Zahradnická otázka umístění řádků

Letos jsme se rozhodli pozdvihnout naše zahradničení zase o úroveň výše. Chceme si zkusit vypěstovat nějaké jídlo – o fiasku s dýněmi napíšu jindy!

Když jsme hledali, co by tak stálo za to, ukázalo se, že to není vůbec jednoduché. Fajn by byly brambory, protože těch se sní hodně. Na druhou stranu jejich cena je velice nízká a na našem malinkatém záhonku se to rozhodně nevyplatí. Ohledně mrkve jsem byla skeptická – jaká by asi tak byla úroda? Co takhle cibule nebo pórek? Jako šlo by, ale není to jídlo.

Nakonec jsme se rozhodli pěstovat něco, co je drahé, proto by mohlo být výhodné si to vypěstovat a taky se z toho dá trochu najíst. Takže v první fázi jsme zasadili česnek jarní: pět hlaviček jsme rozdělili na stroužky (je jich tam zhruba deset) a vytvořili tak šest řádků. Jednotlivé sazeničky mají být od sebe vzdáleny 12 cm v řádku.

Vyskytla se i otázka, která mě nikdy dřív nenapadla. Teď se jen divím, jak to, že jsem nad tím nepřemýšlela dřív. Jak má být umístěn řádek? 

Dřív jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, prostě mají být sazeničky od sebe 12 cm, tak je dám od sebe cca na rozteč palce a malíčku a vyjde to. No jo, ale jednotlivé řádky od sebe mají být vzdáleny 25 cm. A teď přichází ta správná otázka: podle čeho mám tu mřížku natočit?

Nejspíš podle slunce, ale jak? Kolmo k němu, rovnoběžně s ním, nebo třeba úhlopříčně?

První jarní den

Přemítám o článku. Co bych tak chtěla napsat. Je jaro! Venku svítí slunce, ale fouká hrozný, studený vítr. Aspoň u nás na kopci. Včera jsme byli na výletě. Stejně jako před týdnem. Baví mě to. I když to znamená, že se mi víkend doma scucne na jeden jediný den. A to bohužel obvykle obnáší i uklízení. O víkendu. No fuj! Ale přes týden na to nemám čas. Blbý dojíždění.

A taky nemám čas na šití. Tak se vždycky odhodlávám, že se do toho o víkendu pustím. A pak se mi nějakou záhadou nakonec nechce. Vždycky je to dilema, jestli teda mám šít, když se mi nechce a je to můj volný čas, nebo ne. Potíž totiž je v tom, že se mi do toho sice nechce, ale když se do toho pak dám, náramně mě to baví. Někdy. Někdy je to spíš o tom, že řeším problémy, které vznikly a stejně se nedobéřu toho, co s tím.

Pro potěšení a povzbuzení jsem si přečetla svůj dva roky starý článek Nejkrásnější období roku: jaro. A hned mě napadlo, že mám dvě oblasti, ve kterých se pořád jen plácám a chtěla bych s nimi trochu pokročit: je to již zmiňované šití (chtěla bych zkusit i boty) a samozřejmě psaní. Na obojí jsem si našla kurzy a teď už je zbývá jenom vystudovat. Pokud máte chuť, můžete se podívat na můj loňský jarní bucket list v době covidové. Už se těším, že letos vymyslím nový! Když už se zase normálně může mimo okres. ;-) Co vy? Máte nějaké plány na jaro?

Balkánské potraviny v Dejvicích

Když jsem se jednou procházela po Dejvicích, objevila jsem přibližně naproti hotelu International Balkánské potraviny. A protože jsem před lety (tý jo, už to bude tak pět let) byla v Bulharsku, nahlédla jsem dovnitř. Jenže ouha, na spoustě věcech jenom azbuka. Ale baklava byla popsaná dobře. Tak jsem ji o nějaký ten týden později koupila svému drahému muži k Valentýnu. Já na ni nejsem – příliš sladké –, ale tentokrát ani on nebyl moc nadšený. Připadalo mu, že tekutina pod pečivem je spíš cukerný roztok nežli med. Ale myslím, že i tak to může být.

Každopádně chci psát o jiné věci. Okra. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje, ale když se zákaznice přede mnou hrozně rozplývala, jak je to skvělé a jak moc jí to chutnalo, a že si to musí koupit znovu... 

Byla to normální důchodkyně, žádná marnotratná rozhazovačná panička s umělýma nehtama a peroxidovou hřívou. Co ji to asi tak mohlo uchvátit? A tak, když odešla, přistoupila jsem k prodavačce a zeptala se jí (jo, zvědavost zvítězila nad pocitem trapnosti, že poslouchám cizí hovory), co že si to paní kupovala. „Okra,“ odpověděla mi paní prodavačka, což mi moc nepomohlo. Když jsem se víc doptala, zjistila jsem, že to je naložená zelenina trochu jako okurky a že ona ji jí hlavně v zimě (asi proto, že v létě je čerstvá, jiný důvod mi neuměla vysvětlit). Takže jsem si to koupila taky. Kdybych si vedla seznam, co jsem kdy udělala šíleného, tohle by tam určitě patřilo. Koupit si něco jen proto, že to chutnalo někomu jinému! 

Musím říct, že mi okra taky chutnala. Chutnají mi na kyselo naložené okurky, tak není důvod, proč by mi nechutnalo tohle. Navíc byl nálev malinko slanější, takže se to lehce blížilo třeba naloženým kapary, které taky miluju. Ale na můj vkus je to moc drahé. Rozdíl mezi okurkou a tímhle pro  mě není zase tak velký, zato cenový rozdíl je skoro trojnásobný. 

A teď něco pro zvídavé:

Okra (ibiškovec jedlý nebo proskurník jedlý) má tvar pětihranných temně zelených zašpičatělých tobolek s malými jedlými semínky. Jedná se o zeleninu využívanou zejména v asijské kuchyni. Chuťově prý připomínají cuketu. [1] Jedná se o jednoletou bylinu, z níž se konzumují nezralé plody. [2] Nejchutnější je prý čerstvá. [3]

Při krájení i vaření vylučují plody slizovitou, mírně lepkavou bělavou látku, takže jsou vhodné především do polévek a omáček. Plody jsou konzumovány celé i nakrájené, zpravidla příčně – včetně semen či bez nich. Lze je přidávat do masitých pokrmů, zeleninových směsí, omáček, polévek, ale také je podávat osmahnuté na másle jako velmi chutnou, delikátní přílohu. [1] [2] Aby se zabránilo slizovitosti, lze k vaření přidat kyselé přísady (rajčata, citrusy, ocet), obvykle stačí několik kapek citronové šťávy. Nebo je možno nezralé plody rychle osmahnout či sterilovat. [2]

Ze stonků ibiškovce jedlého je získáváno hladké hnědé vlákno podobné vláknu z jutovníku. [2] Pokud se tobolky nechají dozrát, pak obsahují semena, která se konzervují a používají podobně jako hrášek, případně se z nich lisuje olej nebo se z nich po upražení připravuje náhražka kávy. Do salátů se používají i listy, upravují se podobně jako listy pampelišky. [3] 

Zdroje:

[1]  Okra (Ibiškovec jedlý), balení; Rohlík, https://www.rohlik.cz/1325001-okra-ibiskovec-jedly-baleni, cit. 26. 2. 2022

[2] Ibiškovec jedlý, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Ibi%C5%A1kovec_jedl%C3%BD, cit. 26. 2. 2022

[3] Okra, miluji vaření, http://www.milujivareni.cz/zboziznalstvi/1294-okra/, cit. 26. 2. 2022

Někdy od sebe Žužu a Mejzí nepoznám

Naše kočičí smečka zahrnuje dva černé přistěhovalce. Roční vykastrovanou holčičku Mejzí, kterou máme v podstatě od koťátka. A kluka, který se měl původně jmenovat Gigi, podle roztomilého černého kocourka z animovaného filmu Doručovací služba čarodějky Kiki (***, na ČSFD 84 %), ale přítel ho ze srandy překřtil na Žužu a říkal mu tak dlouho, až jsem si na to zvykla i já. Vyslovuje se to líp. A většinou na to i slyší. 

Žužu k nám přišel už jako velký kocour a nějak se asimiloval. Postupem času se nechal i pohladit. Pořád k nám občas chodí, i když ne úplně pravidelně.

Jak vidíte, jsou si docela podobní. To vpravo – s jemnější srstí i tvářičkou – je Mejzí. Jméno má podle démonky Mazikeen z mého oblíbeného seriálu Lucifer. Žužu má hlavičku trochu hranatější a mohutnější, takže jeho ouška se zdají být malá v porovnání s hlavou. A také má huňatější kožich, který není tak hebký a chmýřatý, ani dlouhý. Je to spíš krátkosrstý kocour.

