Na trzích

Ráno jsem byla násilně probuzena, abychom s přáteli mohli zajet na řemeslné trhy. Tuhle akci přímo zbožňuju! Je tam sice trochu moc lidí, ale má to svoje kouzlo. Náměstí je plné stánků s ručními výrobky, které mě odjakživa fascinovaly. Najít zde můžete skoro všechno, dřevěnými hračkami počínaje, přes korálkové náramky a tkané koberce, až po výrobky z kovu. Líbí se mi snad úplně vše.

S kámoškou jsme se rozhodly obejít nejprve vnější kruh kolem náměstí a potom se pustit do toho vnitřního. „Zcela nečekaně“ jsme to všechno nestihly, ale celkově z toho mám výtečný pocit. Mám-li říct, co mě nejvíc nadchlo, zarazím se a nakonec stejně pokrčím rameny a řeknu, že nevím. Asi všechno.

Zkusím vás trošku seznámit s tím, co jsem viděla. Posledním stánkem, který mě fakticky zaujal, byla „továrna na nesmysly“, tak to tam aspoň měli napsané. Vystaveny měli různorodé svíčky, nejprve jsem obdivovala jednoduchost a krásu „obyčejné“ vysoké bílé svíčky. Až po chvilce jsem si všimla, že nemá klasický kulatý tvar, ale na jedné straně je trochu protažená, takže při pohledu svrchu připomínala kapičku. Ale když jsem se rozhlédla kolem, mou pozornost upoutaly ostatní svíčky vysoké kolem třiceti cm ve tvaru věží. Byly nádherné! Svíčku, která má tvar věže a dokonce má tvarovaná okýnka, dvířka a jednotlivé cihličky (nebo kameny?), je opravdu velká škoda zapálit. Ale za 160 Kč se mi ji opravdu kupovat nechtělo, i když abych řekla pravdu, za takové umělecké dílo to rozhodně není špatná cena.

Pamatuju si ještě dva suprové prodavače. Vlastně tři. Tak začnu popořadě, jak jsme je potkaly. Ten první prodával přírodní mýdla, medovinu a také jste si u něj mohli udělat svíčku. Je to náš starý známý. Lépe řečeno můj. Vloni nebo možná před dvěma rokama jsme u něho totiž s kámoškou tak trošku víc nakoupily – nedokázaly jsme odolat voňavým mýdlům a on nám zadarmo dal trošku medoviny. A měl fakt dobrou. Když jsme se pak rozhodly ještě něco u něj koupit (nebo jsme se s ním jen chtěly vyfotit?), nalil nám znovu. Tentokrát nám už ráno připadal v trochu méně svěžím stavu. Že by si zase s každým ťukal?

Druhý pán byl úžasný prodavač. Hned vám řeknu proč. Nabízel prasátka s nápisem PF 2007, andělíčky a malou káču ze dřeva. Ani jedno z toho by mě asi nenapadlo koupit a ten stánek bych minula téměř bez povšimnutí. Ovšem tento starší pán bravurně dokázal zaujmout. Do všech kolemjdoucích hučel (a to doslova), jak jsou ta péefka super, protože na druhou stranu můžete napsat, co chcete, taky je můžete přidat do jakéhokoliv balíčku a jestli se vám nelíbí ta mašlička, můžete ji sundat a na to prasátko něco napsat… a tak dále. U andílků nám názorně předváděl, jak je super, že jsou ze dřeva, protože když vám spadnou (házel je celkem z výšky) ze stromečku, nic se s nimi nestane. Zato taková skleněná koule, ta vám zničí koberec a to z něj nevysajete, to si piště! No zkusili jste někdy zkombinovat dřevěné ozdoby se skleněnýma? Abych řekla pravdu, nic moc to není. A dřevěná káča? Co bych s ní asi tak dělala? Je to první a nejstarší dětská hračka, nerozbije se jako nějaký ty plasty (taky nám ukázal, z jaké výšky ji může hodit). Ale tohle by mě nijak neohromilo. Větší sranda byla, když tu káču roztočil. Opravdu to dokázal dobře. A pořád u toho kecal jak je to super a úžasný. No jo, tyhle řeči je potřeba brát trochu s rezervou, ale opravdu bylo hezký, jak se to točilo. Taky nám ukázal nějaký papír, kde měl obrázek malých dětí jak si s ní hrají a na druhé straně měl bláznivé důchodce jak kolem podobné káči křepčí. Kolemjdoucí přesvědčoval, že to chce trpělivost, zručnost a nevím kolik dalších vlastností, které je třeba u dětí rozvíjet. No nakecal toho docela dost, ale když káču roztočil, chytil papír, přesunul ji na něj a začal ji vyhazovat do vzduchu, u toho otáčet tím papírem, a ukazovat, jak by se mohla točit do rytmu různých tanců, poskakovat a podobně, to už jsme zůstaly koukat s otevřenýma pusama. Pro jistotu (asi měl dojem, že jsme málo ohromené) nám ještě ukázal, že ji dokáže roztočit i na hlavě a dokonce i na každé bankovce, kterou mu zákazníci platili, prý si tak ověřuje, jestli se neloupe barva. Stály jsme a koukaly jako u vytržení. Samozřejmě jsme si to musely zkusit. Musím se pochlubit – hned napodruhé mi to šlo dobře. Ale něco vám prozradím, mám na takové věci talent a štěstí, takže to není bůhvíjak překvapivé, i když jsem z toho měla ohromnou radost, ten pán mě nejen pochválil, ale dokonce mi i zatleskal. Trošičku problém to bylo s tím papírem, to jsem nějak nezvládla. Točilo se mi to, to jo, ale pak mi někam skočila a na štěstí ji kámoška chytla. Když už jsem u těch trapasů, nejprve jsem ji chtěla roztočit, když bych ji držela za ten vrcholek – no to by asi nešlo, na to je tam volný kroužek. A pak se mi taky podařilo vytáhnout ten provázek, kterým se roztáčí. Na štěstí byl ten pán dost šikovný a dal ho tam zpět.

A ten třetí prodavač? Ten tam vlastně na takových malých starých kamínkách dělal topinky. Stály pět korun a byly potřené sádlem s česnekem a byly fakt krutě dobrý. Nebyl to můj nápad koupit si je. Přece topinky si můžu udělat doma. No ale na kamnech asi těžko. Byl to asi spíš takovej propagační trik, protože ten pán patřil ke stánku, kde prodávali a tuším, že i předváděli třítko na česnek. Každopádně oceňuji jejich nápad, jak zpracovat použitý česnek. Tyto topinky prý byly zadarmo pro ty, kteří si ono třítko koupili.

Tak to byly tak trochu nestručně popsané řemeslné trhy. Asi je vám jasné, že tuhle akci si nemůžu nechat ujít ani příští rok, protože jsem z ní natolik nadšená, že vám tu o ní musím vyprávět. Toto už byl údajně 33. ročník a podle počtu lidí, které jsem tam viděla, mám dojem, že určitě ne poslední.

Príď pred polnocou

Byl krásný Štědrý večer. Vzduch byl prosycen vůní jehličí, na stole hořela svíčka, venku se sypal sníh. Všechno bylo úžasné a dokonalé. Vlastně všechno ne. Mě trápil stesk. Po kom? No přece po mém úžasném příteli. Doma bylo práce jak na kostele, takže jsme se už tři dny neviděli. Já vím, to nic není 3 dny, ale zrovna na Štědrý den… Neříká se, že člověk má být s těmi, které miluje? A já budu skoro se všemi přáteli – scházíme se každý rok v kostele sv. Václava na půlnoční mši.

V hlavě se mi zrodí bláznivý nápad – když se tam vidím se všemi přáteli, třeba bych mohla i s… Rychle vezmu telefon a vyťukám krátkou zprávu, ani ji po sobě nečtu, protože mám málo baterky a nemuselo by se to odeslat. Zanedlouho po odeslání se mi mobil k mé nevelké radosti vypne. Jak teď mám zjistit, jestli přijde? Kdyby to četl, prozvoní mě, ale já to stejně nepoznám, protože mobil už do konce Vánoc nezapnu. Nemám ho totiž čím nabít, jelikož jsem si nabíječku inteligentně zapomněla na koleji.

Štědrovečerní večeře je báječná. Určitě nikdo neumí lepšího kapra jak mamka a lepší bramborovej salát než taťka. Zkrátka máme super baštu. Pak se s mladším bráškou vrhneme pod stromeček a roznášíme dárky. Tohle mě vždycky strašně bavilo – hledat čí jméno je někde na balíčku napsané.

Přestože jsem zvědavá, co skrývá hromádka ležící na křesle, která patří mně, ještě víc mě zajímá, zda se dnes při mši bude konat malé rande.

První se do rozbalování pouští rodiče. Usmívám se, když nevědí, od koho jsou některé dárky. Tajně mrknu na Lukyho. „No přece od Ježíškááá,“ řekne tím svým roztomilým hláskem a já se musím trochu smát.

Překvapí mě, když pod stromečkem najdu knížku. Už docela dlouho jsem si na čtení neudělala čas. Pořád se jen učím. Třeba mi tím chtěl Ježíšek něco naznačit. Rozhlédnu se po rodičích, ale ti s napětím sledují, co to právě rozbaluje Lukášek.

Už je to pěkných pár let, co jsem k Vánocům dostala knížku. Byl to první dívčí románek, který jsem četla. Doteď ho mám zařazený mezi nejkrásnějšíma knížkama. Možná není tak úžasný, ale byla to moje knížka od Ježíška a bylo moc fajn trávit Silvestra čtením. Z přemýšlení nad vzpomínkami mě vytrhne bráška, který mě tahá za rukáv: „Teď ty.“

Kouzlo Štědrého večera nás neopouští ani při sledování televize. Mlsáme cukroví a kocháme se novými věcmi. V televizi běží naše oblíbená pohádka – Šíleně smutná princezna – a my se snad po milionté smějeme kouskům, které nám Neckář předvádí. Rodinná idylka jako snad nikdy. I když se mi trochu stýská, jsem ráda, že je to doma takové super. Miluju Vánoce…

Pfuf, pfuf… zvenku je slyšet nějaký rachot. Odhrneme záclonu a už je nám to jasné. „Honem, běžte na balkón,“ poradí nám táta, a tak o překot utíkáme do schodů, abychom viděli ohňostroj. Musím se usmát Lukáškovu nadšení, oči mu září jako by viděl samotného Ježíška. Taky bych chtěla někoho vidět! Někoho držet za ruku a dívat se s ním na tu krásu! Ano, bylo by to s tebou! Doufám, že tam od tebe je to taky vidět… a taky mi posíláš vzdušnou hubičku jako já tobě.

Za pár minut je po všem a já přemýšlím nad tím, že bych se moc ráda vydala na malou noční procházku. Ale pak to zavrhuji s tím, že přece je Štědrý den, a tak bych nikde neměla lítat.

Ve čtvrt na dvanáct se u nás rozezvoní zvonek. „To je pro mě!“ hlásím a ženu se ke dveřím. Za brankou stojí zachumelená Vlaďka. „Ahoj sněhuláku,“ pozdravím ji s úsměvem a jen tak tak uskočím před letící sněhovou koulí, která se nám rozprskne o dveře. „Pojď dál a nedělej výtržnosti,“ napomínám ji se smíchem. Na udobřenou jí nabízím cukroví. Rychle se obleču, oznámím rodičům, že mizím na půlnoční, a už nás není.

Cestou si povídáme o vánočních dárcích, plánech na Silvestra a předsevzetích. Ještě se stavujeme pro Martinu, ale ta už prý šla. „Ach jo, s tou je domluva,“ povzdychne si Vlaďka. Mrknu na hodinky a vysvětlím Vlaďce, že jdeme dost natěsno a Martina přece musí být vždy všude včas. „To je fakt,“ souhlasí Vlaďka. Doufáme, že ji tam někde potkáme, obě pro ni totiž máme dárek. I když chvilku váhám, svěřuji se Vlaďce s tím, koho jsem pozvala na schůzku.

Přicházíme přesně na začátek mše. V hlavě se mi honí černé myšlenky – Co když tu byl a odešel, když mě tu neviděl? Zůstal by tu na mši sám? Dveře kostela se zavřou a já ho nikde nevidím. Rozhodnu se věnovat mši. Poslouchám, co farář vykládá, a chvíli mám pocit, že to jde nějak mimo mě. Proč mi najednou dělá takové problémy soustředit se?

Vlaďka do mě šťouchne a já se trochu leknu. Samozřejmě se to neobejde bez úsměvů širokého okolí, protože jsem kníkla. Káravě se na ni podívám, ale ona se na mě vesele zubí a ukazuje mi směrem k oltáři. Pozorně se podívám a poznám bundu. Srdce se mi rozbuší hlasitěji, obejmu Vlaďku, dám jí pusu na tvář a zmizím v davu. Nenápadně se k němu blížím zezadu. Doufám, že se neotočí. To by byla sranda, kdyby to byl někdo jiný. Zakryju mu oči a pošeptám mu do ucha: „Hádej, kdo jsem?“

„Moje Angelika,“ zašeptá, aby nenarušoval průběh mše. Když se otočí, vidím, jak mu oči září radostí, že mě vidí. „Ahoj,“ směje se na mě.

„Ahoj, jsem ráda, žes přišel, vypnul se…“ jsem „násilně“ umlčena ukazováčkem, který mi položí přes rty. Dívá se mi hluboko do očí a mně je jasné, proč nechtěl, abych to říkala. Ne kvůli narušování mše, ale proto, že už to všechno dávno ví a navíc na tom vůbec nezáleží, když jsme spolu.

Pocitovylévání

Je moc hodin, ale když to nechám do zítra, už to nebude ono, a tak jsem se rozhodla napsat sem kratičký článeček o tom, jak se mám. Jestli čekáte nějaké zajímavé úvahy, tak na to honem rychle zapomeňte, zase jednou mám chuť se vykafkovat, jak by řekla Veber. Prostě se jen tak vypsat z toho, jaký jsem měla den. Nebo spíš večer:-).

