Pietní zapalování svíček na Pražském hradě

Po dlouhé době jsem si zahrála na novinářku. A náramně si to užila!

Asi na sedmou večer jsem vyrazila na Pražský hrad, abych se podívala na pietní zapalování svíček za oběti Covidu v ČR. Je jich téměř třicet tisíc (k 12. 5. 2021 ráno 29.787 lidí [1]).

Samozřejmě mě už odpoledne namíchly plastové kelímky, v nichž jsem viděla nafocené rozmístěné svíčky. Celkem logicky to pak na sociálních sítích kritizovala spousta lidí. Jenže… podívejte se na to taky z druhé strany. Když už děláte takovou bláznivinu a pálíte třicet tisíc svíček (znovu se nad tím číslem zamyslete – toužila bych v tu chvíli být prodejcem svíček a dostat takovou objednávku), určitě nechcete, aby vám čirou náhodou chytnul Hrad nebo katedrála sv. Víta. Nebo, jak se ukázalo, aby vám nechytly svíčky. Sice to byly takové ty vyšší hřbitovní v plastu, ale i v kelímcích od piva je vítr sfoukával.

Udílení rozkazů

Kritika je snadná a přiznám se, že mi taky vadí ta ekologická stopa, ale nejde jen o svíčky, plastové kelímky, zapalovače, oboustrannou pásku, kterou byly kelímky přidělány k zemi, ale taky jednorázové roušky, respirátory, dnes už nepoužitelné látkové roušky, spousta jednorázových rukavic, málo průkazných antigenních testů… Zdá se mi, že nad tím vším ostatním se pozastavuji jen já. 

Za fotku stáli i „modrokabátníci“

Samozřejmě by mohlo být zajímavou otázkou, z čeho byly rozmístěné svíčky financovány. Ale trochu bych si rýpla do kritiků, zda jsou si jisti, že se kelímky deformovaly teplem, nebo byly předdeformovány předem, jak se zdá dle fotek na webu. Sama jsem totiž viděla vojáka, který se snažil udržet svíčku v hořícím stavu tím, že obě strany kelímku trochu promáčkl k sobě.

Z negativních komentářů na Facebooku mě doopravdy pobavil jen ten od Sarleh: „Kelímky od piva? To je pieta i za zavřené restaurace?“ Ale překvapilo mě, že nápad je prý ukradený organizaci Milion chvilek pro demokracii, která v dubnu na Staromáku nakreslila dvacet pět tisíc křížů (ještě jsem tam nebyla). Lidé pak na místo začali sami nosit květiny a svíčky a ke křížům připisovali jména svých příbuzných. [2]

Pohov znamená rozkročené nohy a ruce spojené za zády

Musím říct, že jsem byla spokojená. Když jsem těsně po sedmé přifrčela k Hradu, prošla jsem bránou, kdy jsem policistům řekla, že mám v kapse kapesník a ne mobil, tudíž mohu rovnou projít a nebude to pípat. A v rozepnutém batohu opravdu nemám nic nebezpečného, žádnou zbraň. Jen jehlice na pletení. Co já vím, jestli je nepovažují za zbraň? Zrovna jsem si pořídila nové kovové 2,5 mm tenké ChiaoGoo na pletení krajky. A jak říkám, jsou kovové a tenké, takže to máme bodnou zbraň, a lanko dlouhé 120 cm by ke škrcení možná taky nebylo marné.

Přede mnou utíkal chlápek s něčím velkým, co připomínalo hudební nástroj, ale připadalo mi trapné za ním běžet, tak jsem ho brzy přestala pronásledovat. Navíc se mi s respirátorem dost špatně dýchá při běhu.

Pásů svíček, které se táhly od vchodu po celém hradě jsem si všimla až po nějaké chvíli. A můžu říct, že co se týče estetiky, ty plastové kelímky mi vůbec nevadily. 

Když jsem si všimla vojáků vyrovnaných v řadě, začala jsem je fotit, nejprve z boku a zezadu a pak jsem si řekla, co to udělá, když je vyfotím zepředu. A ono nic, nikdo mě nevyhnal. A tak jsem si své místo uhájila pořádnou dobu. Později jsem se s jedním dala do řeči, respektive on se mnou, a přiznal, že z toho chlapi byli dost nervózní, že je tak fotím. A přemýšleli, jestli si mezi nimi vybírám.

Musela jsem se v duchu smát. Tak oni byli nervózní? Na mě se jich dívalo snad šedesát, zatímco na ně jenom já a fotoaparát. Dokonce se mi napůl omluvil, že prý jsou zvyklí čumět, když se před ně postaví žena. A to jsem mu neřekla, že když měli příkaz popojít vpřed, snažila jsem se vší silou necouvnout, když směrem ke mně pochodovala rota nebo četa (vím já, jak jsou ty pojmy správně?) vojáků.

Pochodující řada budí respekt

Ale to focení mě bavilo. I když teď si říkám, že to bylo zbytečně zdálky. No, nenapadlo mě strkat jim foťák přímo před obličej. A asi to ani není můj styl, jsem seriózní žurnalista, ne paparazzi. Ale stejně jsem udělala 94 fotek. Teď by se mi sem hodila nějaká galerie. 

Přišlo mi líto, že značnou část diváků tvořili novináři. Prezidenta jsem se pokoušela vyfotit zpoza nich. Jeho projev mě překvapil, protože proti němu mám obvykle výhrady. Většinu lidí, kterým jsem to vyprávěla, jsem rozesmála tím, že jsem byla překvapena, že tentokrát nikoho neurazil. Vlastně se mi líbila i slova, že ti mrtví jsou následkem naší lhostejnosti (k nošení roušek, respirátorů atd. K tomu mohu podotknout jen to, že jsem o dva dny později viděla v metru prvního člověka s rouškou pod krkem, která jela s maminkou a sestrou, jež obě respirátory v klidu měly. Dívka z nich byla s přehledem nejošklivější a žvýkání s otevřenou pusou tomu nepřidalo, ale to jsem odbočila. Jde o to, že těžko můžeme vinit jen vládu, a já ji tedy za ty mrtvé rozhodně viním, když ale zároveň nemáme odvahu nevidět nějakou dobu příbuzné, nechávat se pravidelně testovat či očkovat atd.)

Na webu najdete lepší fotky prezidenta, ale u mě zase z druhého nádvoří (na konci článku)

A teď konečně to hlavní, kvůli čemu jsem přišla – svíčky:

Třetí nádvoří Pražského hradu

Baví mě dělat snímky jinde, než jsou všichni ostatní. A odkud je nebudou mít všichni. Druhé nádvoří byla správná volba. Navíc se jevilo o něco zajímavější tím, že se tam vítr postaral o větší nesnáze. Na třetím nádvoří totiž první polovina svíček hořela bez problémů, až tu druhou se nedařilo udržet hořet.

Naopak boj s větrem na druhém nádvoří připomínal spíše boj s větrnými mlýny. Ukázalo se, že to je docela zajímavý sociální experiment. Dokonce by člověka lákalo udělat studii na to, jak lidé reagují, když se pokoušejí o něco nemožného. Co jeden voják zapálil, to po něm za okamžik zapaloval jiný znovu. Dokonce jsem viděla jednoho v modré uniformě, kterému to sfoukávalo přímo pod rukou. Usmál se a pokrčil rameny. Překvapilo mě, že kromě neverbálních projevů zoufalství (krčení rameny a mávání rukama) a hledání očima pomoci si nikdo nestěžoval, ani se nezdálo, že by se snažil ulívat z nemožného úkolu. Až k nim člověk pocítil obdiv za tu trpělivost. Jasně, je to rozkaz, ale taky dost beznadějná situace. A mně se zdálo, že i přesto se všichni snaží dál. 

Zdroje:

vlastní fotografie a myšlenky

[1] COVID‑19: Přehled aktuální situace v ČR, Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 12. 5. 2021, https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19

[2] Z hradní kelímkové piety si Češi na internetu utahují, Novinky.cz, 11. 5. 2021 16:14 pal, https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/z-hradni-kelimkove-piety-si-cesi-na-internetu-utahuji-40359889#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=GJXLEK81AM6-202105121604&dop_id=40359889&source=hp&seq_no=6&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz (fotky)

Chrám Artemis a Přírodní divy

Na včerejší vycházce kolem Hlinska jsme se věnovali i lovu (či sběru, protože byly celkem lehké) keší. Jak jsem psala minule v článku Potřebuji velkou čínskou zeď, dají se sbírat různé imaginární suvenýry. Funguje to tak, že k některým keškám jsou připojeny malé obrázky, které získáte díky zalogování kešky po jejím odlovu.

