Zpáteční pohled na zážitky z páteční Prahy

A to jsem nechtěla utrácet za kraviny. Ale knihy nejsou kravina, ne? 
 ***
Konečně jsem pochopila, proč tu tolik lidí chodí s deštníky, ačkoliv neprší. Jsou to průvodci a takhle jsou dobře vidět. Otázkou je, co dělají, když začne pršet?
***
V jedné menší uličce u Staroměstského náměstí stojí tmavší chlapík s jídelním lístkem a asi láká návštěvníky Prahy do nedaleké restaurace. Chci se mu elegantně vyhnout, ale nevyjde mi to. Překvapí mě, že mi nic nenabízí. … Asi s tím batůžkem, kabelkou a igelitkou nevypadám jako typický návštěvník jeho nóbl zaměstnavatele. Volá na mě: „Ahoj slečna. Jak se máš? Co děláš?“
„Studuju.“ Nevím, proč mu odpovídám, když mu do toho nic není.

„Kde?“ vyzvídá dál. Snad by si chtěl dát dostaveníčko, nebo nevím.
Nechtíc ho pěkně usadím: „V Brně.“ Poznamená, že to je daleko a nechá mě na pokoji. Ještě chvilku se tomu směji, protože mi to připomnělo Tunisko a jejich pozdravy s otázkami: „Ahoj, jak se máš? Dobře.“ A pak se mi divte, že nevím, co na to mám říct. :-)
***
Galerie Pastelka mě překvapila velikostí i cenami – malá, velké. Nadšeně jsem si koupila pár pohledů a pak přemítala, jestli jsem to trochu nepřehnala. Milá paní prodavačka se dost divila, že jsem kvůli výstavě přijela z Brna. Na rozdíl od účastníků včerejšího kurzu komunikace nepochopila žert, že umím nakreslit leda tak domeček jedním tahem. :-) Vlastně mě docela překvapilo, že nevěděla, co to je.


***
Zjistila jsem, že ve Starbucksu mají kafe. Nikdy dřív jsem ho neviděla a domnívala jsem se, že to je rychlé občerstvení podobné McDonalds. Zaujal mě jogurt s medem a vlašskými ořechy, který bych si docela ráda někdy udělala. Ovšem pravděpodobně se vejdu pod šedesát korun. Obdobně mě zaskočila cena u tvarohového dortíku velice podobného tomu, který jsem pekla o víkendu. Jeden takový kousíček stál devadesát korun. To jednoho hned povzbudí v dalším pečení.
***
V Galerii U Zlaté konvice obdivuji příjemně barevný obrázek s podivně pokroucenými pražskými domy, které vypadají jako když tančí, a na jejich střechách se povalují kočky. Ochotná galeristka mi ukazuje další výtvory malířky i jejího manžela. Nadchne mě „portrét“ kočičky z profilu. Vypadá tak úchvatně, že být to žena, řekli byste, že ji autor vyretušoval. Ale stojí čtyři stovky a tolik se mi dát nechce. Jen ze zvědavosti se ptám na cenu toho prvního obrazu ve formátu A3 nebo trochu většího. Deset tisíc mě trochu překvapí, ale znát to na mně asi není.
***
A samozřejmě jsem se byla podívat na orloj v akci :-).
 

Jak se štěstí vytrácí

I když jsem tušila, že by v tom Knižním klubu mohl být někde zakopaný pes a dlouze váhala, vypadalo to, že není. Dnes mi od nich volala nějaká paní, vyjádřila se kladně o tom, že jsem se u nich zapsala a zeptala se na nevím co. Když se ptala, jestli jsem se seznámila s podmínkami členství, popravdě jsem jí řekla, že vím jen to, co mi řekla tamta paní a jestli si to můžu ujasnit. Brzy se ukázalo, že mám jakousi slevu (cca 25 %) při každém nákupu, to teď není podstatné. Problém byl v tom, že se dost lišily informace o tom, co se stane v případě, že si z některého z katalogu, který by mi měl chodit domů 5 x ročně, nevyberu. Paní v obchodě mi tvrdila, že moje členství zanikne a já nebudu mít nárok na slevu. Což mi připadalo líto, ale rozhodně to nebylo nijak tragické. Naproti tomu paní v telefonu mi řekla, že dostanu nějaké upozornění, že jsem si nic neobjednala, nebo tak něco, a pokud tak neučiním (ani neřekla do kdy), zašlou mi na dobírku nejprodávanější titul z katalogu. Otázkou je, co kdybych to odmítla převzít? Ale i tak se mi to nelíbilo, a tak jsem se jí zeptala, jak mohu své členství zrušit.

Prý až po dvou letech a nebo do 14 dní. Což ještě splňuji. A prý to jde i po telefonu a ona to udělá. No, někdy jsem někde slyšela, že tyhle věci mají být písemně, a tak jim ještě raději doporučeně napíšu dopis. Ach jo, takový práce s takovou hovadinou.

Václavák a dvojnásobné štěstí

Jak jsem si tak seděla a psala si poznámky k minulému článku, povšimla jsem si informačního centra. Třeba budou mít vizitky (myšleno turistické vizitky). Nemají, ale líbí se mi dva pohledy. Známky prý seženu na Václaváku. Fajn, tam mají i ty vizitky, ale stejně mají mít známky, když mají pohledy. Tohle je tak nelogické!

Na Václavském náměstí si všimnu Marks & Spencera, a protože mám chuť na kozí sýr, jdu se podívat dovnitř, jestli ho náhodou nemají. Nacházím spoustu zajímavých sladkostí, mlsání a všeho možného, ale sýry bohužel ne. Neodolám želatinovým bonbónkům, ale už brzy se ukazuje, že moc dobré nejsou. S radostí je tedy později přenechám kamarádce, které chutnají.

Zpátky se vracím po druhé straně náměstí a nadchne mě obrovské množství knih, takže zalezu do Luxoru. Hned si mě čapne nějaká ženská a co prý hledám, že by mi nabídla členství v Knižním klubu. Dneska bych měla padesátiprocentní slevu na jednu nebo tři knihy podle chuti. Nabízí mi všechno možné, ale nic pořádného, co bych doopravdy chtěla. Pak mě vede k jejich části budovy. Vybírám si jakousi knihu o štěstí a doufám, že to členství není žádný švindl. Při podpisu si pozorně čtu podmínky. Kdepak, nic co by mi vadilo. Škoda, že nemají Gretchen Rubinovou, tu bych si hned koupila.

Když stojím u pokladny, všimnu si, že mnou vybraná kniha má ohnutý roh obálky. Jdu si ji tedy vyměnit za jinou a na stejné poličce si všimnu Projektu štěstí od Gretchen. Mé srdce zaplesá. Vezmu si je obě! Teď mám dvě knihy o štěstí a připadám si dvojnásobně šťastná.

MBTI

Mapa Bez Tápání = Intuice

V devět třicet, přesně podle jízdního řádu, jsme byli v Praze na Florenci. Z autobusu jsem se nijak zvlášť nehrnula, neboť jsem neměla kam spěchat, celé dopoledne bylo jen moje. Nikdo na mě neměl čas, a tak jsem se mohla toulat, kde se mi chtělo. Zde jsem učinila svou první útratu – za záchod chtěli deset korun – ale aspoň byl čistý a hezký, i když se tam člověk nemohl zamknout.

Měla jsem s sebou tři zavazadla: malý batoh s hromadou nezbytných věcí, igelitku s voňavým polštářkem a kabelku na další toulání po městě. Bylo v ní to nejdůležitější, co jsem chtěla mít stále po ruce. Například mapu 1:20000 z roku 1992 a nápisem „nejnovější názvy ulic“.

Nevěděla jsem kudy kam, a tak jsem hned chtěla využít služeb mapy. Došla jsem k nějaké ulici a zjistila, že se jmenuje Prvního pluku. Fajn, to je pro začátek dobrý. Jen pro zjištění přesné polohy musím najít nějakou křižovatku a zjistit, jak se jmenuje ta druhá ulice. A zde nastala zrada, neboť v mapě nebyla Křižíkova ulice. Docela mě to naštvalo, a tak jsem sbalila mapu, mrskla ji do igelitky, abych se příště nemusela obtěžovat ani otevíráním kabelky, a vyrazila na základě intuice přímo rovně. Řídila jsem se tím, co jsem den předtím říkala jedné holčině na kurzu komunikace. Jak se mám řídit rozumem a objektivními informacemi, když jich není dostatek? Pokud nemám informace, ani směr, kterým leží centrum, a nikde není nikdo, koho bych se mohla zeptat, nezbývá mi, než dát na intuici a vydat se směrem, kde to centrum tuším.

Protože jsem zjistila, že jdu správně (jako už tolikrát na špatně značených turistických cestách), rozhodla jsem se i díky velkému množství času své intuici důvěřovat a jít prostě tam, kam mi radí. Ze zvědavosti jsem ještě jednou nahlédla do mapy a s překvapením zjistila, že jsem úspěšně došla na Staroměstské náměstí naprosto bez problémů. Následně jsem bez problémů našla i Malé náměstí, kde v čísle 11 sídlí Galerie Pastelka. Stylově otevírá až v jedenáct, a tak jsem se šla zatím projít někam dál.

P. S. V té mapě ta ulice je, jenže tak moc proloženě napsaná, že si člověk těch písmenek vůbec nevšimne.

Kurz komunikace

Minulý týden jsem navštívila první polovinu kurzu komunikace. Hned na začátku se ukázalo, že možná není dobrý nápad ptát se účastníků, co od kurzu očekávají. Jistě, je to přínosné a zajímavé, ale snadno se může stát, že každý očekává úplně něco jiného a nikdo neočekává to, s čím jste kurz uspořádali, neboť se nikdo neobtěžoval přečíst si sylabus. Bez mučení přiznávám, že já se mu také asi nevěnovala. Už nevím, ale mně je to víceméně jedno. Hlavní je, jak řekla jedna kolegyně „dozvědět se něco nového“.

Lektorka byla milá a sympatická a to i přesto, že nás přinutila mluvit před kamerou. Video mi pochopitelně, jak bývá obvyklé, připadalo strašné, i když předtím jsem z kamery strach ani moc neměla. Kamera mi nejspíš nevadí, protože nemluví, ani se hloupě netváří. Nedává najevo nezájem. Nedělá hluk a dá se snadno ignorovat. Obvykle jsem nervózní spíš z lidí.

Brzy se ukázalo, že se toho moc teoretického nedozvíme a budeme si spíše hrát. Nevadí, to je taky prima. I když jednou za čas bych uvítala kurz ve stylu přednášky, tedy „nalejvárny“, kdy se od chytrého a zkušeného pedagoga dozvím spoustu zajímavých, důležitých a prakticky využitelných věcí.