Všechno začalo tím, že se mi nějak zbláznil internet a zrovna ve chvíli, kdy jsem na něm dělal něco důležitého se rozhodl nejít. Příliš mě to nepotěšilo! Navíc jsem měla mít sraz s kámošem, protože jsme chtěli zajít do čajovny. Už když jsem se podívala na hodinky, bylo mi jasné, že přijdu pozdě. Štěstí mi však hrálo do dlaně a nakonec jsem to jako zázrakem stihla. Sice naprosto přesně, nebo o minutku vedle, ale stihla. Byla jsem ráda.

Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že už je jen jedno místečko volné. Spokojeně jsme se tam usadili a dlouho přemítali, co si vlastně dáme. Kamarád mi chtěl ukázat přípravu čaje (opravdu si nevzpomenu, jak se to správně jmenovalo), takže si k tomu vybíral správný druh a já váhala mezi ovocným a medovým. Nakonec vyhrál ovocný, možná to tak dopadlo i proto, že medový mám doma.

Objednali jsme si a mě během povídání napadlo, že bychom si mohli půjčit nějakou zajímavou knížku, když jsme v literární čajovně. Protože souhlasil, došli jsme si vybrat něco ke stolu, chvilku to trvalo, ale pak mě uhranula knížka o čarodějnicích. Jen tak zlehka jsem ji prolistovala a zdála se být zajímavou, tak jsem ji vzala s sebou.

Povídali jsme si, pochutnávali si na čaji a mě pak napadlo, že bychom mohli zkusit sebeanalýzu, kterou jsem v té knížce objevila. Abych se přiznala, nestihli jsme ji dodělat, takže na tom ještě trošku zapracuji a pak vám ji sem snad dám. – Samozřejmě ne svou, ale návod, jak byste si ji mohli udělat také… a kdoví, možná sem dám i něco z té své, pokud byste o to tedy stáli.

Jak se pomalu stává naším dobrým zvykem, byli jsme tam až do konce. Dokonce nás prodavačka musela požádat o zaplacení, ale to soukromí mi vyhovuje. Člověk si může vážně v klidu pokecat, odreagovat se a celkově si odpočinout od stresu a podobných negativních vlivů.

Bylo asi deset nebo půl jedenácté a já dostala jeden takový malý trošku bláznivý nápad. Stavím se ještě za kamarádkou, která dneska slaví narozeniny. Kdybych to věděla dřív, nejspíš bych tu čajovnu nějak přehodila na jindy a přišla, ale když mi to bylo oznámeno až dnes večer, vlastně teď už je to včera, bylo trochu pozdě.

Moc mě potěšilo, když jsem viděla, že z mé návštěvy má opravdu radost. Tak jsem tam dvě hodinky pobyla a pak vyrazila domů. Zajímavé je, že teď je půl třetí a já vůbec netuším, jak to mohlo tak rychle utéct.

I když se sice moc nevyspím, plánuju si vstávat v 7, dneska (včera) to byl super den a jsem ráda, že to tak krásně všechno vyšlo. Všem zúčastněným moc děkuju, mám vás ráda!

Osobní pohoda

Dneska byl super den. Ve škole jsem měla jen dvě hodiny, a tak jsem (asi aby mi to nechybělo) zašla na přednášku „Psychologie osobní pohody“ pořádanou Masarykovou univerzitou. Dozvěděla jsem se o tom úplnou náhodou – někde jsem uviděla leták na Týden vědy a techniky, který mě zaujal, a tak jsem si ho přečetla a rozhodla se zajít tam.

Přednášku měl celkem milý pan docent Marek Blatný. Povídal zajímavě a občas udělal i nějaký ten vtípek. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Například to, že dříve byl v psychologii poměr záporných věcí ku kladným 17:1. To mi připadalo celkem dost drsné.

Celkem mě zaujalo, že údajně jsou věřící spokojenější. Myslíte, že je to tak? A proč? Už jsem nad tím párkrát přemýšlela, protože jsem o tom už někde slyšela, ale důvod nevím. Občas mě napadá, že věřící to mají trošku jednodušší. Můžou si říct, že všechny ty problémy rozhodne Bůh, že on jim pomůže, a když to nezvládnou, určitě to tak mělo být. Takže se občas uchyluju k tomu, že si říkám, že třeba existuje něco nade mnou a to mi pomáhá – někdy mi až přijde nemožné, že bych měla tolik štěstí najednou.

Přednáška trvala jen hodinu, ale mám dojem, že jsem se dozvěděla docela dost zajímavého, i když ne přímo to, co jsem čekala – tím myslím, jak to udělat, abych byla stále, nebo aspoň dlouhodoběji v pohodě. Jeden nápad bych měla – zamilovat se. Ale chtěla jsem něco jiného, třeba něco jako byl jeden příběh ze Slepičí polévky… (jak to bylo dál si nepamatuji, poněvadž jsem jich četla trochu víc), kde chlápek říkal, že vše záleží na správném postoji. Tvrdil, že to je on, kdo si vytváří náladu. On se rozhodne, jestli bude naštvanej, že se mu to nepovedlo, nebo se z toho poučí, usměje se a půjde dál. Tuhle metodu jsem zkoušela – nemělo to sice velký úspěch, ale u menších věcí mě až překvapilo, jak se přes to dokáži přenést. Ovšem jsou věci, které jen tak lehce nezkousnu.

V téhle souvislosti bych ráda zmínila model dynamického equilibria, tuším, že se to tak jmenovalo. Chtěla jsem si o tom něco najít na netu, ale asi neumím hledat. Takže to spočívá v tom, že každý člověk má určité adaptační pásmo, ve kterém se nachází za normálních situací, tam se projevují jeho pozitivní nebo negativní nálady. Když však přijde něco neočekávaného a vyhodí ho to z jeho pásma, chvilku to trvá, než se s tím srovná, ale pak se do svého pásma opět vrátí zpět. První zlepšení po takové vyhrocenější situaci bývá po třech měsících. Studie prokazují, že tato doba platí jak u rodičů, kterým náhle zemřelo dítě, tak i u homosexuálů, kterým zemřel partner, jenž byl stižen AIDS a oni to věděli. Tohle mě osobně dosti zaujalo, protože mi připadá zvláštní, že se s tím člověk tak nějak vyrovná za stejnou dobu v případě, kdy to očekával i v případě, kdy to vůbec nemohl předvídat.

Víte, že svědomití lidé jsou více v pohodě? Pan docent nám to vysvětlil celkem logicky. Protože jsou pečliví, plní si své věci včas a tím, přichází o stres, který postihuje ty, co si všechno nechávají na poslední chvíli. Musela jsem uznat, že na tom něco je, když jsem si vzpomněla, jak nejednu věc dělám pomocí improvizace, protože jsem si ji nestihla připravit. Ale ono na tom až tak moc nezáleží, protože i když si něco připravím, stejně se to nakonec rozhodnu dělat jinak. Nevím proč, ale nejsem schopná udělat stejnou věc dvakrát.

Také nám vyprávěl o cílích. Zaujalo mě, že řekl to, na co jsem vlastní zkušeností přišla sama – člověk by neměl mít jen jeden cíl. Ale řekl jen jeden důvod proč. Konkrétně to, že když to nevyjde, je to hóóóódně špatný. Jenže nezmínil, že když to vyjde, cíl vám zmizí a tím i smysl života. A to je pak taky docela průšvih. Takže k těm cílům. Měli bychom si dávat dosažitelné. To by mě zajímalo, jak to poznám? U něčeho je to jasné, třeba určitě si nebudu plánovat, že bych chtěla být americký prezident, jak nám jako příklad uváděl. Dále bychom jich tedy měli mít víc, tak tomu rozumím. Opravdu zajímavé mi přišlo to, že často bývá cesta k cíli důležitější než cíl samotný. Ta činnost, kterou vykonáváme předtím, než něčeho dosáhneme, tak ta nás naplňuje pocitem uspokojení.

Odpověď na otázku Jak být spokojený? zněla:  

• přehodnocovat zážitky (porovnávat se s někým jiným, ostatní na tom třeba nejsou tak dobře jako my, i když my si říkáme, že jsme na tom špatně… jako příklad můžu uvést to, jak si naříkám, že mám během dvou týdnů dvě písemky, dneska jsem potkala holku, která jich během jednoho týdne má PĚT!!! Tak ta má právo si stěžovat, já ne. A najednou jsem víc v pohodě.), 
• hledat pozitivní stránky na negativních věcech (třeba to, že se mi sice prezentace moc nepovedla – popravdě to byl hroznej propadák – ale už ji mám aspoň za sebou), 
• kompenzovat nespokojenost (= mám se kde odreagovat, třeba zítra jdu do čajovny a už se fakt těším), 
• neupínat se k jednomu cíli (= nacházet štěstí ve více oblastech).

Tak doufám, že mi sem připíšete nějaký komentář – třeba co je vaším smyslem života, jak to děláte, abyste byli spokojení, jestli jste spokojení a nebo jenom jestli vás tenhle článek zaujal.

Aktualitka

Dneska jsem měla super přednášku. Nejdřív mi trošku vadily otázky, které nám sem tam kladl učitel. Opravdu jsem na ně neznala odpovědi. Nevím jak vy, ale třeba tohle: Jaké výnosy dávají brambory? Která je hospodářsky nejvýznamnější luskovina? Znáte nějaké hlubokokořenící plodiny a mělkokořenící plodiny? Jaký je rozdíl mezi ornicí a rizosférou? mi opravdu nic moc neříká. Ale když jsem tak poslouchala, normálně mě to zemědělství začalo bavit. Učitel byl strašně fajn – zajímavej a asi i vtipnej.

Ta hodina mě bavila jako snad nikdy. A to jsem přišla o trošku později, protože na záchodech bylo moc lidí a hodinu předtím jsme měli trochu delší. Víte, jak mě učitel přivítal? Slovy, že je fajn, že ještě někdo přišel.

Co se mi třeba fakt líbilo, bylo vysvětlení osevního postupu, což mi jindy připadalo vždycky nezajímavé. Takže tady to máte: V osevním postupu to je jako ve fotbale, tam musí být hráči také dobře sehraní. I když každý z nich bude jednička sama o sobě, celkový efekt nebude dobrý. Tak jako trenér musí o svých hráčích vědět všechno, musí agronom všechno vědět o svých plodinách, aby mohl dobře sestavit osevní postup.

Jen tak 11 - Znovu k brigádě

Omlouvám se všem, kteří nechějí číst o tom, jak jsem se měla před pár měsíci na brigádě a slibuji, že se pokusím napsat sem také něco jiného než "starou historii". Ale řekla jsem si, že jsem to tu trochu víc zanedbávala... no řekla jsem si:). My víme, kdo mi to řekl. A měl pravdu, samozřejmě. Takže se chci trochu polepšit. Ale nejdřív bych fakt ráda dořešila tu brigádu, třeba by to někoho opravdu mohlo zajímat. A když ne, za chvilku tu budou články o něčem jiném, jo? Zkusím to tu trošku oživit. Ale neslibuju zázraky, vždycky si myslím, že všechno můžu stíhat a pak se hrozně divím, když zjistím že ne.

Než se vůbec začne – jak to bylo v létě

Před začátkem směny musí člověk udělat spoustu věcí. Normálně se mi o tom ani nechce psát, když na to pomyslím. Ale co, aspoň budete vědět, proč máme být na pracovišti čtvrt hodiny předem.

Budu teď rovnou psát o svém druhém pracovišti, protože tam jsem přeci jen strávila trochu víc času… a popravdě řečeno to tam bylo složitější. Takže… kde začít. Asi u toho, že se dostavím na vrátnici, jak už jsem psala, buď si celé Tesco pěkně oběhnu, jako jsem to dělala prvních pár dní, nebo projdu garážemi a najdu si velké dveře s nápisem Vchod pro zaměstnance. Zkrátka nějakým způsobem se musím dostat na vrátnici.

Tady se na chvilku zdržím, protože musím prokázat, že opravdu jsem zaměstnanec. K tomu mi slouží papír, říkáme mu výkaz, na kterém mám zapsané směny. Dostanu cedulku s číslem a nápisem Brigádník. Obvykle mívám něco, co si s sebou nemůžu vzít na pokladnu, například peněženku s penězi na svačinu, batoh, nebo nějaké oblečení navíc, aby mi venku bylo tepleji. Takže musím požádat o šatnu, aby mi mohl být půjčen klíček, musím odevzdat nějaké peníze jako zálohu, obvykle se dávají papírové a bývá to nejlépe padesátikoruna. Už se mi ale párkrát stalo, že jsem musela dávat kovové. Ten pán tam ze mě opravdu neměl radost. Samozřejmě se to tam napíše do nějakého papíru, v tomhle se už nevyznám a já to podepíšu. Pak si nechám na láhev s pitím nalepit cedulku s nápisem Security, aby bylo jasné, že jsem to někde v obchodě neukradla a můžu jít dál.

Zpočátku byly ženské šatny zavřené a daly se otevřít jen pomocí tzv. batche, což je vlastně karta, která po pípnutí snímače, umožní otevřít. Tuto kartu samozřejmě vlastní pouze zaměstnanci, takže já si ji musela půjčovat na vrátnici. Začátek dne tedy vypadal tak, že jsem si do šatny „hodila“ věci, které jsem už nepotřebovala a donesla batch zase na vrátnici.

Doteď nemůžu zapomenout na jeden z prvních dní (29. 7.) na tomhle pracovišti. Na vrátnici seděl mladý a pohledný pán. Byl samý vtípek a žertík. Půjčila jsem si batch, a když jsem mu ho šla vrátit, podržela jsem si nohou dveře, aby mi je nemusel otvírat, jak jsem to viděla u zkušenějších brigádnic. Schválně moc nenatáhl ruku, abych ty dveře musela pustit a ony se mi zabouchly. Teď mě napadá, že mohla být sranda, kdybych mu ten batch hodila. Každopádně jsem si neuvědomila, že to udělal schválně, a tak mě docela překvapilo, že z toho měl srandu. Ale pak jsme pokecali a já byla ráda, že mi zvednul náladu.

