Karetní domino (Ubongo)

Večer si parádně užívám. :-) Hraju s jednou známou Ubongo. Nikdy dříve jsem to nezkoušela a je to docela náročné na pozornost a přesnost. Na každé kartičce je šest různých (někdy se opakují ty stejné) symbolů a je třeba seřadit svých devět karet (naše upravená pravidla - původně stačí sedm z devíti) do jednoho nějakého hada nebo patvaru. Kdo je rychlejší, vyhrává.

Nejdříve hrajeme každá zvlášť. Zjišťujeme, jak je to zajímavé, že každá máme jinou strategii. Ona si všechny kartičky vyloží před sebe a pak z nich poskládá to, co chce. Já tenhle přístup nezvládám. Je toho na mě najednou moc a cítím se zahlcená. Naopak mi vyhovuje, udělat něco s kartičkou, kterou mám právě v ruce. Někam ji založit a pak se vrhnout na další. Případně, když se nikam nehodí, odložit si ji bokem na stůl. 

Poukazuji na to, že to nejspíš nějakým způsobem souvisí s tím, jak jsme se třeba učily na vysoké škole. A taky že jo. Já šla krok za krokem, jedno po druhém. Naučit se to dobře a pak jít dál. Ona si to spíš přečetla nebo projela všechno několikrát. Netřeba dodávat, že její technika funguje líp při hře stejně jako ve škole.

Pak hrajeme trochu jinou verzi - stavíme společný obrazec. V této variantě vítězím já. Moje kartička v ruce má víc možností, kam ji mohu položit. Ona je zahlcená možnostmi a než se pro nějakou rozhodne, já ji obsadím. Obě zkoušíme techniku té druhé a obě z ní šílíme a vydržíme ji jen malou chvilku, než se pokorně vrátíme k té své.

A co z toho plyne? Že je potřeba vyzkoušet všechny varianty a nakonec dělat tu svou, pokud bude pořád nejlepší. Tu, která nám opravdu sedí, a protože jsme každý jiný, musíme ji možná chvilku hledat.

Povodeň v Praze

Jak mívám na výletech obvykle pěkné počasí, tak tentokrát to s Prahou úplně nedopadlo. Přijela jsem na týden a většinu času každý den pršelo. Možná je to tím, že tentokrát jsem tu nebyla na výletě, ale tak trochu pracovat. Teď, když se dívám za uplynulým týdnem, musím přiznat, že jsem si ani zase tak moc nevšimla, že pořád prší. Jasně, na nějaké velké výlety to nebylo, ale stejně jsem byla většinu času zavřená někde uvnitř a buď poslouchala přednášky, nebo na něčem pracovala. Když jsem šla ven, obvykle zrovna na chvilku pršet přestalo. A dnes otevřu Novinky.cz a s hrůzou čtu, co se děje.

„Ve 13:00 dosáhla Vltava v Praze třetího povodňového stupně, řekou protékalo 1510 metrů krychlových za vteřinu. Při katastrofálních povodních v roce 2002 Prahou protékalo až 5000 metrů krychlových za vteřinu.“

Sice už jsem o povodních něco málo zaslechla, ale pořád mi to připadalo tak nějak vzdálené, pominu-li včerejší výlet, kdy jsme viděli rozvodněný Dunaj v akci. Ale že to je i v Praze, mě dosud nenapadlo. Přátelé dnes měli pořádat dětský den s hasiči, ale protože je trochu víc vody, museli tuhle kratochvíli vyměnit za stavění protipovodňových bariér v Radotíně.

„Tomáš Hudeček (TOP 09), který je pověřen výkonem funkce primátora, vyzval lidi, aby do Prahy nejezdili.“ Tak trochu si říkám, jestli se vůbec dostanu domů. Ale vlaky by snad měly jezdit. „S největší pravděpodobností nejpozději v pondělí bude omezena automobilová i veřejná hromadná doprava.“ Pouštím si videa a snažím se poznat místa, která zobrazují, ale marně. Tak dobře Prahu ještě neznám. I když to jedno místo mi je povědomé… vypadá to jako u zoo, kde jsem viděla část protipovodňových bariér při minulé návštěvě Prahy. Později se ptám domorodce a mám pravdu. Je to přesně tam, kde mi je minule ukazoval.

„14:08 - Hasiči v Praze přestávají čerpat vodu ze sklepů a soustředí se na záchranu lidí z oblastí ohrožených záplavami. Hasiči zároveň staví protipovodňové bariéry a připravují pytle s pískem na zastavení vody. Čerpaly vodu ze 190 domů.“ Vím, že jsem přehnaně starostlivá, ale podobné zprávy se mi nelíbí od té doby, co mám mezi hasiči přátele. Najednou mi to připadá nebezpečnější než je a mám o ně strach. A to je ani moc neznám. Stačí, že jsem o nich slyšela různé příhody.

Video evakuace domova důchodců mi připadá jak z jiného světa! Tohle je fakt tady? V Praze? Kousek od míst, kde bydlím??? Teda ono to není takový kousek, jednak nevím, kde to je, a jednak je Praha velká, ale stejně je to divný pocit. Jako by člověk žil v jiném světě. V „mojí“ čtvrti je klid. Teď snad dokonce ani neprší.

Už je mi jasný, proč jsem si u hasičů připadala jako opravdový prcek. Musí to být pořádní chlapi, aby zvládli všechny ty věci, které potřebují dělat. Ať už jde o tahání těch obrovských těžkých nůžek na vystříhávání lidí z auta, které nám kdysi na střední škole dal jeden dobrák podržet. Asi se musel dost pobavit, protože mi dalo pořádnou práci nepustit je na zem, když mi je jen tak lehce podal, jako by nic nevážili. Nebo přenášení důchodců, stavění bariér a to všechno další.

Zdroje:
http://www.novinky.cz/domaci/303685-on-line-na-prahu-se-vali-velka-voda-povodne-maji-prvni-obet.html a další články na Novinkách.cz

Touha po jedinečnosti

Přemýšlím nad některými dárky a jsem nucena si přiznat, že když se mi kdysi líbila hláška „budu jakákoliv, jen ne obyčejná“, platí to pořád. Tedy ne doslovně. Nemusím se snažit, vždycky jsem byla trochu „jiná“. Možná právě proto se mi taky tolik líbí sága Twilight. Její hlavní hrdinka taky ví, že je trochu jiná. S tím rozdílem, že ona se považuje za naprosto neschopnou, neopatrnou a nemožnou. V tomto směru si myslím, že jsem normální. Ale jinak…

Třeba to, že mě zajímá mě skoro všechno. Kdysi jsem tvrdila, že když to dobře podáte, když budu mít dobrého učitele, budou mě zajímat snad i motorky nebo letadla. Dnes můžu říct, že snad i další méně uvěřitelné a typické věci pro ženu.

Dělám neuvěřitelnou spoustu věcí… a dobře, možná spíš i chvalitebně, kdybych to měla oznámkovat jako ve škole. Na výbornou si nevěřím, ale netvrdím, že to tak v některých oblastech nemůže být. ;-) Spíš jde o to, že mě od toho dlouhou dobu všichni zrazovali, prý dělej jednu věc a pořádně. Když toho děláš hodně, nemůže být nic pořádně. A zrovna tak s odborností – odborník a specialista rozumí tomu, co dělá, dokonale, nezabývá se dalšími a dalšími oblastmi. A víte, kdo je nejvíc obdivovaný? Kdepak, není to žádný věhlasný odborník ve svém oboru, je to renesanční člověk. Takový, se kterým se můžete bavit, i když nejste z jeho oboru. Teď se zrovna potýkám s disertační prací. Není špatná, o tom žádná, ale… nudí mě. Příšerně mě ta práce nudí. Už na ní dělám tři roky a je to pořád stejné téma, stejné firmy… všechno stejné. Chci proniknout k novým obzorům, novým tématům, číst o dalších lidech, oblastech a oborech. Těším se, až se zbavím svého břemene a půjdu dál.

Nechtělo se mi to přiznávat – ani ne tak vám, spíš sobě – ale toužím po jedinečnosti. Líbí se mi mít zajímavé věci, umět to, co nikdo jiný, mít s někým tajemství… Lichotí mi vědět to, co nikdo jiný neví, navštívit místa, kam „lidská noha ještě nevkročila“, podniknout neočekávaná dobrodružství…

P. S.: Po napsání této úvahy na netu natrefím na článek o zvláštních desetikorunách z roku 1993, které byly raženy v Hamburku. Je jich jen několik tisíc a mají prý hodnotu patnácti tisíc. Tak si říkám, že jsem asi normální, nebo dokonce ještě méně bažící po jedinečnosti.

Zajímavý článek

Našla jsem zajímavý a tak trochu děsivý článek o tom, že možná existuje člověk, který o vás ví ledacos. A není to žádná vědma. Je to jeden chlapík, který si říká Dave.

P. S.: Určitě si pusťte video.

CSR Akademie

Ačkoliv jsem byla v Praze ani ne před týdnem, vyrážím tam znovu. Vyšlo to takhle hloupě spíš náhodou, než že bych chtěla. Ale vlastně jsem to nemohla nijak lépe naplánovat, protože první návštěva byla určena krajkářskými trhy a ta druhý konáním kurzu, na který jedu.

Přihlásila jsem se na první ročník CSR Akademie, který pořádá měsíčník CSR fórum, který se snažím pravidelně číst, platforma Byznys pro společnost a Vysoká škola ekonomická. Těším se, že se tam dozvím něco z praxe společenské odpovědnosti firem (= CSR). Součástí projektu je i celostátní konference „Udržitelnost a CSR ve výuce i praxi českých škol“.

Neméně důležitou příčinou mého těšení je příležitost navštívit některé památky, které jsem minule při své návštěvě nestihla. Také je to příležitost poznat nové lidi věnující se stejnému oboru. Takže hurá do Prahy.

Ricotta

Odvahu k otevření záhadného kelímku mi dodal Google. Nejprve jsem si pro jistotu našla, s čím mám tu čest. Když jsem zjistila, že má „jemnou sladkou chuť“ rozhodla jsem se ji využít ke snídani společně s banány. V poslední době jsem nějak podlehla jejich chuti. Ještě se podívám proč. Přesně jak jsem si myslela, obsahují vitamín B, takže zklidňují nervy.

