Slovenský skandál

Celým světem hýbe slovenský skandál s výbušninou. Ani já tedy nechci zůstat pozadu a pro ty, co jen matně tuší, o co šlo, doporučuju senzační video na stránkách idnes, při kterém si trochu zlepšíte náladu (pokud nejste patriotičtí Slováci).

Písek a fantazie

Taky jste si jako malí hráli s pískem? Stavěli bábovičky, hrady a všechno možné? Našla jsem něco, co stojí za to vidět, i když vám to zabere osm a půl minuty drahocenného času. :-)

Stačí kliknout zde a přesunete se na spřátelený bloček.

Alkohol od Ježíška?

Taky jste k Vánocům dostali chlast? Nic proti, ale přijde mi to jako dost trapnej dárek. Takovej ten, když už nevíte, co jinýho. Kolik kreativity se ukrývá za nákupem flašky? A jak moc se dotyčný snažil udělat vám radost? Alkoholici prominou, pro ty je flaška jistě nejlepší dárek, ale pro ostatní… Už jenom, když ji vidíte pod stromečkem, není pro vás žádné překvapení její rozbalení. Je totiž celkem obtížné zabalit láhev tak, aby každému na první pohled nebylo jasné, co dárek ukrývá. Ale já tu teď nechci jen moralizovat, i když to tak nejspíš vypadá.

Chci pochválit jeden fakt skvělý dárek od nejlepší kámošky. A co že to bylo? Jojo, chlast. Teda jestli se tomu tak dá ještě říkat. Moje spřízněná duše není ten typ člověka, který by přišel do obchodu a řekl si: „Jo, tohle by šlo, tak to koupím a pak to někomu dám.“ Její dárky mají duši, jsou dělány s láskou zpravidla „ušity“ obdarovanému na míru. Kdo pozorně čte, nejspíš už zbystřil. Jojo, není to žádná chyba, dostala jsem podomácku vyrobený likér a navíc s vlastnoručně ozdobenou lahví. Tomu říkám dárek jak se patří.
Konkrétně šlo o kokosový likér vzdáleně připomínající Malibu. Láhev je ozdobená modrým lýkem a badyánem, díky němuž nádherně voní. Pochopitelně to celé bylo zabaleno v modré dárkové taštičce.

Jaké dárky mě ještě potěšily? No v podstatě všechny. Některé více, jiné méně, ale já nejsem z těch, co by si na nějaký dárek stěžovali. Prostě je to dárek a hotovo. Když mi tím ten druhý chtěl udělat radost, budu nadšená i z motorové pily nebo krému proti vráskám. Jediný, co fakt nemám ráda, je, když mi někdo dává dárek jen proto, že já mu ho dala taky. Takový člověk ho nevybírá s láskou, nechce mi udělat radost, spíš mu jde o to, aby mi teda taky něco dal. Myslí si, že musí. To nevím proč, na tohle já nehraju! Dárky se dávaj, protože chceme udělat radost, ne proto že musíme. Já teda dávám dárky skoro všem, co znám, protože mě to baví a ráda dělám někomu radost, ale neočekávám, že každý obdarovaný mi to „vrátí“. Pro to, to nedělám.

TOP 10 letošních dárků:
1. samolepící album
2. fialovej chlupatej zavazovací svetřík
3. aromalampička
4. ukládací koš – Santa
5. čajíky (čistej Pu-erh a Klášterní tajemství + jakýsi ještě neochutnaný zelený)
6. malé stříbrné náušničky
7. kokosový likér
8. Aloe vera
9. vánoční štola
10. minutka

PF 2010

Sudoku vřele doporučuji

Miluju sudoku! Je to fantastická zábava. Úžasně to trénuje logiku a toufám si rříct, že výsledky jsou vidět hned!

Jak se zlepšit v logickém myšlení? Mít rychlý §úsudek? Dedukovat? Hrajte si. Luštěte sudoku. Zvládne to každý, protože existuje spousta úrovní. Sehnat se dá velice snadno a jen za pár šupů. Zlepšujete se relativně rychle. Není to nijak náročné, když budete zvedat obtížnost postupně, výsledky se dostaví velice brzy. Samozřejmě záleží na tom, co jinak děláte. Nejlépe se zlepšení projeví u lidí, kteří v běžném životě používají logiku především v souvislosti s čísly, ale já na sobě pozoruju zlepšení i v oblasti šachů.

Člověk luštící sudoku se naučí na věci dívat z různých pohledů. Sudoku se neluští jen po řádcích, ale budete mnohem úspěšnější, když budete sledovat i sloupce a buňky 3 x 3. Taky je vhodné koukat, kde je nejvíce čísel „nahusto“, protože tam se budou snáze doplňovat další. a nebo celkově obhlédnout, které číslo je nejvíckrát všude zobrazeno.

Zkuste si vyluštit alespoň tři a hned uvidíte, jestli vás to chytne nebo ne. Nezapomeňte a ten pocit uspokojení, když se věc podaří a vy na konci zjistíte, že vám tam všechno padne.

Jedno doporučení: když vám to nevyjde, je většinou lepší zkusit to znovu celé, než někde hledat chybu.

Ještě jedna rada na závěr: Mně pomáhá, když si na volnou plochu vedle řádků a sloupců píši čísla, která v nich mohou být a postupně je škrtám, když je tam doplním. Ideální je psát ta, která ve vedlejších být nemohou a ne tam napsat úplně všechno.

Vánoce jsou tady

Vánoce sou tady, Vánoce sou tady… Jak poznám, že jsou tu ty pravé Vánoce? Napadne sníh! Není nic krásnějšího, ne se ráno vzbudit a zjistit, že venku napadla trocha sněhu a vše je tak krásně bílé. Jako pocukrované. Ještě trochu sněží. Vypadá to nádherně!

Miluju Vánoce. Během nich se dávaj dárečky. Zbožňuju to. Vánoce jsou nejkrásnějším obdobím v roce.

Na plotně voní purpura, dveře, výlohy, prostě vše je ozdobené zelenými větvičkami, všude jsou svíčky. A nebe dál cukruje. Lidi jsou na sebe hodnější. Peče se cukroví, máme se rádi!

Láska na první pohled

Včera jsem chvilku měla čas, tak jsem se toulala po městě a přemýšlela o dárkách na Vánoce, bohužel jsem se nedostala k ničemu jinému než jen k tomu přemýšlení.

Navštívila jsem své oblíbené obchůdky – papírnictví a knihkupectví, v tom jsem uviděla parádní věc. Zvířátka-plyšáčky do mikrovlnky od firmy Albi. Bylo u něj napsané harmony collection, což nejspíš není ani trochu lživé, protože ty krásné chlupaté měkkoučké potvůrky jsou plněné lněnými semínky a levandulí. Dají se dát na chvíli do mikrovlnky a ony pak hřejí asi dvě hodiny.

To jako kdyby Ježíšek už fakt nevěděl:-).

Jo a ještě jsem takové podobné viděla i ve Sparkys, to jsou asi ti samí, a pak na vánočních trzích na Svoboďáku:-).

Moje první kombucha

Myslím, že jsem se tu ještě nezmiňovala, že jsem od jedné spolužačky dostala houbu kombuchu. Pochopitelně jsem byla zvědavá, jak se mi podaří můj první nápoj. Sice jsem si něco málo našla na netu a taky jsem něco o pěstování věděla od té kámošky, ale stejně. Člověk nikdy neví. Navíc jsem si nic moc nenastudovala, prostě jsem jen tak letmo přečetla, že ta houba by neměla být "nohama" nahoru, mělo by se s ní zacházet velmi hezky = žádnej kov, chemie a raději ani jar, takže sklýnku pořádně vypláchnout. A taky má ráda teplo, takže jsem ji postavila k topení. No a výsledek?

To ještě nevím. Jdu ochutnat...

Mám ji přesně týden a chutná tak, jak jsem četla, že by měla jen po pár dnech - jako šumivé víno. Je mírně nasládlá, ale už ne tak otravně jako dříve, když jsem ji ochutnala asi po čtyřech dnech. Dneska je to teda fakt celých semd. Asi to bude tím, že jsem ji zpočátku neměla u toho topení a ona by měla pro svou práci potřebovat teplotu kolem 27°C, no a to asi normálně v pokoji nemáme.:-)

Ale přiznávám, že takhle je to fakt dobré a jsem se svým výsledkem více než spokojená.

Miluju Vánoce v Brně

Asi jste si všimli, jak se výlohy obchodů a ulice všech možných měst plní nejrůznější vánoční výzdobou. Ano, je to tak, Vánoce se už opravdu kvapem blíží. Vždyť už máme třetí adventní týden. Ještě jeden a pak se budou nadělovat dárečky!

Do konce tohoto týdne v Brně probíhají na výstavišti vánoční trhy. Miluju je! Mají kouzelnou atmosféru! Rozhodně tam nejsou kupy lidí, které by se všude tlačily, dýchaly vám za krk a vy jste se k žádnému stánku nedostali blíž než na dva metry. Nebo aspoň ne dneska odpoledne.

Fakt je, že jsem kvůli škole moc nestíhala... a ještě pořád nestíhám, takže jsem se dostala na trhy až později odpoledne, tipuji tak kolem čtvrté, ale stejně. Pokud vím, bývá to tam obvykle takové.

Navíc jsem šla s jedním moc fajn člověkem, kterému nevadí, když se zastavím, u čeho se mi zachce, klidně u každého druhého stánku, což jsem zpočátku taky skoro dělala. Svůj podíl na tom pochopitelně měli prodávající, kteří už si zvykli zákazníky „odchytávat“, i když jdou kolem a zjevně nemají zájem nahlédnout, co se tam či onde prodává.

Nejschopnějším „odchytávačem“ byl jeden chlapík s „olejem“ ylang-ylang. Nevím přesně, jak se to jmenovalo a psalo, no prostě to hodně silně vonělo mátou a prý to byla čistá silice. Zeptal se, jestli chceme trochu kápnout na ruku. No proč ne?