I když jsme si spíš hráli a na všechno přišli sami, což je pro změnu z pedagogického hlediska velmi dobré, líbil se mi test MBTI. Podle této typologie by se lidé měli pohybovat na následujících čtyřech škálách: extrovert x introvert, smyslový x intuitivní, analytický x pocitový, jednoznačnost x proměnlivost. Nevyšlo mi to sice úplně tak, jak bych si představovala, ale některé věci na mě parádně seděly. Například odpověď na otázku – Jak se rozhodujete? Odhadla jsem, že pocitově a přesně to mi také vyšlo.

Analytické rozhodování spočívá v tom, že si strukturujete informace podle logiky, začínáte pěkně od začátku, dodržujete pravidla, řád, řídíte se mozkem. Heslem je: přísnost, ale spravedlivost. Řekla bych, že tak trochu Sheldon – analýza a dost.

Naproti tomu pocitově se rozhodující lidé si strukturují informace podle citu a osobních hodnot. Nechají se obměkčit okolnostmi. Spíše chválí než kritizují, umí se vcítit. Jsou tolerantní a patří k nim šedesát procent žen, takže to není nijak překvapivé, že jsem mezi nimi. Zítra vám povím historku, která mi to jasně potvrdila.

Návrat ke štěstí

Opět jsem si v knihovně půjčila knihu Projekt štěstí a doufám, že tentokrát ji úspěšně dočtu. A taky že co nejdříve vymyslím listopadová předsevzetí. Ale tak, aby zvyšovala moje štěstí, ne, aby vytvářela nové povinnosti, které mě budou opět stresovat.

Stačilo přečíst si pár stránek a hned se do mě vlilo nadšení a radost ze života, které autorka v knize vyjádřila. Přála bych si umět taky takhle psát.

Příjemná změna

Jak už jsem psala, vyrazila jsem do Prahy studenťáckým autobusem. Jsou opravdu velice pohodlné až luxusní. Skoro zbytečně. Počítám s určitým omezením a nepohodlím, jsem na to při cestování zvyklá.

V autobusech mi vždycky bývalo špatně, a proto jsem dávala přednost vlaku. Ne, že bych zvracela nebo tak něco, ale bolela mě hlava a bylo mi nevolno. Spolehlivě mi na to zabíral Kinedryl, jenže po něm jsem taková zblblá a ospalá. I v autě jsem se naučila usínat téměř hned poté, co nastoupím. Je to zaručený způsob, jak mi nebude špatně. A taky pak cesta rychleji ubíhá.

Když jsem dělala autoškolu, zjistila jsem, že při řízení mi špatně není a brzy jsem objevila, že pokud sedím vepředu, zvládnu bez prášku i větší vzdálenosti, i když postupem času se to zhoršuje.

Už vloni, když jsem jela se studenťákem do Paříže, mě překvapilo, že je mi zcela dobře. A postupně si zvykám na to, že mohu luštit sudoku, háčkovat a dokonce už i číst nebo psát. Už se blížíme do Prahy, tak budu končit.

Vyrážíme

Věci jsem si zabalila ve čtvrtek docela rychle díky svému báječnému univerzálnímu seznamu. Zapomněla jsem ovšem na ručník, který mi nepřipadal důležitý, ačkoliv tam někde je napsaný. Určitě bych také využila opravdové pyžamo, i když se musím pochválit, že kalhoty využitelné i na ven byly rozhodně praktičtější. Snad jsem si je jen měla lépe prohlédnout a nevzít místo nich jiné, které jsou trochu těsnější, a tudíž na spaní méně pohodlné. Ale člověk v nich aspoň vypadá líp než v těch prvních.

Z Brna jsem vyrážela v pátek ráno po šesté hodině. Ačkoliv jsem chtěla přijít na autobusák s předstihem, vyšlo mi to nakonec tak akorát, protože jsem si ještě na nádraží kupovala dvě makové housky. Hups, někdo tu zapomněl na svačinu, že?

Cesta se StudentAgency probíhala báječně: sedadla byla pohodlná, čokoláda očekávatelná, a vedle mě seděl starší slušně oblečený pán, se kterým jsem prohodila pár vět a pak se mohla dál věnovat luštění malovaných křížovek. Také jsem si prolistovala TopDívku, kterou jsem si vzala jen proto, abych si mohla připomenout dětství a ujistila se, že to vážně není čtení pro mě, i když musím přiznat, že mě zaujal článek nazvaný měsíční wellness program, o kterém jsem předpokládala, že bude obsahovat zaručené tipy, jak se stát za třicet dní neodolatelnou kráskou. Chyba lávky. Zabýval se menstruací! Marně jsem se snažila vzpomenout, v jaké asi tak budu fázi. Třeba ta sebevědomá? ;-)

Kromě toho jsem se také pustila do čtení Projektu štěstí, který se mi líbí čím dál víc. Během čtení té příjemné a pohodu přinášející knihy jsem sama měla chuť psát, a tak jsem vytvořila pár článků na blog. Samozřejmě, že jsem je po návratu nemohla najít.

Velký výlet do Prahy

Už asi měsíc plánuji svůj velký výlet do Prahy. Abych řekla pravdu, nemám Prahu ráda. Vlastně ani nevím proč. Nějak to vzniklo. Možná mě naočkoval můj bývalý přítel, nebo za to může němčinářka ze střední školy, která nás nutila našprtat se hlavní památky německy, včetně cesty k nim. Nenáviděla jsem to a připadalo mi to zbytečné. Ne, že by se to nedalo naučit, ale děsně nerada dělám něco, co shledávám neužitečným. A čím víc jsem k tomu nucena, tím větší k tomu mám odpor.

V Praze jsem tedy nikdy moc nebyla a ani jsem po tom netoužila. Teď se ale vyskytla zajímavá příležitost – totiž zúčastnit se kurzu o komunikaci, který by pro mě mohl být skutečně přínosný. S trochou váhání jsem se přihlásila, když jsem zjistila, že se jej plánují zúčastnit i další kolegové. Mělo to být tenhle víkend a já už se opravdu těšila.

Když jsem si začala domlouvat, kde bych asi tak mohla nocovat, kurz byl najednou zrušen. Byla jsem dost zklamaná, a tak jsem se nakonec rozhodla, že tam i přesto pojedu, neboť jsem si vyhlédla akce na celý víkend a usmyslela si, co všechno by šlo podniknout.

Ukázalo se, že tou dobou se kamarádka stěhuje do nového, a tak bychom to mohly spojit s kolaudačkou. To by bylo báječné, řekla jsem si a nadšeně souhlasila. Bohužel se tento termín nehodí všem, a tak se tam nesejdeme celá naše parta.

V Praze bych navíc mohla potkat jednoho dlouholetého kamaráda, se kterým jsem se už nějakou dobu neviděla. Hned jsem mu tedy napsala – s dostatečným předstihem – jak mu to tento víkend vychází. Ukázalo se, že by mohl mít čas, a tak jsme se domluvili, že něco podnikneme.

Kromě toho už nějakou dobu toužím vidět galerii Pastelka, v níž je možno spatřit obrázky Marie Brožové, o které jsem tu už psala. Protože bych se s autorkou velice ráda setkala, neboť její dílo už nějakou dobu obdivuji, napsala jsem jí na e-mail, zda se v galerii náhodou nebude vyskytovat. V odpověď jsem se dozvěděla, že ZROVNA tou dobou ji bude možno vidět v galerii Harfa při příležitosti vystavení všech sta jejích obrazů, kdy od 9. 11. začíná veřejné kreslení. Vidět autorku v akci. Vau!

A na závěr jsem si při prohlížení časopisu o paličkování všimla, že právě v tomto termínu jsou v Gymnáziu na Jindřišské Podzimní krajkářské trhy. No nejsem já dítko štěstěny? Vážně se do Prahy těším a doufám, že všechno stihnu navštívit a také si přivezu nějaké pěkné suvenýry. Jen doufám, že odolám paličkovaným kloboukům a dalším věcem, jež by byly pro mou peněženku asi velkým zásahem.

Pastelkování

Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se přede mnou stránky www.pastelky.cz. A já se do nich beznadějně zakoukala. Vlastně celý ten projekt Obhajoba pastelky mě totálně nadchnul, aniž bych někdy něco z výtvorů Marie Brožové viděla naživo. Předpokládám, že nevíte o co jde, a tak mi dovolte, abych vás krátce seznámila s osobností, která se nebojí být sama sebou a udělat něco novátorského. (Zřejmě proto ji tolik obdivuji.)

V květnu 1975 se v Praze narodila holčička jménem Marie. Předpokládám, že jméno Brožová získala svatbou. Kreslila už od útlého dětství a ve třinácti letech vyvinula vlastní metodu kresby (tu se toužím naučit). V roce 2004 zahájila projekt Obhajoba pastelky jako výtvarného média, kterým chce dokázat (hádám, že už dokázala), že pastelky nejsou jen hračkou pro děti, ale lze je využít jako plnohodnotný výtvarný výrazový prostředek. Upřímně řečeno – mě pastelky nadchly možná ještě dříve, než jsem o tomto projektu slyšela. Problém je pouze v tom, že nemám odvahu a inspiraci, co kreslit. A když vidím dílo Marie Brožové, mohu jen žasnout s otevřenými ústy.

A jestli chcete vědět víc, mrkněte se na http://www.pastelky.cz/zamer-projektu-obhajoba-pastelky.

BBT

Objevila jsem nový lék na špatnou náladu – seriál Big Bang Theory. Je to o čtyřech dost nadšených vědcích, z nichž nejšílenější je Sheldon. Je opravdu hodně chytrý, ale v běžném životě nepoužitelný. Nedokáže rozpoznat sarkasmus, ani další známé věci, jako je kravata na klice. Je úchylně pečlivý, a přestože by vám nejspíš lezl na nervy, je svým způsobem i roztomilý. Možná proto, že vždy říká pravdu, i když někdy není zrovna dvakrát vhodná. Příkladem může být jeho reakce na zasněný Leonardův výrok směřující k půvabné sousedce Penny „Naše děti budou chytré a krásné.“ Co na to Sheldon „Neřku-li imaginární.“

A druhým báječným výrokem, který mi prostě nemohl nezlepšit náladu, bylo komentování Sheldonova vloupání se do bytu k Penny a uklízení jí tam.

Leonard: „Co to děláš?“

Sheldon: „Uklízím.“

„Sheldone, tohle není tvůj domov.“

„Tohle není ničí domov. Tohle je vířící smršť entropie.“

Takže pokud se chcete zahnat špatnou podzimní náladu, nebo se jenom pěkně pobavit, vřele doporučuji!

Psaný cíl je závaznější

Naplno jsem se pustila do práce na skriptech. Do konce října už mi taky moc času nezbývá, že? Některé kapitoly spíše teprve začínám, jiné už dokončuji a dolaďuji. Právě jsem se pustila do time managementu, má oblíbená oblast. Kapitolka o cílech mě zaujala, jako bych ji snad ani nikdy nepsala. Teda, ne že by na tom nebylo ještě dost práce, ale rozhodně to není špatné… aspoň oproti jiným kapitolám. Když jsem objevila zmínku o tom, že by cíle měly být stanoveny písemně, hned jsem si vzpomněla na jeden menší cíl, který snad nikde zapsaný nemám . A to je chyba.