Vypadá jako tvaroh a chutná jako smetana. Opravdu je sladká a k banánu se tedy hodí. Jen se mi nechce věřit, že je netučná a dietní. Připadá mi hodně sytá a tudíž také tučná. Každopádně by to mohla být dobrá svačinka: rozmačkané banány s ricottou. Možná bych ještě doplnila rozinky, goji nebo nějaké kandované ovoce, aby to bylo barevnější. A trochu mléka, aby se to lépe spojilo. A možná ještě špetku třtinového cukru.

V receptech z ní dělají placičky na sladko, používají ji do rajčatového salátu jako mozzarellu nebo ji sypou na špagety místo sýra. Zajímavý by mohl být koláč s ricottou, asi by trochu připomínal náš tvarohový, jen by byl jemnější a smetanový. Možná by chutnal i těm, kteří nemají rádi tvaroh pro jeho kyselost.

Hlavní zdroj: http://clanky.vareni.cz/ricotta-zdravy-syr/

Nejlepší je to vždycky poprvé

Předsevzetí Rozšiř si obzory vycházející z Projektu štěstí je už poněkud starší, ale přesto stále přitažlivé. Nevěnuji se mu pravidelně, ale občas něco nového vyzkoušet zkrátka musím. Tentokrát to byla Ricotta. Byla jsem nakupovat v Bille se svou spolubydlící. Později jsem ji pobavila výrokem: „Jsem socka, nakupuju ve slevě.“ Přesně takhle jsem se dostala k dvě stě padesáti gramům čehosi. Možná tu z toho dělám moc velkou kovbojku… hlavně pro ty, kteří z tohoto sýra běžně vaří. No pro mě je to velká neznámá. Kelímek obsahující něco, na co jsem hodně zvědavá. Trošku váhám ho načít. Co když mi nebude chutnat?

A taky nechci uspěchat tuhle chvíli. Je to poprvé. Všechno je poprvé jiné. Zajímavější, lepší, horší. Vzpomeňte si na první pusu, první pozvánku na rande, první kytku, prvního plyšáka, první setkání s mořem (taky jste museli ochutnat, jestli je slané? :-))… V našem každodenním životě už těch poprvé moc není. Nebo si je neuvědomujeme. Třeba já si nedávno užila svou první malinádu. Takovou tu opravdickou se spoustou malin (byť mražených) a pomerančovým džusem a malinovou šťávou. Nikdy jsem nic podobného neměla, nebo si to nepamatuji. Každý den určitě zažívám různá poprvé, ale spousty z nich si ani nevšimnu. Stejně jako tam jsem si mohla dát malinádu a vypít ji jako jakýkoliv jiný nápoj. Jednou věcí, kterou jsem se naučila ze zenbuddhismu je, že když se plně věnujete tomu, co děláte, ať už je to cokoliv, když jste plně soustředění na teď a tady, užijete si mnohem víc srandy i všech dalších požitků. Zažijete nevšední zážitky na všedních místech. A zatímco ostatní kolem vás chodí znuděně, otráveně a slepě, vy vidíte neskutečné věci. Třeba malinádu a sýr.

Rebelka (**)

Pá 24. května 2013
Dneska jsem se podívala na docela pěkný animovaný film. Jmenoval se Rebelka a na ČSFD má 75 procent. Musím ocenit přírodní scenérie a výrazy postav. Opravdu pěkně udělané. 

Na druhou stranu mi v příběhu tak trochu chybí děj, i když poučení je zřejmé. A především bych filmu vytkla, že je chudým příbuzným Medvědích bratrů, kde dojde k podobnému „omylu“. Vzhledem k tomu, že jde o film z loňského roku, připadá mi to trochu jako úlet. Proč znovu natáčet téměř to samé, akorát s menším dějem a menším množstvím chytlavých písní?

Navíc bych od filmu s názvem Rebelka očekávala víc. Hodně akce, víc děje, trochu napětí, strachu a taky nějakou lásku. Když si čtu komentáře k filmu, jsem celkem zklamaná. To si vážně nikdo nevšiml, že ten nápad je obšlehnutý? Jako jo, nápad zkoumat vztah matky a dcery je dobrý, ale na to, jak jsou na ČSFD vždy kritičtí a snad i odborní, připadá mi to tentokrát jako slabota.

Maratón

Den odjezdu do Prahy se neúprosně blíží. Stejně jako před každým větším cestováním mám i nyní rozporuplné pocity. Nechci si nic zapomenout. A také bych ráda doma udělala všechny ty věci, které dosud bez problémů zůstávaly odložené. Tohle je mimochodem velice zajímavé. Potřeba dokončovat se u mě nejvíce rozvíjí právě na konci. Teď před odjezdem honem honem chci rychle vyřídit všechna e-maily, dopsat všechny články, přečíst rozečtené knihy, uklidit si na disku, roztřídit a pojmenovat fotky… Co záleží na tom, že si počítač vezmu s sebou a můžu ve vlaku třídit, jak se mi zlíbí?

A tak jsem si na dnešek naplánovala spoustu věcí. Poslední komentáře bakalářek, stáhnout si práce, které mám oponovat, sbalit si, upéct kuře, odpovědět na maily, dopsat deník a pak sem všechny minulé zážitky (jako bych na to neměla týden, musím to honit teď na poslední chvíli…) a další a další. Jen si nesmím pro odpočinutí pustit nějaký díl seriálu, protože jinak skončím právě u koukání.

Vydržím bez čaje?

Kdo mě alespoň trochu zná, bude mi asi těžko věřit, že jsem přežila dva týdny bez čaje.

23. květen, den, kdy zemřeli Bonnie a Clyde

O tomhle povedeném párečku jste už určitě slyšeli. Možná jste dokonce viděli i stejnojmenný film. Na ČSFD má 83 % a je už trochu starší (1967). Ale víte, jak to bylo doopravdy? Proč skončil slavný pár tak, jak skončil? A bylo to dobře nebo špatně?

Odpovědi na některé otázky, které se vám možná honí hlavou, najdete na následujícím videu.

Pivní poutník

Prohlížela jsem svoje zápisky a úkoly a našla zmínku „pivní poutník Praha“. Zvědavě jsem tedy tento výraz zadala do vyhledávače, abych zjistila, o co jde. Aha…

Je to prý sběratelská hra pro pravé pivaře. Principem je získávání samolepek, které si lepíte do deníku. Teda nevím. Žádné „pravé pivaře“ neznám, nebo nevím, jak se liší od ostatních lidí. Ale že by nějak zvlášť rádi psali deník a sbírali samolepky?

Za každých dvacet samolepek získáte hodnost pivního poutníka. V Brně má svou samolepku jen jedna hospoda. To je celkem slabé. Přiznávám, že mi to přináší jisté škodolibé zadostiučinění, protože to není originální projekt, ale opičení se po turistickém deníku. Ne, že bych jim nefandila, je to zajímavé a pěkné, ale přece jen do toho mohli vnést i něco svého, ne jen obšlehnout tvar samolepek, deník a všechno ostatní.

Z pohledu ekonoma to Ropek vymyslel líp. Turisté jsou pro sbírání samolepek nazvaných vizitky jako stvoření. Vždyť mezi turisty najdete především všelijaké zajímavé a zvídavé lidi, kteří si leckdy nosí různé wandrbuchy, kam si píšou, kde byli, a někdy si i domalovávají mapky. Spousta turistů má své „památníčky“ na razítka z nejrůznějších pochodů a akcí. Pro děti bývají navíc často připravena razítka se šmouly nebo různými pohádkovými postavami. A leckdy se setkáte i s tím, že turisté mají svá vlastní umělecká razítka. Je vcelku obvyklé, že sbírají pivní tácky, pohledy, dřevěné turistické známky nebo jakékoliv jiné věci z cest, např. cukry. A tak není divu, že se turistický deník uchytil. Hrdě mohu říci, že už vlastním druhý kus. A protože se ukázalo, že jsem větší cestovatel, než jsem si myslela, vyhradila jsem si ho na Šumavu, Prahu a nějaké ty drobné jednodenní výlety. A tímto vás srdečně zvu na brzkou kolekci článků o Praze 4 (mé čtvrté návštěvě).

Zdroje:
http://pivnipoutnik.cz/mapa-restauraci/
http://www.turisticky-denik.cz/

Ale jak domů?

Na zastávce autobusu nás ovšem čekalo drobné překvapení. Do Brna odsud nejezdí žádný autobus. Poněkud nečekané. Hups. V tuto dobu už odsud nejezdí žádný autobus. Nikam. Najednou jsme se cítili uprostřed nedalekého města jako na konci světa. Z civilizace zvyklí na nekonečné spoje, které se v nejhorším případě omezí na hodinové noční rozjezdy, jsme byli značně rozrušeni novou situací. Jak je možné, že odsud nic nejede? A nikam.

S touto možností jsem nepočítala. Jistě, v průběhu cesty, kdy se vyvíjel plán, kam vlastně půjdeme, nás napadlo, že by něco takového mohlo nastat, ale nepředpokládali jsme to o nic víc než dopad vražedného meteoritu v příštích dvou dnech.

Diskuse o tom, co dělat dál, nebyla ani zdaleka tak vášnivá, jak jsem očekávala. Vlastně pro mě bylo milým a velice příjemným překvapením přístup, že se tedy asi budeme muset vrátit pěšky. Nabízelo se následující:

• pěší návrat (trochu daleko 30 km do Brna),
• někde přespat – hotel (drahé) x širák (zima a nedostatek vybavení a oblečení),
• kamarád z Brna s autem (buď pryč, nebo bez auta),
• stopovat.

Vzhledem k uvedeným možnostem a jejich nevýhodám jsme snadno zvolili tu poslední. Zpočátku to byl opravdu divný pocit a velice jsem se styděla. Připadala jsem si, jako bych prováděla něco nepatřičného. Vadilo mi, že se stydím, když nemám zač. Projela tři auta a nikdo nezastavil. Jít na večeři a pokračovat jsme zamítli z praktických důvodů. Předpokládala jsem, že světlo zvyšuje naši pravděpodobnost, že nám někdo zastaví. Vypadáme slušně a je jasné, že jsme se dostali do nesnází. Že jsme turisté.

Najednou na protější straně zastavilo auto. Prý předtím projel kolem nás. Vykoukl mladý fešák a ptá se, kam potřebujeme. Brnem je trochu zaskočen. Tam nás neodveze, ale hodí nás aspoň do Ostrova u Macochy. Sice odtamtud v tuto dobu taky nic nejede, ale aspoň je to blíž. Ještě nám dává telefon na taxík. Fajn, máme pátou možnost, jak se dostat domů.