Asi už vás někdy někdo zastavil s vůní, kterou vám potřel zápěstí, a tak jsem něco podobného taky očekávala. Ale on nám to nakapal do dlaně a řekl, ať jdeme s ním ke stánku. V duchu jsem mu schválila taktiku. Kdo by taky odcházel někam pryč s rukou plnou „oleje“.

Tak jsme s ním šly ke stánku a tam se dozvěděli spoustu zajímavých informací. Pán nám poradil vetřít si tu věc do zátylku a my opravdu brzy ucítily příjemný chladivý pocit. Nálada se nám teda nijak výrazně nezlepšila, jak nám sliboval, ale to zřejmě bylo tím, že už byla velmi dobrá.

Příjemné pro mě bylo zjištění, že ta věc nakonec opravdu nebyla mastná, což bylo fajn vzhledem k tomu, že jsem si to kápla na kalhoty. Ale nechtěla jsem tu psát jen o týpkovi, kterej sice umí používat nejrůznější marketingové „triky“, ale když my jsme neměli tolik peněz a ani zájem, stejně nepochodil.

U jednoho stánku mě zaujala paní s kloboučky. Řekla jsem jí, že mi různé čepičky neslušej a pak jsem tam strávila asi deset minut, během kterých jsem si vyzkoušela přibližně deset čepiček a nakonec musela uznat, že to se mnou není tak zlé. Ale dvě stovky na mě byly i tak dost. I když moc dobře vím, že každá je jiná, jsou ručně dělané a taky trochu tuším cenu přízí. (Tu paní si pamatuji už z loňska, tehdy jsem se do jedné čepičky se zobáčkem vpředu hrozně moc zakoukala... škoda, že jsem si ji tenkrát nekoupila!).

Tradičně jsem si koupila nějaký ten šperk... mají tam takovej ten úžasnej hrabák – bižuterie za 30 Kč. Takový ty věci, který normálně v obchodech stojej nejmíň stovku.

Ale co mi udělalo největší radost, byla čokoláda. Vloni jsem si tam totiž s přáteli dala horkou čokoládu (krém) s ovocem a letos jsem se těšila, že si ji tam dám zase. Sice jsem ji už během roku někde měla, ale ta rozhodně nebyla tak dobrá. Ale když jsme konečně objevili stánek s čokoládou, zjistila jsem, že už zavíraj. Nebylo se až tak čemu divit, když nás chlapík s ylang-ylang tak dlouho zdržel. Bylo mi to líto, protože jsem se opravdu těšila. Když jsem si teda říkala, že budu muset rok počkat, paní se rozhodla, že nám ji ještě udělá, takže jsem si nakonec přece jen pošmákla. Jasně, můžete si říct, že jí šlo o kšeft, ale já si spíš myslím, že na Vánoce jsou na sebe lidi přece jen hodnější. Aspoň mně to tak teď připadá.

Milý Ježíšku

Už pár let se snažím před každými Vánoci napsat Ježíškovi, co by se mi asi tak líbilo od něho dostat. No, letos je to docela bída, protože pořád myslím na tisíc nejrůznějších věcí, ale něco málo jsem dala dohromady díky seznamu, kterej postupně rozšiřuju celej rok.

Takže, co bych si chtěla jednou pořídit (něco mi Ježíšek nadělit nemůže, pochopitelně):

• plyšovej polštářek – zvířátko – zapínací,
• nějaký kvalitní čaj, např. Keemun Mao Feng, (těch nikdy není dost)
• plechovku na čaj (taky jich nikdy není dost),
• zhong,
• vlastnoručně vyrobenou čajovou soupravu,
• malý stříbrný náušničky,
• jablečňák,
• květinu Aloe,
• oříšky v medu,
• portské (to si chci nadělit, jestli udělám inženýrské státnice),
• černý tílko (pro chladná období roku, aby mi netáhlo na záda),
• předplatné Praktické moderní ženy nebo Diany (= háčkovací časopis) nebo něco jiného kreativního, co mě překvapí. Překvapení bývaj nejlepší.

Hlavně ne něco na vystavení, protože takových věcí už mám doma plno. A jen na ozdobu.

Tak a to je asi vše...

S čím nepřijde Oriflame?

Dobu mezi učením si zpestřuji prohlídkou katalogu od Oriflame. V záhlaví mají jazykolamy, tak si zkouším, co se mi podaří říct a co už ne a ani moc nevnímám zboží, které nabízí… Jako budoucí manažerku mě hned napadne, že to je špatně udělanej katalog, když něco, co by ho mělo ozvláštnit, vás odlákává od zboží, o které by v něm mělo jít především.

Jsem zvědavá, co nám nabízí za „úžasné“ ceny a tak se zase začnu (vědomě) věnovat výrobkům. A na co nenarazím? To se vsadím, o co chcete, že byste to neuhodli, pokud si nebudete prohlížet stejný katalog a nezůstanete na to koukat stejně jako já s otevřenou pusou.

Ano, všimla jsem si, že doba smradlavých, neoholených a špinavých mužů už je dávno pryč a jsem tomu ráda, ale zpevňující gel na břicho pro muže?

Je losos ryba?

Včera mě tak trochu honila mlsná a na privátě jsem neměla nic k večeři. Tak jsem navštívila Tesco a mimo jiné si zakoupila uzeného lososa.

Většinou si čtu informace na obalech právě koupeného jídla, a tak jsem se dozvěděla velmi zajímavou věc:

"Informace pro alergiky
Výrobek obsahuje ryby."

Jak rychle píšete?

Dneska jsem si tak bloudila po netu a našla jsem stránku, na které můžu vyzkoušet, jak rychle píšu. Výsledek mě uspokojil. Běžně jsem vždy mívala tak max. 200 úhozů za minutu (samozřejmě počítáno z desetiminutovky, protože jinak je to zkreslující, že?).

No a teď když netrénuju, hned na první pokus se dozvím, že mám 399 úhozů za minutu (71 bezchybných slov a jedno chybné), v druhém 397 úhozů za minutu (66/1) a ve třetím (tím se "chlubím", abych vám stránku ukázala) 452 úhozů za minutu (78 bezchybných slov a 0 chybných). Ale co... mistrině světa má prý za minutu 2000 úhozů. To mám ještě co dohánět, navíc minutovky jsou opravdu zkreslující, ale jen tak ze srandy si to zkuste a třeba písněte, jak vám to šlo.

78 slov

Speed test

Den Země

Jak jste si mohli v minulém článku všimnout, tohle téma jsem jen nakousla (dnešní výlet) a nedokončila. Připadalo mi totiž, že jsem se až moc zapovídala o něčem jiném, tak jsem do toho nechtěla zaplétat, co jsem dnes prožila.

Byl to fascinující výlet, i když to bylo jen kousek, jak se říká - za humna. Na hradě Špilberku se letos výjimečně konal Den Země (obvykle býval na hradě Veveří). Co to je, si můžete přečíst na Wikipedii a jinde na internetu (doporučuji), řekla bych, že informace jsou dosti podrobné.

Popravdě řečeno jsem si také chtěla zjistit, o co přesně jde, ale nějak jsem se k tomu nedostala včas, jak je u mě běžné. Ale to nevadí, myslím, že jsem to pochopila i bez toho. Můj vlastní výklad Dne Země: je to slavnost, na které se děti vydovádí. Různé společnosti, firmy, organizace apod. se představí veřejnosti (Brontosaurus, Duha...) a vy se můžete dozvědět o přírodě, šetrnějším přístupu k životu na ní, cyklostezkách, zvířatech, fair trade obchodě, biopotravinách, pobavit se s milýma a zajímavýma lidma, vyzkoušet neznámé pochutiny, koupit si suvenýrý a ručně vyráběné výrobky, shlédnout divadlo, poslechnout si kapelu... prostě strávit den jinak, než je u vás obvyklé. (Na tomto místě bych ráda podotkla, že právě takové dny obohacují náš život a činí ho zajímavým.)

Líbil se mi hned pán u vrat. Říkal nám, co kde najdeme a kam se máme vydat nejdřív. Dle jeho doporučení jsem si nejprve obešla hrad a pak se vydala na nádvoří. Při obcházení hradu jsem si všimla, že je tato akce zaměřena především pro rodiče s dětmi. Knihkupectví Barvič a Novotný ukazovalo různé knihy a stejně jako u dalších stánků bylo možno hrát nějaké hry nebo si něco vyzkoušet. V této části jsem se všemu vyhla, protože to bylo opravdu pro děti a nikdo z organizátorů mi stejně nevěnoval pozornost. V knihách se hledaly informace o zvířátkách, kreslilo se, kde přibližně žijí, stavěly se domečky a stromky, kreslila se silnice, která nebude křižovat cesty zvířátkům (to bych si bývala ráda zkusila, vypadalo to vcelku složitě), stoupalo se rukama a nohama na různá barevná kola, plastoví broučci se lovili z bažiny a dala se zahrát hra, na jejíž přesný název si nevzpomenu (asi plyškvorkiáda).

Na delší dobu jsem se zastavila u stánku s jídlem: jasmínová rýže, bramborovo paprikový špíz v těstíčku, těstoviny, tři druhy sladkých kuliček a nevím co ještě. Kuličkám jsem neodolala, všechny byly výborné, jak cookies (to byly jen půlkuličky), tak kokosové a nejvíc ty třetí, ty jsem si koupila hned dvě, i když jedna stála 15 Kč. Ptala jsem se milé paní prodavačky (to na takovýchle akcích bývají všechny) z čeho to je vyrobené, myslím že z datlí, fíků... no prostě toho vyjmenovala fůru. Jenom mě mrzí, že si nepamatuju, jak se to jmenovalo (něco jako luglu). Ještě jsem si tam koupila Čidvu (paprikovou indickou pochoutku), což je podle obsahu,směs oříšků a semínek, s kurkumou a paprikou. K mému překvapení je ve směsi i skořice.

