Moje malá začátečnictví

V článku Staňte se začátečníkem jsem psala, že by mohlo být zajímavé pustit se do něčeho nového, neprobádaného a psát si o tom deník. Jak mi to jde a tak. Přemýšlela jsem, jaké oblasti mě (vždy) lákaly. A dospěla jsem k následujícím:

• Permakultura, ekologická nebo přírodní zahrada... prostě nějaké pěstování bez chemie, co nejvíc napřírodno a s co nejmenším úsilím a časem. O této oblasti budu dále psát pod štítkem „na statku“, protože kde jinde bych asi tak něco pěstovala. Možná občas využiji i článek ekologie. Zdá se – podle počátečního seznámení s tématem – že to spolu dost souvisí.
• Kaligrafie. Kdysi jsem byla na kurzu tvorby knihy a jednu pěknou jsem si udělala. Pak jsem od kamarádky dostala kaligrafická pera a sama si koupila kaligrafické fixy. A všechno mi teď doma zahálí. Jenže, co s nimi mám psát?
• Šití bot z kůže. Viděla jsem to u jedné holčiny na kurzu olejomalby a od té doby jsem na to myslela a přemýšlela, že bych si to chtěla zkusit. Koupila jsem si na to online kurz, který absolvovala i ona.
• Malování (akvarelovými) pastelkami.
• Psaní knihy. A tvůrčí psaní jako takové. Tohle je už tolik let můj sen, že je až trapné o tom mluvit. A hlavně ho ještě pořád prokrastinovat. Nějaké kurzy už jsem absolvovala. 
• Manželství – projekt, se kterým jsem začala vloni v létě.
• Vaření. Mít seznam nejčastěji připravovaných a zároveň nejoblíbenějších jídel naší domácnosti, taková minikuchařka. Cca 60 receptů? Ráda bych si zkusila třeba týden podle Florentýny zde.

Samostatnou kapitolou by mohly být jednotlivé textilní techniky, po kterých buď pokukuji, nebo jsem je někdy zkoušela.

• Tkaní.
• Krosienky. Dala by se vytvořit použitelná halenka, tílko?
• Tuniské háčkování. Šel by touto technikou vytvořit svetr? Nebo ponožky? Jaké by to bylo?
• Síťování. Můj sen: usíťovat síťovku. ;-)
• Vyšívání na textil, kanavu, i opravné výšivky pro zakrytí díry a pod.
• Nålebinding.

Květnové shrnutí novinek na statku

Skoro by se hodilo udělat malé shrnutí toho, jak si tu na statku žijeme. Úpravy vostávačky nechám na samostatný článek. Kozy se mají dobře, teda až na mladším bráchou trápeného Pepíka, o tom jsem psala už minule. 

Zleva: Felix, Franta, Mejzí

Kočičí sebranka obvykle zahrnuje jen Felixe a Mejzí, ti chodí na snídani a večeři poslušně a pravidelně. Většinou se k nim přidává i Macík, která se ale z nepochopitelného důvodu zase začala bát lidí. Franta to trochu fláká a chodí domů jen občas. Třeba tak jednou za dva dny. Hrozně dlouho už se neukázala mourovatá Liška (kočka) a myslím, že víme proč. Jednou, když se manžel vracel z práce, nebo z nákupu, ucítil u auta strašlivý smrad. Chvíli chodil kolem a koukal a pak zvedl kapotu. Byla tam zaklíněná, částečně rozložená kočka. Samozřejmě ji tím pádem nešlo identifikovat. A mourovatých koček je všude po okolí dost stejně jako černých. Jenže tak nějak od té doby a třeba čtrnáct dní předtím k nám přestala Lištička chodit. Takže si myslím, že víme, co to bylo za kočku. Na druhou stranu se tu začal objevovat Speedy. Přátelskej mourovatej kocourek trošku při těle, kterej se nechá od kohokoliv vzít do náručí a mazlit. A taky hnedka přede. Nejsem si jistá, jak moc se bojí našeho psa, kterej se snaží pod vratama načuhovat, co se děje na ulici, takže jsem ho raději odnesla zpátky k sousedům, protože jsem měla strach, aby blbíšek nepřišel k nějaké úhoně. Taky jsem v kočičím domečku potkala bázlivou černou kočku neznámého pohlaví, která se přede mnou vždy rychle skryla. Má kulaté žlutohnědé oči a až na ten strach vypadá přátelsky a mladě. A ještě je tu jeden černý kocourek, o kterém bych ráda psala zase až jindy.

S Princeznou teď potíže vůbec nejsou. Hezky zodpovědně hlídá. Štěká dokonce i z kotce. Ale jen chvilku, než si ujasní, že divný chlapi, co nám choděj po dvoře, jsou tady s náma. Ráda se mazlí, pořádně jí, hlídá, a když křičíme na kozy, ať něco nedělaj, hned je jde zahnat. Třeba nám vadí, když se drbou o plot a hrozí, že ho vyvalej. Tak v tom už se vyzná a dělá to občas sama. Kdybych si mohla něco přát, líbilo by se mi, kdyby chodila kakat jen na jedno místo na zahradě a netrousila nášlapné miny všude po dvoře. 

Plachej černej beránek už je nějaký čas uložený v mrazáku. Zrovna nedávno jsem z žeber dělala výtečný vývar. Je to smutné a líbil se mi, ale takový je holt život. Akorát mě mrzí, že jsem nestihla natočit, jak si hrál se sudem, který se válel na zadním dvoře. Bylo to tak legrační, jak si ho kutálel. 

Vzhledem k tomu, jak se mi tenhle článek rozrostl, si asi pěstování nechám na samostatný článek. 

Kozí stádo

Jak jsem teď byla delší dobu unavená a pořád doma, říkala jsem si, že bych si mohla udělat trochu času na pozorování toho, co se u nás děje. Ne, že by mi docházela témata na statkářské články, ale nejzajímavější věci člověk objeví, když se dívá. A tak jsem si sedla na lavičku a dívala se na pasoucí se kozy. 

Nic moc zajímavého se nedělo. Zjistila jsem jen to, co jsem věděla už z dřívějška: Percy, náš nejmladší, zlobí Pepíka. Byť je Percy menší, užívá si, že Pepa je malinko postiženej: má problémy se zadníma nožičkama, a když utíká nebo dělá nějaké nepředvídané pohyby, vždycky upadne. Percy mu k tomu ochotně napomáhá tím, že se na něj snaží vyskakovat. Párkrát jsem ho přistihla i při simulování kopulačních pohybů, ale vzhledem k tomu, že jeho táta – kozel Hektor – s ním nemá sebemenší problém, je na podobné akce Percy ještě moc malej. 

Lízino jediné letošní kůzle: Percy

Pepík řeší obtíže s mladším bráchou svým typickým klidným nekonfliktním způsobem: stoupne si ke zdi nebo k plotu, aby měl větší stabilitu. A pokud možno i do rohu, aby mu nebylo možno skákat na záda. V takovou chvíli je mi líto, že je to takovej hodnej malej vykastrovanej kozlík (hňupík). Percy by totiž potřeboval dostat pořádně za uši. Jenže on je pěkně mazanej, na malou kozu to moc nezkouší, protože ta se hnedka otočí a trkne ho. Ne, že by měla nějakou větší sílu, když je skoro stejnej prcek jako on, ale má růžky a kuráž. Možná i proto ji stará hnědá Líza považuje za hrozbu, a jakmile ji vidí, hned ji žene pryč. Od sebe i od malého. Občas ho plácnu, když vidím, jak trápí Pepíka. Když jsem to viděla poprvé, zcela bez efektu jsem mu vynadala a vysvětlila, že za své chování skončí na pekáči. Ale nic si z toho nedělal. 

Paradox znalostí (otázky k permakultuře)

Objevila jsem paradox znalostí. Možná se oficiálně jmenuje nějak jinak, ale to já nevím, tak jsem ho pojmenovala takhle. Jde o to, že když se začnete zabývat nějakým novým tématem, v mém případě permakulturou, očekávali byste, že jak budete číst knihy a sledovat videa, budete čím dál moudřejší. Tedy budete vědět víc a víc věcí. Což se taky děje. Jenže...

Zároveň s tím, jak se různé drobné věci dozvídáte, přece jen neobsáhnete celé téma naráz, začnou vám na mysli vyvstávat otázky. A minimálně zpočátku (dál jsem se zatím nedostala, jsem pořád ještě úplný zelenáč) jich je víc a přibývají rychleji než vaše znalosti. Trochu se mi to zdá frustrující. Přečtu si jednu věc a hned mě napadne několik otázek k danému tématu. A než si na ně vyhledám odpovědi – moje milované googlení – jak dřív lidi mohli bez tebe žít?! – mám zase o několik otázek víc.

Moje otázky k permakultuře jsou nyní?