Chrám Artemis mi chyběl k tomu, abych se mohla přesunout k Přírodním divům (opět jich je sedm) a Divům sluneční soustavy, které je možno lovit až po splnění Přírodních divů.

Z Přírodních divů jsem si díky včerejšímu výletu s devíti keškami na šestnácti našlapaných kilometrech odnesla dva nové divy.

Aktuálně lze nasbírat i čtyři vědecké suvenýry, ale graficky mě nijak zvlášť nezaujaly – první vidíte vedle. Ale body se sbírají samy za zalogované kešky a čas je až do 11. července 2021, takže kdoví, třeba se taky zadaří mít všechny.

A za dnešní odlovenou kešku – abych získala Polární záři – jsem dostala další speciální suvenýr (viz níže). Dnes se slaví Blue Switch Day. Ode dne 2. května 2000 byla přesná technologie GPS dostupná pro každého. Zahájila inovace a nové technologie, které navždy změnily svět. Není náhoda, že první geocache byla ukryta další den a hra geocaching byla na světě!

Prvomájová vycházka kolem Hlinska

Z jižního okraje Hlinska jsme vyrazili po červené turistické značce a zároveň po Lázeňské oddychové stezce do Svatojánských Lázní, kde se nachází kaple sv. Jana Nepomuckého a údajně léčivý pramen s radioaktivní vodou. Dříve tu dokonce stával lázeňský domeček, ale ten ve 20. století zničil požár. (zdroj: Mapy.cz čerpá z https://www.estudanky.eu/9644-studanka-pod-kaplickou) 

Kaplička

Cestou jsme si všimli zajímavých žlutých šneků, tak jsme je snad pět minut fotili. Jen poznamenám, že fotky obvykle vůbec neupravuji, natož barvu, takže takhle žlutí vážně byli. A byla jich všude na cestě spousta.

Žlutý nepřibarvený šnek

A na stromě jsou taky

Zastavujeme se u ohrady s ovečkama. Právě mají mladé, které velice srandovně mečí. I vesnička je malebná.

Plná ohrada oveček

Mláďátko pije od maminky

Jehňátka

Přežvykující maminka s pijícím klečícím jehnětem

Pokračujeme Cestou K. H. Borovského k Pomníku patronů české země. Pro mě je trochu nepochopitelné, proč jsou jimi Nepomucký, Antonín a Zdislava namísto klasického Václava! Ale pomník je krásný a fotíme si ho. 

Pomník patronů české země

Směrem k vesnici Studnice se pasou tři koně, ale tam půjdeme později. Nejprve ulovíme kopec Na Krni (679 m n. m.) do Vrcholovky. Teprve pak pokračujeme do Studnice, kde obhlížíme vyřezávané sochy zřejmě místního umělce. Někdo má doma veverku, někdo hlavu jakéhosi Krakonoše a jinde vidíme vikinga. Zajímavostí je moderní kaple sv. Zdislavy, jejíž základní kámen vysvětil v Olomouci v r. 1995 papež Jan Pavel II. Nedaleko lovíme dnešní třetí kešku, celkem jich bude devět.

Kaple sv. Zdislavy ve Studnici

Ze Studnice se vracíme na Cestu K. H. Borovského a míříme ke dvěma nedalekým vrcholům. Nejprve vylezeme na Zadní Hradiště (682 m n. m.), které nás překvapí svou skalnatostí v jinak poměrně rovné krajině a následně na Přední Hradiště (693 m n. m.), odkud je též hezký výhled na Hlinsko a do celého okolí. Kolem teletníku se vracíme do Studnice a pokračujeme Starokupeckou cestou označenou v mapě jako Lázeňská oddychová stezka, kolem níž je v této části nově vysazená Lipová alej svobody. U jednotlivých stromků jsou jména sdružení nebo rodin, které si stromy zakoupily. Alej čítající 45 lip byla vysazena 28. října 2018 na připomínku 100 let republiky. Více najdete zde: https://chrudimsky.denik.cz/zpravy_region/v-hlinsku-vysazeli-lipovou-alej-jako-pripominku-100-let-republiky-20181029.html.

Další navštívenou zajímavostí byl pomník Jana Husa nad urnovým hájem. Sochu vytvořil v roce 1928 František Vlaimír Foit pro jihlavské náměstí, tam ale byla poškozena německými nacisty, proto byla i s podstavcem převezena, opravena a slavnostně odhalena až po 2. sv. v. zde. Pokračujeme zpět do Hlinska a uzavíráme to, čemu říkáme Kolo bláznů. 

Pomník Jana Husa

V centru se pak pouštíme do luštění skautské multiny (keška), která nás vede po různých místech souvisejících se skautingem. Pak se jdeme podívat na skanzen Betlém v Hlinsku, seskupení starých roubenek. 

Vidíme i dřevěné sochy z masopustního průvodu na druhé straně řeky Chrudimky. Ty připomínají, že Masopustní průvody s maskami na Hlinecku byly v roce 2010 zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Do tohoto seznamu z ČR patří například sokolnictví, loutkářství, modrotisk a od roku 2020 také ruční výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perel. Skanzen je teď samozřejmě zavřený, ale zajímavostí je, že jindy je zde možno vidět tkalce Josef Fider kterak zpracovává len, jenž si sám vypěstoval na Veselém kopci. Hned jsem si říkala, kde by ho asi tak vzal. Když jsem chtěla lněnou nit na paličkování koupit já, objednávala jsem si ji až kdovíodkud z Litvy. Sem tam se lněné vlákno najde v klubkách na pletení, ale obvykle bývají velice drahá. Prý čím víc se pere, tím je krásnější. Lněné látky jsou kromě chladivosti také pověstné mimořádnou mačkavostí, takže se obvykle kombinuje len s nějakým dalším materiálem. (Koincidence: dnes navštívíme Betlém v Hlinsku, zítra uvidíme v Toulavé kameře info o tomhle tkalci.)

Potom jedeme autem do malebné vesničky Zalíbené (pozor neplést s vesničkou Zalíbená, kterou najdete u Kutné Hory), v roce 2011 zde žilo 15 obyvatel. V obci je malá kaplička sv. Antonína. My vyrážíme na procházku k Malému Černému rybníku a studánce U Jedle. Zajímavostí je, že zde nenajdete žádný Velký Černý, protože ten byl zpět proměněn revitalizací zpět na rašeliniště s hloubkou až tři metry.

Jarní zahrádka: rybízy a melouny

Ráda bych řekla, že je u nás jaro v plném proudu, ale zdá se, že příroda má stejně jako já pocit, že je nejspíš únor. Sice už pomalu odkvétá meruňka, ale jinak je to bída. Na loňský záhonek jsem nesázela nic, protože jsem si říkala, že se tam vysemenil měsíček i sléz. Tak chodím občas okukovat i zalévat to nic, co tam roste. 

Stromky i jahůdka zimu přežili a pomalu začínají vyhazovat pupeny, teda kromě fíkovníku, který se tváří jako když trucuje. Jen holé větve a kde nic tu nic. Přesadili jsme dva rybízy, tak teď ještě pořád čekáme, zda se ujmuly, budou plodit a půjde to jíst. Byly tak trochu plané.

K růži jsem se pokusila zasít levanduli (stejně jako dozadu za stodolu), aby odháněla breberky. Údajně vadí i kočkám, tak aby mi nechodily kadit do záhonku. Ale co si tak pamatuju Mícu, tak tak spala v levanduli ráda a pak jí krásně voněl kožíšek. Když jsem u té fialové, za stodolou nám v dubnu kvetly fialky (aspoň já si myslím, že jsou to ony).