Velikonoční vajíčka Haribo (-)

Haribo Baiser Eier

Ne všechny zkoušené novinky dopadnou dobře. 

I když byste si mohli myslet, že bonbóny Haribo jsou zárukou kvality, vždyť vám od nich chutnají leckteré bonbony, můžete být nemile překvapeni, když sáhnete po něčem, co jste dosud neochutnali.

V malých potravinách někde v Dejvicích jsem objevila Haribo Baiser Eier. Pěnová vajíčka. Říkala jsem si, že by to mohlo být roztomilé překvapení na Velikonoce. 

Pokud uvažujete o něčem podobném, tak nemohlo! Slovy Sherlocka Holmese: NUDA! Nuda! Nuda!

Jsou naprosto bez chuti. Jen příliš sladká. Ani konzistence nic moc – taková divná hmota, ale i to by se dalo odpustit... Zato jsem objevila jednu chybu, která se nepromíjí. Čím byste řekli, že se liší oranžové vajíčko od bílého? Nebo růžové od zeleného či červeného? No, určitě nechcete, aby to bylo jenom barvou! Aspoň já jako zákazník čekám i jinou chuť. 

Takže pokud nevíte, co nadělit koledníkům, a nechce se vám barvit vajíčka ani péct, sáhněte raději po mandlích obalených v různých ochucených čokoládách od Mixit, psala jsem o nich před dvěma roky zde.

Stříhání drápečků

Vloni jsem psala o stříhání kozích paznehtů počátkem března, ale vzhledem k tomu, že to patří do mého seriálu Na statku, je možné, že se reálně odehrálo o něco dříve. Tomu se chci letos vyhnou tím, že vám hned na úvod prozradím, že jsme se stříhání věnovali v neděli 27. 2. 2022. Bylo to rychlé a překvapivě v pohodě, především u obou starých koz. Nemečely, necukaly se. Možná na tom má svůj podíl i to, že jsou březí. Hektor dělal trochu cavyky a snažil se uhnout, ale i tak to šlo. 

Největší drama předvedla malá kozička, která sebou škubala, házela, vyhazovala kopýtkama a už u druhé nožičky mečela takovým tím srandovním způsobem, že má úplně otevřenou tlamičku a jazyk vystrčený daleko dopředu. Krásné zvučné: „Méééééééééé,“ se neslo celou zahradou. Vtipné bylo, že když jsme pak stříhali ostatní, přišla se vždy podívat, najednou hrozně kamarádská a zvědavá.

Nutno podotknout, že já se stříhání účastním pouze tím, že držím. Jednak to vyžaduje trochu síly – musíme naostřit nůžky, už to není nic moc – a jednak je potřeba to trochu umět, aby člověk nestříhnul zvířátko moc. 

Ani Pepík, druhé loňské kozlátko, si nevedl moc statečně. Rozhodli jsme se pro stříhání vleže, ale i tak se snažil kopat, a když to nešlo, aspoň se tvářil, že flémuje, nebo že je v posledním tažení, nevím.

Úplně nejhorší to bylo s loňským beránkem, ten to asi taky zažil poprvé. Zatím není moc zvyklý nechat nás k sobě přiblížit, takže jsme ho chytli až v chlívku. Naštěstí má již dříve nasazený obojek. Nejdřív se trochu vzpouzel, ale pak se mu podařilo postavit na zadní a to už vůbec nebyla prča. Ještě že jsme na něj byli dva. Takže se nakonec taky odehrávalo stříhání vleže. To už pak držel, jako beránek. 

LAN párty (Re-Volt a Counter Strike: Global offensive)

Svůj seriál o nově vyzkoušených věcech chci začít nějakou peckou: svojí první LAN párty. Vymysleli to kluci v práci. A já se zdráhala. Vlastně jsem tam vůbec nechtěla jít. Nikdy jsem na počítači moc nepařila a ten Heroes of Might and Magic před mnoha lety se nepočítá, když to nebylo po síti proti nějakému reálnému nepříteli. No a Miny z Windows nebo Dyna Blaster (Bomberman), který běžel ještě na DOSu a já ho hrála na základce? Mimochodem, dá se hrát tady. Dodneška si pamatuju heslo MUNEETNS (zadává se mezerníkem) a hodí vás rovnou do 4. kola 8. řady (celkem jich je 8x8). Ale to jsem trochu odbočila.

Ohledně LAN párty jsem celkem váhala i proto, že jsme se nedávno s mužem bavili o tom, jak nám ty počítačové hry přijdou stupidní a že to je jenom ztráta času, vhodné tak pro puberťáky, co nemaj do čeho píchnou. U kulturních lidí bych čekala nějakou jinou zábavu než celovečerní bušení do počítače každý den (zejména když máte práci taky u počítače). Jenže LAN párty je trochu jiná v tom, že nepaříte sami a donekonečna, paříte jen tak dlouho, jak dlouho můžete být někde zavření a kolik času mají jednotliví členové. Brala jsem to jako teambuildingovou aktivitu, protože chci víc zapadnout do naší party/týmu v práci. A taky jsem si říkala, že budu trochu víc „YES man“ (podle toho filmu), když budu mít zrovna čas.

Na Wikipedii se píše, že se za pomoci switche vytvoří počítačová síť LAN (Local Area Network), díky které se všichni účastníci mohou vzájemně propojit a hrát multiplayerové hry. Mezi nejčastěji hrané hry patří Counter-Strike... A přesně ten jsme měli v plánu, ale až po autíčkách.

Všechno organizoval jeden z kolegů, který je podle mě v organizaci dobrý. Umí i trpělivě a opakovaně vysvětlovat to samé dokola. Což jsem nepotřebovala, protože jsem si rychle udělala poznámky, čím se autíčkem jezdí, jak se házej zlomyslnosti (olejová skvrna, blesky, rachejtle apod.) za sebe. Za což se mi sice pár lidí smálo (jako bych byla na školení), ale pak se na totéž ptali znovu nebo si nebyli jistí, zatímco já to měla stále vedle sebe a mohla se věnovat řízení, jídlu (chipsy, křupky a sušenky z italského týdne v Lídlu) a pití (někdo chtěl cider, někdo kofolu a někdo gin s tonicem nebo rum s colou). 

První hra (závody autíček) se jmenovala Re-Volt. Zkušenější nám doporučili, ať si vybereme z prvních asi osmi aut, protože ta jsou na tom podobně se svou úrovní. Stejně mi to moc nešlo a všichni mi ujeli. Občas jsem se ztratila, protože trasa není úplně jasně označená a chvíli trvá, než si zvyknete na šipku, která vám sice občas ukazuje směr, ale sem tam mizí. Neměli jsme sluchátka a tak byla legrace poslouchat, jak kdo komentuje svůj výkon. Půlka lidí se brzy připojila k té druhé hře, ale jedna úspěšnější kolegyně zůstala s námi na autíčkách a brzy se začala nudit. Tak jí kolega vybral speciální autíčko. Ty komentáře stály za to! Auto bylo tak nestabilní, že se převrátila skoro v každé zatáčce a i já jí pak párkrát ujela (když zmáčknete „end“, hodí vás to zase zpátky ze střechy na kola, a když „home“, objevíte se zpět na trase, z níž jste třeba spadli – to byl asi nejhnusnější závod, když se dalo spadnout z trasy a padat skrz mraky, to mi vůbec nedělalo psychicky dobře).

Asi v půlce večera jsme taky přešli na střílečku. Counter Strike: Global offensive. Nejdřív mi doporučoval zbraň kolega, ale pak jsem sáhla po tom, co mi poradila kolegyně: zbraň, která ukazuje, kam střílí, takovým zeleným křížkem. Bez toho mi to vůbec nešlo. Nebyla jsem schopná odhadnout, kam mířit, a občas střílela do země nebo celkově někam do pryč. Líbily se mi ty hry, kdy jsme měli spousty životů. Zaujalo mě, že to jedna kolegyně nechtěla hrát, protože se tam střílí do lidí. Kdyby to byli zombie, bylo by to pro ni v pohodě. Já s tím problém neměla, ale vypnula jsem si zvuk. Jakmile jsem totiž slyšela střelbu, polekala jsem se, i když to byla moje vlastní. A špatně se mi pak soustředilo. Ale asi jsem kvůli tomu měla nevýhodu, že jsem neslyšela, když za mnou někdo šel. Častokrát mě pak někdo zastřelil zezadu. Taky jsme si dost stěžovali na boti (jestli se to takhle píše), protože jejich úroveň byla stále stejná (to jest příliš dobří), i když jim vůdce týmu nastavil začátečnickou úroveň. 

