Srovnání propisek

Závěrečné představení našich projektů se odehrává ve sklepě čtyřhvězdičkového Hotelu Rott na Malém náměstí. Je to tam hezké a jídlo mají skvělé. Jen musím říct, že propiska od ČEZu je rozhodně lepší. Hned si vzpomenu na našeho učitele marketingu na vysoké, jak nás varoval, že reklamní předměty musí být kvalitní a v pořádku, protože na sobě nesou naše logo, a tudíž nás reprezentují.

Co mi hlava nebere (3): Beze mě nepoletíte!

Asi už jste to četli. Je to dneska na Novinkách. Ale já na to koukám, jako by byl apríl. Než to sem napíšu, radši se ještě podívám do kalendáře, třeba si z nás jen někdo vystřelil. Ale ne... nebo ne aprílově. Občas se stávají i věci, kterým se člověk zdráhá uvěřit. Málokdo si dokáže vymyslet takovou hovadinu, která se v životě stane. A nebo tak úžasný romantický příběh. Někdy si říkám, že kdybych popsala, co jsem slyšela nebo zažila - třeba o tom jak se dva lidi můžou seznámit - nejspíš by tomu nikdo nevěřil. Je to až moc náhod a romantiky. ;-)

A stejně podivně zní to, že Mahdí al-Amirí, syn iráckého ministra dopravy, nestihl letadlo, které na něj navíc šest minut čekalo, a tak vydal příkaz, aby mu v Bagdádu nedovolili přistát. A tak se i stalo s výmluvou, že probíhal úklid přistávací dráhy. Piloti se to dozvěděli po dvaceti jedna minutách letu, takže museli otočit a vrátit se do Bejrútu. Žádné další letadlo společnosti Middle East Airlines (MEA) už včera do Iráku nevyrazilo.

Úplně vidím, jak někomu vysvětluju, že nepřijdu na obchodní schůzku, protože syn ministra dopravy zakázal našemu letadlu přistát, když odletělo bez něj... Takovou pravdu bych si snad ani nemohla dovolit říct, aby mě neměli za blázna nebo za lháře... i když.... něco takového bych si vymyslet určitě nedokázala. A to si myslím, že mám bujnou fantazii.

Povídání o kávě

Věra nás seznámila s tím, že 25 milionů lidí žije z produkce kávy. Kafe je právě druhou nejobchodovatelnější komoditou. Pěstuje se v rovníkovém pásu. O kávě jsem toho mnoho nevěděla vzhledem k tomu, že ji nepiji. Ale jednou jsem byla na skvělé přednášce o čaji a kávě, a tak pro mě všechno nebylo tak docela novinkou. Zejména si pamatuji, že ač se to nezdá, čaj a káva jsou si docela dost podobné. Jednak svým složením – obojí má kofein, i když u čaje se mu říká tein a uvolňuje se z něj pomaleji a v menším množství – jednak růstem a zpracováním. Podobně jako čajovník, může i kávovník dorůstat až čtyřmetrové výšky, ale to není zrovna praktické, a tak bývá upravován na nižší výšku. Květ kakaovníku připomíná svou vůní jasmín.

V „ideálním“ případě (je to šetrnější) se kakaové boby sbírají po jednom. Perou se a pak se odděluje tělo od dužiny, která má trpkou chuť a slouží jako hnojivo. Znovu se perou a pak se suší 3–5 dní na slunci. Pravidelně se míchá. Překvapením pro mě je, že v jednom zrnku jsou dvě třešně. Může tam být i jen jeden, to se pak nazývá pearl beans a káva udělaná pouze z takovýchto bobů je intenzivnější a velmi výrazná. Správně se plody kakaovníku nazývají třešně, nikoliv boby. Káva se dává do šedesátikilových pytlů. Svou vůni (pro mě smrad) a chuť získává káva až upražením, což je velká alchymie a pražič je velice ceněným odborníkem. Káva z různých zemí má být pražena zvlášť a smíchána až poté. Tchibo to tak prý dělá. Jedno přepražené zrníčko prý může zkazit celou várku.

Americké kávy jsou hutnější, kořenité a voňavé. Největším producentem je Brazílie. Vyprodukuje se v ní až 70 % celé kávy světa. Paradoxně se do země káva nesmí dovážet. Kávy z Afriky jsou velmi kvalitní a mají spíše lehký květnatý nádech. Jsou takové lehčí. V Africe se pěstuje převážně arabica, zatímco v Asii robusta. A teď k rozdílům mezi těmito dvěma základními druhy. Arabica je jemná, pěstuje se jí 60 % a je dražší. Nositelem chuti jsou oleje a ty na sebe navazují kyselinky, proto bývá arabica někdy chuťově nakyslá. Roste ve větších nadmořských výškách. Je náchylnější na výkyvy teplot i na škůdce. Potřebuje péči. Z keřů arabicy lze sklízet za čtyři až pět let, zatímco z robusty můžete sklízet už po dvou třech letech.

Robusta je velmi hořká káva a ve směsích napomáhá pěnivosti. Není tolik náchylná na škůdce a snáší i mrazíky. Lze ji pěstovat i v nižších polohách. Obě kávy jsme dostali ochutnat. Pustila jsem se do testu, která je která, ačkoliv kávu nepiju a považuju ji za hnus. Podobně to i dopadlo. První vzorek byl nechutně kyselý. Bléé. Řekla bych, že to bude tedy arabica, ještě zkusíme druhý a uvidíme. No, něco tak hnusně hořkého jsem snad v životě neměla. To ani Bernard není tak odpornej. (Pivo taky nepiju.) Takže výsledek byl jasný. První arabica, druhé robusta. To nám snad ani nemusela dávat hádat, když to poznám i já! Ale chyba lávky. Z šestnácti lidí to čtyři neuhodli. A přitom měli padesátiprocentní pravděpodobnost, že to můžou i bez ochutnávky tipnout dobře. To vážně nechápu, vždyť v tom byl tak diametrální rozdíl!

