Soutěže nebo úkoly...

Občas pomýšlím na to, že bych zase ráda někdy udělala pro vás, své čtenáře, soutěž, ale zatím je to daleko. Není čas, nejsou ceny. 

Při brouzdání na netu jsem narazila na něco zajímavého: Velkou výzvu Kuchařky pro dceru. Můžete vyhrát zajímavé a hodnotné ceny, protože kuchařky paní Zatloukalové nestojí právě málo. Každopádně výzva vypadá jako dobrá sranda. Jen se podívejte, jaké úkoly máte plnit - každý den dostanete jeden nový... plnění musíte někde zveřejnit (asi se tedy nepředpokládá, že se odstřihnu od sítě a vyrazím někam na týden či dva, smůla):

• Udělejte si okurkovou masku = přiložte si okurku na tvář. Zajímalo by mě, jestli to dělají i chlapi...
• Udržujte dřez čistý a prázdný. Nechte na něm pouze houbičku a případně saponát.
• Upečte něco sladkého s práškem do pečiva. Trocha poučení: Nejprve si zvlášť smícháte suché přísady (mouka, oříšky, kakao, koření a též prášek do pečiva) a zvlášť přísady mokré (olej, mléko, jogurt, vejce, tvaroh, med, sirup, vodu, šťávu z kompotu, též sem kupodivu patří i cukr). Nakonec to vše dohromady promícháte, a to pouze bleskově a jen co by se všechny suroviny sotva promísily. Zásada je, že všechny suroviny musí mít stejnou teplotu. Nejtypičtějším pečivem jsou muffiny.
• Uvařte malou trochu těstovin, brambor nebo obilovin, jako jsou třeba kroupy. Poté je použijte do zeleninového salátu. Tahle vařená příloha tedy nebude hlavní součástí jídla, ale v letních dnech ho jen trochu doplní a z hromádky zeleniny s malou pomocí zálivky vytvoří dostatečně sytý pokrm.
• Uvařte si vejce tak, jak je znáte nejméně. Máme tu hned čtyři zajímavé možnosti: vejce naměkko, nahniličko, natvrdo a vejce ztracená čili pošírovaná. Jestliže je vaším favoritem vejce natvrdo, zkuste jinou možnost, ať tahle výzva stojí za to. Nakonec tohle vařené vejce umně zakomponujte do jídla. Ztracené vejce do polévky, do salátu, do omáčky nebo na toust, ostatní podoby zrovna tak. 
• Namočte se ve vodě. I s oblečením. Koupat se v plavkách (nebo bez) umí každý a teprve tohle je úkol hodný letní výzvy. Je mi jedno, zda s rozběhem a v šatech skočíte do bazénu nebo se necháte polít hadicí. Jestli promoknete na kost v letní bouřce nebo vklouznete do sprchy i s oblečením. Úkol zní jasně: vy a vaše oblečení, spojené v jeden půvabný celek, se setkáte s notnou dávkou vody.
• Uvařte si na páře. Suroviny, které obsahují hodně vody, jsou přímo skvělé, pokud se připraví na páře. Platí to hlavně pro zeleninu, brambory, jemné rybí a kuřecí maso. Uvařené suroviny zůstanou zcela neochucené, protože pára žádnou chuť nemá. Chuť je třeba dohnat nejlépe nějakou výraznou omáčkou, kterou připravíte zvlášť a kterou jídlo na talíři přelijete nebo podlijete. Od kečupu nebo ochucené majonézy až po asijsky laděné tekutiny. Pokud na páře budete připravovat zeleninu, nejspíš jí prospěje prudké zchlazení hned po uvaření. Zůstane jí krásná barva a zachová si šťavnatost i křupavost. Uvařte něco v páře a doprovoďte to vhodnou omáčkou. Jako omáčka se počítá i salátová zálivka, protože ta taky plní funkci dodavatele chuti. Stejně tak se jako omáčka počítá tradiční šťáva k masu, pokud budete v páře připravovat přílohovou zeleninu.
• Věřte tomu nebo ne, každá věc, která je v kuchyni navíc a zbytečná, vás zpomaluje při vaření. Ve skříňkách se snažte mít jen to, co opravdu potřebujete. Týká se to jak spížové skříně, kde máte trvanlivé potraviny, tak poličky s kořením, ale též šuplíků na příbory, na náčiní, skříněk na nádobí, na skleničky i na talíře. Zákony entropie a chaosu se nevyhýbají ani dobře udržovaným kuchyním. V každé se časem najde něco, co dosloužilo, co se nepoužívá, co se v ní ocitlo darem nebo omylem. Občas to chce najít deset minut času a pár věcí ukáznit, přemístit nebo se jich zbavit nadobro. Jinak vás časem zákonitě zavalí. Vyprázdněte a ukliďte jednu vybranou skříňku nebo sadu šuplíků. Vaše volba by měla směřovat tam, kde je to momentálně nejvíc třeba. Vyberte si takovou skříňku, ve které nejsou potraviny, ale která obsahuje vybavení, tedy nádobí, náčiní, přístroje nebo vybavení k nim. 
• Vyrobte si ledový čaj a použijte k tomu horkou vodu. 
• Vyšlehejte sníh. Jestliže sníh dobře zpevníte cukrem, zůstane pevný, po přidání do těsta neztratí objem ani bublinky vzduchu, takže žádný chemický vylepšovák typu prášku do pečiva už nebudete potřebovat. Zajímavé je, že zrovna dnes mě opravdu napadlo, že si ušlehám bílkový sníh. Ale měla jsem menší ambice. Jenom ho smíchat s cukrem a jahodama a dát si svačinku. Koukám, že se tu dozvím spoustu věcí, které jsem netušila: Vezmete bílky a našleháte je se špetkou cukru do měkkého sněhu. Je dobré nejprve začít na pomalé otáčky kuchyňského robota a postupně přidávat rychlost, protože bílky potřebují maličko času na rozjezd. Nejvíc se hodí cukr moučka, ale funguje to i s cukrem krupice. Nyní se nemusíte bát šlehat dál třeba deset minut a na plné otáčky, sníh bude stále víc a více zpevňovat a nikdy se nestane, že byste ho přešlehali tak dosucha, až by se rozpadal. Když narazíte na recept se sněhem, můžete se držet tohoto pravidla: Rozdělte si cukr na dvě poloviny a jednu z nich použijete podle receptu s ostatními surovinami, druhou polovinu na zpevnění sněhu. Nakonec spojte obě dvě části těsta dohromady. Vůbec se nemusíte ke sněhu chovat přehnaně šetrně, je pevný a snese i nehorázné promíchání vařečkou.

Zní to dobře a tahle soutěž se mi opravdu líbí. Možná půjdu do nějaké adventní výzvy, ale doufám, že snad nikdy nenastane rok, kdy bych byla celé prázdniny doma a u počítače. Na to je léta škoda.

Co vnímáte jako lepší? Klasickou soutěž, nebo takovéto úkoly?

Rozlučka se svobodou

Čeká mě první rozlučka se svobodou, a jelikož mám jinak spoustu práce a aktivit, jsem z toho svým způsobem nervózní – kdoví, kolikrát takovouhle věc ještě zažiju? Jasně, možná jednou budu mít vlastní, ale tohle je něco jiného, není předtím ta nervozita ze svatby a všechno to zařizování. Je to prostě jen zábava, naše ženská párty a tentokrát v trochu jiném stylu a s dalšíma, dosud neznámýma, ženskejma. Mohla by to být legrace.

Schválně jsem koukla na net, co se o tom kde píše a co nabízí specializované obchody. No, bída s nouzí. Pseudovtipná trička s nápisem „game over“, čelenka se závojem, škraboška nebo šerpa pro nevěstu – jako proč?

A úplně všechno s penisem: pouzdro na zapalovač, dva v čelence do vlasů (jako rohy), na začátku brčka, čokoládový, bonbónky v tomto sexy tvaru, svíčka, brýle s penisem místo nosu, tvořítko na led v tomto tvaru, nafukovací penis – balónek, paňák na řetízku s penisem uvnitř ... Kdo stojí na dámské jízdě o penis?

Když jsem přemýšlela, co je ještě úchylnější, ukázalo se, že existují také lízátka ve tvaru dámského přirození. To tedy vážně nevím, která nevěsta a družičky využijí... nebo zboží na stránce špatně umístili?

