z nejrůznějších pochodů a akcí. Pro děti bývají navíc často připravena razítka se šmouly nebo různými pohádkovými postavami. A leckdy se setkáte i s tím, že turisté mají svá vlastní umělecká razítka. Je vcelku obvyklé, že sbírají pivní tácky, pohledy, dřevěné turistické známky nebo jakékoliv jiné věci z cest, např. cukry. A tak není divu, že se turistický deník uchytil. Hrdě mohu říci, že už vlastním druhý kus. A protože se ukázalo, že jsem větší cestovatel, než jsem si myslela, vyhradila jsem si ho na Šumavu, Prahu a nějaké ty drobné jednodenní výlety. A tímto vás srdečně zvu na brzkou kolekci článků o Praze 4 (mé čtvrté návštěvě).

Zdroje:
http://pivnipoutnik.cz/mapa-restauraci/
http://www.turisticky-denik.cz/

Ale jak domů?

Na zastávce autobusu nás ovšem čekalo drobné překvapení. Do Brna odsud nejezdí žádný autobus. Poněkud nečekané. Hups. V tuto dobu už odsud nejezdí žádný autobus. Nikam. Najednou jsme se cítili uprostřed nedalekého města jako na konci světa. Z civilizace zvyklí na nekonečné spoje, které se v nejhorším případě omezí na hodinové noční rozjezdy, jsme byli značně rozrušeni novou situací. Jak je možné, že odsud nic nejede? A nikam.

S touto možností jsem nepočítala. Jistě, v průběhu cesty, kdy se vyvíjel plán, kam vlastně půjdeme, nás napadlo, že by něco takového mohlo nastat, ale nepředpokládali jsme to o nic víc než dopad vražedného meteoritu v příštích dvou dnech.

Diskuse o tom, co dělat dál, nebyla ani zdaleka tak vášnivá, jak jsem očekávala. Vlastně pro mě bylo milým a velice příjemným překvapením přístup, že se tedy asi budeme muset vrátit pěšky. Nabízelo se následující:

• pěší návrat (trochu daleko 30 km do Brna),
• někde přespat – hotel (drahé) x širák (zima a nedostatek vybavení a oblečení),
• kamarád z Brna s autem (buď pryč, nebo bez auta),
• stopovat.

Vzhledem k uvedeným možnostem a jejich nevýhodám jsme snadno zvolili tu poslední. Zpočátku to byl opravdu divný pocit a velice jsem se styděla. Připadala jsem si, jako bych prováděla něco nepatřičného. Vadilo mi, že se stydím, když nemám zač. Projela tři auta a nikdo nezastavil. Jít na večeři a pokračovat jsme zamítli z praktických důvodů. Předpokládala jsem, že světlo zvyšuje naši pravděpodobnost, že nám někdo zastaví. Vypadáme slušně a je jasné, že jsme se dostali do nesnází. Že jsme turisté.

Najednou na protější straně zastavilo auto. Prý předtím projel kolem nás. Vykoukl mladý fešák a ptá se, kam potřebujeme. Brnem je trochu zaskočen. Tam nás neodveze, ale hodí nás aspoň do Ostrova u Macochy. Sice odtamtud v tuto dobu taky nic nejede, ale aspoň je to blíž. Ještě nám dává telefon na taxík. Fajn, máme pátou možnost, jak se dostat domů.

Vzpomeneme si na infoslužbu, kterou jsme využili na Šumavě a ptáme se, kdy nám jede poslední spoj z Jedovnice. Za necelých čtyřicet minut. Je to šest kilometrů. Jsem turistka. Nedá se to stihnout. Za hodinu ano, ale ne po celém dnu skoro jen za půl hodiny. Navíc někde po značkách… raději jdeme po silnici. Začíná být tma a nechceme se ztratit v lese jako Kuky.

Po silnici je to deset kilometrů. Už není důvod spěchat. Snad kdyby nám někdo zastavil… Stopujeme marně. Naší zvednuté ruky si nikdo ani nevšimne. Chci to počítat, ale nemám na to sil. Dnes už jsme jednou měli štěstí. Škoda, že jsme tou dobou nevěděli o té Jedovnici. Byl by to kousek, třeba by nás hodil až tam.

