Zase ty husy

V neděli jsme zjistili, že se husy bojí chodit do tmy. 

Přijeli jsme totiž z výletu už za šera. Já si šla ještě rychle něco dělat a manžel že zažene a nakrmí zvířata. Za chvíli pro mě přiběhl, že mu mám pomoct zahnat husy. Nechápala jsem proč. Prostě normálně jde člověk za nima, občas roztáhne ruce a oni jdou pěkně před ním, stoupnou si na cihlu a pak způsobně vlezou do bývalého holubníku, ve kterém bydlí celou dobu, co je máme.

Jenže tentokrát ne. Husy běhaly s kejháním po zahradě, a když je člověk zahnal k otevřeným dveřím, odmítly vstoupit. To se radši rozběhli přímo proti plotu ke kozám, do kterého narazily a neustále kejhaly. Mohlo být třeba tak půl deváté, devět večer. Skvělá podívaná, kdyby k nám bylo vidět. Běháme po dvoře, sháníme husy a nakonec je manžel chytá a po jedné nosí dovnitř.

Do toho na nás volá sousedka: „Co to tam děláte? Vy tam snad máte husu!“ Když na ni voláme že jo, křičí na svého manžela: „Já je neslyšim. Oni tam snad mají husu.“ Druhý den se potkáme a překvapeně zjišťujeme, že to neví. Jsem si celkem jistá, že jsem se jí pochlubila (nebo spíš svěřila s nervama, když je přivezli takový maličký a já se bála, aby si jedno neulovila třeba kočka), nebo je musela slyšet. Poslední dobou se jim mění hlasy a občas, když je večer zaháníme, nebo ráno pouštíme, vesele kejhají. Ráno je to extra legrace, protože se rozeběhnou po dvoře s roztaženými křídly a běhají třeba chvilku do kolečka nebo nějaké spirály a třepou křídly, jako by si je protahovaly. Měla bych vám udělat nějakou aktuální fotku, ty z června už jsou naprosto neodpovídající. ;-)

Blanšírování fazolek

V úterý jsem zažila zase něco nového. Zkoušela jsem poprvé v životě blanšírovat. Věděla jsem, že o tom píše Florentýna ve svém seriálu o vaření, který jsem si dosud nepřečetla, ale je to v kapitolce jedna, takže jsem na ni již stihla nakouknout. Znělo to složitě, pracně a otravně. Ale když jsem to googlila teďka kvůli zeleným fazolkám, které už by se měly sklízet, protože mají přes 10 cm, ukázalo se, že to zase tak složité není. Snad jen napoprvé trochu dobrodružné. A když to vidíte popsané a nikdy jste to nezkoušeli, zdá se to příliš komplikované. Když si ale dodáte odvahy a postup otestujete, uvidíte, že na tom nic není a dodá vám to ohromnou radost! Celý vtip je v tom, že zeleninu krátce povaříte (fakt jen pár minut v horké a hrozně osolené vodě) a pak ji prudce zchladíte (nejlépe tak, že ji šoupnete do mísy s ledem, ale fungovalo mi to i se studenou vodou).

Pro případ, že i vám na zahrádce vyrostly (nebo jste pořídili v supermarketu) zelené fazolky, přikládám odkaz na recepty od Florentýny: https://www.kucharkaprodceru.cz/blansirovani-zeleniny/.

Celý postup je krásně nafocený zde a podle něj jsem taky postupovala: https://www.freshbites.cz/clanky/jak-blansirovat-zelene-fazolky/.

A co vy? Taky máte nějakou dosud neprobádanou oblast vaření, na kterou byste si jednou chtěli troufnout?

Bucket list na dovolenou

Přemýšlela jsem nad tím, jak bych si mohla zpříjemnit dovolenou a napadlo mě vytvořit si malý bucket list, který bych třeba případně mohla rozšiřovat. 

každý den selfie či se nechat vyfotit, 
ochutnat typické jídlo (počítá se i dezert), 

nejkrásnější místa nakreslit (skica na místě včetně nálady nebo podle vlastních fotek), 

v létě zmrzlina, meloun, místní ovoce,

číst skvělou knížku na pláži, v posteli v hotelu, nebo v dopravní zácpě,

vzít si s sebou pletení (ach, moje láska), 

 ...

Černohlavost u krůt

Není to tak dávno (zde článek o červencovém dění), co jsem psala, že už máme jenom tři krůty, protože jedna dostala černohlavost (správný název je histomonóza) a umřela. No, tak teď už máme jen dvě. :-( Sice všechny dostaly léky, ale říká se, že když už to mají, nejspíš se z toho nedostanou. 

Zpočátku všechno vypadalo dobře. Zbylé tři krůty byly akčnější, ale jednou se manžel vrátil z práce a krůta se mu nějak nezdála. Do té doby jsem nepozorovala nic divného, ale pak jsem si taky všimla, že zavírá očíčka, jako by chtěla spát během dne. Když se ostatní cpou, ona jen posedává a jí třeba v sedě nebo ani to moc ne. Podařilo se nám ji chytit a bohužel to ani nebyl nějaký velký problém. Ostatní krůty jsou sice přátelské a za člověkem lezou – dělám si legraci, že když začnu škubat kopřivy, abych je nasušila kozám, záviděj jim a jdou je taky žrát a hned v mojí blízkosti – ale chytit se nenechaj, a když je pohladím, poplašeně zacvrlikají. 

Chvíli jsme váhali, jestli ukončit její život předčasně (žádných 30 kilo masa jako vloni), ale nakonec jsme se rozhodli, že už to je stejně spíš trápení a dožívání, když ani nemá plné vole. Na člověka by to sice asi jít nemělo, ale stejně jsme neměli odvahu ji sníst, když jsme to viděli uvnitř.