Musím říct, že jsem si párty užila. Jednak to byla sranda, díky fajn lidem, jednak jsem neměla skoro žádná očekávání, takže to mohlo být vlastně jenom dobré a ještě lepší.

Všeho moc škodí

Říká se, že všeho moc škodí. U některých věcí je to jasné: tuky (nasycené mastné kyseliny) zvyšují cholesterol, sladké přispívá k obezitě, hodně soli škodí ledvinám, mnoho nemovitostí a peněz zvyšuje starosti co s nimi v případě inflace, války atp. Ale nedovedu si představit, čemu by mohlo uškodit, kdybych měla příliš mnoho prádelních šňůr.

Jen si to představte. Místo dvou ještě jakž takž funkčních a jedné povislé bych jich měla třeba osm, nebo dvanáct. Nebo třeba padesát, to je fuk.

Čemu by to asi tak mohlo vadit? Zabraly by asi dost značnou část zahrady, nejspíš i sousedovic, ale pod nimi by se klidně daly udělat záhony s mrkví a pěšinkama, když by stejně pořád nebyly ověšené. Nebo naopak. Kdyby byly pořád ověšené, daly by se tam pěstovat rostliny, které mají rády stín a vláhu, pak by ani nevadilo, kdyby prádlo nebylo moc dobře vyždímané. Vlastně by takové rozmístění bylo docela užitečné. Pokud vím, tak třeba čajovníky se pěstují zastíněné. To sice nevyužijeme v našich končinách, ale nějaké plodiny by se zajisté našly.

Nebo by snad mohl nadbytek prádelních šňůr způsobit obsesi v praní? To bych nebyla moc ráda, protože praní mě už teď celkem baví – hlavně tedy to obléknutí se do nového čistého právě vypraného prádla. Nebo nové povlečení postele. Mmm. Ale myslím, že prací obsesi spolehlivě brání věšení prádla, které shledávám nudným a nezábavným, dokonce i když se mi pod nohama nepletou kočky nebo pes.

Nový čtvrteční seriál – vyzkoušela jsem něco nového

Už nějakou dobu si říkám, že by to chtělo zkusit něco nového. Aby člověk jen nechodil z práce do práce a život mu neutíkal mezi prsty. Možná by stačilo jenom zodpovědně psát deník, nevím. Rozhodla jsem se zkusit tohle a publikovat své nové zážitky pod štítkem Vyzkoušeno pro vás. Já vím, není to zrovna nejvhodnější štítek, ale něco z toho můžete třeba ve svém životě taky vyzkoušet. Třeba vás to nějak obohatí. Každopádně v tuhle chvíli se zatím jedná o minisérii článků na březen. 

A proč vůbec začínat s něčím novým? Protože se říká, že to zpomaluje čas. Vzpomínáte si, když jste byli děti a všechno se zdálo nové a nekonečné?

Pes domácí

„Pes domácí je největší domestikovaná šelma a jedno z nejstarších domestikovaných zvířat vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let.“ (Wikipedie)

Musím říct, že náš pes tedy rozhodně je domácí. S důrazem na toto slovo domácí. Stačí se podívat, jaké pohledy na mě vrhá přes kuchyňské okno. Tohle jsou sice už trochu starší fotky (z ledna), ale teď o víkendu to dělala zase. Líčila jsem se na narozeninovou oslavu (v kuchyni, aby to bylo na denním světle) a najednou koukám, že na mě upřeně zírá zvenčí. Prostě miluje domov. A hlavně nás. Když to bude s námi, půjde klidně zase  z domu ven. Ale když jsme doma, snaží se tam nějak vloudit.  

Myslíte, že mě vidí?

Myslím že jo (přitaženo)

Původně jsme Princeznu moc dovnitř brát nechtěli, kvůli chlupům, špíně a taky tomu, že v domácnostech, kde berou psa dovnitř, je to pak trochu cítit. Pak nám ale začalo být líto, že si nás moc neužije – hlavně takto v zimě. A taky jsme to chtěli vyzkoušet – jak se bude chovat uvnitř. Ukázalo se, že náš celkem velký pes je na dům zvyklý a zvládá to s elegancí. Nikam se necpe, neskáče a nerozčiluje mě nablblým běháním sem a tam, při kterém by hrozilo, že někoho povalí nebo něco shodí. Kdepak, nic takového. V klidu si zaleze do kouta a tam si lehne, aby nepřekážela a ani nebyla vidět. A na závěr večera nemusela ven. Zatím se ještě nestalo, že bychom ji přehlédli a zapomněli na noc vyhnat. Ale během posledních několika večerů (asi pěti) se stala zajímavá změna: začala chodit ven sama. Stačí ji oslovit jménem, ona otevře oči, zvedne se a jde ven. Možná vám to připadá normální, ale u nás ještě donedávna bylo potřeba dvou lidí, kteří ji postavili – předstírala, že má gumové nožičky, pokládala hlavičku a snažila se dělat těžší a ještě těžší, zkrátka nespolupracovala – a když se povedlo postavení, bylo nutno ji zezadu tlačit jak velké dětské autíčko (takové to barevné, co občas můžete vidět v nákupáku) a někdy se stávalo, že se začala v polovině těla ohýbat tak, aby její zadní nohy došly na úroveň předních a ona se příležitostně mohla otočit a zamířit zpět do kuchyně. Domluvy nepomáhaly. Jen potupné vytlačování ven za spolupráce někoho, kdo otvíral dveře a podle míry zapření tlačil přední část těla. Bylo to poněkud nedůstojné pro všechny zúčastněné.

A teď, najednou, stačí říct a jde se ven. Ale to ještě neznamená, že to tak chce. Nejradši totiž leží u kamen!

Kurz time managementu a Asana

Jak jistě víte, time management či řízení času je jednou z oblastí, která mě nepřestává zajímat či fascinovat. Stále se dívám na nejrůznější metody zlepšování plánování, organizace a celkově práce s časem. Musím říct, že už je relativně těžké mě něčím překvapit. Na druhou stranu je to trochu jako s hubnutím či zdravým životním stylem, všichni víme, že máme sportovat, chodit na pravidelné zdravotní prohlídky, jíst více ovoce a zeleniny, míň cukru, soli, tuku, a hlavně těch fast food věcí, které nám tak chutnají, nebo které si „uvaříme“ = ohřejeme v mikrovlnce, když máme málo času.

Takže mě kurz Work Smarter, Not Harder: Time Management for Personal & Professional Productivity na Courseře moc nenadchnul. Na druhou stranu musím říct, že pro začátečníky by to rozhodně nebylo špatné. Ale dalo by se to i něčím obohatit. Třeba my teď v práci používáme Asanu, placený program pro správu úkolů, ale existují i podobné zdarma. Samozřejmě je otázkou, na kolik to využije jeden člověk, ale třeba v případě rodiny si to dovedu dost dobře představit – jaká krása moci s manželem a dětmi (řekněme tak v pubertě) sdílet úkoly a vědět v reálném čase, zda někdo vybral poštu (pořád se to nenápadně připomíná a má to na sebe a konkrétní den přidělen určitý člen), vysypal koš, plasty, doplnil benzín, zajel do servisu, koupil známky na vánoční přání… k jednotlivým úkolům se dají přiřazovat lidi, kteří to mají na starosti, ale zároveň i ostatní, kterým by mělo chodit upozornění, že se v dané věci třeba něco událo, takže bychom se třeba s dětmi mohli nenápadně domlouvat na dárek pro manžela, dají se přikládat fotky, odkazy na e-shopy a v případě vícekrokových a komplikovaných dárků se dá zajistit postupné odškrtávání. Můžete tam mít deadliny, priority a taky obrázky. Na to jsou spíš kolegové a já se teprve zaučuji. Nejsem zrovna zvyklá posílat holkám srdíčka, když udělají práci pro mě včas. Ale takový oslavný jednorožec, když se nám něco povede, je opravdu boží! 

Takže jsem Asanu vychválila až do nebe – ještě jsem zapomněla zmínit, že můžete k úkolům přidávat podúkoly, nebo navazující úkoly – a teď vám chci říct, co můžete čekat od toho kurzu. Dá se zmáknout klidně za čtyři dny bez nějaké velké časové oběti.