Další stánky si v přesném pořadí nepamatuji. Ochutnala jsem fairtradeový čaj, různé druhy chlebíčků s pomazánkami, na něž jsem si vzala recepty, podívala se na pár letáčků a pak si vyzkoušela takovou pomůcku pro děti - myslím, že se to jmenovalo chytrý provázek. To máte několik kartiček a na každé je vždy nějaké téma, např. vývoj mravence od oplodnění až po dospělého jedince. Začínáte na startu, kde se dva jedinci páří a máte se přes ostatní stádia vývoje dostat až do cíle, tedy k dospělému jedinci. Přiznám bez mučení, že se mi to nepovedlo. A poznávání hub také nedopadlo moc slavně. Nevím, jaké dvě jsem přehodila, ale rozhodně něco co bych nejedla a nepřipadalo mi to tak strašné, jsem přehodila s muchomůrkou zelenou. Přece jen jsem už nějakou dobu ze základky, a tak jsem zapomněla, že může být něco jedovatějšího než muchomůrka.

Pro tvořivého člověka je setkání s jiným tvořivcem něco jako shledání dvou přátel po dlouhé době. Zpravidla při setkání s někým takovým cítím, že si budeme rozumět. Ono to asi ani jinak nejde. Tvořiví lidé si jsou v lecčems podobní. Rádi zkouší nově věci, techniky, vymýšlí nové postupy a jak vylepšit to, co už umí. Vědí, že ruční práce je umění. Že je třeba na to mít čas, trpělivost a lecky i prostředky. Někdy to může být i dřina, ale ten požitek, když máte výsledek před sebou... Myslím, že tak nějak se může cítit matka, která ví, že ze svého dítěte vychovala dobrého člověka.

Asi je tedy jasné, že tato část Dne Země mě lákala naprosto nepředstavitelným způsobem. Trh řemesel. To je jako sjezd turistů nebo něco podobného. Každý stánek přináší nové vlastnoruční (a tudíž jedinečné) bohatství, na které se můžete dívat, nechat se inspirovat, nebo si ho také koupit. Tyto výrobky jsou často dosti drahé, přece jen jde o originály, ve kterých je často schováno hodně práce a materiál v dnešní době také není nejlevnější.

Líbí se mi snad všechno: výrobky ze dřeva, kůže, kovu, skla, vosku, látky... Dneska jsem měla možnost vidět ručně malované tašky, různé věci ze dřeva (především lžíce, misky, vařečky apod.), pletené náramky, mýdla, svíčky, drátkované věci a také věci z kovu. Jako obvykle jsem neodolala a alespoň pár maličkostí si koupila. Jako první mě zlákala paní, které dělala dětem copánky z bavlnek ve vlasech. Už jsem si to delší dobu chtěla udělat, nebo aby mi to někdo udělal, ale bylo to drahé, měla jsem dlouhé vlasy, nevěděla jsem jak na to, bála se, že to špatně dopadne, no prostě jsem se dneska konečně dočkala. Ode dneška mám (podle paní) na tři měsíce ve vlasech bílomodročerný (nebo bílo-modro-černý??? Nikdy nevím, už si to konečně jednou musím dohledat a někam napsat!) proužek. Doufám, že to nebude učitelům při zkouškách vadit, a když si nebudu jistá, paní mi hned ukazovala, jak se dá zamaskovat, aby nebyl vidět, takže pohoda. S touto paní jsem si příjemně popovídala, ale jestli se tímhle dá uživit jsem nezjistila.

Další koupenou věc si zatím musím nechat pro sebe, protože se jedná o dárek. Tentokrát jsem si něco koupila tak napůl i ze zvědavosti. Chci něco podobného zkusit vyrobit.

Drátkované šperky byly taky velmi zajímavé, ale nejvíc mě zaujalo malý kolečko vmtsnaný do čtverečku. Dalších padesát korun už jsem ale utratit nechtěla. Ohromnou radost mi udělalo, když mi pán řekl, že stojí jen dvacet korun. Taková krásná věc. Pak mi nabídl, že když budu chtít, vyrobí mi i jiný tvar. Na to teda nakonec nedošlo (škoda), ale zato jsem si výrobu vyzkoušela sama. Já si chtěla zkusit umístit "šnečka" do trojúhelníku. Povím vám, že práce se třema různejma kleštičkama není žádná sranda. A to jsem si myslela, že si jen koupím drátek, půjčím z knihovny nějakej časopis, chvilku budu študovat, pak si z garáže vezmu dědečkovy kleště a ono to půjde. Jo, tůdle nůdle. Pachtila jsem se s tim víc, než s navlékáním korálků a to jsem stejně každou chvíli milému pánovi říkala, že mi to nejde, ohlo se to, jak mám vytvořit to očko (?), kde to mám ohnout (?) a podobně. Nakonec jsem něco splychtila ale ten, který jsme předtím udělali spolu, mi připadal hezčí. Nicméně - tenhle je můj!

Při návratu domů jsem zjistila, že na učení mi nějaký čas zbyde... a teď, kdy tu už dvě hodiny píšu články, ho mám pořád dost. Někdy se čas prostě umí tak správně vlíct :-).

Kolik času jsou 4 hodiny?

Možná vás napadne: Co to je za blbou otázku? Čtyři hodiny jsou přece 4 hodiny, ani o chlup míň nebo víc. Čtyři hodiny jsou přesně 240 minut nebo 14400 sekund. Co se dá za takovouhle dobu stihnout?

Dostanete se za 4 hodiny do práce? Asi ano. Můžete si přečíst časopis nebo vyluštit křížovku? Také asi ano. Ale můžete si udělat čtyřhodinový výlet, který by opravdu stál za to? (Nemyslím, koukat na Cestománii v televizi.) Kam dojdete za 4 hodiny? Člověk běžně chodí rychlostí 3-5 km v hodině. Za předpokladu, že se budete chtít i vrátit (což asi budete), dostanete se přibližně 10 km daleko. Nic moc, že? A to ještě musíme vzít v úvahu, že zpátky nejspíš půjdete stejnou cestou. Pokud nejste vyznavači gaučingu (= ležím na gauči a koukám na televizi), nejspíš nic moc zajímavého neuvidíte, protože takhle blízké okolí svého domu jistě velmi dobře znáte. Nejlepším pro výlety je bezpochyby auto, kdybychom vzali rychlost 60 km/hod jako průměrnou, dostanete se už slušně daleko, přibližně 120 km. Když to vezmu hodně zhruba, podíváte se z Brna do Havlíčkova Brodu, Pardubic, Ústí nad Orlicí, Olomouce, Nového Jičína, Zlína a tak podobně. Ale co tam? I když je to v těchto městech zajisté pěkné, pochybuji, že si čtyřhodinový výlet skutečně užijete. Měli byste totiž nejen dojet tam a zpátky, ale také si vychutnat tu krásu, že jste na výletě, což není dost dobře možné, když stále koukáte na hodinky a přemýšlíte, kdy už budete muset zase naskočit do auta a jet domů, protože máte ještě nějaké NEODKLADNÉ povinnosti.

Dneska jsem si udělala jen čtyřhodinový výlet a přesto se cítím neuvěřitelně odpočinutá a mám pocit, že jsem byla na výletě stejně dlouho jako včera (celý den). Chcete prozradit, čím to je způsobeno?

Neměla jsem hodinky. Ano, opravdu je to tak prosté. Člověk, který má hodinky (nebo i mobil, pokud jej tak používá), má nutkáni stále kontrolovat čas. Lépe řečeno, nalhává si, že kontroluje svůj čas, ve skutečnosti je kontrola času nemožná, ten si stále běží stejně, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne.

Tak tedy, když nemáte hodinky a současně vás ani příliš netrápí, kolik zrovna je (nemusíte chystat dětem večeři, učit se na zkoušku nebo něco podobného), cítíte se mnohem volněji, vyrovnaněji a prostě lépe. Kdyby šlo do tuhého, zkuste se někoho kolem vás zeptat, jestli náhodou neví, kolik je hodin. Myslím, že byste museli dost dlouho hledat, než narazíte na někoho, kdo vám to nebude moci říct. Navíc jsou dnes hodiny doslova na každém rohu. Zkuste si jednou pár hodin (nebo i celý den) bez hodin. Čas se najednou jakoby vleče, je příjemný, pohodový... najednou nejste tak uspěchaní, chodíte předem (když se doma podíváte na hodinky) abyste to stihli, žádný poháněcí nástroj u sebe nemáte. Obědváte tak dlouho, jak potřebujete...

Fotografování

Vcelku mě překvapilo, že se mi v anketě sešly jen tři odpovědi na otázku: Vadí vám, když vás fotografují? Méně překvapivé bylo, že všechny byly pozitivní. Málokdo má rád, když ho někdo jiný fotografuje. Myslím, že obvykle je to proto, že si ten druhý zvolí nejméně vhodný okamžik.

A co vy, také se neradi fotíte? A proč?

Literární prázdniny

Všem příznivcům těchto stránek se velice omlouvám, že je tak zanedbávám. Přiznávám, nemám zrovna volného času na rozdávání a často ani nevím, co bych sem měla napsat, aby to za něco stálo.

Ale tohle téma mi připadá docela dobré. O co jde? Plánuji si rozšířit svoje znalosti z literatury, jak vyplývá z názvu, a udělat si trochu čtecí prázdniny, samozřejmě že ne celé, protože už teď mám v plánu nejméně dvě delší dovolené, jednu kratší, praxi a bezpočet výletů a nápadů, co by se s kým kde dalo podnikat a kutit.

K věci: Dá se říct, že mi knihovna snad vždycky (s výjimkou malé pauzy) byla skoro domovem. Mám ráda ten pocit, když se toulám mezi regály, nezávazně nakukuji, jaké bohatství, která kniha skrývá. A když se mi líbí, hned si ji nechám v ruce. Když ne, urychleně ji vrátím do regálu. Těch druhých obvykle moc není. V knihovně je to prima. Ať jste kdekoliv s lidma, častokrát vidíte, jak někdo někam spěchá, do všech vráží, cpe se apod. V knihovně (a čajovně) se vám tohle nestane. Do knihovny neběžíte, nevezmete si knihu a nefrčíte zpátky, ale jdete si tam vybrat něco krásného na čtení.