Profil chuti českého zákazníka je prý hořko-sladký. proto český zákazník preferuje robustu. Jihlavanka je 100 % robusta. Později je mi doma tvrzeno, že ne, že mají rádi arabicu. Tak nevím. Možná jsme výjimka. Každý stát v Evropě má jiný profil chuti. Stejně jako my to mají Francouzi, naopak Němci a Rakušané mají radši spíše kyselinky a Tchibo má tedy více arabicy, protože je německou společností.

A ještě pár odborných poznámek na závěr: Káva z měkké vody je kyselá jako šťovík, i když je to robusta. Praha prý má ideální vodu s tvrdostí 7/8.

Když přidáte do kávy mléko, bude ji vaše tělo zpracovávat déle. Podobně je to i s cukrem. A zpomalí se povzbuzující efekt. Z jiné přednášky vím, že káva je těžká na žaludek a pomůže vám, když do ní přimícháte rozdrcený kardamom, což ovšem ovlivní její chuť i vůni.

Tchibo - Deník z CSR Akademie (11)

Kousek dál od ČEZu je sídlo společnosti Tchibo. Tentokrát jsme se tam vydali všichni společně, aspoň jsem se nemohla ztratit. ;-) Jsou na nás tři – Eva Kotýnková, Lenka Mašková a Věra Žeravová. Nejprve se dovídáme několik podrobností o podniku. Tchibo vzniklo v roce 1949 v Hamburku a už od roku 1973 mají ve svých obchodech i spotřební zboží a sortiment mění každý týden. Toto jsem nevěděla a velice mě to zaujalo. I když podobně jako na pana Růžičku to na mě dělá trochu podivný dojem. Proč se společnost s kávou věnuje spotřebnímu zboží? A když často mění sortiment, je to sice zajímavé a zajisté i přitažlivé a kreativní, ale jak zajišťuje kvalitu? Těžko může být toho všeho výrobcem. V České republice jsou od roku 1991 a v centru Brna mají pěkný butik, samostatný obchůdek.

Potom se dovídáme o pěstování a zpracování kávy. O rozdílech mezi dvěma nejznámějšími druhy. A dostaneme i ochutnat. A na závěr si povídáme o certifikátech, které má Tchibo na svých kávách. Ačkoliv jde o různé certifikační autority, mají 90 % kritérií totožných. Fair Trade určitě znáte. Jde o to, aby byla práce lidí odpovídajícím způsobem zaplacena. Všechny kávy, které si dáte na prodejně v kávovém baru, jsou fairtradeové. Podobně jako „bio“ ani fair trade neznamená nějakou vyšší a lepší kvalitu, jde o lepší chování k přírodě nebo lidem.

Certifikát Rainforest Alliance znamená, že podniku není lhostejné kácení pralesů. Celkově je na trhu certifikováno asi 15 % kávy. Tchibo je prozatím spokojeno, že jejich kávy je certifikováno 30 %.

V České republice už nemají žádnou pražírnu. Dříve byla v Jihlavě. Teď už je Jihlavanka z Polska z Varšavy.

Zajímavostí teď je stažení nové reklamy s Vitalijem a Vladimirem Klickovymi z Ukrajiny.

Chtěli byste pracovat v ČEZu? - Deník z CSR Akademie (10)

Skupinu ČEZ vám určitě představovat nemusím. Pravděpodobně vás nepřekvapí ani to, že je jedním z největších zaměstnavatelů v České republice. Na konci roku 2012 měli 27 tisíc zaměstnanců, což znamená, že by se práci s nimi měl věnovat odborník. Nejprve se nám představí jakýsi pán, jehož jméno jsem si nestačila poznamenat, nebo si nejsem jistá jeho správností, proto jej raději neuvedu. Je přesvědčen, že odpovědnost je v ČEZu řešena perfektně. Dokazuje to tím, že odpovědnost dotváří značku podniku jako zaměstnavatele a již řadu let se tato firma vyskytuje na předních příčkách firem – zaměstnavatelů snů. 

V soutěži TOP Odpovědná firma, kterou vyhlašuje Byznys pro společnost byli už několikrát (teď nevím, jestli úplně pokaždé) největším firemním dárcem, což znamená, že darovali nejvíce finančních prostředků na dobročinné účely v tom roce.. Ale znovu bych ráda připomněla, že jenom tohle není odpovědnost. Co dalšího dělá ČEZ v oblasti CSR se můžete dočíst tady.

V oblasti náboru zaměstnanců pracuje pan inženýr Puff. Jeho jméno se mi moc líbí a připadá mi legrační, naproti tomu on na mě působí seriózně, přátelsky a důvěryhodně. Má příjemné vystupování a vypadá, že si na nic nehraje. Vůči ČEZu jsem cítila spíše averzi – kdo z vás ne? – ale po téhle „přednášce“ to vnímám trochu jinak.

Zalíbilo se mi, co dělají a jak. Jasně, nejspíš to nebude tak růžové, jak to líčil, ale… rozhodně to znělo opravdu pokrokově. Třeba to, že se zaměstnancům věnují od náboru až do důchodu a vlastně i dál.

Základních zaměstnanců je 12 500 zaměstnanců, jejich průměrný věk je 45,2 let, což dostatečně ilustruje obtížnost jejich situace. Z toho dvě stě lidí přesluhuje a mohou hned odejít do důchodu. Potřebují mladé lidi, ale techniků je v současné době nedostatek. Copak vy byste dali své dítě na studium silnoproudu nebo něčeho podobného?