Vzpomeneme si na infoslužbu, kterou jsme využili na Šumavě a ptáme se, kdy nám jede poslední spoj z Jedovnice. Za necelých čtyřicet minut. Je to šest kilometrů. Jsem turistka. Nedá se to stihnout. Za hodinu ano, ale ne po celém dnu skoro jen za půl hodiny. Navíc někde po značkách… raději jdeme po silnici. Začíná být tma a nechceme se ztratit v lese jako Kuky.

Po silnici je to deset kilometrů. Už není důvod spěchat. Snad kdyby nám někdo zastavil… Stopujeme marně. Naší zvednuté ruky si nikdo ani nevšimne. Chci to počítat, ale nemám na to sil. Dnes už jsme jednou měli štěstí. Škoda, že jsme tou dobou nevěděli o té Jedovnici. Byl by to kousek, třeba by nás hodil až tam.

Ve Vilémovicích je hasičská slavnost, protože dnes je svátek svatého Floriána, patrona hasičů. Dále také hutníků, kominíků, hrnčířů a pekařů. Dáváme si klobásu a posloucháme hudbu. V dědině je asi hned patrné, že nejsme místní, a tak se mladá servírka ptá, odkud jsme a jestli jsme přijeli autem. Říkáme, že z Brna a že jsme přišli pěšky. Zmateně a lehce nedůvěřivě si nás prohlíží. Co máme v plánu dál? No, asi půjdeme pěšky. Říká, že se zeptá, jestli někdo nejede do Brna a přijde nám říct. Nepřijde, a tak kráčíme opět po svých. Znovu stojíme před rozhodnutím, zda jít po značce a aspoň na chvíli ulevit nohám… čeká nás ještě 24 kilometrů a už jsme po ní šli cestou sem… nebo vsadit na jistotu – silnici – na které snad nezabloudíme. A třeba někoho stopneme, i když v to moc nedoufáme.

Po kousku cesty po značce a opatrného vyhýbání neviditelným kalužím se vracíme na silnici. Rozptýlená přítelovým vyprávěním, doufám, že to i nadále půjde takto celkem snadno. Dojdeme do Jedovnice. Ujistíme se, že nám opravdu nic nejede. Z chladu táhnoucího se od rybníka Olšovce se chvěji zimou. Než vyjdeme z vesnice, jedno auto nám zastaví. Mladý pár. Jedou do Brna a vezmou nás. Uvolní nám zadní sedadla a my se vděčně uvelebíme.

Konverzace zvolna plyne, a jak mi dochází, že jsem v bezpečí – i když mě rychlá jízda v kombinaci s mlhou trochu děsí – ukrutně se mi začíná chtít spát. Adrenalin, který se vyplavil, abych mohla za noc ujít ještě jednou tolik co za den a zvládla i ten nápor na psychiku a výčitky, se rozpouští a mizí. Všechno je v pořádku. Dnes budu spát v posteli. Neuvěřitelně se těším. Mám co dělat, abych neusnula ještě tady. Dozvídám se, že jsem učila kamaráda řidiče. Svět je malý! Tak dobrou noc.

Totálně unavená

Konečně jsem tu s článkem o výletě do Moravského krasu. Na víkend 4. a 5. května jsem plánovala nějaký výlet. Rozhodovala jsem se víceméně mezi dvěma variantami: brněnská zoo a Moravský kras. Pak jsme vymysleli, že jeden den uděláme jedno a druhý den druhý. I když s tou zoo jsem trochu váhala, protože plánuji konečně navštívit tu pražskou. Prý je sedmou nejkrásnější na světě a druhým nejnavštěvovanějším místem v České republice. A dvě zoo během jednoho měsíce mi přijdou trochu přehnané. A tak jsme pro sobotu zvolili Moravský kras.

Chtěli jsme nakouknout do Macochy a navštívit nějakou jeskyni. Celkem jedno jakou. S trochou nadsázky lze říci, že jsou všechny stejné. Pořád jsou v nich krápníky! :-)

V pátek, po návratu z majálesu, jsem během chvilky našla pár spojů do Jedovnice. Jezdí každou hodinu. A ještě rychle okoukla trasu, kterou bychom mohli jít. Pro jistotu jsem ji i přeměřila, protože hrubý odhad někdy dopadne dost špatně.

Ráno jsme se vzbudili nečekaně brzy a dokonce jsme stihli autobus v 10:15, který jsem si vymyslela jako poslední vhodný. Paráda, jedeme na výlet! Téměř hned na zastávce autobusu jsme narazili na turistické značky. Ještě jsme zaběhli do cukrárny pro točenou zmrzlinu, zjistili, že místní informační centrum má zavřeno a vyrazili na cestu.

Po žluté jsme šli do Vilémovic a pak po červené k Macoše. Uprostřed mezi zelenými poli jsme nechtíc vyplašili zajíce a sledovali, jak hopká pryč. Podívali jsme se do Macochy a v informacích zjistili, že Punkevní jeskyni je třeba si zamluvit předem. Nevadí, podíváme se do jiné. Jen jsem si koupila vizitku a pohled.

Drahé a ne zrovna chutné občerstvení nám připomnělo, že se máme sbalit předem a taky si řádně nachystat svačinu. Hned jsem si to doplnila do tipů na cesty na stránce Vyzkoušeno pro vás.

Protože jsem chtěla ulovit další hrad, vyrazili jsme po žluté ke Kateřinské jeskyni, do níž jsme si koupili lístek. Málem jsme nešli na prohlídku, protože nám nikdo neřekl ani neukázal, že nemáme čekat před informacemi, kde si nás vyzvedne průvodce, ale musíme jít kamsi dál po silnici, k vratům a vstupu, který ani nebyl pořádně označený. Zajímalo by mě, jestli se jim to občas stává.

Když jsem si všimla, že skupinka Japonců, kteří měli jít s námi, záhadně zmizela a už byl čas prohlídky, začala jsem plašit, jestli nemáme být někde jinde. Došli jsme se zeptat do suvenýrů a pelášili ke vchodu, před nímž se fotila skupina Rusek. Chvilku jsem trpělivě čekala, ale pak jsem se prohnala kolem nich z obavy, že nám průvodkyně prchne do jeskyně a my tu budeme ještě hodinu čekat a kdoví, jestli nás pak vezme, když máme lístky přesně na určitý čas. Bylo to jen tak tak. Odemkla nám mříž a vpustila nás k ostatním návštěvníkům, kterým již něco vykládala.

Naše nesourodá skupinka sestávala z Japonců, Němců a dalších dvou Čechů včetně nás. Výklad byl v češtině, protože Japonci anglicky neuměli nebo nerozuměli a Němci se tvářili, že to taky nepůjde. Zajímavé bylo, že ani jedna z těch národností neměla potřebu držet se průvodkyně. U nás je zvykem chodit za ní, když už ne úplně blízko, alespoň kousek. Ovšem tito turisté se volně pohybovali a leckdy na ně bylo třeba počkat. Nevadí, aspoň bude prohlídka delší. Od průvodkyně jsme si vyslechli poznámku, že vloni se dokonce stalo, že nějací lidé zůstali v jeskyni zamčeni, protože se průvodci zatoulali. A že když po hodině přišel nový, slavili ho jako svého zachránce. Asi to nebyla žádná slast, protože v jeskyni je skutečně chladno, snad jen 7°C.

Zopakovali jsme si názvy krápníků: stalagmit roste zespoda, stalaktit seshora a stalagnát vznikne jejich spojením. Dozvěděli jsme se pár nových informací a pokochali se tou nádherou. Stejně jako před patnácti lety mě i dnes uchvátila Čarodějnice. Fantastický krápníkový útvar!

Po naší trase, která měla mít 18 km a 717 metrů stoupání (skoro to samé dolů), jsme po žluté vyrazili do Skalního mlýna, kde jezdil motorový vláček, jenž má taky turistickou vizitku, a pak kolem řeky po naučné stezce, modré a zelené značce na zříceninu Blansek. Z jeho vzezření jsem byla poněkud zklamaná. Hromada šutrů, jak se dalo očekávat, ale… na pohledu vypadal tak krásně a romanticky. I na turistické vizitce vypadá moc pěkně! Možná bychom mohli jít do Blanska? Mě se ještě nechce domů. 

A tak zase pěkně zpátky po zelené a po červené dál a dál nekonečným údolím. Kolem projíždějící cyklisté jako by snad jezdili do kolečka nebo se tam někde množili. Už nám celkem začínají vadit, asi i proto, že jim trochu závidíme tu rychlost pohybu. Po prolezení kdejaké jeskyňky se cítíme unavení a začínají nás bolet plosky nohou. Nakonec jsme přece jen úspěšně asi v osm hodin ve vesnici Sloup. Sloupsko-Šošůvské jeskyně jsou touto dobou již pochopitelně zavřené. Nevadí, vyrazíme sem příště.

Cestou ze Šumavy…

V poslední den naší šumavské dovolené jsme si dovolili ulovit ještě jeden hrad. Původně jsme uvažovali o Svojšicích nebo kdoví o čem, ale nakonec jsme se rozhodli, že nejlepší bude navštívit Velhartice. Ještě jsme tam nikdy nebyli a navíc se nám hodí do toho Trojhradí. Jsme trochu netrpěliví, jak to dopadne, protože u brány jsme o něco dříve, než mají otvírací dobu, a o dnešku tam nic nepíší. Je první květen, státní svátek. A tak nevíme, jestli dnes půjdeme na hrad, nebo domů s prázdnou. Zatím si alespoň prohlížíme ovečky s jehňátky.

Kupodivu v 9:30 otvírají a my se jako první turisté hrneme dovnitř. Samozřejmě se jdeme podívat na oba dva okruhy. Když už jsme tady… 

Gotický hrad vypadá vskutku romanticky. Sympatický a trochu podivínský průvodce nám vykládá, že Velhartice byly jako jediné ze šumavského trojhradí postaveny jako rodové sídlo pánů z Budětic, takže nešlo o obranný hrad. Díky Janu Nerudovi je všeobecně známým Bušek z Velhartic.

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
král Karel vesel káže.

Zajímavostí tohoto hradu je předsunutá věž, jež je kombinací donjonu (obytné věže) a bergfriedu (obranné věže). Měla v případě potřeby sloužit majitelům hradu jako poslední útočiště. Od zbytku hradu (takzvaného Rajského paláce) ji dělil zvláštní most, který ovšem nebyl s věží ani hradem pevně spojen. Dalo se na něj dostat díky padacím lávkám z obou uvedených míst. Dnes jsou místo lávek dva dřevěné mostky přidržované kovovými lany. Pro ty, kdož mají strach z výšek, je to rozhodně zajímavé vzrůšo. Jsou to sice jen dva tři kroky, ale jste deset metrů nad zemí!