Už zase odbíhám, to je se mnou hrozný... no prostě jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že si přečtu něco z "klasiků", protože nejen dětskými pohádkami je člověk živ. Vzala jsem si na pomoc svoje dvoje skryptíčka z češtiny a knihu Odmaturuj z literatury a už jsem si vypisovala, co se mi líbí, líbilo už na střední a co mi připadá zajímavé, příp. kterého autora bych měla aspoň "nakousnout".

Vybrala jsem toho požehnaně. Kdepak, nebojte, rozhodně to sem nebudu opisovat, možná bych to sem třeba časem hodila nějak ve Wordu jako hotový seznam pro případné zájemce (kdybych přišla na to, jak sem hodit word). Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli neznáte něco moc zajímavého, o čem si myslíte, že bych si rozhodně měla přečíst. Třeba už to v mém seznamu je, ale třeba jsem to opomněla.

Díky všem, kteří něco vymyslí:-). A ostatním že si tohle přečetli.:-))

Nejhorší chvíle

Asi jako většina studentů, kteří mají moderní učitele, jež jim dávají výsledky zkoušek na internet, právě prožívám jednu z těch ošklivých chvil, kdy vím, co jsem tam napsala a že tam toho taky dost chybí a přesto doufám. Mačkám F5 pro obnovení stránky a přitom si říkám: "Prosimtě, teď to ještě nemůžou mít opravené." Je to pěkně o nervy.

No co, řekli byste, buďto to dala nebo ne. Jenže... no vlastně máte pravdu, je to tak jednoduché, ale dala znamená, že se nejspíš nestihnu podívat do muzea na výstavu plyšových medvídků, na kterou jsem se už opravdu těšila. A nedala? Příští semestr si tento kouzelný předmět zopakuji. Nebyl špatnej, to ne, ale že bych se ho chtěla učit znovu?

A tak jen sedím a koukám, učit se mi nechce, když nevím, jak to dopadlo. Pokud pozitivně, budu na to mít navíc celý zítřejší den. A pokud ne, tak proč se zbytečně namáhat? Stejně to teď už do hlavy neleze.

Týden je málo

S koncem ledna nám skončí zkouškové, tak už to u nás většinou bývá. Připadá mi zajímavé, jak má každá vysoká úplně jiné termíny pro zápočty a pro zkoušky... asi neexistuje nějaké zpodobnění nebo tak něco.

Moje rozčarování pramení z toho, že ačkoliv jsem v tomto zkouškovém byla poměrně úspěšná a až na jeden předmět všechny udělala hned napoprvé, čeká mě jako odměna pouhý týden prázdnin. Ne že bych snad chtěla měsíc, jak někteří moji kolegové mívají, ale takových čtrnáct dní jsem očekávala. Přesně za týden poté, co se konečně člověk vrátí domů z poslední zkoušky, musí jít opět do školy a všechno začne nanovo? Neříká se, že po práci má přijít zasloužený odpočinek. Sorry, ale týden je fakt málo.

Volal vám někdo?

Asi každému se někdy stalo, že mu volalo neznámé číslo. Co v takovém případě děláte? Bez rozmýšlení zvednete nebo váháte?

Pokud hovor nestihnete zvednout, voláte zpět?

Teď jsem našla ve zmeškaných hovorech tři čísla. Obvykle mi nikdo neznámý nevolá, tak mě to trochu znepokojilo, co kdyby šlo o něco důležitého. Protože si víc rozumím s počítačem než s mobilem, poohlédla jsem se po netu, komu by čísla asi tak mohla patřit. Ale kamarád google mi tentokrát neporadil, napsala jsem totiž čísla s mezerami. Když jsem je napsala bez mezer, bylo to už lepší, ale stejně se mi víc zalíbila stránka, kterou mi nabídl: http://whocallsme.com/.

Díky ní jsem zjistila, že mi volala nějaká banka a O2. Takže se nic nestalo, že jsem zpátky nezavolala.

Poznatek

Víte, jak poznáte, že už máte příliš těžký batoh?

Nejste schopni ho zvednou ze země a dát si ho na záda.

Dopis Ježíškovi

Jako obvykle píšu, co by se mi asi tak líbilo dostat k Vánocům. Nejhezčí jsou samozřejmě překvapení. Ty chvíle, kdy člověk v balíčku objeví přesně to, po čem už dávno toužil, ale ani ho nenapadlo, že by to mohl dostat.

Ale čím je člověk starší a má větší finanční možnosti, tím horší je něco takového mít. Pokud přece po něčem dlouho toužím (a vím to), pak si to obvykle pořídím. Čím dál víc je těžší najít přesně tu správnou fantastickou věc, takovou věc, kterou by člověk strašně rád dostal, ale neví o tom. Možná že někteří lidé takové věci ani nemají…

Na druhou stranu bych řekla, že patřím mezi těch pár lidí, kterým udělá radost snad všechno. Kromě věcí na vystavení. Ty od jisté doby totiž nesnáším. Zabírají místo, a když jich má člověk (jako třeba já) moc, tak už se z nich ani nedokáže radovat.

Pro jistotu jsem vymyslela pár věcí, které by se mi určitě líbily (rada pro ty, co neví a nebo chtějí vsadit na jistotu. Takže tady jsou mé nápady:

- nějakej dobrej sypanej čajík (příp. i pytlíkovej např. Dilmah), tip od Sonnentoru: Nápoj druidů, Ovocný čaj sv. Hildegardy, Klášterní síla…,

- obrázky mandal na vybarvení,

- skleněnej pilník na nehty s dlouhou zárukou (ztupím všechno)… asi bude vědět Ivi,

- jablečňák („aromalampička“ na pečení jablíček),

- nějaké příjemné oblečení z etno obchůdku (ne moc ulítlé), třeba lněné kalhoty,

- hedvábná košile,

- kaligrafické bombičkové pero Pelikán nebo Rotring (velikost hrotu asi 2,5 nebo vyšší číslo),

- korálky,

- ozdůbky do vlasů (sponky, skřipečky, velké i malé),

- bambucké máslo (ideálně limetka-lemongrass, ale může být i vanilka, levandule nebo růže),

- stévie sladká,

- záložka do knížky.

TMOU

Možná jste zaregistrovali, že o víkendu proběhla logická hra TMOU. Kdybyste se chtěli dozvědět něco bližšího o této hře, doporučuji mrknout se na stránky. Letos poprvé jsem se také zúčastnila. Pro ty, co nevědí o co jde a nechtějí někam klikat, můžu říct, že to byla velmi zajímavá hra.

Začínalo se v pátek večer. My si to správné vzrůšo užili už před startem, protože cestou na něj (bylo to v Brně na Velodromu) jsme uvízli v takové "menší" zácpě. Jako bonus s námi v autobuse byla paní, která se bála vystoupit. Ne, fakt nekecám, z nějakého důvodu se bála sejít ze schodů. Přesně nechápu proč, protože jsem hlídala batohy, zatímco se jí kluci snažili pomoci dolů a přesvědčit ji, že když už čtyři schody slezla, ten poslední ven z autobusu na chodník zvládne taky. Nicméně se stalo to, co jsem celkem očekávala. Řidič už to nevydržel, protože paní si opravdu dávala na čas s tím posledním schodem, a řekl jí, že pokud nechce vystoupit, až si zase "vleze" dovnitř (řekl to nějak líp). No, a jak byla ta chudinka stará ve stresu, tak se ty pracně slezené čtyři schody zase vyškrábala nahoru... kam až dojela teda nevím, ale celkem by mě zajímalo, co s ní ten řidič nakonec udělal. Kdyby chvíli počkal, byla tu jistá šance, že to paní zvládne.

Na radu nějakého týpka, zjevně taky "Tmáře" (tak se říká účastníkům hry) jsme z milého autobusu při první příležitosti vystoupili a přeběhli do nacpané tramvaje. Bylo nám jasné, že většina podezřele oděných lidí (velmi ve sportovním, nabalení, s batohy či přímo krosnami a karimatkami) jedou tam co my, alespoň to nám dávalo naději, že nás zaregistrují.

Na start jsme sice včas nedorazili, ale s registrací jsme neměli nejmenší problém... za námi ještě bylo takových lidí, že snad ani nikoho nenapadlo, že by registraci ukončil. Jak už jsem psala, start byl na Velodromu, kde bylo strašně moc lidí. Překvapilo mě, že účast byla tak veliká. Tentokrát čerpám ze stránky hry, protože musím říct, že nás bylo 2100. Tvořili jsme 442 týmů, náš byl po pěti lidech (4 doktorandi informatici a já ještě ani ne inženýr). Později tam dokonce říkali, že se to zapíše do nějaké knihy rekordů (myslím, že v Pelhřimově).

První šifra se skládala z několika podšifer a dle mého názoru to byl hnus. Původně jsem totiž přesně nevěděla do čeho jdu, tak jsem si říkala, že tam bude nějaká ta morseovka, Vigenérův čtverec a podobné věci, o kterých jsem slyšela ve škole. Naivně jsem doufala, že si zaluštím. No, ne že bych si nezahrála nebo se nepobavila, ale rozhodně jsem nebyla ten centrální mozek, bez kterého by to nešlo. Ale co, šla jsem se tam pobavit a to se i stalo.

Se značným množstvím nápověd se nám start podařilo úspěšně opustit. Musím ale přiznat, že se to nakonec povedlo všem. (Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem viděla opravdovou raritu: zatímco na pánských záchodech byla fronta až ven, na dámských bylo volno.)

Jako druhou šifru jsme dostali puzzle, na kterém jsme po jeho poskládání měli najít vrstvy a v nich text, kam máme jít. Opět jsem si myslela, že nám bude stačit pouhé složení puzzle. Naštěstí někdo už s 3D brýlemi umí pracovat (a kdo jiný než [ajťáci]), takže druhou šifru jsme zvládli v příjemně krátkém čase. Natěšení, že nám to tak půjde dál, jsme vyrazili pro další šifru. A na té jsme i skončili.