Dozvíte se o takových těch základech, že je třeba určit si u úkolů priority a dělat nejprve ty důležité, které spěchají, pak ideálně ty, které spěchají, a taky si najít čas na ty důležité, které nespěchají, protože až začnou spěchat, budete zbytečně ve stresu a odvedete pravděpodobně horší výkon. Nedoporučuje se multitasking – překvapuje mě, že by to ještě někdo v dnešní době nevěděl, ale budiž, každý v tom neleží jako já. Já zase donedávna neznala Fabergeho vejce. Takže proč ne multitasking (= dělání více věcí najednou)? Jednoduše proto, že na to lidi nejsou stavění, ve skutečnosti přepínáte z jednoho úkolu na druhý a víc se vyčerpávate a pracujete méně efektivně, než kdybyste nejprve udělali jeden a pak až druhý. Výjimkou jsou „stupidní“ jednoduché úkoly, u kterých se nemusíte soustředit, jako když jdete na vycházce a zároveň si s někým povídáte. Obecně ale platí, že se nedoporučuje telefonovat a řídit, protože i při banálním hovoru tříštíte pozornost a nejste dostatečně soustředěni na dění na vozovce v případě problémů. A to i při hands free. Otázkou tedy je, zda se vůbec má mluvit s řidičem. To už si nepamatuji, ale ani jedno z toho nebylo náplní tohoto kurzu, to mám z nějakého dokumentu, snad National Geographic, kde dokonce udělali s nějakým vynikajícím řidičem a telefonátem pokus.

Co mě zklamalo, byla oblast well-beingu a rovnováhy práce a soukromí. Jelikož jsem právě byla na home office, je to velmi důležitá a aktuální problematika. Zato mě ale zaujal výraz „neproduktivní práce“. To je takový ten den, kdy toho děláte strašně moc, ale na konci ani nevíte, kam čas zmizel a nic podstatného není hotovo. Třeba když dělám věci, které se pak ukáží jako zbytečné, nebo pomáhám ostatním s jejich prací, místo toho, abych řešila svou důležitou a myslím, že do toho patří i to, když děláte věci, které by ještě počkali, zatímco jste přehlédli něco jiného, co spěchalo a bylo důležité. 

Další věc, která vás nepřekvapí, je, že je důležité se soustředit a nenechat se rozptylovat. Bohužel tipy pro zamezení rozptylování byly až takové školácké: nandejte si sluchátka, ucpěte si uši špunty, vypněte upozornění na sociálních sítích a ztlumte telefon, ať vás pořád někdo neruší. A dejte na dveře kanceláře cedulku: Nerušit. Spíš by mě zajímalo, co jak se bránit vnitřnímu vyrušování, o kterém tam taky byla zmínka. Především dřív jsem měla značné sklony dumat nad konkrétním obsahem knihy, životem toho a onoho, přemýšlet, jak se jmenuje ta spolužačka ze základky, která se kamarádila s tou druhou, měla jsem hroznou chuť vypátrat, jak je pletený ten určitý konkrétní šátek, nebo neodbytnou touhu šít či nahodit nové ponožky a taky samozřejmě zkontrolovat e-mail, psát román a cokoliv dalšího. Někdy mi na to pomáhalo všechno si to poznamenat s tím, že se k tomu vrátím později, což obvykle ani nebylo nutné, i když sem tam mezi tím byly zajímavé nápady, ale někdy se to zvrtlo v to, že jsem si zasněně psala, co všechno budu dělat, až na to budu mít čas (rozuměj po zkouškách, po maturitě, po státnicích, po doktorátu, na mateřské, v důchodu, nebo „jednou“…). K těm zajímavějším tipům, které měly zabránit rozptylování patřilo dle zvyků úspěšných lidí (otázkou je definice úspěchu, ale to teď nechme stranou):

• psát si strukturované seznamy úkolů (snažím se vést Bullet journal a řekla bych, že to dost pomáhá, ale stejně mi trochu přerůstají přes hlavu),

• určit si nejproduktivnější denní dobu (jste spíš sova nebo skřivan a v tu dobu dělat nejtěžší úkoly),

• odstraňovat rušivé vlivy a zůstat soustředění (přesně k tomu mám to velké JAK?).

Karanténa

Před týdnem jsem se dozvěděla, že kolega v práci je Covid pozitivní. I když jsme si všichni ráno udělali antigenní testy, zpanikařili jsme, vypadli z kanclu a objednali se na PCR testy.

Až později jsme si začali zjišťovat správný postup. První a nejdůležitější věc je, zda jsem s daným kolegou byla v rizikovém kontaktu. No, těžko říct, protože sice byl pozitivní (PCR test) až v pondělí, ale viděli jsme se v pátek i sobotu. Dřív bylo rizikových patnáct minut, teď už stačí snad pět minut bez respirátoru. 

Kolegové zjistili – po usilovném pátrání, protože některé hygienické stanice poskytovaly špatné informace, že po setkání s Covid pozitivním, máte pětidenní karanténu, v našem případě home office. A dřív do práce nemůžete, i kdybyste měli negativní PCR test. Krom toho dělat si ho hned první den, kdy jste se s dotyčným potkali, může být zcela neprůkazné. I tak se ale ukázalo, že jedna kolegyně to chytla. Zbytek nás byl negativní. 

Z karantény jsem byla hrozně otrávená. I když jinak toužím po jednom až dvou dnech práce z domova, tak najednou to, že to byla povinnost a člověk se na to předem nepřipravil, byla dost nepříjemná komplikace. Vyvstaly otázky jako třeba co s obědem? A je rozumné, aby manžel jel k mamince na oběd, když bych mohla mít Covid?!

Co se týče práce, bylo to super v tom, že jsem nemusela utíkat na autobus a ráno vstávat „tak brzo“ (ha ha, fakt vstávám pozdě, ale stejně jsem pořád unavená, i když chodím spát brzy). Ale víc času jsem vlastně neměla. Nejhektičtější byl první den, kdy bylo potřeba přesunout všechny domluvené schůzky a zařídit online věci, které šly. 

Jen k šití jsem se dostala až v sobotu, a to ještě jen na chvilku – paradoxně mi přišlo, že mám míň volného času, než když jezdím do práce.  

Snažila jsem se vymyslet deset dobrých věcí na karanténě, ale dostala jsem se jen na pět. Měli byste nějaké další nápady:

1. Neztrácím čas dojížděním. Pracuju hned, jak si sednu k počítači. A taky jsem hned doma – teleportace z práce.
2. Můžu upít své příliš velké zásoby čajů.
3. Ještě za světla můžu jít na zahradu fotit zvířátka.
4. Můžu si obarvit vlasy henou a nechat je tak celý den.
5. Domácí jídlo k obědu. = Ušetřím.     

Pěkně jsem to pohnojila a manžel taky

Na letošní rok sice zase nebudu mít zahrádku, kterou jsem si malovala, tedy přála, protože se (zejména kvůli svatbě) nestihlo budování plotu. Ale řekněte, je lepší být vdaná, nebo mít zahrádku? 

Vzhledem k tomu, že jeden záhonek s bylinkami už mám a druhý mi manžel poházel hnojem, abych mohla dělat svoje pěstitelské pokusy na větším území, tu zahrádku ještě na chvíli oželím.

Podzim na statku

Trochu opožděné podzimní fotky krůt. Ale neodolám a musím vám je ukázat. Jsou to fešandy, ne?

A krocan je samozřejmě fešák. Aktuálně už máme jenom jeho a jednu slečnu k němu. Zrovinka začíná přicházet na to, k čemu by se dala samička použít.

Jsem po třetí dávce očkování

Patřím k příznivcům očkování, takže téměř hned, co to bylo možné, jsem si vyrazila pro třetí dávku. Nejdřív jsem se zaregistrovala a objednala kamsi do centra Prahy, pak se asi pět dní nic nedělo a pak mi přišlo, že si můžu vybrat mezi termíny na březen a duben. Tak jsem se tím dál nezabývala a došla si na hlavák. Hned dvakrát. Poprvé tam byla velká fronta a nechtělo se mi čekat v ní a pak v plné čekárně. Máte si v klidu patnáct minut posedět, kdyby se vám náhodou udělalo špatně. Při druhé dávce jsem viděla holku, která málem omdlela a odvezli si ji na kolečkovém křesle takoví dva pěkní vojáci – bylo to v O2 aréně a tam pomáhali. Ta péče tam na mě udělala hodně dobrý dojem, ale to bylo už dávno: v červnu.

Na hlaváku moc personálu vidět není, vlastně jen čtyři lidi. Ale věřím, že kdyby se něco dělo, vyrojí se někdo další, nebo si s tím dokáží poradit i tihle. 