Napadená játra krůty (to žluté tam být nemá!)

Dovolená v Polsku

Čas začít psát dovolenou v Polsku. Udělala jsem 887 fotek. Huf, čekala jsem tak čtyři stovky. To bude probírání! 

Články budou postupně  přibývat vždy do jednotlivých dní, v nichž se uvedené výlety uskutečnili. Máte se na co těšit. A tenhle článek bude zároveň fungovat jako rozcestník. Ovšem můžete použít i nově vytvořený štítek Polsko.

Ve středu to začne článkem Bucket list na dovolenou. Máte nějaké nápady, co byste chtěli zažít na dovolené? Ideálně na každé?

V sobotu do Sopot (cesta na dovolenou a co vidíme z auta)

Toruň (zatím v přípravě)

Husy v ohrožení života

Když ráno pouštíme husy a krůty do zahrady přes přední dvůr, zavíráme psa, aby ho náhodou nenapadlo je honit, nebo si je ulovit. Když totiž byla housátka ještě malá – nějak jsem se nedostala k napsání článku – pes byl na ně extrémně zvědavý a hrozně přemýšlel, jak se k ním dostat. Všechno, co po nich vonělo, ho nesmírně vzrušovalo. A mě rozrušovalo, když jsem postřehla, jak se občas významně olízl, když je někde začuchal.

Ale stejně jako s Percym (naším letošním kůzlátkem) ho to časem přešlo. Jenže s kůzletem není problém, tomu víme, že nic neudělá. Je poměrně velké a i kdyby mu počechral srst, protože třeba zkoušel ukrást sušený chleba (náš pes je Strážce chleba), určitě to přežije bez nějakých větších problémů. Jenže husy jsou poměrně malé a mohly by snáze přijít k újmě. Nebo si ji samy způsobit, jako když si vloni krůta zlomila nohu při útěku před psem. Takže psa při ranním i večerním přehánění zavíráme. Nejméně osvědčený je kotec, protože tam se mu nechce. Ani se nedivím, vypadá to jako vězení. Úplně nejlepší je to doma. Tam totiž chodí spíš výjimečně, abychom s ní strávili čas, třeba když jsme byli dlouho v práci, nebo se jí nevěnovali, nebo je venku hnusně. Poměrně ochotně jde do maštale nebo prádelny. V poslední době to funguje naprosto skvěle. Stačí zavolat a on se zvedne a přijde a rovnou nakráčí do otevřených dveří a lehne si tam. Jen předtím občas hodí přes rameno takový smutný pohled říkající: „Vážně musím? Vždyť já přece nic nedělám.“ Ale pouštíme ji hned za pár minut, když nezapomeneme, takže kvůli tomu žádné velké výčitky nemám. Navíc za to riziko to nestojí.

Manžela minulý týden píchla vosa, když podestýlal husy v bývalém holubníku. Slyšela jsem dovnitř jen takové žalostné, bolestivé: „Aúúú,“ tak jsem rychle vyběhla ven, ale to už přibíhal dovnitř. Rychle jsem vygooglila, jestli použít ocet nebo mýdlo, prý se to liší podle toho, zda je to vosa nebo včela. I když už jsem si kdysi pamatovala mnemotechnickou pomůcku, že je to VOSA, tak se použije VOCET, tak teď jsem si na ni rozhodně nevzpomněla.

Pak jsem mu na to dala led, nechala ho chvíli posedět v kuchyni, i když říkal, že by ještě potřeboval nakrmit zbývající zvířata a něco dalšího tam udělat. Ale já četla, že se nemá moc rozproudit krev – proto to chlazení – aby se do ní tolik nedostával jed. Za nějakých pět deset minut si říkal, že už je to lepší a půjde to dodělat. Sotva vyšel ven, slyším nějakou sprostou nadávku, tak jsem se znovu lekla, co se děje, a když na mě zavolal, vyrazila jsem zase tryskem, jak jen to v pantoflích šlo. Venku jsem viděla našeho psa, který sedí u manžela a dává mu packu (Jeho oblíbená taktika, když chce hladit, nebo upoutat pozornost. Nutno dodat, že funkční! Takhle velkého psa nejde přehlížet, když do vás dloube.) Tak si říkám: „A co jako?“ A najednou koukám, že manžel ukazuje na husy procházející se po dvoře!

A tak jsme zjistili, že pes už husám nic nedělá. Jenže, máme odvahu to zkoušet? Co kdyby je někdy jen tak chtěl prohnat?

V sobotu do Sopot

Vstáváme ve čtyři, i když manžel původně chtěl o hodinu dřív. Vyrážíme v 5:15. Máme s sebou 4000 Kč směněných na zloté při nepříliš výhodném kurzu 5,4 Kč za 1 zlt. Dle internetu by to mělo být spíš 5,22 Kč, ale vzhledem k tomu, že nebylo tak úplně jednoduché je sehnat, byli jsme rádi i za to. Na internetu jsem si totiž našla, že je třeba mají v Monetě na Dejvické, jenže jim zrovna došly.

Z Prahy jedeme přes Liberec, Zawidów, Zgorzelec a dál. V 7:33 už jsme na benzínce v Polsku. Chceme brát benzín, ale s dvouzubou paní nevábného vzezření není řeč. Umí jen polsky a nedokážeme z ní vytáhnout, jestli značka ON je normální benzín. Stojí to 7,60 PLN, Pb95 by stál 7,99 PLN, kdyby ho měli. Začíná pekelně pršet, ale za chvíli je po všem. Jen silnice je nepříjemně mokrá.