Ve Vilémovicích je hasičská slavnost, protože dnes je svátek svatého Floriána, patrona hasičů. Dále také hutníků, kominíků, hrnčířů a pekařů. Dáváme si klobásu a posloucháme hudbu. V dědině je asi hned patrné, že nejsme místní, a tak se mladá servírka ptá, odkud jsme a jestli jsme přijeli autem. Říkáme, že z Brna a že jsme přišli pěšky. Zmateně a lehce nedůvěřivě si nás prohlíží. Co máme v plánu dál? No, asi půjdeme pěšky. Říká, že se zeptá, jestli někdo nejede do Brna a přijde nám říct. Nepřijde, a tak kráčíme opět po svých. Znovu stojíme před rozhodnutím, zda jít po značce a aspoň na chvíli ulevit nohám… čeká nás ještě 24 kilometrů a už jsme po ní šli cestou sem… nebo vsadit na jistotu – silnici – na které snad nezabloudíme. A třeba někoho stopneme, i když v to moc nedoufáme.

Po kousku cesty po značce a opatrného vyhýbání neviditelným kalužím se vracíme na silnici. Rozptýlená přítelovým vyprávěním, doufám, že to i nadále půjde takto celkem snadno. Dojdeme do Jedovnice. Ujistíme se, že nám opravdu nic nejede. Z chladu táhnoucího se od rybníka Olšovce se chvěji zimou. Než vyjdeme z vesnice, jedno auto nám zastaví. Mladý pár. Jedou do Brna a vezmou nás. Uvolní nám zadní sedadla a my se vděčně uvelebíme.

Konverzace zvolna plyne, a jak mi dochází, že jsem v bezpečí – i když mě rychlá jízda v kombinaci s mlhou trochu děsí – ukrutně se mi začíná chtít spát. Adrenalin, který se vyplavil, abych mohla za noc ujít ještě jednou tolik co za den a zvládla i ten nápor na psychiku a výčitky, se rozpouští a mizí. Všechno je v pořádku. Dnes budu spát v posteli. Neuvěřitelně se těším. Mám co dělat, abych neusnula ještě tady. Dozvídám se, že jsem učila kamaráda řidiče. Svět je malý! Tak dobrou noc.

Totálně unavená

Konečně jsem tu s článkem o výletě do Moravského krasu. Na víkend 4. a 5. května jsem plánovala nějaký výlet. Rozhodovala jsem se víceméně mezi dvěma variantami: brněnská zoo a Moravský kras. Pak jsme vymysleli, že jeden den uděláme jedno a druhý den druhý. I když s tou zoo jsem trochu váhala, protože plánuji konečně navštívit tu pražskou. Prý je sedmou nejkrásnější na světě a druhým nejnavštěvovanějším místem v České republice. A dvě zoo během jednoho měsíce mi přijdou trochu přehnané. A tak jsme pro sobotu zvolili Moravský kras.

Chtěli jsme nakouknout do Macochy a navštívit nějakou jeskyni. Celkem jedno jakou. S trochou nadsázky lze říci, že jsou všechny stejné. Pořád jsou v nich krápníky! :-)

V pátek, po návratu z majálesu, jsem během chvilky našla pár spojů do Jedovnice. Jezdí každou hodinu. A ještě rychle okoukla trasu, kterou bychom mohli jít. Pro jistotu jsem ji i přeměřila, protože hrubý odhad někdy dopadne dost špatně.

Ráno jsme se vzbudili nečekaně brzy a dokonce jsme stihli autobus v 10:15, který jsem si vymyslela jako poslední vhodný. Paráda, jedeme na výlet! Téměř hned na zastávce autobusu jsme narazili na turistické značky. Ještě jsme zaběhli do cukrárny pro točenou zmrzlinu, zjistili, že místní informační centrum má zavřeno a vyrazili na cestu.

Po žluté jsme šli do Vilémovic a pak po červené k Macoše. Uprostřed mezi zelenými poli jsme nechtíc vyplašili zajíce a sledovali, jak hopká pryč. Podívali jsme se do Macochy a v informacích zjistili, že Punkevní jeskyni je třeba si zamluvit předem. Nevadí, podíváme se do jiné. Jen jsem si koupila vizitku a pohled.

Drahé a ne zrovna chutné občerstvení nám připomnělo, že se máme sbalit předem a taky si řádně nachystat svačinu. Hned jsem si to doplnila do tipů na cesty na stránce Vyzkoušeno pro vás.

Protože jsem chtěla ulovit další hrad, vyrazili jsme po žluté ke Kateřinské jeskyni, do níž jsme si koupili lístek. Málem jsme nešli na prohlídku, protože nám nikdo neřekl ani neukázal, že nemáme čekat před informacemi, kde si nás vyzvedne průvodce, ale musíme jít kamsi dál po silnici, k vratům a vstupu, který ani nebyl pořádně označený. Zajímalo by mě, jestli se jim to občas stává.