***

Rozlučka se svobodou patří k velmi starým svatebním zvykům. Dříve se se svobodou loučili spíše jenom muži, v dnešní době je běžné, že rozlučku se svobodou pořádají i ženy.

Bývalo zvykem, že se rozlučka odehrála v předvečer svatby. Běžné je, že žena a muž uspořádají loučení se svobodou zvlášť, ale nevylučují se ani společné oslavy, obzvlášť když mají snoubenci společné přátele.

Cílem loučení se svobodou je především se pobavit a pořádně odvázat. Častým doprovodným programem na takovém večírku proto bývá striptýz.

Mezi tradice patří, že nevěstinu rozlučku se svobodou organizuje svědkyně či družička a spolu s dalšími kamarádkami připraví pro svou přítelkyni překvapení nebo dárek.

Nadchl mě článek Pět nejoblíbenějších sexy her na rozlučku se svobodou – jen stručně, originál najdete ve zdrojích:

• seznam otázek zodpoví ženich a na ty samé pak má hádat nevěsta ženichovi odpovědi.  Za každou špatnou odpověď se nevěsta napije svého oblíbeného drinku. 
• Každá z účastnic rozlučky by měla koupit kalhotky v nevěstině velikosti. Čím víc sexy, nebo naopak střelenější, tím lepší. Kupte však takové, které se líbí vám, nemusí odpovídat nevěstině stylu. Úkolem nevěsty je potom kalhotky rozbalit a hádat, které jsou od které kamarádky a proč.
• hledání pokladů je v podstatě šifrovačka (o té si můžete přečíst v článku Po škole), akorát vždy s malým dárkem,
• Dámy sedí kolem stolu, před sebou mají svůj oblíbený drink. Každá z nich postupně vymyslí větu, která začíná: „Nikdy jsem ne…“, například „Nikdy jsem nešla na party bez kalhotek“. Všechny družičky, které někdy vyrazily na party naostro, se musí napít.

Sororessa na svém blogu popisuje, jak se taková rozlučka se svobodou organizuje.

A pár zdrojů, které jsem využila:

http://www.partykostym.cz/121-pro-nevestu-a-druzicky-rozlucka-se-svobodou

http://www.svatba.cz/magazin-svatebni-inspirace/tema/rozlucka-se-svobodou

http://www.vse-o-svatbe.cz/organizace-svatby/pet-nejoblibenejsich-sexy-her-na-rozlucku-se-svobodou/

Zase tu máme krásné tropické dny

Dneska jsem si užívala teploučký den. Většinu jsem ho sice strávila u počítače a nedá se říct, že by mě tento způsob dovolené právě těšil, ale na druhou stranu – snad je to naposled. Ale pak jsem aspoň na chvíli vylezla ven a dovolila si vyndat již nějakou dobu rozpletený šátek, abych měla něco snazšího na pletení. Mám totiž aktuálně rozdělané tři žhavé projekty (těch x, kterým se nevěnuji, nepočítám), jenže na jeden potřebuji dokoupit hnědého klubíka, a další dva jsou takové dost pracné a počítací a vyžadují opravdové soustředění, zato já mám chuť jen tak pohodově plést, ničím se netrápit a hezky se uvolnit.

Taky jsem si smlsla na jahůdkách a pozorovala děti, jak se ženou k rybníku. Musím si dodat odvahy a taky tam vlézt. Bude to můj projekt do Něco nového...

Existuje pár věcí, který mě točej

Píšu tady o nich na blogu se štítkem Nenávidím. Něco jsou malichernosti, třeba náš samoucpávací záchod. Ten se připomněl včera a báječně jsme si to spolu užili. (Zvítězila jsem, a tak dnes slavím, že nemusím na toaletu k sousedům.) Dneska mi pro změnu nervy dráždí nedostupnost normy ČSN 01 0391 Systém managementu společenské odpovědnosti organizací – Požadavky. Co to má za smysl dělat normy placené? To mi teda fakt nejde do hlavy. 

Cílem normy je, aby se podle ní všichni řídili a aby každý věděl, že pokud někdo splňuje tu a tu normu, pak to znamená, že dělá to a ono tak a tak a naopak tím a tím se v normě vůbec nezabývají, takže to od něj nelze vyžadovat.

Je to stejný případ jako s vědou. Vědecké články, které mohou něco změnit, posunout lidi někam, jsou placené. Jednak to nechápu, a jednak mě to uráží. Navíc vás leckdy nalákají na abstrakt a pak zjistíte, že v článku vlastně nic podstatného není.

Takový vědec být nechci! Naštěstí existuje čím dál víc lidí, kteří vyznávají Open Access = zpřístupnění výsledků výzkumu celé vědecké komunitě i veřejnosti, která o ně má zájem. A já mám na to svůj blog.

Zase o něco moudřejší

Po dlouhé době jsem se ve chvilce odpočinku začetla do Šťastného blogu, konkrétně do článku Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější, v němž mě překvapil výsledek studie Overearning, kterou provedli  Ch. K. Hsee, J. Zhang, C. F. Cai a Shirley Zhang. Je to o tom, že lidé pracují pro víc odměny, než kolik potřebují. V tomto výzkumu bylo zjištěno, že si účastníci poslechem otravné cirkulárky namísto klavírního koncertu „vydělali“ třikrát víc, než byli schopni spotřebovat. Podmínky totiž byly stanoveny jasně: za dvacet zařvání cirkulárky (= 20 stisků čudlíku) získají čokoládu, kterou pak ale musí na místě sníst, jinak se vyhodí. Ale místo odpovědi z toho pro mě plyne jen další otázka... proč? Proč se ženeme dál, i když nám to už nic nepřinese? Naopak, dokonce se zbytečně trápíme, místo abychom si užívali onen klavírní koncert? Neumíme odhadnout, jaké jsou naše skutečné potřeby? Chceme mít víc, než soused? Získat nejvíc „čokolády“ bez ohledu na to, jestli ji sníme, spotřebujeme či jinak využijeme, nebo přijde vniveč?

***

A co z toho plyne pro mě? Vím, kdy mám dost? Nebo se taky ženu za tím mít víc a víc, aniž by to dávalo smysl? Aniž bych vůbec mohla využít všechno co mám? Samozřejmě bych nejraději tvrdila, že vím, kdy mám dost. Ale když se na to podívám blíž, musím si přiznat, že nevím. Snad se i mírním a neženu se (nebo se snažím nehnat za tím, co je zjevný nesmysl), je mi jasné, že deset čokolád najednou nespořádám. Ale když bude dobrá, možná by dvě menší, stogramové, mmm. Zato taková Milka, to i jedna bude moc. Prostě není čokoláda jako čokoláda. A co když má někdo zvuk cirkulárky raději než klavírní koncert? Kdoví kdo to tenkrát hrál...

P. S.: Teď jsem si vzpomněla, jak jsem v Yves Rocher sbírala razítka, abych si nakonec mohla pořídit jeden kosmetický výrobek v hodnotě cca sedmi stovek zdarma. Potíž je v tom, že mezi takto drahými věcmi není nic, co by mě lákalo. Kdybych se spokojila s méně razítky – a pak je sbírala na novou kartičku – mohla bych si vybrat dárek za jednu nebo tři stovky (přesné částky teď nevím) a takových už bych měla víc.

Nenávidím kvóty

Konečně jsem doladila svůj dotazník, rozeslala pár lidem k pilotáži, sedla si s nimi nad ním a diskutovala, co je či není pochopitelné, jak to upravit a podobně. Samozřejmě jsem některé věci změnit nemohla. Když vycházíte ze zahraniční studie a chcete zachovat kvalitu použité metody, musíte toho co nejvíc nechat stejného. Dost na tom, že jste provedli překlad. 

Podařilo se mi sehnat spoustu kontaktů z databáze Amadeus a v případě potřeby mám zálusk ještě na další z Magnusu a nevím čeho ještě. Má to jeden háček... Seznam vám dovolí odeslat jen určité množství e-mailů. A já tak nějak nevím jaké. Takže se mi dvakrát krátce po sobě podařilo nechat si zablokovat schránku. 

Jenže tenhle problém není jen na Seznamu, Google má taky stanovenou určitou kvótu, kterou nesmíte překročit. Nevím, jestli vám to pak neodešle, nebo se taky zablokuje. 