Třetí šifra byla ukrutně těžká (ani nechci vidět, jaké byly ty po ní), skládala se z několika dílčích částí. Měli jsme najít 7 mřížek, zjistit, jak se vyvíjely a vytvořit osmou, podle ní bychom se dostali k dalšímu stanovišti. Bohužel pořadí mřížek se nám nepodařilo tak docela zjistit, u dvou mřížek nám totiž vycházelo, že jsou třetí a další dvě zase byly druhé... no, ono sčítat počet skruží na malé a velké kašně se savci z fasády Domu pánů z Lipé, kohouty na jiném domě, počtem kvítků a postav bez křídel z morového sloupu v té tmě není snadný. No a tak jsme se pak sebrali a došli si pro alternativní šifru.

Na stránkách správně píšou, že je "dle organizátorů" jednodušší. Byla tam změť bílých a černých políček. Zkoušeli jsme s nima co se jen dalo... rozstříhat a všelijak skládat, substituovat a tak dále, ale na nic jsme nepřišli.

Zbytek noci jsme strávili povídáním o škole, počítačích, dárcích na Vánoce a všem možném, co nás napadlo. Pro jistotu jsme se v šest ráno s pomocí STOP obálky zašli do cíle zeptat, jestli by nám náhodou neřekli výsledky. Neřekli, protože ještě nikdo do cíle nedorazil a my bychom tedy mohli ovlivňovat hru. A tak jsme šli domů spát. Bylo šest ráno.

Co to mělo být?

Omlouvám se případným čtenářům, které jsem zmátla minulými třemi články (nyní jsou již smazány). Jednalo se o tabulku Studentova t-rozdělení a Normálního rozdělení a nebyly zde umístěny za žádným jiným účelem, než abych si k nim umožnila přístup z jakéhokoliv počítače ve škole.

V pondělí jsme totiž psali písemku ze statistiky, mimochodem opravdu byla kouzelná. Myšleno samozřejmě v uvozovkách, protože u některých věcí jsem měla pocit, že je vidím poprvé v životě... no ale k věci. Máme fantastickou učitelku, a tak jsme při písemce mohli používat stránku A4 popsanou z obou stran čím se nám zlíbilo, excel a internet (stejně je to k ničemu, když s tím příkladem nehnete), má to jeden háček a to ten, že některé naše geniální počítače nejsou schopny otevřít PDF soubory, což trochu zamrzí, když zrovna v nich bývají tabulky, které nutně potřebujete. Rozhodla jsem se tento nedostatek obejít a dala jsem si je semka na svůj blok. Proto se ještě jednou omlouvám čtenářům, kteří zmateni koukali na směsku nicneříkajících čísílek.

Malování na hedvábí

Ačkoliv se učím, nedokázala jsem odolat a znovu jsem se přihlásila do kurzu malování na hedvábí. Tentokrát na sobotu 21. června. Světe div se, vyšlo mi to. Sice to něco stálo, ale výrobky jsou naprosto skvělé. Jak řekla jedna návštěvnice: ani na to není třeba zvláštní talent.

Jako první jsem vytvořila oranžovožlutý šátek. Všichni mu říkali sluníčkový... Myslím, že se mi moc povedl. Další výrobky už nebyly tak skvělé. I když...

Uchvátil mě růžovofialový šátek, který si jedna holčina vytvořila, a tak jsem použila stejnou kombinaci barev na ozdobení pouzdra na brýle.

Dalším výrobkem byl dlouhý šátek, který jsem musela zanechat v obchodě, protože ještě potřeboval doschnout.

Jako poslední jsem vyráběla kravatu pro mého přítele, který mě podporoval v rozhodnutí jít na kurz (a nejen v něm). Musím přiznat, že jsem byla hrozně moc nervózní z výsledku, protože jsem barvila textil poprvé, navíc jsem si už na pouzdře vyzkoušela, že pokud se k sobě různé barvy moc přiblíží, jedna z nich zůstane a ne vždy je to ta, kterou chci. Navíc jsem na kravatu sehnala jen malý igelitový pytlík, takže se na sebe tmavě hnědá s oranžovou doslova lepily. Ale výsledek je podle mě hezký, i když dosti odlišný od původního záměru.

Klávesnice si nerozumí s dlouhými nehty

Mám takovej pocit, že jsem dneska dala docela zabrat chudince své klávesnici. Trošku jsem jí odendala písmenko H. Naštěstí, jak vidíte, se mi ho podařilo vrátit na správné místo, ale pěkně ve mně hrklo.

Nechala jsem si kapku narůst nehty, protože je teď zkouškové, bakalářku už mám napsanou, a tak moc na počítači nepíšu, takže mi to nepřekáží. Normálně mám velmi dobrou rychlost psaní na počítači, ale s dlouhými drápky se to nijak výrazně nezhoršilo, ale teď vážně zvažuji, že se této ozdoby vzdám. To písmenko se mi totiž trošku odklápí a nejde tak pěkně psát jako ostatní. :-( Nevíte, kam bych si s tím měla zajít? A taky jak vyčistit klávesnici? Mám v ní totiž šílenej nepořádek, jak jsem si všimla.

Ach jo a s těmahle znalostma chci dělat státnice z informatiky... vtip.

Aby byla ironie dokonalá, co myslíte, že po mně chtěl kompík za písmenka kvůli potvrzení napsání článku. No jhh...

Jak to bylo s hedvábím

Ani už nevím, jak jsem se k tomu dostala, ale zaujal mě letáček s kurzem Malování na hedvábí. Nejdřív jsem o tom jen tak pověděla příteli, ale on mi řekl, že pokud mě to vážně zajímá, měla bych to zkusit.

Trošku jsem nad tím popřemýšlela a rozhodla se, že něco takového prostě musím vyzkoušet. Těžko bych si mohla domů koupit hedvábí a patlat si to doma, jako kurz to bude lepší a když mi to půjde a bude to realizovatelné v domácích podmínkách, můžu si koneckonců další krásné šátečky vyrábět doma.

Na kurz v dubnu se mi už bohužel přihlásit nepodařilo. Bylo to jen pro šest lidí a evidentně je o takovéto ruční práce zájem. Ale milá paní mi po domluvě napsala, že další kurzy jsou začátkem a koncem května. Věděla jsem, že začátkem května mě čeká taková mírně vzrušující zkouška z předmětu, na kterém budu muset trochu zamakat, a tak jsem se napsala (asi tři týdny předem) na kurz poslední květnovou neděli.

Jenže jak jsem zjistila, když jsem celá nadšená přišla před obchůdek, tentokrát jsem se na kurz přihlásila sama a on se kvůli tomu nekonal. Ačkoliv jsem byla smutná a trochu i naštvaná, mluvila jsem s moc milou paní a ta mi ukázala, jak takové šátky vypadají a rovnou si mě zapsala na další kurz. Že je těsně před mýma státnicema? Ale to přece nevadí.

Mezitím tomu totiž ještě kámoška dala korunu, když mi z knihovny půjčila knížku o hedvábí. Knížka naprosto super! Kámoška ještě víc!!! Dozvěděla jsem se spoustu zajímavejch věcí (například že malování na hedvábí je v něčem velmi snadné - barvy se sami rozpíjí, takže se s tím nemusíte tak patlat jako s obrázkem na papíru, ale v něčem je to pěknej průšvih - např. to, že se pak musí nějak zafixovat, aby na té látce vydržely) a nadchla se pro tuto ruční práci ještě víc. Skoro jsem si až říkala, že kdyby to s tím kurzem nevyšlo, zkusím to doma na vlastní pěst, ale nechci riskovat zničené hedvábí a nákup drahých barev. Co kdyby mě to náhodou nebavilo?

(Kdybyste náhodou věděli o stránkách nebo knížkách zabývajících se touto problematikou, uvítám je v komentářích:).)

Poslední zkouška? Možná.

Tak do dneška jsem si myslela, že jsem se naučila zkouškové zvládat dost v pohodě a nehrotit to jako ostatní. Prostě buď to udělám nebo ne. O nic nejde, je to jen pitomá zkouška. No, ale ono dokud vám opravdu o nic nejde, tak to tolik třeba nehrotíte, ale když si představím, že dnešní zkouška je jediná možnost (kromě nepřijetí bakalářky vedoucím) jak nejít ke státnicím. To už pak začnou nervy trochu hlodat. Navíc další termín (5. 6.) je plný, a když to nevyjde ani 10. nebo 12. 6., tak mám útrum, protože do 13. 6. musíme mít zkoušky hotový.

Výsledky jsme měli mít už o půl třetí... body tam mám a je jich celkem dost, tak hádám, že jsem to teda nakonec udělala, i když z teorie jsem byla docela v šoku. Ne že bych vůbec nevěděla, o co jde, ale spíš se mi ty pojmy všechny tak nějak pletly, že jsem si prostě nebyla schopná vzpomenout, co patří zrovna k tomu, na co se učitel ptal.

S příkladama jsem problémy absolutně neměla. Učila jsem se je totiž moc a moc na zápočet a taky jsem celkem matematický typ, zato přečíst skripta a naučit se všechno možné nazpaměť... no, to moc nemusím. Ale tak snad to mám a to je moc prima.:) Takže až se mi tam konečně objeví známka (jestli:)), budu si moct říct: TEĎ UŽ JEN PŘIJÍMAČKY A STÁTNICE a mám PRÁZDNINY, na které mám asi milion plánů. Vymýšlení plánů mi totiž jde nejlíp o zkouškovém, kdy člověk nemůže ven, číst si, ani dělat různé ruční práce.

Opět k bakalářce

Tak dneska jsem si pro ni byla. Vypadá nádherně. Hnědé desky, stříbrné písmo. Fakt kočka. Ani bych neřekla, že takhle pěkně může vypadat moje práce. A když se kouknu dovnitř... úplně něco cizího. Já se přece snažila napsat něco jakžtakž odborného a tohle vypadá jako by to bylo fakt dobrá práce už pořádně zkušeného studenta.