Pro větší závaznost cíle Bohoňková doporučuje, aby jej člověk zveřejnil. Protože pak je vám víc trapné, když jej nedosáhnete. Myslím si, že to u mě tak docela nefunguje, ale jen tak pro jistotu vám oznamuji, že do Vánoc ušiji svou první patchworkovou deku. :-)

Listopadová předsevzetí

S listopadovými předsevzetími jsem si tak trochu nevěděla rady. Měla mi pomoci ukázat neomezené možnosti. Ale jak to udělat, aby člověk viděl to, co dříve nevnímal?

Říct si: „Nic není nemožné,“ nebo „Všechno se dá zvládnout“ je sice povzbuzující, ale není to příliš konkrétní. Co konkrétně bych tedy měla udělat?

• Kup si to, po čem velmi toužíš. Neber tolik ohledy na peníze. Máš je proto, aby ti dělaly dobře.
• Uvažuj o dalších možnostech. Vylez z krabice. Vždycky to nějak jde. (Naráží na příklady, které jsem viděla v hodinách kreativity. Rozstříhejte papír jak chcete tak, abyste jím prolezli. Nebo ten známý čtverec vytvořený devíti tečkami, kdy je všechny máte spojit čtyřmi přímkami a navíc jedním tahem.)
• Získej svobodu a čas na to, co tě baví. Nenech se spoutat povinnostmi. V práci pracuj, jak nejlépe umíš. A ve volném čase užívej si zrovna tak, zapomeň na práci i jiné starosti. Buď tady a teď.
• Uvědom si, že máš víc štěstí, než kolik si připouštíš. (Údajně totiž při hodnocení minulosti, přičítáme velkou váhu na našich minulých úspěších právě štěstí. Zatímco při pohledu do budoucnosti neočekáváme, že bychom opět dostali „tu jedinou otázku, kterou umíme“ a podobně.) Samozřejmě, že na štěstí se nedá spoléhat, ale když už nic jiného nezbývá, proč nedoufat, že to zase dopadne dobře jako už tolikrát.

Nikdy nevíš

Nedávno jsem se tak trochu nečekaně podívala na oslavu narozenin. Měly se hrát Aktivity a České filmy. Jedno lepší než druhé, pomyslela jsem si. Statečně jsem souhlasila s tím prvním. Tak co, v nejhorším budu vypadat trochu divně. Už asi u třetí hádanky, kterou jsem měla kreslit, jsem se dost zapotila. Jak byste nakreslili Knihu džunglí, když nesmíte použít text? Potřebujete, aby to váš spoluhráč uhodl a bylo mu to co nejdříve jasné, ale zároveň nechcete, aby to včas odhalili protihráči. Když se vám to nějakou dobu nedaří a už nevíte co kreslit, postačí vám ke štěstí, když to uhodne kdokoliv.

Když jsme kreslili všichni přibližně na stejné úrovni a také moje obrázky šly celkem rychle poznat, byla jsem hned spokojená. Hra mě začala opravdu bavit. I předvádění bylo mnohem méně hrozné, hlavně proto, že jsem si mohla vybrat ze dvou nebo tří věcí na kartičce, kterou chci předvádět nebo kreslit. Panovala příjemná atmosféra, a tak jsem se báječně bavila.

Nejradši bych si hned zahrála ještě jednou, ale to už byly v plánu České filmy. Smířená s tím, že tohle bude strašně trapné, jsem se pohodlně usadila a doufala, že získám alespoň jednu kartičku. Pro mou psychiku je nula vždycky mnohem horší než všechno ostatní – kdoví proč? Zpočátku praxe odpovídala předpokladům – herci, režiséři, kde se kdo narodil, koho si vzal… Co je mi po tom? A nejlepší filmy před rokem 89. To jsem ještě ani nebyla na světě. No, ne že bych věděla, kdo dabuje Harryho Pottera. A to jsem viděla všechny díly. Tyhle věci jdou jaksi mimo mě. Pokud mi takové informace někdo přímo nenaservíruje a mě nezaujmou, jsou mi fuk. A tak mě překvapilo, že se mi podařilo nasbírat skoro všechny kartičky, teď už nevím, abych nepřeháněla. Značnou roli v tom hrálo samozřejmě štěstí. Neboť často rozebíranou pohádkou byla má oblíbená Šíleně smutná princezna. Jak asi tak mohl prince přijet do vedlejšího království? Nebo hláška že tatíček nesnáší pohled na krev, a tak pořádá popravy… Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem si hru zahrála, i když bych to sama nikdy nenavrhla a určitě bych si ji ani nepořídila. Ukázalo se totiž, že toho možná vím víc, než si myslím. A tak bych jen ráda doplnila název tohoto článku Nikdy nevíš „jak to dopadne, a tak to běž zkusit“.

A ještě dvě moudrosti jsem si ověřila u aktivit: Zaprvé – nikdy se nesmíte vzdát, protože když se vzdáte, určitě cíle nedosáhnete.

Zadruhé nejlepších výsledků dosáhnete tehdy, když se plně soustředíte na to, co děláte, a vykašlete se na možné příznivé i negativní dopady všeho ostatního. Jste tady a teď, jak učí zen. (P. S.: Tohle se mi vyplatilo při hádání pantomimy, kdy jsem pak byla podezřívána, že jsem si to snad přečetla. I když jsme si ze zvědavosti dali páku, a také při šachách, kdy se mi nakonec podařilo zaplašit obavy z případné ostudy.)

Miluju první sníh

Venku je nádherně bílo. Jen takový lehký poprašek, nic převratného. Střechy jsou zakryté jenom zpola a na silnici už zůstaly jen malé bílé hromádky. Je chladno, ale ne sychravo. Ze žlutohnědých stromů už sníh opadal. Jaká krásná scenérie.

Miluji první sníh! Dívám se z okna a kochám se krajinou, která najednou nepůsobí tak smutně a bezútěšně. Naopak, s tou bílou pokrývkou vypadá docela vesele. Nechápu, jak mohou Číňané považovat bílou za barvu smutku. Vždyť je to taková nádhera! Trocha sněhu ve mně vyvolává vzpomínky na vůni jehličí, pečeného cukroví, dárečky a hlavně Vánoce a jejich pohodu. Studený podzim se mění v zimu. Vyndávám teplejší boty, kabát, a také rukavice, šálu a čepici. Teď už se nikdo nebude divit a já nemusím mrznout nebo jako jediná divná chodit v rukavicích. Když je sníh, mohu si obléknout spoustu vrstev a vyhrát si s laděním svetříků. Provětrání skříně a objevování na jaře uložených pokladů je někdy jako rozbalování nových dárečků.

Když napadne nový sníh, nemyslím na to, že budu mít rozmáchané boty a že budou chudinky trpět pod náporem soli. Že mi cesta na vlak zabere trochu víc času a na tramvaj už rozhodně nebudu moct utíkat. Když padá nový sníh, dívám se jak jeho vločky lítají a připadám si, jako bych sledovala nějaký zázrak.

Hledá se kniha

Když něco nechce, puč to. Pchá, to je ale nesmysl, říkala jsem si vždycky. Teď začínám uvažovat nad tím, jestli na tom přece jen něco nebude. Ztratila se mi jedna moje super oblíbená kniha. Prohledala jsem všechny možné kouty, kam jsem ji mohla založit a nic. Matně si vzpomínám jen na to, že jsem ji někomu půjčila se slovy, že s vracením nemusí spěchat, protože už všechno z ní umím, a tak ji hned tak potřebovat nebudu.

Jenže teď ji potřebuji, protože jsem při pletení jednoho šátku objevila nějakou zákeřnost, se kterou se sice snažím vypořádat na základě rad z internetu, ale pořád si nejsem jistá, jestli je to správně nebo ne. A tahle kniha byla na vysvětlování fakt dobrá. A navíc jsem trochu nervózní z toho, že ji nemám. A taky jsem si trubka, jako ještě u pár dalších knih v práci, nepoznamenala, komu jsem je půjčila. Už jsem se poptala skoro u všech známých, kteří mě napadli a nic. Nejhorší je ten pocit, že to byl někdo, u koho mě překvapilo, že se chce věnovat ručním pracem. Někdo s kým se až tak moc nevídám.

Vzpomínky

Před šesti lety jsem seděla v kuchyni za stolem stejně jako dnes. Připadá mi to jako chvíle. Měla jsem zapálenou svíčku nebo aromalampu. Poslouchala Queeny, oblíbenou kapelu kluka, do kterého jsem tehdy byla šíleně zakoukaná. A občas to proložila nějakou svou oblíbenou písní. Třeba Štatistika švihnutých od Teamu, která mi dodávala energii a odvahu, jež mi rozhodně chyběla.

Byly Vánoce, nebo krátce po nich, či snad před nimi? Z okna jsem viděla na střechy domů zasypané sněhem. Venku bylo všechno bílé a uvnitř byla skoro pořád tma. Učila jsem se už ani nevím co, možná matematiku, nebo ekonomii… to je vlastně jedno. I kdyby to byla sociologie, ten hlavní pocit byl, že toho je moc. Nestíhám. Často tomu nerozumím a nejspíš to nemůžu zvládnout. Občas jsem brečela, když mě nikdo neviděl. Propadání sebelítosti je u mě docela častým jevem. Obvykle se z toho vyhrabu psaním. Nejvíc pomáhá deník, kam si člověk může pěkně vylíčit všechny svoje obavy. Jenže, když je toho moc, nechce se mi „zdržovat“ psaním deníku. Jako bych si už tolikrát neověřila, že když si tím dodám naději, půjde mi všechno snáz.

Připadá mi zvláštní, že přesně vím, jak jsem se tehdy cítila. Přestože teď jsem v podobné situaci, beru to už asi trochu jinak. Řekla bych, že trochu víc s klidem. Rychleji se dokážu vzpamatovat a pustit se do práce. Ale pořád mi ještě nedošlo, že psát deník by pro mě bylo výhodou a ne ztrátou času.

P. S.: Ta písnička zabírá pořád. Už jen ta melodie. Měla jsem ji tak naposlouchanou, že si s ní můžu podupávat, i když jsem ji už dlouho neslyšela.

Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem

„Proč jsem to neudělala dřív?“ říkám si nejméně posté, když sedím mezi hromadou papírů a knih a nevím, kde začít se svou prací. Kolikrát už se mi tohle stalo a v jakých různých situacích? Stejně se nejspíš člověk nikdy dostatečně nepoučí.