Je to tam parádní fofr. Když přijdete ráno, třeba před vámi ani nikdo není. Přede mnou tam docupkala paní tak v mém věku na vysokých podpatcích. Obě jsme si vzaly desky s přivázanou propiskou a vyplnili formulář podle toho, zda jdeme na první, druhou, nebo třetí posilovací dávku. Pak jsme obě hrabaly v dokladech, kdy jsme byly minule očkované, protože se tam má ten datum vyplnit. A já si ho samozřejmě nepamatuju. A pak jsme ještě zaváhali u dnešního data. Jinak to bylo snadné. Žádné vážné reakce jsem minule ani předminule neměla. Minule jsem měla Pfizer (Comirnaty, BioNTech, ohledně bezpečnosti více najdete zde na stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv). Někde jsem slyšela, že je ideální mít kombinaci s Modernou (Spikevax, zde), ale nijak zvlášť jsem si to neověřovala, ale zdá se, že by to mohlo zvyšovat ochranu před Covidem alespoň minimálně [1][2][3]. Někdo mi zase říkal, že po Moderně není tak zle. Obecně mi ale více lidí tvrdilo, že jim po třetí dávce bylo opravdu špatně: horečky, zimnice, bláznivé sny, únava... Proto jsem si ji dala v pátek.

V pátek (14. 1. 2022) jsem ještě byla úplně v pohodě. Jasně, ruka mě bolela, teda hlavně rameno, ale jinak klídek. Normálně jsem byla v práci a zůstala i na poradu až do pěti do večera. Dokonce jsem šla pěšky domů. To jsem už byla trochu unavená a chvíli mi bylo cestou ouzko, ale to ani nemuselo být tou vakcínou. Někdy mám pocit, že bydlím strašně daleko od civilizace a že tam snad ani nedokážu dojít. Hlavně takhle v zimě, když fouká vítr a je tma. A ještě při té představě, že bych měla nakrmit všechna zvířátka. Vždycky si opakuju: 3K: kočky, kozy, krůty a pes. 

Doma jsem si pak poznamenala, že mám ruku při bolesti chladit a v případě horečky si vzít paralen. A taky datum očkování, určitě se na to zase budou všude ptát. Účinné by mělo být asi za 14 dní, tak to je stejné jako u chřipky, na kterém byl právě manžel. A nemám teď 24 (nebo 48 ?) hodin pít alkohol, což v klidu přežiju, protože chlastačku plánujeme za týden, ani dělat těžkou fyzickou práci, takže asi odložím praní, protože věšení prádla by mohlo být nezvládnutelné s tou rukou. Ale nakonec to je celkem v klidu, ruka bolí jen trochu a při pohybu, horší jsou jiné věci...

V sobotu (15. 1. 2022) jsem totálně chcíplá a nedělám vůbec nic. Jen ležím v posteli. Ale ani to není žádná paráda. Sice skoro celý den bez problémů prospím, ale pořád jsem unavená a ospalá dál. Ráno asi v deset nebo v jedenáct nakrmím zvířátka. Venku je mi trochu líp, což se zopakuje i v neděli, ale strašně rychle mi docházejí síly. A tak vezmu seno pro kozy na dvakrát, což mi sice připadá směšné, protože to skoro nic neváží, i kdybych tu přepravku našlapala plnou a do kopce, může mít jen pár kilo (třeba pět?). Dám všem vodu, zrní krůtám a protože je nádherně slunečno, vyženu krůty ven, aby se taky trochu provětraly a neseděly jen zavřené v chlívku. 

Rozhodnu se netopit v kamnech a jenom si zase zalézt do postele s tím, že když mi bude líp, mohla bych si číst povídky od Terryho Pratchetta, které jsem si půjčila v knihovně (o nich zase příště). Ale líp mi není. Většinu času spím, občas se mi zdají takové ty bláznivé polosny, jak pak nevíte, jestli je to pravda, nebo sen, když se vzbudíte. V jednom mi něco říkal šéf, v jiném jsem byla doma u rodičů a v další jsem byla u nás doma, ale vypadalo to tady úplně jinak, strašidelně a přitom povědomě, jak bych takový dům už někdy v životě viděla, ale nemyslím si, že vůbec existuje. Byly v něm nějaké schody, dole snad tři místnosti, jedna z nich, taková celkem pěkná, byl obývák, který byl ale nevytopený, protože to nemělo smysl, když v domě žilo jen pár lidí. Dům měl snad tři patra, ale děsně málo a malých místností, přitom všechno bylo propojené vysokými úzkými schody tak, že by tam člověk snadno zabloudil, nebo by se tam dobře hrálo na schovávanou. A taky byl celý dřevěný a temný, jako do výšky postavená roubenka. ... Prostě takový mišmaš všeho.

Mám teplotu 37,1°C, takže si prášek neberu, ale večer vážně uvažuju, že bych si vzala něco proti bolesti hlavy, protože je to děsné a nesnesitelné. I krk mě bolí tak nepříjemně. Možná proto, že se celý den choulím v posteli a můžu ležet jen na jednom boku (břiše, nebo zádech) kvůli té ruce. Ale nakonec odolám nejen proto, že nemám prášky ráda, ale taky mám strach, jestli by mi nebylo ještě hůř, protože by to bylo skoro na lačno. Za celý den jsem zbaštila jen jeden krajíček chleba. Ale jsem toho názoru, že když člověk krátkodobě nemá hlad, že se nemusí nutit jíst. Pila jsem čajík a to snad stačí. Doma bylo 15°C, ale vůbec mi to nepřišlo a neřešila jsem to. V noci to taky stačí a já byla celý den v posteli. Navíc jsem přes sebe mohla hodit i teplou deku, kterou jsem dostala od tchyně k Vánocům.

Nepříjemný byl pocit skleslosti a celkové únavy. Občas to mívám, myslím, že je to po Covidu, protože si nevzpomínám, že bych to kdy zažila dřív. Psala jsem o tom v článku Covid je jak mozkomor, ale je to těžké popsat, protože to je chvíle, kdy se mi vlastně nic neděje, nic mi nechybí, jenom jsem nešťastná, pasivní, skleslá... řekněme melancholická? Dle Wikipedie to odpovídá definici melancholie = smutek bez jasného podnětu. Teoreticky i depresi, ale ta by měla být dlouhodobá. No, ale nechme pochmurných myšlenek...

Když jsem šla ve čtyři nakrmit zvířátka a zahnat je dřív než bude tma, zamroukalo na mě něco v košíku se senem a pak z něj na mě vykoukl Franta. Měla jsem ohromnou radost, protože už jsem ho dlouho neviděla. Překvapilo mě, jak tmavě hnědozlaté má oči. A taky jak je velký proti ostatním kočkám. A musela jsem si ho vzít do náruče, protože vrčel na Žužu, který je taky kocour.

Večer jsem si přečetla jednu povídku, upletla kousek šátku a šla zase spát. Ráno jsem úplně hotová. Potřebovala bych ještě spát, i když jsem v posteli strávila celý včerejší den. Nemám hlad, ani chuť nic dělat. Bolí mě bedra. 

Vše se zázračně změní po nakrmení zvířátek, které mi zase zabralo hodinu. Najednou se cítím dobře (ale hlad stejně nemám), i ruka mě bolí jen v místě vpichu. Zatopím si v kamnech a s hrůzou si prohlížím dýně na špejchaře. Nechápu, co se jim stalo. Mají na sobě divné fleky. To na ně dosáhl mráz? Některé napadla plíseň. Nechápu to! Vždyť byly krásně vyschlé... Nebo se tam dostanou myši?

[1] Má se při přeočkování změnit vakcína? Chlíbek: spíše ne, Hořejší: spíše ano. Novinky.cz, 30. 11. 2021, https://www.novinky.cz/domaci/clanek/ma-se-pri-preockovani-zmenit-vakcina-chlibek-spise-ne-horejsi-spise-ano-40379700, cit. 16. 1. 2022

[2] Třetí dávku očkování lze kombinovat. Které vakcíny nejvíce zvyšují ochranu?, tn.cz (Nova), 25. 11. 2021, https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/449083-treti-davku-ockovani-proti-covidu-lze-kombinovat-ktere-vakciny-nejvice-zvysuji-ochranu-prehled, cit. 16. 1. 2022

[3] Moderna, nebo Pfizer? Data ukazují, kterou vakcínu zvolit pro třetí dávku, echo 24, 9. 12. 2021, https://echo24.cz/a/ShDhV/moderna-nebo-pfizer-data-ukazuji-kterou-vakcinu-zvolit-pro-treti-davku, cit. 16. 1. 2022

Kozlík na výměnném pobytě

Dneska se nám vrátil kozlík z výměnného pobytu, jak tomu říkám, i když to ve skutečnosti žádný výměnný pobyt nebyl, protože jsme tu nikoho neměli místo něj. Jenom on odjel. Byl na prázdninách za novýma kozičkama. Aby jim pomohl stvořit mláďátka.