Tak ale zpět k tomu, co se musí udělat před začátkem směny, tohle totiž ještě není všechno. Když se tedy člověk převleče, můžu si s sebou na pokladnu vzít igelitku a označené pití. Příhoda, kterou jsem vám před chvilkou popsala ještě pokračovala tím, že jsem si v tom všem spěchu a zmatku zapomněla označit pití, na štěstí to ten esbéeskár vzal a označil mi ho dodatečně. Z vděčnosti jsem mu koupila čokoládu. To byla taky docela sranda, protože jsem udělala menší nákup – svačina a čokoláda – a co jsem nesnědla, musela jsem si nechat označit. Suverénně jsem mu řekla, že tu čokoládu označovat nemusí. Chvilku se dohadoval, že musí, tak jsem mu to musela víc vysvětlit.:-)

Na pokladnu si s sebou běžně nosím kalkulačku, tužku, ono zmíněné pití a nějaké papíry na poznámky a počítání konečné sumy peněz. Nejprve projdu celým obchodem a nahlásím se v trezoru. Tam mi dají ono zmiňované žluté tričko, jmenovku, tubu, pokladní limit, což jsou počáteční peníze, které si poukládám do pokladny, obvykle to bývá pět tisíc v nejrůznějších drobných, sáčky na bankovky, cizí měnu, mince a všelijaký bordel, jak bych asi souhrnně nazvala stravenky, lístky od lahví, dárkové šeky, nákupní poukázky a bůhvíco ještě. Ještě si vezmu výkaz, čistič na pás a utěrky a můžu se jít nahlásit na hlavní pokladnu, tam bych tedy měla být čtvrt hodiny předem.

Pak tedy mám čtvrt hodiny na to, abych si bankovky i mince dala na místa v pokladně, na kterých jsem zvyklá, že jsou, vyplnila si sáčky, utřela si pás a připravila igelitky, které jsou v Tescu k nákupu zdarma, což ještě stále někteří zákazníci nevědí, ale tohle mi alespoň připadá jako milá nevědomost. A nakonec si kousek před sebe nad hlavu postavím onu svítivě zelenou kostku a očekávám první zákazníky.

Ještě jsem se nerozhodla

Právě přemýšlím, jestli mám o té své brigádě ještě psát, přece jen už je to stará píseň. Kdo mě zná, už dávno hodně slyšel a… sice jste hlasovali, že vás to vesměs zajímá, ale já ty články nemám dopsaný a ani nevím, kdy je dokončím. Pořád mám na všechno málo času.

Hodně lidí se diví, že mě baví dělat na pitomé pokladně v supermarketu. Baví! Není to jen proto, že si můžu pokecat s lidma, prohlídnout si, co se nosí, vydělat si peníze nebo něco jiného, ale také za to dost může můj prázdninový neúspěch při shánění brigošky.

V čem byl problém? Měla jsem jen tři týdny čas. V agentuře potřebovali, abych odpracovala deset směn a asi se báli, že to za tu dobu nezvládnu. Chodila jsem tedy po městě a ptala se jinde. Nikde nic. Maximálně lékárníka s vysokoškolským titulem by vzali. Tohle bylo v červenci. Vážně už jsem tenkrát byla hodně zoufalá. Představovala jsem si to totiž velmi jednoduše: přijdu, zeptám se: „Nemáte brigádu?“ Oni řeknou: „Ano, tohle, tohle, tohle, co byste chtěla?“ „Na kasu.“ A pohoda, další den můžu jít makat. Skutečnost byla trochu jiná.

Právě když jsem z toho začínala mít fakt hodně špatnou náladu, napadlo jednoho kámoše, že zajdem do kina na Účastníky zájezdu. Bylo to super. Nejen to kino, vlastně celej ten den. Mimo jiné jsme taky viděli pěkně drahý autíčko. A nebyl to on, kdo na něj zůstal koukat s otevřenou pusou jako první. A to mě auta ani nijak zvlášť nezajímají.

Práci pro mě v agentuře měli až když jsem slíbila, že budu chodit i v srpnu. Trošičku blbé bylo, že jsem byla zaškolená na jednom místě a pak po dvou směnách přešla na jiné, takže se mi to trošku pletlo. (O rozdílech je předchozí článek. Ale protože je to z toho období, je už teď zase všechno jinak… P. S.: Pro změnu je to nyní zase o něco složitější.)

Rozdíl mezi dvěma Tescy aneb Z čeho by se člověk zbláznil

Postupně jsem pracovala na dvou různých místech, i když vzhledem k počtu odpracovaných směn by se dalo říct, že spíše jen na tom druhém. Nicméně na tom prvním jsem byla proškolena co a jak, takže teď ještě pořád někdy dělám něco tak, jak jsem se naučila hned první den.

Ačkoliv obojí je Tesco bývalý Carrefour, rozdílů je poměrně dost a zpočátku jsem z toho byla vskutku zmatená a kdeco dělala špatně. Hned na rozjezd jsou rozdíly v oblečení a příchodu. Do toho prvního jsem musela přicházet půlhodiny předem, což nebylo nic moc vzhledem k tomu, že doprava tam mi zabrala hodinu, sem mi stačí přijít čtvrt hodiny předem a doprava mi trvá také tak dlouho. To by byl jeden z důvodů, proč už tu zůstávám.

Druhý rozdíl je v příchodu na pracoviště. V prvním případě to nebyl problém, spolu s ostatními zákazníky dojdu ke dveřím určeným zaměstnancům… jen mi občas chvilku trvalo, než jsem zjistila, kde v té stěně jsou… počkám na securiťáka, až mi otevře, převléknu se a můžu jít pracovat. Tady obcházím celé Tesco… nebo tak jsem to aspoň dělala na začátku, než mi přítelkyně ukázaly vchod v garážích, projdu vrátnicí pro zaměstnance a dál už by to mohlo být stejné… ale zase není. To snad budu rozvádět až později, abych se tady z toho vůbec vymotala.

Tak nyní ten slibovaný rozdíl v oblečení. V prvním Tescu jsme MUSELI (první den dostala kamarádka pořádně vynadáno za mírné nedodržení) mít bílé tričko se zakrytými rameny, tmavé kalhoty a uzavřenou obuv. V druhém Tescu je to v podstatě jedno. Tričko nám stejně dají svoje – zářivá žlutá a nápis Nejnižší ceny ve městě, je opravdu něco, ale dá se to přežít.:-) Jednou se mi nechtíc podařilo přijít do práce v sandálech a taky mě nikdo nezastřelil, ale celkem rychle jsem pochopila, proč se to nemá. Od těch mrazících boxů totiž fakt jde zima.

Čtvrtý nebo už kolikátý rozdíl je ve vyplňování sáčků, do kterých se na konci směny dávají bankovky a mince. Už si sice přesně nepamatuji, jak se to dělalo v prvním případě, ale vím, že jsme se tam měli podepsat, tady jsem to několikrát udělala a podpis mi byl nemilosrdně zaškrtán s tím, že má být jen na výkazu. Tak už si to pamatuju. Jo, už vím, ještě jeden z rozdílů byl v tom, že ve výkazu se vyplňuje výčetka. Možná někdo nevíte, co to je, tak to radši vysvětlím. To je, když napíšete kolikrát máte bankovky (nebo mince) jistého druhu. Např.
Bankovky mince
 1 x 2000        5 x 50
10 x 1000        5 x 20
13 x  500        5 x 10
20 x 200
50 x 100
5 x 50

Mimochodem, takhle jednou moje výčetka opravdu vypadala. Ale zpět k věci, takže výčetka se vyplňuje jak na ten papír zvaný výkaz, tak tady i na sáček s mincemi, kde jsou na to příslušná okénka. Na tohle, nevím proč, ale pokaždé (opravdu vždycky, snad ani jedinkrát jsem to neudělala bez připomenutí hlavní pokladní!) zapomínám. Takže tohle je věc, kterou musíme dělat navíc, oproti místu, kde jsem pracovala na začátku.

Ale pátý rozdíl spočívá v nepočítání cigaret, což mi práci podstatně usnadňuje. Na prvním pracovišti jsme totiž při příchodu a odchodu museli spočítat, kolik jsme prodali cigaret. Kamarádův zlepšovák, že si píše, kolik kterých prodal a pak to jednoduše odečte, byl sice fajn, nicméně mně se neosvědčil, protože jsem si občas, když toho zákazníci chtěli moc najednou, zapomněla udělat čárku.

Šestý rozdíl, začínám mít dojem, že jich bylo míň, ale to nevadí, aspoň uvidíte, že to vážně není tak jednoduché, jak se zdá. Tak tedy ten šestý rozdíl je v tom, že otevřená pokladna tu má nad sebou na tyčce takovou „malou nenápadnou“ svítivě zelenou kostku, na které je napsáno: pokladna otevřena. Dosud jsem příliš nepochopila důvod, proč to u některých pokladen (třeba u trojky, o níž se ještě budu zmiňovat) není. Zákazníci si na to totiž poměrně rychle zvyknou a pokladny, kde tato cedulka není, považují za zavřené. No, radši nebudu příliš zobecňovat, zákazníci jsou velmi zvláštní tvorové, kteří jsou schopni chovat se naprosto neočekávatelně. Ke kostce bych se ještě chtěla vrátit ve svých dalších vyprávěních, tak doufám, že na to nezapomenu.

Některé věci mají rozdílný kód, to je taky moc fajn věc, pokud máte dobrou paměť na čísla a ty minulé kódy jste si zapamatovali. Ale tento problém hrozí i pokud pracujete pouze na jednom místě, protože jednou za čas se nějaký ten kódík trochu změní. „Moc fajn“ to je třeba u rohlíků, které vám jdou přes pokladnu několikrát denně.

Osmý, nepříliš důležitý, ale pro někoho přesto podstatný rozdíl je možnost trávení přestávky. Na minulém pracovišti se přestávka tráví zásadně v jídelně, alespoň tak nám to bylo řečeno. Tady je prostě přestávka… můžu si jít nakoupit, klidně i k nám do Tesca (to v minulém případě absolutně není možné!), pokecat na chodbu před pokladny nebo si prostě dělat, co chci. Tato volnost mi opravdu vyhovuje a je také jedním z důvodů, proč se mi tu líbí podstatně víc.

A posledním rozdílem, který si právě vybavuji, je to, že cedule: Pokladna do 10 položek visí na stropě místo toho, aby stála na začátku pásu. Abych řekla pravdu, moc nezáleží na tom, kde je umístěna, protože zákazníci ji buď ignorují a nebo si jí všímají, to podle toho, jak by to dělat neměli. Ale o tom také až dále. Tenhle bodík mi připomněl, že na obou místech je rozdílné spouštění zadního pásu, ale to je jen malý rozdílek.

Brigáda

Chci začít trošku obecně. Takže proč jsem vlastně šla na brigádu? Už ani sama nevím, ale hlavní a možná dlouhou dobu jediný důvod byla snaha získat peníze na externí disk k počítači a na dárek. Postupně přibyly další důvody, jedním z těch, které jsem ochotná uvést je třeba to, že mě tahle práce vážně baví.

Zkusím tu vysvětlit pojmy, které možná neznáte. Tady jsou:

• security, neboli ochranka, někdy možná píšu esbéeskár, je tím myšlen ve většině případů pán v černých kalhotách, bílé košili a s kravatou, který napůl plní roli policisty, má mnoho nejrůznějších úkolů, podle neznalce chodí před pokladnami a čučí kolem, podle ostatních kontroluje elektroniku a potvrzuje záruční listy, je u toho, když se odnáší mince, zjišťuje, co se děje, když začne pípat kontrolní brána, asi by měl chytit případného zloděje… v mém případě působí na psychiku – cítím se lépe, když vím, že jsem v relativním bezpečí,
• roller – zpravidla dívka na kolečkových bruslích, ale může být i bez nich, jde svým způsobem o donašečku zboží, při většině problémů jí volá pokladní a ona musí něco donést, odnést, zjistit kód nebo poradit, připadá mi to hrozně složité, takže tyto dívky mají můj obdiv, já bych asi něco takového dělat nezvládla, nejspíš to chce i určitou praxi a orientaci v obchodě,
• hlavní pokladní – jednou z jejích činností, která je u pokladních velmi oblíbená, je, že nás posílá na přestávku, určuje, na kterou pokladnu máme jít, u brigádníků kontroluje peníze a stravenky a pak nám díky svému heslu řekne, kolik jsme v plusu (nebo mínusu).

Když si teď zpětně čtu, co jsem si tenkrát, ještě před začátkem myslela, připadá mi to trošku legrační. Stavila jsem se za jedním z kamarádů a současně nakoupit a pak jsem ho nemohla najít. Řekl, že si kvůli mně stoupnul a taky mi prý zamával, potěšilo mě to, mimo jiné také proto, že jsem si myslela, že si stoupl kvůli tomu, aby se mu lépe markovalo balení vod, které je těžké. Sranda, napsala jsem si tehdy: No to jsem zvědavá, co když to nezvednu? Nemyslela jsem hned, ale po nějakejch deseti hodinách šichty.

Ten den byla ještě vtipná scénka večer právě s tímto kamarádem. (Omlouvám se, že odbíhám od tématu, ale o tomhle vám vyprávět musím. Snad mi to pak odpustíte:-)). Udělala jsem opravdu velký nákup: francouzské bagety, sýr se šunkou a cibulí a pařížskej salát. Když skončil v práci, stavila jsem se za ním a on se mi hned chlubil, co má. Hmm, francouzské bagety, to je toho, to mám taky. Nabídl mi skvělej sýr, kterej má ze všech nejradši, že ho musím ochutnat. Zůstala jsem zírat, když jsem viděla, že to je ten samej, kterej jsem si koupila. Byla jsem neschopná slov, tak mi ho nabídl. Řekla jsem, že nechci, díky, koupila jsem si ho sama. Ale já ho nikdy v životě neviděla. Možná proto jsem si ho koupila a taky proto, že stál dvacku zatímco ostatní dvacet dva. No a zabil to tím, že si dal k večeři pařížskej salát. Fakt nechápu!!! To je náhoda jak prase! Třeba ty bagety mě zas tak moc nepřekvapily, ty mě de facto naučil jíst on, ale ten zbytek? A ještě že se tím pochlubí – koukej, co to mám.