• To, co jsme jedli ve Francouzských Alpách byla šrucha? Jojo, psala jsem o tom v článku zde. Kde se dá sehnat? V jakých podmínkách se jí bude dařit a s jakou rostlinou kamarádí?
• Kdy mám sázet ačokču? Ven ji vysazujeme až v polovině května, po zmrzlých. Může se sázet rovnou do půdy, nemusí být předpěstovaná. Můžu ji dát do truhlíku? Jedna rostlinka potřebuje metr, tak nevím. Ale prý se dá pěstovat i na balkónech, tak by jí to třeba nemuselo vadit. Má ráda hodně zálivky. Co potřebuje za půdu? 
• Co zasadit pod ořech? Správně se řekne ořešák. A může se tam toho kupodivu sázet docela hodně: fazole, řepa, mrkev, kukuřice, meloun, cibule, pastinák, třešeň, túje, cedr, plamének, jabloň, zlatice, hloh, zimolez, jalovec, trnovník akát, javor japonský, kalina, begonie, zvonky, chryzantémy, krokusy, sedmikrásky, jiřiny, kapradiny, kostřava [7], ostružina [7,10] lépe pod mladým stromem angrešt, černý rybíz, maliny [10].
• Co zasadit pod meruňku, aby se rostliny podporovaly?
• Co má rád koriandr? Kam ho mám zasadit? Je vhodné ho vysadit na plném slunci. Chce dostatečně větrané stanoviště, půdu propustnou, spíše zásaditou a s dostatkem vláhy. Doroste-li až do výšky 60 cm, potřebuje oporu, aby jej nevyvrátil vítr.[8] Bude se mi množit sám, nebo musím semínka sbírat a znovu sázet?
• Co mám sázet po česneku? Před ním ani po něm se nemá pěstovat cibule nebo pórek. [2]
• Co bych mohla vysadit k růžičkové kapustě jako podporující rostlinu? Snad může růst s okurkami, řepa, fazole, mrkev, celer, salát, cibule, hrášek, brambor, estragon, koriandr a bazalka, petržel, citronová verbena a citronový tymián [5]. Pěstují se v I. nebo i v II. trati po předplodinách, jako jsou salát, kedluben, hrášek, rané brambory [6]
• K čemu je mulčování? Proč a jak se provádí?

Zdroje jsou použity z mé megatabulky pěstování, se kterou vás seznámím někdy později, takže neobsahují všechna čísla:

[2] https://www.receptyprimanapadu.cz/zahrada/co-s-cim-sadit-vysazejte-zeleninu-ve-spravnych-kombinacich/

[5] https://cs.corse-machin.com/article/what_can_you_not_plant_with_brussels_sprouts#can_cucumbers_and_brussel_sprouts_be_planted_together

[6] https://www.receptyprimanapadu.cz/zahrada/mate-radi-kapustu-dejte-se-na-jeji-pestovani/

[7] https://sazenicka.cz/co-pestovat-u-oresaku/

[8] https://sazenicka.cz/jak-pestovat-koriandr/

[10] https://garden-cs.desigusxpro.com/oreh/chto-posadit-pod-gretskim.html

Konečně je to tady: Housata

Velikost housete

Dneska přivezli čtyři housata. Nečekali jsme to. Říkali, že se ozvou, až se vylíhnou, ne, že zavolají a za deset minut přijedou! Celkem klika, že jsem byla nemocná, a tak jsem dneska doma. Pletla jsem si na zahradě – předem nešťastná, co na mě vykoukne v práci, protože včera nešel internet, tak jsem nemohla nic vyřídit – ale jak se blížilo poledne, zalezla jsem domů, abych nebyla venku na škodlivém slunci. A tři minuty na to volá manžel, ať se připravím, že za deset minut přivezou housata. Blekotám: „Cože?“ „Jakže?“ a naprosto zbytečné: „Dneska?“ a lákám dovnitř psa, což je naštěstí vždycky jednodušší, než ji zavírat do kotce, kam se jí nechce, i když si pomalu zvyká, že to bude vždy jen na chvilku.

Zrovna nám ani nefunguje zvonek! Tak se jdu podívat na náves a za chvíli je tu velká dodávka s nápisem Drůbež. Paní je sympaťanda, tak mi pomůže pro mrňousky najít útočiště – mám strach z kočky i psa. A místečko pod meruňkou se jí nelíbí, protože je tam stín a vysoká tráva. Vždyť má jen patnáct centimetrů, divím se. Pak vyndá přepravku s housátkama. Jsou zářivě žlutá jak žloutek, akorát zádíčka mají světle šedivá. Když je fotím, mám pořád pocit, že to mám mázlý! Zobáčky mají tak o velikosti mého malíčku. 

Radši jim přikoupím šrot (pytel za 250 Kč!!!), protože trávu prý ještě nežerou. Než paní odjede, už mi vylezou na betonový blok, ze kterého strachy popadají, a ještě se jim na sebe podaří shodit plech, kterým je zatarasen útěk z jejich provizorní minizahrádky. No bezva, kamikaze husy jsem si vždycky přála.

„Tohle tu předtím nebylo, takže to radši náležitě prozkoumám.“

Odpoledne si opět sednu ven a hlídám je, aby si z nich třeba kočka neudělala velký žlutý oběd, ale myslím, že to je zbytečné. Mejzí se na ně ani nechce podívat. Snad se jich i bojí. Zato pes šponuje uši, čmuchá a je celej divej. Prckové spinkaj přitulený k sobě, pořád si šlapou na těla i na hlavičky a nedají bez sebe ani ránu. Když si dostatečně odpočinou, sednou si do misky pod květináč, kde mají vodu na pití. Housata měla dostat jen málo, aby se třeba neutopila. Misku se šrotem přehlížejí, zato se pustí do pampeliškových listů. Trochu neobratně je spíš ožvejkávají, než že by se jim je dařilo jíst, ale je vidět, že moc dobře vědí, na co mají zobák a co je dobrý k žrádlu.

Lepší než být v tom spolu je být na sobě

Koza se přiblíží k přepravce s housátky, nejdřív doběhne pes s naježeným hřbetem. Když to zkouší dál, ozve se hrdelní zavrčení. Moudřejší ustoupí, myslí si malá koza, větří a jde pryč. Z dálky pokukuje po divném předmětu u nich na dvoře.

Pes projevuje o housátka až příliš velký zájem

(Tento článek byl publikován zpětně, aby souhlasilo datum skutečného pořízení housat.)

Civilní nebo církevní sňatek

Jednou z prvních věcí, kterou si musíte při plánování svatby ujasnit, je, zda chcete mít sňatek v kostele (církevní) nebo civilní (lze i v odsvěceném kostele a na různých vybraných místech).

Rozhodně jsem chtěla civilní, protože jsem ateistka, která možná věří v něco vyššího, co odměňuje dobré lidi (za jejich života), protože se považuji za hodnou (dobrou) a zdá se mi, že mám v životě spoustu štěstí a že jím víceméně šťastně proplouvám (nebo jenom nejsem skuhra jako někteří ostatní, to jde těžko posoudit takhle zevnitř). Přišlo by mi divný a blbý slibovat někomu lásku před Bohem, ve kterého nevěřím. Navíc když jsem někde na netu našla, co všechno potřebujeme pro církevní sňatek oproti civilnímu, rozhodli jsme se pro něj oba. Manžel asi hlavně proto, že mě nechtěl do ničeho nutit.

Jenže když jsme pak viděli nabídku míst k svatbě v nějakém rozumném okolí, smutně jsme museli konstatovat, že „tu nic není“. Nechci se vdávat v trapné obřadní síni někde na úřadě, kde jedinou rozumnou výzdobu tvoří kytka, kterou jsem přinesla. Nebo v altánku, kde máme jen pár minut na to, abychom se rychle vzali a vyfotili, protože po nás jdou hned další. Variantou, o které jsme tenkrát nevěděli, by bylo vzít se v místě hostiny. Myslím, že bychom to kvůli jednoduchosti zvolili, kdybychom to věděli. Ale naštěstí tomu tak nebylo.

Šli jsme tedy na kázání pana faráře, abychom zjistili, jestli se mi zamlouvá. Pár farářů se mi už líbilo: mluvili zajímavě a byli to takoví charismatičtí lidé. Ale podobně jako u vysokoškolských pedagogů jsem se párkrát při mši příšerně nudila. A nejvíc jsem šílela z toho, když byla celá v podstatě v polštině.

Hned na první nebo druhý pokus to klaplo. Domluvili jsme se na prvním setkání, okouknutí kostela při mši a na tom, že můžeme absolvovat předmanželskou přípravu. Můžeme! Nadchlo mě, že nás nenutil. Na tu jsem se ale těšila, takže jsme se k ní hned přihlásili. Bylo senzační, že ji šlo absolvovat online.

A tak to najednou bylo. Zpětně jsem vděčná za to, že nikde v okolí nebylo žádné pořádné místo. Sňatek v kostele měl ohromné kouzlo, řečnění pana faráře bylo skvělé – ne neplakala jsem, protože jsem věděla, o čem to bude, ale mělo to takovou hloubku! Část toho jsme si sami zvolili. A fotky z kostela jsou taky skvělé. Nemluvilo se o ničem, s čím bych nesouhlasila. A věřící část rodiny může být taky spokojená. Ideálka.