Vedle původního záhonku jsem si na podzim zryla a pohnojila jeho pokračování a letos na jaře – před tím, než přišly ty chladné dny – vysela bylinky. Se zalévání otálím, protože když má být v noci mráz, nepřipadá mi to moudré. Teď už se snažím o pravidelnou závlahu. Ale záhonek vypadá suchý. Píchla jsem do něj cvičně pár semínek žlutých melounů, ale nevím nevím. Zrovna tak jsem jich několik umístila dozadu za stodolu ke kompostu, ale tam zatím taky zalévám jen hlínu. Těm v květináčích se daří o něco lépe, i když to pořád není žádná sláva: na dlouhém klátícím se stonku dva placaté lístečky. Asi budeme mít melouny zase jenom z Lídlu.

Barevná lavička

Pro porovnání rozdílu (první prkno natřeno)

Hodně lidí prý špatně zvládá aktuální situaci: různé zákazy a omezení, měnící se opatření (takže člověk neví, co teď smí a co nesmí), únava z toho všeho a chybějící sociální kontakt – takový ten normální, osobní. Otevřené obchody, hospody… některé věci se špatně shání online, nebo si je nemůžete prohlédnout, vyzkoušet… někdy to mám taky tak. Většinou je mi to sice fuk, i když bych do hospůdky na pšeničné, nebo nějaké tmavé silné pivo zašla velice ráda, ale dokud není léto, není to tak hrozné. Když mě ale přepadá splín (přičítám ho prodělanému Covidu), obvykle si nevím rady a hledám je na svém blogu. Co jsem radila ve svém dokumentu O štěstí?

Po natření je lavička krásná jako by byla nová

Většinou to aspoň trochu pomůže. Minule to bylo zvláštní. Ani jsem neměla nijak zvlášť špatnou náladu, prostě mě jenom napadlo, že to u nás doma vůbec není hezké. Všechno je takové staré, omšelé. Dveře, lavička… A je nepříjemné, že se nikam nedostanu pro barvu, i když možná že nějaké barvy laky by mohly mít otevřeno. Chtěla jsem totiž naši lavičku uprostřed zeleno-hnědého dvora natřít na žluto. Komplementární barva z malování bude dokonalá, ne? Vlastně by byla lepší oranžová, ale bála jsem se, že tu neprosadím. Snést by se asi dala i pastelově růžová, protože ta se mi v kombinaci s hnědou opravdu líbí.

Jenže žádnou barvu nemáme, a navíc by bylo fajn, kdyby šla použít i na něco dalšího. Že bychom třeba udělali dveře ke kozám růžové? Bylo by to vtipný, ale asi ne. A tak jsem si řekla, že lepší něco než nic a požádala o hnědou barvu, kterou vloni přítel natíral plot. Budu mít nudnou hnědou lavičku, ale aspoň nebude šedivě omšelá.

Používám Lazurol: má příznivou cenu, je původně určen na laťkové ploty a hlavně ho máme doma ve chvíli, kdy si vzpomenu, že chci natírat. Dávají se dvě vrstvy a mělo by být venku nad 8°C. Což se během Velikonoc zvládlo. 

Hned po vyfocení mi na lavičku naťapali bláto kočky. Teda hlavně Gigi (černý kocourek, který se k nám adoptoval). Ale můžete mu to mít za zlé? Pro detailnější fotku mrkněte na můj článek o tlapkových ponožkách zde.

František si zabral lavičku pro sebe

Když jsem pak o pár dní později přemýšlela o tom, že namaluji i spodek lavičky, aby byla celá krásná a chráněná před povětrnostními vlivy, rozhodly se mi v tom kočky zabránit. Začalo to Frantou. Než jsem si donesla barvu, už ležel na lavičce. Tak přece ho nevyhodím. A ještě si ji pěkně držel tlapkou. Pak si pod ni vlezl Felix. Natřela jsem tedy alespoň část, kde neležel, abych na něj nenakapala barvu. A když jsem si všimla, že už odešel a já můžu natírat, objevila jsem pod zbývající částí Macíka. Tak jsem se pustila do natírání něčeho jiného. Pro realizaci tu mám místa dost.

P. S.: A dle toho vtipu o policajtech a nákupu černobílé televize je hnědá taky barva. ;-)

Kdy se koza může cítit dotčeně

Dneska ráno se mi podařilo zklamat hned dvě zvířátka najednou. Nejprve Felixe, když jsem vyšla před dům, řekla mu ahoj na jeho vítání, ale místo toho, abych ho vzala do náručí a pomazlila se s ním, jsem odešla do chlívku za kozama. A co hůř, ani cestou zpátky domů jsem si nevzpomněla, že mu mám dojít nasypat granulky a dát vodu.

Druhým nepříjemně překvapeným zvířátkem byla zajisté Líza pepř-sůl. Za normálních okolností jsem panička, co si jí nijak zvlášť nevšímá, krmí a dává vodu. A pouští na dvůr. Případně chránila před Balounem, který napadal březí kozy, protože si chtěl nechat víc žrádla pro sebe. Ale teď ji – březí kozu těsně před porodem – už podruhé otravuji, aby se zvednula a někam šla, nebo se aspoň posunula. Včera se dalo domnívat, že to je nějaký omyl nebo tak, ale dnes už je to vyloženě drzost.

Lízu postavil přítel. Včera totiž ležela v mokru a byla celá špinavá od hovínek, protože se jí nechtělo vstávat a žrát z přidavačky a kompletně si sežrala podestýlku. Dneska sice nebyla v mokru, ale samozřejmě je potřeba pod ni přidat, když si pod sebe celou noc (odhaduji) kadí a čůrá.

Obratný František

František je skvělý kocourek. Takového byste si vybrali, kdybyste chtěli psa a omylem vám dali kočku. Má rád lidskou společnost, ale není dotěrný. Na zahradě za vámi běhá jako pejsek, ale klidně si vám lehne k nohám, když se chcete věnovat pletení. Mrouká (ano, je to spíš mrou, mrou než mňau) tiše a jen když něco chce. Obvykle hladit. Někdy jídlo.

Na myši moc není, nebo je sežere dřív, než je přinese ukázat. Ale zato umí otvírat dveře od maštale. Předpokládám, že skočí na kliku a dveře se pak jeho vahou otevřou, jelikož se otevírají ven. Ale to není všechno. Otočili jsme kliku nahoru, aby to nedělal a pak tam zavřené kočičky, které tam občas pouštím na noc, aby jim nebyla zima (Mejzí má rýmu), mrznou s otevřenýma dveřma. A to nemluvím o tom, že dveřím taky nesvědčí, když jsou otevřené a může s nimi mlátit vítr, nebo na ně dokonce prší.

S otevíráním dveří to už vypiloval a umí si otevřít (viděla jsem ho minimálně jednou) i od prádelny, které mají kliku na druhé straně. A pak se mu taky párkrát podařilo otevřít domovní dveře, což nás moc nepotěšilo, protože by nám mohlo dost dlouho táhnout do předsíně, než bychom to zjistili. Ale kupodivu to nedělá. Snad jen jednou nebo dvakrát večer, když mu bylo venku moc smutno (nebo měl hlad?).

A nedávno přišel s novou věcí. Bylo to koncem března, v sobotu dvacátého, kdy jsem musela ve stodole vylézt po žebříku nahoru na „pódium“ a posunout si hromadu sena blíž, abych ji mohla shodit dolů do připravených beden. Vždy chystám jednu na ráno (hned na sežrání, jenom ji dám pod hrušku) a druhou na večer, kterou pak naplním „krmítko“ pro kozy v chlívku. František na mě koukal a mroukal. 

Vím, že kočka Macík (jeho máma) umí vylézt nahoru po žebříku, ale tušila jsem, že on ne. Decentně se dožadoval mojí přítomnosti, tak jsem mu řekla, že má jít za mnou nahoru a dál se věnovala práci. A za chvíli koukám, jak se jeho mohutné tělíčko opatrně sune po špruslíkách vzhůru. Dle výrazu v očích mu to nedělalo zrovna dobře. A když se dostal nahoru, opatrně se přikrčil, jako by se bál výšek a moc se mu nechtělo ani do náruče. Ale jakmile už jsem ho měla v objetí, hned začal spokojeně příst. Tohle mě na kočkách baví nejvíc. Jak jsou rády, když se s nimi člověk mazlí. 