Asi budu metalačka

Jeden kamarád má spolubydlícího, který o sobě tvrdí, že je metalák. Nevím, jak se to pozná. Připadá mi normální a v pohodě. Má dlouhý vlasy a černý hadry, ale jinak je opravdu hodně sympatický. Když jsem u nich jednou byla na návštěvě, jako obvykle jim tam něco zrovna dunělo. Překvapilo mě, že se mi to líbí. A po chvilce jsem si všimla, že textu nejen rozumím, ale také si ho broukám. „To je Hárlej, že jo?“ říkám s jistotou. Odpověď je míň udivená, než bych čekala, ale nevadí. Tohle jsem poslouchala už v době, kdy on tahal kačera. Když pak poslouchá Kabáty, mám pocit, že pouští hudbu přesně pro mě.

Později, když si spolu povídáme, mě ujišťuje, že je jen jeden typ kartáče, kterým se dokáže učesat. Vlasy má asi opravdu delší než já. Ale sluší mu to. Obtížné shánění kartáče je ovšem nesmysl, neboť já si ho bez větších obtíží koupila normálně v drogérii. Sice byl trochu dražší, ale je opravdu příjemný na česání.

Nemožné je jen to, o co se nepokusíme

Jednoho dne jsme se s kamarádkou bavily o tom, že by mělo být zdraví prospěšné mít pod polštářem (či v kapse kalhot) pár čerstvých kaštanů. Dívala jsem se před svým bydlením, ale kaštany už zřejmě vysbíraly děti. Nenašla jsem vůbec nic. Ale ona mi říkala, že si je nasbírala právě tam.

Druhý den jsem si na to vzpomněla a rozhodla se, že si jich alespoň pár nasbírám. Jeden, druhý, třetí… těch je. Snad se mi jich podaří nasbírat alespoň deset! Díky důkladnému hledání jsem nakonec našla dokonce více, než jsem potřebovala.

Jen přemýšlím, čí citát to mám v názvu tohoto článku. Google neporadil.

Říjnová předsevzetí a téma měsíce

Na říjen jsem nic moc složitého nevymýšlela. Za téma měsíce a zároveň i předsevzetí jsem si zvolila ZEN. S tím souvisí meditace a to, že se chci už konečně opravdu naučit zazen. Spíše než konkrétní úkoly jsem si poznamenala tři pravidla:

• Každý den prožívej jako nový dar a vychutnávej si jej, jak jen dovedeš.
• Jednoduchost. Hledej jednoduchá řešení, ale ne vždy je zvol.
• Jak by sis přál umíraje, abys byl žil, můžeš žít již nyní. Konfucius

Měsíc depresí

Už minimálně třetím rokem je pro mě říjen horší než jiné měsíce. Práce se samovolně namnoží, počasí se zhoršuje, dny se krátí… Každý rok se potýkám s tím, jak si udržet dobrou náladu, když mám pocit, že se na mě všechno sype. Termíny hoří a přede mnou je jen představa kratších a kratších dní vyplněných nekonečnou prací. Naštěstí tam někde v mlhavé dálce se rýsují Vánoce.

Jak toužím po zimě plné háčkování, pletení či vyšívání za dlouhých zimních večerů. Pití teplého kořeněného čaje, svařáku, chození bruslit, pečení vánočního cukroví, běžkování…

Když tak nad tím přemýšlím, asi jsem si nadělila dárek k výročí i pro sebe. Teď se přede mnou totiž rýsuje další fantastická věc, kterou si hodlám pořádně užít. Jen nad ní nepřemýšlet a nepředstavovat si to, ať pak člověk není zklamaný. Prostě jen další zajímavá věc, která prozáří šeď nudných, nebo spíš upracovaných podzimních dní.

Radost i zklamání z Krásné paní

Minulý týden jsem si pořídila kalendář Krásné paní, který jsem viděla u několika svých známých. Byla to pořádná drahota, ale prostě jsem ho musela vyzkoušet. Možná je tam víc zahradničení, než by se mi líbilo, ale uvidíme. Dnes jsem se od své kolegyně dozvěděla, že si jej pořídila také. A stejně jako já ještě neměla čas se do něj ani podívat. To mě navnadilo a hned když jsem přišla domů, otevřela jsem knížečku, která k němu patří.

Jaké však bylo moje zklamání a rozčarování, když jsem zběžně prolétla očima obsah. To si snad dělají legraci! Tajemství císařovniny krásy, Sissin kult vlasů, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sissiny vonné esence… Tohle všechno by bylo vážně opravdu super, neboť se o Sisi tak trochu zajímám a něco nového bych se o ní dozvěděla velice ráda. Ale co je moc, to je moc. Četla jsem o ní zatím jen jednu knihu – Tajemství císařovniny krásy od Jutty Wellmannové a právě jsem se chystala udělat si pár opisů zajímavých informací. Pro vlastní použití a s uvedením citace. A jaké že jsou názvy kapitol? Sisin kult vlasů. Sisina tajemství krásy: Péče o císařskou pleť, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sisiny vonné esence a tak dál, a tak dál. Možná se mýlím, ale podle všeho to vypadá na prachsprosté okopírování pouhé jediné knihy. Bez uvedení zdroje. A navíc s chybou! – Sisi se má správně historicky psát s pouhým jedním S.

Ach, tak nakonec je přeci jen na boku napsán zdroj. Stačí trochu hledat. No, teď tedy nevím, zda si mám některé informace opsat, nebo se spolehnout jen na to málo, co je v této knížečce. A věčná kontrola, co už mám a co ne, se mi také moc nelíbí. Aspoň mám pocit, že jsem moderní a IN, když už jsem si jednu z jejích voňavek sama udělala. :-)

Všechno je business

Když jsem začínala studovat na vysoké škole, byli jsme všichni milí, hodní a vstřícní. V průběhu let se cosi změnilo. Možná se učitelům podařilo vtlouci nám do hlavy, že žijeme v konkurenčním prostředí. Možná jsme „prostě dospěli“. Nebo jsme se jen stali sobečtějšími.

Přemýšlím, co to i se mnou udělala vysoká škola. Vždyť v prváku jsem ochotně každému – i naprosto neznámým lidem – poskytla svoje přednášky, radu nebo pomoc, stačilo si o ně říci. Ale už ve třeťáku to bylo jinak. Po vzoru svých přátel (nebo oni po mém) jsme s touto štědrostí, jíž bylo v hojné míře zneužíváno, přestali. Proč my bychom měli chodit na přednášky, dřít se s jejich psaním a někdo jiný by měl slíznout smetanu za nás? Proč bychom měli ostatním poskytovat materiály, s nimiž jsme měli tolik práce?

Zrovna tak učitelé neposkytují svoje materiály v plné podobě. To by jim přece na přednášky nikdo nechodil. A co se týče skript, filmů, hudby a dalších věcí… máme tu dokonce autorský zákon. Všechno si můžete koupit. Nikdo vám nedá nic zadarmo, protože sám se přece musel snažit, aby to získal. Je mi z toho všeho trochu smutno, i když moc dobře vím, že je to racionální. Proč bych měla někomu půjčovat knihu, když já si ji musela koupit? Naučit někoho něco, za co jsem tvrdě musela zaplatit?

Do jakých extrémů jsme schopni zajít, krásně ukazuje to, že si lidé v jedné firmě mezi sebou neprozradí, jak udělat něco správně. Ať si na to každý přijde sám, že?

Ale jak řekl můj kolega – know how by se mělo sdílet. Jsme přece jeden podnikatelský subjekt, jedna společnost, měli bychom si pomáhat. Když si budeme každý něco patlat na svém písečku, zdaleka to nedotáhneme tak daleko. Já bych to ráda ještě rozšířila. Všichni jsme lidi a jediná společnost. Žijeme na jedné planetě a měli bychom si být nápomocní. Snažím se tím teď trochu víc řídit. Být víc vstřícná, sama nabídnout pomoc. A míň sobecká.

Zářijová předsevzetí

Na září jsem si vymyslela boj s leností. Problém trochu byl vymyslet, v čem přesně by měl spočívat. Jako předsevzetí jsem si tedy zvolila následující:

• Narovnat se. Člověk se beztak hrbí jen proto, že je líný na sobě pracovat.
• Dokončit sekundární výzkum disertační práce.
• Vybrat jednu knihu z Literárního vzdělávání a přečíst si ji. Zatím byl zvolen Durrell (ano jistě, psal na Korfu) a Čapek, tak uvidíme, jak to s nimi dopadne.
• Projít dva tisíce anglických slov.
• Pročíst materiály ke státnicím.
• Napsat 10 povídek.
• Nakreslit portrét a 10 manga obrázků.
• Žasnout. Nad čímkoliv a kdykoliv.

Červencová a srpnová předsevzetí

Popravdě řečeno jsem o prázdninách na svoje předsevzetí tak trochu zapomněla. Nicméně v prvním měsíci většího volna jsem se snažila dotahovat věci do konce, zejména co se týče mých velkých projektů. Takže prázdniny měly být o píli, řešení problémů, vytrvalosti a trpělivosti. Zkrátka o procvičování dovedností, u kterých mám ještě značné mezery. Nedokážu to přesně kvantifikovat, ale myslím, že jsem se rozhodně zlepšila, neboť jak se říká, trénink dělá mistra.

Červnová předsevzetí

Co se týče zveřejňování předsevzetí, tak jsem trošku zaspala, že? Ale u sebe v bločku úkolníčku je napsaná mám. Jak je plním, to už je ovšem jiná kapitola.

Jako ústřední téma šestého měsíce jsem zvolila vzdělávání. Důvod byl prostý – je to období zkoušek a stejně se mu budu muset věnovat nejvíc, ať chci nebo nechci. Ze svých dílčích cílů jsem nesplnila ani jediný, snad možná ten první.

• Napsat základ 4 kapitol do skript.
• Napsat vědecký článek do Act.
• Přeměnit předsevzetí na SMART a zkoumat výsledky. Co mě dělá šťastnější? A z čeho se stalo pouhé plnění úkolů? + Povídání o tom, co jsem dělala.
• Prostudovat si statistické metody.
• Přečíst si 5 článků v Acta karviniensa a zjistit, co je pro ně typické.

Trochu náročnější cesta

Všem nám bylo jasné, že pojedeme autobusem, neboť pak zaplatíme přibližně šest tisíc za jednoho. Za obětované čtyři dny na cestě ušetříme za každého dalších šest tisíc. Zbytečné peníze nemám, k přátelům letadel se neřadím a dva dny v autobuse určitě přežiju, řekla jsem si. Díky očekávání toho nejhoršího: děsná nuda, bolavej zadek, vedro, hlad a žízeň, jsem si cestu téměř užívala, protože jsem se dostatečně připravila jak věcmi materiálními, tak i nervama. Počítala jsem s tím, že mě tohle všechno potká a navíc se budu nudit. Skutečnost ovšem byla jiná. Přesezená jsem trochu byla, ale seděla jsem s fajn povídavou paní, a tak jsem se vůbec nenudila. Místo toho jsem se dozvěděla spoustu zajímavého a taky si trochu pokecala.