Jen tak 10 - Pro ty, kteří si nevšimli

Když kliknete na tu oranžovou ikonku s nápisem Angelika a nakreslenou kytičkou, objeví se vám ve vedlejší okně další moje stránky, na ty se dostanete také tak, když se někdy mrknete na odkaz na moje fotky.

A druhá novinka je, že vám to dole píše Vítám tě tu... přesně tam, jak se vám obvykle zobrazuje Hotovo.

Jakej byl invex

Kdo mě zná, asi mu bude připadat dost divné, co jsem právě já dělala na invexu. No jo, občas dělám věci, které nikdo nepochopí. Kdybyste mi ještě před pár dny řekli, že tam půjdu, vysměju se vám se slovy: „Já? A co bych tam asi tak hledala?“

Teď odpoledne, když si tu otázku kladu sama, neumím na ni uspokojivě odpovědět. Možná jsem jen chtěla vědět, jak to na tom slavném invexu vypadá, nebo mě zajímalo, co je nového a nebo… nebo prostě nevím, jen jsem měla chuť se tam podívat. A abych řekla pravdu, nelituju toho.

Zpočátku jsem se tam trochu nudila. No jasně, nešla jsem tam sama, pozval mě kamarád a ten si prohlížel různé hry a časopisy, což šlo tak trošku mimo mě. Na štěstí tím nebyl tak zaujat, aby si nevšiml, že nejsem právě dvakrát nadšená tím, co si prohlížíme.

Když se ptal, co jsem čekala, přiznala jsem, že nějaký hardware, něco vymakanýho… slíbil, že se tam podíváme za chvíli, ale teď si doprohlížíme hry. Proč ne?

První, co ve mně nechalo fakt nesmazatelnej dojem, byl chlápek ze stánku Casio, který mi nabízel kalkulačku. Byl celkem zajímavej sám o sobě, ale na mě spíš zapůsobil jeho přístup. Opravdu netuším, jestli byl v práci novej, měl dobrej den, anebo uměl tak skvěle zacházet se zákazník, ale přiznám se, že mi tu kalkulačku málem vnutil. A přitom jsem svou měla s sebou v batohu. Jednal se mnou, jako bych byla něčím výjimečná (možná jsem trošku byla tím, že tam moc holek nebylo, ale proto se tak určitě nechoval), nabízel, že mi udělá slevu, že mi pomůže vybrat přesně tu, kterou potřebuju… Jo, takovýhle prodavače mám ráda! Strašně moc ho obdivuje, že dokázal být tak milý v tom všem hukotu.

Ale zpět k invexu. Prohlíželi jsme si mobily, nejsem moc technickej typ, ale některé byly fakt pěkné. Taky se nám moc líbily digitály, některé byly malé a placaté, tak elegantní, že jsem se musela kamarád zeptat, jestli je to fakt foťák, jiné zase velké, ale také působily dojmem, že NĚCO umí. Dost se nám líbily LCD a velkoplošné obrazovky. Jeden monitor jsem okomentovala, že vypadá opravdu krutě… a nejen on, celý počítač se zdál být velmi výkoný. Ale tak to by i člověk mohl usuzovat podle ceny sto devatenáct tisíc, ne? Téměř jsme slintali, když jsme viděli, tiskárny právě dělající takové fotky, že přecházel zrak. Moc často se mi to nestává, ale když píšu tenhle článek, skutečně nemám slov. A co teprve, když vám chci popsat takovou trošku drsnější tiskárnu. Chvilku jsme totiž stáli a okouněli u stánku a pak jsme si všimli, že tam z jedné „trošku větší“ tiskárny leze plakát. Jaký měl rozměr, netuším, možná A1 nebo A0, ale každopádně byl úžasně kvalitní. Samozřejmě jsme neodolali a zeptali se, jestli by se dal koupit. Bohužel ne, protože slouží jako reklama. Vcelku dost mě to mrzelo, protože takhle nádhernej, velkej a nezohýbanej plakát asi hned tak zase neuvidím. Ale celkový dojem je, že to bylo fajn.

Prokletý pátek třináctého

Asi každý ví, že podle pověry nosí pátek třináctého smůlu, proto se mu také přezdívá černý pátek. Ale víte, jak tahle pověra vznikla? Já to až do včerejška nevěděla, pak jsem to slyšela ve zprávách a už jsem o něco chytřejší.

Nejstarší rytířský řád - templáři - byl shromážděn roku 1119 k ochraně poutníků do Palestiny. Hlavním úkolem tohoto řádu byl boj proti „nevěřícím“. Tento řád si vedl dobře pouze do té doby, než se dostal do konfliktu s francouzským králem Filipem IV. Sličným. V pátek 13. října 1307 byli na základě vykonstruovaných obvinění z kacířství uvězněni všichni templáři na území Francie.

Tak to by byla troška historie. A co vy? Máte rádi pátek třináctého, nebo se bojíte? Já teda mám tento den obvykle štěstí. Letos se sice nic moc překvapivého nestalo, ale to je někdy lepší, ne?

Krásný naposled

Tak dneska jsem měla svou plně poslední směnu. Jaký krásný pocit – naposled počítáte peníze, naposled každému děkujete, i když přesně nevíte za co, naposled na sobě máte svítivě žluté tričko a… naposled vidíte ty super hlavní pokladní, naposledy si prohlížíte zákazníky z místa za kasou… najednou začnete hledat důvod, proč přijít zas. Já si ho našla v tom, že když už jsem měla to školení, měla bych si taky zkusit makat, až to pojede nově. Připadá vám to jako špatnej důvod? To nic, mně taky. :-) A z toho usuzuji, že mě ta práce asi vážně baví. Prostě ten pocit, že to můžu kdykoliv přestat dělat, že se tím učím komunikovat s problematickými lidmi, že se můžu zlepšovat v rychlosti markování oběma rukama (asi je to dětinský, ale fakt mě to baví), že někde pomáhám a jsem užitečná… prostě pro ten pocit. A taky je to dobrá motivace k učení – celej život bych tohle totiž dělat nechtěla!

Jak jste pozorní?:)

Na téhle stránce jsem změnila dvě věci... kdo si všimne aspoň jedné, ať to napíše sem do komentáře. :)) Schválně, jak jste všímaví:). Jedna z nich je vidět na první pohled, druhá se projeví až při kliknutí.

Jo a jen tak mimochodem nejde o nové články, ani anketu!:)) To byste měli moc jednoduchý. No doufám, že si aspoň někdo všimne. Tak prosím hledejte:).

Jen tak 9 - Nové odkazy

Tak mě napadlo, že sem konečně dám dva odkazy na bločky, které si už pár dní prohlížím, a jejich autory si nemůžu vynachválit. Jen mám obavy, že jestli to takhle půjde dál, bude vám trvat pořádně dlouho, než najdete konec odkazů.

Takže - vřele doporučuju mrknout se na Ondyho blog a Tentatovy stránky. Nemám sice svolení autorů, že si sem můžu dát odkaz na jejich stránečky, ale myslím, že kdyby ještě byli vzhůru, povolili by mi to.

Píší sice nesrovnatelně, protože každý má velmi odlišný styl od toho druhého, ale jedno mají společné - pokaždé se nemůžu dočkat, až něco nového napíšou.

P. S.: Pro ty, kteří by náhodou přehlédli, že tu vůbec mám nějaké odkazy. Jestli se vám líbí můj blog, můžu vám zaručit, že z pokysblogu budete na větvi. A kdybyste "náhodou" zavítali na bloček Mr. Dowa budete už z toho opravdu celí pryč. Doporučuji nejlepší možnost - navštívit všechny.

Stačí to vyslovit

Někdo, kdo je pro mě dost důležitý, slavil včera narozeniny. Chci mu tu ještě jednou, pěkně přede všemi, popřát Všechno nejlepší, hodně štěstí a zdraví, ale to není všechno:). Přeju ti hodně úspěchů ve škole, ať máš tak fajn přátele, jakým jsi pro mě ty, ať máš po ruce vždycky někoho, kdo tě dokáže rozesmát, když se necítíš dobře, a ať... prostě ať se ti splní to, co si přeješ.

Jednou jsem byla vážně zoufalá, přišla jsem na icq a potkala tam tebe. Ještě jsme se moc neznali a já nemívám ve zvyku odhalovat své slabé místo před ostatními, ale v tu chvíli jsem byla tak nešťastná… potřebovala jsem znát odpovědi na své otázky a tobě jsem mohla věřit. Našel sis na mě čas a povídal si se mnou. Nechci tu přímo říkat, čeho se to týkalo, ale to, cos mi řekl, jsem si zapamatovala a ještě několikrát mi to pomohlo překonat obavy z toho, jaký udělám první dojem.

Dílem náhody nebo tvé intuice bylo naše letní setkání. Snažila jsem se sehnat si práci, ale moc se mi to nedařilo. Po mnoha neúspěších jsem začala propadat špatné náladě a smutku. Přesně v tu dobu jsi mě vytáhl do kina. Bylo to moc super, na chvíli jsem zapomněla na starosti a oddala se odpočinku. Uvědomila jsem si, že jsou prázdniny a že nejde o nic tak strašně důležitého. Umožnil jsi mi podívat se na celou věc s nadhledem a já chci, abys věděl, žes mi tím moc pomohl. Z těch tří týdnů, které jsem tu strávila to byl asi nejlepší den.

Nedávno mi jeden přítel řekl, že je rád, že mám kolem sebe lidi, kteří se mě zastanou. Znovu si musím vzpomenout na menší incident u oběda. Ano, zase jsi to byl ty, kdo udělal něco nezapomenutelného.

A konečně, proč mě napadlo napsat tenhle článek? Četla jsem knížku a než jsem se pustila do dalšího příběhu, našla jsem citát:

Kdybyste měli co nevidět umřít
a mohli si ještě naposled
zatelefonovat, komu byste
zavolali a co byste mu řekli?
A na co čekáte?

Stephen Levine

První, kdo mě napadl, jsi byl ty. Řekla bych ti, že jsem ráda, že jsme přátelé.

Čokoláda

Nedávno jsem tu měla anketu, jestli máte rádi čokoládu. Je to trošku mimo to, co tu píšu, tak to chci vysvětlit. S kámoškou jsem jednoho krásného prázdninového dne, kdy se zrovna nic moc důležitého nedělo, rozpoutaly debatu o tom, že není člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem, že i každá věc má někoho, kdo ji nemá rád. A tak jsme zkoušely hledat různé věci a pokaždé jsme našly někoho, kdo je třeba nemá rád, ač se nám to zdálo sebe nepochopitelnější. Já osobně si teda celkem v pohodě dokážu představit, jak někdo nemusí mít rád hořčici, cibuli, papriku, česnek, ale třeba med? To už je horší, to nechápu. A takhle nás napadla čokoláda.

Kdyby se vám náhodou chtělo, můžete mi napsat do komentářů něco, co podle vás musí mít rád každej?

Jinak zpět k té čokoládě, já osobně mám nejradši Schogetten, protože je hrozně moc dobrá a při jedné úžasné příležitosti mi ji dali moji dobří přátelé a od té doby je pro mě víc, než čokoláda:)). Někdy možná napíšu o svém osobním vztahu k věcem, no uvidíme, jak to vyjde.

Moje velký prázdniny

Tatry

Kvůli tomu abych mohla jet do Tater, jsem si dala onu obávanou zkoušku na 28. června. Byla jsem odhodlaná tam jet bez ohledu na to, jestli to udělám nebo ne. Byla tu totiž ještě jedna možnost – smazat se z termínu a přepsat se na třetího července, ale říkala jsem si, že buď to zvládnu rovnou nebo třeba ani potom, a taky jsem si už nechtěla kazit prázdniny.

V Tatrách se mi líbilo hned z několika důvodů: příroda byla krásná, i když dole „trochu“ zpustošená listopadovou vichřicí před dvěma roky, pořádně jsem se prošla, protože jinak jsem skoro celou dobu jen seděla a učila se a taky jsem tam poznala pár super lidí.

Zpočátku to byla docela makačka, přece jen pohory nejsou normální botičky, ve kterých člověk lítá v létě ve městě. Ale když jsem si trošku zvykla, bylo to super.

Nejvíc jsem si asi užila výlet na chatu Plesnivec. Skoro celou dobu se totiž šlo lesem, kde byl příjemný stínek a čerstvý vzduch. Sice to byla dlouhá túra, ale byla poslední, a tak vlastně ani nezáleželo na tom, že budeme unavení.

Tatry tedy představovaly aktivní část mých prázdnin.

Šílený den a bláznivý kamarád (18. 7.)

Věnováno mému suprovému kamarádovi Lukášovi

Ráno jsem se probudila celkem brzy, asi kolem šestý, s dobrým pocitem. Sice by se mi ještě hodila chvilka spánku, ale nebylo to nutný. Chvilku jsem se ještě jen tak válela v posteli a pak jsem šáhla po knížce. Příběh, kterej jsem si přečetla, mi dokázal, že její autoři nelhali, když říkali, že čtenáře dojmou k slzám.

S úsměvem jsem si vyslechla, jak venku začali jako každý všední den v sedm sekat trávu. Chichi, tentokrát mě nevzbudili. Mrkla jsem na budík, kterej jsem si nastavila na sedmou. Aha, nastavila jsem ho sice dobře, ale možná by to chtělo i na jiný den než jen na čtvrtek, když je úterý.

V osm jsem se vybatolila z postele, udělala nejnutnější věci a jela na nádraží čekat kámošku, se kterou jsme chtěly jít na promoci jednomu známému. Cestu jsme pořádně neznaly ani jedna, ale kámoška měla vypsané ulice a mělo to být skoro rovně. Už od včerejška jsme byly domluvené, že zajdeme do květinky. Jenom by ji to chtělo najít. Právě ve chvíli, kdy nás tohle napadlo, jsme na rohu objevily jedno malé květinářství. Okamžitě jsme tam vyrazily. Neodolala jsem žluté gerbeře, ale kámoščina červená růže byla také fantastická.