A sotva se vrátil, začal to zkoušet na ty naše. Ale to má smůlu, protože jsou obě březí a zrovna nemají zájem. Ale byla sranda pozorovat, jak se tam „v cizině“ otrkal, jak se říká, a už si víc dovoluje. Pořád na kozy pomlaskává a přibližuje se. A když už Lízu nemůže oštipovat na přední noze, zkouší to i na hlavě. Vypadá to mile, jako by ji chtěl pusinkovat. Ale holky o to fakt nestojí, hned ho trknou, jak můžou. A taky zdrhaj. 

Radost z toho má snad jedině beránek, kterého teď konečně nechaly být, protože mají dost svých starostí. 

Chtěla bych je chvíli pozorovat, ale vracím se z práce pozdě a hlavně si mě začnou moc všímat a nechovají se přirozeně, když přijdu mezi ně. Kozlata hned začnou loudit žrádlo a kozy taky zvědavě pokukují, jen beránek si ještě drží odstup. Kozlík mě poznal hned bez problémů a nechal se pohladit po čumáčku.

Předsevzetí do nového roku

První pracovní den tohoto roku je ideální pro naplánování předsevzetí, pokud jste se k tomu dosud nedostali. Já se pro letošek rozhodla zařadit trochu teorie o předsevzetích... Myslela jsem, že mezi předsevzetími a cíli je nějaký rozdíl, ale při pročítání nejsnadněji dostupné literatury jsem zjistila, že jsou tyto pojmy v podstatě totožné. Považovala jsem cíl za něco, čeho jde dosáhnout, splnit to (jako zhubnout deset kilo, postavit dům, naučit se anglicky...), zatímco předsevzetí bylo spíš nekonečné (jíst každý den ovoce, týdně sekat trávník, dvakrát týdně s manželem číst v angličtině aspoň dvě stránky...) Trochu jiný názor má Vít Libovický: „Novoroční předsevzetí jsou jen roční cíle maskované pod luxusním názvem.“ [6]

Je dobré si uvědomit, že se můžete změnit. Fyzicky (zhubnout, přestat kouřit, pít), i vlastnosti, které na sobě nemáte rádi. Třeba byste chtěli být hodnější (o tom více v P. S. 1).

Jak si předsevzetí stanovit?

Vyberte si něco, co je pro vás opravdu důležité. Důraz kladu především na „důležité pro vás“. Pokud se snažíte o cíl někoho jiného, je už předem odsouzen k nezdaru. Nikdy se vám nepodaří zhubnout, přestat kupovat klubíčka, kouřit, kousat si nehty, když o to ve skutečnosti nestojíte a nemáte zájem pro to něco udělat. Cíl musí být váš, nebo ho za svůj musíte přijmout. Jinak z toho nic nebude. Pro posílení motivace se doporučuje sepsat si, proč se o cíl snažíte, co vám přinese jeho dosažení.

Realisticky. A použít pravidlo SMART, doporučuji můj článek zde. Lépe už to nenapíšu. Ale trochu jsem zaktualizovala a doplnila. ;-) Pro toho, kdo nečetl odkazovaný text (věčná škoda): stanovte si svůj cíl velmi konkrétně, měřitelně = víte, zda jste v cíli nebo ještě ne, realisticky a s termínem.

Jen pár velkých cílů. Pár jsou dva. (Viz P. S.2.)

Rozdělte velký cíl na více menších. Určete si milníky a ideálně i částečně samostatné dílčí cíle. Ideálně i harmonogram, kdy by měly být splněny, abyste dosáhli požadovaného cíle. Dejte si rezervu na dokončení, opravu, korekci pro případ, že vše nepůjde podle plánu, což určitě nepůjde. [3] Hezky to ve své knize Metoda Bullet journal, Zhodnoťte včerejšek, uspořádejte si dnešek a naplánujte zítřek popisuje Ryder Carroll, ale o tom zase jindy. Říká jim myslím sprinty. A co se týče časové rezervy, podívejte se na P. S.2.

Vyhledejte pomoc a dostupnou literaturu. Ať už toužíte po čemkoliv, od postavení domu, permakulturní zahrady, zřízení neziskovky, vlastního podnikání přes početí dítěte po vydání knihy nebo výstavy vlastních obrazů, vždycky najdete spoustu inspirace a tipů k tomu, jak to udělat, čím si pomoci, čemu se věnovat a čemu vyhnout. Zkuste jít jinou cestou než slepou, u které je ukazatel, že je slepá. [4]

Vytvořte si krizový plán. Krize nastává v případě diskomfortu (žízeň, hlad, opuštěnost, únava, bezmoc), pak na svoje předsevzetí zapomenete, zhřešíte, či ho budete vědomě nebo nevědomě bojkotovat. Stanovte si, co uděláte, když přestanete dbát svého předsevzetí. Jak se vrátíte zpátky na cestu? „Drobný hřích je vedle vašich původních zvyklostí stále úspěch. A pochvalte se, že jste nezhřešili, jak jste byli dříve naučení. Navíc nárůst odpírání a frustrace vedou k extrémnímu propadu zpět do úrovní zlozvyku.“ Zkuste zhřešit míň, než byla vaše původní úroveň. [1] Osobní příklad: neodolám a koupím si nové klubíčko, ale jen jedno na ponožky, ne deset na „nevímco“, protože se mi líbí. A pak k nim budu muset dokupovat další, aby se z toho dalo něco uplést. 

Retrospektiva: podívejte se, co jste si stanovili vloni za cíle a poučte se z chyb? Byly nereálné? Nebo málo konkrétní? Nebo to prostě nevyšlo?

Jak u něj vydržet?

Rozhodněte se pro svůj cíl. [4] [6] Rozhodli jste se svého cíle dosáhnout, nebo to chcete jen zkusit? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že zkoušet nemá cenu. Nezkoušejte, jestli máte na to udělat doktorát. Věřte, že na to máte a pusťte se do toho. I kdyby se to nepovedlo, udělali jste maximum. Jenom to „zkoušet“ je ztráta času. Věnujte ho raději něčemu, co opravdu chcete!

Předsevzetí (dlouhodobé cíle) mějte stále na očích.  Na pracovní stůl, ledničku, dveře od záchodu, do diáře (na diář), Google Sheet... [2] [6]

Sledujte pokroky a odměňujte se za ně už od počátku, abyste upevnili vytváření zvyku. [1] [3] Ideální je, když si vymyslíte seznam vhodných a užitečných odměn. Nedává úplně smysl přestat kouřit a začít chlastat (když se vám daří obejít se bez cigarety).

Začněte na předsevzetí pracovat hned, ale nepřepalte start, ať neunavíte slona (viz Petr Ludwig a jeho kniha Konec prokrastinace). Měňte se postupně. [5] „Lidské tělo preferuje pozvolné změny, a to jak v našem jídelníčku, tak také ve cvičebních návycích. Člověk, který nikdy nesportoval, nemůže trávit celé hodiny ve fitness nebo po sobě chtít, aby denně naběhal desítky kilometrů. Nejen, že bude svým výkonem demotivován, ale pravděpodobně si také ublíží. Stejně tak to platí pro změny ve vašem jídelníčku. Nesnažte se být ze dne na den jiní, ale zařazujte změny raději postupně. Dílčí úspěchy při změně chování vás potom motivují k dalším změnám a k vytváření nových návyků, které budou přetrvávat již po celý život.“ Můžete přestat kouřit i pít ze dne na den. I vegetariánem se můžete stát z ničeho nic. Ale pravděpodobně selžete při prvním či druhém kontaktu se stresem. Zkuste měnit svůj jídelníček postupně: zbavte se uzenin a pak teprve snižujte množství konzumovaného masa. Třeba zjistíte, že vám stačí jedno maso denně, nebo týdně, nebo se z vás časem stane vegan, to se všechno uvidí, ale nepřehánějte to s tlakem na pilu.

Zaveďte čtvrtletní schůzku se sebou. Podívejte se jednou za tři měsíce (nebo třeba na konci každého měsíce), jak jste se posunuli ke svým cílům. Pokud jste vybočili z kurzu, nasměrujte se zpět. [6]

V případě selhání začněte znovu a nic si nevyčítejte. „Pouze v případě, kdy selžete několikrát za sebou, přehodnoťte předsevzetí nebo dílčí cíl a pokuste se ho dosáhnout. Následně zkuste cíl opět zvýšit.“ [2]

Najděte si partnera, s kterým do toho půjdete, nebo si o svém cíli pravidelně povídejte s přáteli či kolegy. Sdílejte své úspěchy, konzultujte a nechte si poradit v případě selhání. 