U tohoto studijního oboru byl oproti školnímu roku 2007/2008 v roce 2012/2013 byl pokles o 52 %, přitom demografický pokles dětí byl 12 %. I proto udělali na základních a středních školách propagaci fyziky a matiky formou soutěže „Vím proč“, do níž mohly studenti ZŠ a SŠ zasílat vyzkoušené pokusy. Můžete se na ně podívat tady.  Zkuste to, jsou opravdu zajímavé. V rámci soutěže se přihlásilo 192 studentů s videi a přihlašují se stále další, ačkoliv soutěž už skončila. Učitelé mohou tato videa volně používat ve výuce, což vede k větší názornosti a tím by se mohl tento předmět studentům zalíbit. (Mám pro vás v plánu článek o Zajímavé fyzice). Toto pondělí byl vyhlášen vítěz – dvě slečny s Coca-Colou. Video slušné, ale vadí mi tam ta reklama, protože pak jim moc nerozumím.

Mezi zaměstnanci se každý rok vybere nejméně půl milionu na nějaký sociální projekt. A podílí se jich na tom mnoho, ne jen pár vybraných. Nyní se snaží, aby se zaměstnanci podíleli na práci v neziskovkách. Teď například je hodně z nich dobrovolnými hasiči.

I když uvažují o rovných příležitostech, v podniku je poměr mužů ku ženám 85:15, důvodem je množství žen studujících technické zaměření. Ale třeba u správy vozového parku je už poměr 60:40. Téměř polovina zaměstnanců může využívat pružné pracovní doby. Někde to není samozřejmě z důvodu bezpečnosti možné. Při preventivních prohlídkách, které jsou jednou za tři roky a u některých zaměstnanců každý rok, dostává výsledky zaměstnanec a nikoliv podnik. Trochu mě pobaví, když mluví o tom, že mají jídelnu Eurest a poskytují racionální výživu – zdravé jídlo. Dnes jsme si mohli vybrat mezi jitrnicí, prejtem, špecle (těstoviny) se slaninou a zelím, pizzou s anglickou slaninou, bavorskými vdolky a krkovicí se špenátem a bramborovými knedlíky. Nechyběla zabijačková polévka a značně tučný zákusek, ten jediný mi skutečně nechutnal, protože se tvářil jako kávové zrno, ale připomínal mi spíše vytvarované máslo. Ale rozhodně musím pochválit cenu – jako „cizí“ jsem platila plnou cenu a bylo to 88 Kč za špecle, polévku i zákusek + voda k tomu zdarma, aby se dodržoval pitný režim.

Zmatený čtvrtek - Deník z CSR Akademie (9)

Někdy je týden opravdu krátká doba. Aspoň dnes se mi to tak zdá. Vždyť CSR Akademie sotva začala a už zítra máme prezentovat závěrečný projekt. Podílím se na něm trochu míň, než jsem měla v plánu, protože jsem se dnes ztratila. :-(

Domluvily jsme si schůzku na devátou hodinu, ale zastávek Želivského, kam jsem jela jedenáctkou, je trochu víc – po všech stranách křižovatky – a ačkoliv jsem se dívala na mapu i vzhled zastávek, tu správnou jsem vybrala až napodruhé. A když už jsem pak vystoupila na Brumlovce, měla jsem dvacetiminutové zpoždění a v domluvené kavárně nikdo nebyl. Nebo jsem netrefila správnou kavárnu a ta byla u zastávky metra? I to je možné.

Ale jak najít metro, když ani nevím, kde jsem? Na domech nebyly popsané ulice a Duhová, ve které sídlí ČEZ, vůbec nebyla na mapě. Ani paní, kterou jsem si odchytla mi neuměla poradit, i když měla iPhone. Nakonec tam tu ulici našla, ale stejně mě nejdřív poslala opačným směrem. No, konec dobrý, všechno dobré. Obrovské logo na střeše mi napovědělo, že jsem tu správně.

Je to asi šestipatrová převážně skleněná budova. Když se na ni podívám z pohledu společenské odpovědnosti – měla bych pár výhrad:

• přílišné teplo,
• všude spousta světel,
• místo schodů výtah,
• magazín Šťáva na křídovém papíře, taktéž časopis News…

Ale nadchlo mě, že na střeše budova myjí terasu s lavičkama a stromama, ale nedalo se tam jít. Škoda.

Jsem zvědavá, jaká bude diskuse s Pavlem Puffem z útvaru personalistiky, nebo teda „po manažersku“ z ejč ár = HR (human resources) = lidských zdrojů.

Zelená domácnost.com - Deník z CSR Akademie (8)

Hned, když promluvil, získal si celou třídu. Petr Dobrý ze Zelené domácnosti.com byl vážně dobrý! Věk si netroufám tipnout, ale charisma měl ohromné. Svěřil se nám, že má radši příběhy, než prezentace s grafama a právě tak pojal dnešní přednášku. Vlastně to snad ani nebyla přednáška. Bylo to jako pokec v hospodě. Pohodička. (Musím se pochlubit, možná to umím taky, někdo mi to napsal do evaluací.)

Jeho příběh se mi líbí. S manželkou dělali oba v mezinárodních společnostech a pak si uvědomili, že je to nenaplňuje a že nejsou šťastní. Odstěhovali se z Prahy a pořídili si spoustu zvířátek. O dětech se nějak nezmínil, takže nevím. Zaujala mě myšlenka, že chtějí podnikat tak, aby nebylo jasné, co je podnikání a co společenská odpovědnost. Myslím, že se mu to daří, protože mají podnik, který pomáhá přírodě i lidem nejen svými výrobky, ale celou svou činností. Největším šokem pro vystudované manažery a ekonomy bylo, že neinvestují do reklamy. Nejsou v televizi, nemají bannery ani inzeráty. Peníze dávají do smysluplných věcí a ne jen do své propagace. To mě nadchlo a zároveň okouzlilo. Ve světě ekonomů to znělo jako sci-fi. Copak se dá žít bez reklamy? Zjevně dá, protože už jsou na trhu čtyři roky.