Když jsem si všimla, že skupinka Japonců, kteří měli jít s námi, záhadně zmizela a už byl čas prohlídky, začala jsem plašit, jestli nemáme být někde jinde. Došli jsme se zeptat do suvenýrů a pelášili ke vchodu, před nímž se fotila skupina Rusek. Chvilku jsem trpělivě čekala, ale pak jsem se prohnala kolem nich z obavy, že nám průvodkyně prchne do jeskyně a my tu budeme ještě hodinu čekat a kdoví, jestli nás pak vezme, když máme lístky přesně na určitý čas. Bylo to jen tak tak. Odemkla nám mříž a vpustila nás k ostatním návštěvníkům, kterým již něco vykládala.

Naše nesourodá skupinka sestávala z Japonců, Němců a dalších dvou Čechů včetně nás. Výklad byl v češtině, protože Japonci anglicky neuměli nebo nerozuměli a Němci se tvářili, že to taky nepůjde. Zajímavé bylo, že ani jedna z těch národností neměla potřebu držet se průvodkyně. U nás je zvykem chodit za ní, když už ne úplně blízko, alespoň kousek. Ovšem tito turisté se volně pohybovali a leckdy na ně bylo třeba počkat. Nevadí, aspoň bude prohlídka delší. Od průvodkyně jsme si vyslechli poznámku, že vloni se dokonce stalo, že nějací lidé zůstali v jeskyni zamčeni, protože se průvodci zatoulali. A že když po hodině přišel nový, slavili ho jako svého zachránce. Asi to nebyla žádná slast, protože v jeskyni je skutečně chladno, snad jen 7°C.

Zopakovali jsme si názvy krápníků: stalagmit roste zespoda, stalaktit seshora a stalagnát vznikne jejich spojením. Dozvěděli jsme se pár nových informací a pokochali se tou nádherou. Stejně jako před patnácti lety mě i dnes uchvátila Čarodějnice. Fantastický krápníkový útvar!

Po naší trase, která měla mít 18 km a 717 metrů stoupání (skoro to samé dolů), jsme po žluté vyrazili do Skalního mlýna, kde jezdil motorový vláček, jenž má taky turistickou vizitku, a pak kolem řeky po naučné stezce, modré a zelené značce na zříceninu Blansek. Z jeho vzezření jsem byla poněkud zklamaná. Hromada šutrů, jak se dalo očekávat, ale… na pohledu vypadal tak krásně a romanticky. I na turistické vizitce vypadá moc pěkně! Možná bychom mohli jít do Blanska? Mě se ještě nechce domů. 

A tak zase pěkně zpátky po zelené a po červené dál a dál nekonečným údolím. Kolem projíždějící cyklisté jako by snad jezdili do kolečka nebo se tam někde množili. Už nám celkem začínají vadit, asi i proto, že jim trochu závidíme tu rychlost pohybu. Po prolezení kdejaké jeskyňky se cítíme unavení a začínají nás bolet plosky nohou. Nakonec jsme přece jen úspěšně asi v osm hodin ve vesnici Sloup. Sloupsko-Šošůvské jeskyně jsou touto dobou již pochopitelně zavřené. Nevadí, vyrazíme sem příště.

Cestou ze Šumavy…

V poslední den naší šumavské dovolené jsme si dovolili ulovit ještě jeden hrad. Původně jsme uvažovali o Svojšicích nebo kdoví o čem, ale nakonec jsme se rozhodli, že nejlepší bude navštívit Velhartice. Ještě jsme tam nikdy nebyli a navíc se nám hodí do toho Trojhradí. Jsme trochu netrpěliví, jak to dopadne, protože u brány jsme o něco dříve, než mají otvírací dobu, a o dnešku tam nic nepíší. Je první květen, státní svátek. A tak nevíme, jestli dnes půjdeme na hrad, nebo domů s prázdnou. Zatím si alespoň prohlížíme ovečky s jehňátky.

Kupodivu v 9:30 otvírají a my se jako první turisté hrneme dovnitř. Samozřejmě se jdeme podívat na oba dva okruhy. Když už jsme tady… 

Gotický hrad vypadá vskutku romanticky. Sympatický a trochu podivínský průvodce nám vykládá, že Velhartice byly jako jediné ze šumavského trojhradí postaveny jako rodové sídlo pánů z Budětic, takže nešlo o obranný hrad. Díky Janu Nerudovi je všeobecně známým Bušek z Velhartic.

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
král Karel vesel káže.

Zajímavostí tohoto hradu je předsunutá věž, jež je kombinací donjonu (obytné věže) a bergfriedu (obranné věže). Měla v případě potřeby sloužit majitelům hradu jako poslední útočiště. Od zbytku hradu (takzvaného Rajského paláce) ji dělil zvláštní most, který ovšem nebyl s věží ani hradem pevně spojen. Dalo se na něj dostat díky padacím lávkám z obou uvedených míst. Dnes jsou místo lávek dva dřevěné mostky přidržované kovovými lany. Pro ty, kdož mají strach z výšek, je to rozhodně zajímavé vzrůšo. Jsou to sice jen dva tři kroky, ale jste deset metrů nad zemí!