Zkrátka vyzvednutí bakalářky mi zvedlo sebevědomí. Ještě ji obhájit a budu úplně happy. Uvidíme, co mi na ni řeknou vedoucí a oponent. Osobně ji nepovažuju za nic extra, ale myslím si, že je taková průměrná a po odborné stránce docela dobrá. Jak mi řekl jeden moc dobrej učitel: možná se moc podceňuju. Ale znáte to ne? Když si věříte, zaručeně přijde něco, co vám tu sebedůvěru vezme. Když si nevěříte a podceňujete se, můžete být akorát mile překvapeni, jak to ve skutečnosti dopadlo.

Tak mi držte pěsti, ať mi to s těmi státnicemi vyjde.

Sbírání dotazníků v čajovnách

Dneska byl fajn den. Skoro celé odpoledne jsem courala po čajovnách (občas i po nějakých zajímavých obchůdkách, které jsem cestou potkala) a sbírala dotazníky, které jsem tam rozdala před čtrnácti dny, aby mi je vyplnili zákazníci čajoven.

No, tři vyplněné hromádky nejsou z osmi čajoven nic moc, ale aspoň mám z dalších tří příslib, že mi je dají příští týden, dneska tam totiž nebyla ta osoba, které jsem je dávala, a ostatní toho o tom moc nevědí.

Ochota čajovníků byla různá stejně jako při prvním setkání, kdy jsem je o to žádala. Byly čajovny, ve kterých jsem si dotazník vzala a ještě si s milou paní prodavačkou popovídala, co to dělám a proč, jaké zná jiné čajovny a prostě jen tak. Na druhou stranu se našly čajovny, kde mi až teď, po čtrnácti dnech čekání, řekli, že se na to vykašlali, že o něco takového nemají zájem. Kdyby byl problém v tom, že to neschválil majitel, pak to samozřejmě pochopím, ale proč mi to ten člověk, který je současně majitelem neřekl rovnou a sám?

V jedné čajovně jsem se dokonce setkala s tím, že mi pán řekl, že neví, kde to je. Asi je vyhodili. Hm, hezky se chovaj k práci, na které jsem dřela dva měsíce. Aby tomu nasadil korunu, zeptal se, jestli šlo o ty čajovny... ono to takhle nevyzní, když to jen píšu, ale šlo o to, že nejdřív se tvářil, jako že se to asi někam ztratilo, pak pro jistotu upravil, že se toho asi zbavili, že to nějak zapomněli nebo tak a nakonec si "vzpomněl". Zkrátka a dobře, podle podezřelého úsměvu usuzuji, že moc dobře věděl, kde dotazníky jsou a taky kdo je vyhodil. Celkem mě namíchlo, že mi lhal do očí. Moh´ říct rovnou, že ho obtěžovalo dát zákazníkům deset dotazníků během čtrnácti dní. Sice je to ošklivé a škodolibé, ale skutečně jsem ráda, že si na tuto čajovnu lidé stěžují a nemají ji moc v lásce. Upřímně řečeno arogantní týpky fakt nemusím.

Úplně jinak se zachoval týpek, který byl vlastně ve stejné situaci. (Je to ten, kterého jsem výše kritizovala, že si ty dotazníky vůbec bral.) Řekl mi, že je zákazníkům nedával, protože to podle něj není dostatečný výběrový vzorek, ale jako "revanč" nebo omluvu, že mi nepomohl, mě pozval na čaj a dokonce mi k němu dal i oříšky. Ne, že by mi to pomohlo s bakalářkou, mnohem radši bych byla, kdyby mi dal vyplněný dotazníky, ale psychicky to bylo moc fajn. Už jsem totiž začínala mít strach, že se na to všichni vykašlali. Tohle mi zase zvedlo náladu. To totiž dobrej čajík umí.

Bakalářka

Tak trošku jsem nevěděla, o čem psát největší seminárku mýho života. Správně by se mělo o tom místě, kde jste dělali praxi, ale to v mém případě moc nepřipadalo v úvahu. Dělala jsem ji totiž doma a v době, kdy bych se mohla do onoho podniku podívat, už má zavřeno.

Tápala jsem dlouho, až jsem se nakonec rozhodla, že nejbližší jsou mi čajovny. Ne, že by nějak souvisely s managementem, na jehož ústavu píšu svou práci, ale co se dá dělat. S mým vedoucím jsme o tom dlouho mluvili, až jsme se rozhodli, že nejlepší bude porovnat brněnské čajovny z pohledu zákazníka. A s přihlédnutím k výsledkům získaným z dotazníku, pro jednotlivé čajovny navrhnout strategii, jakou by se měly dále chovat.

Tenhle víkend

Tenhle víkend se mi celkem povedl. Aspoň myslím. Sice je fakt, že tento článeček píšu v neděli ráno a vy si ho přečtete nejdřív v pondělí, ale stejně mám takový túšo, že jsem toho stihla celkem dost.

Do bločku, kterej si vede spousta lidí a každý mu říká jinak (třeba blbovníček), jsem si napsala, že za víkend chci stihnout udělat ošklivá témata do informatiky. No jo, bakalářský zkoušky se blížej a já si pořád ještě nevybrala předmět, ze kterého hodlám státnicovat. Není to zrovna snadná volba, jeden je horší než druhej. Zvolila jsem nejmenší zlo – informatiku, ta mě totiž baví.

Jenže jedna věc je něco mít ráda a druhá dobře to umět. Už nejednou se mi stalo, že mi mnohem líp šlo to, co jsem nesnášela. Takže si chci vypracovat témata, abych si ujasnila, že vím, co se pod kterým asi tak může skrývat. Hned třetí téma mě dost zarazilo. „Aplikační programové prostředky“, co tím asi tak může být myšleno? Procházím všechny sešity, učebnice, zkrátka všechno co mám a nikde tento výraz nenacházím. Kamarád Google zná taky jenom aplikační programové vybavení. (Kdybyste někdo věděl, co k tomu asi tak patří, stačí písnout, budu moc vděčná:).)

Tak jsem se do toho vrhla a procházím celou učebnici. Snad ji zvládnu dodělat, abych ji s sebou zase nemusela vláčet. Kromě toho počítám příklady z jednoho hnusnýho předmětu. Doteď jsem se totiž silně ztrácela a fakt nechápala, jak tam učitel vždycky získal ten podivnej výsledek. Obvykle jsem vůbec netušila, co s příkladem mám dělat, a když jsem náhodou tušila, byl správný výsledek naprosto jiný.

Kupodivu jsem si nad tím doma sedla, udělala jsem klof klof do kalkulačky a správnej výsledek byl na cestě. Tak nevím, v čem byla chyba. Asi jedem o cvikách moc rychle.

Celkem se těším na pondělí, i když mám školu od dvanácti do pěti a dál možná konzultaci bakalářky. Jako první totiž máme cviko, na který jsme dostali domácák. Poprvý mám pocit, že jsem ho udělala správně, tedy tak jak učitel chtěl. Tak jsem fakt zvědavá.

Zatím jsme měly s kámoškou pocit, že nemá smysl o hodině cokoliv říkat, protože ať řeknem jakýkoli nápad, vždycky je to špatně. Máme učitele, který moc nebere cizí názory, takže je to trochu těžké, ale snažím se do něj vcítit. Ne že bych chtěla myslet a být jako on, ale jednoduše proto, že pak budeme mít sami udělat nějakou seminárku a já bych měla dojít k závěrům, které se mu budou líbit. Přece jen hodlám dělat bakalářku ještě letos (pokud ji dokážu včas napsat, zatím mám jen deset stránek čistého textu).

Dotazník

Ahojky,

už jsem sem šíleně dlouho nic nenapsala... no, jako první chci poprosti, jestli někdo nevíte něco o tom, jak správně vytvořit dotazník. Nebo kdybyste věděli o nějakých stránkách, knížce nebo něčem takovém, kde se o tom dozvím víc, byla bych moc ráda, kdybyste mi dali info.:)

Díky moc!

Windows Vista

Poslední dobou jsem tak trošku začala nadávat na Windows. Není to jen tím, že by mě k tomu inspiroval učitel informatiky, ale také trochu osobní zkušenost. Poslední zážitek je čerstvý, ale naštěstí není můj. Nepoužívám totiž nové Visty.

Měla jsem teďkonc hodinu, kde jsme prezentovali naše práce. Pokud se ptáte, jestli jsem si troufla, tak ano, a pokud vás zajímá, jaké to bylo, tak děsné!!! Stydím se za sebe, kam až vidím. Vyloženě jsem byla nervózní, četla jsem to a říkala jen některé věci, určitě jsem neřekla všechno, co bylo třeba, a spousta lidí mi pak předvedla, jak má vypadat pěkná prezentace, která se dá poslouchat. Myslím, že já bych sama sebe asi nezaujala. Ale zpět k tomu, o čem jsem chtěla napsat...

Jeden týpek se tedy od učitelky na několikeré přemlouvání nechal ukecat a šel prezentovat svůj výtvor. Nejprve jsme se zasmáli tomu, že nemohl najít místo, kam se dává fleška. I na tom bylo poznat, že celou hodinu nedával pozor, co a jak dělají ostatní, protože jinak by viděl, že na počítači vpředu je USB port. Ale co...

Po nápovědě vsunul flešku, kam patří a chtěl otevřít prezentaci. Ale počítač napsal chybovou hlášku a sbohem. Toto se několikrát opakovalo, pak jsme zjistili, že nejspíše PowerPoint není kamarád s tím, co je ve Vistách. A tak se přednáška odehrávala přímo z notebooku. Vzhledem k tomu, že šlo především o text, výsledek byl bídný, protože to na tu dálku nikdo nebyl schopen přečíst.

Co mě štve na blogu

Když se podíváte vpravo dolů, je tam pár odkazů. Fungujou, to sice jo, ale jak!!! Asi jsem neznalec, nebo se jen neumím zorientovat ve změnách, ale nikde jsem v tomhle "novém" (už to takhle chvilku je) designu nenašla takovou malou "nepotřebnou" možnost, jako OTEVŘÍT V NOVÉM OKNĚ!!!

Jestli si vzpomínáte, mívala jsem tu dřív spousty odkazů. Přiznávám, že asi celkem zbytečně. Nevím, na kolik jste si jich všimli, nebo vás zaujali, ale každopádně stačil malý naprosto nenáročný příkaz uvedený v závorce (konkrétně target="blank") a odkaz se zobrazil v novém okně.