Aspoň že starý školní účet mi jen odmítl další e-maily poslat a nezablokoval se taky. Trochu jsem se vyděsila, když jsem zjistila, že mi může být schránka podle smluvních podmínek Seznamu z 1. 2. 2015 za rozesílání hromaných mailů smazána.

Na helpdesku jsem se dozvěděla, že existují specializované e-mailingové programy, tak jsem si zkusila jeden pořídit: Email Marketing Pro. Je zdarma, vypadá intuitivně, ale nepodařilo se mi z něj dostat žádný výsledek. Ani sobě samé jsem nezvládla poslat mail, natož do něj přenést něco ze své databáze...

Hurá, prázdniny!

Krásné léto všem! 

Omlouvám se, že tak málo píši, jsem teď trochu zaneprázdněná a nejspíš se to protáhne přes celé prázdniny, ale pak... pak to snad napravím, i když to už jsem říkala mnohokrát že? ;-)

Tak si užijte léto jinak než u počítače a těšte se na nové zprávičky z Prahy i odjinud.

S pozdravem Angelika

O sirotkovi z Radhoště (**)

Pohádku na motivy pověsti z Valašska napsal Jan Jílek. Trvá 70 minut a je z roku 1996. Na ČSFD má 46 % a ani já z ní nejsem právě nadšená. Využila jsem ji spíš jako kulisu k pletení. 

Nápad celkem dobrý, ale to zpracování mě nějak nudilo. Michalovi zůstala po rodičích chaloupka, o niž ho chce okrást jakýsi bylinkář (Martin Huba). Nenapadne ho nic lepšího, než zavést kluka do skal a tam ho nechat. Bylinkář se v průběhu filmu projevuje spíš skřeky, než nomrální mluvou.

Za kytičkou pochybné kvality – třikrát vám pomůže, ale ztratíte deset let života – se Michal (Michal Dlouhý) vydá až kdoví kam, což mu poradil pán Radhoště (Ladislav Chudík). Výborného zlosyna si zahrál Karel Roden, zato komtesa Bělinka (Jitka Schneiderová) nestojí ani za řeč, natož za zachránění. Nejdřív se nechce vdávat a pak vybírá ženicha podle velikosti daru.

Celkově jsem se nudila a připomnělo mi to několik jiných pohádek: poklad ve skalách, Mrakomor... a neznámý význam strašidla dělajícího celou dobu: „Lululu lululu lululu.“

Poprvé na své motorce

Minulé úterý začalo celkem blbě. Dozvěděla jsem se se značným zpožděním, že zemřel jeden člověk, který pro mě byl dost důležitý v pracovní oblasti. Měla jsem vůči němu jistý neoficiální morální závazek. Chtěla jsem pro něj něco dobrého udělat a v poslední době moje motivace dost ochabovala, jelikož mi neodpovídal na e-maily. Nechtěla jsem být dotěrná, takže jsem zvolila spíš vyčkávací taktiku, ale když už to bylo opravdu dlouho a dvakrát mi nevzal ani telefon, začalo mi to být podezřelé.

Sem tam měl vážné zdravotní problémy – kuřák, cukrovkář, který neodolal sladkému potěšení a sem tam si dal sklenku alkoholu –, a tak jsem z čirého zoufalství napsala jedné společné známé, jestli náhodou neví, co se děje, že jsem nervózní, že se mi neozývá. Popravdě jsem už byla i docela naštvaná.

A ona mi napsala, že obavy mám oprávněně a že mu byli na pohřbu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Znělo mi to jako špatný vtip. Byla jsem z toho zděšená – čekala jsem leccos, ale tohle opravdu ne –, i naštvaná. Nikdo mi nic neřekl.

Když jsem večer přišla domů, chtěla jsem si vyvětrat hlavu. Soustředit se na něco jiného, uklidnit se. Povedlo se mi to výborně!

Moje nová motorka je malej čopřík Yamaha 125ka, ze kterého hezky dosáhnu. Poněkud mě zaskočila svojí svižností – stačí lehce přidat plyn a musím se držet, aby mě neshodila. Jedním z požadavků bylo, aby měla startér. Také mi hned dvakrát chcípla: jednou jsem myslím málo držela spojku a podruhé se za zatáčkou znenadání objevil kopec a já dost rychle nepodřadila až dolů.

Během první jízdy jsem urazila asi dvacet kilometrů, což bych vůbec neřekla, protože jsme se jen tak motali ulicemi. Pravda, Babu jsem si prohlédla dokonale, protože se mi podařilo zabloudit a postupně vyzkoušet všechny slepé uličky, které tam jsou. Mimochodem, ten výhled mám opravdu ráda. Při návštěvě Prahy rozhodně doporučuji.

Jinak řazení mi myslím celkem šlo, i když jsem si nikdy nebyla tak docela jistá, co tam právě mám. Není to jako u staré čízy, kdy tam člověk něco musí skoro násilím kopnout, tak pak ví, co to bylo. Problém mi dělá neutrál, který se mi nedaří „vylosovat“. Zatím je to na mě příliš jemné.

Zato je fantastická lehkost motorky. Krásně se mi s ní manipuluje, když na ní sedím. Také je to samozřejmě tím, že z ní dobře dosáhnu na zem. Trochu mě sice znervózňuje pocit, že jsem nějak nízko, ale jinak je to super. Už se těším na příště.

Léta Páně a Počernický pivovar

Jak jsem psala v minulém článku Po škole, start šifrovacího závodu byl u hospody Léta Páně v Dolních Počernicích. Zvenku mě nijak zvlášť nelákala, ale když jsem zaslechla, že její součástí je minipivovar, hned jsem zbystřila a rozhodla se, že bude-li možnost, dám si něco jejich místního. 

Jelikož jsme přišli hodinu před začátkem – máte možnost se registrovat, ale nesmíte otevírat první šifru – dala jsem si pivo a nakonec i jídlo. Bylo sice za pražské ceny, ale byla to taková lahůdka...

Počernická jedenáctka pro mě nebyla nijak zvlášť zajímavá, protože přece jen ještě nejsem právě velký odborník v pivu, ale zkouším a zkoumám a na to, že běžně světlé pivo nepiju, byla fajn. A to nejzajímavější? Zkušební provoz pivovaru byl zahájen teprve 17. 5. 2016, takže tam dokonce nebyl ani kolega z práce, který je pivním odborníkem (snad mi někdy ukáže svoje webovky na toto téma). Sládkem je zde Marcel Jelínek a podle mého kolegy už dříve měli vlastní pivo, ale vařil jim ho pivovar Kácov.

Za mě tedy shrnutí: pivo dobrý, jídlo úžasný, obsluha nemá ráda lidi (nebo aspoň dav lidí, který se k nim navalí a luští šifry).

Po škole

V pátek jsem zůstala po škole. 

Nebo spíš jsem šla na Po škole, osmý ročník šifrovacího závodu, který se konal v noci z pátka 3. června na sobotu 4. června. Můžete si myslet, že to je samozřejmé, že když se vychází třetího a trvá to přes noc, přijdete do cíle čtvrtého, ale jednak není jisté, že tam skutečně dorazíte, a jednak mohli organizátoři vymyslet něco opravdu divokého, když se i v příběhu, který se táhl celým závodem, cestovalo v čase.

Známá, již zkušená šifrovatelka mi doporučila svoji kamarádku Hanku, a tak jsem se jí ozvala a domluvily jsme se. Základem bylo dorazit včas a správně do Dolních Počernic. Pro jistotu jsem navrhla, že na Háňu počkám na výlezu z metra A (zelená) Depo Hostivař. Je to konečná, takže se nemůžeme minout. Jak jsem zjistila na místě, dá se bohužel vyjít na obě strany, a tak jsem raději stála uprostřed. Našly jsme se snadno, pak nastoupily do autobusu 263 a jely na zastávku Škola Dolní Počernice. Start měl být v parku zámku. Správně jsme usoudili, že se do něj dá dostat vchodem vedle pivovaru Léta Páně. 