K hradu je přistavěn renesanční zámek s arkádami, který si nechal postavit plukovník Hoeff-Huerta v roce 1628. A protože to nebylo zrovna praktické (jste na Šumavě), nechal později arkády zazdít. Prohlídka je zajímavá a dovídáme se různé pikantnosti či spíše detaily z tehdejšího života. Například to, že židle byly různě vysoké tak, aby měli všichni v sále oči ve stejné výši.

Hrad je doopravdy úžasný a jeho prohlídku vřele doporučuji. A pokud byste si měli vybrat jen jeden okruh, jděte na hrad a na ten most vylezte. Je to něco, co hned tak někde neuvidíte!

Šumavské toulky

Naše další cesta vede do Kašperských Hor, v nichž mě zaujme srandovně růžový kostel svaté Markéty. Moc se tam ale nezdržíme, protože místní cukrárna je drahá (zákusek za třicet korun je v Brně či Praze obvyklý, ale v takovéhle díře?) a informační centrum zavřené. S tím se setkáme ještě několikrát, protože turistická sezóna na Šumavě začíná v květnu, a tak jsou v dubnu zavřené i hotely, chaty a další zařízení.

Už se blíží večer, a tak se jedeme ubytovat do Modravy. Smlsnu si předčasnou večeři a hurá na obhlídku okolí. Celkem na jisto jdeme ke Klostermannově chatě, kde začínám vážně uvažovat, jestli to s těma razítkama trochu nepřeháním: wandrbuch, turistický deník, deník a pohled z dovolené. S Klostermnannem, spisovatelem, který Šumavu miloval a také o ní hojně psal, nemá tahle chata společného snad vůbec nic, ale na přilákání hostů to jistě funguje báječně. V těchto krajích se mu nevyhnete, i kdybyste chtěli sebevíc.

V neděli vyrážíme na místní informační centrum. Překvapivě má otevřeno. Ochotná paní nám s troškou hrdosti říká, že oni jsou tu pro turisty, a tudíž mají otevřeno především o víkendu. Zatímco ta městská infocentra jsou otevřena především ve všedních dnech. Cítím v tom drobné opovržení a jako turista musím v duchu souhlasit. Ptáme se na počasí a Březník, kam chceme vyrazit. To je nám snadno a rychle rozmluveno, jednak je tam sníh, a jednak je chata zavřená. Příprava na nápor turistů. Jsme moc nadšení a jsme tu zkrátka brzy. Sezóna ještě nezačala. Rozhodujeme se, že půjdeme přes Filipovu huť a Horskou Kvildu na Antýgl. Cestou vidíme dům miliardáře Zdeňka Bakaly, ale za zajímavější považuji kapličku, která mi připomíná loňské putování Šumavou v její německé části. Tam je všechno takhle krásné. Dokonce i počasí. Na Horské Kvildě mi mrznou ruce, a tak si je schovávám do rukávů. Opravdu mě nenapadlo vzít si teď s sebou rukavice a čepici. Ale jak by se hodily! V hotelu Rankl se zahříváme polévkou a svíčkovou. Sice je trochu víc mrkvová, ale ty brusinky jsou úžasné! Po modré turistické značce pak jdeme na Antýgl. Nevím, co jsem od něj čekala, ale bylo to rozhodně víc. Myslela jsem, že tam bude něco jiného. Zajímavého, úžasného, fascinujícího… Vždyť o Antýglu se pořád mluví nebo píše. Když se podíváte na něco o Šumavě, vždycky zmíní Antýgl. Teď teda nevím proč. Moje zklamání snadno zaženou mazlivé kočičky v restauraci. A taky černý pták s oranžovým zobákem, který říká: „Ahóóój,“ a je to loskuták posvátný. Zpátky se vracíme kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu.

V pondělí začínáme opět v infocentru. Potřebuji si zjistit, jaké tu mají turistické vizitky. Abych si na ně nechala dostatek místa. Autobusem jedeme do Čeňkovy pily, odkud se vydáváme po červené na Turnerovu chatu kolem řeky Vydry. Děláme si srandu, že se u ní vyfotíme a pak budeme všem vykládat, že jsme se fotili s vydrou. Okolí je opravdu malebné a kameny v řece vytváří peřeje. Všude kvetou blatouchy či jiné rostlinky a na chvilku dokonce vykoukne sluníčko. Na každé naučné tabuli citují Klostermanna. U Turnerovy chaty vidíme dvě chundelaté kočky, které se brzy nechají pomazlit a loudí po nás svačiny. Rozhodně ale nevypadají, že by trpěly hlady. Mají krásnou hebkou srst. Po žluté turistické značce dojdeme do Srní. Odtud pak jdeme zase kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu a děláme si odbočku k Hauswaldské kapli. Ukáže se, že nejde o jedinou kapli, ale zbytky rovnou tří kaplí. Samozřejmě zde nechybí úryvek z Klostermanna. On snad doopravdy musel popsat každý strom, který tu vyrostl. Dnes se jdeme podívat na Tříjezerní slať. Ukáže se, že je doopravdy maličká. Projdeme si jen takové malé kolečko a sbohem. Kolem Roklanského potoka pokračujeme do Modravy. Cesta je doopravdy nádherná: široký placatý potok, žluté trávy na loukách, tmavě zelené stromy v pozadí… romantika. Jen se položit do trávy. Celkově jsme dnes ušli 21 kilometrů a jsme z toho dost zničení. Hlavně zespoda nás bolí nohy.

V úterý, poslední dubnový den, vyrážíme autem do Kvildy. Obdivuju dřevěný kostel a doufám, že místní informační centrum a pekárna s tradičním slavným povidloňem, budou otevřené. Marně, máme smůlu. A tak jedeme do Borové Lady a vyrážíme na Knížecí pláně, kde dříve bylo dokonce šedesát chalup. Teď jich je tam jen pár. Všechno, včetně kostela, nechali zbourat komunisti. Chvilku se dokonce pohybujeme za bývalo železnou oponou. Na Bučině si můžeme prohlédnout, jak taková železná opona vypadala. Vskutku děsivé. Vracíme se zpátky do Borových Lad, kde si v restauraci Borůvka dáváme místní specialitu – pralinkové knedlíky. Doopravdy báječné! Autem si uděláme zajížďku k Chalupské slati, v níž je největší rašelinné jezírko v České republice. Pod pokutou až deset tisíc korun je tam zákaz krmit kachny, abychom neznečišťovali a nepoškozovali zdejší prostředí. Ještě si zajedeme k Jezerní slati, na kterou se můžeme podívat jen z dvoupatrové věže. I když jsem si myslela, že se po slatích chodí více, byla to přitažlivá podívaná.

Dva hrady v jednom

Druhou zastávku děláme na soukromém hradě Kašperk, který patří městu Kašperské Hory. Opět tu mají dva prohlídkové okruhy, ale v současné době se provádí jen v jednom. No, co se dá dělat. Hrad Kašperk nechal založit sám Karel IV. jako strážný hrad. Opět měl sloužit k hlídání Zlaté stezky a dolů a navíc také proti Bavorsku. Architektem byl Michal Parléř, bratr slavného Petra. Jde o nejvýše položený královský hrad v Čechách. Nachází se ve výšce 886 metrů.

Jdeme do západní obytné věže vysoké 30 metrů. Mezi oběma věžemi byl obdélníkový palác. Připadá mi legrační, že jedněmi z majitelů byli Zmrzlíkové ze Svojšína. To je dobré jméno. Možná poněkud neobvyklé je, že na střechách byly cihly sestaveny do tvaru jehlanů. Důvod byl prostý – oproti dřevěným střechám mají výhodu v těžším zapálení při případném dobývání.

Při prohlídce mě nejvíc zaujme zvláštní nádoba zvaná kutrolf. Je to zvláštní láhev, která vypadá jako jablko se stopkou. Tou stopkou je zvláštní zkroucené hrdlo, díky němuž se zabránilo polití při ťukání s nápoji. Láhev umožňovala opatrné pití, při němž se člověk nepolil, ale zároveň toho nevypil příliš mnoho. Vypadá skutečně krásně.

Nedaleko vidíme Pustý hrádek, který je svým způsobem součástí Kašperku, protože byl předsunutým opevněním. Je totiž umístěn právě tam, odkud se dá na hrad nejlépe střílet. Samozřejmě se k němu musíme jít podívat.

Chci se pochlubit, jak jsem si pěkně zahradničila

Pokud očekáváte článek o tom, jak jsem si o víkendu zasadila krásné nové kytičky nebo vyplela česnek, který se pokouším pěstovat (Uvidíme, co z toho vznikne.;-)), jste na omylu. O prodlouženém víkendu jsem nebyla na lovu škůdců, ale hradů.

Od soboty 27. dubna do středy 1. května jsem byla na Šumavě. Tentokrát trochu pohodlněji – autem a ubytování v pěkné chatičce Dřevák v Modravě. A za těch pět dní jsem si „ulovila“ tři hrady. Nebo možná čtyři. Jak se to vezme. A pochopitelně viděla i leccos dalšího pěkného. Ale začněme těmi hrady. Mám pro ně teď tak trochu slabost. Asi to bude tím jarem. ;-)

Hned první den jsme cestou do Modravy nakoukli na hrad Rabí ve stejnojmenném městě. Překvapilo mě, že jde o město, protože se zdálo poněkud malé. Později jsem si na internetu dohledala, že má pouhých 470 obyvatel. Tento status má díky Půtovi II. Švihovskému, který zastával úřad nejvyššího zemského soudce. V roce 1499 se Rabí stalo městem a mělo právo vařit pivo.

Při koupi vstupenek nám paní pokladní nabízí jakýsi mini záznamníček. Pokud navštívíme další dva hrady, můžeme třeba vyhrát přelet nad Šumavou. Proč ne? Záznamníček si bereme a uvidíme, jak to dopadne. Nevím, z jakého popudu vzniklo Šumavské trojhradí (Kašperk, Rabí, Velhartice), ale určitě je to zajímavý marketingový nápad podporující návštěvu i dalších hradů. Těžko říct, jaký to bude mít přínos a zda to zvedne návštěvnost, ale určitě je to krásným důkazem toho, že spolupráce je lepší než konkurence. A teď vás zvu na prohlídku svým prvním hradem Šumavy, který je zároveň nejrozsáhlejší českou zříceninou.