Všechno mi u nich připadá krásně promyšlené. Třeba takový slogan „S vámi pomáháme přírodě“ – bez zákazníků totiž pomáhat můžou jen málo. Ale uvědomělý spotřebitel, který dbá na ekologii a kupuje šetrné výrobky, toho může udělat docela dost. Navíc si můžete vybrat, kam oni přispějí 5 % z hodnoty vaší objednávky. Jde o podporu neziskovek, se kterými spolupracují. Našla jsem projekty, o nichž si přímo na jejich stránkách můžete přečíst více:

• Unikátní ptačí rezervace Josefovské louky,
• Soused netopýr volá o pomoc,
• Záchrana veverčích mláďat,
• Dejme šanci kočkám z Kocourkova.

Za ty čtyři roky, co jsou na trhu, dali neziskovkám 250 tisíc korun. Výrobky neziskovek nabízí bez své vlastní marže, a tak to jde všechno přímo do těch neziskovek. Nadchla mě spousta věcí, které nám povídal. Byl upřímný, povídavý a nadšený. Měl tolik energie, že po zbytek dne jsme se všichni cítili krásně. Vyloženě nám udělalo dobře vidět tak šťastného člověka.

Kdo je odpovědnější? Malí nebo velcí? - Deník z CSR Akademie (7)

Dnešní prezentace se nám asi líbila nejvíc. Mně teda určitě. Hned jsem si k poznámkám udělala tři hvězdičky. Byla jsem totálně nadšená. Fantastické, skvělé, senzační. Ptáte se o co šlo? O človíčka z malého podniku. To je jeden z důvodů, proč jsem se na ni těšila už předem. Píšu disertaci na malé a střední podniky a společenskou odpovědnost v České republice. Obecně se uvádí, že s CSR přišly velké podniky, že to mají zmáknuté a propracované. Mají různé metodiky, způsoby měření a reportování a tak dále a tak dále. I přesto z nějakého výzkumu vyplynulo, že si spousta lidí myslí, že malé podniky jsou odpovědnější. Nedávno jsme se o tom bavily s kolegyní odbornicí, která v tomhle oboru dělá stejně jako já. Překvapilo mě, že s tím nesouhlasí. Já si to totiž myslím taky. Ve stručnosti vám představím oba pohledy.

Velké podniky musí mít určitý obrat a nad 250 zaměstnanců, alespoň tak se to běžně chápe. Mají víc peněz a jsou více nuceni mít nějakou strategii a koncepci, protože takový podnik nejde řídit intuitivně nebo se v tom nějak plácat. Neříkám, že to tak mají všichni, ale z těch, které zkoumám, jo. Často si můžou dovolit zaměstnat CSR manažera, který se zabývá společenskou odpovědností, řeší, jak by mohla pěkně zapadnout do jejich podnikové strategie a vymýšlí projekty.

Malé organizace nemají ani lidi, ani peníze. Jsou to jen podniky do deseti zaměstnanců. Těžko si mohou dovolit darovat více prostředků, nebo udělat den dobrovolnické práce, protože by jim chyběl v jejich byznysu. Zato mají opravdový zájem o své okolí. Takovej Pepa Novák, co má hospůdku v Horní Dolní a chodí hrát fotbal s kamarády, jim třeba občas na něco přispěje, nebo udělá v létě guláš ze svého. Nebo jim pomůže s natíráním laviček či plotu. Možná má před hospůdkou prolejzačku pro děti nebo něco podobného. Určitě ho víc zajímá, co si o něm myslí sousedi a město, protože by mu taky mohli přestat do hospůdky chodit. Zatímco do McDonaldu v Praze budou chodit lidi pořád, bez ohledu na to, co a jak udělal s prostorem před svým podnikem nebo koho sponzoroval.

Kdo s koho? – Duel hrdinů

Máte rádi knihy? A co knižní hrdiny? Od minulého týdne pořádá vydavatelství Martinus soutěž o největšího knižního hrdinu. Každý týden hlasujete pro jednoho ze dvou známých hrdinů. Minulý týden jste si mohli vybrat mezi Harry Potterem a Gandalfem. Přiznávám, že jsem hlasovala pro Harryho, protože jsem nedávno viděla dva díly, mám ho celého přečteného a moc se mi líbil. Řekla bych, že je to pořád ještě celkem trhák, protože když jsem včera šla do knihovny, dva kluci na sebe ukazovali proutkama a já čekala, že spolu budou šermovat a oni místo toho volali: „Mdloby na tebe!“ Jo a Harry vyhrál 55 proti 45 procentům. Což znamená, že kdyby mě náhodou vylosovali na konci měsíce, dostanu tři knihy za to, že jsem hlasovala pro něj.

Tento týden je duel mezi Pipi Dlouhou Punčochou a Malým princem. Je mi jasné, pro koho by hlasovala moje kamarádka M. Miluje Malého prince. Za normálních okolností bych pro něj asi hlasovala taky, ale dneska… dneska prostě musím pro Pipi. Proč? Protože jsem dnes jednu viděla a ta byla tak kouzelná, že jí zkrátka musím dát hlas. Ještě se o ní dočtete v článku Z masopustu, který vyjde během víkendu.

A ještě češtinářské P. S.: Ani nevím proč jsem u názvu tohoto článku zaváhala. Původně jsem tam měla z, ale dala jsem si to pro jistotu do Googlu a helemese se, má tam být S. Pokud to chcete pěkně a obsáhle vysvětlit, přečtěte si článek pana Pilného. A vám ostatním musí stačit, že jde o čtvrtý pád, což poznáte podle toho, že "se jedná o to, kdo vyhraje, kdo ostatní porazí - kdo s koho. Tedy kdo porazí koho (co), což je čtvrtý pád a “s” je správně."