Zajímavostí hry bylo, že podle ceny vstupenky jste měli různé možnosti či zjednodušení při šifrování. Hanka vybrala verzi Exklusiv, takže jsme měli několik papírů zadání, což bylo asi v některých případech opravdu výhodou. Minimálně jsme mohli psát rovnou do papíru, a když to byl špatný nápad, použít jiný. Týmy musely mít 2–5 členů a minimální věk byl 15 let. Závod probíhá tak, že vždy na každém stanovišti účastníci vyluští šifru, která jim řekne, kam mají jít dál. Tímto způsobem se dostanou až do cíle. Za vítěze je považován každý tým, který dorazí dle platných regulí alespoň ve dvou do cíle před časovým limitem a splnil poslední cílový úkol. Během závodu se lze pohybovat pouze pěšky nebo MHD. Délka je 20 až 30 kilometrů.

K různým šifrám se dá získat nápověda, dostupná bohužel leda přímo na určitém místě, což znamená, že se jeden člen oddělí od týmu a zatímco ostatní luští, jede vyzvednout nápovědu a pak se k týmu zase někde přidá. Aby bylo zajištěno, že tento člen nebude pobíhat po městě a hledat nápovědy a telefonovat je členům týmu, musí s sebou mít ústřižek ze šifry, na kterou nápovědu chce. Také je možné zvlášť blbou šifru přeskočit, pokud vyluštíte příslušný počet malých šifer, které jsou přidávány k těm velkým. My nebyli schopni vyluštit ani jedinou. Prostě jsme nevěděli co s tím. Pokud máte pocit, že by vám to se šiframi šlo lépe, můžete se na ně podívat ZDE!

My si moc valně nevedli, skončili jsme na 10. šifře z devatenácti, což sice nevypadá špatně, ale já zvládla vlastně jen tu první. Ještě tak s jednou bych si možná poradila, ale jinak nevím nevím.

S Hankou nás samozřejmě štvalo, že se nám nepodařilo dorazit do cíle, i když jsme si ještě mohly gratulovat vzhledem k tomu, že asi u druhé šifry nás opustilo 20 % týmu (jeden z pěti) a asi u osmé plných 50 % zbývajícího týmu, takže jsme zůstaly jen my dvě. Ani moc mi to nevadilo, protože Hanka mi byla nejsympatičtější, i když to samozřejmě snižovalo šance na úspěch. 

Každopádně mě potěšil pohled na výsledkovou listinu a vědomí, že ze sta týmů do cíle v časovém limitu (do 14 hodin) dorazily pouhé tři týmy, a to Opravte tykadla nočného motýľa, Vlhká jáma a Točená zmrzlina. 

Byla to moje první šifrovačka a byť nám na šifry štěstí příliš nepřálo, aspoň jsme byli celkem dobrý tým a taky byla krásně teplá noc. Příště bych šla ráda na něco lehčího do začátku.

Léto = macešky

Moje blogy

Krásný začátek nového týdne! Nezapomeňte, že i když mám někdy příliš mnoho práce, jsem stále s vámi a mám čtyři blogy, z nichž aktivně nyní přispívám jenom na dva, tento a především o pletení: Angeliky tvorba. Přijďte se pokochat.

Angelika, cesta do Versailles (****)

Angelika právě zažívá nejhorší období bídy, potlouká se po ulici a pozoruje nenáviděného mnicha Béchera. Vtom se objeví trpaslík Barcarol a odvede ji na hřbitov Neviňátek mezi nejrůznější chátru, prý tvoří pětinu Paříže.

Angelika svou krásou hned okouzlí Egypťana Rodogona, ale také banditu Rošťáka, který má vskutku odpudivý vzhled. Angelika netouží po ničem jiném, než po smrti onoho mnicha. Žádný problém, slibuje Rošťák, ale mnich nakonec umře leknutím, protože mu Joffrey na hranici sliboval, že se do měsíce a do dne potkají na pravdě Boží.

S trochou snahy a pár radama od Dřevěnýho zadka, ochranou od Rošťáka, se Markýza andělů, jak jí říkají, brzy stává populární. Může se procházet kdekoliv chce a nikdo si nedovolí zkřivit jí jediný vlásek. Pochopitelně získá také nové výrazy do slovníku a za nevěru je třeba Rošťáka fláknout po hlavě, aby si uvědomil, co se nedělá.

Angelika je zvědavá na své děti, které nechala u sestry Hortenzie, jenže ta už nebydlí tam, co dřív. A děti u sebe stejně neměla. Naštěstí jeden ze sousedů ví, kde bydlí služebná Barbe a ta zase Angelice prozradí ke které kojné dali její děti. Když vidí, jak u paní Mavautové živoří: Florimond se schovával v boudě za psem a nahé šestiměsíční dítě leželo v bedně ve stáji zabalené v hadru a dostávalo jenom mléko od krávy, které mu potají dávala nějaká dívenka. A tak si je Angelika vzala do Nesleské věže, kde se jim říkalo andílci, zloději pro ně kradli mléko a všechno bylo v nejlepším pořádku, dokud se nestrhla velká bitva mezi Rodogonem a Rošťákem, při které udělal Desgrez, nyní policista, velký zátah na tuto část chudiny a spoustu jich pozavíral či nechal pověsit.

Angelika se společně s dalšími ženami dostala do Châteletu, jenže vězení bylo plné, takže všichni měli jít na zmrskání a pak do Všeobecné nemocnice, což je místo pro chudinu. Obojímu se náhodou Angelika vyhne, ale pak zjistí, že Florimonda má Honza Hnůj, který děti buď prodává, nebo používá jako obětinu, a malého koupili cikáni. Angelika musí své děti zachránit a zajistit jim jídlo a teplo. A protože se nedá nic dělat, zabije hlavního zloducha Velkého Korzára, ani sám Desgrez tomu později nemůže uvěřit.

Angelika začne pracovat v hostinci, a když se jí začne trochu dařit, zastaví se za Dřevěným zadkem a platí mu „výpalné“, aby bylo zřejmé, že na kamarády nezapomněla. Za to dostává svobodu, což je v podsvětí poměrně neobvyklé.

Když zjistí, že její kolega kuchtík má po otci patent na výrobu čokolády, napadají ji samé smělé plány na podnikání.

Angelika se potkává s roztomilým romantikem, který jí tvrdí, že je vítr. Později se ukáže, že je to básník Špína, kterého už nějakou dobu hledá Desgrez, protože básník popisuje vztah krále a jeho milenky a zveřejňuje.

Všechny vypadá docela dobře, než se u Angeliky v hostinci objeví maskovaní šlechtici dost blízcí králi. Byli opilí jako slívy, osahávali Linota (kluka, kterého Angelika zachránila od Honzy Hnoje) a pak ho probodli mečem. Nakonec zapálili hospodu, a tak je Angelika zase na ulici. Jak jen se jim dostat na kobylku, jak pomstít chudáka kluka?

Čeho se páni ode dvora nejvíc bojí? Básniček odhalujících pravdu. A tak se každý den objeví nová, každý den nové jméno vraha. Nakonec poslední tři jména nejsou zveřejněna. Výměnou za pamflety dostane Angelika peníze a patent na čokoládu.

A tak pět let po smrti svého milovaného muže otevírá paní Morensová vlastní kavárnu U španělské trpaslice, také má několik restaurací a hostinců a pár menších podniků typu „kočáry za pět sous“. S měšcem zlaťáků jde poděkovat panu Lucasovi, který jí pomohl, když tehdy při Joffreyově popravě na náměstí omdlela.

Princi de Condé, jenž vlastní zámek po Peyracovi – Beautreillis, se Angelika líbí, ale přitom říká: „Nikdy jsem nesváděl ženy. Pokládám za zbytečné dělat tolik cavyků, aby se dospělo k jedné a téže otázce: Chcete, nebo nechcete?“ (str. 129) Když hrají karty s velkýma sázkama, chce Angelika po princi tento zámek a on po ní, aby se stala jeho milenkou, když prohraje. Souhlasí. Vyhraje, ale já podezřívám prince, že to udělal schválně, že jí ten zámek chtěl darovat.

Na návštěvě u věštkyně Mauvoisinové se Françoise d'Aubigné Scarron de Maintenon  dozví, že ji král bude milovat a dokonce se s ní ožení, což poněkud rozběsní Athénais de Rochechouart de Mortemart de Tonnay-Charente Françoise de Montespan , která se sama chce stát královou manželkou. Opilá věštkyně jí prozradí, že král ji bude milovat, ale nevezme si ji. I Angelice věští, že ji král bude milovat, ale ona jeho ne.