Protože jsme ještě měly čas, zašly jsme si do potravin koupit něco dobrýho. Zahlédla jsem tam přáníčko: V tento významný den, kdy Ti předají tolik vytoužený diplom, Ti chci dát jednu radu…
rychle zmiz, aby si to ještě nerozmysleli! Každopádně blahopřeji!“ Chvilku jsme váhaly, ale pak jsme neodolaly a koupily ho.

Menší problém byl v tom, že jsme sice měly přáníčko, ale neměly jsme se do něj čím podepsat. Kámoška si chtěla někde koupit tužku, ale mně vzhledem k tomu, že jsem neviděla žádné papírnictví, přišlo lepší od někoho si ji půjčit. Zaujal mě obchod hned naproti. Měli tam všechno možné, ale hlavně repráčky a nábytek. Odhodlaně, i když trošku nervózně jsem vstoupila do obchodu, prodavač nám téměř okamžitě vyšel vstříc, což mě ještě víc znervóznilo. Tvářil se trochu překvapeně, když zjistil, jaké je naše přání, ale po chvilce nám tužku vyměnil se slovy: „Ta je stará, radši zkuste tuhle.“ Posadil nás do jednoho fantastického křesla ke stolu, no prostě pohoda, líp jsem si snad ani vybrat nemohla.

Promoce byla slavnostní a probíhala normálně až na to, že kámošku napadlo, že mě vyfotí. Tak jsem jí to oplatila, a když jsme viděly výraz toho kluka za ní, dostaly jsme výtlem. Asi ho to příliš nebavilo.

S kámoškou jsme se hned po promoci rozloučily, protože jsem slíbila kamarádovi, že přijdu co nejdřív a spolu půjdem do agentury a vybrat batoh. Ale cestou jsem se ještě na chvíli zapovídala a než jsem se nadála, byly dvě hodiny. Samozřejmě jsem za pozdní příchod dostala sprďana, ale dál se to nějak neřešilo a vyrazili jsme do agentury. Sotva jsme vylezli před kolej, uviděli jsme přijíždět 26ku. No co, tak se proběhnem. A taky že jo. V agentuře kamarád zjistil, že si zapomněl vzít výkazy. Chvilku se rozhodoval, jestli pro ně ještě nesběhnem, ale nakonec jsme se rozhodli, že tam zítra zajdu já a dnes se půjdem podívat po batohu. Prolezli jsme kdejaký obchod a kámoš klasicky dělal blbosti. Pořád jsem se něčemu smála. Například mě vždycky spolehlivě rozesměje kvákáním. A když jsme pak v jednom obchodě našli zelený batoh, řekla jsem mu, že se mu jakožto žábě hodí. V jiném obdivoval docela pěkné boty. „Jen kdyby nebyly zelené.“ Připomněla jsem mu, že by si mohl koupit zelený batoh, tyhle boty a bude parádní žába.

Při toulání po obchodech a hledání batohů jsme navštívili krámek, kde jsem se jen tak „z nudy“ prohrábla ramínky s tričky a v ruce mi zůstala jakási zelená košile. Vytáhla jsem ji a celá uchvácená se dívala na její cenu. Jen 80 Kč! Byla heboučká jak nejjemnější šátek a i barevně mě uchvátila. Zavolala jsem na kamaráda, ať si jde šáhnout. Dost mě zaskočil hláškou: „Já si šáhu až na tobě.“ Když jsem se na něj popuzeně podívala, začal vysvětlovat, že to byl jen vtip. No proto!

Při zkoušení jsem zjistila nemilou věc – rukávy jsou mi úzké. Odcházela jsem s těžkým srdcem. Ta košile mě uchvátila víc, než jsem si dovedla představit. Chvilku trvalo, než jsem se znovu dokázala vrátit myšlenkami zpět k batohům. Nakonec jsme vybrali jeden fakt moc pěknej, kterej bych si koupila taky, kdybych nějaký potřebovala.

Nemohla jsem jinak a musela jsem se pro tu košili vrátit. Na štěstí jsem s sebou měla chlapa, kterej uvažuje mozkem, já si naopak spíš koupím něco, co mě přitahuje, takže „zavelel“, že si ještě něco prohlídnu. Jak jsme tak chodili po obchodě, něco mi sem tam ukázal a něco jsem si vybrala sama. Než jsem se nadála, stála jsem s pěti věcma před zkušební kabinkou. Obě zelené košile )každá v jiné velikosti) mi byly malé, dokonce jsem se bála, že z té druhé už ruku nevyndám. Hnědá košile, která už sama o sobě byla dost zvláštní, se ke mně opravdu nehodila. Takže nakonec zůstala bílá košile s kytičkama a zelený tričko. Nakonec jsem se z finančních (a taky citových) důvodů rozhodla jenom pro košili. Ale byla jsem z ní uchvácená takovým způsobem, že jsem měla chuť si poskakovat a zpívat.

Nadšeně jsem kamarádovi líčila, jak je super, že mu nevadí chodit po obchodech, protože z toho jsou obvykle kluci otrávení. Řekl, že mi takového kluka předvede a začal brblat. Museli byste ho slyšet, abyste pochopili, proč mi málem tekly slzy smíchem. Teď si budu trošku vymýšlet, ale pokusím se ho co nejvíc napodobit (jen si k tomu ještě zkuste domyslet nějaká mírnější sprostá slova). „Vy ženský ste strašný! Furt jen lítat po nákupech! Už sme tu byli v každém obchodě! Kolik peněz jsem za tebe utratil! Batoh jsem ti koupil! Tričko! A pořád nedá pokoj!…“ Z legrace do mě trochu šťouchnul a já už tak dost vysmátá, se přimotala nějakému pánovi pod nohy. Na štěstí mě nezašláp. Ale co o něm pak kamarád vyprávěl, to u mě vyvolávalo další salvu smíchu.

Smála jsem se totiž tak, že jsem měla rukou zakryté oči, jako bych se ke kamarádovi nehlásila, proto to mohlo vypadat jako že pláču. Dotyčný pán se na mě prý podíval soucitným pohledem říkajícím: „Chuděra, s kým to proboha chodí?“ A na něho pak vrhnul pohled: „Ty jeden neřáde!“

Cestou na kolej jsem se téměř nepřetržitě smála. Když mi kamarád předvedl jak želvu tak žábu, zeptala jsem se ho jak dlouho vydrží nedělat blbosti. Hádala jsem, že kváká i v noci ze spaní. Po chvilce se ozval: „Pět minut, počítal jsem to.“

Na vrátnici mě rozesmál tím, že na otázku, jestli umí všechna zvířata ze zoo, odpověděl: „Ne, hada ne.“ Pak vyplázl jazyk a zkusil zasyčet. Takže umí i hada.

A jak skončil dnešní fakt báječný den? Druhej kamarád mi půjčil kalkulačku, kterou potřebuju na brigádu. O mojí nové košili řekl, že je pěkná a kdyby byla delší, mohla by z ní být noční košile. No nevím… mně se asi víc líbí takhle.

Tygří tlamička (30. 8.)

Smutně si prohlížím klávesnici počítače a přemýšlím, co napíšu. Nechci psát smutný články, protože vím, že můžou zkazit náladu tomu, kdo si to čte. Ale z dneška se prostě potřebuju vypsat a taky si nemyslím, že bych tu měla mít jen všechno krásné a plné optimismu.

V očích se mi lesknou slzy, které se snažím potlačit. Je to jen kytka, říkám si a přitom vím, že tomu stejně neuvěřím. Pro mě byla něco víc! Jo, tohle je můj problém. K věcem si často vytvářím osobní vztah, a když se s nima pak něco stane…

Před pár lety jsem byla na jakési akci, kde se prodávaly různé kytičky. Koupila jsem si dvě. Úplně jiné, než jaké jsem původně chtěla, ale moc se mi líbily. Vypadaly jako kaktusy, ale ve skutečnosti to byly sukulenty. Nechci dělat chytrou, a ani si tím nejsem jistá, ale myslím, že kaktusy jsou částí sukulentů.

Ty dvě malé potvůrky, které jsem tehdy přinesla nadšeně domů, neměly ostny jako pravé kaktusy. O echeverii tu mluvit nebudu, ale o té druhé ano. Má vlastně dva názvy. Faucaria tigrina a také český, který se dobře pamatuje. Zní Tygří tlamička. Kdo někdy viděl tento sukulent, určitě je mu jasné, proč se tak jmenuje. Pro ty ostatní snad seženu obrázek. Tygří tlamička se dá poznat podle toho, že je celá hladká, jen na okrajích listů má kolem dokola „zoubky“. Jsou to trny (bodlinky, nebo jak to mám nazvat), které působí dojmem tlamičky.

Jak už jsem říkala, tuhle kytičku jsem měla asi dva roky… Už její pořízení pro mě bylo zvláštní, ale o tom tu mluvit nechci, a když jsem sledovala jak roste… Poté, co přežila pár prvních měsíců, bylo jasné, že je v pořádku a nějakou dobu mi vydrží. Sice mi nikdy během té doby nekvetla, ale přinutit kaktus, aby kvetl, je trochu problematické, a tak jsem si z toho nic nedělala.

Teď jsem byla pryč a nemohla jsem si ji vzít s sebou. Zřejmě to bude tím, že strávila delší čas ve vlhkém prostředí… vlastně teď už je jedno, čím to bylo. Prostě je po ní. Nevím, proč tu brečím kvůli kytce. Možná jsem fakt cíťa. Ale prostě si nemůžu pomoct. Je mi to moc líto. A je to jedna z věcí, se kterou nemůžu nic udělat. I kdybych si jich koupila tisíc, stejně ta jedna moje umřela. Možná jsem ji měla dát někomu zodpovědnějšímu, možná jsem neměla nikam jezdit, vzít ji s sebou… mohla jsem toho udělat dost. Teď můžu jen projevit lítost, tak dělám to jediný, co můžu.

Moje království (2. 9.)

S velmi příjemnými pocity jsem ulehla na rozprostřenou deku na zahradě a pustila se do čtení. Teď se jdu na chvíli flákat, dokud je venku krásně. Aspoň načerpám nové síly do dalšího uklízení, ale kromě slunka mě ještě hřeje pocit, že to nejhorší už máme za sebou.

Do malování jsme se pustily až 30. srpna. To byste nevěřili, kolik se toho musí udělat, než člověk konečně začne natírat zeď barvou.

Prvně se musíte dohodnout, zda vůbec chcete pokoj vymalovat barevně a pokud ano, jestli natřete i strop. Rozhodly jsme se pro zelenou a natření i stropu. Kdo by se tam dělal s tou linií? Nakoupení barev byla poměrně hračka – jakýsi středně velký Primalex a dvě zelené… Aby to nebyla chladná zelená, vzaly jsme ještě radši i jednu žlutozelenou Až doma jsme zjistily, že máme místo žlutozelené citrónověžlutou. Ale to snad nebude vadit, řekly jsme si a pustily se do stěhování skříní, což bylo sice více náročné na strategii, než jsem čekala, ale zato méně po fyzické stránce, takže se to aspoň vykompenzovalo.

Po zemi se rozprostřely noviny, vše se zakrylo igelitem a mohly jsme penetrovat. Bylo mi řečeno, že pod tímto slovem si mám představit rozmatlání původního vzorku válečkem nebo štětkou namočeným ve zředěné barvě. Tohle byla asi nejhnusnější práce, na většině míst to totiž moc dobře nešlo a stěna se nesmí podmáčet, aby z ní neopadávala omítka. Když to bylo za námi, zabrala jsem si váleček a zkusila malovat.

K velkému překvapení mě to začalo brzy bavit. To, že by se válečkem nemělo šmrdlat nahoru a dolů, protože to cáká, jsem ignorovala, ona se tak aspoň zamalují všechna bílá místa. Netrvalo to dlouho a byla jsem zelená jako vodník. Protože jsem s tím počítala a měla na to patřičné oblečení, vůbec mi to nevadilo. A když mi při malování stropu spadl váleček plný zelené barvy do vlasů, jen jsem se smála, že teď už jsem fakt vodnice. Malování štětkou byla menší legrace, s tou se musíte dostat kolem garnýže, postele, obrazu, topení a dalších podobných věcí, které vám neustále překážejí. Například takové dvě trubky od topení, které jsou u sebe tak blízko, že se za ně nedá pořádně dostat, mě chvilku deptaly. Pak jsem oznámila, že je namaluju nazeleno taky a byl pokoj.

Vlastně jsem zapomněla zmínit, že barvu jsme na zdi zkoušely jen jednou. To jsme ji musely vysušit fénem, abychom se ještě týž den mohly podívat, jak to bude vypadat.

Ve středu jsme makaly asi ze všeho nejvíc, a tak jsme kromě penetrace skoro všude udělaly první vrstvu. Tady jsou nějaké obrázky.

Haluzák (7. 9.)

Už vám někdy zlepšila náladu návštěva u zubaře? Já z ní dneska odcházím nejen s úsměvem, ale přímo vysmátá.

Občas o sobě říkám, že jsem haluzák, což je vlastně člověk s hrozným štěstím na náhody. Někdy vám zas o nějaké napíšu. Věřit mi nemusíte, ale pro mne je dnešek dostatečným důkazem.

Jsem týden doma a dnes mám akorát tři hodinky než pojedu hrát tenis a mně nenapadne nic lepšího než si zajít k zubaři objednat se na preventivku. Chvilku si čtu knížku o počasí, pak otevřou, a když sdělím své přání jsem pozvána do křesla a bleskově prohlédnuta. Sestřička se směje, že to snad mám v kalendáři. Nechápu!

Vysvětlí mi, že jsem tu byla přesně před rokem. Na den přesně! V kalendáři to rozhodně nemám, možná tak v deníčku a šla jsem tam fakt proto, že doma už nebudu ani týden, tak abych se měla na kdy objednat:-). No nejsem haluzák? :-) takže příští rok v pátek a pak to budu muset změnit, poněvadž v sobotu to asi neprojde:-). Mimochodem – zoubky mám v pořádku.