Když jsme brali dva roky informatiku, pořád do nás hučeli kdejaké nesmysli, byla bych moc ráda, kdybych aspoň minimum z toho mohla použít. A tak se už neskutečně těším, až budu mít v bytečku internet, to si pak (pokud bude čas) vytvořím pěkný (aspoň doufám, že se mi to povede) stránky, který budou dělat to, co chci a budou vypadat k světu a ne tak, aby je mohl napsat kdejaký blb.

P. S. Kdybyste byl někdo chytřejší a tu možnost tu našel, moc ráda ji podle vašeho návodu budu hledat. Díkys:)).

Anketa - Těšíváte se do školy

Jak tak koukám na tuhle anketu, celkem se bavím výsledkem. ANO si nevybral nikdo, CELKEM zvolili 3 lidé a NE jeden človíček.

Já do školy taky většinou nechodím ráda, ale občas když přijedu domů, padne na mě taková malá pýcha, že jsem vysokoškolačka. Ta holka, co tady bydlí, viděli ste ji lézt po stromech, jezdit na kole apod. chodí na vysokou školu a kdoví, třeba z ní jednou něco bude.

Říkám si, jak je fajn, že jsem ve škole, když lidi nadávaj na práci, když celé středeční odpoledne můžu trávit doma a háčkovat si, číst, nebo dělat cokoliv jiného.

Naopak nejčastějc na školu nadávám, když vidím, jak si všichni v klidu choděj do práce a já sedím a učím se a učím a stejně nevím, jestli tu zkoušku udělám. A kámoši, co už maj po škole, se hrozně divěj, co to pořád dělám a proč to tak řeším. Ale i tak jsou chvíle, kdy mám školu ráda.

Menza

Tak jsem si dneska zašla do menzy a zjistila, že místo noků jsou k jídlu těstoviny a místo sýrového špízu dostanete smažák, nejspíš za cenu toho špízu. Trošku mě to naštvalo, ale když říkali, že se ten špíz peče, tak jsem si řekla, že si počkám.

Kuchařka nelhala a opravdu byl skoro za dvacet minut. Akorát nebyl moc dobrej.

Vždycky jsem říkala, že menza je výborná, protože to, co nám vařili na základce, byli opravdové šlichty. Ale poté, co mi párkrát uvařil přítel, už jsem nějaká vybíravá, a nejde jen o menzy. Tímto ti chci poděkovat za tu mňamku, co mi vždycky připravíš;-).

Blamboly

Snad žádný malý dítě neumí správně vyslovit nejčastější přílohu v našich krajích. Dneska, při jejím sbírání, mě o tom přesvědčila jedna malá holčička, která stejně jako já před lety byla unešená z toho, že se může vozit na vlečce.

Ačkoliv mi to přijde absurdní, při dnešním sbírání brambor jsem se báječně uvolnila. Panovala tam skvělá atmosféra a sbíralo nás opravdu hodně. Smích na tvářích nám způsobovali především dva ňafíci, kteří mermomocí toužili jet na vlečce také, ačkoliv je teta neustále volala. Jako správní poslušní psi seskočili při každém zavolání a vzápětí vyskočili nazpět.

Nechyběla ani výtečná svačina, kterou nás teta vždycky překvapí, tentokrát se na stole objevila "rybí pomazánka z králíka". Co to je? Chutná to jako rybí pomazánka, ale je to vyrobené podomácku a maso není z ryby nýbrž z králíka. Troufám si tvrdit, že rozdíl by nepoznal nikdo z vás. Maso je jemné a lahodné. Mňam, škoda že už jsem byla úplně plná.

S kámoškou v kině

V pátek jsem dostala neodolatelnou chuť zajít do kina. Mohlo za to malé zastavení u vývěsky s tím, co dávají. Už dříve jsem pošilhávala po filmu "Vdáš se a basta!", ale nevěděla jsem jestli bude dobrej a jestli na něj mám jít.

Tak jsem chvilku stála před tou tabulí a zaujal mě podnadpis: "A proč? Protože jsem řekla." Cestou domů jsem přemýšlela, jestli se mi chce nebo ne, ale doma už jsem popadla mobil a napsala kámošce, jestli nemá chuť zajít večer do kina. Ne, že bych nechtěla pozvat svého přítele, ale říkala jsem si, že jsem s ní už dlouho nikde nebyla a že ji zanedbávám a navíc jsem si na přítele vymyslela něco jiného;-).

Byla pro i když mi pak večer říkala, že na netu nečetla právě pochvalné recenze. To mě trošku vylekalo, přece jen už jsem se několikrát přesvědčila, že se můj názor shodoval s tím, co kámoš našel na netu.

No co, už jsme tady, tak to zkusíme. Vždyť jednu z nejlepších komedií jsem poznala omylem, protože si moje nejlepší kamarádka spletla týden a to na co mě pozvala bylo o týden dřív (mimochodem šlo o Blbce na krku a vřele doporučuji).

A tak jsme šly teda dovnitř. Abych řekla pravdu, tak to za to stálo a byla jsem zase jednou moc moc ráda, že mi můj vnitřní hlas říkal, že tam mám jít, protože jsem nebyla ochotná připustit, že něco s tak dobrým názvem bude kravina.

Byla jsem naprosto spokojená. Byla to super romantická komedie, kde se matka snaží dceři sehnat partnera.

A je po prázdninách

Tak dneska už jedu na privát s tím, že zítra budu muset do školy. Všechny studující asi moc nepřekvapí, že se mi tam ani za mák nechce. Zase brzy vstávat, dávat pozor, dělat si zápisky a mít míň volného času. Řekněte, kdo by se těšil???

Na druhou stranu si říkám, že to snad nebude tak zlé. Dozvím se něco nového a snad i zajímavého a za chvilku si zase zvyknu na nový režim. Ale teď se mi teda opravdu nechce.

Už se šíleně těším, až si na pokoj zařídíme internet. Neuvěřitelně mi to chybí. Mimo jiné i psaní na bloček, ale hlavně to vyhledávání informací, které člověk občas potřebuje.

Ahojky

Tak jsem se opět nedávno vrátila z dovolené a nevím, co napsat dřív.:) Tyhle prázdniny jsem trochu víc cestovala a chtěla bych vám vše ukázat s fotkama a se vším, co k tomu patří, abyste nezáviděli a mohli si to užít se mnou.

Zatím se moc omlouvám. Momentálně jsem ospalá a navíc nejsem na svém počítači, takže nemůžu přidat fotky.

"Máš všechno?"

Dneska už budu muset začít balit věci na dovču. Podle toho, jak to píši, je vám nejspíš jasné, že se mi do toho vůbec, ale vůbec nechce. A to je pravda. Venku je nádherně, svítí sluníčko a já mám sedět zavřená doma a balit si věci?

S oblečením a osobníma věcma problémy nemám, před obědem jsem si vyhradila necelou půlhodinku a bylo to. Mám už skoro všechno přichystané, těžká pohoda.

Ale ve tři musím být doma a pomáhat s balením mamce a to totálně nesnáším! Člověk jen sedí a dostává příkazy, lítá jako cvok po domě a hledá to, co by mamka našla během pěti minut, protože to tam uklízela. Co si pamatuju, tak strávím spoustu času s ničím a to mě štve. Radši bych dělala něco trochu smysluplnýho. Třeba balila samostatně podle nějakýho seznamu a byl by pokoj.

Příspěvek

Už pár let vím, že vidím poněkud hůř, než bych měla vidět, ale až teď jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Mohl za to již zmiňovaný výlet na Bítov. Když totiž řídíte, měli byste mít brýle, pokud máte více než 0,75 dioptrie. Já sice víc nemám, ale nechci nic riskovat, už takhle se mi stává, že nápis na ceduli přečtu až ve chvíli, když už je nejvyšší čas odbočit. A ve škole také nevidím právě nejlíp, své o tom ví kamarádi, kteří mi kolikrát diktují, co je na tabuli. Teď už nebudou muset.

U optika jsem si vybrala nenápadné brýle a teď už se těším, až si pro ně po dovolené přijdu. Vtip je v tom, že jsou to moje první, takže mi na to pojišťovna přispívá. Pro ty, kteří brýle nenosí, uvedu jen jaké asi mohlo být moje zděšení, když mi oční řekla, že obroučky mohou stát tisíc nebo také... ano, pochopitelně jsem čekala nějakou nižší cenu, ale marně, řekla deset tisíc. A pojišťovna... protože jsou to mé první brýle i první skla mi na ně připlatí. To je fajn , když si člověk celý život platí zdravotní pojištění, tuším, že mimo jiné i kvůli takovým nečekaným událostem, jako jsou výdaje za brýle. Na obroučky dostanu celou stovku a na každé sklíčko padesát korun. Nejsem nevděčná, dvě stovky jsou fajn, ale není to trochu málo?????

Háčkování

Už ke konci školního roku jsem si našla staronovou zábavu. Jakou je vám asi jasné už z nadpisu. Kdysi jsem si uháčkovala tričko a pak už jsem se k tomu nevracela, ale teď mě to zase nějak chytlo... a jak.:-)) Už mám uháčkovaný topík se zavazováním za krkem, načatej šátek pro miláčku a jeden pro sebe, skoro hotovou sukni ze stejné vlny jako topík a už plánuju další.

Jejda, zapomněla jsem, že jsem zkusila podle polských stránek (slovanskej jazyk, pcha, nerozumím skoro ničemu!!!) uháčkovat tanga. A světe div se - drží to pohromadě, vypadá to hezky a dokonce je to pohodlný. Jen si brouzdněte po netu. To budete čučet, jaké jsou ceny;-).

Teďka v So pojedu na dovču s rodiči a plánuju si, že tam budu háčkováním zahánět žal po své lásce, tak doufám, že to půjde, v Tatrách to moc nezabíralo.