A ještě jednu rýpavou…

Paní z Henkelu jsem se zvědavě zeptala, jestli taky mají na výrobcích uvedeno „vyrobeno v EU“, protože mě to celkem dráždí. Odpověděla, že si tím teď není jistá a pan Růžička doplnil, že se domnívá, že se toto označení uvádí především v případech, kdy nám to nechtějí prozradit, tj. u zemí, které mají špatnou pověst, třeba jako Polsko. Ale že v současné době to začíná spotřebitelům čím dál více vadit. Chápu, patřím k nim. Dokonce jsem uvažovala o bojkotu takového zboží.

Jen je ho trochu moc a ani nápis „vyrobeno v Česku“ nezaručuje kvalitu, nebo to, že základ nebyl vyroben jinde a tady se to jen zabalilo či jinak upravilo. Každopádně je v tom bordel a nelíbí se mi to. Vždyť dnes přece začíná ten trend, že vám u čaje podnik uvádí, z jaké je plantáže, na kterých horách roste, ke kravičkám se dává jejich „životopis“, tak proč teď tohle?

Umíte prát v pračce? – Deník z CSR Akademie (6)

Odpoledne už jsme zase v budově VŠE. Tentokrát za námi přišla paní Lidija Erlebachová ze společnosti Henkel. Má hezkou prezentaci a docela se mi líbí její vystupování. Zajímavé pro mě je tvrzení, že kdybychom žili stále stejně, potřebovali bychom v roce 2050 celých pět planet.

Převážná část prezentace – nebo aspoň moje poznámky z ní – se točí kolem praní. A tak se chci i s vámi podělit o to, co jsem se dozvěděla. Pokud pereme na 30° ušetříme 2/3 energie oproti tomu, když pereme na 60°. To mě celkem překvapilo, ačkoliv vím, že různé ekologické organizace doporučují praní na 30°. Teď marně přemýšlím, jestli to tak dělám. Asi ne. Ale mohla bych začít. ;-) Spousta lidí si myslí, že to je blbost, ale když už s tím přijdou i výrobci pracích prášků, stojí to za to vyzkoušet, ne?

Studená voda má 15°, proto je vhodné, když prací prášek pere už při 20°, protože nejvíce energie (80 %) se při praní spotřebuje na ohřátí vody. Takže i když necháte prádlo prát déle, budete mít menší spotřebu, budete-li prát na nižší teplotu. Kritickou poznámku, že každý nemá tolik času na praní jsem si nechala pro sebe. S dnešníma chytrýma pračkama si totiž můžete nastavit, že se prádlo začne prát třeba v pět, a tak až v osm přijdete, jenom ho pověsíte. V bytovkách to chce trochu ohleduplnosti a neprat třeba o půlnoci, ale myslím, že to jde zvládnout.

Chvilku váhám, ale nedá mi to a musím se zeptat na její názor na mýdlové ořechy. Očekávám jednoznačné odmítnutí – tak „chemici“ často reagují na přírodní prostředky. „To přece nemůže fungovat!“ tvrdí. Proto se úmyslně ptám na JEJÍ názor, aby v případě, že řekne něco, s čím budu hrubě nesouhlasit, nevyvstala žádná velká diskuse, nebo dokonce hádka. Je to jen její názor, říkám si. Ale moc se toho nedozvím, snad jen, že možná nikdo jiný ve třídě mýdlové ořechy neznal. Spíše mě upozorňuje, že prášky mohou být upraveny tak, aby byly co nejšetrnější k látkám.

Podobně mírně rýpavě se ptám na prací prášky. Jasně, mají prát při co nejnižších teplotách – teď nevím, jestli zrovna oni se snaží vyvinout ten, který pere i ve studené vodě, nebo jestli jde o Unilever. Dělají je koncentrované a snaží se vzdělávat spotřebitele, aby jich používal správné množství a ne, že ty koncentráty bude dávkovat plnýma hrstma jako dříve (mimo jiné i ušetří, když si vezme odměrku). Jenže ten koncentrát, co je tak velice účinný, že pere i v téměř studené vodě, to asi bude pěknej driák pro přírodu, co? Odpověď je překvapivě příjemně upřímná: Bude, ale snaží se, aby ho bylo co nejméně.

Ve středu se setkáme s chlapíkem ze Zelené domácnosti a od něj se o praní dozvíme další věci. Nebo nás spíš upozorňuje třeba na svůj článek „Jak prát eko a nezbláznit se z toho“. Když zmíní mýdlové ořechy, pár lidí se otočí a někdo se i zasměje – od včerejška je znají ode mne. V ecovýrobcích není ani optický zjasňovač, který dělá bílou ještě bělejší, ani bělidlo. No upřímně, já to tam ani nepotřebuju. Už půl roku jsem si prala v něčem normálním, takže se domnívám, že se bez toho obejdu úplně v klidu. Trochu mě mrzí, že nezná Rodasův prací prášek, protože by mě zajímalo, jestli je s ním všechno v pořádku.

Líbí se mi, že mi potvrzuje to, co jsem si myslela. Asi před čtyřmi lety jsem se totiž pohádala s přítelem, protože mi ukazoval, že mýdlové ořechy neperou, že to říkali v televizi. Jenže já s nimi už nějakou dobu prala a naprosto jsem nesdílela jejich názor. Až nyní jsem se dozvěděla, že to vycházelo z dTestu, kterému jinak vcelku důvěřuji – asi ho taky začnu brát víc s rezervou – šlo totiž o to, že je nějaká jejich testovací laboratoř použila jako by to byly standardní prací prostředky. To je jako byste se snažili naučit elektromobil jezdit na plyn.