Zajdu se mrknout do jakéhosi výprodeje. Stejně u sebe nemám peníze a momentálně šetřím na dárek. Cedule u pokladny: „Skoušené zboží hlaste u pokladny“ mě rozesměje. Ačkoliv hodně váhám, na chybu nakonec prodavače neupozorním, i když menší chuť rýpnout si by byla. Kdoví jak by se zachoval?:-)

Venku je úžasné teplo, asi se na tom kole upeču, ale to neva. Jo, když jsem u toho haluzáctví, celej den si zpívám Let´s talk about a man od Preziosa a oblíbenou písničku Animal instinkt. Doma si ji chci pustit a zjistím, že je od Cranberries, o kterých mi nedávno jeden kamarád říkal, že je má moc rád. V tu chvíli jsem si vzpomněla jen na jednu písničku od nich a to si ještě nebyla jistá, jestli je fakt od nich, a tak jsem na to nijak nereagovala.

Právě teď

Je čtvrt na pět, sedím v cizím pokoji s lidma, které znám jen pár dní, ale je mi bohovsky. Vážně! Dnešek, no vlastně včerejší večer jsem si opravdu užila. Co na tom, že zítra jdu do práce a mám rovnou desetihodinovku. Ono je to vlastně už dneska! Teď se prostě cítím báječně... mám nové přátele, oslavili jsme kamarádův svátek a teďka papám meloun a píšu si na blog... co víc bych si mohla přát? Možná jen se trochu vyspat a přežít zítřejší šichtu.

Ten s hezkýma očima

Do háje s láskou, řekla jsem si v duchu a podepsala smlouvu o brigádě. Usmála jsem se na paní z agentury, která ji rovněž podepsala. Na tyhle prázdniny jsem si sehnala brigádu, dokonce jsem si dala desetihodinové směny, z čehož vyplývá… no jasně, ani náhodou nebudu mít čas na kluky, a tak mi nehrozí, že bych se zase zamilovala do někoho nesprávného.

Dneska už jdu na pokladnu po několikáté, a tak vstávám s dobrou náladou, jen málo věcí mě tam ještě může překvapit. A když se tak náhodou stane, mám pusu a taky telefon na lidi, kteří vědí, co s tím. Čeká mě sice krásná desetihodinovka, ale kupodivu necítím nic jiného než radost. Z čeho? Ani sama nevím, asi z toho, že pracuji, že se zlepšuji, že mi to jde lépe než předtím (a to o dost)… zkrátka proto, že nesedím doma a neužírám se tím, co bylo a co by mohlo být.

Jedním z prvních zákazníků je stařičký pán. Na tom není nic zvláštního, ale tenhle je tak trochu speciální. Chodí k nám (jak rychle tohle člověk začne říkat:-)) nakupovat každý den a byla jsem upozorněna, že každý den se mu nelíbí cena a stěžuje si na to. Takže se musí zavolat hlavní vedoucí, aby mu potvrdila, jaká ta cena opravdu je. A když si ubohá pokladní myslí, že je po všem, usadí se milý pán na lavičku před ni a celou dobu ji pozoruje. Sedí tam několik hodin, než sní svou skromnou svačinu a pak odejde.

Podívám se na něj s obavami v očích. Tak co mě čeká? pomyslím si a v duchu přemítám, jestli se mu nebude líbit cena u všech tří věcí, které má. Snažím se nedat na sobě znát ani nejmenší obavy a s úsměvem mu přeji dobrý den. Vlastně o nic nejde, napadne mě, tak zavolám vedoucí, ona mu řekne správnou cenu a pohoda. Uklidním se a už se soustředím na to, že mi říká, kolik co má stát. Projedu jeho věci před snímačem kódu. Píp a cena je stejná s tou, kterou řekl, potichu si oddechnu. Tak ani tu vedoucí nebudu muset volat, to je super. S radostí mu ještě popřeji krásný den a sleduji, jak si sedá na lavičku. Pro mě za mě ať si mě klidně pozoruje, stejně mám tolik zákazníků, že si ani nevšimnu, že tam je.

Zanedlouho po onom pánovi se u mě jako zákazníci objeví tři týpci. Žertují spolu a dělají blbosti. Jen mám trošku problémy poznat, který nákup je koho, když to všechno hodili k sobě. Proč myslíte, že tu mám ten hranolek s nápisem Tesco? říkám si v duchu, ale nedokážu se zlobit, dneska mám zkrátka dobrou náladu. Protože mají peníze celkem přesně, odpouštím jim ten malý prohřešek naprosto spokojená. Drobné jsou někdy opravdu důležité. Jejich srandičkám se musím smát taky. Popřeju jim pěkný den a nashledanou.

Jedním z dalších nezapomenutelných zákazníků je pán staršího věku, který kupuje dárkový koš. To mě trochu vyděsí. S dárkovým košem jsem pracovala jen jednou a nedá se říct, že by mi to někdo nějak dobře vysvětlil a navíc to bylo poměrně složité, ale tehdy pro mě bylo všechno nové. Vím, že na něm kód není a že se musím podívat, jaké číslo je naspod té ošatky. Super. Zvednu koš, který je lehčí, než jsem očekávala. Aha, šestka. Chci koš zase položit zpět na pás a nějak ho namarkovat. Když mě od pásu dělí necelých deset centimetrů, ozve se: křup! Odtrhne se polovina igelitu a obsah koše se vysype na pás. Nemůžu říct, že bych se nelekla a taky se nezděsila toho, co s tím a co tomu řekne zákazník. Nic. V klidu si dojde pro jinej. Než se vrátí trochu se uklidním. Koneckonců, tohle nebyla moje chyba, protože jsem tu ošatku držela zespodu. Teda fakt nechápu, jak se to mohlo stát. Na štěstí se vysypaly jen konzervy a něco tvrdšího a jenom na pás, takže pohoda. Ale kdyby spadlo to šampaňské a třeba na zem… Zavolám hlavní vedoucí, že tu mám dárkový koš a nevím co s ním. Mezitím si vzadu najdu kódy. Bez problémů, díky popiskům najdu koš č. 6, což je oproti prvnímu setkání s takovýmto košem změna k lepšímu, ale nachází se u něho dva kódy a každý na jakousi ošatku. Vedoucí mi říká, že když použiji část obou těchto kódů, dostanu správnou cenu. Poděkuji, zkusím to a skutečně, jsem spokojená. Příště už to budu umět sama. Možnost vyzkoušet si to přijde hned o pět zákazníků později, ale opravdu to už umím a koše naštěstí zůstává v celém stavu.

Zajímavých zákazníků mám ještě mnoho, a tak se jenom usmívám, když si vzpomenu, jak mi mnoho lidí říká, že tohle by dělat nemohli, musí tam být nuda. Vážně? Zajímavý, já se nenudím ani chvilku. A když náhodou jo, brzy se to změní.

Na přestávku jdu s dobrým pocitem, že tohle je opravdu práce pro mě. I když to možná bude znít trochu legračně, svým způsobem je to práce s lidmi a jak mi mnozí tvrdí, to se pro mě hodí. Navíc si myslím, že to s lidma celkem umím. Jsem toho názoru, že s každým se dá rozumně domluvit a taky mám lidi ráda. Některý jsou opravdu fajn a dokáží vám zlepšit náladu, když ji máte špatnou. Ale také existují mrzouti a brblouni. Proti nim je nejlepší úsměv, milý pozdrav, rychlé namarkování nákupu, dostatečně hlasité sdělení ceny a popřání pěkného dne. Potom si nemají na co stěžovat. Přestože se to nezdá, právě takoví lidé dokáží být velmi milí, když se k nim chováte s patřičnou uctivostí. Opravdu blbých zákazníků jsem měla jen pár (zatím) a pár jsou dva. Musím se přiznat, že toho druhého si ani nepamatuju. Ale zpět k dnešku.

Po přestávce jsem se do práce vrátila s novým elánem. Už mi zbývá jen šest hodin, tak to už zvládnu. Až v osm skončím, zajdu si tu ještě něco koupit, protože budu mít už určitě hlad. Se zákazníky zažívám nové a nové příhody. Bojuji s nedostatkem kovových mincí, přijímáním eura a také s bankovními kartami, ale nakonec všechno dobře dopadne a připadám si jako v pohádce.

Svoje zákazníky si ve většině případů nepamatuji, ale když markuji nákup snědému klukovi s pronikavýma očima, říkám si, že toho znám. Ale bůhví odkud. Možná tu u mě dneska byl. Nebo taky včera. Nebo tu někde pracuje, nebo… možností je spousta, ale brzy se rozhoduji hned pro tu první. Přiznávám, že mi to rozhodnutí usnadnil sám, protože se na mě opravdu zvláštně díval. Jeho pohled mě znervózňoval. Měl jen malý nákup, a tak jsem byla ráda, že jsem mu to namarkovala dřív, než si mohl všimnout, jak se mi třesou ruce. Naposledy jsem se mu podívala do očí, když jsem mu říkala nashledanou, jako to dělám u všech zákazníků, a zaujalo mě, jak se na mě dívá. Měl hezké oči, ale kupodivu jsem si nevšimla jejich barvy. Zvláštní, obvykle je to jedna z prvních věcí, které si všimnu. A které mě na klukovy dokáží zaujmout, připustila jsem si v duchu trošku poplašeně. Přece se nezamiluji i tady?!

Zákazník, který přichází po něm, je mi také povědomí. Z toho, že se spolu baví, je mi okamžitě jasné, že tu byl, dokonce tu v poledne byli oba. Netrvá to dlouho a dávají se se mnou do řeči. Nejprve se ptají, jestli jsem tu na brigádě a pak se „ten s hezkýma očima“ zeptá, jestli tu budu zítra kolem oběda. Ano, zítra tu budu celý den. Slibuje mi, že se zítra staví.

To jsem tedy zvědavá. S povzdechnutím si musím přiznat, že se malé schůzce nevyhnu ani v práci. Ale co, aspoň se mám na co těšit.

Pokus o recenzi

Právě jsem dokoukala film, který jsem už opravdu dlouho chtěla vidět. Toužila jsem ho shlédnout už někdy v dětství, kdy jsem si všimla obrázku v jedněch super velkých omalovánkách. Stejnej obrázek jsem bohužel nenašla, takže vám ho nemůžu ukázat.

Jakej z toho mám pocit? Ani nevím, co jsem čekala, ale líbilo se mi to. Bylo to takový… prostě pohádkový. Možná jsem čekala, že to bude trochu delší než pouhých 45 minut. A všechno, že bude trvat dýl – seznamování, poznávání… ale nakonec se tam objevilo přesně to, co bych si u pohádky představovala. Pokud jste to ještě neviděli, vřele vám to doporučuju. Je to příběh plný emocí, při kterém si člověk uvědomí, že by nikdy neměl zapomínat na své zvířecí mazlíčky.

Navíc mi to připomnělo jednu výbornou knížku. Je to asi tak rok, co jsem ji četla. Jmenovala se Rollo a napsala ji Pandora Pollen. Šlo o pejska, který se nedopatřením dostal do laboratoře, kde se provádí pokusy na zvířatech. Tu knížku bych vám opravdu doporučovala. Je to jedna z knih, o kterých si myslím, že mají hlubší myšlenku.

Jak to tedy budu psát?

V anketě jste rozhodli, že by se vám nejvíc líbilo, kdybych psala svoje prázdninové zážitky po dnech podle toho, kdy se mi stalo něco zajímavého. Osobně bych se asi spíš přikláněla k jednotlivým tématům, ale nechala jsem vás hlasovat a vy jste jakžtakž projevili zájem, takže se budu řídit vaší vůlí. Koneckonců tvorba článku je pak stejně na mně, takže co se nebude vztahovat k jednomu dni si můžu zařadit kam chci.

Protože mám dost velký problémy s časem a nestíhám psát tak, jak bych chtěla, rozhodla jsem se, že sem článku budu dávat postupně a pokud to půjde, budu je zveřejňovat od začátku prázdnin do konce, tedy opačně, než je seřazen zbytek článků. Zkuste představit, že moje velký prázdniny představují jeden opravdu dlouhej článek.

Prázdninová četba

Protože jsem ve školním roce měla dost práce, neměla jsem čas a vlastně ani moc chuť pouštět se do čtení knížek. A tak jsem se (především v červnu) těšila, až navštívím knihovnu a něco pěkného si půjčím. Jak je mým „dobrým“ zvykem, stále si něco plánuji (a pak to obvykle nevychází). Na tyhle prázdniny jsem si naplánovala hromadu věcí a samozřejmě mi bylo jasné, že toho spousta nevyjde, ale to, že bych opravdu mohla ležet v knížkách, jsem považovala za reálné. Popravdě řečeno skutečnost je trochu jiná. Ale do čtení knížek jsem se pustila.

I když teď, skoro v půlce prázdnin, nemůžu říct, že bych měla přečtenou jedinou knížku celou. Začala jsem číst cosi historického… Jmenovalo se to tuším Právo první noci od Nižňanského. Nečetlo se mi to špatně, ale hlavní hrdina mi byl nesympatický, přišel mi podlý a to se mi vůbec nelíbilo. Protože se mi tu knížku nechtělo tahat s sebou do Brna, nechala jsem ji doma rozečtenou a v Brně si vesele došla do knihovny a půjčila si pár knížek o všelijakých blbostech a také Slepičí polévku pro duši zamilovaných.

Slepičí polévka je v podstatě jakýsi cyklus, existuje jich totiž víc druhů. Ani nevím, proč jsem si vybrala právě tuto. Možná proto, že jsem měla chuť přečíst si něco romantického a pozitivního. Paní ve skladu, ze kterého jsem si to půjčovala, mi řekla, že jsem si vybrala dobře. Teď jsem v půlce a musím uznat, že měla pravdu. Je to opravdu dobrá knížka. Skládá se z příběhů, jež byly zaslány lidmi, kteří je skutečně prožili (nebo to aspoň tvrdí). Některé sice působí dosti neskutečně, takže člověk až pochybuje, že se něco takového mohlo skutečně stát (například příběh Nové tenisky), ale i kdyby byly vymyšlené, určitě dokáží zaujmout.