O kus dál je větší benzínka, chvíli trvá, než zjistíme, kam zajet s osobákem, napoprvé se totiž trefíme mezi TIR. Tady už tankujeme bez problémů. Platíme 7,59 PLN za litr. (Při cestě zpět  do ČR vybereme špatnou benzínku – zdá se, že ceny na dálnici s blížíce se hranicí už jen vzrůstají – a platíme 8 PLN za litr! A jsme samozřejmě naštvaní.)

Podivujeme se nad žlutými dopravními značkami, které jsou o něco menší než naše. Vypadají roztomile. 

Cestou přemítáme, zda byla postava černocha Massa Bob v americkém seriálu Kořeny, nebo Duchu Llana Estacada od Maye. Poznamenala jsem si to a pak si doma našla, že patřil do Mayovek (viz zde: http://mayovky.cz/postava/21). Pokud ho neznáte, má vskutku originální vyjadřování, asi jako my v angličtině: zkrátka mluví v infinitivech. Ne, že byste mu nerozuměli, jenom není úplně příjemné poslouchat ho dlouho.

Napadlo nás, že i přes Toruň bychom měli být na místě za sedm hodin. 

Potřebovali jsme si totiž ještě vyzvednout klíče a nebylo nám tak docela jasné, jak je to myšleno s boxem, ke kterému nám pošlou kód. Když jsme zavolali na ubytování sehnané přes booking.com, buď nám to nikdo nebral (rovnou to padalo do schránky), nebo nám slíbili, že v jednu odpoledne zavolají a pak nic. Nakonec jsme se v průběhu dne dovolali k někomu, kdo byl ochotný a schopný mluvit anglicky (a pochopit naši angličtinu a vyděšené dotazy). Paní nám vysvětlila, že nám pošle adresu. No bodejť bychom to chápali, když naprosto přesně víme, že jedeme do ubytování do Jana z Kolna 33. Tak proč nám bude posílat adresu? 

Celé to spočívalo v tom, že si na jiné adrese, než je naše ubytování, máme vyzvednout klíče. Je to v témže městě, asi 1,5 km daleko.

Na dálnici se tu leckde může jet až 140 km/hodinu, což je skvělé, protože jsou tu tak velké vzdálenosti, že se hodí, když to můžete prát, co to dá. Zajímavostí je, že mají dálnice zpoplatněné mýtnými branami, takže platíte jen za to, co skutečně najezdíte. Někdy je to vtipné, třeba jen patnáct korun, a kdybyste jezdili hodně, samozřejmě by vás mrzelo, že nemáte jako v ČR jednu dálniční známku a na rok klid.

U vesnice Rudki vidíme prostitutku s velkým kulatým deštníkem, černýma punčochama, židličkou a košíkem. Nebo to byla silně nalíčená prodavačka borůvek v minisukni se vzezřením Karkulky?

Ve vsi Wylatowo obdivujeme (kvůli dešti jen z auta a bez fotoaparátu) dřevěný kostel. Vesnice prý byla písemně zmíněna již v roce 1147. Nejcennější památkou je dřevěný kostel sv. Piotra a Pawla z roku 1761 založený Michałem Kosmowskim, opatem kláštera v Trzemeszně (vysvěcen 1793). Chrám je trojlodní na původních základech z polního kamene. Baziliková dispozice je vzácná pro dřevěné chrámy Kujavy a Velkopolska.  Byl postaven v barokním slohu, kostrbaté konstrukce, pokrytý keramickými dlaždicemi (prostými, dvouvrstvými na vápennou maltu).  Štít je lemován dvěma věžemi zakončenými barokními plechovými kupolemi s lucernami. Loď a kruchta jsou zastřešeny jednohřebenovou sedlovou střechou, nad loděmi a kaplemi jsou samostatné pultové střechy. Fotografie viz zdroj [1].

Latkowo. Vpravo od silnice je letiště plné vojenských vrtulníků.

Poblíž Glinki je vpravo kruhový hřbitov a vojenský prostor v lese. Ale není tam vidět kvůli stromům. Po levé straně se nachází zajímavý kostel, jak lázně s kolonádou.

Zdroje:

[1] Damian Rybak, Wylatowo – jedyna drewniana świątynia o architekturze bazylikowej, https://pojezierze24.pl/atrakcje-turystyczne/wylatowo-jedyna-drewniana-swiatynia-o-architekturze-bazylikowej,909, cit. 2. 8. 2022

Kytky v kanclu

Kala shora

Nedávno jsem psala, že jsme v kanclu přesazovaly kytky, takový trochu teambuilding. Pravda je, že máme v kanclu pár kytkofilů, takže nikdy nevadí, když přinesete další kytičku navíc. Kolem počítačů si teď vytváříme zelené stěny. Za chvíli možná jeden na druhého neuvidíme a bude to vypadat, jako když máme každý svůj malý kanclík. Kromě produkce kyslíku to má ještě jednu výhodu: když máte plný stůl kytek, nemáte tam moc místa na nepořádek.

Tohle je můj nový přírůstek, který jsem dostala jako dárek. Ale protože kala neboli kornoutovka (Zantedeschia) je dost náročná na péči, požádala jsem všechny, ať se na ni přijdou podívat, protože není jisté, jak dlouho nám tam vydrží, když i největší kytkofilce doma chcípla.

Už teď se na ní projevuje, že jí něco schází, protože jí ty kornouty opatrně z vnější strany zelenají.

Od jedné kolegyně jsem dostala takové malé pupíky... sukulenty.

Sukulenty

Kala, zatím v provizorním květináči

Co se děje u Angeliky v létě 2022

Abych navázala na článek Co se děje (na statku) ve zkratce, rozhodla jsem se shrnout, co je u mě nového, protože pořád nepíšu tolik, kolik bych si představovala. Aktuálně se toho neděje tolik jako minulý měsíc, takže se mi víc daří najít si čas na psaní.