Moje začátky s permakulturou

Myslím, že můžu říct, že jsem se do tématu permakultury pustila s vervou. Ono se taky snáz něco dělá, když musíte ležet doma s antibiotiky. A když vás v tom podporuje manžel. Nebo já podporuju jeho? Ani nevím, jak se to tak stalo, že jsme si začali pouštět videa o permakultuře, půjčovat knihy a koukat co by jak by. Nejspíš za to může česnek, který jsem dostala k narozeninám. 

V tuto chvíli máme zasazený česnek, takže jsme začali zkoumat, co se k němu hodí. Třeba jahody nebo mrkev. Říkám takovým plodinám kamarádi. Důležité je zkontrolovat, jestli mi poblíž nerostou nějací nepřátelé, jako je cibule nebo pórek. A taky by se hodilo vědět, co nasadit po něm a ideálně si sestavit (nebo vygooglit hotové) osevní postupy.

Ke konkrétním praktickým věcem si čteme teoretickou knihu Permakultura Zahradničení v souladu s přírodou Fuknční zahrada s minimální údržbou od Christophera Sheina a Julie Thompsonové. Ačkoliv je dost obsáhlá (256 stran) připadá nám především jako pochvalná óda než konkrétní kroky. Tím ale nechci říct, že by kniha nebyla přínosná. Zatím jenom hledáme ten přínos pro nás. 

Těším se, že si půjčím knihu Zdravá zahrada od Heleny Vlašínové, která se danou oblastí zabývala a já měla tu čest ji poznat na studiích v Brně na nějakém kurzu osobního rozvoje. Tuším, že to byl můj oblíbený time management, ale jistá si tím nejsem. A byla to právě ona, kdo mi doporučil ředkvičkový salát s ume octem, jímž jsem se následujících několik let ládovala.

Manžel by se měl pro změnu seznámit s knihou Zahradničení bez rytí od Charles Dowding a Stephanie Hafferty. Takže jsem zvědavá, jaké nové informace nám toto studium přinese.

Shrnutí na závěr:

Před pěstováním čehokoliv je vhodné položit si základní otázky:

• S čím se daná rostlina kamarádí a co bych tudíž měla pěstovat poblíž, protože ji to chrání, nebo to chrání ona?
• Jací jsou nepřátelé této plodiny? Vedle čeho nechce růst a nedaří se jí tam.
• Co mohu vysít až přestanu tuto rostlinu pěstovat?
• Jaké má mít stanoviště a půdu?
• Jaké má mít mezi sebou rozestupy v řádku a sloupci?

Pes: zhodnocení po roce

Při procházení deníku jsem si všimla, že je to o pár dní déle než rok, co jsme si pořídili pejska z útulku. Dodnes si gratulujeme, protože Princezna je skvělá. Má samozřejmě i svý mouchy, ale to má každý dítě. 

Ráda bych teď reagovala na článek Budeme mít holčičku a porovnala, které moje obavy se naplnily, s čím jsem se sekla a co naopak předčilo všechna očekávání.

Zaprvé se sluší poznamenat, že už nejsme jen kočičí vesnice, ale jedni sousedi si taky pořídili psa. Zachránili nějakýho chudáčka z Korfu. Teda, trochu s tím nesouhlasím, protože by se dali zachraňovat místní psi, v útulcích jich je dost, ale je pravda, že ne vždy to je úplně jednoduché. My si nakonec taky nevzali ani jednoho kavkazáka, a to se nám líbili hned dva.

Dá se říct, že už mám psy trochu ráda a bojím se jich míň. Ale stejně kočky považuji za chytřejší. Aspoň ty naše. Ale když jsem byla na setkání s bývalým přítelem, nadchla mě fenečka čehosi velkého bílého, která po mně loudila pohlazení. 

Finanční náklady nejsou tak hrozné. 

• Kupujeme granule, které je ochotná baštit i bez přidané konzervy „masy“, která mi vadila především vyprodukovaným odpadem. 
• Nejdražší byla bouda s kotcem, která je bohužel spíše zbytečná. Pes ji nemá rád a vleze si dovnitř jen v případě, že je zavřen v kotci, odkud vrhá smutné pohledy a tváří se zkroušeně, protože přece nic neprovedl. Což je samozřejmě pravda, ale kotec není za trest...
• Náš pes se necvičí. Pastevec na cvičák nepatří. Neposlouchá. Nebaví ho to. Je chytrý, chápe, rozumí a vyhodnocuje sám. Poslouchat chce ale jen když chce. Občas s tím bojujeme. Třeba když chce být ještě doma a já chci, aby šla ven, musím ji někdy vytlačit. Ale zrovna nedávno jsem objevila, že když jí trochu přizvednu zadek, jde ochotněji, protože jí nic jiného nezbývá. Takový ten trakař, na který jsme si hrály jako děti: držíte kamaráda za nohy a on ťapká po rukou, kam ho nasměřujete. Ale přijde mi to trochu pod úroveň. Divím se, že Princezně ne. Takže náklady na cvičák jsou nula. Mimo to toho dost umí, takže to je fajn.
• U veterináře jsme byli jen jednou kvůli očkování – však je to ještě mladý pes na nějaké zdravotní problémy. A chovala se tam ukázkově. To ona ostatně umí. Mezi lidma je opravdická Princezna.
• Žádné věci nekouše a nelikviduje. Kromě jednoho kotěte sousedky. Ale to bylo nedopatřením. Myslím, že si s ním jen chtěla hrát a přehnala to. Samozřejmě že jsem jí náležitě vyčinila a dlouho s ní kvůli tomu nemluvila, což by jí mělo vadit nejvíc.
• Matraci, na které spí u domu, jsme vytáhli z kontajneru na velkoobjemový odpad. Vhodila ji tam sousedka, protože už ji nepotřebovala. Pes ji má v závětří a je na ní náramně spokojený, pokud se nám zrovna nesnaží namluvit, že nutně potřebuje do kuchyně.

Časové náklady samozřejmě vyvstaly přesně dle očekávání. 

• I pes žijící na zahradě se má venčit! Někde jsem to četla, slyšela atp. Princezna má nejradši čuchací procházky, na ty ostatní chodí ona s námi. 
• Časové náklady na žrádlo spočívají v tom, že googlíme, kde ho mají levnější. Případně vybíráme nějakou mlsku ve zverimexu. Jinak klasické granule nakupujeme elektronicky a necháváme si je zasílat domů.
• Objevil se ovšem nepředpokládaný a tak trochu nečekaný časový výdaj na mazlení. Jak mají být pastevečtí psi samostatní a nezávislí na lidech – manželovi to přišlo trochu líto, že o nás nebude mít zájem – tak náš pes je relativně často mazlík. Někdy na nás tedy hází bobek, především ráno, když jdu krmit, klidně leží na své matraci a s čumákem schovaným pod tlapkou kouká, co dělám. Ale jindy se hned nahrne ke mně a dává packu. Pochopili jsme, že podání packy znamená: „Hlaď mě.“ V případě nepochopení, je podání důraznější. Pokud člověk nadále ignoruje jasnou žádost, začíná položení packy na rameno nebo nohu připomínat plácnutí.

Vyjádření k dalším bodům:

• Tak kočky jsou problém. Kupodivu to s Princí naše kočky zkoušely několikrát po dobrém, ale jelikož ji baví je prohánět, udržují si od ní velkou vzdálenost, nejlépe na stromě. A kromě toho jediného kotěte je klid. Nejsem tedy zrovna ráda, protože kočkám zbyla jen moje malá zahrádka pod meruňkou a případně kozí výběh, je-li dobře uzavřen, ale dá se to i takto zvládat. Možná pak mohu jako další negativum přidat, že se nám v některých hospodářských budovách objevily myši. Protože tam nejsou kočky!
• Zvládání dětí zatím nevíme, neb žádné nemáme a neobjevili jsme dobrovolníka, na kterém bychom mohli otestovat její vztah k dětem. 
• Nicméně od nás si nechá dělat ledacos, třeba matlat mastičku do očí, prohlížet zoubky, nebo již zmiňované vystrkávání ven.
• Štěká a dělá kravál. Ano, to souhlasí. Obvykle jenom když jde někdo kolem. Ale některé večery si zvykla „telefonovat“, jak říkáme tomu, když nikde nikdo není, jenom náš pes štěká a z dálky se mu ozývá odpověď, nebo si to aspoň myslíme. V tuto chvíli ji za štěkání a pouštění hrůzy chválíme. Občas umí pouštět hrůzu i na kozla, když se snaží devastovat plot. Vždy mi tím udělá radost, protože to jsme ji neučily. Naučila se to sama, stejně jako zahánět kozy z předního dvora buď dozadu na jejich plac, nebo do chlívku.
• „Dělá všude po zahradě hovna.“ Tak to sedí a není co k tomu říct víc. Snad jen, že jsme měli s manželem dohodu, že je po ní bude uklízet on a tak to i činí. Výjimečně je uklidím taky, ale obvykle se snažím dělat něco jiného. Házíme je do našeho „praseckého“ kompostu, který nemáme v úmyslu využívat na hnojení ovoce nebo zeleniny a vlastně ho ještě dlouho využívat nechceme. A to nejlepší? Když je zavřená v kotci několik dní, kaká pěkně pořád na jednu hromádku, aby tam měla čisťounko. Šikovná holčička. Předpokládám, že ji ani toto nikdo neučil. Případně se bohužel snaží nekakat, jak jsme zjistili nedávno při velikonočním výletu na dva dny.
• Samota a spánek? I v zimě spala, kde se jí zlíbilo. Buď na matraci, nebo pod střechou na špejchaře. Rozhodně ne v boudě. Tam si snad vlezla jen jednou v nejkrutějších mrazech, ale tuhle zimu žádná strašná zima nebyla. Proti smutku jsme se ji naučili brát domů do kuchyně. Spokojeně si lehne ke kamnům a spinká. Nebo loudí mazlení. Občas pokukuje a čuchá u večeře, ale doma ji nikdy ničím nekrmíme. Nikdy se doma nevykakala ani nevyčůrala, i když tu náhodou byla přes noc: nemá ráda bouřky, tak jsme ji pak nevyháněli ven, přestože jí na pelíšek neprší. A ano, máme doma spoustu bílých chlupů, přestože se ji snažíme (ne úplně důsledně) vyčesávat, než ji bereme dovnitř. Takže musíme častěji luxovat a sbírat je. Ale vzhledem k tomu, že topíme v kamnech a děsně se nám doma práší, není častější úklid nic nečekaného.
• Když odjedeme na dovolenou, je smutná a po návratu nás vítá, dává packu, skáče a počůrá se radostí. Ale je to spíš roztomilé. Hlavně že žere, i když odjedeme.
• „Hlídá dům, nás. Snad.“ Jo, to můžu potvrdit. Co ji máme, cítím se doma bezpečněji, i když jsem náhodou sama. Možná to byla jen náhoda, ale párkrát, když jsme ji neměli zavřenou a zkoušeli jsme vzít někoho dovnitř, sedla si přede mě a hlídala, jestli je všechno v pořádku. Ale ne, běhat se s ní vážně nedá, protože ji to nebaví a chce spíš čuchat.

Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?

Přemýšlela jsem, kterým článkem o svatebním šílenství začít a napadlo mě, že tímto. Ono by se toho dalo celkově napsat docela dost, ale nevím, kde začít. Takže je to úplně stejné jako s plánováním. Všechno souvisí se vším a točíte se v kruhu. Mohla bych si projít deníky, úkolníčky a poznámky a objevila bych spoustu zajímavého materiálu, který bych mohla zpracovat. A taky bych se k tomu nikdy nemusela dostat. 

Proto jsem se rozhodla začít tím nejjednodušším. Něčím, co napíšu jen tak z hlavy. Nemusím dohledávat žádné podklady, fotky, nic. Stačí se jenom zamyslet.

• Nestresovat. Kolem všeho se dělalo moc velký haló, všichni plašili (tchyně, švagrová a ve výsledku i já s manželem) a přitom všechno nakonec dopadlo dobře, i když jsme všechno dělali úplně jinak, než se má. Třeba místo i dort jsme si zamlouvali až docela pozdě. Jelikož za hlavní zdroj stresu považuji tchyni, která občas měla pocit, že je to asi její svatba, tak jsem už na začátku měla přijít s tím, že si to vymyslím, zorganizuji a pro ni to všechno bude překvapení. Takže by sice byla v šoku z toho, kdo kde jak sedí, ale nemusela by dva týdny (nebo měsíce?) předem rozdýchávat, že místo jednoho velkého účka budeme mít spoustu menších kulatých stolů. A vůbec všechny ty obavy, jestli bude dost kafe, dortů, jídla... To je přece na domluvě s firmou zajišťující občerstvení. Ona ani já nemáme nejmenší ponětí, kolik takový svatební host stláská během jednoho odpoledne masa. Nebo čím ho potěšit, je-li vegetarián.
• Chtít víc fotek z večírku a tance a pro tchyni i z oběda (její příbuzenstvo). Pravdou totiž je, že spousta fotek zahrnuje gratulující před kostelem, což je sice roztomilé, ale většinou z těch lidí stejně není moc vidět. S tím souvisí i další bod. Omluvou je, že na večírku moc fotit nešlo, protože jsme se hodně hýbali a byla tam dost tma (říkala jsem to celou dobu), takže udělat nerozmazané fotky bylo pravděpodobně dost obtížné. Navíc já stejně na fotkách s bleskem vypadám příšerně.
• Pořídit si – jmenovat organizátora, který by tomu šéfoval a řekl by, kdo kdy kam pojede a co bude dělat. Jak se tchyně se vším dost snažila pomáhat, organizovat, zařizovat – to abyste věděli, že jí neupírám zásluhy a jen pro info: mám ji ráda, i když si na ni právě v článcích o svatbě asi dost smlsnu (nebo to vynechám), tak právě jako organizátor se nakonec ukázala úplně na baterky. Neřekla nikomu vůbec nic. Možná někdy předem telefonicky pokecat, to mohla, ale že se pak půlka příbuzenstva sebere a místo v krásné nazdobené koloně, na které tolik trvala, odjedou na oběd předem snad o dvacet minut, a tudíž nejsou na žádných skupinových fotkách, to je trochu chybka.
• Stačilo by mnohem míň kytek a v kostele jen jedna, před ukradeným obrazem. S kytkama jsme se nechali unést myslím úplně zbytečně. Teda byly krásné, ale bylo jich zbytečně moc. Já si původně myslela, že na svatbě má být jen jedna kytice a to ta moje, nevěstina. A možná ještě něco do klopy ženichovi a svatebčanům. Ale pak se ukázalo, že na hostině taky něco bývá, kostel se obvykle taky trochu zdobí, obě maminky novomanželů mají svoji kytku a něco se šoupne i tatínkům a svědkům.
• Večer nemuselo pršet. Naštěstí jsme právě z tohoto důvodu plánovali večírek uvnitř. A taky proto, že nikdo nestojí o upozornění na hluk, komáry, střevíčky zapíchnuté v blátě a tak. Jinak já bych to klidně udělala u nás na statku. Ale jenom v menším množství svatebčanů. Což je ostatně taky otázka – mohlo jich být klidně míň (= hlavně ti moji), ale ten zbytek vlastně vůbec nevadil, i když to byli nudný patroni, jak jsem se od začátku bála. Na druhou stranu Doyle prý měl na své svatbě s druhou ženou Jean Leckieovou dvě stě padesát hostů. Jenže on se tou dobou nemusel obávat, že stát nařídí svatby v deseti patnácti lidech kvůli Covidu. V březnu 2020 dokonce platilo, že svatba byla možná pouze v rámci okresu, takže by ani moji rodiče možná nemohli přijet.
• Kdyby se přátelům s dětmi podařilo nechat prcky doma, mohli si to taky víc užít. Ale taky to nebyl problém. Čekala jsem nějaké nesnáze: uřvané neposlušné děti a rodiče divící se, proč by někomu mělo vadit, že řvou, to je přece normální. Oni si jen hrají. Tak nic takového se naštěstí nekonalo.

Myslím, že je vám tedy jasné, že moje svatba byla dokonalá. Nebo téměř dokonalá. Protože rozhodně bylo snazší popsat těch pár detailů, které by mohly být ještě lepší, než vypisovat všechno, co se povedlo. To jsem se rozhodla nechat do ostatních samostatných článků.

Africký „smrádek“

S manželem máme rádi vůni purpury, pálených františků a taky kadidla v kostelech*, případně aromatických olejů (doufáme, že jsou opravdu přírodní). A tak vás asi nepřekvapí, že když jsem v Praze objevila africký obchůdek ACA, s.r.o., na Kamenické 26 na Praha 7 – Letná, koupila jsem v něm něco na zapálení a darovala to manželovi k svátku.

Pod voňavou směs potřebujete rychlozápalné dřevěné uhlí, které se používá při kouření arabských bylin, nebo pálení vonných bylin, dřev, kadidla a dalších esencí. Váleček s deseti uhlíky stál 35 Kč. Viděla jsem to prvně, a tak jsem si musela přečíst návod: „Uchopte uhlík do kleštiček,“ – aha to nemám. Tak ho dám do keramické formy na františka? –„... zapalte jeho okraj a položte do kadidelnice.“ – jako by se stalo – „Tableta začne ihned jiskřit a rozžhaví se. Až z uhlíku dolétají jiskřičky, nasypte na něj kadidlo, vonné směsi apod. Ty se nažhaví a vyvinou typickou vůni.“

Ve skutečnosti to probíhalo tak, že jsem uhlík držela opatrně v ruce, nebo trochu nakloněný nad tou formou. Zase tak rychle se nerozžhavil a hlavně z něj nic nelétalo. Moc jsem si neuměla představit, že mi po kuchyni létají jiskry! Pro jistotu jsem celou operaci prováděla blízko kamen, na která bych mohla případný předmět doličný rychle odložit. Nebo dokonce vhodit dovnitř.