Pohrdlivě jsem se ušklíbla, když jsem četla na zadní obálce: „Její příběhy zanechají nesmazatelné stopy ve vašich srdcích, naplní vás nadějí a povedou k životu plnému radosti, vděčnosti a ovšem! – lásky.“ Měla jsem dojem, že to trošku přeháněj. Nic proti reklamě, ale tohle už je moc. Teď musím uznat, že některé příběhy opravdu umí chytit za srdce (Kojamotemi) a byla bych ráda, kdybych nikdy nezapomněla na to, že jsem je četla, a z některých má člověk takový výtlem, že mu to zlepší celý den (Těsná situace).

Co budu číst dál, to se zatím neví. Ale doufám, že ještě něco jo. Moc toužím po tom, abych si mohla půjčit Hohlbeina a pokračovat v sérii Čaroděj ze Salemu, kterou mám rozečtenou už z minulých prázdnin, ale jak to dopadne, to je ve hvězdách.

Když jsem se v knihovně toulala mezi regály, zaujala mě knížka od Carly Bracaleové. Ta vlastně byla víc než skutečné prožitky důvodem vzniku článku „Ten s hezkýma očima“, jmenovala se totiž „Do háje s láskou“. Nevím jak vám, ale mně ten název připadal rozhodně velmi inspirativní. Knížka mě zaujala na první pohled. Stačilo si přečíst, že hlavní hrdinka Darlena se rozhodne, že si prázdniny nebude komplikovat žádnými kluky. V knížce se dozvídáme, jak je někdy fajn, že naše nesmyslná předsevzetí nevychází. Tuto knížku doporučuji všem, kteří se chtějí trochu pobavit, protože mě dokázala spolehlivě rozesmát i cestou do práce, a přečíst si něco tenkého a přitom pěkného.

Prázdninové články

Nevím, jak mám napsat články o prázdninách, tak se prosím mrkněte na anketu... až tam budou aspoň tři hlasy, rozhodnu se podle toho.

Semka do komentáře můžete napsat svůj vlastní návrh, jak bych to měla udělat, abyste byli spokojení.

Příhoda na rádiu

Na internetu jsem si pustila rádio a slyšela jsem něco fakt dost dobrýho, o ten pocit se s vámi musím podělit. Na Vysočině (ale dělaj to i na jiných rádiích) si z lidí dělaj srandu a volaj jim za různým účelem. Obvykle se představí jako Kachlička. Tak tedy, tentokrát zavolali někam na městský úřad a stěžovali si, že na koupališti je draho. Kachlička se tvářil jako že je důchodce, který nemá dvacku na vstupný, a chtěl po nějakém pánovi, budu mu tu říkat třeba Jakub, aby měl zvýhodněné vstupné.

Tak tedy Kachlička mermomocí chtěl, aby mu dali slevu alespoň polovinu. Jakub mu přesně jak to má úředník udělat – mile, ale důrazně – vysvětlil, že on cenu vstupného změnit nemůže, ale že si jeho návrh poznamená a navrhne to na radě.

Malý háček byl v tom, že rada se koná od pondělka za týden. A jak říkal Kachlička, do té doby už bude ošklivě a on se teď nemůže jít koupat. Bylo znát, že Jakub neví, jak celou situaci uspokojivě vyřešit. Opravdu přesvědčivé bylo Kachličkovo bědování, že on až bude starej a bude mít malej důchod, taky bude mít problémy, když bude chtít jít na koupaliště atp.

Jakub udělal něco, co jsem rozhodně nečekala. Řekl Kachličkovi, ať se klidně vrátí na koupaliště, že tam zavolá a… teď přesně nevím, jak to formuloval, ale jasně z toho vyplynulo, že to za milého dědu zaplatí.

Poslední školní den

Tak ode dneška mám prázdniny… tak dlouho jsem si plánovala, co sem napíšu, že vlastně nevím. Už je zase pozdě večer a jsem pořádně utahaná. Tak zas budu trochu víc osobní a řeknu vám, co jsem si napsala do deníčku… ani nevím proč, dneska jsem si ho (snad poprvé) psala tím stylem, že jsem tam dávala nálady, co se děje i čas.

Jo, abych nezapomněla, zdá se, že to pero se líbí:)… nebo aspoň mám takovej pocit.

A už z deníčku:

Celkem bez větších obtíží jsem se probudila, ještě než začal zvonit mobil. Chtělo se mi na záchod a říkala jsem si, že už bych se mohla začít učit. Cestou na záchod jsem si všimla krásné žluté záře. Teprve když jsem vykonala potřebu, začalo mi být skutečně hodně divné, že vidím vycházet slunce, protože to teď koncem června nebude vycházet kdovíjak pozdě. Přemýšlela jsem, jestli se mám podívat na hodinky, ale tak proč ne.

„Půl šestý?! Mě asi fakt jebne!“ to byly opravdu mé první myšlenky… vždyť jsem šla spát o půlnoci. V pokoji mám neuvěřitelný vedro, ale už v podstatě uklizeno, jen na posteli spolubydlící leží pár papírů týkajících se dnešní zkoušky. Nemám z ní bůhvíjaký pocit, myslím, že to nezvládnu:-(. Ale zrovna teď jsem spíš ráda, že se dostanu domů.:-) ...

Je za deset šest a já už si vzala dole z vrátnice papír o vrácení prádla. Teď si mám odchytit uklízečku.

Tak to bylo lehčí, než jsem čekala. :-) došla na chodbu a zařvala: „Haló, je tady někdo?“

Je 6:20 a já už mám podpis uklízečky:-)). Ale vařim se tady. Mám sbalené dvě velké tašky přes rameno, svůj batoh a tašku do ruky. Sice měla mamka pravdu, že se mi to do jedné nevejde, ale co bych dělala minimálně s pěti, to nevím. A ještě si pak naplním ten batůžek, kterej si beru do školy. Mám pocit, že jsem z té zkoušky totálně vymletá.

Docela se těším, až kámoš uvidí, že mám všechno sbalené:-), ale silně pochybuju, že by mě pochválil, že jsem šikovná:-).

Pak jsem si nastěhovala věci ke kámošovi, čímž jsem mu v podstatě znemožnila přístup k počítači nebo oknu, zašla zaplatit a odešli jsme spolu s další spoustou lidí z našeho patra na písemku. Zdálo se, že nejsem jediná, kdo si „tak moc“ věří.

Skutečnost byla taková, že o písemce jsem byla opravdu v klidu, až na jednu chvilku, kdy jsem se všemi možnými způsoby snažila přijít na to, jak spočítám ten mizernej příklad na konci, protože jsem od jednoho kamaráda slyšela, že je nejvíc hodnocenej a že mě tudíž může celkem pěkně zachránit.

Při zapisování na ústní jsem hodila svoje jméno na první papír, kde bylo málo lidí… bylo mi to vcelku jedno. Věděla jsem, že se k ústní nedostanu stejně jako minule. Ačkoliv jsem se učila, nešlo to. A tahle písemka se mi opravdu nevydařila. Když jsem vyšla před učebnu, napadlo mě, že bych si měla zapamatovat, že kdyžtak mám ústní v Q32, dokonce jsem to pro jistotu chtěla říct kamarádovi, protože to nikde nebude napsaný, ale pak jsem na to zapomněla a řekla si, že to je jedno.

Cestou jsem vyprávěla, že jsem si dala jinou přezdívku pro zveřejnění na internetu než obvykle – BFLMPSVZ. Na výsledky jsme čekali ani ne nervózně, prostě jsem se jen chtěla mrknout a jet domů. Chvilkama jsem si dokonce říkala, že už chci vidět, že to nemám, ať můžu s klidným srdcem odjet.

Vždycky tam dávali výsledky brzy, tak jsem předpokládala, že když byla písemná část zkoušky v 11, budu už ve tři vědět výsledky a v pohodě stíhám vlak o půl pátý. Ale ve tři jsme začali být vcelku dost nervózní. Snad se na nás nevykašlali!

Kamarád nadhodil otázku, která mě vůbec nenapadla… co když tam naše výsledky nebudou? Na chvilku jsem se zamyslela, ale pak jsem řekla, že nemá smysl tu trčet, když oba víme, že jsme to nedali. Prostě pojedem. On se pak večer koukne a kdybych to náhodou dala, o čemž silně pochybuji, písne mi a já to nějak zkusím přes mail domluvit s učitelem, abych měla ústní jindy. Snad by to šlo.

Řekla jsem si, že by bylo vhodné kvůli množství zavazadel vyrazit už ve tři čtvrtě. Ve dvacet se tam objevili první výsledky – z deseti lidí to udělali dva… opravdu povzbudivé. Stavila se za náma kámoška, že to udělala, tak že maže na ústní. Slíbili jsme jí, že budem držet pěsti. O pár minut později se tam objevila tato část:

Ztuhla jsem a poznamenala něco v tom smyslu, kde to asi tak je, protože minimum, aby člověk zkoušku udělal je 25 bodů. Ne že bych neměla radost, ale bylo mi celkem jasné, jaké jsou asi tak mé šance, že udělám ústní. Navíc když mám jen jeden pokus.

Byla jsem natolik mimo, že kdyby se mě kamarád nezeptal, kdy to mám. A pak mě doslova nevyhnal slovy tak makej, asi bych doteď stála před počítačem a vyděšeně koukala na obrazovku. Celou cestu do školy jsem si říkala, že jsem dostala jedinečnou příležitost vyhnout se dalšímu studování tohoto předmětu, ale nevěřila jsem, že bych ji mohla využít. Bylo tam příliš mnoho věcí, které mi nebyly jasné. Ale přesto jsem nepřestávala doufat.

Strávila jsem tam pár hodin a spolu s dalšími vyděšenci jsme se vzájemně utěšovali. Jako špatnej vtip jsem brala výrok jedné holky, že nás to udělalo jen 15. Odbyla jsem ji s tím, že když jsem to zvládla já, určitě nás nemohlo být tak málo.

Skutečnost je takováto: (ti červení to nezvládli, zelení ano)

A teď si představte, že jsem tu ústní skutečně udělala. Byla jsem neskutečně šťastná. A na závěr ještě malé ohlédnutí. Kdysi mi jeden pán (dejme tomu skorosoused) řekl, že v mládí udělal obrovskou chybu – nešel na zkoušku, a ať to nedělám. Pořád mi jeho slova znějí v hlavě… řídila jsem se jimi i v prvním semestru a tenkrát jsem ji taky, i když vůbec nechápu jak, udělala. Nyní jsem se jimi řídila třikrát u tohoto předmětu, ale hlavně teď. Nikdy jsem ještě neměla takovou nechuť jít na zkoušku. Vždyť je to jen ztráta času, stejně to nezvládnu – neumím toho o moc víc, a když chyby opravují tak, že škrtnou celou otázku, člověk se z toho učí celkem špatně. Ale vzpomněla jsem si na onoho pána a řekla si, že tam prostě půjdu… I díky němu teď mám prázdniny v pohodě. Takže jak říkal: chodit na všechny zkoušky:-). Někdy se vyplatí poslouchat „starší a moudřejší“.

A jinak dneska jsem měla fakt štěstí – asi i při opravování testu, ale hlavně u ústní. Ženská, ke které jsem se zapsala, byla fantastická a nechtěla po mně žádné velké složitosti a naopak se snažila o to, abych tenhle předmět měla ráda, škoda, že všichni nejsou jako ona.

A teď nevím co napsat… snad jen, že moc děkuju všem, kteří mi drželi pěsti, ale nejvíc klasicky Pokymu a Dykovi. Jste moc super, chtěla bych, abyste brzy zažili ten krásnej pocit jako já dneska. Díky za podporu a užijte si prázdniny! Budu vám držet pěsti.

Blboun

Nemám zrovna moc času, protože je jedenáct a já si balím věci domů. No, abych řekla pravdu, tak jsem to trochu neodhadla. Mám velký batoh, tašku a malý batoh. A "kupodivu" se to tam nevejde. :(

Zpočátku jsem z toho měla jen blbej pocit, ale když jsem si jen tak zhruba prošla, kolik toho tady mám, vystřídala ho jistota. Ani se svou úžasnou schopností narvat do batohu nemožné, se mi to nemohlo podařit.

Naštěstí mám dobré přátele. Bohužel i když jejich ochota byla fantastická, nemohli mi nijak pořádně pomoct. Jednomu bych svýma věcma zarovnala dům a druhej se bude stěhovat o dva dny pozdějc, takže by ode mě nebylo úplně super, nechat mu to tady všechno. Chvilku jsem si o tom jen tak povídali, ale nakonec se skutečně přišel podívat na tu pohromu.

No, byl opravdu překvapenej, asi nečekal, že když řeknu, že toho mám moc, myslím tolik:). Dostala jsem takovej šílenej nápad, že by mi s tím třeba mohl pomoct. Byla jsem víc než šokovaná, že na to přistoupil. Sice má režijku, ale stejně… komu by se chtělo někam trmácet a pak zas hned zpátky?

Asi vás napadne možnost, proč jsem prostě nebrnkla rodičům. Tak zaprvé si myslím, že by to nebylo to pravý, takhle honem na rychlo, nevím, jak by to vyřešili v práci no a zadruhý jsem asi taky chtěla dokázat, že jsem samostatná… to se mi teda zrovna moc nepovedlo:(. Musím uznat, že bez pomoci toho kamaráda, to nemám šanci zvládnout.

Shodou okolností je to ten kamarád, pro kterého mám dárek – dost dobrý inkoustový pero, který vypadá jako kuličkový, doufám, že se s ním bude dobře psát. No ano, je to ten dárek, o kterém jste hlasovali, jestli si ho mám nechat nebo ne. Takže si ho nenechám. Škoda jen, že vám asi nestihnu říct, jak se na to tvářil.

A proč právě pero? No protože já sama píšu inkousťákem a… nedávno jsme viděli film Čistá duše a tam byla taková nepatrná zmínka, že si ti lidi mezi sebou dávali pera. Dali ho vždy tomu, koho si vážili… byla to obrovská čest. Tak doufám, že ho to potěší. A jinak zítra mi držte pěsti, ať tu cestu nějak zmáknem.:)

Kdybych měla foťák, vyfotím vám, kolik toho je, to je fakt hrůza.