K hradu je přistavěn renesanční zámek s arkádami, který si nechal postavit plukovník Hoeff-Huerta v roce 1628. A protože to nebylo zrovna praktické (jste na Šumavě), nechal později arkády zazdít. Prohlídka je zajímavá a dovídáme se různé pikantnosti či spíše detaily z tehdejšího života. Například to, že židle byly různě vysoké tak, aby měli všichni v sále oči ve stejné výši.

Hrad je doopravdy úžasný a jeho prohlídku vřele doporučuji. A pokud byste si měli vybrat jen jeden okruh, jděte na hrad a na ten most vylezte. Je to něco, co hned tak někde neuvidíte!

Šumavské toulky

Naše další cesta vede do Kašperských Hor, v nichž mě zaujme srandovně růžový kostel svaté Markéty. Moc se tam ale nezdržíme, protože místní cukrárna je drahá (zákusek za třicet korun je v Brně či Praze obvyklý, ale v takovéhle díře?) a informační centrum zavřené. S tím se setkáme ještě několikrát, protože turistická sezóna na Šumavě začíná v květnu, a tak jsou v dubnu zavřené i hotely, chaty a další zařízení.

Už se blíží večer, a tak se jedeme ubytovat do Modravy. Smlsnu si předčasnou večeři a hurá na obhlídku okolí. Celkem na jisto jdeme ke Klostermannově chatě, kde začínám vážně uvažovat, jestli to s těma razítkama trochu nepřeháním: wandrbuch, turistický deník, deník a pohled z dovolené. S Klostermnannem, spisovatelem, který Šumavu miloval a také o ní hojně psal, nemá tahle chata společného snad vůbec nic, ale na přilákání hostů to jistě funguje báječně. V těchto krajích se mu nevyhnete, i kdybyste chtěli sebevíc.

V neděli vyrážíme na místní informační centrum. Překvapivě má otevřeno. Ochotná paní nám s troškou hrdosti říká, že oni jsou tu pro turisty, a tudíž mají otevřeno především o víkendu. Zatímco ta městská infocentra jsou otevřena především ve všedních dnech. Cítím v tom drobné opovržení a jako turista musím v duchu souhlasit. Ptáme se na počasí a Březník, kam chceme vyrazit. To je nám snadno a rychle rozmluveno, jednak je tam sníh, a jednak je chata zavřená. Příprava na nápor turistů. Jsme moc nadšení a jsme tu zkrátka brzy. Sezóna ještě nezačala. Rozhodujeme se, že půjdeme přes Filipovu huť a Horskou Kvildu na Antýgl. Cestou vidíme dům miliardáře Zdeňka Bakaly, ale za zajímavější považuji kapličku, která mi připomíná loňské putování Šumavou v její německé části. Tam je všechno takhle krásné. Dokonce i počasí. Na Horské Kvildě mi mrznou ruce, a tak si je schovávám do rukávů. Opravdu mě nenapadlo vzít si teď s sebou rukavice a čepici. Ale jak by se hodily! V hotelu Rankl se zahříváme polévkou a svíčkovou. Sice je trochu víc mrkvová, ale ty brusinky jsou úžasné! Po modré turistické značce pak jdeme na Antýgl. Nevím, co jsem od něj čekala, ale bylo to rozhodně víc. Myslela jsem, že tam bude něco jiného. Zajímavého, úžasného, fascinujícího… Vždyť o Antýglu se pořád mluví nebo píše. Když se podíváte na něco o Šumavě, vždycky zmíní Antýgl. Teď teda nevím proč. Moje zklamání snadno zaženou mazlivé kočičky v restauraci. A taky černý pták s oranžovým zobákem, který říká: „Ahóóój,“ a je to loskuták posvátný. Zpátky se vracíme kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu.