Množství voňavé směsi jsem odhadla. Uhlík měl tvar mělkého talíře, takže jsem ho vlastně naplnila. Směsi bylo tak na okraj lžičky. Postupně jsem ještě malinko dosypala a bylo to tak akorát.

Moje vykuřovací směs se jmenuje wusulan – thiouraye a teď jsem ho na internetu našla výrazně levněji. Jenže myslím, že na vyzkoušení nám našich 10 g (za 80 Kč) bohatě stačí. Vůně je to velice příjemná, těžko k něčemu přirovnatelná, snad trochu k vanilce a skořici či kardamomu? Jemná, sladká, relativně lehká vůně. 

Složení: vonné dřeviny (Corrigiola telephiifolia, Cyperus rotundus = šáchor hlíznatý, oliban, směs přírodních parfémů orientální vůně.

*Pozn.: I výraz kostelích je správně. Koukala jsem se do Internetové jazykové příručky (https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=kostel) Ústavu pro jazyk český.

P. S.1: Ten oliban ve složení by asi správně měl být olibanum a je to kadidlo (Boswellia serrata).

P. S.2: Prý je dobré si při výběru kadidla zvolit jeden z následujících druhů: vysoce ceněný ománský kadidlovník pravý, sacra, dále indická serrata, neglecta a papyrifera. (Zdroj: Jan Ježek, Phytos, 30. 4. 2022, dostupné zde: https://phytos.cz/magazin/zdravi/kadidlo-vzacny-dar-prirody/) 

P. S.3: Kdybych někdy chtěla koupit kadidlo nebo jiné vykuřovadlo, objevila jsem následující stránky (zatím nevyzkoušeno): https://www.vykurovadla-rymer.cz/o-vykurovadlech_p9.html, nebo bych mohla sáhnout rovnou po esenciálním olejíčku z kadidla, i takové se na trhu najdou.

Válím se doma (3)

Myslím, že jsem trochu zanedbala psaní deníku, takže teď jde jen těžko určit, co jsem který den dělala. Snad mi trochu pomůže diář. Snažím se hlavně odpočívat, trochu jsem se už pomalu pustila do práce, abych se z toho pak nezcvokla. Kupodivu pletu mnohem míň, než když chodím do práce. Přitom těžko říct, co vlastně dělám. Někdy prokrastinuju prohrabáváním Pinterestu nebo Ravelry, ale to není moc často. Chvíli jsem malovala – mám teď nějaké obrázky na výstavě ve Světlé nad Sázavou, ale ani jsem si je tam nemohla sama umístit.

St 4. 5. 

V noci opět ten samý scénář: usínám krásně a relativně rychle, pak se asi ve dvě vzbudím (posouvá se to stále o hodinu dřív) a nemůžu usnout. Pořád se mi něco honí hlavou: něco do práce, něco k pletení. Tak zkouším počítat ovečky. Skončím u nějakých padesáti nebo sedmdesáti. Sice to uklidní a nehoní se mi v hlavě nic dalšího, ale na spánek to taky nevypadá. S přibývajícími čísly to naopak bude vyžadovat větší a větší soustředění a o to blbější to bude. 

Ve tři vstává manžel do práce. Kupodivu po jeho odchodu usnu docela dobře. Ale rozhodně to není tím. Naopak obvykle jako osvědčenou usínací metodu používám poslouchání jeho dechu, když spí. Tentokrát to taky zabíralo ale jen do takového klimbání, pořád jsem se nemohla přehoupnout do úplného spánku. 

Sice doktor říkal, že to nic není, ale po pravdě je to dost frustrující. Nikdy jsem se spánkem problémy neměla a nerada bych si je nějakým nevhodným chováním vypěstovala. 

Byla jsem na kontrole včera. Změřil mi tlak. Nižší jako vždycky. Na čísla jsem neviděla. Pak mě požádal, ať strčím prst do takového zvláštního stroje, co vypadal jako pouzdro na sluchátka. Trochu jsem váhala a abych zamaskovala své obavy, zeptala jsem se na, co to je. Ukazuje to množství kyslíku v krvi. Mám ho tam dost, takže se nedusím. Super. Ptal se, jestli jsem Covid negativní. Ano, byla jsem minulý týden na testu. 

Koukl mi na jazyk a řekl, že na něm mám povlak. A že to byla streptokoková angína. Změřil mi teplotu a ejhle, krásných 37,2 °C mě upřímně překvapilo. Jindy jsem na sobě pozorovala i nižší rozdíl od normálu a teď jsem to vůbec netušila. Doporučil mi zůstat ještě týden doma, což jsem docela uvítala, protože s tím občasným spánkovým deficitem, i když jsem v posteli cca 9 hodin denně i víc, si práci úplně neumím představit. Navíc jsem hrozně moc unavená, jenom udělám trochu aktivity: třeba poskládám vyprané prádlo (a to ještě ani ne všechno). Navíc bych nerada hned chytla něco dalšího, když sedím v kanclu se spoustou dalších lidí a do práce jezdím autobusem.

Potřebuju ještě hodně spát a odpočívat.

V prvním článku z téhle domácí série jsem psala, co bych mohla dělat, když jsem tolik doma. Asi je čas na drobné zhodnocení:

O čtenářské výzvě pro letošní rok jsem psala zde. Jak už asi tušíte, pokud mě znáte dýl, nemám v úmyslu ji stoprocentně splnit. Jen se mi líbí ten nápad, a když občas najdu a přečtu knihu, která do ní zapadne, s chutí ji tam zařadím. V průběhu své nemoci jsem dočetla Život, na který metr nestačí od Karoliny Mikšíkové a taky jsem trochu pohnula s knihou Nedostižný komorník od P. G. Wodehouse. Takže budu mít rovnou dva body splněné: Kniha, jejíž název neobsahuje písmeno „a“ a Literatura faktu.

Myslela jsem si, že bych mohla trochu víc psát na blog, abyste tu měli zásobu článků, až se zase zaberu do práce, ale to tak nějak úplně nevyšlo. Trošku jsem toho napsala, ale rozhodně ne takové množství, jaké bych si představovala. Ale pořád na tom dělám. ;-)

Chtěla jsem pokročit s háčkováním čtverců na tu velkou deku, snad na postel. Tak to se mi podařilo. Psala jsem o tom v tomhle článku. A taky pletu krásný modrý svetr od Andrey Mowray: Daydreamer.

Předchozí díly seriálu o tom, jak jsem byla nemocná najdete zde: Asi budu nemocná, Válím se doma díl první, druhý. 

Pagoda na záhonku

Neznámá okrasná rostlinka, v pozadí „zdivočelé“ maliníky

Vloni (Nebo už to bylo rok předtím? Příslušný článek se mi nedaří najít.) jsem na svůj záhonek přestěhovala jakousi rostlinku připomínající hyacint nebo něco podobného, ale nic z toho nebylo, takže jsem na ni vesele zapomněla. A brala jsem to tak, že se záchrana před kozama nepovedla. Ve skutečnosti to ale klaplo, protože letos na ni ukázal veterinář, když nás byl navštívit kvůli koze a ptal se, co to je. Nejprve jsem odpověděla že maliní, nebo rybíz, ale on ukazoval na tuhle rostlinku, které jsem si předtím vůbec nevšimla. Ani po bližším zkoumání si ale nejsem jistá. Musíme počkat, jestli třeba letos vykvete. 

Pohled shora

Ještě jsem pak pročesala tzv. babiččinu zahrádku, jestli tam nenajdu ožrané pozůstatky nějaké další cibuloviny, která to s kozama odmítá vzdát. A našla. Asi tedy. Zkusila jsem vyhloubit cibulku. U jedné rostlinky se mi to povedlo dobře, u druhé jsem omylem ulomila křehký lístek na stonku. 

Obě rostlinky jsem opatrně zasadila na kočičí zahrádku, tak říkáme jedinému místu, které by mělo být chráněné jak před kozami, tak před psem, a kde se nachází domeček s pelíškem pro kočky a miskami na žrádlo a můj malý slavný záhonek.

Manžel začal rostlince říkat pagoda a já se toho držím, než objevíme něco trefnějšího.

Sobotní svatební speciál

Teď mi došlo, že jsem ještě nezmínila, že vás čeká květnový sobotní speciál o mojí loňské svatbě. Konečně jsem se odhodlala něco o ní napsat – nějak pořád nestíhám, nebo se děje něco aktuálního a taky jsem se některým tématům vyhýbala. V čemž možná budu pokračovat. Nechte se překvapit. Na co se zatím můžete těšit?

• Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?
• Civilní nebo církevní sňatek
• Něco z předmanželské přípravy
• a nějaký další článek jako překvapení

Máte se na co těšit. A když mi to půjde pěkně od ruky, budu v červnu pokračovat vyprávěním o faráři, šatech s vlečkou, prstýnkách, botách, líčení a výslužce.

Maličkosti, které jsem vyzkoušela (1)

Zjistila jsem, že některé nové věci, které vyzkouším, mají jen malý dopad a výsledek se dá popsat několika málo slovy. Nezaslouží si sice samostatný článek (slovy Babiše: sorry jako), ale aspoň zmínku bych jim ráda věnovala. Takže všem malým opuštěným bezvýznamným chudinkám patří pár odrážek. Vyzkoušela jsem:

• řepovou polévku v restauraci: Závěrem lze říci, že mi nechutnala, protože pořád byla moc sladká po řepě. A domnívám se, že to jen tak něčím nejde přerazit, aniž by se stala hnusnou.
• rajčatovou polévku v restauraci: Byla vynikající a dokonale nakyslá. Hned jsem zatoužila uvařit si ji doma také. Příležitost se naskytla, když jsme doma měli větší zásobu rajčat, která nám nijak zvlášť nejela. Sice v receptu výslovně stálo, že mám použít kvalitní, červená, na slunci uzrálá rajčata, jenže já měla jen tyhle ubohé chudinky, co chutí připomínaly spíš brambory. Tak jsem je osolila, posypala nějakým kořením do polévky a dala na chvilku péct do trouby rozkrojením vzhůru. Pak jsem je rozmixovala a podle chuti dosolila. Bylo to tak skvělé, že jsem příště přidala protlak, nebo kečup a pak jsem si na další pokusy zakoupila i loupaná rajčata nebo nějakou omáčku v konzervě. Těším se, až ji budu dělat příště. 
• Do pračky jsem k pracímu prášku, ale do jiné zásuvky, kam patří, přidala tekutý škrob do prádla. Někde jsem četla, že by se pak mělo míň špinit prádlo, naše babičky ho prý dávaly k praní prostěradel, ručníků atp. Naškrobené prádlo se prý tolik nešpiní a vydrží déle čisté. Nevím, zkoušela jsem poprvé a pochybuji, že rozdíl poznám. Ale když už ho tu mám, ráda bych ho zpracovala a uvolnila si na poličce místo. Prý se také lépe žehlí. 
• Na uložto jsem objevila studentské filmy z Multifestu. Protože každý zabral jen pár minut, využila jsem jejich sledování k pletení a jako pauzy mezi psaním článků na blog, praním prádla, přípravou oběda a podobně. Ze všech zhlédnutých se mi vlastně líbily jen dva: především Obsazeno a případně i Lodičky. Výhodou je, že je můžete vidět online a ani je nemusíte stahovat. Trochu drsnější byl film Sorry.
• V Lídlu jsem si koupila Karamelovou pomazánku se soleným máslem z Bretaně v rámci Francouzského týdne (a navíc jsme do Bretaně měli jet na dovolenou). Je to značka Duc De Coeur. A složení je: 58,8 % cukr, zakysaná smetana Creme fraîche, glukózový sirup, 2,9 % solené máslo (máslo, 0,08 % mořská sůl „Guérande“ chráněné zeměpisné označení). Trochu mě rozčiluje, že sice to je vyrobeno ve Francie, ale „původ mléka a cukru: EU“. Jako by byl takový problém používat lokální suroviny! Osobně mě pomazánka moc nenadchla. Samotná pro mě byla příliš slaná, ale třeba s vaflemi (též z Lídlu) k snídani byla super.

Česnekový záhonek

Záhonek 

V článku Zahradnická otázka umístění řádků jsem psala o tom, že bychom letos rádi vypěstovali česnek jarní. Zasadili jsme ho záhonek za stodolou, takže není zcela pod naší kontrolou a teoreticky by jej mohli sklízet i náhodní kolemjdoucí. Jenže i tak je to bezpečnější, než že ho sklidí kozy, které mají přístup téměř po celém dvoře. 

Výhodou bylo, že jsme se do sázení pustili s manželem oba. I tak to hodnou chvíli zabralo. A hlavně, on si dal záležet s kolíčkováním a vyměřováním řádků, já bych to nejspíš nějak riskla a sázela tak trochu náhodně. On ten česnek stejně nepozná, jestli je od vedlejšího dvanáct nebo třináct centimetrů. 

Česnekový řádek

Jenže to by pak nebyl takhle krásně zarovnaný v řádcích! Jednak to nádherně vypadá, a jednak je to velice výhodné při pletí. Když víte, že jste mimo řádek, víte, že to není česnek, i kdybyste si nebyli tak docela jistý. Ale on vypadá relativně dost odlišně od jiných travin v okolí, takže to není problém poznat. 

Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Zatím to vypadá velice slibně. 

Veterinář nás varoval, že když pěstoval česneky on, vycházely mu tak akorát velké jako ty stroužky, které sázel. 

P. S.1: Údaje z etikety: Jedná se o česnek flavor nepaličák. Pozdní odrůda nepaličáku pro jarní výsadbu, výrazná chuť, 10–12 středně velkých stroužků, vysoké výnosy, ověřená odrůda, 105 Kč.

P. S.2: Holky říkaly, že bych si měla dát pozor na to, že čerstvý česnek chutná výrazně odlišně od sušeného a taky má jinou strukturu. Takže by bylo dobré si ho nějak vyvázat a usušit např. na špejchaře, než přijdou mrazy, aby neměl problém jako dýně vloni!

Válím se doma (2)

Jak už víte, jsem nemocná, mám antibiotika a docela mě to štve, protože jsme měli jet na dovolenou. A já už se měsíc těšila. 

Ale poté, co jsem si vydatně poplakala, jsem dospěla k závěru, že s tím musím něco udělat, protože pouhé smutnění mi nepomůže. A tak jsem začala vytvářet seznam, co by se tak asi dalo dělat, kdyby mi bylo tak nějak dobře. Najdete ho v mém předešlém článku se stejným názvem akorát jedničkou v závorce. Lepší mě totiž nenapadl a taky to je takový můj malý protest proti tomu přiznat si, že jsem nemocná chudinka. Takhle to zní víc frajersky. Ha ha. Asi začínám chytat vtipnost od Karoliny Mikšíkové. Čtu totiž její knihu Život, na který metr nestačí a docela se mi líbí. Baví mě hlavně články o statku, na kterém žije, a příkořích, která jí tropí jejich zvířátka. Znám to totiž velmi dobře. Zrovna dneska (neděle) se Princí urputně dožaduje přístupu domů, ačkoliv včera tu ležela na zemi, čumákem ke dveřím a střídavě předstírala, že má domácí vězení a vůbec tu se mnou nechce být, a podávala pacinku či se tulila, jako že je největší plyšák na světě. 

So 23. 4. 

V noci se mi zdálo, že jsem si zapomněla vzít antibiotika a že jsem se vzbudila, až když svítalo. Probudila jsem se, venku byla tma a já si nebyla jistá, jestli jsem je o půlnoci měla a zaspala to, nebo ne. Každopádně mi připadalo, že už jsem celkem vyspaná a že od půl desáté do půlnoci bych si tak neodpočinula, zvlášť když jsem nemohla usnout. Koukla jsem se na budík a na prášky. Jasně, fakt jsem si nevzala! Byly čtyři hodiny ráno, což jsem si tak i nějak tipla, protože venku zpívali ptáci, i když jsem myslela, že začínají až v pět s rozbřeskem. 

Problém s budíkem spočíval v tom, že jsem si ho chtěla nastavit na 24:00, což můj mobil neumožňuje. Končí 23:59. Zpětně mě napadlo, že jsem si měla raději nastavit tento čas, protože u 00:00 není úplně jasné, o kterém dni se mluví. 

Všimla jsem si, že mi ještě v noci přišly dvě sms. Přemítala jsem, od koho asi jsou, ale nepodívala jsem se. Došlo mi to až ráno. Výsledky PCR testu! Jsem negativní. Jupí. Nebo ne?

Tak proč nemám čich, i když nemám plný nos?

Původně jsem si myslela, že už je mi dost dobře a mohla bych trénovat angličtinu, ale nějak jsem z toho byla brzy unavená a přešlá. Možná mě i nakrknul celý ten koncept „všechno je skvělý, pojďte k nám, jsme nejlepší“, prostě takový to marketingový bla bla bla tlačený ze všech stran. To už mám radši Broňu. I když je to takový bláznivý podivín, aspoň se netváří jako kdovíjaký machírek, co ví naprosto přesně, jak se učit, protože si tou zkušeností přece prošel. A ví, jaký chyby dělá 95 % z nás (asi udělal fakt velký výzkum, že má tak velký procento a ještě si tím je jistej).

Ne 24. 4. 