A tady je pár starších fotek, které podle mě stojí za ukázání. Franta je totiž největší z našich koček a podle mě má takové trošku soví oči (často vypadá, že je vykulený). Macík má krásnější, mandlové, takové ty jak se říká kočičí. Ale na kočkách mám ráda právě tu jejich rozmanitost. Jak je každá jiná, i když jsou příbuzné. 

Franta pózuje v trávě

Franta na meruňce

Jaro bez velkého jarního úklidu

Velký jarní úklid se letos nekonal. Na podzim jsme se totiž pustili do předělávání dosud nevyužívané místnosti – původní ložnice. Byla v ní velká trojskříň, k ní patřící skříň a manželská postel s nevyhovujícími matracemi a prknem nebo dírou uprostřed, už přesně nevím. Každopádně jsme dostali použitou, ale velkou a pro nás novou postel, o které jsem psala zde. Tak nějak jsem rozhodla, že vyměníme původní obývák za ložnici. Důvodů bylo samozřejmě více, třeba to, že zde už byla ta velká nová postel a nebylo ji tím pádem nutno nikam stěhovat. Navíc bývalý obývák je velký a světlý (jak ostatně obývací pokoje bývají), zatímco ložnice na mě působila dost neútulným dojmem, navíc na mě působil tísnivě starý náboženský obraz. A tak jsme zůstali v bývalém obýváku, večer si četli nebo koukali na film, já samozřejmě také pletla (především u filmů) a sem tam i trochu šila (obsadila jsem jediný veliký stůl mimo kuchyň). Věci (oblečení a papíry) mám i v jiných místnostech, ale ve výsledku nám stačilo využívat ložnici a kuchyň, kde jsme si po nainstalování nových kamínek zvykli koukat na filmy, protože je tam teplo a má to kouzlo navíc. 

Ale na podzim jsme se rozhodli, že začneme postupně osidlovat i další místnosti, a tak jsme začali škrábat omítku v bývalé ložnici, protože jsem tvrdila, že je to tam nesnesitelně ošklivé (bílé a trochu zaprášené) a je nutno vymalovat. A předtím je samozřejmě potřeba škrábat, aby se vápno na zdi dobře chytilo. K tomu se ale zase dostanu někdy příště. Taky je o čem vyprávět. 

Každopádně po oškrábání a namalování bylo potřeba vyhodit lino (chceme mít na zemi prkna a ta původní jsou kupodivu v celkem dobrém stavu) a pořádně vytřít. Pak začalo harakiri se stěhováním nábytku: v ložnici chceme mít ten, co tam dává smysl = skříně s oblečením, které se nám ani jednomu nelíbí, ale jsou prostorné, i když značná část je bohužel bez poliček (taková truhla nastojato) a naopak v obýváku by bylo fajn mít nějaké ukázkové kousky nábytku (i zájmů). Třeba taková knihovna se tam vysloveně hodí. Počítáme tam i s kamny a gaučem. Jelikož bychom tam chtěli trávit většinu času, mělo by tam být místo na věci spojené s našimi zálibami. Tedy prostor na koukání filmů, čtení i pletení. Šití bych si ráda úmyslně nechala v ložnici, kde s ním mohu dělat nerušeně nepořádek a nemusím ho sklízet před návštěvou nebo nějakým odpočinkem.

V obýváku by krásně vypadal i skleník, ozdobná skříň s vystavenými hrnečky. Sami bychom si takovou věc nepořídili, ale když už ji tu máme, bylo by lepší, abychom si pohled na ni užívali. Tajně se těším, až některé horší kousky nahradím vlastním ozdobným porcelánem pro který mám tak trochu slabost (hlavně hrnečků na čaje mám nějak víc). 

Jenže poměrně záhy se ukázalo, že se nám nábytek do obýváku nevejde. Tuhle překáží kamna, támhle komín, tuhle okno, támhle dveře. I když byste to mohli považovat za rozmar, nelíbí se mi, když jde otevírat jen polovina dveří. Jenže když máte do místnosti dvoje dvoukřídlé dveře a na další stěně okno, jste celkem limitováni v tom, co si můžete navymýšlet. 

Ale ono i kdybychom si mohli stěhovat podle nálady, stejně přesouváme všechny kusy nábytku. V obýváku nebude žádný původní, respektive žádný původní z poslední doby, možná že se některé kousky vrátí zpátky na své dřívější místo. A protože v ložnici a kuchyni stále fungujeme, stalo se nám z domova prostředí pro známou dětskou hru: Škatule, škatule, hejbejte se!

Skříně přesunujeme z obýváku do kuchyně, gauč do obýváku, skříně do ložnice, další skříň do obýváku a pak nějak budeme muset vyšašit pootočení postele, aby mohl „projít“ skleník a vyměnit se s kredencí, která přijde do obýváku. A v rámci těchto výměn to je pořád samé: všechno vyndat, přesunout, vyluxovat, omýt, podložit nohy nábytku, natřít červostopem, všechno vložit. A tak stále dokola. 

Takže na nějaké mytí oken není ani čas, ani nálada. A navíc to vůbec nedává smysl, protože všude se hrozně práší. Ale zato se náramně těšíme na krásný nový pokoj, protože už jsme překonali krizi, kdy jsme měřili všechny skříně a lomili rukama, že se to tam ani náhodou nevejde a dokonce uvažovali, že z něj zase uděláme ložnici.

Každopádně jsme se i bez velkého jarního úklidu nauklízeli víc než většina běžných domácností, zejména co se luxování, mytí skříní a přeskládávání oblečení týče. 

Zelený čtvrtek 2021

Velikonoční zelený čtvrtek jsme si náležitě užili. Tradicí je jíst zelené pokrmy, takže jsem z mrazáku vylovila kopřivový špenát, který jsem si připravila vloni. Tak aby se dojedl, než budou čerstvé kopřivy. Přidala jsem k němu osmažený česnek s cibulkou a dvě vajíčka (a taky sůl a pepř). Opekla jsem brambory s kousíčkem krkovice, kterou budeme večer péct na ohýnku, a přidala tři další vejce. Celkově to chutnalo dobře. 

A celé dopoledne jsme se věnovali sázení. Prý co dnes zasijete, to pěkně poroste. Zítra se prý nemá hýbat s půdou, což po dnešku opravdu nebudu mít náladu. Fotky záhonků dodám až později, protože zatím je to dost nuda, když na nich jsou jen semínka. Ale můžu prozradit, že jsem zasela mátu, meduňku a levanduli (k růži, prý jí to dělá dobře). Z loňských semínek měsíček a sléz. A do květináčků na předpěstování oranžová cherry rajčátka a žlutý meloun.

Přes den bylo krásně teplo, večer se pak lehce ochladilo a dokonce spadlo pár dešťových kapek, i když v předpovědi tvrdili, že nic takového nenastane. Hned jsem si vzpomněla na vtip, jak se tatínek oboří na syna, zda to on dal ten barometr na déšť. „Ano,“ odpoví synáček nevzrušeně, „chtěl jsem mu ukázat, jak vypadá velice pěkné počasí.“

P. S.: Pokud si chcete přečíst něco o Velikonocích z mých článků, můžete jednoduše kliknout na příslušný štítek, nebo sem. I s tímhle je jich 22.

Hlášky z Lucifera (2. část)

Co je ještě větší závislost, než koukat na Lucifera? Plést svetr Feel the Bern! (Úvodní článek s tímto mým svetříkem najdete zde.)