Nabízí se dva prohlídkové okruhy: palác a věž. Jsme zvědaví, a tak bereme oba. Příjemné je, že se na hradě může fotit zdarma, a to jak venku, tak i uvnitř. Na nádvoří čekáme na průvodkyni a prohlížíme si svatebčany, neboť se zde právě koná svatba. Průvodkyně je trochu zaskočena tím, že si dělám poznámky, ale tolik informací si prostě nezapamatuju a moc dobře vím, že se mi pak nebude chtít nikde nic číst. Nebo si na to nedokážu udělat čas, to vyjde na stejno. A přitom je to tolik zajímavé!

Jedná se o středověký hrad s románskými základy, který měl bránit obchodní stezku mezi městy Sušice a Horažďovice a bohatá rýžoviště zlata na řece Otavě. Později si dělám legraci, že vím přesně, jaký kamínek bych chtěla příteli přivézt. Název hradu pochází ze slova Rabenberg, což znamená Krkavčí hora. Jak už to bývá, hrad různě střídal majitele. Zapamatovala jsem si především rod Wittelsbachů, Švihovské z Rýzmberka. Poslední majitelé Lamberkové jej věnovali za symbolickou korunu památkové péči. Státu byl předán v roce 1954 a od roku 1978 je Národní kulturní památkou. Z jeho historie se ještě dovídáme to, že právě při jeho obléhání přišel Žižka o své druhé oko. Při ostřelování použil nejstarší druh děla - bombardy, které střílely žulové koule.

Během první prohlídky se dovídáme, že zdi hradu jsou silné 1,5–3 metry. A ta nejvyšší budova 26 m vysoká věž se nazývá Donjonem. Je to typ obytné stavby, do které se vždy vchází přes složitý systém lávek a padacích mostů a má sloužit jako poslední útočiště obyvatelům hradu. Po dřevěném schodišti stoupáme vzhůru a ačkoliv je výhled překrásný, vůbec se mi nelíbí, jak jsme vysoko.

Zbytek prohlídky už je bez problémů a já si ho užívám. Pěkné jsou i ministalagtiti spouštějící se ze stropů ve sklepích. Průvodkyně se nám snaží ukázat, jak je hrad rozlehlý pomocí modelů, v nichž se nám bohužel příliš nedaří zorientovat, protože na jednotlivých budovách jsou střechy, což nás mate. Kdybyste prý změřili délku jeho budov a hradeb s dělovými baštami, napočítali byste neuvěřitelné tři kilometry. Hrad měl být dokonce ještě větší a zahrnovat i kostel Nejsvětější trojice, který je teď bohužel zavřený, ale Švihovským došly peníze, a tak poslední hradba končí malou směšnou zídkou.

Zdroje:
vlastní poznámky v Turistickém deníku i jinde
fotky jsou vlastní nebo je smím použít
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rab%C3%AD
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Rabi---nejrozsahlejsi-hradni-zricenina-v-Ceske-rep.aspx?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=KZN_2013_04_sumava_06
http://www.hrad-rabi.eu/
http://www.hrad-rabi.cz/historie.php

(Můj) první majáles

Na Majáles jsme vyráželi až téměř na pátou hodinu, kdy tam měl vystupovat Visací zámek. Na Velodrom jsme se dovezli kombinací tramvaje a autobusu, který byl celkem plný, ale pořád to bylo ještě dobré. Na stránkách jsem se dočetla, že dnes bude posílena doprava. Konečně jednou dopravní podnik dělá něco, za co ho lze pochválit. Neměli jsme s sebou žádná zavazadla, ačkoliv byl povolen neprofesionální fotoaparát a litr nealkoholického pití na osobu. Poplácání po bokách jsem od ochranky snesla v pohodě, protože mě neosahávali tolik jako toho kluka přede mnou. Asi nevypadám podezřele. Přitom by se mi do kapsy v pohodě vešel zavírací nůž. Ale měla jsem z toho dobrý pocit, že se dbá na bezpečnost.

Obešli jsme si kolečko a podívali se, co je kde za stánky. Někde vzadu byl jakýsi s obrovskými klobouky a sombréry. Žertovala jsem, že si ho koupím a budu v něm celý zbytek dne chodit. Naštěstí nejpozději v poledne přestalo pršet a po zbytek dne a večera bylo hezky, i když se sem tam honily mraky. Koupili jsme si pití a už šli na scénu „Visáči“. Kapelu moc neznám, ale sem tam šlo textu rozumět. Ne, že by mě nějak nadchl, ale aspoň to mělo dobrý rytmus. A sledovat chlapy v pogu byl taky prima zážitek. Zpočátku jsem si říkala, jestli si třeba něco neudělaj, když se tam tak pošťuchujou, ale naštěstí ne. Jen vypadali ohromně spokojeně. Zkrátka mužská zábava. Chci si brzy přečíst Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, třeba mi to ještě lépe vysvětlí. Nijak jsem to neřešila, jak já si užiju nakupování, jsou chlapi nadšení z toho, že do nich někdo žďuchá a maj celý boty a nohy od bahna.

Jenom mi hrozně vadili všudypřítomní kuřáci, kterým jsem se snažila vyhýbat, ale když jsem udělala dva kroky vpřed, aby na mě nešel kouř vedle stojící holčiny, zapálil si někdo přímo přede mnou. Poté, co jsem couvla, nacpal se přede mě chlapík se žvárem v hubě. Troufám si říct „v hubě“, protože některé existence byly vskutku pozoruhodné. Když mě třeba moc nebavilo poslouchat, rozhlížela jsem se po lidech kolem sebe a snažila se odhadnout, co jsou asi zač. Některé dívky, jinak docela pěkně oblečené, tam byly v gumákách, v klasických, i když třeba trochu lépe barevně provedených holinkách. Jiné nejspíš patřily k emo stylu nebo něčemu rádoby drsňáckému odhadem podle pěti nebo více piercingů v puse… jenže když člověk váží čtyřicet kilo a má úplně hubeňoučký nožičky a vypadá tak na třináct, těžko se může tvářit drsňácky. U někoho nešlo s jistotou určit, zda je to muž či žena a potácejícímu se chlápkovi s prázdným kočárkem jsem se raději obloukem vyhnula.

A pak tu byly Mandrage. Včera jsem si od nich schválně něco poslechla, abych byla víc v obraze. Ne, že bych toho nějak moc našla, ale na Bandzone přece jen nějaké ukázky jsou. A nechtěla jsem tam přijít s tím, že od nich znám jenom svou oblíbenou „Hledá se žena“. Zahráli ji spolu se Šrouby a matice a taky Františkovy lázně, která se mi sice moc nelíbí textově, ale hudebně je fajn a je málem nechutně chytlavá.

Potom jsme zjistili, že se tam někde vzadu dělají účesy od Zetka (alkohol). A byli jsme samozřejmě zvědaví. Chlapi si mohli nechat nastříkat do vlasů oranžové nebo černé písmenko Z a holky se mohly nechat nalíčit nebo si udělat účes. Možná i obojí, když přišly včas. My jsme si stoupli do fronty na poslední chvíli a slečna nám řekla, že už v sedm končí. Zkusila jsem tak trošku vyjednávat nebo přemlouvat, jak se to vezme, protože jsem si opravdu chtěla nechat na hlavě vytvořit nějakou divočinu. Kdy jindy budu mít takovou super příležitost. Nakonec nám slečna řekla, že můžeme zkusit ve frontě počkat, ale je to bez záruky. Nevadí, hudbu jsme stejně slyšeli, tak co. Máme stát o kousek vedle, nebo tady. A čekání se vyplatilo. Kadeřnice až z Prahy nám vytvořily krásné účesy a my se pak pyšně zhlíželi v zrcadle. Ten můj vůbec nevypadal ujetě, spíš možná skoro trochu plesově. A taky jsem v něm měla oranžové peří. Trochu vyžehlit, natupírovat, strčit pár vlásenek a bylo.

Šli jsme se podívat na motokáry a menší pěkná autíčka. Hmm, no milion bych za něj nedala, ani kdybych ho měla. A o půl deváté hurá na No Name. Určitě hráli Čím to je, Večnosť (tu mám ráda), Žily, Prvá, Ty a tvoje sestra, Lekná, Starosta, Keby, Stromy (tu mám taky ráda), Nie alebo áno a ještě určitě nějaké další. Škoda, že nehráli Slobodu, Život človeka, Mango, Ponúkam ti seba a Syna človeka, ty mám taky moc ráda. Zajímavé bylo, že když se ptali, kolik je tam Čechů, bylo jich asi tolik, co Slováků. Moraváků bylo samozřejmě s přehledem nejvíc.

Pak jsme si chvilku sedli na lavičky a poslouchali. Odcházeli jsme brzy a cestou se ještě pěkně prošli. V noci se nám pak krásně spalo.

P. S.: Název tohoto článku není náhodný, dneska se totiž v Brně koná, ten „opravdový“ majáles. Bude tam například Michal Hrůza, Sto zvířat, Chinaski, Tomáš Klus, Inékafe, Xindl X, Kryštof a Vypsaná fixa. Od 20. dubna jsou vstupenky o stovku dražší… rovnou za pětistovku bez koruny. Takže to je ten „druhý“ majáles, který se mě ovšem netýká.

Food festival v Brně

Trochu si pohrávám s myšlenkou, že tento víkend zůstanu opět v Brně. Možností toho, co bych mohla dělat je vskutku mnoho. Třeba bych mohla dál pracovat na disertaci, učit se šít, číst, nebo se jen tak válet. Taky mám na starosti nějaké bakalářky a zároveň spoustu různých rozdělaných projektů. A to ani nemluvím o tom, kolik článků mám v hlavě a ráda bych je napsala, dokud vím, co do nich chci dát.

Jedním z lákadel byl pro mě ještě do včerejška Food festival na Špilberku. Dozvěděla jsem se o něm z plakátů, ale jak je v současné době častým nešvarem, nebylo na nich, kolik za takovou srandu stojí. Kdysi jsem v Apetitu zahlédla, že v Praze je to doopravdy dost drahé, a tak jsem si nedělala iluze, že v Brně to bude výrazně lepší. Ukázalo se, že není. Nejnižší vstupné je 350 Kč a to bych si musela vstupenku zajistit v předprodeji, což teď už nelze. Ale jinak to bude jistě zajímavá akce plná lahodných ochutnávek.