Naše cesta začala už v úterý 7. srpna, kdy jsme se museli dopravit do Brna, abychom mohli brzy ráno ve středu nastoupit do autobusu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Ve středu vstávám ve tři čtvrtě na pět a moc se mi nechce. Autobus Hellasu, cestovky se kterou jedeme, má vyjíždět v šest dvacet z bývalého autobusového nádraží naproti hotelu Grand. Má zpoždění a s nakládáním zavazadel jsou celkem zbytečné zmatky. Budou nás vysazovat různě, tak si chtějí udělat v bagáži pořádek, aby to pak nemuseli vytahovat někde zezadu, ale to by to musel mít na starosti jen jeden člověk a dobře si to promyslet, takhle se totiž docela nadřou.

Autobus je dvoupatrový. Sedím nahoře úplně vpředu. Zrovna tam jsem moc nechtěla, protože to považuji za nebezpečné místo, ale nakonec je to prima, neboť se celou cestu mohu báječně kochat výhledem. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Večer ve čtvrt na sedm před sebou vidíme vrch u Bělehradu. Nenáviděná položka v křížovkách, neboť si vždycky jen chvilku pamatuji, že se jmenuje Avala. Je to obyčejný kulatý kopec s vysílačem, nic zajímavého.

V autobuse je nás osmdesát jedna a na jedněch hranicích máme drobný problém s tím, že nějaký mladík odevzdal jak pas tak občanku, a oni byli trochu zmatení z toho, že je nás 81 a oni mají o doklad navíc. Tak ho řidič drobně sprdnul. Nervozita řidičů byla více než pochopitelná, neboť se od nich na hranicích očekávalo, že celníkům donesou pivo nebo cigarety. Alespoň tak mi to řekla moje spolucestující. Nejprve jsem jí nevěřila, ale když jsem pak viděla, jak to na srbských i makadonských hranicích opravdu tak bylo, cítila jsem značné pohoršení nejen kvůli tomu, že mi to připadá neetické – je to přece jejich práce – ale taky proto, že nás tam stejně vždy nechali alespoň hodinu čekat.

Ve čtvrtek v pět ráno přesedáme do autobusu k Řekovi, který nás doveze na trajekt. Plujeme jím z Igoumenítsy asi hodinu a půl. Tajně doufám, že pan Debil, který musí mít ke všemu připomínky a nejraději by dirigoval odjezdy z přestávek u benzínek a možná i řídil autobus, nepojede s námi. K mému překvapení se moje přání na posledních chvíli splní, neboť sice bydlíme ve stejném městě ale opravdu hodně daleko od sebe. Před trajektem v Kerkyře nás čeká štíhlá snědá tmavovláska Šárka, která nás rozděluje do dvou autobusů. Za hodinu bychom se měli dostat to Acharavi. Mezi tím nám vykládá o ostrově. Říká se mu smaragd Středomoří, protože je celoročně nádherně zelený, a to i přesto, že tu v létě téměř nikdy neprší. Její nadšení je nakažlivé a ostrov si za těch pár dní zamiluji. Ovšem, nemá na tom podíl jen ona. Z Acharavi pokračujeme do Almyros, těžko říct, co to vlastně je… Já mám pocit, že snad část Acharavi, která je takto pojmenovaná. Podle mapy to ale vypadá, že snad jen hotel poblíž kterého bydlíme a v průběhu našeho pobytu se přejmenuje. Různým druhům ubytování se tu místo apartmánů nebo bungalovů říká studia. My bydlíme ve studiu Liberty v pokoji s číslem jedna.

Klub cestovatelů

S bývalou kolegyní jsme si domluvily srazík s tím, že už jsme se dlouho neviděly. Má ve zvyku chodit pozdě, a tak jsem ani já nijak zvlášť nespěchala. Vzala jsem si s sebou knihu a v klidu zamířila do čajovny. Upřímně řečeno, možná to pro mě bylo lepší, než ti věčně perfektně na minutu přesní lidé, kteří jsou pak přirozeně nervózní, kde jste vy. Věděla jsem, že mě od Janči nečeká žádný sprďan, i kdybych přišla o pět minut později.

Dala jsem si nepálský čaj, které mám obecně ráda. Ani tentokrát nezklamal. Jen jsem se podivila nad lžičkou – přece si čaj nebudu sladit?

Když kamarádka dorazila, objednala si jasmínový čaj a podle všeho si ho taky vychutnala. Akorát čokoládu jsme nestihly. No, tak zajdeme zase někdy jindy :-).

Starý dvůr

K mým oblíbeným čajovnám rozhodně patří Starý dvůr na Mendlově náměstí v Brně. Z nějakého neznámého důvodu mi tato čajovna připadá jiná než ostatní. Taková víc domácí. Jako starý známý. Vždycky váhám, jestli je to „D“ velké nebo malé. Zdá se, že malé, alespoň tak to mají na vlastních stránkách.

Do čajovny jsme nedávno zavítaly s kamarádkou a pochutnaly si na yogi a medové orchideji, jejíž název v čajovém lístku zněl Phoenix mi can xiang. Byl to zvláštní oolong, který mi chutnal. Nic světoborného, co by mě ohromila, ale příjemná chuť, kterou mě bavilo popíjet snad tři hodiny ne-li déle.

Dobrý dojem udělala i milá a ochotná slečna čajovnice a sladký kuskus, který mi připomněl, že jsem ho tu už kdysi měla a od té doby si ho občas sama dělávám. Nadchly mě také vílí karty, které jsme si jen tak ze zvědavosti s kamarádkou vyložily. Dozvěděly jsme se, že bych se měla věnovat detoxikaci a udržet si nad povinnostmi nadhled a ona by se určitě měla vypravit do přírody.

Poslední dovolená

Už je to skoro měsíc, co jsem se vrátila z dovolené. Je to děsný, jak ten čas letí. A nejhorší je, že jsem tu o Korfu nenapsala ještě ani řádek. Rozhodla jsem se to dnes napravit, a chci napsat všechno hned.

Vlastně jsem do poslední chvíle nevěděla, kam přesně pojedu, neboť jsme zájezd vybírali jako last minute. A kdybychom nic dobrého nenašli, jeli bychom asi autem do Chorvatska. Vůbec by mi to nevadilo, protože Chorvatsko mám moc ráda. Za ta léta, co tam jezdíme, mám pocit, že už ho důvěrně znám a připadá mi to skoro jako bych jezdila na prázdniny k babičce. Chorvatům je i celkem dobře rozumět, na jejich veku místo chleba už jsem si taky zvykla… ale konec rozjímání a zpátky k dovolené.

Letos jsem tedy navštívila pro změnu Řecko. Korfu, jak mu říkají jenom cizinci, ale já se tohoto označení budu držet, aby se nám nepletlo s hlavním městem označovaným Corfu town nebo Kerkyra, jak mu říkají ostrované. Týž výraz používají pro celý ostrov. V mém pojetí tedy zachovám klasiku u hlavního města – Kerkyra – a naopak cizácký výraz pro ostrov – Korfu.

Údajně je to největší a nejsevernější řecký ostrov. Přitom to ale není žádný velikán, neboť na délku má devadesát kilometrů a v nejširším místě čtyřicet pět kilometrů. Leží na rozhraní Jónského a Jaderského moře a má více než sto tisíc obyvatel, přičemž asi třetina jich žije v hlavním městě.

Dobrá čajovna

Minulý týden jsem zavítala do Dobré čajovny a dala si své oblíbené matcha latté, zde nazývané „Vychlazené Kyoto Kinen“. Bylo brzké odpoledne. Hudba hrála potichu a v čajovně skoro nikdo nebyl. Připadala jsem si jako v jiném světě. Pološero, klid, krásně psaný čajový lístek… I když jsem tam šla s tím, že budu pracovat (či studovat), nakonec jsem neodolala a pustila se do psaní básní.

Čaj jsem vypila až příliš rychle a nic dalšího jsem si už dávat nechtěla. Ještě mě napadlo, že si ho pořídím domů, abych si ho mohla udělat levněji a kdy se mi zachce. Mladý sympatický čajovník byl opravdu příjemný, ale vysvětlování přípravy mu moc nešlo. Nebo jsem byla trochu zabržděná já. Těžko říct, ale nakonec jsem se dozvěděla co a jak. Teď už zbývá to jenom vyzkoušet.

Miluju psaní na počítači

Po více než měsíci jsem konečně zasedla k počítači. Moje prsty jako by za tu dobu ztuhly. Chvíli jim to trvalo, než si vzpomněly, co mají dělat. A pak se rozeběhly po klávesnici. Nejprve jen zlehka, dotýkaly se jí něžně, jako by jí nechtěly ublížit, jako by váhala, zda vůbec smí. Byl to úžasný pocit. Dělat něco tak prostého a přitom tak důvěrně známého. Nejspíš mi to hodně chybělo. Ruce mám trochu nemotorné, jak si odvykly, ale zakouším pocit štěstí a spokojenosti. TOHLE mi jde. Tohle umím. Jsem v tom dobrá. O kolika věcech tohle můžete říct bez špetky zaváhání, bez ruměnce ve tvářích, bez pocitu, že se chlubíte. Je to čistá pravda, není o tom pochyb. Moc toho není.

Navíc se k tomu přidává nikdy neustupující fascinace počítačem. Jak je to zvláštní, tento výtvor člověka. Psací stroj dokážu pochopit. Má klávesy, a když je stisknete, připlácnou inkoustovou pásku (nebo co to je) na papír a otisknou se do něj. Funguje to jako razítko. I tak je fascinující, že slova a myšlenky, to co cítíte, se najednou objevuje na papíře. Má to fyzickou podobu. Počítač je pro mě mnohem magičtější. Mačkám klávesy a na obrazovce se objevují písmenka, aniž by je tam cokoliv vyráželo. Nejsou tam nesmazatelně a navždy vyrytá. Mohou snadno zmizet, když najdete vhodnější výraz.

Fascinuje mě, jak rychle můžete šířit své myšlenky a kolika lidem naráz. Pamatuju si, jak zdlouhavé to bylo s psacím strojem, i když měl člověk kopírák a mohl tak napsat třeba dva dopisy najednou, nebo jeden a kopii si mohl nechat. Mohla jsem snadno kamarádka převyprávět, co zajímavého jsem se dočetla v nějaké knize. Ale jak směšné se to zdá, když máme počítač. Takhle jim to můžu i poslat a ony to uvidí prakticky ihned. A když k tomu ještě připočtu scanner.

Škoda, že máme tak fantastické věci, které nám usnadňují práci a umožňují lepší komunikaci a všechno a my jsme tak hloupí, že se omezujeme různými zákony (včetně autorského), byrokracií a vším možným. Vždyť už jenom možnost tak snadno a čitelně psát (dokonce s kontrolou některých chyb) by nás měla dělat každodenně šťastnými.

Nuda o prázdninách?

So 28. července 2012

Doma jsem se objevila už ve čtvrtek a udělala si tak prodloužený víkend. Brzy jsem pochopila, proč mohou někoho prázdniny doma nudit. Neměla jsem na víkend žádné povinnosti ani plány, což je u mě nezvyklé.