Dokoukala jsem film Císařův pekař (**), který mě taky moc nenadchl, protože je to fakt dost propaganda a rozčiluje mě, že císař se bojí své milenky, která má vesměs pravdu a nic nerozumného po něm nechce. Pekař, který má být asi vzorem pro všechny lidi, je spíš takový břichatý chytrolín. Slibuje kdeco a pak to náhodou vyjde a golem, který bere energii jen tak z ničeho, jim připoutaný slouží k pečení chleba. Prostě taková ptákovina. A první film Pekařův císař(**) taky nebyl o nic lepší. No, ale k tomu háčkování to jako kulisa ještě šlo. Spíš je fajn, že je to celkem pěkně natočené.

Při koukání jsem doháčkovala první část obou čtverců (tmavě modrého a cihlového) na Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys. Teď už se budu moci pustit do těch šedivých trojúhelníků nad každou stranou. To bude strašná spotřeba! Ještě jsem si přibrala z loňska rozdělaný zelený a fialový čtverec. Takže mě čeká 12 trojúhelníků. Super! (Ironicky samozřejmě.) Sice je to zábava, ale vadí mi, že se pořád musím dívat na návod. Nebo tedy háčkovat několikrát tu stejnou řadu na různých čtvercích za použití hned několika klubíček.

Celý den prší a pes chce domů. Jenže má mokré a špinavé tlapky a zbytek těla taky.

Předchozí díly seriálu o tom, jak jsem byla nemocná najdete zde: Asi budu nemocná, Válím se doma díl první, následující pak tady: díl třetí. 

Válím se doma (1)

Předchozí díl deníkového záznamu Asi budu nemocná najdete po kliknutí.

Čt 21. 4., ztráta čichu

Ráno jsem si uvědomila, že necítím. Nejdřív vůbec nic, později jen malinko z toho, jak jsou různé věci aromatické. Napsala jsem doktorovi a objednala se na zítra na PCR test na Covid. Do výsledku testu mám zůstat v karanténě. Haha, vždyť jsem na antibiotikách, neschopence a bez vycházek. Jak víc v karanténě můžu být?

Začala jsem přemýšlet, co bych mohla dělat, kdyby mi bylo dobře a nechtěla bych přímo pracovat. Jsem na neschopence, tak bych vlastně neměla, ne? Navíc bych si tím nerada přitížila. Když toho má člověk moc a zařizování z domova tomu docela nahrává, není to zrovna odpočinkový stav.

Zrovna tak jsem ale musela přehodnotit některé své aktivity, třeba šití nebo pletení na stroji není moc vhodné, protože bych u toho neseděla nebo neležela. Sice nevím, proč se nutně musí odpočívat v této poloze, ale pro jistotu ji preferuji.

Nakonec jsem dala dohromady 44 nápadů toho, jak využít čas a nebýt nešťastná z toho, že nemůžu ven. Pár jich uvádím:

• Udělat zálohu věcí v počítači. A předtím tam uklidit v souborech.
• Zredukovat (vypít) svoje gigantické množství čajů.
• Poslouchat nějaké zajímavé audio/videokurzy, třeba i ten o šití bot, nebo ten o psaní od René Nekudy.
• Projít různé papíry v krabicích a vytřídit je.
• Koukat na filmy, které mám uložené v počítači, nebo na youtubu v Přehrát později.
• Poslouchat hudbu.
• Přečíst nějakou půjčenou beletrii, kterou bych ideálně mohla zařadit do Čtenářské výzvy 2022, například Pařížskou švadlenu.
• Přečíst knihu Život, na který metr nestačí a pak ji vrátit kolegyni.
• Přečíst nějaké naučné knihy např. o šití (Nekonečný střih), nebo o permakulturní zahradě.
• Mohla bych dopsat blog a taky deník v počítači.
• Co takhle pokročit s těmi čtverci na tu velkou deku? 21. 4. je ideální den k nahození dalších dvou čtverců. Nebo bych mohla každý den nahodit jeden? Aby mi víc přibývaly dny, kdy jsem něco nahodila? Ale to mi přijde podlé a nudné.
• Plést složité vzory, např. Stephenův šátek Texture Time (říkám mu Winter is coming) nebo Alhambra memories, nebo ten šátek Flying Foxtail Wrap či Doodlera (oba též od Stephena Westa).
• Plést březnové ponožky pro SKA: Gladys – Stihla bych je do konce dubna?
• Plést dubnové ponožky pro SKA: Hot Gloves – Stačí je stihnout do konce května, ale bylo by fajn mít je už do konce dubna a v květnu plést ty květnové, takový byl i můj původní záměr.
• Plést svetry Andrey Mowray: Daydreamer.
• Naučit se kreslit manga podle příručky, nebo ty kočky místo vlasů.
• Ozvat se přátelům: telefonicky či mailem… 
• Prostudovat knihy o time managementu – příprava na moje školení na konci května, např. Bullet journal pěkně celý znovu od začátku, nebo Petr Ludwig: Konec prokrastinace.
• Broňova videa k angličtině.
• Vybrat fotky na vyvolání do prvního alba i do svatebního.

Pá 22. 4., PCR test a pohádka pro dobrou náladu

Vstávám opět po deváté, přičemž jsem si v šest vzala prášek díky budíku. Ještě že jich i v mém tlačítkovém telefonu jde nastavit rovnou pět! Čas mi ubýhá úplně jinak než jindy. Chvílemi hrozně rychle a někdy se celkem příjemně vleče. Jindy se pro změnu vleče dost nepříjemně.

Zase se mi zhoršila rýma, tak jsem si začala lít do nosu sůl z konvičky, která je k tomu určená. Nevím, jestli to pomůže, ale aspoň chvíli po tom se mi líp smrká. 

I když si myslím, že jsem se vrátila k normálu, protože mám chuť na snídani (včera jsem nejedla vůbec, až večeři), ukáže se, že nesním ani kousek mazance, natož pak jogurt s marmeládou, který jsem si připravila. Nevadí, dojím to k obědu!

Pustím si Alenku v říši divů a háčkuju deku Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys (můžete mrknout na článek Cihlový a tmavě modrý čtverec na Tvorbě). Rovnou dva čtverce najednou, abych pořád tolik nemusela sledovat návod. Je to užitečné. Myslím, že to šetří čas. Jednou se kouknete, jak se to dělá a pak to zopakujete hned na dvou čtvercích. Horší to bude s těmi trojúhelníky, které se pak přiháčkovávají ke každé straně čtverce. Ty nemůžu dělat najednou, protože bych potřebovala mít rozdělaných osm šedých klubíček zároveň. :-( 

Zarezervovala jsem si PCR test na čtvrtou hodinu odpoledne, aby mě tam manžel mohl hodit. Nevýhoda toho, když nebydlíte v Praze a nemůžete se samostatně snadno pohybovat metrem nebo tramvají a taky když nemáte vlastní auto. Pomalý týpek ve stánku na odběry mi připomínal bývalého přítele, což mě už samo o sobě moc nepotěšilo. Tempo mi bylo celkem jedno, nikam jsem nespěchala. Ale namíchlo mě, že jsem z jeho řeči vyrozuměla, že mi PCR test hodil na pojišťovnu, protože to neuměl správně zakliknout v počítači, i když jsem měla žádanku od lékaře. Ani mi nejde o to, že mi pojišťovna zaplatí jen jeden test v měsíci, do konce dubna už asi další potřebovat pravděpodobně nebudu, ale spíš to, že mi vlastně přímo neřekl, že to udělal. A navíc je to trochu jako kdyby lékař v počítači zaklikl operaci ledviny místo oka, protože to se mu zrovna zakliknout nedařilo. 

P. S.: Málem bych zapomněla na tu pohádku! Dokoukávali jsme Fantastická zvířata a kde je najít (****). Byla výborná a já se opravdu bavila. Legrace i dobrodružství, ideální film, který mě úplně pohltil. I na ČSFD má 73 %, tak to se zase jednou shodneme. Další díly seriálu o tom, jak jsem byla nemocná najdete zde: Válím se doma díl druhý, třetí. 

Kde brát recepty?

Vaříte z hlavy? Co dům dal? Nebo vycházíte z receptů? A jaký je váš postup? Vymyslíte si (tý)den předem jídelníček, pak podle toho nakoupíte a navaříte? Nebo vás baví listovat rozličnými kuchařkami a vybírat, co uděláte v neděli k obědu? Nebo máte svoji vlastní (sestavenou) kuchařku?

Já to mám tak porůznu. Většinou vařím, co dům dal a to mě nebaví. S výjimkou případů, kdy si vyhledám nový recept k vyzkoušení. To jsem třeba našla rajčatovou polévku, do které jsem se úplně zamilovala, takže jakmile se mi doma objeví rajčata, už si říkám, že bude polévka od Florentýny (recept zde). Celkově jsem poslední dobou dost na polévky. Zajímalo by mě, jestli opravdu poskytují nějakou extra přidanou hodnotu, nebo spíš jen člověka zaplácnou a nesní tolik druhého (dražšího) jídla.