Angelika je v tuto chvíli rozhodnutá vzít si Filipa du Plessis de Bellière. Vydírání je jasné: Angelika dostane svatbu a Filip část majetků (je poněkud chudý) a skříňku s jedem. Molines, stále pracuje jako správce, radí Angelice, aby trvala na naplnění manželství – na dítěti. Hned po svatební noci odjel Filip do Versailles, ale Angelika je rozhodnutá vyrazit tam taky, i když ji nikdo nezval.

Angelika, markýza andělů (***)

Angelika je jméno latinského původu pocházející ze slova angelicus. Vykládá se jako „andělská“. Různé podoby jména jsou Angélique (francouzsky), Angela (německy), Angelica (italsky), Angélica (španělsky), Anželika (rusky), Angéla (maďarsky), Anděla (česky). U nás má svátek 11. března. (Mimochodem potěšilo mě, že mi letos jeden dobrý přítel popřál.)

Když si stěžuji, že je v Angelice příliš mnoho postav a moc se v nich neorientuji, ještě netuším, že v celé sérii jich je (alespoň podle Wikipedie) více než 1350. Naštěstí jsem brzy pochopila, že detailní seznámení se všemi není nezbytné. Postačí si poznamenat ty nejdůležitější a v průběhu čtení si zvykám, že neznám jména jednotlivých sloužících, vévodů a jejich milenek, protože se stejně objeví jen párkrát. Několik set postav je dokonce reálných. Například král Slunce Ludvík XIV., Bernard d’Andijos, Élisabeth d´Orléans d' Alencon, Anne (Rakouská) d' Autriche, kadeřník François Binet, policista Fraçois Desgrez, René Descartes, Nicolas Fouquet, Ninon de Lenclos, Jules Mazarin, Claude (Špína) Le Petit nebo Athénais de Rochechouart de Mortemart de Tonnay-Charente Françoise de Montespan...

Vyprávění začíná v roce 1645, kdy je Angelice osm let. Z čehož plyne, že se narodila roku 1637. Angelika je čtvrtým dítětem zchudlého barona Armanda de Ridoué de Sancé de Monteloup.

Angelika se ráda vydává za markýzu: hraje si s chlapci, třeba i pasáčkem svého otce Nicolasem, že jsou markýzové a ona se stane markýzkou, když se za ně vdá. Chlapci za ní poslušně chodí a následují ji kamkoliv se hne, i když třeba jednou vymyslí bláznivý výlet do Ameriky, který skončí v nedalekém klášteře. »„Jsem Angelika, vedu do války své andělíčky.“ A tak jí začali říkat malá Markýza andělů.« (str. 16)

Již v první knize je Angelice oznámen zájem hraběte Joffreye de Peyrac de Morens oženit se s ní. Ačkoliv je hrabě bohatý, děsí ji, že ji v podstatě prodali, neboť hrabě může mít zájem pouze o stříbrný důl, který dostane věnem. Navíc si má vzít někoho, koho nikdy neviděla, kromě toho se o něm říká, že je ošklivý a že je to Velký Kulhavec z Languedocu.

Joffrey jí zahrnuje dárečky, ale milostné hrátky od ní nevyžaduje, dokud sama nebude chtít. Jelikož je Angelika zvědavá, zajímá se, jak její muž „vyrábí zlato“ a co dalšího dělá ve své laboratoři. „Už jsem použil lecjaké způsoby, jak svést ženu, po níž jsem toužilo, ale nikdy mě ještě nenapadlo vzít si na pomoc matematiku.“ (str. 183) 

Všechny problémy zaviní arcibiskup de Fontenac, který chce moc a od Joffrey chce vědět, jak vyrábět zlato, třeba z olova. Na výzvědy pošle svého vědce Béchera, ale to je neschopný patlal, který ani za mák nerozumí chemii a Joffreyovi pokusy pokládá za čarování pocházející od samotného ďábla. Ani Angeliky majordomus Clément Tonnel, kterého si přivezla z Poitou, není právě svatoušek. Ve skutečnosti je za mnoha potížemi také Angeliky zvědavost a sdělení tajemství Joffreyovi, to ona ukryla skříňku s jedem, jenž byl určen kardinálu Mazarinovi a mohl také posloužit k otrávení krále.

Na začátku druhé knihy se odehraje první setkání Angeliky s francouzským králem Ludvíkem XIV. a to v Saint-Jean-de-Luz. Král si bere španělskou princeznu, Angelika se spřátelí se vznešenou slečnou a Joffrey zmizí. V Paříži se Angelika od Fallota, manžela sestry Hortenzie, dozví, že byl zatčen na příkaz krále a převezen do Bastily, vězení pro aristokracii. Angelika hledá pomoc všude možně a jako by toho už tak nebylo dost, všechny majetky i dům v Paříži jsou jí zabaveny, v Louvru ji znásilní markýz de Vardes a králův bratr jí ukládá o život.

Fallot jí doporučí Desgreze a ten je od té doby v podstatě jediným člověkem, kterému může věřit. Mladý, chudý, nezkušený, ale velice schopný advokát dělá, co může, aby Joffrey dostal z vězení. Když to vypadá opravdu bídně, Desgrez poradí Angelice, aby zkusila jít za králem, ale ona je hrdá a tvrdá a krále spíš odradí a vyprovokuje. V podstatě připustí, že ho žere, že je na něm Joffrey nezávislý a přitom je tak bohatý a svobodný. Nepokořený. A nezávislý na králi, nic od něj nechce, jaká drzost!

Desgrezovi se podařilo vyvolat soudní proces, ale co je to platné, když jsou všichni podplacení a pro jistotu se objeví Joffreyova odvržená milenka z dřívějška Carmenchite de Mérecourt s mýdlem v puse, svléká se a předvádí, jak ji očaroval. Desgrez sice ví, že je to divadlo, ale nedají mu prostor to dokázat. Když se mluví o erotice a neřestech, které se údajně odehrávali v paláci Joffreye, „Delmas poznamenal, že tahle část výslechu se měla vést latinsky, ale Fallot de Sancé, který promluvil poprvé, odpověděl v dobrém úmyslu, že všichni v tomhle sále – kněží, mniši i jeptišky – latinsky rozumějí, a tak není proč se ostýchat kvůli cudným uším vojáků, strážných a halapartníků.“ (str. 229–230)

Joffrého odsoudili jako čaroděje k upálení, Fritze Hauera („výrobce zlata“) k oběšení a Maura Kouassi-Ba k doživotním galejím. Angelika, která během zapalování hranice omdlí, pak porodí svého druhého syna Cantora.

Příležitost ke čtení Angeliky

Jak už jsem psala dříve, nemoc mi umožnila pustit se do čtení Angeliky téměř zuřivě. Z Wikipedi jsem věděla, že se jedná o čtrnáctidílnou románovou sérii od Anne a Sergeje Golonových. Ústřední romantická zápletka je pojítkem pro rozsáhlou historickou fresku, mapující důležité historické milníky i každodenní život v 17. století. Názvy jednotlivých děl jsou následující: (kurzívou označené nadpisy odkazují na samostatný článek na mém blogu)

• Angelika, markýza andělů 1, 2,
• Angelika, cesta do Versailles 1, 2,
• Angelika a král 1, 2,
• Nezkrotná Angelika,
• Angelika se bouří,
• Angelika a její láska,
• Angelika a Nový svět,
• Angelika v pokušení,
• Angelika a ďáblice 1, 2,
• Angelika a spiknutí stínů,
• Angelika v Quebeku 1,
• Angelika v Quebeku 2,
• Angelika, cesta naděje,
• Angelika, cesta k vítězství.

První tři knihy byly vydány brožované a rozdělené do dvou dílů, ostatní už mají pevnou vazbu.

Nekonečné ležení v posteli mě nikdy moc nebavilo, ale byla jsem z urputného kašle natolik vyčerpaná, že číst bylo v podstatě to jediné, co jsem mohla pořádně dělat. Ani na pletení jsem neměla dost sil. S lepšícím se zdravotním stavem jsem u sebe pozorovala jistou závislost na hledání odpovědí: Jak to asi dopadne? Co se bude dít dál? Zachrání ho?