Úterý ve Wayře – Deník z CSR Akademie (5)

Předminulý týden jsme byli ve Wayře, kde jsme se setkali s Fatimou Araluce, Petrou Šebo a Jarmilou Plachou. Bylo to skvělé dopoledne plné zajímavých informací. Představili se nám tři lidé se svými projekty, které dělají v rámci Wayry, což je globální akcelerátor O2. Skvělý! Taky tomu nerozumíte ani za mák?

No, dalo by se to vysvětlit, že to je místo, kde můžete dělat na svých projektech, pokud vás předtím vybrali do StartUpu, programu pro začátek podnikání. O2 vám dá dotaci 40 tisíc eur a prostor na 8 měsíců, během nichž můžete projít školeními a vším možným. Pomáhají tím mladým lidem začít podnikat s projekty, které si sami vymysleli, a O2 přitom připadají zajímavé – budou pak mít 10 % toho podniku. Pochopitelně jde o projekty týkající se aplikací v mobilech nebo různých digitálních zlepšováků.

Je to hezký příklad společenské odpovědnosti – je to byznys, takže společnost na tom vydělává, ale přitom to pomáhá rozvoji mladých lidí, kteří můžou dělat to, co chtějí, mají k tomu odbornou pomoc od velikána a taky trochu peněz do začátku podnikání. A samozřejmě to oživuje firmu tím, že do ní přichází noví mladí lidé se svými nápady. Celý program probíhá v angličtině, aby mohl být mezinárodní. Z toho asi pochází i to zaplevelení anglickými výrazy, které v této společnosti pozoruji a hodnotím ho negativně. Jsme Češi.

Projekty byly zajímavé. Třeba Remote Assistant pro nevidící. Vzniklo to tak, že jeden jejich známý byl zrakově postižený a ten se jim svěřil, že nejlepší pro něj je, když má vedle sebe kamaráda. Někoho, kdo vidí a komu lze důvěřovat. Tahle aplikace funguje tak, že když zrakově postižený přijde k něčemu, co je třeba vidět, může pomocí této služby vytočit na telefonu toho, koho si zadal mezi „přátele po ruce“, a pokud žádný nebude dostupný, dovolá se na linku s asistentem. Ten druhý ho uvidí na svém Smartphonu na mapě a může sledovat přes kameru, co mu dotyčný ukazuje a popsat mu slovy, co to je. Tohle lze využít třeba, když si chce v restauraci vybrat jídlo. WOPPA pro změnu umožňuje vyhledat si příležitosti k dobrovolnictví, stážím a praxím v cizině. Stránky jsou zdarma, ale je třeba se tam zaregistrovat.

Poslední dva projekty nám představil Honza Husák, údajně ajťák, dle mého názoru rozhodně ne typickej. Byl velice sympatický, svůj projekt BigLauncher nám představil jen tak spatra, bez prezentace. Opravdu výtečný řečník! Ale teď už k projektu. Je to aplikace na dotykové telefony „pro ty, co špatně vidí a mají krátký ruce na čtení.“ Vzniklo to tak, že chtěli zpřístupnit SmartPhony s Androidem starším lidem, kteří chtějí mít jednoduché používání. A tak například zrušili rozdíl mezi krátkým a dlouhým stiskem, dá se zakázat mazání SMS nebo kontaktů… Demo si můžete stáhnout zdarma – umí vše, ale v omezeném rozsahu – jinak vás to stojí dvě stovky. A to podporují čtyřicet jazyků. Nejvíce stažení mají v USA a pak v Japonsku, Česká republika je na 6. nebo 7. místě, protože jsme zemí, kde s tímto projektem začali. Na závěr představil ještě projekt svého kolegy a ten mě zaujal ze všech nejvíc – TrashOut. Ten je o tom, že můžete nahlásit černou skládku a informace o ní dostane příslušná veřejná správa. Tato aplikace je dostupná přes iPhone, Android i Windows Phone. Jen nevím, jestli něco stojí, ale předpokládám že ne. 

Takhle to vypadá se skládkami kolem Brna

Skládky kolem Prahy

Další hodinku si povídáme s Petrou Šebo. Tu jsem si oblíbila už vloni, takže i dnes jsem spokojená, ačkoliv o tom jak prezentovat, si myslím, že toho vím dost. Každopádně se mi líbí, že znovu připomíná, že společenská odpovědnost je způsob, jak podnikat jinak, nikoliv charita. Což si bohužel pořád spousta lidí myslí.

Štěstí a dobrodružství

Doma na mě na stole mrkala kniha Hoši od Bobří řeky. Nejdřív jsem do ní jen tak zvědavě nakoukla. Zprvu jsem byla trochu znechucná. Nelíbil se mi ten sloh. Taková propaganda... asi jako když se vám podivný floutek snaží prodat vysavač za šedesát tisíc s tím, že vysaje i prach, který ještě nevznikl. Bylo to takové divné nedůvěryhodné čtení. Ale když jsem přečetla asi dvě stránky, zjistila jsem, že mě to začalo zajímat. A že už to není takové chlubivé a protivné. Večer jsem ji tedy začala číst od začátku a ne z prostedka. Potěšilo by mě, kdyby mě autor stále neoslovoval jako hocha, ale jinak mě to zaujalo. I když bych asi nebyla nadšená, kdyby si moje dítě chtělo hrát s jakýmsi tajemným mladým mužem, který tak trochu machruje, jaké všelijaké zažil dobrodružství a nechává si říkat Rikitan, místo aby řekl svoje pravé jméno.

Zaujalo mě, když mluvil o dobrodružství. To je takové magické slovo. Asi jako sex, že se musíte otočit a poslouchat, co že se dělo. Ptal se, jaká dobrodružství zažili nebo by chtěli zažít. Začala jsem přemýšlet nad tím, jaké dobrodružství jsem zažila já. A jaké bych ještě chtěla zažít.