Chloe: „Neboj. Maze bude v pořádku.“
Trixie: „Tak proč se o ni bojíš?“
Chloe: „Nebojím se o Maze. Bojím se o Kanadu.“

Psycholožka: „Abychom zastavili krvácení, musíš vyndat kulku a zašít ránu.“

Zraněný: „No víte co? Jsem v pohodě.“

Lucifer: „Zdálo se mi to, nebo největší mučitelka, kterou peklo kdy poznalo právě naducala jeho polštář.“

Psycholožka: „Nezdálo.“

Lucifer: „Fajn. Takže je to pravda. Rozbil mi Maze.“ (s03 e03)

„A hele. Sklenice nadávek?“

„Ano, ta je Trixie.“

„Dáváš dítěti peníze pokaždé, když zakleje? Skvěle, detektive.“

„Ne. Ona platí za každé sprosté slovo.“

„Tak to je ještě více zajímavý.“

„Vážně? Děkuju, Lucifere.“

„Jsem ohromený, že vymáháš peníze od svého potomka. To je ale směšné.“

„To je mimo mou kompetenci. Musíte si o tom promluvit s tím nahoře.“

Lucifer: „S Bohem?“

„Ne. S majitelem firmy.“

(s03 e05 díl Welcome back, Charlotte Richars)

Lopezová: „Možná bychom měli přestat mluvit. A tím myslím hlavně tebe.“

Candy: „Možná někdy předstírám, že jsem jednodušší, ale nelžu. Říkám tomu blafování, je to podstatný rozdíl.“(s03 e06 díl Vegas with Some Radish)

Reeves, novinář: „Nerad vám to říkám, ale váš poručík a moje šéfredaktorka se dohodli. Takže buď to to bude příjemný zážitek, nebo budete přinucena.“

Chloe: „Volím to druhé.“

„Nech Lucifera Morningstara na pokoji. Nebo toho budeš litovat z hrobu.“

„Na něco jsem kápl, že?  Mě nezastrašíš, jiní už mi vyhrožovali hůř.“

Mazikeen: „Garantuji ti, že ne.“

Reeves: „Zničil jste mi život. Donutil mě dělat věci, které bych neudělal. A teď... Dole je mrtvá holka, a to jen kvůli vám.“

„Co to s vámi lidmi je? Pořád viníte mě. Žádného z vás jsem nikdy k ničemu nenutil.“ 

„To není pravda. Obelstíš nás, abychom zhřešili a byli zatraceni.“

„Mám pro tebe příběh, novináři. Který jsem neřekl živé duši. O tom, kdo jde do pekla, já nerozhoduju.“

„A kdo tedy?“

„Vy, lidé. Posíláte se tam sami. Stahováni vlastní vinou. Nutíte se prožívat své hříchy znovu a znovu. A nejlepší na tom je, že dveře nejsou zamčené. Můžete kdykoli odejít. Tohle vás nikdy nenapadlo, že?“

„Ne. Je to Vaše vina.“

„Já nesu vinu za mnohé, Reesi, ale ne za vaše duše, činy a ani za toho, kdo zabil tu ubohou dívku tam dole.“

„Musíte to být vy. Jinak...“ (je to jeho vina)

Akorát pak by v pekle byli jen „hodný“ lidi, co mají svědomí. Zlí, kteří si své zločiny umí obhájit, že to přeci bylo pro vyšší dobro nebo něco podobného, a psychopati, kteří necítí vinu, by se do pekla nemohli dostat.

„Myslel jsem, že když se ti otevřu, sblíží nás to. Jako se to stalo s tebou a Luciferem.“

„Reesi, takhle to nefunguje...“

„Ďáblovi jsi odpustila. Proč nemůžeš odpustit mně?“

„Víš, na vteřinu jsem myslela, že jsi vážně převzal zodpovědnost. Ale s tebou je to pořád to samé, pořád dokola. Tak zarytý. Neposloucháš. Nepoučíš se.“

„Nevíš, jak moc tě miluju? Co vše jsem kvůli tobě udělal. Postavil se ďáblu. Ohrozil jsem vše, když jsem se zapletl se sériovým vrahem! Byla zabita nebohá dívka!“

„Cože?“ ...

„Nebyla to moje chyba. Byla to nehoda. Nechtěl jsem, aby se cokoli z toho stalo.“

Sériový vrah podvodníků: „Poslal jste mě zabít nesprávného. Lucifer není podvodník. Je to čestný muž. Víc to už ani nejde. Ne, to vy jste podvodník! Novinář, co lidem lže! Zbabělec, co nechá udělat špinavou práci jiného. To vy si zasloužíte být další. A taky budete.“

(s03 e07 – nejlepší díl, co jsem viděla)

Majitel nóbl podniku: „Lopotíme se tu jako v pekle.“

Lucifer: „To ani zdaleka. Mohu vám to ukázat.“

Amenadiel: „Když se zamyslíš, máš méně otázek, než jsi měla dřív? Když jsi nevěděla?“

„Tedy, jsou to jiné otázky, ale je jich stejně. Možná víc.“

„Takže jsi pořád ten nic netušící idiot jako vždycky?“ (s03 e08)

„Touha je vyjádřením svobodné vůle. Pomáhám lidem plnit to, co chtějí.“

„Opravdu chceš mou radu, Mazikeen? Zeptej se sama sebe, po čem opravdu toužíš. A buď upřímná, jinak to nemá smysl.“

„Myslete na to, co opravdu chcete. Nedělejte nic, čeho byste litoval.“ (s03 e09)

Hříšný muž (Sinnerman, poručík): „Vážně je to pravda, že se posílí ostatní smysly, když o jeden přijdete.“

Lucifer: „Jestli chceš, seberu ti další.“

Poručík: „Oba zmlkněte a jděte.“ (s03 e10 Hříšný muž (Sinnerman) je nový poručík na policejní stanici a ve skutečnosti se jmenuje Kain.)

Amenadiel: „Nešel jsi sem, abychom našli toho zloděje, že? Jen zdržuješ, aby ses nemusel vrátit do Pekla.“

Lucifer: „Myslel jsem, že toho stihnu vypít víc, než ti to dojde.“

Amenadiel: „Lucíku, tohle není legrace. Kolikrát ti to mám opakovat? Vystavovat lidstvo božské moci...“ (s03 e11, hned po příchodu Lucifera na zem)

Chloe: „Maze, nemůžeš jen tak házet nože na Trixiiny dveře. Je to nebezpečné a budeme muset zaplatit opravu.“

„To už je vyřešené. Trixie už pracuje na další kresbě mimozemšťana.“

„Proto jsi tu pověsila všechny Trixiiny kresby? Abys zakryla škody?“...

„Opravdu, Maze? Bydlíš v domě s lidmi. Je tak těžké být trochu ohleduplná?“

„Ooo. To je ten lidský okamžik, kdy tě něco naštvalo, a vybíjíš si to na mně, že?“ (s03 e12)

Chloe: „Kouknu, jestli se Piercovi poštěstilo s Bree.“

Lucifer: „Štěstí nebude potřebovat. Má něco mnohem lepšího.“

Mazikeen ke Kainovi: „Deckerová má pravdu. Jsi roztomiloučký, ale já jsem na lovu a mám stopu. Tak s dovolením.“ (you are cute)

Poručík Pierce (Kain): „Mám ti od Lucifera vyřídit, že je to přesný opak toho, co Amenadiel chce.“

Mazikeen: „Jdu do toho.“

Poručík Pierce (Kain): „Bezva, jak ho najdeme?

Mazikeen: „Tvůj brácha je předvídatelný. Obvykle jde za jídlem nebo kozama. Obvykle jsou to kozy. (s03 e16 Kain a Ábel)

Lucifer: „Ou, ten pohled znám. Buď do automatu doplnili sendviče, nebo máš stopu.“ (s03 e18)

Chloe: „Dobře, Maze, kolikrát jsi bodla oběť.“

Maze: „Dvakrát, třikrát. Čtyřikrát?“

Chloe: „Nejsi vůbec blízko. Oběť měla deset bodných ran.“

Maze: „Dobře, tak jsem byla naštvaná, takže jsem to asi zapomněla počítat.“ 

Detektiv Espinoza: „Jsou jako jeden. Je to jako když řekneš, že ses zamiloval do ženy, která má kočku. Co uděláš? Přijmeš tu kočku, protože ona za to stojí. Lucifer je ta kočka.“

Poručík: „Já bych se zbavil té kočky.“ (s03 e19)

Charlotte: „Sally, nevypadáš tlustá kvůli oblečení. Vypadáš tlustá kvůli tuku.“ (s03 e20)

Tak to je fakt úchylný! Efekt motýlích křídel! :-) Co by bylo, kdyby... Dan byl zkorumpovaný polda (asi teda), Chloe herečka ve Weaponizerovi 5 – a samozřejmě hraje hodnýho poldu, že? Linda jí hraje psycholožku. Charlotte opět žije a je Luciferovou advokátkou. Aneb jak to vypadá, když Bůh zkouší experiment. (s03 e26)

„Můj syn a já... no, řekněme, že nemůžu udělat nic, co by udělalo náš vztah méně komplikovaný.“ 