Dovolte mi malou odbočku k vysvětlení, proč tento stav (nudu doma) neznám. Jsem celkem aktivní a prázdniny jsem měla už v dětství hodně „členité“. Asi tak polovinu jsem jich strávila doma a polovinu kdesi jinde.  V období po pubertě jsem byla i pět týdnů u moře. Takže nuda doma o prázdninách pro mě byla dost nepředstavitelná. Vždyť já se i těšila, že někdy budu doma.

Nejprve jsem se tedy ozvala kamarádkám, že něco podnikneme, ale smůla – v pátek ani sobotu neměly čas nebo chuť. Naštěstí se mi jedna ozvala ještě předtím, a tak jsme na dýzu vyrazily jen ve dvou. Co ale s celým dnem? Ukázalo se, že čtení je skvělý nápad. Inspirovalo mě ke kreslení, vytrhání kopřiv – hodí se na čaj i na vlasy a zahradě to taky nevadí. Pak mě zase něco přivedlo k háčkování, a tak jsem se pustila do jednoho většího (dalšího! :-(… ale co už jsem taková) projektu. A ještě si zkusila vyrobit parfém. A co je nejdůležitější? Že mi sobota připadá nekonečná a krásně si ji užívám, přestože na mě nikdo nemá čas.

Na tento prodloužený víkend jsem neměla naplánováno téměř nic. Tedy jistě – měla bych dokončit (nebo začít?) svůj Velký jarní úklid a zbavit se všech kostlivců hluboko v šuflatech a vzadu ve skříních. Netuším, ani jakou mají podobu, protože jsou dobře ukrytí, ale měla bych pár tipů: bílé mrkváče, které už opravdu nikdy nosit nebudu, Lego, omalovánky a papíry, které jsem si „Někdy“ chtěla přečíst. Obdobně bych mohla něco provést s těmi příliš dlouhými kalhoty, širokýma šatama a dírou na zadku mých oblíbených džínsů… Nutně musím dopsat deník z dovolený, dokud si něco pamatuju. A navíc jsem šíleně dlouho nekreslila. A taky mám tradičně půjčenou obrovskou hromadu knih, která se mi nejspíš ještě navýší, protože jsem horlivě objednávala. (Ať žijou rezervace a nákupy přes internet!)

Čtu teď od Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ – musím ji urychleně vrátit – a tak jsem na základě jedné povídky doplnila další body do svého víkendového programu. Autor se prý kdysi ocitl ve finanční nouzi, a když žádal děkana o půjčku, ten mu ji zamítl, neboť v žádosti chyběly věci pro radost. Proto jsem doplnila, že si budu číst, kreslit, plést nebo háčkovat a slunit podle toho, jak budu mít chuť. Dodržela jsem to parádně.

Trápí vás horko?

Někdy během prázdnin jsem objevila fantastický recept na osvěžení – voda s citronem. Jednoduché, prosté a přitom tolik účinné. To mi připomíná, že tu nikde nemám článek Jak se ochladit. No, to musím co nejdříve napravit, i když to už možná letos nebude potřeba. Teda, doufám, že teplo ještě bude, ale ne takové, abychom padali horkem, i když to klidně taky.

K dalším tipům bych zařadila co nejtenčí bavlněné nebo ještě lépe lněné oblečení. Žádná umělotina, pod kterou se budete zbytečně potit. Ale stejně jako Arabové můžete být klidně celí zahalení. Na slunci jsou dlouhé vzdušné šaty někdy mnohem lepší než plavky. Neptejte se mě proč, ale vím, že to funguje.

Já nespěchám, já byla v Řecku

K tomuto nadpisu snad ani není třeba psát článek. Napadl mě, když jsem šla ráno po ulici a viděla milého chlapíka, kterak rozdává Metro: „Tady paní a tady slečně.“ Spěchá, protože stojí na rušné zastávce, kde je spousta lidí. Někteří ho přehlíží, jiní se k němu hrnou a všichni spěchají. Jdou rychle a mračí se. Utíkají na tramvaj nebo trolejbus. Připadají mi směšní. Copak jim něco uteče?

I když mě společně s příjezdem z dovolené opustila fantasticky dobrá a jásavá nálada a víceméně se plácám ve smutku a povinnostech a snažím se nepodlehnout sklíčenosti z návratu a ze všeho, pomalost mi zůstala. Není kam spěchat. A proč se vlastně honit? Můžete dělat věci rychle, ale není důvod být při tom mrzutí?

Občas vás něco zpomalí. Tak se nevztekejte a využijte toho. Dopravní zácpa vám umožní v klidu si přepudrovat nos nebo kouknout na mobil či složit básničku, zamrznutý počítač vás posílá koupit si svačinu nebo si udělat kafe… Udělejte ze „ztraceného“ času nádhernou chvilku a už vám nikdy nebudou vadit fronty a kolony, kterým se stejně nevyhnete, i když budete láteřit.

P. S.: Všude s sebou mějte knihu nebo slovníček a v případě fronty (i v obchodě) můžete vesele ignorovat všechny podmračené ksichty a číst si třeba ze sbírky vtipů. Pro ty ještě odvážnější – můžete si s sebou nosit háčkování do městské hromadné dopravy. A na Vánoce pak můžete stromeček ozdobit hvězdičkami, které vznikly při „ztraceném čase“. Dám vám sem pak fotku, jak se to povedlo mně :-).

Všechno souvisí se vším

Pilně pracuji. Poctivě prohledávám přednášky, poutavá povídání… prostě píšu pracovní pojednání. Při prohlížení pořádné publikace plné prapodivných pojmenování potkám právě prodiskutovaný pojem.

A pak, že člověk z práce neblbne... a to jsem zpátky jen jeden a půl dne. Pro ty, kteří nepochopili, hledala jsem ve slovníku cizích slov a narazila na oblíbenou řeckou pochoutku včetně její přípravy:

tzatziki = řecký jogurt se strouhanou okurkou a olivovým olejem, ochucený česnekem, mátou a pepřem.

A dneska ho budu mít k obědu... jen pochybuji, že bude mít tu správnou kvalitu.

Co dělá dovolenou?

Pustila jsem se do psaní závěru vyprávění o Šumavě a napadlo mě jednoduché shrnutí – užila jsem si to. Jak je to ale možné, když nám počasí tolik nepřálo? Tak deštivý týden jsem snad ještě nikdy nikde nezažila. Vydařenost dovolené tedy zas tak moc nezáleží na počasí. A na čem teda záleží?

Jak je možné, že se mi dovolená vydařila, i když počasí bylo, že by ani psa nevyhnal? Za krásnou dovolenou zajisté mohl náš postoj a optimismus – stále jsme (marně) doufali, že druhý den už bude lépe. A pozitivní postoj spočíval v usilovném hledání kladů. Co byste viděli dobrého na tom, že celý den lije jako z konve a jste celí mokří?

Zaprvé, nepotřebujete tolik pít. To se celkem hodí, když si všechno nesete na zádech, vodu není kde koupit a prodejnu potkáte třeba jednou za tři dny nebo taky vůbec. Zadruhé se nemusíte bát, že budete mít úpal, úžeh a nebo že se spálíte. Nemusíte se otravovat s mazáním proti sluníčku. Nejste unavení z obrovského horka, ve kterém byste se raději koupali, než někde capali. A taky pak nejste celí mastní. A začtvrté – když už máte celé boty mokré, je vám fuk, jak moc špatnou cestou půjdete. Nemusíte se vyhýbat kalužím a hledat nejsušší cestičku, prostě si projdete bezstarostně středem louže a hotovo. 

Určitě nám tedy prospěl pozitivní přístup, který ale nebylo vždy snadné si udržet. Aby se dovolená zdařila, bylo nutné, mít s sebou někoho, kdo vás nenechá klesnout až na dno, když už jednou tu blbou náladu máte. Srandičky, humor a vzájemná podpora. S každým by to tak dobré nebylo. A taky jsme potkávali fajn lidi kolem nás. Všichni byli moc ochotní a milí. Poradili, pomohli, pohlídali batoh…

Jistou určitou roli sehrálo i vybavení, i když v tomto směru se nám zrovna moc čím pochlubit. V mém spacáku mi byla zima, takže jsem se do něj musela úplně zakuklit a pak si ho „zadýchat“. Pláštěnku by to chtělo tvrdší a delší a batoh s pláštěnkou nebo nepromokavej.

Na té správné dovolené by také neměla chybět překvapení, která všechno naplánované náležitě okoření.

Důležitým bodem pro mě byla otevřenost. Jak celý rok hodně plánuji, šiklo se mi, že tady jsme neplánovali skoro nic. Kolik toho ujdeme záleželo – až na dvě výjimky – jen na našich silách a chuti. Flexibilita mého společníka mi dala neuvěřitelné možnosti, takže jsme mohli během dvou dní navštívit dvě města, která v původním plánu nebyla. Naprostá svoboda a možnost zajít do kteréhokoliv obchodu, muzea či galerie mě naplňovala spokojeností a pocitem štěstí. Mohla jsem dělat úplně všechno, co bych si přála. Dovolenou tedy dělá možnost „dovolit si užívat“.

Nakonec bych ráda ocitovala jednoho pána z Vyššího Brodu, který měl naprostou pravdu: „Jsou dva a to jim stačí!“

Putování Šumavou 2. část

Z Nového Údolí jsme vyrazili po žluté turistické značce do Stožce. Protože jsme čekali, až přestane pršet a ono nepřestalo, dorazili jsme tam v nepříliš vhodnou dobu jak na oběd tak na snídani. A tak jsme šli dál. Později mi bylo líto, že jsme nehledali místní informační centrum, kde bych jistě získala další vizitku a razítko. Navíc by mělo být nejspíš nově otevřené. Za Stožcem jsme chtěli odbočit na modrou a podívat se ke Stožecké kapli, ale nějak se nám to nepovedlo, a tak jsme si pak udělali asi čtyřkilometrovou zacházku. Výšlap je to opravdu slušný a také pro jistotu pořádně prší. Ale kaple je opravdu krásná, i když jen zvenku. Uvnitř čeká na opravu, a tak je veřejnosti uzavřena. To ale neznamená, že se tam nedá fotit. Původně na tomto místě snad stával Stožecký hrad.

Po modré jdeme do Českých Žlebů, kde je opět jen pár baráků a nikde nic. Snad jen potůček s hastrmanem. 

A dál do Lenory. Zase je tak nějak všelijak, ale k večeru se vyjasňuje. Jdeme se za vesnici podívat na rechle, zvláštní druh mostu usnadňující plavení dřeva díky vystrčeným kládám, které umožňují korigovat jeho množství. Jsou památkou UNESCO.

Prohlížíme si místní galerii skla i muzeum skla spojené s informačním centrem. Navštěvujeme obchod a radujeme se z toho, že si můžeme něco koupit. I když o koblížcích si můžeme leda tak nechat zdát. Také okukujeme obecní pec u silnice, kde se každou poslední sobotu v měsíci peče chleba.