Knihy mě k sobě poutaly, ačkoliv nemají tak krásný sloh jako třeba Woodiwissová, od níž se nelze odtrhnout. Její popis krajiny, šatů, dobrodružství… člověk čte jedním dechem. Knihu doslova hltá. Angelika je naproti tomu trochu nudnější, ale zase vás podmaní prolínáním příběhů a životů lidí u dvora, chudiny… Všechno se tak mění a vyvíjí. Člověk si říká, že už vyzkoušela všechno: lesk i bídu. Padla až na samé dno a znovu povstala. To už bude zbytek jen o padání a stoupání?

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Angelika_%28kni%C5%BEn%C3%AD_s%C3%A9rie%29

Kathleen E. Woodiwiss: Růže v zimě (****)

Hlavní hrdinkou z knihy o životě na konci 18. století je poněkud drzá Erienne, jež dělá svému otci Averymu starosti kvůli sňatku. Žádný z nápadníků, které jí vodí, se dívce nelíbí. Možná je to tím, že chamtivý Avery, který často prohrává v kartách, hledí spíše na naditou peněženku, než věk, inteligenci a vzhled nápadníků.

Ani bratr Farrell není o mnoho lepší než otec. Od té doby, co má od souboje zmrzačenou ruku, se jen potlouká, hraje a pije.

Když se objeví pohledný Američan Christopher Seton a zdá se, že ani Erienne mu není lhostejná, ukáže se, že je to padouch, který uvrhl na celou rodinu bídu, zmrzačil Farrella a navíc nemilosrdně požaduje splacení dluhů, takže pokud Erienne nechce, aby její otec skončil ve vězení pro dlužníky, musí se vdát opravdu dobře. Jak se může vše tak zvrtnout, že je přinucena vzít si kulhavého a odpudivého lorda Saxtona, který připomíná ďábla a mnozí jej za něj považují?

Co na tom, že ji může zahrnout bohatstvím, když je nucena žít vedle této zrůdy? Tato část nápadně připomíná pohádku Kráska a zvíře. Lze ještě vůbec doufat ve šťastný konec?

V knize nechybí únos, přepadení, věznění, útěky, krásné šperky a šaty a zachraňování. A taky trocha tajemství, napětí a možná i překvapení při odhalování vraha jedné z kdysi nejmocnějších rodin.

A nějaký ten úryvek na závěr:

„Bude mrzák do té míry, do jaké to sám připustí,“ prohlásil Stuart rozhodně. (str. 250) 

„Farrellovo sebevědomí vzrostlo od té doby, co se přestal potácet v sebelítosti a začal se starat sám o sebe,“ prohlásila Erienne energicky. „Milodary a soucit nic nevyřeší a slušnému člověku mohou leda pokřivit charakter. Poctivá práce dokáže od základů změnit člověka. A navíc,“ neodpustila si poznámku, „jim brán, aby se motali kolem karetních stolků.“ (str. 389)

„Kdyby  slečna Talbotová zatoužila po tvé pomoci,“ řekl, ačkoli o té možnosti v duchu pochyboval, „snaž se, abys jí svým slepým nadšením neublížil.“ Haggard dychtivě přikyvoval, pak se zarazil, jako by ho šerifova poznámka zmátla. Parker na něj vrhl nejistý pohled a přemítal, zda vůbec kdy narazil na tak nedovtipného člověka.

Rebarborový koláč

Ještě než jsem se stala marodem, nakoupila jsem si na víkend jídlo a počítala s tím, že kromě vaření upeču také něco dobrého. Mám zálusk na otestování nové formy na bábovku a taky na rebarborový koláč. 

Kdysi nám rebarboru dělala babička, ale její koláče mi nechutnaly. Tedy ty s ovocem: rybízové i rebarborové byly dost kyselé a jaké dítě jsem moc nemusela ani švestky. Kdyby dnes babička ještě žila, okouzlila by nás jistě i těmito druhy, protože by si vygooglila nejrůznější recepty. Možná by to chvíli trvalo, ale věřím, že by se s internetem naučila.

Takhle mohu jen vzpomínat na makové rohlíčky a skořicové šneky. Doufám, že recept získám od sousedky, protože po babičce ho nemohu najít nebo rozluštit. Aspoň mi dovolte představit vám rebarborový koláč, který jsem udělala těsně předtím, než se ze mě stal lazar. Recept najdete zde: http://angelikavari.blogspot.cz/2016/05/francouzsky-rebarborovy-kolac.html.

Co dělat v posteli?

Když už musím ležet, přemýšlela jsem, co bych mohla dělat. Jistě, jako první mě napadlo pletení, ale zrovna minulý týden jsem si omylem zlomila jehlici – pravda, ty lepené dřevěné od Knit Pro nevydrží, když si na ni kleknu, i když na měkké posteli. Sice jsme ji slepili, ale moc toho nevydržela. Rupla znovu. Nebo se rozlepila?

A když jsem zjistila, že o víkendu jsou moje vysněné krajkářské trhy, kam se už zase půl roku těším, byla jsem dost zklamaná, jenže nic se nedalo dělat – s antibiotikama do Prahy nepojedu kvůli pár klubíčkům. A tak jsem sedla k počítači a aspoň si objednala nějaké hezké od Vlněných sester. Rovnou jsem přibrala i jehlice, ať mám čím dělat. Můj žal to alespoň trochu zmírnilo. Na trzích totiž miluju nejen výběr z velkého množství materiálů, ale právě i to setkávání s kreativními lidmi. Malými podnikateli, kteří jsou pro mě ohromným zdrojem inspirací, a protože tam už chodím dlouho, dost jich znám a oni si mě také pamatují. Je to skoro jako setkání s přáteli.

A tak jsem sebrala první knihu, která mi přišla pod ruku, a pustila se do čtení. Naštěstí to byla Růže v zimě od Kathleen E. Woodiwiss, která mě opravdu baví. Mám ráda její sloh, představivost, historické romány – silné, schopné, tvrdohlavé ženy. Někdy trochu naivní či hloupé, ale to člověk snadno překousne a rozplývá se při popisu neodolatelných a neohrožených, statných mužů. Občas sice následuje drobné rozčarování při pohledu na řady mužů vládnoucích místo mečem leda myší (počítačovou), ale aspoň v knihách v posteli se lze nechat okouzlovat panenskou přírodou a jezdcem na nádherném koni, plesovými šaty, služebnictvem a přepychovými dárky.

Když jsem se asi po dvou dnech smířila s tím, že zatímco je venku nádherně, já místo slunečních paprsků můžu vychutnávat leda bylinkový čaj, začala jsem uvažovat, jak bych mohla nenadálé množství času co nejefektivněji využít. Napadlo mě pustit se do věcí, které jsem odložila na později, až se vypořádám se svým největším strašákem – disertací. 

Jenže teď na ní dělat nemohu, jsem přinucená ležet a ani mi to nijak zvlášť nemyslí. Co z nápadů či smělých plánů a snů by se dalo realizovat z tepla postýlky? Po trošce hledání, jsem si všimla, že už dlouho mám v plánu začít číst Angeliku. Skutečně. Proč mě to nenapadlo hned? Kompletní sérii máme doma, takže se na ni mohu ihned vrhnout. Když jsem se o tom v práci bavila s kolegyní, překvapilo mě, že to má také v plánu. Možná jsme si podobnější, než jsem se domnívala.

Další ze zajímavých bodů byl naučit se Astrologii. Mám doma velice zajímavou knihu, ale domnívám se, že týden je na proniknutí do této vědy poněkud málo, nechci-li zůstat u banálních tvrzení, že Lvi jsou pyšní na svou hřívu, Ryby romantické, Rak rodinný typ a Kozoroh praktický. A tak jsem astrologii zavrhla. Pustím se do ní, až se jí budu chtít a moci opravdu cele věnovat delší dobu, aspoň měsíc nebo půl roku. Třeba na mateřské by to bylo zajímavé. No, to radši dřív.

Ale jsou i jiné oblasti, kterým se dá učit. Už dlouho pokukuji po kreslení. Mám doma tolik knih... jako bych si myslela, že se v kreslení zlepším tím více, čím více si o něm pořídím knih. Aniž bych se do nich někdy podívala. A tak jsem vytáhla tu nejtěžší a nejzajímavější Betty Edwards: Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou. Vím, že to funguje, sama jsem na sobě pozorovala výsledek, a tak jsem se přinutila číst i ty náročnější pasáže, a zkoušet všemožná cvičení doufajíc, že výsledek budu moci pozorovat sama na sobě.