Přivedlo mě to k zajímavému poznání. I když se nám něco předem moc nelíbí, nebo ani v průběhu nejsme nadšení, pokud to můžeme označit za dobrodružství, které vidím hlavně v překonání sebe sama, cítíme se šťastní. Nebo máte jiný názor?

Povídání o CSR Akademii

Původně jsem si myslela, že vám budu psát o téhle akci rovnou – přímo když tam budu. Každý den nový článek. Ukázalo se, že to je poněkud nemožné. Celý den poslouchat, psát si a klást náročné otázky a pak o tom všem ještě napsat reportáž a znovu si po sobě pročíst všechny poznámky. Teda bylo by to skvělé, ale fakt to nešlo.

Pak jsem si myslela, že vám budu dávat články zpětně – pěkně každý den v týdnu bude jeden článeček o tom, co jsem zažila přesně před týdnem. Ukázalo se, že ani to není tak jednoduché, jak jsem se domnívala. Jenže já jsem paličatá, a tak jsem se rozhodla, že to budete mít sice dva týdny zpětně, ale to by vám vůbec nemuselo vadit. Stejně je to víceméně vyprávění, ve kterém se občas objeví (doufám že i pro vás) nějaká ta zajímavá informace. Ono se totiž někdy snadno stane, že člověk považuje to, co slyší poprvé za fantastickou novinku, a pak mu kolega v práci řekne, že už o tom slyšel hodně dávno. Třeba z televize. Tak přeji pěkné čtení a od úterý se můžete těšit na týdenní seriálek o mojí deváté návštěvě Prahy.

Pandy na sněhu

Taky je vám líto, že nemáme sníh?

Já se těšila, že letos už určitě půjdu na běžky. I když to nevyšlo, líbí se mi video, které někdo sdílel na facebooku (aspoň trochu je užitečný - člověk může ztrácet spoustu času sledování podobných ptákovinek, ale když mu to zlepší náladu, proč ne?).

http://zasmejsa.com/videa/zobrazit/69045/mladatka-pandy-sa-hraju-v-snehu/

Infomaily od Contours

Občas si nechávám zasílat newsletery, infomaily a takové různé otravné mailíky. Hlavně ze stránek, které se mi líbí, ale nikdy si sama nevzpomenu, že bych je chtěla vidět. Nedávno mi přišel z adresy lidicka@contours.cz. Vím, co to je, chodila jsem tam pár dní cvičit a docela se mi to líbilo. Vlastně bych tam chodila dýl, jenom se mi nechce za cvičení platit. Zvlášť když polovinu času člověk cvičí sám bez strojů. Až budu vydělávat, budu se na to možná dívat jinak, ale teď jsem jen chudý (přerušený) student.

Už dřív jsem se na ten mail dívala a přemýšlela, co je na něm divného. Je to název ulice (Lidická) a pak firma. Jenže pro mě to má i trochu jiný význam. V sérii o Darrenu Shanovi, která mě vážně nadchla - mrkněte do Recenzí - jsou totiž "lidičkové". Národ takových malých ošklivých příšerek, co jedí syrové maso a většinou jsou myslím zlí a nevyzpytatelní. A když si ten mail přečtu, automaticky mě napadne chybějící háček a říkám si, proč mi píše "lidička"? A jakej???

Někdy i cizí stačí

Člověk je zajímavý tvor. Pořád se ho snažím pochopit a pořád to nejde. A to začínám u sebe, takže mám přístup ke všem informacím, které vím. A stejně. 

Nedávno jsem si psala s kamarádkou a moc toužila zase vidět její dílnu. Už minule jsem z ní byla nadšená a to tam ještě spousta věcí chyběla. Je to můj (no, těžko říct jestli dlouholetý) sen. Mít vlastní dílnu. Místečko, kde si člověk může hezky šít, malovat a dělat cokoliv dalšího, co dělá nepořádek - ať už skutečný, nebo jen domnělý. Tuhle možnost zatím nemám. Jelikož tak po různu bydlím na privátech, dost těžko můžu mít někde svou speciální místnůstku na tvoření. Možná by nakonec ani nebyla potřeba, to se uvidí časem. Třeba háčkovat se dá úplně snadno kdekoliv a žádný velký nepořádek nevzniká. Snadno se to všechno šoupne do košíku, krabičky nebo do skříně. Ale když potřebujete mít roztahané šití, nebo vám schne olejomalba... a nebo se můžete aspoň pěkně v klídku někam zašít.

To, co mě na tom zaujalo a překvapilo je moje radost z toho, že někdo jiný má dílnu. Dělá mi ohromné potěšení něco takového vidět. Možná je to o tom, že pak víc věřím tomu, že se mi může povést něco podobného si taky zařídit. Jednou.

A podobně to mám s knihovnou. Nevadí, že všechny knihy nejsou moje, ale ta krása se tam mezi nimi procházet a prohlížet si je. Slyšela jsem, že docela dost lidí na návštěvě u někoho nového okukuje knihovnu. Prý ještě dnes je vlastnictví knih považováno tak trochu za luxus nebo známku jisté sociální úrovně. Asi na tom něco bude.

Proč Bůh nemá titul Ph.D.

1. Má jenom jednu známou publikaci.
2. Ta je v hebrejštině.
3. Nejsou v ní odkazy na další prameny.

4. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě – ale co dělal potom?
7. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektu.
11. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12. Nechodil do přednášek – jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13. Nechal za sebe učit svého syna.
14. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.

 

Zdroj: Blog Zory Šimůnkové

Chceš být „normální“, nebo šťastný?

Lepší název pro provokativní knihu bych hledala těžko. Líbí se mi. Mám tak trochu vystudovaný marketing a myslím, že tohle je dobrý tah. Rozhodně je to přitažlivé. Stejně tak nejde přehlédnout žlutou obálku s tmavě modrým pruhem hned u horního okraje.