Chtělo by to něco SUPER!

Už nějakou dobu přemýšlím, jaký mimořádný článek bych mohla napsat. Něco doopravdy zvláštního. Něco, co tu ještě nebylo. A pak mě napadlo, že uspořádám Velkou prázdninovou soutěž. Každý týden v červenci a srpnu, se v pondělí objeví na blogu otázka a vaším úkolem bude napsat do komentářů, které budou tou dobou moderovány, správnou odpověď do konce týdne.

Soutěž bude nachystána tak, aby vás nějakým způsobem obohatila nebo vám alespoň přinesla něco nového. Pochopitelně bude o ceny. Jen se ještě rozmýšlím, kolik by jich mělo být a jakého druhu.

A proč tohle všechno? Protože tohle je pěti stý článek, který jsem tu uveřejnila a to mi připadá jako dobrý důvod k oslavě!

Krásně úplně unavená

Dnes jsem příliš zničená z dobrodružného výletu, než abych vám mohla povyprávět o včerejším báječném majálesu i dnešní vzrušující procházce. Snad se zítra dostatečně zregeneruju, abych o tom mohla co nejdříve napsat. ;-)

Studentský majáles

Rozhodla jsem se, že vyrazím na Majáles VUT. Ještě nikdy jsem na žádném nebyla, takže si myslím, že je nejvyšší čas to napravit. Možná není o co stát, ale to se musí vyzkoušet. A když je to zadarmo a jsou tam kapely jako Mandrage a No Name…

Jsem sice trochu zmatená z toho, že tam budou dvě stage – na Faválu a Velodromu, ale to se nějak poddá.

Z dalších kapel vystoupí The Rest, Zoči Voči, Čankišou, The Spankers, Visací zámek, Polemic, The Downhill, Rozsypané glukometry, Morčata na útěku, Rocky Leon a také Tleskač a Záviš. Většinu jich sice neznám, ale něco jsem si pustila dnes odpoledne, abych se na to trochu připravil. Už se těším. Doufám, že nebude pršet a nebude zima.

Optimismus jako hnací síla

Jsem optimistka, o tom nepochybuji. Občas propadnu pesimismu, ale moc dobře vím, že mi to nesvědčí. V obdobích pesimismu jsem méně produktivní, než v období optimismu, kdy sice občas odkládám povinnosti s tím, že to přece dobře dopadne, ale i tak jsem schopnější, protože si více věřím a mám víc síly pustit se do úkolů, které leží přede mnou, místo abych na ně jen nešťastně koukala a bědovala, jak to nezvládám.

Dnes jsem si přečetla zajímavý článek na Psychologii.cz. Jmenoval se Optimismus: zdravá iluze. Mimo jiné v něm bylo uvedeno několik oblastí, ve kterých jsou na tom optimisté lépe:

• zdraví. Optimismus prý může potlačit začátek onemocnění, zmírnit jeho vážnost a urychlit uzdravení. Optimisté prý mají zdravější životní styl: více cvičí, pijí střídmě, vyvarují se tučných jídel. Z toho důvodu žijí pravděpodobně déle.
• zvládání stresu. Optimisté údajně pracují na řešení problému, zatímco pesimisté hloubají nad svými pocity. Tak to už jsem vypozorovala i na sobě.
• přizpůsobení se nezměnitelnému. Optimisté si realitu přetransformují do pozitivních termínů. Z vlastní zkušenosti vím, že je docela fajn hledat to dobré na všem zlém. I když některé teorie či psychologové upozorňují na to, že při tomto přístupu může docházet ke stagnaci místo snahy o zlepšení. Případné smíření se s domácím násilím asi není správný přístup, steně jako říkat si "ještě to není tak zlé". Naopak když stojíte na zacpané dálnici, nic moc jiného dělat nemůžete. Vztekat se a bušit pěstí do volantu či kopat do svodidel situaci asi nevyřeší a možná si navíc ublížíte.

Otázkou je, jak se takové věci zjišťují a prokazují. Každopádně byl článek zajímavý různými dalšími údaji o optimismu. Třeba to, že je z 25 % dědičný, nebo že míra optimismu roste s věkem a ženy jsou optimističtější než muži. A co mě asi zaujalo nejvíc? "Optimismus a pesimismus se obvykle považují za vzájemně se vylučující, ale výzkumy dokládají, že tomu tak není. Je tedy možné, že někdo může mít vysoké skóre optimismu v jedné oblasti, a zároveň vysoké skóre pesimismu v jiné oblasti." A také to, že šťastní lidé údajně nejsou realisty, ale neustále podléhají tzv. pozitivním iluzím a vnímají skutečnost zkresleně. Na svou budoucnost nahlíží nereálně optimisticky (ale jak se to dá posoudit?) a věří, že mají větší vliv na určování svého osudu, než je pravdou. Ale není to přece jen příjemný pocit? Vždyť zrovna před pár dny jsem se tu rozplývala nad krásami jara (léta?) a tím, že mi cestovatelský svět leží u nohou.

Handicap nemusí být překážkou…

Myslíte si, že to máte těžké? Že je problém sehnat zaměstnání a málo vám zaplatí? Že jste se narodili ve špatné době? Možná je to jen ve vás. Podívejte se na optimistické video o lidech s handicapem a uvědomte si, že aspoň v jedné věci jste měli opravdu štěstí.

Hrad v Obřanech

Ve středu odpoledne, poté co jsem dospala včerejší ponocování, jsem vytáhla mapu a přemýšlela, kam by se dalo vyrazit, když je tak krásně. Všude už jsme byli, napadlo mě, ale pak jsem si řekla, že když se podívám víc zblízka, jistě najdu spoustu míst, která stojí za vidění. A tak mě nějak napadlo, že bych se zase po dlouhé době ráda podívala ke kostelu v Obřanech. Sice jsme se tam nakonec nedostali, ale to nevadí. Tramvají jsme jeli na konečnou čtyřky. Točna je nedaleko Obřanského mostu. A když se teď lépe dívám na mapu, všímám si, že uprostřed řeky Svitavy je ostrůvek. Škoda, že jsme si ho nevšimli dříve, třeba by se na něj dalo nějak dostat.

Hned nedaleko točny nás zaujala hospůdka Na Konečné. Ale takhle by to nebylo zasloužené. Chvilku jsme stáli u mapy a dumali, kam vlastně chceme jít. Nabízela se žlutá značka vedoucí kolem Obřanského hradiska a červená turistická značka jdoucí do Bílovic nad Svitavou. Tam už to známe, ale přece jen je červená ta nejhezčí a zde navíc vede spolu s naučnou stezkou Hády a údolí Říčky. Rozhodli jsme se jít kousek po žluté, protože mě zajímala miniželeznice. Téměř bez povšimnutí jsme minuli dům s pamětní deskou Vincence Makovského, sochaře a vysokoškolského učitele, kterého jsme neznali. A pak už jsme byli u miniželeznice. Domnívám se, že jsem ji kdysi viděla v dokumentárním pořadu, protože mi je povědomá, a věděla jsem, že tam má mít i tunel. Domlouváme se, že sem musíme znovu zajít někdy o víkendu, neboť za příznivého počasí je v neděli spuštěna. Děti do třiceti kilo se mohou dokonce povozit. O kousek dál přemítáme, jak se dostat přes řeku, abychom se nemuseli vracet, a mohli dále pokračovat po červené. Železniční most není zrovna ideální, ale místa je na něm spousta.
U bývalého lomu si prohlížíme bránu připomínající Pána prstenů. Drobnou zastávku děláme u studánky Marcelka, kde okusíme místní vodu, a kocháme se zajímavou flórou. Následně debatujeme o tom, co by nás přinutilo namočit se v řece. Ukazuje se, že naše hodnoty nejsou příliš vysoké. Naučnou stezkou jezdí jeden cyklista či inlinista za druhým. Dojdeme do Těsnohlídkova údolí a přemítáme, kdy jsme tu byli. Do Bílovic se nám už nechce, neboť jsme tudy již šli. Navíc bychom museli platit za vlak. A tak odbočíme po modré na zříceninu hradu Obřany. Samozřejmě se už těším, že mi do Hradníku přibude další úlovek. Zřícenina je to taková všelijaká – kde nic tu nic, ale kopec to byl pořádnej! Opisuju si rozcestník, protože razítko tu nemám na kom vyloudit. Pokouším se fotit fascinující měsíc blížící se úplňku vykukující zpoza stromů. Na fotce to vypadá spíš jako kaz. Povídáme si o tom, že nám připadá, že les má oči. Přesně, jak to na jednom ze svých obrázků nakreslila Marie Brožová.

 

I když je to vcelku obtížné, protože padla tma a v lese toho moc není vidět, bez obtíží dojdeme na Šumberu, kde z modré sejdeme na žlutou a míříme na Hády, kde si uděláme malou odbočku k obrovskému vysílači, na který by báječně seděla reklama „větší, než jste čekali?“. Následně se trochu zamotáme nad Růženiným domem a raději se zeptáme místních opékačů pochutin nad ohýnkem, kudy se dostaneme do Brna, které je sice krásně vidět, ale nechce se nechat vyfotit. Vtipálci ukazují na lom a říkají, že to je trochu prudší, pak nás posílají správným směrem na Velkou Klajdovku.

Protože jsme si užili málo dobrodružství a nechceme jít po frekventované silnici, vydáme se slibně vypadající pěšinou, která sice možná někam vede, ale nakonec se stejně raději vrátíme, i když trochu někudy jinudy. Zacházka asi na hodinu a nic moc jsme neušli, o to to ale bylo dobrodružnější. A na závěr? Všechno dobře dopadne - ujdme cca 8 kilometrů, na sídlišti najdeme autobus, který nás ještě v tak pozdní hodinu doveze do centra. Zbývá jen otázka – proč se víc bojíme v lese, než ve městě plném jediného skutečného nebezpečí (lidí)?

Šmejdi

Na stránkách D-testu jsem se dozvěděla o zajímavém dokumentu. Jmenuje se Šmejdi a pojednává o otřesných praktikách na předváděcích akcích pro seniory. Rozhodně stojí za zmínku uvést, že dokument vznikal spontánně, bez koncepce. Autorce Silvii Dymákové šlo o ukázání jednotlivých technik manipulace, které prodejci používají.