Asi bych měla zmínit, že jsem změnila práci – vloni v září. Teď už se cítím jakž takž rozkoukaná. Nejednalo se tak úplně o velkou změnu, protože jsem se jen přesunula v rámci patra a změnila agendu. Místo o doktorandy se teď starám o všechny studenty (a vyučující) v rámci jedné katedry na vysoké škole. Je to docela fajn, ale musím přiznat, že mě překvapilo, kolik je práce s tvorbou rozvrhů, organizací státnic a dalšími pičičárnama. Přesun ze samostatné kanceláře do společné plné lidí (až 17!) mě taky příjemně překvapil asi hlavně díky optimismu a pozitivnímu myšlení. Už mám pár zkušeností s tím, že věci, které se vám zpočátku nezdají, můžou být nakonec celkem příjemné. Hlavně mě baví ten mladý kolektiv plný schopných a kreativních lidí, které práce baví. I když je někdy trochu děsivé, když jste v kanclu zařazeni mezi „ty staré“. Užívám si teambuildingy, teď poslední dobou jich bylo trochu moc, ale zase si člověk rozšířil obzory: byli jsme na motokárách, udělali hrabárnu oblečení (takový soukromý second hand), přesazovali kytky, navštívili studentský filmový festival, organizovali a slavili fakultní výročí... O všem z toho by se daly psát samostatné články a měla jsem je v plánu, ale nikdy není tolik času, kolik by si člověk přál. Mimochodem, už jsem vedla dvě školení právě na organizaci práce (time management), moje oblíbené téma. A zdá se, že to kolegy baví. Doufám, že se mi to nejdůležitější podaří publikovat i tady.

S manželem se snažíme aspoň jednou za čas podniknout nějaký výlet, naposledy jsme byli v Žerotíně, Peruci, Kadlíně, Humpolci, Ještědu, Mladé Boleslavi a Karlštejně. Když jsme doma, staráme se o zahrádku (pořád je co plít, oštipovat – rajčata, hnojit kopřivovou jíchou, příp. sklízet – maliny, jahůdky, moruše, jostu a rybíz) a zvířátka, čteme knihy o pěstování (Zahradničení bez rytí od Charlese Dowwdinga a Stephanie Hafferty; Permakultura – Zahradničení v souladu s přírodou, Funkční zahrada s minimální údržbou od Christophera Sheina) nebo beletrii (Červený Bedrník od Emmy Orczy, zahrnu do Čtenářské výzvy 2022 jako 10. Kniha, jejíž název neobsahuje písmeno „a“), nebo koukáme na seriál Panství Downton, nebo vybíráme dovolenou. Letos bychom rádi vyrazili do Polska a do Itálie. Zájezdy už máme objednané, tak teď už nezbývá než doufat, že se vše vydaří.

Nechci psát o velkolepých plánech, které jsem zatím neuskutečnila, takže jen o tom, co se děje, nebo už stalo. Tchyni jsme pomohli zařídit pejska jako náhradu za toho minulého, kterého jsme jí přivezli vloni – užil si u ní svůj poslední důchodový rok. Tenhle není tak starý, ale opět je z útulku. Nakonec je to nějaký obyčejný smeták, protože ten nejhezčí by na ně byl moc akční. 

Byla jsem na jednodenním kurzu sketchingu (kreslení fixem a dokončení malbou), který jsem si parádně užila a vznikla na něm trojice nádherných obrázků. Vždy když na ně koukám, pořád nemůžu uvěřit, že jsem to kreslila já.

Snažím se každý den příst v rámci mezinárodního závodu Tour de Fleece a hodně pletu, jako obvykle především v autobuse cestou do práce a z ní. A taky jsem byla u kadeřníka.

Co se děje (na statku) ve zkratce

Dnes bych se opět ráda vrátila k Pepovi. V poslední době jsem si všimla, že mu občas otéká tlama. Když jsem si toho všimla poprvé a ukazovala to manželovi, nebylo to tak nápadné jako včera, kdy vypadal jako ucházející míč. Koukali jsme mu do tlamy, ale nic jsme neviděli, do rána už z toho byl jen podbradek. Kozlík se celou dobu pase a nebolí ho to, protože při dotyku nemečí. Po troše googlení, jsem narazila na zmínku, že by to mohli být paraziti, ale nedávno byl odčervovaný a určitě nežere moc jádra. Dáváme jim ho spíš míň a dokonce váhám, jestli to nejsou přímo otruby, které někde doporučovali.

Největší miláčkové jsou pořád ještě husy. Pořád jsme z nich paf. Jak mají ty dlouhé krky, srandovně štěbetají a jsou parádně hebké, když se vám je podaří pohladit. Jedna se nám trochu nezdála, měla takové zapadlé očíčko a dost posedávala, tak jsme se nakonec domluvili s veterinářem a dávali jí antibiotika a už je to snad lepší. Lidí se husy zatím ještě pořád bojí a spíš utíkají, než že by se oháněli a syčely. Možná jen s krůtama si občas vyřizují účty. Ale ty si obvykle začínají.

Krůty už máme jenom tři, protože jedna dostala černohlavost a zemřela na ni dřív, než jsme s tím stihli něco udělat. V poslední době se nám zdálo, že i jiná trochu víc odpočívá (pase se v leže), takže jsme jí znovu dali léky a zdá se, že jsme ji zachránili, ale ukazuje se, že chovat zvířata není jen tak. Člověk aby měl za manžela veterináře!