Autorem je Robert Betz, který má spoustu meditačních CD, na něž v knize až poněkud mnoho odkazuje. Ale i bez nich se toho hádám dozvíte docela dost nového. Někdy mi tak trochu připadá, že cituje někoho jiného z naprosto jiné oblasti – třeba úklidu. Předpokládám, že tomu se ve svých článcích začnu věnovat v červenci, ale možná k tomu dojde už dříve, například v dubnu.

Každopádně vám tuto knihu mohu doporučit pro její jiný přístup k oblasti zdraví a štěstí. Ještě ji nemám celou přečtenou – ačkoliv má pouhých sto padesát stránek – a znovu prostudované poznámky, takže vám nemohu říci, zda-li mi byla konkrétně něčím přínosná, či nikoliv.

Pondělí na VŠE - Deník z CSR Akademie (4)

Myslím, že bude nejlepší, povědět vám všechno pěkně od začátku. Tedy od pondělí. Dnešní den jsme strávili v budově VŠE na náměstí Winstona Churchilla. Nejprve nás přivítal Mgr. Michal Růžička, kterého jistě dobře znají všichni, kdo se setkávají s  CSR fórem Časopisem o společenské odpovědnosti, jenž vydává Agentura PubliCon. Pan Růžička je totiž šéfredaktorem. Stejně jako v čísle 1/2014 nás hned v úvodu upozornil na nové stránky Souvisíme.cz. Jde o webový deník, který je v tuto chvíli jedinečný tím, že je samostatný a nezávislý a přináší témata jako udržitelnost, CSR a další podobné koncepty. Díky spolupráci s webem Guardian Sustainable Business se na něm budou objevovat i články z jiného prostředí, ale v návaznosti na českou kulturu. V Diáři se tam dozvíte o konaných akcích a rovnou se na ně můžete přihlásit. Podívala jsem se tam a musím říct, že web vypadá zajímavě.

Byli jsme rozděleni do skupin po čtyřech až pěti lidech a informováni o tématech našich projektů. Jedna holčina poznamenala: „V každý skupině je někdo z VŠE. Asi abysme se jim v areálu neztratili.“ Myslím, že to bylo celkem vhodné. Skoro jsem se totiž ztratila už dnes. Docela zábavné bylo, že jedné slečně navrhla účast na CSR Akademii její učitelka, možná dokonce vedoucí práce. Řekla jí, že se koná v týdnu od 17. do 21. února. Souhlasila a až později zjistila, že to není jeden den v tomto týdnu, u něhož ještě není přesně známé datum, ale že to je celý tento týden.

Jako druhá se nám představila Pavlína Kalousová, předsedkyně občanského sdružení Byznys pro společnost. To funguje již asi čtyři roky a sdružuje přibližně padesát firem. Upozorňuje nás, že podniky přechází k Udržitelnému podnikání (Sustainability Strategy) od CSR, které je někdy vnímáno spíše jako filantropie. Společnosti kótované na burze musí mít zprávu o společenské odpovědnosti, která slouží investorům v rozhodování. Možná ani tak není důležité, co přesně dělají, ale že přemýšlí už aspoň pět let dopředu, co budou dělat v budoucnu.

Zajímavý pro mě byl trend, že si zákazníci přejí konzumovat méně. To by snad stálo za samostatný článek. Nebo úvahu. Jak jste na tom vy? Připadá vám naše společnost konzumní? A chcete se kvůli tomu nějak omezovat? Chcete spotřebovávat méně? Čeho? No, aut, mobilů, oblečení, kosmetiky, jídla (?)… Prý to uvedlo 66 % lidí, jenže nevím, z kolika a v jaké zemi. A samozřejmě nakolik vážně to myslí. Třeba statistika o tom, že dvě třetiny zákazníků chtějí odpovědnější výrobky, ale zároveň aby měly kvalitu, na kterou jsou zvyklí. A taky aby nestály více a zákazníci nepřicházely o nějaké to pohodlí. Podobně ve větší části nejsou ochotni bojkotovat zboží, které nesplňuje jejich vlastní požadavky odpovědnosti.

Já o tom uvažuju už dýl. Chci spotřebovávat méně. V některých oblastech se mi to rozhodně nedaří – čaje, klubíčka, látky a podobný tvůrčí materiál, protože tam narážím na celou otázku tvorby a umění. Když to vezmu do extrému, je třeba takové kreslení jen zbytečnou spotřebou papíru. Ale v tomhle případě to souviselo spíše s tím, že už si zákazníci nepřejí mít každý rok nový mobil nebo pračku, chtějí, aby jim to taky něco vydrželo. A tohle mezi lidma docela vnímám. Taky bych si raději pořídila vybavení domácnosti, které bude krásné a vydrží mi třeba celý život – myslím židle, stůl a postel, ne mixér a troubu. :-)

Potom se nám představil Tomáš Voříšek s příspěvkem Zelené nakupování je správná volba. Z velké části se věnoval štítkování spotřebičů. Docela by mě zajímalo, jestli doma máme A+ jak říkal, nebo něco mnohem horšího. Lidé, kteří se v nějaké oblasti vyznají a pohybují se v ní už dlouho, totiž někdy trpí značně špatným úsudkem. Třeba my ze společenské odpovědnosti si myslíme, že třídit odpad je něco tak samozřejmého, že už je o tom skoro škoda mluvit. Aspoň ve firmách. No, podívejte se u vás doma, ve městě, po školách i firmách v okolí. Ještě to rozhodně taková samozřejmost není. Zrovna tak si nejsem jistá, že si každý kupuje spotřebiče minimálně s hodnotou A+ a nesáhnou po nějakém B nebo C, které je levnější, aspoň dokud nezačnete započítávat i výdaje za elektřinu, kterou spotřebuje. Překvapí mě sdělením, že Evropa je importérem energie. Že jí dovážíme celých 50 %!