To, co změnil, bylo, že nezemřel Chloin otec, a tak se ona nestala policajtkou... Kdo ví, jak je to v reálu. Opravdu takové „maličkosti“ rozhodnou o tom, co v životě budeme nebo nebudeme dělat? Na co najdeme odvahu... (s03 e26)

„... jsi teď ve své osobní pekelné smyčce. Takže... vítej v pekle.“

„Já jsem v pekle? Já to nechápu!“

„Věčné zatracení? Nekonečné utrpení? Není to těžký koncept.“ (s05 e01)

„Z mého pohledu jsou problémy jako prodejci biblí nebo genitální bradavice. Když předstíráš, že je nevidíš, dříve nebo později zmizí.“ (s05 e04)

Amenadiel: „Takže jsem se prostě vrátil k práci.“

Maze: „K práci? Vyrábíš další věci pro Charlieho? Kolik toho potřebuje? Já měla v dětství dva šutry. Jeden ostrý, druhý tupý. Ostrý byl na bodání, tupý jsem se snažila zbrousit.“

Amenadiel: „To hodně vysvětluje.“

Maze: „To, proč nejsem rozmazlený spratek.“ (s05 e07)

Bůh: „Určitě to ale všechno dobře dopadne.“

Lucifer: „To jsi říkal o dinosaurech taky!“ (s05 e11)

Úklid skříní v obýváku

Na víkend jsem „dostala za úkol“ vyklidit si skříně v obýváku, abychom je mohli přestěhovat do ložnice a do obýváku dát gauč, kamínka z kuchně, příborník, knihovnu a možná i skleník (= prosklená skříň s vystavenými nejlepšími kousky nádobí). Jenže se to zvrtlo hned v počátku, kdy jsem sundala ze skříní igelit, který je chránil před kapajícím vápnem a prachem. Sotva jsem nahlédla do skříní, které jsem již půl roku neotevřela, srdce se mi rozbušilo radostí. 

Letní šaty s kytičkama, co mi tolik sluší! Kimono na aikido! Jéé, jak já bych si šla zacvičit (beze strachu, že chytnu covid). Motorkářský hadry! Ooo, budeme jezdit, až bude krásně (a jestli se bude smět mimo okres!). Rukavice a čepice, boží! Ty ještě využiju, o víkendu sněžilo. A prý že je tu jaro!

Možná bych mohla udělat i čistku v šatníku. … No, nevím, tohle mi nikdy nešlo. Všechno chci ještě zachránit. Třeba by se to hodilo aspoň na doma, že jo? Nebo by to šlo zašít, či jinak opravit?

Jak jsem tak všechno neobratně tahala z poliček či zespoda skříně (v dřívějších dobách bývaly především skříně s věšáky, což je pro dnešního člověka dost nepraktické), musím to znovu poskládat. Snažím se o styl Marie Kondo: trička můžete přeložit kolikrát chcete, pokud budou v poličce (krabici) stát, nepomačkají se. To, co způsobuje pomačkání, je mnoho vrstev na sobě. I když minimalismus (je to Japonka a navíc je to in, tak co jiného čekat) není nic pro mě, tohle mi připadá geniální. Už jsem to totiž asi před rokem vyzkoušela k plné spokojenosti. Jenže pak jsem tu malou skříň přenechala příteli a dostala místo ní větší (ale bez poliček). Nevadí, chytrá česká žena si poradí. 

Krabice s tričkama

Variantou je poličky dodělat, pokud to nepoškodí skříň, nebo prostě využít systém „otevřených“ krabic (z Lídla), které na sobě hezky sedí, je mezi nimi trocha místa, takže je vidět dovnitř a v případě potřeby se dají jednoduše nadzdvihnout a vzít něco z té spodní. Ještě bych podotkla, že trička v řadě vedle sebe, kdy žádné neleží na jiném vytváří krásnou barevnou – v mém případě klidně duhovou – řadu (takže potěší oko už pouhý pohled do skříně), ale hlavně se nemačkají, když vyndáte jedno, nemusíte urovnávat to pod ním a nad ním. A můžete si klidně vzít to úplně poslední. Komínky triček ve mně vždy vyvolávaly pocit, že je musím brát jedno po druhém, jak žvýkačky z automatu. A navíc myslím, že se na ty spodní moc nedostalo, protože se z prádla mezitím vrátila ta čistá a já je (logicky nejjednodušší cestou) šoupla zase nahoru. Pro dosažení spravedlnosti jsem párkrát otočila pořadí. Vážně! Vzala jsem spodní polovinu hromádky a umístila ji nahoru. U některých exemplářů jsem pak zjistila, že měly zůstat dole (nebo úplně pryč z mého šatníku), protože je vůbec nemám ráda, či jsou příliš krátká, takže se hodí jen k určitým kalhotám/sukním, nebo je výstřih na zimu moc velký (či materiál umělý) a je v nich chladno. Ale u některých to bylo šťastné shledání „po letech“. Stejně jako teď. Miluju ty bílé šaty, co nám jednou přinesla na holčičí párty kámoška. Nejprve si je vzala jiná slečna, ale pak se jí zdály krátké nebo jinak nevyhovující a dostala jsem příležitost já. 

Tady najdete pěkné video od Michaely Mrázkové certifikované lektorky (jo, to mě fakt baví, jak si každý certifikuje lektory na každou maličkost, co vymyslel, třeba i kreslení zentanglu, i když ho vnímám jako přínosné, myslím, že lektor je zbytečný), jak složit tričko touto metodou: https://www.youtube.com/watch?v=FcZdKe1QGM4 (pusťte si rovnou 1:13 minutu, a když pak vydržíte, uvidíte i kalhoty)

Jak jsem včerejší bucket list psala až dnes

Hned ráno si sednu k notebooku. Myslím si, že najdu pár tipů, jak zúžit sukni s podšívkou, když se mi ji nechce párat ve švu, ale kde nic tu nic, tak se začnu potulovat po stránkách s šitím, které jsem si otevřela, pak mrknu na Facebook, kam vede odkaz, ale to mě tak nebaví, preferuju blogy, kde se i něco dozvím. Mrknu i na stránky s látkama. A pak se konečně pustím do psaní článku na blog. Chtěla bych si (i čtenářům) vytvořit nějaký povzbuzující bucket list na jaro, nebo nám z toho, že jsme doma pořád jen zavření opravdu hrábne. Chce to najít si něco pěkného, veselého, zajímavého. Ideálně takového, co jde dělat jen na jaře, například nasbírat smrkové špičky větviček a udělat z nich med. Ale vlastně to může být cokoliv. Zkusili jste třeba fotit pohled z okna v různých ročních obdobích? Je to super!

Pustila jsem si Pokáčovu rychlovku. Zase to stojí za to. Mám ráda jeho humor. 

Jarní bucket list

Co dělat na jaře, když je Covid a nikam se nesmí? Všechno je zavřené a otázkou je, jak dlouho to tak bude. Každopádně jsou výhodou jara Velikonoce. I kdyby se nesmělo nikam chodit (nebo jen v rámci obce), můžete svůj domov vyzdobit (pokud je to to, co vás láká a baví), nebo se na nějaké zkrášlování úplně poklidně vykašlat, protože to nikdo neuvidí. Jupí! Třeba si zvyknete, že na názoru ostatních zase tak moc nezáleží a váš domov může vypadat tak, jak chcete i o Velikonocích a Vánocích. Měli byste ho zdobit tak, jak to máte rádi vy (a partner a děti samozřejmě), nebo můžete udělat jenom velký jarní úklid a kochat se odvedenou prací. 

Pro inspiraci se můžete podívat i na můj článek Nejkrásnější období roku: jaro. 

Velký jarní úklid: budete se cítit líp, když budete vědět, že vaše skříně, okna i dveře jsou zase krásně čisťounké.