Uvědomte si, že i přiblížení cíli může být někdy postačující. Nepodařilo se vám zhubnout dvacet kilo, ale devatenáct je stejně výhra!

Proč?

Proč si dáváme předsevzetí? Filip Lukeš [1] píše, že „... člověk je přirozeně tvor rituální a je zvyklý uzavírat a začínat nové cykly. S každým koncem něco nového začíná. Navíc máme vrozenou tendenci toužit po tom, co přesahuje naši současnou situaci.“

Samozřejmě jsem přečetla i články, ve kterých nic přínosného nebylo. Třeba o tom, že si předsevzetí/cíle můžete dávat i kdykoliv v průběhu roku. Ale to asi víte, že? Na druhou stranu i nepsychologické stránky [7] tvrdí, že dávat si předsevzetí je dobré, protože to „přináší schopnost více se poznat a zjistit, co v životě skutečně chcete. Následně tím otestujete, jak máte pevnou vůli.“ Prý se předsevzetí a nové cíle lépe plní v zimě, protože máte více času. Stejně tak terapeutka Kristina Baudyšová [8] tvrdí, že předsevzetí jsou dobrá, protože ukazují snahu být lepším člověkem. Uvádí, že pevnou vůli mají spíše muži než ženy. 

Další povídání k tématu

P. S. 1: Chcete být hodnější, nebo jinak změnit svou osobnost? Bez terapeuta by to mohlo být velmi náročné. Šárka Červinková (zdroj [1]) ale doporučuje: »Zkuste si vzpomenout, kde mají tyto neoblíbené rysy vaší osobnosti počátek. Kdo vám je předal, před čím vás chránily, k čemu vám pomohly. „Totiž veškeré vlastnosti, vzorce chování a myšlení, emoce ve specifických situacích máte v jedinečných schématech přivlastněné z podstatných důvodů. V minulosti se vám vyplatily, důležitá autorita je ocenila, díky nim jste přežili v kolektivu. Důvody jsou různé. A abychom byli hodnější, prvně je třeba zjistit, proč jsme v minulosti potřebovali být zlí, nepříjemní, chladní.“«

P. S. 2: Tipy Víta Libockého pro plánování cílů [6]: 

• Stanovte si cíle na 6 měsíců = máte možnost jej přehodnotit v polovině roku. 
• „Svá očekávání vydělte dvěma. Před startem nového roku vám v žilách koluje alkohol, cukroví a zbytky kapra. Nenechte se zmámit svými hollywoodskými představami o tom, jak začnete 6× týdně běhat, za 3 měsíce uběhnete maraton a jak tím svým kolegům vytřete zrak. Vaše nové cíle a systémy (více o systémech níže) by měly být na hranici vaší komfortní zóny, ne za ní ani před ní. Tak zajistíte efektivní osobnostní rozvoj a zamezíte předčasné abdikaci.“
• „Upřednostňujte systémy před cíli. Systémy jsou činnosti, které děláte opakovaně a ze kterých se stanou zvyky. Zavedením funkčních systémů docílíte mnohem větších výsledků než jen občasnými akčními výstřely do tmy motivovanými inspirativním videem na YouTube.“
• „Určete si 1-3 prioritní cíle. Jo, ohledně toho seznamu 37 cílů, který jste si sepsali… Určete si 1-3 cíle, kterých tento rok opravdu dosáhnete. Na kterých vám záleží nejvíce? Které vás největšími kroky dovedou k vaší dlouhodobé vizi? Které cíle vám udělají obrovskou radost i pokud ostatní selžou? Zvýrazněte si tyto cíle, přestože vám i ty ostatní připadají důležité.“

P. S. 3: Inspirativní tipy Víta Libockého na předsevzetí/cíle [6]: (zvlášť se mi líbí 11 a 7, protichůdná 8 a 9 – Co se hodí přímo pro vás?)

1. Vyzkoušejte a zaveďte nový ranní rituál. Pozitivní. „Co takhle meditace, strečink, procházka, čtení, čaj místo kafe, studená sprcha nebo journaling?“
2. 30 minut pozitivní inspirace denně. Chcete být pozitivní? Tak konzumujte pozitivní informace. „Dejte si předsevzetí, že každý den (nebo obden) vstřebáte něco pozitivního – přečtete si kapitolu knihy, která vás inspiruje, zkoukněte motivační nebo vtipné video (ale jo, počítají se i ta kočičí), poslechněte epizodu vašeho oblíbeného podcastu.“
3. Podporujte váš vztah. „Zajděte každý víkend na rande se svou drahou polovičkou a přidejte tak svému vztahu trochu šťávy.“
4. Pravidelně se hýbejte. „Stanovte si konkrétní dny a vyznačte přesné hodiny v kalendáři, kdy si na pohyb uděláte čas.“
5. „Berte překážky jako výzvy. Přeprogramujte svou mysl tak, aby brala zádrhele a “problémy” jako výzvy. Berte je jako příležitost k růstu.“
6. Založte byznys. „Standa prodává med, Pepik opravuje auta, Láďa prodává koberce na Bazoši, Tony má pekárnu. Rozjeďte něco svého.“
7. „Vystupujte z komfortní zóny. Dejte si novoroční předsevzetí, že nafouknete svou zónu pohodlí. Oslovujte cizí lidi, kdykoliv se naskytne příležitost. V kavárnách žádejte 10% slevu. Choďte do práce pěšky nebo jezděte na kole. ... Choďte po městě s černou tečkou na čele.“
8. „Říkejte na vše “ano”! Přijde vám, že máte v životě málo příležitostí? Pravděpodobně si je sami zavíráte před čenichem. Tento rok nebo půlrok říkejte na vše ano. Pozvání na kafe nebo svatbu? Jasně, rád! Lan party? Yes, man! Dědovou Škodovkou do Polska? Hell yeah!“
9. „Říkejte na vše “ne”. Jste vyfluslí, sociálně deprivovaní, nemáte čas na sebe? Udělejte si hobby z odmítání. Pomoct ti s pracovním projektem? Nope! Double date s tebou? Ne, raději knihu. Uvolněte si na sebe čas a potěšte sebe dříve, než potěšíte ostatní. Trocha sobectví není na škodu.“
10. Rozšiřte svou síť kontaktů. „... sejděte se s kamarády ze základky nebo prostě více mluvte s lidmi.“
11. „Detoxikujte se. Chtěli byste tento rok radši kreativně tvořit a číst dlouhé články a knihy nebo nesoustředěně těkat mezi několika činnostmi, neustále kontrolovat emaily a scrollovat nekonečným Instagram feedem? Dejte si detox. Vypněte si všechny notifikace (lidi vás nesežerou, když odpovíte až za několik hodin) a nechávejte mobil mimo ložnici. Vydejte se někam bez navigace. Sraz s kamarády? Nechte mobil v tašce a hlavně ho nepokládejte na stůl displejem nahoru se zapnutým bzučením. Fakt ne. Nebuďte tenhle typ člověka. Prosím. Takže letos detox!“

Zdroje:

[1] Filip Lukeš, Předsevzetí mají i své stinné stránky. Češi dělají chyby, kterými si ublíží, Domažlický deník.cz, 2. 1. 2021, https://domazlicky.denik.cz/zdravi/novy-rok-predsevzeti-2020.html

[2] Markéta Kadeřábková, Nejlepší předsevzetí do nového roku – Vzdělávat se! Orange Academy, 30. 12. 2019, https://orangeacademy.cz/clanky/nejlepsi-predsevzeti/

[3] Frances Bridges, Novoroční předsevzetí. 5 způsobů, jak jich tento rok opravdu dosáhnete. Forbes. 1. 1. 2018, https://forbes.cz/novorocni-predsevzeti-5-zpusobu-jak-jich-tento-rok-opravdu-dosahnete/

[4] zcela vlastní nápad na základě vlastních zkušeností ;-)

[5] Ing. Hana Málková, Bc. Tereza Beníčková. Proč novoroční předsevzetí nevycházejí? STOB Klub, 2018, https://www.stobklub.cz/clanek/proc-novorocni-predsevzeti-nevychazeji-/

[6] Vít Libovický. Jak si stanovit a dodržet (!) novoroční předsevzetí. stránky Vít Libovický. 2. 1. 2019. https://vitlibovicky.cz/blog/jak-si-stanovit-a-dodrzet-novorocni-predsevzeti/

[7] Top předsevzetí 2022: zhubnout, šetřit a odpočívat. Elegant.cz. 2021. https://www.pradlo-elegant.cz/clanek/1189/top-predsevzeti-2022-zhubnout-setrit-a-odpocivat/

[8] Nina Vránová zpovídá Kristinu Baudyšovou. Předsevzetí je touha být lepším člověkem. Má tedy smysl. Žena. 29. 12. 2017, https://zena.aktualne.cz/volny-cas/maji-novorocni-predsevzeti-svuj-vyznam/r~7006b1a2cb5911e6b035002590604f2e/

Angeliky vánoční deník (2021), 5. část

Po 27. prosince, Výlet k lipnickým lomům

Dopoledne jsem se dojímala nad loňskou pohádkou O vánoční hvězdě (moje recenze zde), pletla listopadové ponožky Wriggle a hladila kočku Míšu, která chvíli spinkala s vypláznutým jazykem.