A když mi pak už bylo líp, mohla jsem si zahrát nějakou společenskou hru, pustit si pohádku Popelka (2010) nebo Kocour v botách od bratří Grimmů, o kterém jsem vám už tady psala.

Nemocná

Na minulý víkend jsem se opravdu těšila – žádné povinnosti a konečně naplánovaný první výletek na motorce. Ale úporný kašel a horečka udělaly konec mým nadějím. Musela jsem hezky zůstat doma a v pondělí navíc naklusat k doktorce. 

V čekárně to bylo hotové utrpení: odporný dávivý kašel mě dusil, až mi tekly slzy po tvářích, posmrkala jsem snad deset kapesníků a celou dobu se modlila, aby se mi z kašle neudělalo na zvracení. Nevím proč, ale zvracet před lidma mi podobně jako pláč na veřejnosti, připadá děsně ponižující. Naštěstí to bylo v pořádku, jenom jsem byla hrozně vyčerpaná. 

Doktorka se zeptala, co mi je. Koukla mi do krku, poslechla si mě a řekla, že mi to slezlo na průdušky, takže dostanu antibiotika. Já, odpůrce všech prášků, a antibiotika! Bezva! A pak ještě kapky na kašel, prášky na žaludek – to kvůli těm antibiotikům (bude lepší je jíst po jídle) – a ještě něco proti horečce a na záněty. 

S díky, ale naštvaná jsem si nechala napsat neschopenku. Zlobila jsem se sama na sebe, že jsem si dovolila chytit nějakého bacila, že jsem nebyla opatrnější v prevenci... Možná kdybych se v sobotu neslunila... To by stejně nepomohlo, když jsem měla kašel už od úterý. Zrovna teď! Teď, když toho mám v práci tolik. Zrovna jedno z těch krizových období, kdy se toho spousta děje, kdy bych měla být při tom, potřebují mě kolegové a hlavně zákazníci! Informace si ještě pořád ověřuji u své předchůdkyně, mám toho spoustu a zrovna teď budu nemocná. Ach jo.

I kolem disertace se to teď rozjelo a každý den je drahocenný. Bezmocně jsem se dovlekla do lékárny a nechala si znovu vysvětlit, jak se co bere. S upřímným obdivem k důchodcům, kteří musí kombinovat nejrůznější léky, jsem se vracela domů. Jak alchymistické zaříkadlo jsem si opakovala:

• čtyřikrát denně 20 kapek Bromhexinu 12 BC (bez alkoholu i cukru), vhodné do pěti do večera, abych celou noc nekašlala,
• ráno a večer Panadol Extra Rapide,
• během oběda Linex Forte, což jsou mléčné bakterie Lactobacillus acidophilus (LA-5) a Bifidobacterium animalis subsp. lactis (BB-12)
• a hodinu poté antibiotika Doxybene. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že když se vezmou až dlouho po jídle (asi dvě hodiny), může vám to celkem dost nesednout.

Snažila jsem se, abych žádné prášky a kapky spolu nekombinovala a měla mezi nimi aspoň hodinu pauzu. Takže jsem brala v osm a deset kapky proti kašli, v devět panadol, ve dvanáct lactobacily při obědě, v jednu antibiotika, ve dvě a ve čtyři kapky proti kašli a někdy večer zase panadol. Na mobilu jsem si na to nastavila pět budíků (víc jich nemá) a pravidelně si chodila brát léky. Štvalo mě to zrovna tak jako že musím ležet, práce mi stojí a ani nic soukromého – třeba psaní na blog – nemohu dělat, protože počítač mě děsně vyčerpával. Každý den jsem napsala pár e-mailů do práce a pak se zase odpoloužila do postele.

Cecil & Brunschwig: Holmes (2014) (***)

Z knihovny jsem si vypůjčila poněkud nezvyklou knihu, ale z názvu nebylo zřejmé, že se jedná o komiks!

V roce 2014 jej vydalo nakladatelství Meander – Ivana Pecháčková jako svou 144. publikaci a zároveň 18. svazek edice Pro emu, což je komiksová literatura. Z jejich druhé edice Modrý slon, která touží představovat literaturu jako vskutku krásnou, jsem četla: 

• Je důležité, aby děti spaly s kočkou v posteli (psala jsem o ní zde), 
• Tajný život blech (psala jsem o ní zde),
• Pižďuchové - dosud nezveřejněné, nejspíš proto, že se mi opravdu nelíbila, i když v ní bylo leccos pravdivého. Doporučuji vypůjčit a udělat si vlastní názor, něco takového jste ještě nečetli.

Dobře vypadají i Divňáci z Ňjújorku, Chodit po provaze je snadné, Jak zvířátka uzdravila smutný dům, Pár hřebíčků a nic víc, Lingvistické pohádky.

A teď už k Holmesovi. Kniha má 78 stránek, je na křídovém papíře a doporučená cena je 320 Kč. Scénář napsal Luc Brunschwig a kresbu vytvořil Cecil.

První vyprávění je o tom, co se stalo u Reichenbašských vodopádů, respektive jak to bylo poté, co Sherlock zmizel. V této části jsem byla značně nespokojená s písmem, protože sice věrně připomínalo psací, ale bylo až moc ležaté a špatně čitelné a navíc chyběla některá písmenka. „To jako vážně?“ říkala jsem si. „A zrovna ta s háčkama a čárkama!“ Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli to nebyl nějaký záměr, ale četlo se mi to natolik blbě, že jsem usoudila, že to je spíš chybně zvolený font, u kterého si nikdo nezkontrolovat, že nezvládá písmenka s diakritikou kromě tečky. Jakmile přešlo písmo na tiskací, bylo to už lepší, ale část příběhu mi kvůli tomu nejspíš unikla.

Ilustrace jsou vydařené, alespoň co mohu soudit já jako neznalec komiksů, na druhou stranu – kniha se dělá pro čtenáře, takže myslím, že toto právo posuzování mám. Nejvíc se mi líbila postava Wigginse, takhle nějak si ho představuji.  Holmes a Watson jsou na můj vkus vylíčeni příliš jako příšery.

Obávám se, že závěr o profesoru Moriartym a konci ve vodopádu příznivci velkého detektiva odmítnou. Ale je to změna oproti klasice.

Zajímavých je posledních pár stránek o Doylovi a Holmesovi a jejich vztahu.

Co mi dala nehotová 30 day challange?

Na nějakém kurzu či přednášce jsme si říkali, co nám to přineslo. Vlastně možná to byl ten nejdivnější člověk (kolega ne učitel) na jednom kurzu – FELák z ČVUTu, který mě přivedl k myšlence přemýšlet nad tím, CO MI TO DALO. A jelikož je to užitečný koncept, vyplývá z něj - bavte se i s divnýma lidma, protože vám můžou příjemně otevřít obzory.

Úvaha o tom, co vám něco přineslo, je velice prospěšná. Jednak danou věc, byť negativní, začnete vnímat pozitivněji, a jednak byste jinak možná tento poznatek nezískali, ani byste si neuvědomili, jak skvělá daná věc byla. Někdy totiž přínos z určité věci není úplně zřejmý.

A tak jsem přemýšlela, co to o mně vypovídá, když jsem tu challange nedokázala. Docela dost věcí. Třeba že pro mě nebyla dostatečnou prioritou a podcenila jsem plánování a přípravu. Také jsem špatně pochopila její cíl: nešlo o to, všechny úkoly splnit, ale rozložit si jejich plnění tak, aby vyšel na každý den přesně jeden jediný. Já je naopak nadšeně spojovala. O problému s plánováním jsem něco tušila – přece proto se tolik věnuji studiu time managementu, prokrastinaci, plánování apod. Ale to nejzajímavější, co jsem objevila bylo, že raději věc nedokončím, než aby byla hotová polovičatě. Otázkou je, jestli je to dobrá vlastnost, nebo bych s tím měla něco dělat.

#6 Konec prokrastinace, 2. část: přednáška

Společně s menší omluvou vám chci napsat o úkolu číslo 6 z třicetidenní výzvy, o níž jsem psala zde. Už jsem vám o konci prokrastinace psala zde. Tentokrát jsme měli za úkol vygooglit si přednášku Petra Ludwiga „Jak bojovat s prokrastinací?“ Co Vás nejvíc zaujalo? Změníte u sebe něco? Co?

http://www.growjob.com/clanky-personal/video-jak-bojovat-s-prokrastinaci/

Ačkoliv se jedná o relativně snadnou věc – zhlédnout přednášku – nedokázala jsem se k tomu pořádně dokopat. Příčin bylo hned několik:

1. Nechuť koukat na video, když už celý den dělám s počítačem.
2. Nuda u videa. A to i když jsem si pletla.
3. Momentálně v podstatě nemám počítač.