Hned jak jsem viděla název, film mě upoutal. Nutno tedy pochválit dobrý marketing. I propagace je slušná. V Brně se na něj lze podívat hned několikrát. Co jsem si zatím všimla, tak především v pondělí a úterý. Bohužel budu tou dobou mimo. Už jsem se na něj začínala těšit a rozhodně jsem ho chtěla vidět.

Na ČSFD má tento dokument 87 %. Jaké je to zvěrstvo lze pěkně poznat už z úryvku na Idnes: „ Oni to mají v očích. To, co dělají, se jim vráží do výrazu. Pro sebe jsem si je začala titulovat jako pětadvacetileté testosteronem nabité nadsamce v růžových košilích. Hodně dávají najevo své mužství, přitom jsou slabí. Silný člověk by se takového chování nikdy nedopustil. Masakrovat důchodce? To je srabárna. Spousta z nich jsou absolventi, kteří mají nouzi o práci, a teď narazili na zlatý důl, na snadno vydělané prachy. Pro ně není problém vydělat si až sto tisíc měsíčně.“

Ve zdrojích uvádím i odkaz na 28 minutové vysílání České televize.

Zdroje:
http://www.dtest.cz/clanek-2864/natacela-jsem-smejdy-kteri-prodavaji-smejdy-rika-reziserka?&utm_source=newsletter042013&utm_medium=email&utm_campaign=Rozhovor_dymakova&newsletter_id=521&email_id=312028&email_hash=5ff5c7a01511d6574d0d288db069070e
http://kultura.idnes.cz/rozhovor-dymakova-0nq-/filmvideo.aspx?c=A130422_150737_hradec-sport_tuu
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-petice-proti-smejdum/195358/smejdska-sestava-znate-nekoho-z-techto-prodejcu.html (jen pro zajímavost)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10117034229-168-hodin/213411058250414/obsah/254414-smejdi/

Hrady a zámky českých krajin

"Když si chci užít výlet,
měl by tam být hrad..."            obdarovaná Hradníkem

Vytvořila jsem nový štítek s názvem "hrady". Vznikl kvůli Hradníku, protože to zřejmě bude téma, které se tu bude objevovat čím dál častěji. Abych zabránila zahlcení čtenářů štítky, zahrnu pod "hrady" i zámky, zříceniny a podobné budovy. Beztak mnoho zámků vzniklo z hradů a u některých není jasné, co jsou vlastně zač, dokud si to člověk někde nepřečte.

Zvláštní zákeřností jsou např. Bránky, tzv. Zkamenělý zámek. Jak pak máte vědět, že je to hrad? Nyní už dokonce jen zříceniny?

Hradník

Na Vánoce se mi povedlo zakoupení báječného dárku. Obdarovaná měla z turistického záznamníku Hradník doopravdy radost. V rámci něj je třeba navštívit určité množství hradů v bývalých krajích a získat za ně potřebný počet bodů. Záznamníky jsou vlastně dva: první pro oblast Čech a druhý pro oblast Moravy.

Když už jsem měla platit poštovné, řekla jsem si, že by nebylo špatné, pořídit záznamník i sobě. Klidně mi nějaký ten rok vydrží. 

Pro příklad uvedu, jak je to s tím moravským Hradníkem. Je v něm uvedeno 66 zřícenin či hradů. Hrad je za 5 bodů a zřícenina podle toho, jak je dostupná nebo rozsáhlá od 1 do 4 bodů. Z celkových 213 možných bodů je pro získání odznaku třeba získat 140 bodů. Navíc je v každém bývalém kraji určeno nutné minimum. Splnění záznamínku je tedy dlouhodobější činností a představuje slušnou výzvu. Navíc prokazuje jisté znalosti o místních hradech. Výhodou je, že za ty, které v záznamníku nejsou uvedeny, si můžete přidělit 1 bod.

Koukni se ven

Vždycky jsem to vehementně popírala – počasí na mou náladu vliv nemá. Však se podívejte do starších článků. Jedna z nejkrásnějších dovolených v mém životě byla propršená Šumava. Připouštím, jistý vliv na tom má i to, že je v mých vzpomínkách nejčerstvější, ale stejně. Vzpomínám snad s láskou na všechny ty dovolené u moře, kdy bylo překrásné slunce? Ne… se smíchem vzpomínám na Hvar. Ostrov, kde nikdy neprší. A nám pršelo. A ne jednou. Hned několikrát. I když by nás to všude jinde nejspíš trochu otrávilo, tady jsme si z toho dělali legraci. Prší na Hvaru a my jsme u toho!

Buď stárnu, nebo vidím, co jsem dříve neviděla. Ačkoliv mi podle ostatních ošklivé, pochmurné počasí nevadilo, teď jen zářím. Jsem blahem bez sebe a nemám k tomu vůbec žádný důvod. Možná ho jen nevidím, kdoví. 

Každopádně mě nadchla sezóna otevřených hradů a zámků. Jak houby po dešti se rojí různé pochody, vycházky, túry, cestovatelské nápady a plány, dokonce s nimi přichází i kamarádky. Blíží se dovolené. 

Řekla bych, že tohle je ten nejkrásnější čas. Všechno máte před sebou. Za léto můžete „stihnout“ tolik věcí, po kterých jste už dlouho marně toužili. Vidím před sebou všechny ty krásné kraje, které bych mohla navštívit. 

A kdybych léto strávila pouhým touláním kolem Brna, taky by to nebylo k zahození. S celoroční šalinkartou se můžu každý týden svézt na konečnou některé z tramvají a prozkoumat nedaleké okolí. S tímto smělým plánem jsem začala už předevčírem. Nakoukla jsem, co zajímavého je možno vidět na konečné čtyřky v Obřanech. A nebylo toho málo.

Jsem lepší než Sheldon

Ve středu se u nás pořádal Den zdraví. Byla jsem jednou kolegyní přesvědčena, ať se nechám zvážit a změřit si tuk v těle. Proč ne, řekla jsem si. K získaným hodnotám jsem se dozvěděla podrobný komentář. Naštěstí jsem spíše štíhlejší postavy, takže jsem si nemusela dělat hlavu s tím, že se dozvím něco, co bych nechtěla. A kdyby, aspoň by mě to třeba motivovalo ke změně.

S váhou spokojená nejsem, ale to je snad u nás žen běžné. Nicméně na sobě nepozoruji žádné změny, a jak říká kamarádka: Dokud mě partner unese, je všechno v pořádku. Ještě bych dodala – dokud mu to taky nevadí. Ale v tomhle směru jsem spíše přesvědčována, ať neblbnu, že přece nebudu jíst vatu jako modelky. To samozřejmě ne. Jde mi především o zdraví a vím, že by mi nadváha komplikovala život.

Dalšími zjišťovanými body, bylo % tuku v těle, svalová hmota v kilogramech, BMI index, metabolismus a kolik bych měla denně spotřebovat kilokalorií, procento vody v těle a viscerální tuk. Jedinou špatnou hodnotou je u mě kalcium a ostatní minerály v kostech. Zajímalo by mě, jak to zjišťují.

A co má tohle všechno společného se Sheldonem? Jak asi víte, je také spíše štíhlé postavy, o to ale nejde. Zajímavostí v jeho případě je velice brzy vystudovaná vysoká škola. Tuším, že ve 14 letech. Taky jsem vysokoškolsky vzdělaná, ale můj metabolický věk je údajně pouhých 12 let. Stejně jako mě, i další dvě kolegyně potěšilo, že jim je pouhých 15 či 21 let.

Luxus kanceláře

Kochám se pohledem na červený hrneček s pseudokávou na svém stole. Dostala jsem ho od kamaráda, který tou dobou ještě nevěděl, že kávu nepiju, a tak jsem mu našla náhradní využití. Ayurvédská káva z čekanky a bylinek vypadá skoro jako ta normální, jenom mi tak nesmrdí.

Jdu si uvařit čaj a vzpomínám bez jakéhokoliv zármutku na studentská léta. Jo, to byly časy. Člověk si mohl nosit celý den vodu s sebou v PET lahvi, nebo se tahat s termoskou, zrovna tak s bundou. Nebylo se kde a do čeho přezout. A v případě, že jste zmokli, museli jste si v tom celý den protrpět.

Teď, po třech letech, už to mám vychytaný. V šuplíku mám náhradní oblečení, které jsem jednou skutečně využila, parfém, který pozvedne náladu, vodu na tvář, která osvěží ve chvílích, kdy se z kanceláře stane skleník a nepomáhá ani obrovské množství vypitých tekutin. Spousta čajů, papírů, svorek, sešívačka, pastelky vždy po ruce. Papíry roztříděné v šanonech. Jak málo někdy stačí ke štěstí!

Nenávidím výmluvy

Moderní dobou jsme se nechali rozmazlit, a tak očekáváme, že všechno bude hned. Máme rychlá auta, rychlovarné konvice, mikrovlnné trouby, telefony, e-maily… Dokonce i balíky vám Česká pošta slibuje doručit do druhého dne. Považuji se za tolerantní a na takovéhle rychlosti rozhodně netrvám, pokud není slibovaná. Co asi můžu tak nutně potřebovat, aby to týden nepočkalo? Snad máme ještě dostatek rozumu na to, abychom si to stihli objednat včas, ne?

Když mi ale ženská po roce řekne, že na vytištění certifikátu potřebuje další měsíc a půl, nemůžu než zůstat stát a koukat. A to mi pak ještě známý řekne, že jsem podle něj byla dost drsná, když jsem jí doporučila nějaké informatiky, aby se do toho počítače mohla dostat, když s tím má údajně problémy. Její lehce ironickou poznámku: "Myslím, že to zvládnu sama," jsem nechala vyšumět, protože jinak bych po sheldonovsku musela odvětit, že s tím má evidentně už rok problém.

P. S.: A to neměla ani tu slušnost odpovědět na dva nebo tři maily. + Samozřejmě jde o tu stejnou pani, na kterou všichni před rokem a něco nadávali, že neustále rozesílá pozvánky na kurzu. Chápu, byla to její náplň práce, ale vydat k nim certifikáty snad taky.

Moje druhá zřícenina aneb První jarní výlet

O víkendu jsem opět byla na fantastickém výletě. Zajeli jsme si lokálkou do Chřenovic a odtamtud se vydali pěšky do Ledče nad Sázavou. Celá trasa měla přibližně pouhých sedm kilometrů, ale byla velice přínosná, co se týče mojí nálady. Hned ve Chřenovicích se mi zalíbil kostel sv. Václava na hřbitově. Vzpomněla jsem si, že jsem podobnou věž viděla v Ravenně v Itálii a že jsem někde zaslechla, že s výškou přibývá počet oken kvůli tomu, že se pak snižuje váha té věže.