V pondělí začínáme opět v infocentru. Potřebuji si zjistit, jaké tu mají turistické vizitky. Abych si na ně nechala dostatek místa. Autobusem jedeme do Čeňkovy pily, odkud se vydáváme po červené na Turnerovu chatu kolem řeky Vydry. Děláme si srandu, že se u ní vyfotíme a pak budeme všem vykládat, že jsme se fotili s vydrou. Okolí je opravdu malebné a kameny v řece vytváří peřeje. Všude kvetou blatouchy či jiné rostlinky a na chvilku dokonce vykoukne sluníčko. Na každé naučné tabuli citují Klostermanna. U Turnerovy chaty vidíme dvě chundelaté kočky, které se brzy nechají pomazlit a loudí po nás svačiny. Rozhodně ale nevypadají, že by trpěly hlady. Mají krásnou hebkou srst. Po žluté turistické značce dojdeme do Srní. Odtud pak jdeme zase kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu a děláme si odbočku k Hauswaldské kapli. Ukáže se, že nejde o jedinou kapli, ale zbytky rovnou tří kaplí. Samozřejmě zde nechybí úryvek z Klostermanna. On snad doopravdy musel popsat každý strom, který tu vyrostl. Dnes se jdeme podívat na Tříjezerní slať. Ukáže se, že je doopravdy maličká. Projdeme si jen takové malé kolečko a sbohem. Kolem Roklanského potoka pokračujeme do Modravy. Cesta je doopravdy nádherná: široký placatý potok, žluté trávy na loukách, tmavě zelené stromy v pozadí… romantika. Jen se položit do trávy. Celkově jsme dnes ušli 21 kilometrů a jsme z toho dost zničení. Hlavně zespoda nás bolí nohy.

V úterý, poslední dubnový den, vyrážíme autem do Kvildy. Obdivuju dřevěný kostel a doufám, že místní informační centrum a pekárna s tradičním slavným povidloňem, budou otevřené. Marně, máme smůlu. A tak jedeme do Borové Lady a vyrážíme na Knížecí pláně, kde dříve bylo dokonce šedesát chalup. Teď jich je tam jen pár. Všechno, včetně kostela, nechali zbourat komunisti. Chvilku se dokonce pohybujeme za bývalo železnou oponou. Na Bučině si můžeme prohlédnout, jak taková železná opona vypadala. Vskutku děsivé. Vracíme se zpátky do Borových Lad, kde si v restauraci Borůvka dáváme místní specialitu – pralinkové knedlíky. Doopravdy báječné! Autem si uděláme zajížďku k Chalupské slati, v níž je největší rašelinné jezírko v České republice. Pod pokutou až deset tisíc korun je tam zákaz krmit kachny, abychom neznečišťovali a nepoškozovali zdejší prostředí. Ještě si zajedeme k Jezerní slati, na kterou se můžeme podívat jen z dvoupatrové věže. I když jsem si myslela, že se po slatích chodí více, byla to přitažlivá podívaná.

Dva hrady v jednom

Druhou zastávku děláme na soukromém hradě Kašperk, který patří městu Kašperské Hory. Opět tu mají dva prohlídkové okruhy, ale v současné době se provádí jen v jednom. No, co se dá dělat. Hrad Kašperk nechal založit sám Karel IV. jako strážný hrad. Opět měl sloužit k hlídání Zlaté stezky a dolů a navíc také proti Bavorsku. Architektem byl Michal Parléř, bratr slavného Petra. Jde o nejvýše položený královský hrad v Čechách. Nachází se ve výšce 886 metrů.

Jdeme do západní obytné věže vysoké 30 metrů. Mezi oběma věžemi byl obdélníkový palác. Připadá mi legrační, že jedněmi z majitelů byli Zmrzlíkové ze Svojšína. To je dobré jméno. Možná poněkud neobvyklé je, že na střechách byly cihly sestaveny do tvaru jehlanů. Důvod byl prostý – oproti dřevěným střechám mají výhodu v těžším zapálení při případném dobývání.

Při prohlídce mě nejvíc zaujme zvláštní nádoba zvaná kutrolf. Je to zvláštní láhev, která vypadá jako jablko se stopkou. Tou stopkou je zvláštní zkroucené hrdlo, díky němuž se zabránilo polití při ťukání s nápoji. Láhev umožňovala opatrné pití, při němž se člověk nepolil, ale zároveň toho nevypil příliš mnoho. Vypadá skutečně krásně.

Nedaleko vidíme Pustý hrádek, který je svým způsobem součástí Kašperku, protože byl předsunutým opevněním. Je totiž umístěn právě tam, odkud se dá na hrad nejlépe střílet. Samozřejmě se k němu musíme jít podívat.

Chci se pochlubit, jak jsem si pěkně zahradničila

Pokud očekáváte článek o tom, jak jsem si o víkendu zasadila krásné nové kytičky nebo vyplela česnek, který se pokouším pěstovat (Uvidíme, co z toho vznikne.;-)), jste na omylu. O prodlouženém víkendu jsem nebyla na lovu škůdců, ale hradů.