A pak, jako blesk z čistého nebe právě včera 2. 5. jsem náhodou našla, že se večer, opět v Cestě úspěšných, koná přednáška právě Petra Ludwiga. Očekávání jsem měla relativně malá – přece jen měl to video nebavilo, ale obecně mě videa nebaví a spíš prudí. Mám-li si vybrat, raději čtu články na blogu, než koukám na videa, i krátká mě nebaví. Je to nelogické, když tím šetřím čas, protože si u nich mohu plést... možná kvůli tomu, že nejdou jen tak letmo přelétnout očima, aby člověk zjistil, jestli má vůbec smysl je zapínat.

Každopádně live přednáška byla super. Samozřejmě už jsem spoustu věcí znala, protože mám právě čerstvě přečtenou autorovu knihu Konec prokrastinace: Jak přestat odkládat a začít žít naplno. Je opravdu dobrá a mohu ji jen doporučit. Dost mě bavily Petrem Ludwigem malované obrázky, prý jich tam je asi sto patnáct a byla to fuška. Věřím. I když jsou jednoduchoučké. – Mimochodem, do Knihy autogramů mi namaloval slona. (O tom ale zase někdy příště.)

Z přednášky jsem si především odnesla to, že bych měla pravidelně a důsledně používat Buzerlístek, nebát se toho, že mi jeho vyplňování občas nevyjde, pokračovat ve svém projektu „Něco nového“ a zapracovat na té svojí osobní vizi, protože vědět, co od života chci, je základem toho to dostat.

... a jako bonus jsem tam potkala holčinu, co chodí bosá a na přednášce plete. Jakmile jsem ji uviděla, už jsem neřešila, jestli je někde místo a sedla si rovnou k ní na zem.

A víc blogovat! Protože při psaní blogu jsem ve stavu flow! Ale o tom taky někdy příště. Hezký den.

Velká láska od Sto zvířat

Vtipný text, pořádně poslouchejte. 

#10 Velká věc

Naplánujte si na dnešní den jednu velkou věc, ke které se už dlouho odhodláváte. A udělejte ji. Začněte hned ráno. Jaká věc to byla a jaké byly Vaše pocity po splnění?

Velká věc mi dala zabrat. Nějak jsem nevěděla, co pod ni schovat. Co je ta velká věc, kterou už dlouho plánuji a konečně ji udělám?

Myslela jsem, že něco k disertaci, ale nějak to pořád nešlo a nešlo. A pak mě napadlo, že to, po čem už dlouho toužím, je vyzkoušet si pletení Vlčích máků Kaffe Fassetta (viz můj blog o tvorbě).

Bylo to stresující – hodně počítání, někde jsem zapomněla oka a pak mi to nevycházelo – a zároveň boží – ty barvy! Celkem jednoduchý vzor, nahodilé střídání barev, jak mě napadlo, přineslo senzační výsledek. Vzorek je hotov a vyprán, teď ještě troufnout si udělat takhle celý svetr. Jo, bude to bláznivina. Možná další #10 Velká věc. ;-)

#8 Pravěk

Den bez elektroniky? Zúžila jsem to na mobil a počítač, hlavně tedy ten počítač a internet. Samozřejmě jsem si takovýto den naplánovala na nepracovní den, neboť moje práce v podstatě spočívá v nekonečném sezení u počítače, klofání (tedy psaní něčeho) a odpovídání na maily, plus vyhledávání informací pro nadřízeného, kolegy i podřízené a taky časté urgence.

Jaké to pro mě bylo? Celkem normální. Na mobilu závislá nejsem a docela dobře bych se bez něj obešla týden a možná i měsíc. Po počítači (a blogu) by se mi sice stýskalo, ale za jeden den se nezblázním. A nezaujalo mě na tom tak nějak nic. 

Možná spíš když si vzpomenu na putování po Šumavě, o kterém si na mém blogu také můžete přečíst, tak to bylo vzrůšo. To byl pravěk. Odstřihnutí od elektřiny totálně. A také to hezky ilustrovalo, jak jsme jako lidi-společnost neschopní. Bez elektřiny už dnes nezvládneme téměř nic. Kdybychom si náhodou chtěli udělat jídlo na ohýnku, je to pro změnu na spoustě míst zakázané.

Nicméně to stojí myslím za to, udělat si třeba jednou týdně o víkendu den bez počítače. Aby taky člověk dělal něco jiného, než jen čučel do monitoru. 

Navrhovala jsem večery bez počítače. Zatím mi to moc nevychází, ale uvidíme v budoucnu. Ukazuje se totiž, že když chcete trávit večer s partnerem a nezírat přitom do počítače nebo na televizi či jinou podobnou pomůcku, je celkem náročné vymyslet, co byste mohli dělat, myslím teď kromě toho jednoho. Schválně, co vás napadá, že by se dalo dělat?

Slavíme kulaté narozeniny!

Už je to tak. Celých 10 let. Přesně včera.

Je to málo? Nebo moc? 

Kdybych vám řekla, že mám desetileté dítě, řekli byste si, že je ještě malý a co má všechno před sebou. Ale když to vezmete na dny, tak je to docela pecka. Celých 3 653 dní, tedy 87 672 hodin, 5 260 320 minut. (Komu se to nezdá, tak 2008, 2012 a 2016 byly přestupné roky. ;-))

V úterý 11. dubna 2006 v 18:35 jsem napsala první článek na blog. Tehdy byl Blogger samostatný a v angličtině. Začátky byly náročné – ono ani dnes to s angličtinou nemám tak zázračné, jak bych si přála, ale dělám na tom. A víte co? Blogovat mě pořád baví. I když se za tu dobu změnilo mnohé, tohle stále zůstává.

Mimochodem, protože jsem trochu nasákla čísly a statistikou, spočítala jsem si, že mám publikováno přesně 1 700 článků, to znamená skoro půl článku denně, jinými slovy že co 2 dny a tři hodiny jsem napsala článek po celých deset let. A to je fakt hustý.

A tak jsem si k dnešním krásným kulatým narozeninám nadělila dáreček. Sice se mi ho nepodařilo zabalit, ale to nevadí. Zároveň jsem udělala něco pro sebe neobvyklého – koupila jsem si vzor na pletení šátku a k tomu celý v angličtině a na Ravelry. Tak trochu jako výstup z komfortní zóny a neustálé začínání něčeho nového. Jako důkaz odvahy.

Pokud mě pozorně sledujete. Určitě již dobře víte, že jím nemohlo být nic jiného než Exploration station od Stephena Westa.

Psala jsem o něm v článku Šátky, na které mám chuť. A tady je první video k šátku, kdyby do toho chtěl jít někdo se mnou. Už se těším, až nahodím. O Stephenovi jsem se alespoň zmínila v článcích:

• ZaKALíme?
• Alexandra Wiedmayer,
• Vlněné sestry.

A podruhé si ho možná upletu taky z duhového klubíka...

#4 Party

V rámci třicetidenní výzvy jsem se rozhodla uspořádat narozeninovou oslavu. Ale moc to nedopadlo. Jednak jsem si na plánování neudělala tolik času, kolik jsem měla v úmyslu, jednak jsem neměla chuť kreativně vymýšlet nějaké novinky jako třeba občerstvení v italském stylu jako vloni, nebo retro párty, beauty párty s líčením, česáním a pleťovýma maskama.

Nakonec bylo super, že jsem nachystala jen jednoduché standardní občerstvení v podobě chlebíčků a koupeného medovníku. I tak mě dost mrzelo, že z pěti lidí nakonec dorazili jen dva. 

Jeden byl omluven předem, druhý prý také, dalšímu nebylo dobře a z velké párty se rázem stalo rodinné posezení. I přes značné zklamání na mojí straně jsem si príma zapařili společenské hry a bylo to vlastně fajn.

Akorát odpověď na otázku: „Co všechno jste museli udělat pro to, aby se večer povedl?“ Zní NIC, protože všechny moje záměry byly zhaceny.