Pudinkový dort

Podobné nesnáze jako se zvířátky se objevují v rostlinné říši. My teda naštěstí s meruňkou problém nemáme, ale říkala mi známá, že si pořád myslela, že mají nějaký extra citlivý strom, když jim každý rok namrzne. A ono ne, strom je napaden nějakou nemocí, kterou od něj navíc chytla i višeň. Meruňky teď dozrávají, ale tak hrozně postupně, že nevím, jestli z toho nějak rozumně půjde udělat marmeláda. Ale aspoň jsem udělala pudinkový dort: dospod piškoty, na ně nakrájet meruňky (myslím, že by prospělo je i osladit) a zalít pudinkem. Původně jsem myslela, že navrch dám ještě jahody (z mrazáku z velkosběru před dvěma roky) a zaliju želatinou, ale pustili jsme se do toho dřív a to dvoje ovoce by se v tom nejspíš zbytečně bilo.

Jé, málem bych zapomněla, největší zvláštností dortu je to, že je z našeho kozího mléka!

Z rostlinek se daří fazolkám (aspoň to tak zatím vypadá), česneku, dýním (už mají první zelené bobíky) a snad i rajčatům. Růžičkovou kapustu, ředkvičky a možná ještě něco napadly molice, které vypadají jako popel na spodních listech, černé rybízy pro změnu bojovaly (celkem neúspěšně) s mšicemi. Manžel se pustil do vyrábění kopřivové jíchy a zdá se, že se rostlinkám tohle hnojivo líbí.

Podivné bečení, které mě občas vytrhne z práce na zahradě nebo v domě, a donutí mě jít se podívat, co se komu děje, pochází od tří oveček v sousedství, které tam umístili, aby spásly jejich džungli. No, naše kozy by to zvládly lépe a rychleji, ale asi by napáchaly i nějaké ty škody.

Aktuálně máme jen dvě kastrované kočičky: Mejzí a Macíka, protože chlapci se toulají. Aspoň doufám. Franta se občas objeví, před dvěma dny přišel i Žužu, ale Felíška už jsem neviděla hrozně dlouho, tak doufám, že je v pořádku a vrátí se mi. 

Změny se dějí i doma: dochází k velmi postupné rekonstrukci prádelny na použitelný pokoj a tak trochu i sklad. Jen by to chtělo ujasnit si, jak ji vlastně budeme využívat. 

Máme kompletně vyklizený špajz a chlapi ho předělávají: přibyde nám tam baterie na solární elektrárnu, kterou si necháme dát na střechu. Snad nám nějakou tu kačku uspoří.

Protože už nepoužíváme žumpu, rozhodli jsme se do ní chytat dešťovou vodu a v budoucnosti ji využít na zalévání.

Hnědne nám kozlík

Nedávno jsem psala o Pepovi. Chtěla jsem říct, že je to můj oblíbený kozlík, ale tak to úplně není. Mám je ráda všechny. S ním mám větší soucit, protože špatně chodí, je tichý a vždycky se na mě tak chápavě kouká. A má rád hlazení. A má po tátovi ty plandavý uši, ale jinak je skoro celej bílej. Kromě dvou karamelových skvrnek u očí. Jenže teď jsem si všimla, že je nějak špinavý. Prvně jsem si myslela, že to je z toho, jak se válí v prachu pod kůlnou. Ale pak mi začalo být divné, že to má hlavně na hřbetě. A když jsem se podívala pozorněji, začalo se mi zdát, že mu pod bílou srstí začíná vykukovat hnědá podsada na krku a za krkem. Nebylo by se čemu divit, mámu má celou kompletně hnědou.

Bohužel se s Pepou rozloučíme asi jako s prvním. Už je mu rok. Větší už nebude, a navíc ho šikanuje malej kozlík, kterého teďka porážet nebudeme, protože ten snad vyroste do jateční velikosti. Takže když to řeknu naplno, jenom by mu stárlo maso. To samé ale čeká i malou kozu, které mi je taky líto, protože je to taková rošťanda s růžkama. Je flekatá jako kráva a drzá jako opice. Bez ní to nebude ono. Jenže tím, že je taky takhle malá, se nehodí ani na chov. A porazit ji musíme co nejdřív, aby ji náhodou nepřiskočil Hektor (táta) nebo Percy (brácha). Ono by se snad takhle jednou nic nestalo, protože nemáme chov, který bychom dál rozšiřovali, ale kromě toho, že nám to jako lidem připadá nechutné, je tu i jisté riziko, že by se nemusel povést porod, protože je sama příliš malá. Možná to příroda zařídila tak, že nemůže zabřeznout a Hektorovi by se jí nepodařilo ani přiskočit, ale Percy je ještě malej, takže by mohl mít tu správnou výšku. A navíc, kdo chce spoléhat na to, že to příroda domyslela? Vloni nám koza taky málem pošla při porodu pěti mrtvých kozlat!

A pak bude na řadě tahle koza. Pepř-sůl Líza. Samozřejmě mi jí je taky líto, ale člověk to musí brát prakticky: aktuálně z ní není užitek, špatně se dojila, i když měla mladé a mléko, a při dalším zabřeznutí by se zase nejspíš trápila zbytečně. Vloni potrat, letos potrat – i jednoho jedinýho kozlete. A vypadalo to na císařský řez. Jasně, že maso nebude nic moc – stará koza, co byste chtěli – ale já s tím problém nemám. Tchyně to umí dobře připravit tak, že to připomíná hovězí.

Koukám, že ten článek sklouzl k trošku morbidním věcem, i když to je na statku přirozené. Vaše maso taky nevyrostlo na stromě. Ale abych skončila pozitivně: máme v úmyslu pořídit na podzim hezkou mladou (letošní) dobře rostlou (a snad i dojitelnou) kozu, abychom ji měli na mléko a Hektor pro zábavu a na kůzlátka. Takže když to klapne, budou nové fotky a příběhy.