Od soboty 27. dubna do středy 1. května jsem byla na Šumavě. Tentokrát trochu pohodlněji – autem a ubytování v pěkné chatičce Dřevák v Modravě. A za těch pět dní jsem si „ulovila“ tři hrady. Nebo možná čtyři. Jak se to vezme. A pochopitelně viděla i leccos dalšího pěkného. Ale začněme těmi hrady. Mám pro ně teď tak trochu slabost. Asi to bude tím jarem. ;-)

Hned první den jsme cestou do Modravy nakoukli na hrad Rabí ve stejnojmenném městě. Překvapilo mě, že jde o město, protože se zdálo poněkud malé. Později jsem si na internetu dohledala, že má pouhých 470 obyvatel. Tento status má díky Půtovi II. Švihovskému, který zastával úřad nejvyššího zemského soudce. V roce 1499 se Rabí stalo městem a mělo právo vařit pivo.

Při koupi vstupenek nám paní pokladní nabízí jakýsi mini záznamníček. Pokud navštívíme další dva hrady, můžeme třeba vyhrát přelet nad Šumavou. Proč ne? Záznamníček si bereme a uvidíme, jak to dopadne. Nevím, z jakého popudu vzniklo Šumavské trojhradí (Kašperk, Rabí, Velhartice), ale určitě je to zajímavý marketingový nápad podporující návštěvu i dalších hradů. Těžko říct, jaký to bude mít přínos a zda to zvedne návštěvnost, ale určitě je to krásným důkazem toho, že spolupráce je lepší než konkurence. A teď vás zvu na prohlídku svým prvním hradem Šumavy, který je zároveň nejrozsáhlejší českou zříceninou.

Nabízí se dva prohlídkové okruhy: palác a věž. Jsme zvědaví, a tak bereme oba. Příjemné je, že se na hradě může fotit zdarma, a to jak venku, tak i uvnitř. Na nádvoří čekáme na průvodkyni a prohlížíme si svatebčany, neboť se zde právě koná svatba. Průvodkyně je trochu zaskočena tím, že si dělám poznámky, ale tolik informací si prostě nezapamatuju a moc dobře vím, že se mi pak nebude chtít nikde nic číst. Nebo si na to nedokážu udělat čas, to vyjde na stejno. A přitom je to tolik zajímavé!

Jedná se o středověký hrad s románskými základy, který měl bránit obchodní stezku mezi městy Sušice a Horažďovice a bohatá rýžoviště zlata na řece Otavě. Později si dělám legraci, že vím přesně, jaký kamínek bych chtěla příteli přivézt. Název hradu pochází ze slova Rabenberg, což znamená Krkavčí hora. Jak už to bývá, hrad různě střídal majitele. Zapamatovala jsem si především rod Wittelsbachů, Švihovské z Rýzmberka. Poslední majitelé Lamberkové jej věnovali za symbolickou korunu památkové péči. Státu byl předán v roce 1954 a od roku 1978 je Národní kulturní památkou. Z jeho historie se ještě dovídáme to, že právě při jeho obléhání přišel Žižka o své druhé oko. Při ostřelování použil nejstarší druh děla - bombardy, které střílely žulové koule.

Během první prohlídky se dovídáme, že zdi hradu jsou silné 1,5–3 metry. A ta nejvyšší budova 26 m vysoká věž se nazývá Donjonem. Je to typ obytné stavby, do které se vždy vchází přes složitý systém lávek a padacích mostů a má sloužit jako poslední útočiště obyvatelům hradu. Po dřevěném schodišti stoupáme vzhůru a ačkoliv je výhled překrásný, vůbec se mi nelíbí, jak jsme vysoko.

Zbytek prohlídky už je bez problémů a já si ho užívám. Pěkné jsou i ministalagtiti spouštějící se ze stropů ve sklepích. Průvodkyně se nám snaží ukázat, jak je hrad rozlehlý pomocí modelů, v nichž se nám bohužel příliš nedaří zorientovat, protože na jednotlivých budovách jsou střechy, což nás mate. Kdybyste prý změřili délku jeho budov a hradeb s dělovými baštami, napočítali byste neuvěřitelné tři kilometry. Hrad měl být dokonce ještě větší a zahrnovat i kostel Nejsvětější trojice, který je teď bohužel zavřený, ale Švihovským došly peníze, a tak poslední hradba končí malou směšnou zídkou.