Kočka Míša

Odpoledne jsme vyrazili na výlet do Lipnice nad Sázavou. Všude bylo děsně uklouzáno a jen tak tak jsme vyjeli autem nahoru do toho šíleného kopce. Před restaurací U České koruny hořel oheň, ale my šli nafotit hrad a pak k lomům.

Lipnice (hrad) je dokonalá. Trochu zřícenina – pro tu romantičnost, ale přitom dost zachovalá, aby pořád vypadala majestátně. Na chvíli dokonce vykouklo sluníčko, a tak se nám ze hřbitova podařil nádherný snímek.

Hrad Lipnice

A trochu méně známý (a lehce šikmý) pohled. Zajímavostí je ta nedaleká kaplička, pokud je to kaplička.

Hrad Lipnice odjinud

Na hřbitov jsme samozřejmě nešli jen kvůli focení, ale také podívat se na hrob Jaroslava Haška, autora známého Švejka. Prý mu tam občas lidé staví flašku s pivem, protože to měl nesmírně rád.

Hrob Jaroslava Haška

A pak už honem k Národnímu památníku odposlechu (na Wikipedii zde), který vytvořil sochař Radomír Dvořák z Havlíčkova Brodu. Psala jsem o něm v loňském článku ze Dnů otevřených ateliérů zde a budete-li mít možnost, doporučuji vám ho při stejné příležitosti navštívit, nebo vidět nějak jinak v akci. Je to mimořádná osobnost!

A taky je autorem (Haškovy) Hlavy XXII., o které jsem psala zde.

Památník tvoří tři žulové reliéfy tesané do skalních stěn zatopených lomů, a to Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy, Zlatý voči. Sochař je vytvářel mezi lety 2005 a 2007.

Ústa pravdy

Bretschneiderovo ucho

Zlatý voči

Večer jsem si pustila doporučenou pohádku (taky z loňska) Princezna zakletá v čase (moje recenze zde). Asi to nebude koukání jen tak, protože nejdřív se dojímám nad Bouzovem a tím, že ho toužím navštívit, pak medituji nad tím, proč by měl král někomu darovat půlku království. Přece když si vezmete za ženu princeznu, získáváte celé, ne? Nebo ona bude vládnout jedné polovině a vy druhé? A každý budete mít svoje daně? Ale pak už doopravdy koukám.

Kdo vidět tuhle pohádku, měl by památník navštívit. A naopak. Kdo navštíví památník, měl by se na tuhle pohádku podívat. Přesvědčila jsem k tomu i tátu. Ale druhý den po sobě to pro mě už nějak nebylo ono. 

P. S.: A pozor, správně jsou ve filmu pojmenována jen Ústa pravdy.

Út 28. prosince, další pohádky

Práce z domova. Kontrola mailů a tak. Jsem ráda, že nemusím sedět v kanclu. Užírám vanilkové rohlíčky, medvědí tlapky a hlavně letošní novinku: světlé mandlové nepečené koule, co chutnají jak marcipán.

Dneska jsem viděla pohádku Falešný princ (**/***), která mě překvapila tím, že ji neznám, je natáčená bůhvíkde a navíc zobrazuje neobvyklou tematiku. Hlavním hrdinou je nesympatický krejčí Labakan, který využije příležitosti a vydává se za sultánova syna Omara. Pobaví mě, že si tehdy mohl někdo dovolit natočit krejčovskou dílnu plnou dětí (tovaryšů). Dnes by dětskou práci jen těžko někdo obhajoval. 

Předlohou byla kniha Wilhelma Hauffa, podle níž scénář napsal Jaroslav Dietl a zrežíroval Dušan Rapoš. Film z roku 1984 má na ČSFD 55 %. Líbil se mi především královnin úkol: kdo si ušije lepší šaty, ten je pravý syn sultána, protože ten přece umí všechno nejlíp... nebo je to krejčí? A co si zvolí pravý sultánův syn Omar: bohatství a štěstí, nebo čest a slávu?

Další pohádkou, kterou jsem zhlédla byla Zloba – Královna černé magie (***/****), v ANJ Maleficent. Nejdřív to vypadalo jako přílišná fantasy, tak trochu Avatar a trochu Pán prstenů, ale pak mě to chytlo a i slzička ukápla. Začátek byl kouzelný: „Povím vám ponovu starý příběh. A uvidíme, jak dobře ho znáte...“

Film z roku 2014 má na ČSFD 73 %. Pro děti mi to přijde trochu moc drsné, ale pro dospělé je to prima. V hlavní roli je trochu pohublá Angelina Jolie, která si vystačila bez kaskadérů. Malou Růženku prý musela hrát Joliina dcera Vivienne, protože všechny ostatní děti se jí v kostýmu Zloby bály. Film režíroval Robert Stromberg.

*** Pozor děj! *** 

V království lidí žije Stefan, který spí v chlévě a chtěl by jednou skončit na zámku, v sousedním království žije víla Zlobilka, která má malé růžky, velká křídla a pálí ji kov. A je strážkyní kouzelného lesa a království. Se Stefanem se seznámí, když se v jejím království snaží ukrást diamant. Zlobilka má Stefana ráda a myslí si, že jsou přátelé. Možná se dokonce milují. On se pak ztratí ve světě lidí, a když se jednou vrátí, není takovým, jakého si ho představovala. Dělá, že je její přítel a pak jí chce uříznout hlavu, aby ji přinesl králi a stal se jeho nástupcem. Nakonec se spokojí s pouhými křídly. Stane se králem, sežene si ženu a narodí se jim dcera. Pak přijde Zlobilka přejmenovaná na Zlobu jako sudička a řekne svou kletbu. 

V den svých šestnáctých narozenin se Růženka píchne do prstu o vřeteno kolovratu a usne spánkem podobným smrti. Král si vyprosí drobné zmírnění: dceru může vysvobodit polibek z čisté lásky, o kterém je ale Zloba přesvědčena, že neexistuje, protože za něj ve svých šestnácti považovala polibek od Stefana. Víly pak odnesou Růženku do chaloupky v lese, kde se o ni mají starat, dokud neminou její šestnácté narozeniny. Ale Zloba o ní ví a pozoruje ji, když vyrůstá. Jenže jí dívka tak nějak přiroste k srdci. Chová se totiž jako ona v dětství: miluje zvířátka, přírodu a je stále šťastná a miloučká.

*** Konec děje. *** 

St 29. prosince, u počítače

Začala jsem přemýšlet nad předsevzetími do nového roku. O co bych měla v příštím roce usilovat? O co se snažíte vy? 

Dopsání deníku. Jupí jou. Skvělý pocit.

Pá 31. prosince, silvestr

Stihla jsem dokončit listopadové ponožky Wriggle od Becky Greene, které měly být přesně do tohoto data dokončeny. Desátého ledna jsem pak díky nim byla vylosovaná a vyhrála návod od Anita Yarn (Anita Grahn). Vybrala jsem si ponožky Hot Goth, do kterých jsem se pustila v dubnu 2022.

Na silvestra jsme hráli různé hry, třeba jako můj Pandemic, který jsem dostala k Vánocům. Baštili jsme chlebíčky a jednohubky. A na půlnoc jsme si ťukli šampáněm.

So 1. ledna, Nový rok

Na Nový rok jsme se byli podívat na ohňostroj, i když s jejich pořádáním nesouhlasíme, protože nám to přijdou vyhozené peníze a plaší to zvířátka.

První díl najdete zde.

Druhý díl najdete zde.

Třetí díl najdete zde.

Čtvrtý díl najdete zde.

PF 2022

 

PF 2022