Manžel je chlap, kvůli kterýmu má cenu se snažit

Znáte takový to porozchodový šílenství, kdy na sobě začnete pořádně makat? A taky uděláte razantní změny v životě: třeba se necháte ostříhat, nebo začnete nosit to, co baví vás a bejvalák to nesnášel (třeba tříčtvrteční džíny). Leckdy taky do sebe investujete: kosmetika, kadeřník, volnočasové kurzy, posilovna... Samozřejmě to má něco do sebe, protože po rozchodu máte mnohem víc času dělat cokoliv si zamanete. S partnerem utopíte spoustu času na večerech a víkendech s ním. Teď jde o to, jestli vás to baví.

Nedávno jsem ale přemýšlela nad tím, proč se tak snažíme okouzlit muže, dokud nám „nepatří“. Ne, že bych byla výjimkou, ale moc jsem se tím netrápila. Když jsem byla sama, buď jsem smutnila po bývalém, koukala po novém, nebo si užívala časovou volnost a chodila na kreslení, paličkování, tancování a podobně. Dá se říct, že zájem o mě byl vždycky, možná tím větší, čím míň jsem někoho chtěla já. A skoro bych i řekla, čím blběji jsem vypadala: na turistické dovolené, v oteplovákách na sněhu, na kurzech, kde mi to moc nešlo, v tom nejobyčejnějším triku...

To, k čemu ale mířím, že makat na sobě, abyste okouzlili nějakého chlapa, moc nedává smysl. Vlastně vůbec. Mně to tedy nikdy nefungovalo! Obvykle ani nepochopil, že se snažím být milá, krásná a všechno, a buď se mnou normálně kámošil, nebo si nijak víc nevšiml. Nebo to dokonce mělo opačný efekt – naučila jsem se hrát šachy a on se mnou už nechtěl hrát, protože jsem proti němu byla příliš dobrá. Ale druhým důvodem je, že pokud sbalíte chlapa (jsem zastánce klasiky, že oni mají balit nás, ale to je vaše věc) jako super vysportovaná stále nalíčená kočka, která každý den připravuje tříchodové menu, pak bude pravděpodobně očekávat, že vám to takhle vydrží minimálně do osmdesáti. Rozhodně nebude chtít znuděnou, nenalíčenou holku, co udělá špagety s omáčkou z konzervy. Čímž nechci říct, že by měl člověk na všechno rezignovat a třeba se občas ani nemýt, ale že mi přehnaná snaha trochu připomíná leštění cizích aut na parkovišti.

Půjčené auto je už lepší investice. O to se musíte trochu starat, aby dobře jezdilo a vy jste si čas s ním užili. Ale manžel, to už je jiná liga. Toho máte teoreticky na furt. Jasně, že celé dny nebudete leštit svoje auto a nezajímat se o nic jiného. Ale určitě bych doporučila dát mu kvalitní benzín, chránit proti škrábancům, chodit pravidelně do servisu a zajímat se o to, jak vypadá a jestli je všechno v pořádku. Zrovna tak to vnímám s manželem – chci se mu líbit teď i za dvacet let. Chci s ním trávit čas, podnikat výlety, moci se na něj těšit. Nechávat se překvapovat a rozmazlovat. Asi se dá očekávat, že on nejspíš touží po tomtéž. Taky nechcete mít doma vrak, i když je váš. 

Tour de Fleece 2022

Začal nejslavnější cyklistický závod světa Tour de France 2022, který se pojede od Pá 1. 7. 2022 do Ne 24. 7. 2022. Příští rok by se měl na Netflixu vysílat osmidílný dokumentární seriál o letošním závodě. [1] Letošní 109. ročník začíná v Dánsku, což je celkově poprvé.

My, šílené pletařky, se organizujeme na Ravelry ve skupině Tour de Fleece, kde se snažíme každý den publikovat fotku toho, co jsme upředly či případně upletly. Chci to dělat i na svém blogu o tvorbě. Takže se můžete těšit na nový seriálek, naleznete zde. A taky jsem začala psát speciální deník do svého Bullet journalu.

Deník na Tour de Fleece

Závodu se účastním už od roku 2017, ale zatím jsem ho nikdy nedojela celý, protože mi do toho obvykle vlezla dovolená někde na horách. Ale letos to poprvé vypadá, že na dovolenou vyrazíme později.

Je čas šlápnout do pedálů. Nebo aspoň do jednoho, pokud máte kolovrátek pouze na jednu nohu jako já.

Zdroje:

[1] Pravda, Petr. Vítěz bere 12 milionů, česká kombinéza za 80 tisíc. Zajímavosti Tour de France, Seznam Zprávy, cit. 2. 7. 2022, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-vitez-bere-12-milionu-ceska-kombineza-za-80-tisic-zajimavosti-tour-de-france-207692

Tak jsem to zmeškala!

Pořád se chystám psát blog a pořád nestíhám. V práci toho teď bylo hodně a zahrnovalo to často i večerní program: jednou jsme měli poradu od šesti, jindy teambuilding, a pak jsem se taky někdy vracela později ze soukromých akcí (přece si nemůžu nechat ujít kámošovu doktorskou promoci), jednou byl výlet, jednou nákup, jindy kino... a taky večery s manželem trávené nad seriálem Panství Downton, který mě náramně baví. 