Zdroje:
vlastní poznámky v Turistickém deníku i jinde
fotky jsou vlastní nebo je smím použít
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rab%C3%AD
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Rabi---nejrozsahlejsi-hradni-zricenina-v-Ceske-rep.aspx?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=KZN_2013_04_sumava_06
http://www.hrad-rabi.eu/
http://www.hrad-rabi.cz/historie.php

(Můj) první majáles

Na Majáles jsme vyráželi až téměř na pátou hodinu, kdy tam měl vystupovat Visací zámek. Na Velodrom jsme se dovezli kombinací tramvaje a autobusu, který byl celkem plný, ale pořád to bylo ještě dobré. Na stránkách jsem se dočetla, že dnes bude posílena doprava. Konečně jednou dopravní podnik dělá něco, za co ho lze pochválit. Neměli jsme s sebou žádná zavazadla, ačkoliv byl povolen neprofesionální fotoaparát a litr nealkoholického pití na osobu. Poplácání po bokách jsem od ochranky snesla v pohodě, protože mě neosahávali tolik jako toho kluka přede mnou. Asi nevypadám podezřele. Přitom by se mi do kapsy v pohodě vešel zavírací nůž. Ale měla jsem z toho dobrý pocit, že se dbá na bezpečnost.

Obešli jsme si kolečko a podívali se, co je kde za stánky. Někde vzadu byl jakýsi s obrovskými klobouky a sombréry. Žertovala jsem, že si ho koupím a budu v něm celý zbytek dne chodit. Naštěstí nejpozději v poledne přestalo pršet a po zbytek dne a večera bylo hezky, i když se sem tam honily mraky. Koupili jsme si pití a už šli na scénu „Visáči“. Kapelu moc neznám, ale sem tam šlo textu rozumět. Ne, že by mě nějak nadchl, ale aspoň to mělo dobrý rytmus. A sledovat chlapy v pogu byl taky prima zážitek. Zpočátku jsem si říkala, jestli si třeba něco neudělaj, když se tam tak pošťuchujou, ale naštěstí ne. Jen vypadali ohromně spokojeně. Zkrátka mužská zábava. Chci si brzy přečíst Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, třeba mi to ještě lépe vysvětlí. Nijak jsem to neřešila, jak já si užiju nakupování, jsou chlapi nadšení z toho, že do nich někdo žďuchá a maj celý boty a nohy od bahna.

Jenom mi hrozně vadili všudypřítomní kuřáci, kterým jsem se snažila vyhýbat, ale když jsem udělala dva kroky vpřed, aby na mě nešel kouř vedle stojící holčiny, zapálil si někdo přímo přede mnou. Poté, co jsem couvla, nacpal se přede mě chlapík se žvárem v hubě. Troufám si říct „v hubě“, protože některé existence byly vskutku pozoruhodné. Když mě třeba moc nebavilo poslouchat, rozhlížela jsem se po lidech kolem sebe a snažila se odhadnout, co jsou asi zač. Některé dívky, jinak docela pěkně oblečené, tam byly v gumákách, v klasických, i když třeba trochu lépe barevně provedených holinkách. Jiné nejspíš patřily k emo stylu nebo něčemu rádoby drsňáckému odhadem podle pěti nebo více piercingů v puse… jenže když člověk váží čtyřicet kilo a má úplně hubeňoučký nožičky a vypadá tak na třináct, těžko se může tvářit drsňácky. U někoho nešlo s jistotou určit, zda je to muž či žena a potácejícímu se chlápkovi s prázdným kočárkem jsem se raději obloukem vyhnula.

A pak tu byly Mandrage. Včera jsem si od nich schválně něco poslechla, abych byla víc v obraze. Ne, že bych toho nějak moc našla, ale na Bandzone přece jen nějaké ukázky jsou. A nechtěla jsem tam přijít s tím, že od nich znám jenom svou oblíbenou „Hledá se žena“. Zahráli ji spolu se Šrouby a matice a taky Františkovy lázně, která se mi sice moc nelíbí textově, ale hudebně je fajn a je málem nechutně chytlavá.

Potom jsme zjistili, že se tam někde vzadu dělají účesy od Zetka (alkohol). A byli jsme samozřejmě zvědaví. Chlapi si mohli nechat nastříkat do vlasů oranžové nebo černé písmenko Z a holky se mohly nechat nalíčit nebo si udělat účes. Možná i obojí, když přišly včas. My jsme si stoupli do fronty na poslední chvíli a slečna nám řekla, že už v sedm končí. Zkusila jsem tak trošku vyjednávat nebo přemlouvat, jak se to vezme, protože jsem si opravdu chtěla nechat na hlavě vytvořit nějakou divočinu. Kdy jindy budu mít takovou super příležitost. Nakonec nám slečna řekla, že můžeme zkusit ve frontě počkat, ale je to bez záruky. Nevadí, hudbu jsme stejně slyšeli, tak co. Máme stát o kousek vedle, nebo tady. A čekání se vyplatilo. Kadeřnice až z Prahy nám vytvořily krásné účesy a my se pak pyšně zhlíželi v zrcadle. Ten můj vůbec nevypadal ujetě, spíš možná skoro trochu plesově. A taky jsem v něm měla oranžové peří. Trochu vyžehlit, natupírovat, strčit pár vlásenek a bylo.