Detoxikace je sice nesmysl, ale zlepšení jídelníčku vám určitě neuškodí. Beztak sami dobře víte, co byste měli a neděláte. Víc pít čistou vodu. Kafe a alkohol (i můj milovaný čaj) s mírou. Cigarety vůbec. Víc ovoce a zeleniny. Pokud chcete být milejší k přírodě, zaměřte se na bio. Např. články Co se doopravdy stane při detoxu, Jarní detox je nesmysl nebo Proč jsou jarní detoxikace nesmyslné?, Reakce na detox kuchařky kamu. Ale pravděpodobně najdete ještě kvalitnější články o tom, že si játra, ledviny, plíce, kůže vystačí i bez vaší pomoci (jinak bychom tu už dávno nebyli, že?). Nicméně podstatné je, že chci, abyste viděli, jak je to doopravdy a že jsem si to jenom nevymyslela. Pro mě je to taky celkem novinka. Ne že bych se nějak zvlášť detoxikovala, ale snaha tu byla, včetně nějakého výplachu střev. A vážně jsem se pak cítila čistá, uvolněná a plná energie, ale možná jen opravdu mozek hledal jídlo. Takže si radši kupte něco pěkného na sebe, nebo přispějte na zvířátka v zoo, než abyste utráceli za zbytečné doplňky. P. S.1: Tímto se také přiznávám, že v mých dřívějších článcích dost možná najdete informace o „účinných“ detoxikacích. (Tajně doufám, že jsem příslušné články nestihla napsat.) Zkoušela jsem to na sobě a jiné měřítko pravdivosti jsem neznala. A když jsem četla knihu od lékaře Davida Freje, myslela jsem, že to bude pravda. Jenže když teď koukám na jeho stránky, on v tom frčí pořád, detoxikační programy jedou… Zajímalo by mě, jestli tomu tyhle lidi opravdu věří (a okázale ignorují ceny typu Bludný balvan), nebo je to jenom byznys. Jak má člověk vědět, kde je pravda, když vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy? No, když doporučuje homeopatické Oscillococcinum, mám v tom celkem jasno. Jo a taky uvádí, že čte Parlamentní listy, které jsou na wikipedii na krásné prvním místě Dezinformačních webů). Nicméně směs koření pro lepší trávení (dost možná tedy jenom raději směs koření) z jeho knihy je výborná, používám první do pečiva (ta připomíná perníčky) i druhou (voní orientem) do tažinu. P. S.2: V uvedených článcích jsem našla, že pokud máte zájem o půst, tak jeden až dva dny bez jídla by měly být naprosto v pohodě. Moje zkušenost s jedním dnem bez jídla byla fajn, ale dá se jíst prostě jen lehčí jídlo.

Přidejte pohyb. Jděte se projít nebo proběhnout. Zacvičte si doma. Jak je libo. Ale hýbáním se uvolňují endorfiny a vy se cítíte lépe. Což je to, co chceme.

Využijte internet. Spousta umělců nahrává koncerty online na youtube (já poslouchám třeba Jelenu Rozgu (hlavně písničku Cirkus) – baví mě, jak tančí rukama, aby se neuhnula od kamery), nebo si tam můžete najít jejich písničky (a třeba si i doma zatančit (taky to zlepšuje náladu). Existuje i mnoho online kurzů zdarma, třeba o kreslení, nebo šití, ale přítel si hledá i jak zastřihávat stromky, malovat vápnem… Různé knihovny pořádají kurzy a akce online, mají online knihy (zdarma), Kramerius otevřel některé své zdroje http://kramerius.nkp.cz/, můžete sledovat oblíbené celebrity v jejich podcastech (já koukám na Vlněné sestry, a ke Covidu na iniciativu Sníh).  

Vzpomínám si na vtipné placky: Zůstaň doma a pleť si. Lze aplikovat na cokoliv: můžete šít, vyšívat, číst (Nemáte nějakou sérii, kterou už jste delší dobu chtěli lousknout? Třeba kompletního Zaklínače? Některé knihovny fungují aspoň přes okénko, nebo si knihy můžete koupit. Mně se třeba líbila Princezna Mia, ale to mi bylo tak třináct až sedmnáct a pro kluky v tomhle věku byl boží Darren Shan, upírův pomocník.), ale taky se dá koukat na filmy či seriály, nebo pařit nějakou novou hru. V téhle oblasti přiznám obrovské zklamání – stáhla jsem si Demo Heroes, ale není to ono, s novou grafikou mě to vůbec nebere. Jde o to užívat si to, že jste doma. Aneb jak se říká: když něco nemůžeš změnit, změň svůj přístup k tomu. Zařiďte, aby vás to bavilo tak, jak to je. Můžete si hrát s dětma – kdy jindy budete mít takovou skvělou příležitost? Nebo se věnovat sami sobě. Domácím opravám, úpravám, diskusím o krásné budoucnosti: už víte, kam byste chtěli jet v létě (nebude to třeba tohle léto, ale potom), proberte s partnerem, kam jste se chtěli podívat, když jste byli malí, co jste chtěli dělat, chtěli byste něco z toho zkusit ještě teď? Pokud to teď nejde, vytvořte si seznam: Těším se na... (a doplňte, co uděláte, až to půjde).

Něco zasaďte. Za okno do truhlíku. Nebo ven na zahrádku. Promyslete, na co byste mohli mít v létě chuť a co se chcete starat. Je libo maliny? Nebo máte prostor i pro nějaký stromeček?

Jít fotit přírodu nebo zajímavosti v rámci obce by mohlo být zajímavé. No fakt. Kdy jste se naposled prošli po vsi jako byste tam byli poprvé? Víte, jakou barvu má radnice? Kolik má oken? Jestli je fasáda kostela opravená? Jaké stromy rostou v parku? S dětmi můžete udělat i soutěž – každý si vybere barvu a na procházce budete počítat, kdo viděl víc aut, domů nebo lidí oblečených do téhle barvy. Najděte ve vašem městě nejkrásnější dům. Nebo nejošklivější. Představte si, že k vám přijede na návštěvu teta z Ameriky. Jakou trasu pro ni vymyslíte?

Najít duhu. To jsem našla v jednom ze svých zdrojů. Nevím, jestli to půjde, ale líbí se mi to. 

Můžete se pustit do nějaké výzvy, příkladem je třeba https://www.ekovyzva.cz/. Pokud jste odpůrci registrací, neregistrujte se a jen si plňte jednotlivé inspirující body potichu doma sami. Mně se líbily kategorie: lokální, odpady a hospodaření s vodou, o tom jsem ostatně psala článek už vloni a myslím, že v této oblasti leccos děláme. Konkrétně mě zaujaly následující body:

• Přešiji, upravím nebo daruji nepotřebné oblečení.
• Znovupoužiji (jako by byl problém použít české slovo a museli bychom se uchylovat k upcyklaci) jednu věc.
• Místo kupování dárku připravím zážitek. (To bude těžké, ale je to výzva.) 29. 5. splněno: vytáhla jsem přítele na jídlo s sebou do restaurace Na statku.
• Budu kupovat jen české potraviny. (Tak tohle nedám. ☹)
• Nebudu plýtvat jídlem a vyhazovat ho. (To není výzva, to dělám, i zbytky od oběda v práci beru zvířátkům.) 
• Snížím svou uhlíkovou stopu. (Mohla bych prozkoumat jak na to.)
• Zjistím, odkud pochází potraviny, které kupuji. (To by mohlo být zajímavé, i když nevím, jestli přínosné.)
• Udělám seznam českých potravin a budu ho doplňovat.
• Najdu místa, kde mají lokální potraviny.
• Nakoupím na trhu od českých zemědělců.
• Zkusím bedýnku od místního zemědělce.
• Nebudu pít kávu. (Jasně, požadavek na lokálnost, ale tenhle je dost v pohodě na rozdíl od toho následujícího.)
• Nebudu kupovat exotické ovoce, čokoládu a kakao.
• Uvařím pro přátele pouze z českých surovin.
• Na schránku nalepím „Nevhazujte reklamní letáky“. (My letáky nedostáváme.)
• Zkusím nákup bez obalů.
• Nakoupím potřebné věci z druhé ruky. (Leckdy dělám, někdy se bojím o kvalitu.)
• Ušiju si sáček na ovoce a zeleninu. (Vlastním, ale zatím nepoužívám.)
• Jídlo si sebou beru do vlastní krabičky.
• Než něco vyhodím, zkusím reuse. (To používání zbytečně cizích slov je fakt otravné.)
• Nosím si s sebou vlastní lahev na pití. (To nám zařídil zaměstnavatel!)
• Zařídím doma kompost nebo bioodpad. (Už máme, ale moc tam toho nedáváme, všechno sežerou kozy.)
• Doma budeme nakupovat nebalené ovoce a zeleninu. (Obvykle praktikujeme. Ale co třeba s bramborama?)
• Nebudu kupovat věci v plastových obalech. (Největší problém! Nakonec i to jídlo s sebou bylo v plastu.)