A největší novinka je v pátek na poslední chvíli půjčená kniha Červený Bedrník. Vlastně skoro po poslední chvíli! Do knihovny jsem se dostala pár minut (přesně!) před třetí, kdy zavírají, a už měli zamčeno. Paní odemkla a ne moc přívětivě se na mě podívala, oznámila, že už mají zavřeno a dotázala se, jestli jdu vrátit knihy. Řekla jsem, že ne, že mám jednu rezervovanou a že si ji chci vyzvednout. Sama jsem slyšela v hlase vlastní zoufalství. Tolik jsem se na ni těšila a tak dlouho čekala! Zeptala se, jestli mám zaplaceno (rezervace knihy stojí 10 Kč) a já řekla že jo, protože si vždy předplatím zálohu, abych tam pak nemusela čekat. Uff, záloha mi vystačila, takže to bylo príma. Hned o mně se tam snažila natlačit ještě další paní, ta šla opravdu vrátit knihy. Taky ji pustily. Já jim moc pěkně poděkovala za dobrý skutek a řekla, že si to čteme s manželem před spaním. Hned odpoledne v pátek jsme se pustili do čtení. Teda, manžel četl a já skládala vyprané suché prádlo.

A co že jsem to zmeškala? Publikování svého dvoutisícího článku. Tento je už o tři dál. :-( 

Svatební seriál – rozcestník

Zde najdete přehled jednotlivých dílů. A jak je mým zvykem, ty dosud nevydané jsou zeleně (ještě nezveřejněné články).

Rozlučka se svobodou se odehrála v parku Grébovka a při tancování salsy. Z alkoholu jsem měla jenom jednu zmrzlou jahodovou margaritu, ale byla super.

Zásnoubená Angelika

Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?

Civilní nebo církevní sňatek

Jak jsem házela i neházela kytku

Ochutnala jsem něco nového

V rámci zkoušení nových věcí dojde často na nové potraviny, nebo pochutiny, které ale nepotřebují samostatný článek.

Myslím si, že jsem zastánce kvalitní čokolády, mám ráda třeba Lindt a jiné, které jsou chutné i bez náplně. Z těch levnějších mám ráda Ritter Sport, ale nepovažuji ji tak docela za čokoládu, protože náplň tvoří docela velký podíl. Vždycky mě baví ochutnávat nové druhy. Před nedávnem jsem pořídila Weisse mango maracuja, která je mírně kyselá. Ale bohužel obsahuje palmový tuk, i když píšou, že je z udržitelného zdroje. Ještě lepší mi přišel Salted caramel. Jedná se o mléčnou čokoladáu se slanými máslovo-karamelovými křupinkami (7,5 %) a kousky karamelu (7,5 %), která je opravdu výtečná a zařadila se k mým dvěma nejoblíbenějším: Marzipan, a novější Rum Raisins hazelnuts.

Pro milovníky slaného jsem v Lídlu objevila Dupetky. Jsou to vlastně preclíky v podobě placatých koleček, ale na rozdíl od preclíků jsem jejich žraním přímo posedlá. 

Díra v podlaze v kuchyni

Neradostný začátek: tekla nám trubka od topení. A tak přítel vykopal díru v podlaze. Musel přitom rozbít beton a pár betonových dlaždic.

Neutěšený stav podlahy v kuchyni

Před Vánoci se manžel pustil do řezání betonových dlaždic, z čehož bylo nechutně moc prachu po celé kuchyni. Jako správná hospodyně, na kterou si teda zrovna moc nehraju, jsem z toho byla napůl šílená. 

Pak dal na podlahu půdovky a zaspároval je. Nakonec je přetřel jakousi průhlednou hmotou, aby se daly dobře vytírat. Vypadá to nádherně a líbila by se mi tak celá kuchyň, ale jak jsem řekla sousedovi, který to navrhoval: „Když ji bude chodit vytírat...“ Mop se na tom totiž zadrhává jako na suchém zipu.

Půdovky

Nezpochybnitelný a přesto opomíjený přínos permakultury

Poslouchám úvodní přednášku RNDr. Mojmíra Vlašína (na youtube zde, ale kvalita nic moc, prostě nahraná přednáška). Hovoří o různých přínosech permakultury: pro planetu (lokální pěstování), pro lidi, pro zvířata, ale nějak mi tam chybí to, na co každý slyší. Proč nemluví o penězích? Já vím, není to takové ezo, přírodní a podobně, ale je to trhák. Stačí říct, že se bude zdražovat plyn a elektřina a všichni šílí. Hned se řeší, kde na to vzít, co by měl stát udělat atp. Jen menšina se zamyslí nad tím, zda by mohla zmenšit svou spotřebu: dávat si pozor, že zhasnu, svítit, až když je opravdu tma, topit na nějakou doporučenou hodnotu... ale u jednotlivců to ještě jde, horší je to v korporátech, tam se vesele svítí na chodbách, větrá se a přitom topí... no však to znáte. 

Každopádně pro mě jsou peníze motivací. A to docela silnou. Se zvyšujícími se cenami zeleniny se zahrádkaření stává atraktivnějším. Určitě nemám chuť si pěstovat brambory, mrkev nebo cibuli, když stojí dvacku za kilo. Ale třeba taková rajčata od 99,80 Kč do 279,6 Kč za kilo (28. 4. 2022 na Košíku) vypadají docela lákavě za tu trochu práce. 

Druhou, pro mě důležitou, předností je určitá samostatnost a nezávislost. Sice s naším pozemkem nemám představu, že bychom nemuseli zeleninu a ovoce kupovat, ale je fajn mít aspoň v některých druzích na výběr. A taky bych skoro řekla, že vlastní chutná líp. I si toho člověk víc váží.

Jasně, že mi jde taky o zdraví a ekologii: ideálně nestříkané plodiny, které neničí půdu a necestují přes půlku světa, ale zároveň mi to musí za tu práci stát. Ačkoliv si to nechci přiznat, svou roli jistě hraje i to, že je to IN. Dneska si můžete z práce domů vzít kosti pro kočky, říct, že zahradničíte, snažíte se o slow food a slow módu, kupujete bio a fandíte společensky odpovědným firmám. Naše domácnost sice jde až za hranici toho, co je „normální“ , ale to mě nijak netrápí.