Šli jsme se podívat na motokáry a menší pěkná autíčka. Hmm, no milion bych za něj nedala, ani kdybych ho měla. A o půl deváté hurá na No Name. Určitě hráli Čím to je, Večnosť (tu mám ráda), Žily, Prvá, Ty a tvoje sestra, Lekná, Starosta, Keby, Stromy (tu mám taky ráda), Nie alebo áno a ještě určitě nějaké další. Škoda, že nehráli Slobodu, Život človeka, Mango, Ponúkam ti seba a Syna človeka, ty mám taky moc ráda. Zajímavé bylo, že když se ptali, kolik je tam Čechů, bylo jich asi tolik, co Slováků. Moraváků bylo samozřejmě s přehledem nejvíc.

Pak jsme si chvilku sedli na lavičky a poslouchali. Odcházeli jsme brzy a cestou se ještě pěkně prošli. V noci se nám pak krásně spalo.

P. S.: Název tohoto článku není náhodný, dneska se totiž v Brně koná, ten „opravdový“ majáles. Bude tam například Michal Hrůza, Sto zvířat, Chinaski, Tomáš Klus, Inékafe, Xindl X, Kryštof a Vypsaná fixa. Od 20. dubna jsou vstupenky o stovku dražší… rovnou za pětistovku bez koruny. Takže to je ten „druhý“ majáles, který se mě ovšem netýká.

Food festival v Brně

Trochu si pohrávám s myšlenkou, že tento víkend zůstanu opět v Brně. Možností toho, co bych mohla dělat je vskutku mnoho. Třeba bych mohla dál pracovat na disertaci, učit se šít, číst, nebo se jen tak válet. Taky mám na starosti nějaké bakalářky a zároveň spoustu různých rozdělaných projektů. A to ani nemluvím o tom, kolik článků mám v hlavě a ráda bych je napsala, dokud vím, co do nich chci dát.

Jedním z lákadel byl pro mě ještě do včerejška Food festival na Špilberku. Dozvěděla jsem se o něm z plakátů, ale jak je v současné době častým nešvarem, nebylo na nich, kolik za takovou srandu stojí. Kdysi jsem v Apetitu zahlédla, že v Praze je to doopravdy dost drahé, a tak jsem si nedělala iluze, že v Brně to bude výrazně lepší. Ukázalo se, že není. Nejnižší vstupné je 350 Kč a to bych si musela vstupenku zajistit v předprodeji, což teď už nelze. Ale jinak to bude jistě zajímavá akce plná lahodných ochutnávek.

Chtělo by to něco SUPER!

Už nějakou dobu přemýšlím, jaký mimořádný článek bych mohla napsat. Něco doopravdy zvláštního. Něco, co tu ještě nebylo. A pak mě napadlo, že uspořádám Velkou prázdninovou soutěž. Každý týden v červenci a srpnu, se v pondělí objeví na blogu otázka a vaším úkolem bude napsat do komentářů, které budou tou dobou moderovány, správnou odpověď do konce týdne.

Soutěž bude nachystána tak, aby vás nějakým způsobem obohatila nebo vám alespoň přinesla něco nového. Pochopitelně bude o ceny. Jen se ještě rozmýšlím, kolik by jich mělo být a jakého druhu.

A proč tohle všechno? Protože tohle je pěti stý článek, který jsem tu uveřejnila a to mi připadá jako dobrý důvod k oslavě!

Krásně úplně unavená

Dnes jsem příliš zničená z dobrodružného výletu, než abych vám mohla povyprávět o včerejším báječném majálesu i dnešní vzrušující procházce. Snad se zítra dostatečně zregeneruju, abych o tom mohla co nejdříve napsat. ;-)

Studentský majáles

Rozhodla jsem se, že vyrazím na Majáles VUT. Ještě nikdy jsem na žádném nebyla, takže si myslím, že je nejvyšší čas to napravit. Možná není o co stát, ale to se musí vyzkoušet. A když je to zadarmo a jsou tam kapely jako Mandrage a No Name…

Jsem sice trochu zmatená z toho, že tam budou dvě stage – na Faválu a Velodromu, ale to se nějak poddá.

Z dalších kapel vystoupí The Rest, Zoči Voči, Čankišou, The Spankers, Visací zámek, Polemic, The Downhill, Rozsypané glukometry, Morčata na útěku, Rocky Leon a také Tleskač a Záviš. Většinu jich sice neznám, ale něco jsem si pustila dnes odpoledne, abych se na to trochu připravil. Už se těším. Doufám, že nebude pršet a nebude zima.