Modrá nás vede do Zátoně, kde v Muzeu lesů ČR strávíme snad tři hodiny. Prohlídka je zajímavá a po dlouhé době jsme asi jediní návštěvníci. Mladý kluk – průvodce je z nás trochu nervózní, ale je tak ochotný, vše nám ukazuje a něco nám říká, že jsme naprosto spokojení. Lepší než kdejaký světaznalý frajírek. 

Cestou k Boubínskému pralesu se trochu ztratíme, protože se nám nechce jít z kopce, i když tam modrá vede. Naštěstí mám s sebou chlapa, který vymyslí, kudy si to můžeme zkrátit, abychom přišli tam, kam chceme a všechno viděli. Obejdeme kousek pralesa po zelené a pak se u Boubínského jezírka opět napojíme na modrou. Prales je za plotem, ale i tak je na co se dívat. Zrovna neprší. Jsme zklamaní, že nikde nevidíme alespoň kousek Krále smrků, alespoň že jsme z něj viděli kruh v tom muzeu lesů.

Pak se zase ztratíme, nebo spíš přehlédneme, že modrá odbočila a pokračujeme po zelené. Výstup na Boubín je tedy delší cestou, ale možná není tolik strmá. Překvapí mě, že je na něm rozhledna. Nelezu sice až nahoru, ale prý je odtamtud fajn výhled. Snad až do Sušice. Tak to máme zase jednou kliku, že neprší a není mlha. Boubín je totiž taky pořádný kopec – má 1362 metrů. A pak už jen šupky dupky do Kubovy Huti.

Na všechno se dá zvyknout

K tomuto článku mě přivedl Fulghum, tedy jeho kniha, kterou právě čtu. Téma už mi v hlavě šrotovalo od té doby, co jsem se vrátila z Belianských Tater. Tam mě totiž překvapilo, jak snadno jsem si zvykla na obrovská vedra prvního červencového týdne. Podobně mě ještě předtím překvapovalo, jak dobře snáším vedro a příšerný vzduch v kanceláři. I když s tím aktivně bojuji, pořád je tam jako v tropech. Aspoň banánovník je spokojený.

Z vlastních pozorování jsem usoudila, že za tři dny si na Šumavě zvyknu i na velice těžký batoh, 15 kilo. (Nedivte se těm různým údajům, zpočátku měl můj „mazlík“ krásných 17 kilo, ale postupně se ujídalo jídlo a věci různě přehazovali tak, abych to měla lehčí, nebo abych nesla věci, které mohou být mokré. Konečná a nejnižší váha, když jsme dorazili byla asi 11–13 kilo.) Měla jsem pravdu, bez obtíží jsem si na to zvykla a záda nebo ramena mě kupodivu nebolela ani v prvních dnech.

Na jednu stranu mi to připadá fantastické, že si člověk může téměř na cokoliv zvyknout. Umožňuje mu to přežít. Je díky tomu flexibilní a určitě mu to prospívá. Může změnit školu, zaměstnání, partnera, přestěhovat se dokonce na jiný kontinent a pravděpodobně se s tím vyrovná. Na druhou stranu si říkám, že existuje spousta věcí, na které bychom si nikdy zvyknout neměli. Pořád bychom se měli bránit a vzpouzet. Ať už jde o tak vážné věci jako diktaturu, válku a zabíjení, domácí násilí, týrání dětí nebo zvířat nebo pouze to, že se k vám někdo nechová hezky (partner vám nevěnuje pozornost, sestra si na vás otvírá pusu, nebo vám šéf činí nevhodné návrhy…).

Šumava – krásná i divoká

Doopravdy dobrodružný a náročný byl den, kdy jsme se rozhodli vystoupit na Plechý, nejvyšší vrchol Šumavy. Vycházeli jsme přibližně z 800–900 metrů nad mořem a měli se dostat na 1378 metrů. Túra by to byla náročná, i kdyby bylo přiměřeně chladno, ale nám nechutně pršelo a navíc se ze Smrčiny přidala i pořádná mlha.  

Před Plechým jsme si ale dali takovou malou chuťovku – Smrčinu (1338 m). Kopec asi nic moc náročného, nevím, těžko soudit, když jsme se věnovali úplně jiným věcem. V národním parku je zákaz chodit mimo označené cesty a silnice. Tady se nemuseli bát porušení, protože všude rostlo borůvčí, kterým by bylo dost obtížné se prodírat. Problém byl, že místo cesty tam byl potůček či bahýnko. Nechtěli jsme utopit a totálně zničit boty, a tak jsme se zuli. Voda i bahno byly příšerně studené, a tak jsme sem tam museli jen tak zastavit na drnu trávy, aby se mi nožky zahřály tak, abych mohla zase kousek jít. Pravdou je, že jsme úplně zapomněli, že neseme nějaký batoh. Kilometr brodění byl víc náročný, než by si člověk dovedl představit. Věčné zapadávání, klouzání a nechutná lezavá zima od nohou. Teď mě napadá, zmínila jsem už, že jsme všechny dny byly v kraťasech, protože dlouhé kalhoty byly mokré na nohou nepříjemné a studily. Stejně by nestihly vyschnout než přišel další déšť, zatímco nohy uschly rychle a na chladný vzduch si taky zvykly. Jen ráno při vylézání ze stanu jsme sem tam protestovali, že je zima. Nakonec nohy vydrží asi všechno, chudinky. Byla už jedna hodina, když jsme se vyhrabali nahoru. Mokří a značně špinaví. Otřeli jsme si nohy papírovými kapesníky a do okolního borůvčí. Na vrchol vedla malá odbočka už téměř po rovince, tak jsme tam došli a zjistili, že i v Rakousku může být hnusně, neboť vrchol byl už za hranicí a my se poprvé setkali s mlhou, která by se dala krájet. Vítr mi trhal pláštěnku, a tak jsme jen podívali, že tam je jakýsi vlek a šupajdili pryč.

A nyní je ten správný čas – když už vylezete jeden nechutný kopec a rozhodně nemáte v úmyslu se vracet stejnou cestou a jinudy to nejde – aby přišla pořádná mlha, značka se objevovala jen sem tam, takže každou chvíli hrozilo, že slezete dolů do Rakouska, a aby sem tam sprchlo, abyste nezapomněli, že jste na Šumavě. Výraz „krásná“ je v tuto chvíli v názvu spíše ironický. Ze Šumavy vidíte víceméně jen cestu pod nohama, a když dýl mžouráte do mlhy, objevíte pahýly stromů. Nic. Mrtvo, žádný život. Všechno je šedivé. Připadám si jak na Měsíci. Pustá, nehostinná, prázdná krajina s močálem místo cesty. Tohle má být ta krásná zelená Šumava? Národní park, první zóna? Místo, které je potřeba chránit před zásahy člověka? Vždyť tu nic není!

Málem se ztratíme – zase špatně označená červená! Ze Smrčiny klesáme dost strmě mezi skály a borůvčím – cesta mi připomíná Vysoké Tatry nebo taky schody – k Hraničníku a na Studničnou (1159 m). Někde tam asi pod Studničnou obědváme. To už delší dobu nenesu svůj batoh. Jednou za čas si totiž potřebuji odpočnout a tady nebylo kde. Navíc pršelo. A tak mi byl batoh odejmut a já si hopkala pěkně nalehko. Ještě mi k tomu přibyla lepší (teplejší, delší, tvrdší a s dlouhými rukávy) pláštěnka, protože mi vážně byla zima, byla jsem unavená a měla strach. V takovéhle divočině nemůžeme přespat ani na nouzovém nocovišti a přitom zůstat zdraví.

Dovolte mi malou odbočku ohledně nouzových nocovišť. Je to fantastický nápad správy národního parku, jestli se nemýlím. A mělo by jich být pět. Na naší trase jsou ale pouze dvě. Jsou to ohraničená místa, na kterých můžete legálně postavit stan a jednu noc tam přenocovat. Udělali to pro turisty, kteří chtějí přejít Šumavu po červené, přesně jako my. Nejspíš se jim tam spousta lidí poflakovala jen tak a stanovala si, kde je napadlo. Tohle by tomu mohlo zabránit, protože když někde můžete, proč byste si tam neustlali. Lepší než dostat pokutu, ne? A pro krajinu i zvířátka je to také určitě přijatelnější. Samozřejmě pro dobrodruhy, kteří chtějí nocovat sami a v divočině to není to pravé ořechové, ale těch snad nebude tolik. Jedno takové přehledně označené nocoviště tedy bylo naším dnešním cílem. Nikde jinde by se stejně nedal postavit stan.

Po obědě jsem se cítila líp a byla spokojenější. Nabrala jsem síly a nevěděla, co je před námi. Za pár kroků se objevil kopec. Rozhodně nevypadal nezdolatelně. Byl strmý tak 15°, ale relativně krátký. Ukázalo se, že tato domněnka byla velice špatnou. Strmý byl, ale krátký rozhodně ne. Značka nám v podstatě úplně zmizela a po většinu času bylo vidět jen tu rakouskou (mezi dvěma červenými pruhy jeden bílý) a často ani tu ne, ale když víte, že máte vylézt na kopec, nemůžete se ztratit. Jen abychom neminuli to nocoviště!

Kopec byl nekonečný a zákeřný. V mlze to vypadalo, že tam, kam vidíte naposledy, už je konec. Po zkušenostech z Tater jsem v to raději nedoufala. A bez batohu se mi nešlo zase tak špatně, i když se mi pláštěnka pletla mezi nohy a cesta vypadala, jako když jdete po schodech. Na několik kamenů mi musel přítel pomoci. Jak z filmu mi připadala scénka, kdy mu ujela noha a až po koleno se zabořil do bahna. „Vezmi batoh!“ řekl a hrabal se ven. V první chvíli jsem se hrozně lekla, jestli se mu něco nestalo, ale když jsem viděla, že je jen strašně zablácený, musela jsem se (asi i úlevou) trochu smát. Čekala bych, že bude naštvaný, ale místo toho se na mě podíval, jeho nálada se změnila o sto osmdesát stupňů a smál se taky. Fantastický zážitek uprostřed Plechého. Boj proti nepřízni počasí. Trvala jsem na tom, že teď už si batoh ponesu. Byla to nečekaná zátěž a brzy jsem si uvědomila, že to dlouho nevydržím. Ale nebyla jsem jediná, kdo už byl na konci se silami. V jednu chvíli mi to uklouzlo a šup, už jsem se válela v borůvčí. Teď jsem pro změnu vyděsila jeho, sebe vlastně taky. Stačilo málo a mohla jsem z jednoho toho velkého kamene spadnout dozadu. To by asi bylo dost špatné. Ale nakonec jsme ten Plechý taky dobyli. Byla tam bouda, a tak jsme do ní hned zalezli. Brzy se k nám přidala rodinka se dvěma dětmi asi tak v pubertě. Přišli po žluté a my zjistili, že na ní je to nouzové nocoviště. Tam někde dole, pod Plechým u Plešného jezera. A sakra!