Nepochopitelné jsou pro mě „matky“, co chtějí pro své děti jen to nejlepší. Už mi to začíná znít jako nadávka. Tajně doufám, že až budu mít jednou dítě, budu „normální“, nebo možná spíš nenormální, těžko soudit, co je a co není normální. Nemám žádnou statistiku toho, kolik žen (nebo celých rodin) přejde na bio, začne se zajímat o přírodu a vůbec o vše jen proto, že mají dítě a chtějí, aby vyrůstalo v hezkém světě. Vždycky na to koukám s vytaženým obočím. O vaše zdraví vám začne jít, až když máte dítě? Co jste probůh do té doby dělaly? No, nic. Možná je lepší, že to některým dojde později než nikdy. 

Pravidlo prvního dne

Vzpomínám si, že jsme se ve škole učili o právu první noci. Ale nikdo nám nic neřekl o pravidle prvního dne.

Právo první noci mělo ve středověku spočívat v tom, že se o svatební noci svých poddaných mohl pán jako první vyspat s nevěstou (pannou), teprve poté byl na řadě ženich. Ačkoliv je toto právo velmi známé a využité v mnoha uměleckých dílech, nebylo pořádně doloženo historiky a dost možná ani neexistovalo. Tedy alespoň v Evropě, kde bylo díky křesťanství uznáváno panenství jako nejvyšší čistota a monogamie jako jedna z předních hodnot. Kromě toho by si pán zbytečně vytvářel další a další nepřátele, což pro něho nebylo zvláště výhodné. Takže je dost možné, že se jedná spíš o smyšlenku. 

Na rozdíl od nás to v některých kmenech uplatňovali, protože tamější vládce měl přinést budoucím manželům štěstí a tímto způsobem je požehnat.

Ať už to s právem první noci bylo jakkoliv, u nás rozhodně funguje pravidlo prvního dne. Ověřila jsem si to hned včera. Jakmile dám na stůl nový ubrus (i starý a flekatý, jen čistě vypraný), hned první den na něj někdo něco kydne. 

Objevila jsem ještě doplňující pravidlo: Pokud manžela na nový ubrus upozorním, či zmíním, že granátové jablko, třešně či borůvky jsou rizikové, zaručeně to na stůl vybryndám já!

Stav zahrádky, záhonků a všeho rostlinstva

Jahodníky s libečkem

Nejstarší záhonek je v částečném stínu pod meruňkou. Říkám, že je můj, protože na něm nepěstuju nic moc užitečného, čím by se člověk mohl nasytit. Kromě fíkovníku (manželův nápad) tam je moje růže (toužila jsem mít alespoň nějaké květy), pak měsíček, kterému se letos náramně daří. Vůbec jsem ho nesázela, prostě se sám vysemenil. Paráda, takhle si představuju zahrádkaření. Podobným způsobem se chová i maliní. Pomalu začíná připomínat džungli, kterou budu muset po létě trochu umravnit, protože raší už i v záhoncích, které měly sloužit k něčemu jinému. 

Tvářím se, že mám na „své“ zahrádce dva záhonky, ale vlastně je to jeden kratší obdélník přilepený k delšímu, na němž mi vyrostlo pár rostlinek meduňky, tuším, že zaseté vloni. Teď jsem tam zkusila zasít ještě dva řádky rukoly, protože ji mám ráda, i když je tak zvláštně trpká. A znovu jsem se pokusila vysít mátu, možná z toho i něco bude, zdálo se mi, že jedna rostlinka připomínající hluchavku (místní plevel) voní mátově. Na menším obdélníku jsou nově zasazené dva jahodníky: jeden měsíční, který plodí maličké červené jahůdky připomínající lesní, a jeden žlutý koupený letos, takže se na první plody teprve těším. Někdy před rokem jsem tam v úplně nesmyslnou dobu zasadila jeden stroužek česneku, z něhož nic nebylo, a letos se tam objevily dvě rostlinky, které jsem zkusila rozsadit, tak uvidíme, co z toho bude. A ještě jsem přikopla kousíček půdy, na niž jsem zasadila tři rostlinky medvědího česneku. Mňam, ten taky miluju. U delšího záhonku se navíc nachází keř červeného rybízu zachráněného z pustiny. O sázení některých z těchto rostlinek jsem psala zde.

Záhonky s růžičkovou kapustou

A teď to nejzajímavější: záhonky za stodolou. O česnekovém jsem už psala (zde), ten jsme připravili už na podzim. Odklizením hnoje vznikla plocha bez plevelů, kam jsme vyseli růžičkovou kapustu a zatím stále doufáme, že z toho zalévání klacků jednou něco bude. A taky jsem tam píchla svůj koriandr, protože si prý s kapustou rozumí. 

A v první půlce května připravil manžel megazáhon pro řepu a keříčkové fazole. Prý rádi rostou spolu a nevadí jim ořech a jeho stín. Tak uvidíme, jak se jim bude dařit. Záhon jsme zkusili jenom vysekat od trávy, pohnojit (třemi kolečky hnoje, protože kompost nemáme) a zkopat motyčkou. Následně chceme před vysetím zamulčovat zaschlou trávou. Zkrátka experimentujeme se zahradničením bez rytí, které různí odborníci pokládají za zbytečné a možná i škodlivé.

Zkopaný záhon

Málem bych zapomněla: po rok starém hnoji (říkáme mu kompost) jsem rozházela semínka dýní a po deseti dnech jsem objevila první rostlinky a taky dva slepýše, kteří se vyhřívali na sluníčku.