Jen tak 8 - Zas dělám, co bych neměla

Jako obvykle dělám něco, co bych neměla... je večer a já už jsem utahaná, tak si hraju na netu, místo abych se učila. Dělám tady všelijaký pokusy a zkouším, co se mi povede. No, jsem zvědavá, co tady na těch pár změn řeknete. Hlavně mi to kdyžtak napište, ať vás tu zbytečně neotravuje něco, co se vám nelíbí.

Pokusů bude asi víc, ale kolik se toho povede, to je ve hvězdách.

Kdyby vás náhodou ten čaroděj otravoval moc často, což prý dělá, stačí na něj kliknout pravým tlačítkem a dát Skrýt a bude pokoj:).

Proč ženy pláčou?

Dneska jsem si prohlížela už dávno došlé přeposílací mailíky, na které jsem pořád neměla čas a objevila jsem jeden, který mě vážně zaujal. Přemýšlím, jestli ho tu mám ocitovat, protože to asi vlastními slovy líp nenapíšu.

Bůh vysvětluje chlapci, proč stvořil ženu, a na závěr dodává:

"A nakonec jsem jí dal slzu, kterou uroní a která je jen a jen její, aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla."

Nevím, co mě na tom tak zaujalo, ale možná to, že občas brečím, když si s ničím nevím rady. Pak se vzchopím, řeknu si, že to by už stačilo a pustím se do "nezvládnutelného" s větší vervou.

Myslím si, že ženy brečí hned z několika důvodů: když jsou nešťastné a nevědí, co s tím, když je něco (nebo někdo) zraní, když je na chvíli přepadne zoufalství, když je dojme něco krásného... a věřte mi, že to nemusí být jen film, někdy vás prostě dostanou i úplně obyčejné věci, které jste nečekali a přijdou v tu pravou chvíli.

Díky poky

Teďka jsem si trošku hrála s designem kurzoru, a protože tak krásně "rozumím" angličtině, dělala jsem spíš pokusy a zkoumala, co to udělá. Často zapomínám, co mi někdo řekne, ale některé rady jsem si naštěstí zapamatovala a pak i realizovala.

Budu trošku konkrétnější - to, že si můžete číst, co napíšu, je vlastně zásluhou jednoho mého dobrého kamaráda... asi vám bude jasné koho, když je to i v názvu tohoto článku. No a když mě učil pracovat s blogem, dal mi pár cenných rad - např. jak to udělat, aby se mi nějaký článek nesmazal a podobně. Pokud vím, mluvil ze své špatné zkušenosti, kdy se mu něco nepovedlo. Takže to považuji za velkou čest, že mi to řekl a zabránil tím tomu, abych mohla udělat stejnou chybu.

Dneska jsem tedy zkoumala, jak změnit kurzor a trošičku přenastavila kód (nebo co) v zobrazení stránky. Hups a najednou mi zmizely barvy a bloček se mi roztáhl po celé délce. Vůbec jsem nevěděla co s tím. Jestli je to jen špatně zobrazená stránka, nebo jsem změnila něco, co jsem neměla. Podívala jsem se, kam jsem vložila obrázek kurzoru a napadlo mě, že asi někam kam jsem neměla, tak jsem ho smazala a říkala si, že už to bude v pořádku. Ale ouha, nezlepšilo se to.

Nebýt pokyho měla bych teď asi špatnou náladu, protože bych musela najít někoho, kdo by s tím něco udělal, na což teď ani trochu nemám čas a silně pochybuji, že by se někomu chtělo řešit, co jsem tu zkazila. Jenže takhle jsem si vzpomněla, že mi říkal, abych si uložila původní vzhled stránek. Otevřela jsem ho a hned na začátku jsem našla jeden rozdíl, který když jsem opravila, způsobil, že můj bloček vypadá opět tak jako dřív.

Přemýšlela jsem, co bude nejlepší dík a mám dojem, že tohle:). Takže ještě jednou moc moc díky, máš to u mě. Když budeš chtít s něčím pomoct, je tu někdo, kdo ti něco dluží.:)

Jen tak 7 - Kurzor

Tak tohle je jen takovej malej pokus, no uvidíme, jestli mi to vyjde. Kdyby něco, mělo by vám to kurzor změnit na nějaký obrázek. Kdyžtak mi do názorů napište, jestli to udělalo a jestli vám to vyhovuje.

Jen tak 6 - Anketa

Zase jednou jsem měla pár minut čas, tak jsem přemýšlela, co sem dám za anketu. Co by mě zajímalo a snad to bude zajímat i vás. Takže něco aktuálního, co vy na to?:-)

P. S.: Klidně můžete zvolit všechny možnosti, nemělo by to být omezené (doufám, že se mi to povedlo).

Z pociťáčku

(na přání)

Tak takhle pohodovej den jsem už dlouho neměla, dělala jsem něco docela jinýho. Nic zvláštního, ale tak nějak mě to nakoplo. Na chvilku jsem přestala myslet jen na školu a zkoušky, ale fakt jsem si i popovídala. Myslím, že dneska jsem dohnala nedostatek pokecu za posledních pár dní, protože silně pochybuju, že bych řekla jen 5 000 slov, jak prý ženy řeknou denně.

Sice jsem fyzicky docela utahaná, ale psychicky jsem tak nějak správně naladěná. Mám víc elánu a takovou opravdovou chuť do života. Dnešek je jeden z těch krásných dní, kdy si uvědomuju, že žiju. Fakt žiju - naplno a prostě tak nějak dostatečně. Ne, že jen existuju, chodím, jím, spím, a tak nějak zbytečně spotřebovávám vzduch.

Dneska si uvědomuju, jak jsem ráda na světě. Jak se mi líbí žít. A zase jednou se cítím fakt dobře taková, jaká jsem. I když mám dost chyb, je dost lidí, kteří mě maj rádi i tak.

Jak tak nad tím přemýšlím, zjišťuji, že jsem fakt šťastná. Jsem hrozně ráda, že jsem se narodila v týhle době, že mám takový rodiče a taky tak správný kamarády. Mám kolem sebe fakt skvělý lidi.

A tak vám chci říct, že vás mám fakt ráda.

Podivná nálada

Vím, že až tenhle článek dám na blog, abyste si ho mohli přečíst, nebude už přesně vyjadřovat mou náladu, ale teď zrovna mám potřebu to napsat. Vlastně se musím vypsat z toho, že jsem tak trošku naštvaná.

Je to docela divný, něco se mi povedlo tak dobře, že jsem o tom ani nesnila a výsledek? Jsem naštvaná. Řeknu vám to pěkně od začátku, snad mě pak pochopíte.

Zítra se píše ta písemka, už bych se měla začít učit. To jsem si říkala celej den, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla přinutit. Mám celkem pevnou vůli, ale… vždycky když jsem se usadila, vzala si sešit a hledala, kde jsem skončila, něco mi do toho vlezlo. Jednou jsem si musela dojít pro pití, podruhé mě vyrušil kamarád, pak jsem si vzpomněla, že něco chci najít na internetu, a tak to šlo skoro celý den. Vlastně ne, to bych kecala, tolik důvodů jsem zase neměla, ty základní byly vlastně jen dva.

První byl, že jsem se nemohla odtrhnout od icq, protože si ráda povídám s lidma a s některýma nemám jinou možnost než takhle. A druhej důvod byl, že jsem věděla, že mi to stejně nějak neleze do hlavy. Když jsem se totiž několikrát přinutila opravdu se začít učit, zjistila jsem, že si pamatuji o dost méně, než bych byla ráda. Asi vám to bude znít divně, ale na učení prostě musím mít náladu. Když ji nemám, je to zbytečný, jen do toho koukám a výsledek je stejně nulový (nebo hodně mizerný), a tak jsem dál vesele brouzdala po netu.

Pomalu se blížilo poledne a já si říkala, že by už bylo opravdu vhodné pustit se do práce, ale vtom přišel kamarád s nápadem, jestli bych s ním nezašla ven, že něco potřebuje vyřídit. Protože se mi tam nechtělo být samotné a učení mi stejně nešlo, vyrazili jsme do města.

Všechno bylo vyřízeno teprve ve tři hodiny a my měli pořádný hlad. Stavili jsme se tedy v pizzerii a než jsem se nadála, bylo šest hodin. To už jsem ale opravdu dostala strach, že to zítra nezvládnu a pustila se do učení. Nešlo mi to o moc líp, ale přesto jsem se snažila, co nejvíc si toho zapamatovat. Dělala jsem si výpisky, abych se pak případně, pokud stihnu projít celou látku, mohla učit už jenom z nich, kde byl ten nejzákladnější výcuc.

Přes icq jsem se s jedním kamarádem domluvila, že se budem vzájemně zkoušet, co umíme. Nevím, kdo tuhle metodu vymyslel, ale celkem se osvědčila. Problém byl pouze v tom, že jsem velkou část neměla ještě ani přečtenou. A to, co jsem měla za sebou jsem uměla téměř dokonale, z toho mě nemělo smysl zkoušet.

Navrhla jsem, že začnem až tak v devět, abych si to do té doby aspoň trochu připravila. Abych byla upřímná, tak jsem trochu přecenila své síly, protože za tu hodinku, kterou jsem si dala, jsem se toho o moc víc nenaučila. Aby to mělo aspoň trochu smysl, ozvala jsem se až o hodinu později, ale celou dobu jsem byla přihlášená a pokud by se ozval on, normálně bych splnila, co jsem řekla, i když by nemělo smysl, aby mě z něčeho zkoušel on. Myslím, že věděl, že to nestihnu a schválně počkal, až se mu ozvu, protože chtěl, abych se toho co nejvíc naučila. Takže to je první věc, za kterou bych mu chtěla poděkovat.

Nejprve jsem já zkoušela jeho a pak jsme si to vyměnili, ale mnohem lepší bylo, když jsme si dávali otázky na střídačku. Uměl odpovědět úplně na všechno, na některý sice trošku nepřesně, ale stejně jsem si vedle něj připadala hloupě a trochu mě začal přepadat pesimismus, zvlášť když jsem viděla, kolik mi toho zbývá. Dost mi pomohlo, že mi psal správné odpovědi na otázky, které mi dával, vlastníma slovama. Dalo se to podle toho dobře zapamatovat, a pak když jsem se to učila, nebyla to pro mě nová látka. Tak tohle je druhá věc, za kterou mu děkuju.

A ještě je tu jedna „maličkost“, kterou nevím jak vyjádřit slovy. Jde vlastně o to, že se ani jedinkrát nedivil jak to, že takovou jasnou věc nevím, ale pokaždý mi napsal, že to je těžký, nebo že se to ještě doučím, že se to dá dobře pamatovat, nebo že mi to celkem šlo a jakou by mi dal známku. Myslím si, že takovou známku by mi ve skutečnosti učitelka určitě nedala, ale potěšilo mě to a motivovalo mě to k tomu, abych se víc snažila naučit se to.

Když jsem se ho nechala hádat, čím mě motivoval, myslel si, že tím, že toho věděl víc než já. Zčásti měl pravdu, ale mnohem víc mi pomohlo to, že věřil, že to zvládnu a v tomhle se zatím nikdy nemýlil. A já ho nechtěla zklamat.

Dneska jsem se dozvěděla výsledek svého snažení – napsala jsem to. A to opravdu dobře. Radostí jsem začala zářit, protože to bylo něco fantastickýho. Nemohla jsem tomu uvěřit, dokonce jsem si říkala, jestli se učitelka náhodou nespletla.

První, co mě napadlo, bylo přihlásit se na internet a napsat to tomu kamarádovi a pozeptat se, jak dopadl on. Když jsem se dozvěděla, že to napsal hůř než já, moje radost se změnila spíš v rozmrzelost. Sice říkal, že jemu to nevadí a je spokojenej i tak, ale já se cítila blbě. To není fér! Učil se dýl a uměl to líp. On byl příčina mého úspěchu. Bez něj bych to nikdy tak dobře nezvládla! Je nespravedlivý, že má horší známku než já.

Jasně, že je hlavní, že to má. Z toho mám taky radost, ale prostě se mi nelíbí, že to podle známky vypadá, že jsem lepší já a přitom to není pravda.

Co se děje kolem mě 3?

Tak dneska jsem viděla něco, co se mi ještě nikdy jindy nepovedlo. A snad bych už asi ani nemusela. Byla jsem si nakoupit, a když jsem šla k zastávce, všimla jsem si docela divnýho kouře. Po chvíli jsem zjistila, že to není jen z obyčejný cigarety, ale že to právě na tý mojí zastávce (ale na druhý straně) hoří odpadkový koš.

Chvilku jsem na to koukala a přemýšlela, co by se dalo dělat. Uhasit to moc nešlo, protože jsem neměla vodu. Zavolat hasiče? Kvůli takovýmu málu? A hlavně bez telefonu taky nepřipadalo v úvahu.

Tak mě napadlo, že bych řekla paní v nedaleko stojícím stánku s novinami, že vedle ní hoří a dál ať se stará ona. Ale podle dosti rozmáchlé gestikulace babči stojící u okénka toho stánku, mi bylo jasné, že mě předběhla. Tak jsem to přestala řešit a čekala, co se bude dít.

Celkem dost mě překvapilo, že se nedělo absolutně nic. Jen pán, který seděl podezřele blízko, si odsedl. Možná byste čekali, že když nedaleko je dřevěný přístřešek pro cestující čekající na autobus a asi půl metru je dřevěná lavička, někdo něco udělá. Ale ne, asi to napadlo jen babču a mě. Paní ve stánku se jen došla podívat.

Jak to dopadlo? Z koše skoro nic nezbylo a já jen doufala, že hořící papíry nerozfouká vítr po okolí. Nenapadá mě, jak jinak by tenhle ohýnek mohl vzniknout, než odhozenou cigaretou. A možná byla dokonce toho pána, kterej tam dlouho seděl poblíž.