Prý přehledně značené a na červené turistické značce! Byla jsem dost naštvaná, protože jsem nevěděla co si počít. Navíc jsem zjistila, že mám celý batoh mokrý, protože nevydržel nápor deště, když nebyl schovaný pod mou pláštěnkou. Paráda – mokrý spacák i kalhoty na spaní, taky náhradní trička a kdovíco ještě. Dostala jsem strach, že zítra budeme muset někam dojít a jet domů, protože nemám v čem spát a v kraťasech určitě nastydnu. A měli jsme přece dojít do Kubovy Huti, k tomu Boubínskému pralesu… Od pusy nám šla pára a do boudy dost táhlo.

Rodinka brzy vyrazila pryč, tentokrát po cestě, kterou jsme my přišli. Dost nás překvapilo, že s sebou měli kola. Cestou nahoru je nesli. No, dolu je pak zcela jistě nesli taky. Vůbec mi nepřipadal divný dívčin výraz, který jasně říkal, že by to zpropadené kolo nechala nejradši tady nahoře. Ať si ho klidně někdo vezme. S kolem bych se v tomhle hnusu dolů taky vláčet nechtěla. Chlapík nám řekl, ať v boudě přenocujeme a rozděláme si na zápraží oheň, že v tomhle počasí stejně žádný strážce parku chodit nebude. Přenocovat jsme se rozhodli a všude jsme rozvěsili věci, aby pokud možno proschly a taky aby moc nefoukalo případnými dírami a netěsnícími okny. Ale na oheň jsme neměli odvahu. Vlastně odvahu možná i jo, to jsme byli i dost zoufalí a zmrzlí, ale svědomí nám to nedovolilo a venkovní mlha a déšť by stejně taky byly proti. 

Noc nebyla tak zlá, jak jsem očekávala. Vyspala jsem se docela dobře a ani jeden jsme nenastydli. Možná zázrak. Věci sice neproschly, teda kromě kalhot, která jsem si oblékla přes kraťasy, abych je usušila vlastním teplem. Ale aspoň nám tam neteklo! Ráno jsme všechno posbírali a vyrazili vstříc mlze a dalšímu dešti. Brzy jsme došli na Trojmezí, kde jsme se „museli“ vyfotografovat, neboť je tam státní hranice tří států. Sousedí tam spolu Česko s Německem a Rakouskem. Pokračovali jsme na Třístoličník, kde jsme si spíš na protest vylezli na malou vyhlídku na skalách. Pochopitelně nebylo vidět vůbec nic. V hotelu měli německé ceny, a tak jsme se tam vůbec nezdržovali a zamířili do Nového Údolí. Ovšem najít červenou bylo tentokrát nemožné. Nejprve jsme došli na jakousi další vyhlídku, tak jsme si alespoň prohlédli kapli, která u ní stála a pak se vrátili zpět. Důkladně jsme to promysleli a vydali se po některé z cest směřující dolů. Zjevně jsme se tak docela netrefili, ale už se nám nechtělo vracet, a tak jsme usoudili, že když přijdeme do Haidmühle, uděláme si možná jen malou zacházku a do Nového Údolí to bude jen kousek. 

Brzy jsme pochopili, proč cestou potkáváme tolik turistů. „Dole“ (a v Německu!) je totiž krásné slunečné počasí, a tak všichni vyráží na výlet. Těžko mohou tušit, že nahoře je nechutná mlha a případně i nekončící déšť. Šlapalo se nám moc pěkně, cesta byla příjemná a nakonec jsme došli i na silničku, po které se šlo ještě lépe. Žádná auta, smrad z výfuku, nic. V lese jsme uviděli krásnou kapli Marienkappele – Glockenspiel. Netuším tedy, proč je tam napsané „zvonkohra“, ale byla opravdu moc pěkná. A taky byla otevřená a měli v ní pohledy za 30 centů, ale ty já neměla. Tak jsem si žádný nevzala. Jen jsem obdivovala vitrážovaná okna.

V Haidmühle, česky se mu říká Borský Mlýn, jsme se moc nezdrželi. Ani se mi nechtělo hledat informační centrum. Škoda, mohla jsem mít nějaký německý pohled a razítko. Pokud to teda mají. Slunce příjemně svítilo, tak jsem se přezula z mokrých bot do žabek, abych na chvíli ulevila svým nohám. Byla to paráda. Ani jsem si už nepřipadala moc divně. Dokonce jsem se vysvlékla jen do jednoho trička. Nebyl pařák, ale bylo hezky. 

Když jsme dorazili do Nového Údolí, kupodivu ještě pořád svítilo slunce, ačkoliv jsme byli v České republice. Připadalo nám to tak nezvyklé, jako by to bylo něco svátečního. Měla jsem pocit, jako bych přežila havárii letadla. Prožila jsem něco velice mimořádného a teď byl čas slavit, že jsme to zvládli. Posunuli jsme svoje hranice (alespoň já) a dokázali to, co bychom dříve nepovažovali za možné. Přece jen jsem počítala s tím, že by tahle dovolená mohl být pořádný „záhul“ kvůli tomu batohu. Ale teď svítilo slunce, seděli jsme u stolku u krčmy Vagón a botasky se sušily na sluníčku. Dala jsem si všechna razítka, koupila si vizitku a užívala si. V Muzeu Pošumavské železnice, které se nacházelo v prvním z vagónů (ve třetím byla hospoda), nic moc neměli, ale to mi vůbec nevadilo. Aspoň jsem si prohlédla, jak to tady dříve vypadalo. Jo a dnes jsme sešli zase do 815 m n. m. Měli tu zajímavé pivo – Krále Šumavy a Klostermana. Takové regionální, to se mi líbí.

Sice jsem nepředpokládala, že to budou vědět, ale jen tak pro jistotu jsem se zeptala obsluhy v „hospodě“, kde je tady nouzové nocoviště. Moc mile mě překvapili, jak byli v obraze. Poslali nás po silnici po žluté směrem na Stožec. Chvíli jsem si sice myslela, že jsou mimo, ale ukázalo se, že měli pravdu. Na červené značce žádná přehledně ani nepřehledně značená odbočka nebyla. Kdybychom nevěděli, že to máme hledat na žluté, kdoví kam bychom zase došli. Na nouzovém nocovišti jsme byli sami všude kolem jsem rozvěsila všechno, co jsem chtěla aby uschlo. Vypadalo to tam trochu jako kdyby tam někdo rozvěsil plnou várku z pračky, ale to mi bylo fuk. Kupodivu nám opravdu všechno vyschlo. Včetně bot!

Spřízněná duše

Máloco vám udělá takovou radost, jako když potkáte spřízněnou duši. Nemusíte vykládat, proč děláte to a to jinak než „se má“. Proč jste divní a trápí vás to. Že nevíte co s tím. Má stejný problém a v ideálním případě to za problém nepovažuje a vůbec to neřeší.

Abych to trochu přiblížila – děsně mě baví nakupovat příze na háčkování či pletení. Představovat si, vymýšlet a plánovat, co bych z nich asi tak mohla udělat. Ale „správně“(!) se to má dělat úplně jinak: vyberete si, co byste si chtěli uplést nebo uháčkovat a pak k tomu sháníte přízi. Tu věc uděláte a pak se pustíte do další. Možná můžete mít začaté dvě, nevím. Ale určitě jich nemůžete mít začatých dvanáct a třeba i dvanáct let.

Je tak nádherné a osvěžující potkat někoho, kdo to má úplně stejně. Možná ne v tak velkém měřítku, ale stejně. Někoho, komu se doma taky povalují ty krásné příze, které si koupil před pěti lety a pořád ještě nevymyslel, na co by se daly použít. Ty příze, které nejspíš koupil na sukni, ale teď už si nic takového ani dělat nechce. Někoho, kdo toho má začatého nejméně tolik, jako kolik toho už dokončil.

Myslím, že podle nějaké typologie lidí jsme právě my „kreativci“. Nás je potřeba při každém projektu, abychom rozdmýchali jiskřičku nadšení. Abychom ukázali vizi, něco, čeho bychom měli dosáhnout, protože je to tak nádherné! A pak je v týmu potřeba minimálně jeden „dokončovatel“, který ty ostatních nenechá přestat pracovat, když všechno nejde tak, jak by mělo, a když to trvá dýl, než by se dalo očekávat a nadšení pohasíná. 

Většina mých kamarádek jsou dokončovatelé a jsou ve znamení Lva. Ne, že by se neuměly nadchnout, asi v sobě mají i pořádnou dávku kreativce, ale hlavně všechno zdárně dovedou dokonce. Jen málokdy jsem se u nich setkala s rozdělanými projekty. Na druhou stranu z nich málokdy sálá takové nadšení jako ze mě. Někdy je otrava mít za kamarádky samé „dokonalé“ lidi. Člověk si pak připadá méněcenný a neschopný. Proč já to taky nedokončím? Když vím jak na to a nic mi nebrání?

Navíc vám většina lidí nerozumí. Ty poctiví, co všechno pěkně dokončí a stihnou včas, obvykle nedokáží pochopit, že nejste ani líní, ani neschopní, jen vám někde neodbytně buší další projekt, který prostě musíte začít. A musíte to udělat hned! Ráda bych se s tím smířila. Zvykla si na to, že to takhle prostě je. A radovala se z dalších a dalších projektů. Pravdou totiž je, že už jsem jich taky spousty dokončila. A na těch dalších pracuji. A asi se nikdy nezměním v „dokončovatele“, i kdybych chtěla sebevíc. Jen mě pak trápí a užírají bušící projekty, na které prostě nejde přestat myslet. Mimochodem zrovna takhle to bylo s Leonardem da Vinci. Údajně za svůj život dokončil jen 13 obrazů. (Ale to bych si být vámi raději ověřila, taky mi to totiž přijde málo).

Kolem republiky

Na dovolené na Slovensku v Belianských Tatrách mě napadlo, že bych o letošních prázdninách mohla navštívit všechny země kolem České republiky. Na Slovensku už jsem, říkala jsem si. Plánujeme výlet do Polska. A když na Šumavě udělám jen pár kroků na trojmezí, podívám se jak do Rakouska, tak do Německa. Později jsem si to trochu rozmyslela a rozhodla se, že si z každé země přivezu nějaký ten pohled. Podobně jsem chtěla potěšit kamarádku, která se se mnou lehce věnuje postcrossingu. Říkala jsem si, že by bylo vážně pěkné poslat jí z každé země kolem České republiky pohlednici. Nějakou pěknou z místa, kde ještě nejspíš nebyla.

Trochu to nevyšlo, protože v Polsku jsme byly příliš krátce a nedostaly se k žádné poštovní schránce a ani známce a v Německu či Rakousku jsem se nedostala ani nikam, kde by prodávali pohledy. Ale stejně jsem všechny tyhle země navštívila! A za jediné prázdniny. :-)