Občas v obchodě potkám nějakou kuriozitu, koupím ji a pak vymýšlím, co s ní udělám. Někdy se mi doma vyskytne náhodou: od kamarádky jsem dostala kokosovou mouku (a musím říct, že v kynuté buchtě spíš zanikla, takže najdu jiný recept, který by dal vyniknout její chuti a vůni), a po porážce beránka (tímto oznamuji, že se naše stádo letos zmenšilo o první kus) jsem mimo jiné dostala skopová varlata a žebra. (Spravedlivě se dělíme s tchyní. Občas je to spíš výhodnější pro nás, protože pošleme maso a dostaneme hotové jídlo.)

Listování v papírových kuchařkách mě baví. Hlavně kvůli krásně nafoceným jídlům. Občas tam něco vykoukám, nakoupím suroviny a pak to uvařím. 

Kde hledáte recepty? Máte nějaké svoje uspořádané? Vytištěné, nebo elektronicky?

Můj nejoblíbenější zdroj je Apetit online. Časopis, jehož mám i několik dílů v papírové podobě a ráda se v nich prohrabuji a vybírám si, co bych mohla příště uvařit či upéct. Mám ráda, že mi dílka podle těchto receptů obvykle dobře vychází. Na rozdíl třeba od lákavých receptů v časopise Albert, kde mi často nevyšla ani doba pečení, ani výsledná textura těsta. Miluju například dýňovou polévku s vanilkou, 

Dobrý dojem na mě svými články udělala Jana Florentýna Zatloukalová, autorka Kuchařky pro dceru (vyšlo i jako kniha). Připadá mi, že má takový lidský přístup, počítající s tím, že nemáme rádi zbytky, zároveň ale chce nabízet jídlo prvotřídní kvality. Tedy ne pudink z pytlíku, jak nás naučil komunismus. Já si ho sice dělám, ale přijde mi fajn vědět, jak to má být správně. Ráda bych si zkusila třeba týden jejího vaření zde.

Občas kouknu na kitchenette. Blogerka Markéta Pavleje (Šimrová) zde má úžasné fotky připravovaných jídel.

Dřív jsem myslela i na Ditu P., ale nějak jsem k ní nezískala sympatie, i když teď mi udělala radost receptem na palačinky s citronem. Když o nich mluvil Ivánek (skorotchán), mysleli jsme si, že si vymýšlí, protože je srandista, i když je velký gurmán a znalec nejrůznějších delikates či úchylností, především z jeho milované Francie.

Ačkoliv jsem podle něj nejspíš ještě nic nedělala, pan Cuketka na mě taky všude možně kouká. 

Známá je taky maškrtnica, Juliana Fischerová. Ráda bych vyzkoušela kokosové crinkles, pistáciové rohlíčky a švédský chléb Limpa.

Občas nabízejí své recepty různí prodejci potravin, nebo koření, např. Koření od Antonína, Sonnentor (bylinky, koření a čaje), takže najdete využití na to, co u nich zakoupíte. 

Nejedu podle žádných youtuberů, nebo influencerů, protože ve mně samozvaní odborníci nebudí moc respektu. Ale zároveň se nějakým pokusům nebráním. Třeba Kuchařku ze Svatojánu Evy Francové plánuji vyzkoušet už několik let.

Z domácích kuchařek, kromě typicky českých „směsných“, tedy s recepty na vše možné, vlastním jednu věnovanou těstovinám a jednu nějakým překvapivým úchylnostem (koupeno kdysi v levných knihách). Kuchařku podle pěti elementů vycházející z principů tradiční čínské medicíny, která podle Klubu skeptiků Sisyfos neexistuje (viz článek zde) mám z doby, kdy jsem se domnívala, že by to mohla být lepší alternativa k našemu zdravotnictví, které nás cpe bílýma, růžovými a nevím jakýma syntetickýma pilulkama. A pak ještě jednu o syrové stravě, kterou jsem pořídila pro kámošku veganku v době, kdy mi ještě nebylo jasné, že to není to samé.

Asi budu nemocná

St 20. 4. 2022, přiznání si skutečnosti

I když se mi nechce, musím si přiznat, že mi není dobře a potřebuji neschopenku, protože nedokážu pracovat ani z domova. Včera jsem se o to pokoušela a dneska už chci moct jenom spát a odpočívat. Jsem stráááášně utahaná. I zvednout ruku dá hroznou práci. Poprosím manžela, jestli by mě vzal k doktorovi. Jenže jsem se špatně podívala a dopoledne je tam jenom sestra. Naštěstí mi i ona může vystavit neschopenku. 

Taky mi zašťourá v krku, v nose a píchne mě do prstu. Mám zvýšené CRP (hodnota 1,19), což nevím co je, pokud se nejedná o projekt ministerstva např. proti plagiátorství, na kterém jsem se podílela, taky mám vyšší hladinu něčeho dalšího (hodnota 1,6), což naznačuje streptokoka (hodnota má být 1), a doktor musí posoudit, jestli je to na antibiotika. Antigenní test na Covid mám negativní.

Cestou domů je mi nepopsatelně zle. Hlavně tak nějak slabo. Ani ne na zvracení, spíš možná trochu na omdlení. Cítím se hrozně slabá. Ale šíleně slabá. Což mě aspoň utvrzuje v tom, že nejsem blázen, když jdu k doktorovi jen s rýmou, protože nic dalšího pozorovatelného mi není a manžel mi říká, že vypadám normálně. Já mám pocit, že vypadám jako zombii a že ruce za chvíli potáhnu po zemi, jak je náročné chodit a cokoliv dělat. A úplně nejhorší je myslet. Tak jsem to měla i za Covidu. Když jsem se snažila nějak soustředit, nebo duchaplně odpovídat na nějaké složitější otázky, bolela mě z toho hlava a dělalo se mi nevolno.

Celý den jsem polehávala a zdálo se mi, že už snad ani nemám teplotu. I předtím skoro nestála za řeč, maximum, na které se vyšplhala, bylo asi 37,1°C. Pořád jsem odpočívala a odpočívala a odpočívala – nedalo se koukat na film, číst, ani nic jiného – až jsem nakonec usnula. A zrovna v době, kdy už by se hodilo pomalu se připravovat k doktorovi. Sestra mě totiž objednala na 15:45. A já se vzbudila v 16. To byla najednou panika. Div, že jsem nejela rovnou v pyžamu! 

Naštěstí jim to nevadilo, nikdo další tam nebyl. Doktor se mě ptal na příznaky, poslechl si mě (jo, na průduškách mám čisto, jupí!), pak se podíval na ty testy a napsal mi antibiotika Ospen (penicilin). Prý to mám tak do 4. 5. minimálně. Jen jsem zkusila nadhodit, jestli to nemůže být dřív lepší, protože máme zamluvený zájezd do prvního. Řekl, že to je na mně, jestli pojedu, ale on by to nedělal, pokud si nechci přivodit nějaké komplikace a potíže. 

A tak jsem hned další den ráno zájezd do Bretaně, na který už jsem se měsíc těšila, zrušila. A do deníku si napsala: „Ráno jsem brečela. To je tak asi jediný, co můžu se současnou situací dělat!“

***

Ukázalo se, že nemocná fakt jsem, takže z toho nakonec vznikly články Válím se doma první, druhý, třetí. Dostanete se na ně po kliknutí.

Pes nám dělá příkop kolem domu

Možná jsem ještě nestihla zmínit, že už nepoužíváme žumpu. Vesnice rozhodla o modernizaci, takže se odpad z toalety a kuchyně odvádí do bioplynky, kde se dále zpracovává. Připojit se nám bylo nakázáno obcí do určitého data. Samozřejmě se nám to nelíbilo, protože jsme měli pocit, že by nám do toho nikdo neměl mluvit. Kdo by taky chtěl být závislý na nějakém podnikatelském subjektu? 

Ale pak jsme usoudili, že kromě toho otravného hrabání na dvoře, to bude vcelku pohodlné: můžeme produkovat odpadu, kolik je libo. Tak jako ostatní lidi. Někdy mi to přijde škoda. Jak bych přála žumpu té své kolegyni (ne, že bych ji neměla ráda), která pere utěrky po každém použití a utírá s nimi i stůl, skříň, případně zem, když na ni něco kápne. Nulový smysl pro ekologii by takové plýtvaly naučil. Někdy by stačilo i zdražení vody, ale není to jenom o tom. Je to o celkovém způsobu myšlení.

Připojením na centrální odpad nám tedy vznikly starosti s hloubením kanalizace a trubky v domě. Naštěstí jsme to měli komu svěřit, i když samozřejmě za úplatu. Ovšem díru do sklepa, kterou dělníci udělali, jsme si už museli zazdít sami. Manžel to udělal asi tak někdy před měsícem, když konečně přestalo mrznout, aby mu malta ztuhla. Byla to pořádná dřina. 

O zahrabání se víceméně postaral pes, který z nepochopitelného důvodu prodlužuje díru kolem domu směrem doprava.

Tohle je zase na jiném místě