Na nedalekém hřišti jsme museli vyzkoušet houpačky ve tvaru zvířátek na pružině. Bylo to stejně zábavné jako před lety. Po červené turistické značce jsme pak pokračovali ke zřícenině hradu Chřenovice. U něhož rostly všelijaké kytičky, které byly pastvou pro naše oči uvyklé na zimní šeď. Sám hrad byla vlastně jen tahle věž. Ale i tak to stálo za to. Dalo se do ní totiž nakouknout otvorem, který můžete vidět.

Podobnou radost jako fialové a bílé kytičky nám dělaly též včelky, čmelák, který se nechtěl nechat vyfotografovat, kvetoucí podběly a koník, kterého jsem si s jistými obavami nakonec přece jen pohladila. 

A závěr výletu? Lehnout si na bundu do trávy a nechat se ohřívat slunečními paprsky.

Společensky odpovědní sami doma

Líbí se vám myšlenka společenské odpovědnosti? Ale štve vás, že se to týká jen podniků a vy sami nemůžete nic udělat? Nevěřte tomu. Vždycky můžete něco udělat, vždy existuje alespoň přijatelné řešení, když už ne skvělé. Jak řekl Konfucius: „Je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu.“ A někdo jiný zase: Chcete-li změnit svět, začněte u sebe. Chcete změnit svět? Upřímně myslím, že to není zas tak těžké. Možná ne hned a možná ne celý, ale ten kolem sebe určitě zlepšit můžete. Poradit vám může i můj blog, teda aspoň v to doufám. :-)

Tradičně se společenská odpovědnost dělí do tří pilířů, tak to můžeme zkusit taky tak, co říkáte. Těm, kteří se se společenskou odpovědností neztotožnili, by třeba následující rady mohly pomoci udělat svět hezčím. A spolu s ním i svůj život.

Ekonomický pilíř: Vím, že se mi to snadno řekne – oblíbená výmluva lidí, kteří ve všem vidí problém, ale zkuste si na věci šetřit. Jak mi řekl jeden moudrý pán vaše výdaje a příjmy by měly vypadat jako bilanční rovnice. Z toho co máte, si můžete nakoupit. Ano, všimla jsem si, že dnes je velmi populární dlužit, ale pro morální lidi je to víceméně nepříjemné. Kupujte si jen to, na co máte. Souhlasím, že při koupi domu, auta a někdy nejspíš i spotřebičů potřebujete splátky, půjčku nebo něco podobného… ale na vánoční dárky? Zvažte, kdy je opravdu nutné si půjčit (často zaplatíte ve výsledku více) a pokud se bez toho obejdete, udělejte to. Dbát na to, abyste se nezadlužili, je jedna z deseti věcí, které prokazují, že jste zralý člověk. Alespoň tak to píše Irma Bohoňková v knize Sám sobě koučem.

Praktikujte zen – najdete tu o něm pár dalších článků – ale podstata je jednoduchá: jednoduchost. Nepořizujte si zbytečné haldy oblečení a věcí, ale ani dárků. Zůstane vám tak místo a volný prostor ve skříních. Vše, co děláte, dělejte pořádně. Proto je lepší dělat toho míň, ale s láskou a chutí. Dělejte jen to, co musíte nebo chcete. A pozor, ve skutečnosti musíte asi tak ½ věcí, kterou si myslíte, že musíte. Žijte přítomností. Buďte tady a teď. Užívejte si toho, kde jste a toho, co máte. Můžete se těšit na budoucnost, ale nežijte představou, že jednou se budete mít lépe, budete mít více času a podobně. Važte si toho, co máte právě v tuto chvíli. Jak napsal Fulghum, pokud dýcháte a máte tep, žijete. Uvědomte si to. Zítra to tak už být nemusí. Kupujte si kvalitní jídlo a jezte ho míň. Jíme, abychom dodali tělu živiny, abychom potěšili smysly. Užívejte si jídlo a nedělejte při něm nic jiného. Jídlo má být odpočinek, relaxace – sníte míň, ušetříte, budete zdravější… Nestojí to za to?

Kupte si knihu z antikvariátu. Nemusíte mít novou a tahle se nemusí vyhazovat. Choďte do knihovny, místo abyste si knihy kupovali. A koupené knihy půjčujte dobrým přátelům, kteří je vrací.

Sociální/společenský pilíř: Začněte dělat více věcí, které vás baví. Výmluva, že nemáte čas, je skutečně jen výmluva. Pokud nemáte peníze, ušetřete je nebo vydělejte je – zkuste „brigádu“ o víkendech, anebo se pusťte do něčeho jiného. Chtěli byste třeba víc číst? Knihovny jsou za pakatel a máte tam knih ažaž. Rádi jste luštili křížovky? Připomeňte si to… prospěje to i vašemu mozku. Máte rádi cestování a výlety? Tak někam vyražte… třeba jen pěšky, pár kilometrů za město. Jak už jsem říkala i málo je lepší než nic. Možná si říkáte, co je společensky odpovědného na tom, když děláte, co vás baví. To přece zní docela sobecky, ne? Zní, ale o to právě jde. Když děláte, co vás baví, jste spokojení, možná dokonce šťastní. Je radost pobývat ve vaší společnosti. Jste schopnější a zdatnější a šíříte dobrou náladu do okolí. Společnosti prospívají šťastní a spokojení lidé.

A taky optimisté. Naučte se pozitivnímu myšlení. Můžete si o něm něco přečíst – knih je na trhu spousta. Nebo se něco průběžně dozvíte na mém blogu, či na Šťastném blogu. Ale můžete začít i s tím, co máte. Zkuste se podívat na sklenici a říct si, že je ještě z poloviny plná. Nikoliv z poloviny prázdná. Že máte před sebou ještě polovinu dovolené/letních prázdnin, že máte docela milou ženu a celkem slušně vychované děti, že v kantýně je to jídlo aspoň teplé… Nebo můžete začít věřit tomu, že „to takhle mělo být“. Že nejlepší varianta z možností ve vašem životě je právě ta, která se stala. Možná už jste slyšeli o příhodách, jak někomu uletělo letadlo a pak spadlo, jak zmeškal rande a pak potkal „tu pravou“… A když vám teda ujede vlak, můžete zajít do blízké kavárničky, můžete si dát ten skvělý zákusek, na který jste se už dlouho nedostali, místo toho, abyste vztekle hodinu přecházeli po nástupišti sem a tam. A vůbec: když nejde o život, jde o…

Zajímejte se o druhé. Dale Carnegie tvrdí, že když se budete zajímat o druhé, získáte za čtrnáct dní tolik přátel, kolik byste jich nezískali za dva roky, kdybyste se snažili vyprávět o sobě.

Ekologický pilíř: Začít můžete tím, že budete vytvářet míň odpadu. Když máte na výběr, kupujte si věci ve vratných obalech, nebo v obalech, které jdou snáze recyklovat. Třídit už je skoro samozřejmostí. Můžete zjistit, jak některé věci znovu využít. Pokud máte rádi papírové noviny, proč nezačít plést z papíru? Udělejte si sami krabici, kterou potřebujete, koš na prádlo, ošatku nebo cokoliv dalšího. Nebo si můžete noviny popůjčovat v práci, dát je k přečtení někomu dalšímu…Jak využít staré věci ukazuje mnoho knih a na Fler.cz je na to dokonce zaměřena jedna kategorie. Zbytky korálků a všech možných materiálů, ze kterých už neplánujete tvořit, můžete prodat nebo darovat, podobně můžete naložit se starými skříněmi, koberci a všemožnými dalšími věcmi, které byste jinak jen vyhodili. Takhle ještě mohou někomu udělat radost.

Kupujte si takové množství jídla, které sníte. V České republice se každoročně vyprodukuje přibližně 729 tisíc tun potravinového odpadu, což představuje 69 kilo na osobu ročně.

Korektury odporný

S kolegyní jsme se dohodly, že zapracuju korektury na našich skriptech tak, aby už byla kompletní. Ukázalo se, že na to mám míň času, než jsem se domnívala. Začala jsem s tím trochu se zpožděním – toto pondělí. A dnes už mám hotovo. Sama nechápu, přes dvě stě stránek!

Chvílemi jsem z nich doopravdy rostla. Něco bylo jasné, ta ženská měla evidentně pravdu… pevnou mezeru jsem si za jednoslabičné předložky a spojky asi měla doplnit předem. Jindy je úplně mimo a mě to štve, např.: první odstavec po nadpisu se neodsazuje. Každý vidí, že to není nadpis. Nezná typografii a dělá korektorku a šmatlá do formátování. Takový lidi mám nejradši.

Jsou ale věci, se kterými si nevím rady. Nechci tupě přijmout její korekturu, ale ani nevím, jak a kde zjistit, kdo má pravdu. Třeba takové „např.“. Má za ním být tečka a dvojtečka? Tu dvojtečku bych nedělala, ale nějak se mi to nepodařilo nikde najít. A v pravidlech ji tam asi mají.

A co teprve odrážky – začínají velkým nebo malým písmenem? A mají tečku nebo čárku? Byla jsem přesvědčená, že když jsou to smysluplné věty, začínají velkým písmenem a končí tečkou. Pokud jsou to jen vyjmenované položky, měla by tam být čárka a malé písmeno.

I když si říkám, že to budu brát v klidu, chvílema zuřím. Jak mi může dát kus věty do uvozovek a označit ho kurzívou? Nemůže si udělat citaci ze všeho, co se jí do ní esteticky hodí!

A jindy si říkám: „Vau, toho jsem si vůbec nevšimla. Má pravdu.“

Ach jo, takových češtinářských otázek…

• Kdy nebo když? „O narušení osobní zóny jde tehdy, kdy…“
• Před výčtem v odrážkách může být tečka? Není dvojtečka vhodnější? 
• Hned za citací v kurzívě má být zdroj? To nestačí, že ho mám trochu dříve ve stejném odstavci? Hm, tak paní korektorka tvrdí, že to nestačí.
• A takhle bych mohla pokračovat.

Teda, přiznávám, že korekturu bych po sobě dělat nechtěla. Takových chyb. To je strašlivé! Sice je to dané tím, že jsem v podstatě neměla možnost si to po sobě přečíst, ale na tom nezáleží. Hmm, v některých těch stylistických věcech je vážně dobrá. A dneska jsem happy, že už to mám za sebou.