Další využitá inspirace:
https://www.free-ze.eu/spring-bucket-list-aneb-plan-jak-si-uzit-jaro/
https://jarebus.weebly.com/vypl327.html

Společenské kozy

Pá 19. 3. 2021

Nejdřív bylo zataženo, ale pak vykouklo sluníčko. Když se zdálo, že se oteplilo, pustila jsem kozy dozadu na dvůr k přichystanému senu. Samozřejmě kromě Balouna, protože jeho trkání do březích samic nesnáším. Jemu jsem donesla v košíku trochu sena do chlívku, aby se taky v klidu nažral a nezáviděl ostatním. Jenže pak se začal courat po předním dvoře a mečet. Když už mečel moc, říkala jsem si, co blbne a vyhlédla z okna. Už jsem si zvykla, že kozy jsou trochu jako děti a nemečí jen tak zbůhdarma.

Koukám jak z jara, venku sněží. Ale co sněží, ráno byl poprašek, ale ono přímo chumelí. Tak je mi ho líto, že se nemá kam schovat (úplně zapomenu, že má otevřený chlívek, zatímco ostatní mohou jen pod střechu). Otevřu tedy i ostatním, ty se cpou na přední dvůr a do chlívku a Baloun dozadu. Když mu dojde, že pod hruškou v přepravce nic není, maže do chlívku za ostatními. Až do odpoledne, kdy se opět vyjasní, zůstanou zavření. Ale rádi. A já se snažím vyfotit ty sněhové kroupy, co spadly. Přitom je 4,7°C. Plusová teplota. Kroupy jsou velké jako hrachy, ale měkké. Vůbec to s nimi nebolí.

Odpoledne se pro změnu předvede Hektor, protože mi vyklouzne z ohrady, když kozám nesu vodu (ne že by o ni stály). A na předním dvoře se tváří, že by měl dostat nějakou ňamku, protože tak je přece naučený. Ano ano, když se nám zdál hubený, trošku jsme ho dokrmovali zvlášť, protože žral pomalu a má menší tlamičku, ale to neznamená, že pokaždý, když uvidí kýbl, bude dostávat něco navíc. Kromě toho březí Lízy jsou teď víc VIG (very important goat).

Dám mu tedy aspoň kousek suché bagety, kterou mi hezky žere z ruky, aniž by měl kousl. Úlomky si bere pěkně měkkýma pyskama. Dokonce se u toho nechá hladit. Srst má příjemně hebkou. Ne jako kočky, ale hezčí než kozy.

Když ho pak nechám, aby se pásl, mečí na dvoře, že je tam sám a chce za ostatníma. Ale když se ho k nim snažím pustit, jenom hloupounce kouká, až mi kozy utečou za ním. No nic, ať se tedy na té trošce trávy klidně pasou!

Většinou je na přední dvůr nechci pouštět, protože tam dělají bobky, zlobí kočky a lezou na špejchar, případně překáží, když člověk něco potřebuje z prádelny nebo maštale. Ale jakmile jsou na předním dvoře všechny, pasou se a je klid. Jako by drátěný plot mezi nimi byl nějakou velkou bariérou.

Večer už zase chumelí, to je tedy vážně aprílové počasí! A kozy samozřejmě zase mečí. 

Třetí týden s Covidem

V neděli 28. února mě zase celý den děsně bolela hlava. Frustrující na tom bylo především to zoufalství, že to snad nikdy neskončí. A taky to znamená, že si o víkendu zase neodpočinu. 

A začal březen. Byla jsem doma s Covidem skoro celý únor (naposledy v práci 8. 2.). Člověk má úplně pocit, že mu život protéká mezi prsty. A to mám mírnou formu, „nic mi není“. Teda kromě ztráty čichu. Po mírném váhání jsem si odhlásila preventivní prohlídku (ne u obvoďáka, ten mě vidět nechce): dokud mám příznaky, měla bych trčet doma. Začal platit tvrdší lockdown: procházky jen v katastru obce, nákupy v rámci okresu.

V průběhu týdne už nejsem tolik unavená, ale teprve v pátek se mi podaří vstát v sedm bez budíku a celkem čile.

Jednou si dokonce pustím hudbu. A taky už mám chuť šít. Jo a taky se mi vrátil čich, i když nevím, kdy přesně, vím, že to bylo postupně. Když jsem poprvé dělala tažin a dala tam spoustu cibule, říkala jsem si, že je fajn, že ji cítím, ale vůbec jsem neslzela. Asi ji nějak špatně skladovali, myslela jsem si. Při druhém vaření tažinu (ze stejné cibule) jsem už brečela jako želva a musela se soustředit na dýchání pusou, jinak bych ty čtyři cibule snad ani nenakrájela. 

Otázkou je: A co dál?

Dál? Nic. Nařízení vlády, platící od 1. března a omezující už skoro všechno, zatím umožňují chodit do práce. Máme dohodu, že chodíme v pondělí a středu, ostatní dny jsme na home office, což je někdy fajn: člověk vstává rovnou do práce, v klidu nakrmí kozy a kočky, zatopí v kamnech a z práce jsem rovnou doma. A přitom se vidím s kolegy, takže mám aspoň trošku sociálního kontaktu, vyřídím podpisy vedení a taky trochu změním prostředí. A hezky si zapletu v autobuse. 

Jenže s těmi je to teď docela otrava, protože jich zase pár zrušili a ten, který jezdil kratší cestou, to bere ještě přes jinou vesnici, takže se doba jízdy zdvojnásobila. 

Dneska (18. 3.) jsem byla poprvé běhat. Pro ty, kdo nevědí, začala jsem s tím vloni kvůli Covidu, abych si trochu posílila plíce, ale vydrželo mi to jen chvíli na jaře a sotva jsem se začala dostávat do kondice, vypadalo to, že Covid mizí a taky jsem začala chodit znovu do práce každý den a na běhání po práci už si nenašla čas. Teď se k tomu vracím (samozřejmě) s nechutí, ale věřím, že to má dobrý vliv na kapacitu plic (které ta potvora napadá – kamarádovi prý 20 % poškodila, ale za 10 let se mu snad obnoví) a kardiovaskulární systém.

Předchozí díly: 

• Otvíráš novou rubriku, zdravotní? 
• Proč zrovna já? Je to nespravedlivý!
• Co vás čeká, když vás někdo nahlásí 
• První týden s Covidem 
• Covid je jak mozkomor
• Druhý týden s Covidem 

Baloun

Možná už jsem zmiňovala, že Baloun je vykastrovaný syn hnědé kozy Lízy. Důvodem jeho kastrace bylo samozřejmě to, že žije ve stádu s mámou a další křížení by nebylo vhodné. Jenže tím zároveň klesá jeho užitečnost (použitelnost). Což znamená, že bude bohužel k snědku.

Moc jsem se s tím nechtěla smířit, protože je krásně pískový, má hladkou srst (jemnější než obě kozy) a já ho ráda hladím. I když musím přiznat, že Pepř a sůl (taky Líza) je chytřejší. umí si otevřít dvířka na zadní dvůr, což Baloun nezvládá ani s nápovědou.

Jenže nejde jen o to, že se mi líbí, ale teď, když jsou kozy březí, nad nimi začal uplatňovat celkem nechutnou dominanci. A zatímco on vypadá krásně kulaťoučce (to ony na bocích taky), zjistili jsme, že je odstrkuje od žrádla. Schválně jsem se včera večer dívala. A tak mě dopálil, že jsem ho za rohy odtáhla ze dvora. Trkat do březí samice měsíc před porodem mi přišlo už opravdu moc.

Navíc jsme zjistili, že se mu i Pepř a sůl vyhýbá. Dřív by si klidně stoupla na zadní a zaberanila by si s ním (trkali se hlavama a dělali hrozný rány), ale teď asi ustoupí, když je z ní taková koule.

A to si ani netroufám odhadnout, co by bylo s kůzlátkama.

Když kozel pózuje s perličkama

Oblíbený výhled ze špejcharu