Ňumka

Připravila jsem si pro vás článek o tom, jak jsem se měla na výletě, ovšem že když teď mám možnost jít na net, nemám ho s sebou, a tak vám jej sem nemohu dát. Tak třeba dodatečně, zatím můžu říct aspoň něco málo:

Výlet byl naprosto úžasnej, protože jsme se utábořili v kempu ve stanu a hned první den po vykoupání v přehradě, které spíše připomínalo bahnění, jsme vyrazili na hrad Cornštejn na vystoupení kejklířů. Tam nám bylo řečeno, že pokud se nám bude představení líbit, máme to říct ostatním a pokud ne, máme si to nechat pro sebe. Takže vám říkám, že až uvidíte, že někde vystupuje kejklíř (nebo jak si říkal) Jonáš ze Znojma, rozhodně neváhejte.

Druhý den jsme navštívili hrad Bítov a to teprve bylo něco pro mě – výstava sukulentů, malá zoo, strašidla v podzemí...

Zkrátka víkend byl z těchto prázdnin fakt odpočinkovej tak, jak mají prázdniny být.:-)

Zas to flákám;-)

Právě sedím v čajovně, je krásných půl jedenácté a já si na kompíku trénuji psaní na normální klávesnici. Přiznávám, že s tím trochu bojuji, protože jsem zvyklá na plochou.

Prázdnin si užívám naplno - byla jsem v Nízkých Tatrách, kde jsme naťapali pár kilometrů a udělali menší ;-) (asi tisíc metrů) převýšení, často bývám se svým úžasným přítelem v čajovně, kde teď pracuje, a sem tam mu pomáhám.

Plánuji si praxi, dovolenou a teď o víkendu výlet na Vranovskou přehradu, tak jen doufám, že bude hezké počasí, protože procházky v dešti sice mají svou romantiku a pro mě i obrovské kouzlo, ale jen za předpokladu, že pak můžete zalézt domů a tam se pěkně zahřát (nejlíp při teplém čajíku).

Doufám, že i vy si léta užíváte plnými doušky a nemáte program tak natřískaný jako já. Vždycky si totiž vymyslím milion věcí, které chci udělat a stihnout a pak se z toho můžu zbláznit. Mějte se pěkně (a dík za přečtení).

Nevypínej motor!

Dnešní dopoledne bylo vskutku zajímavé. Vstávala jsem brzy ráno, udělala si osvěžující čaj a šla za kamarády, kteří právě jeli do města, kde všichni tři studujem. Teď už vlastně jen já;-), protože oni úspěšně skončili a jsou čerstvými inženýry.

Blíží se mi poslední zkouška a já už si dávno připadám jako bych měla prázdniny. Dalo by se říct, že jsem na ni téměř zapomněla a byla by to pravda.

Cesta probíhala vcelku normálně - nasedli jsme, nabrali benzín, rozjeli se po silnici a povídali si přitom. Občas jsme jeden druhého něčím provokovali nebo si dělali legraci z kvality silnic. Menší problém se objevil, když se mi začalo chtít na záchod. Tento problém se dal vyřešit celkem jednoduše, stačilo to říct, kámoš zastavil a já si došla do nedalekého motorestu. Jenže pak se objevil druhý a závažnější problém...

nešlo nám nastartovat. Zkoušeli jsme to znovu a znovu, ale motor ani nezavrčel. Nikdo z nás naštěstí nespěchal, a tak jsme se rozhodli dát baterce chvilku času na umoudření. Netuším, jak dlouho jsme tam stáli, ale výsledek se nedostavil. Autíčko dál jet nechtělo.

Teď bych se na chvilku zastavila u kámoše, kterého musím vychválit. Líbilo se mi, že jede opatrně a nelítá s autem jako drak a hlavně, že v takové vcelku krizové situaci zachoval klidnou hlavu a dokonce sem tam i vtipkoval.

Cítila jsem se za celou situaci trochu zodpovědná, přece jen jsem to byla já, kvůli komu se zastavovalo, ale o tom nepadlo ani slůvko a za to jsem mu taky vděčná. Nemyslím si sice, že to byla moje vina, ale kdybychom nezastavovali...

Startovací kabely jsme u sebe neměli, a tak je kluci došli koupit. Pak už zbývalo odchytnout nějakého milého řidiče, který by nám pomohl auto nastartovat. Prvním kandidátem na roli zachránce se stal starší pán v košili. Přijel se svým favoritem pěkně až k našemu fordíku, spojili jsme (teda kluci) akumulátory kabely, pán nastartoval a...

a nic. Naše auto ani neškytlo. A tak jsme milému pánovi poděkovali, opřeli se o auto a přemýšleli co dál. Kluci to nechtěli vzdát a zavolat odtahovku, a tak se šli ještě někoho zeptat, že to přes tu baterku zkusíme ještě jednou.

Tentokrát nám štěstěna tak nakloněná nebyla. Kámoš si nejspíš vyhlídl pána "všechno vím, všechno znám, ale pomáhat vám nebudu", ještě mu řek´že má diesla a s tím to teda nepůjde. "Srdečnost a ochota" tohoto druhého pána kámoše trošku odradila a už evidentně neměl chuť to znovu zkoušet.

Neměla jsem chuť stát na parkovišti a koukat kolem, a tak jsem se rozeběhla za nějakou paní nasedající do fordíka. Odmítla mě s tím, že spěchá, že na ni už někde čeká přítelkyně, ale vypadala, že by nám byla ochotná pomoci, kdyby měla čas.

Manželský pár parkující nedaleko se zdál být klidný. Hádala jsem, že nikam nespěchají, proto jsem je rovněž požádala o pomoc. Ani jeden z nich ve mně přílišné sympatie nevzbuzoval, ale aspoň byli ochotní. Sice ten pán nevěděl, jak otevřít kryt u své baterky, ale když se to kámošovi povedlo, jakž takž ochotně přijel k našemu autu.

Stačilo spojit kabely s akumulátory, připojit kontakty, nastartovat a už jsme mohli jet. Na otázku co jsme dlužní, paní s úsměvem odpověděla, že to nestojí za řeč. Když se na mě usmála, hned přestala vypadat jako někdo, kdo se cítí nad nás povýšený. Navíc se nám s kámošem líbilo, jak objala manžela a dala mu pusu. Shodli jsme se na tom, že teď je jejím velkým hrdinou a zachráncem (a naším vlastně taky).

Málem bych zapomněla. Když jsme pak zastavili, aby si kluci došli na byt pro mapu, než pojedem dál, upozorili jsme kámoše dvojhlasně: "A nevypínej motor." Pro případ krádeže auta i se mnou mi kamarád radil, že musím zloděje přimět, aby zastavil a vypnul motor, pak už se totiž nerozjede.

To koukám

Mám chvilku čas... vstávala jsem brzy a patlala se s prací do školy. Stejně se mi nepovedla. Stavím větrnou elektrárnu. Náklady jsou 1,900 mil. Kč a já mám za rok zisk 11 mil. Dost divoký, ne? Tak si vám jdu postěžovat, protože to je fakt hrozný, když se s něčím matláte takovou dobu a pak vám stejně vyjde hovadina. No... učiteli jsem to poslala, poněvadž tam chybu nevidím a nemůžu ji tam najít.

Jo a o čem tu teda píšu? No že si jdu na bloček postěžovat, jaký je to těžký a hrozný a už mě to nebaví a nejde mi to a jsem z toho taková chcíplá a pak si najednou přečtu, že tu je všechno česky. To je šok :-). Ale parádní. Už si můžu na svém bločku psát česky a řídit se českým návodem a... zákony schválnosti fungujou skvěle;-). Teď jsem se totiž pomalu rozhodla skončit s bločkem.

I když ne tak docela :-). Trošku makám na svých stránkách, ale ještě nejsou úplné, takže si na ně musíte chvilku počkat. Taky asi nebudou tak kvalitní, takže si pravděpodobně bloček částečně nechám, ale můžu si tam všechno uspořádat, jak chci.

Odpočinek po práci? Ale kdepak!

Začíná červen a zkouškové je v plném proudu. Už by byl pomalu nejvyšší čas zasednout za stůl s knížkou a se sešitem a pořádně se začít učit. Ale když se na mě podíváte, nic takového se neděje. Důvod je prostý: už mám skoro hotovo.

Od většiny známých stále slýchám: Jak se ti to povedlo? Cože, tobě už chybí jen jedna zkouška?! Jo, odpovídám s mírným úsměvem a možná se u toho trochu červenám. Člověk si pak pomalu začíná připadat jako šprt, ale přitom na udělání zkoušek žádné extra úsilí nevynaložil (srovnávám s předchozími obdobími). Trošku mi hrála do ruky náhoda a trošku znalosti. Rozhodně to není jen kvůli náhodě nebo jen kvůli znalostem. Tak chytrá opravdu nejsem, každý občas potřebuje trochu toho štěstíčka.

Většina lidí, kteří udělají zkoušky si jde užívat prázdnin. Jo, přesně tak jsem to udělala vloni i já. Na druhou stranu znám jen jednoho člověka, který obvykle končívá takhle brzo, u něj je to snad pravidlem a ten jde po zkouškách makat (nevím jak letos, ale vloni tomu tak tuším bylo) a letos se řídím jeho příkladem.

Jojojo, jsem blázen, minulý týden jsem ještě dělala zkoušku (pěkně hnusnou) a teďka už jdu zase do práce. Nepíšu to sem proto, abych se mohla pochlubit, jak jsem dobrá, že už mám skoro hotovo, že mi chybí jen jediný předmět, ale proto, že jdu makat zase po dlouhé době a jsem z toho patřičně nejistá a nervózní.

Maličko se bojím, že to nebudu umět. Že budu strašně pomalá, protože ještě nevím, kde jsou které kódy, že budou lidi netrpěliví a budou nadávat, že mi to tak trvá, že zase udělám spoustu přehmatů u ovoce nebo pečiva, které je téměř stejné, že... prostě se bojím, jaké to po takové době bude. Pokud si dobře vzpomínám, byla jsem tam naposledy v únoru. To je dost dlouhá doba na to, aby se mohlo změnit téměř všechno. Teď mě napadá, že už si nepamatuju heslo k pokladně... jů, to bude sranda. Tak mi držte pěsti, ať mi ten první den dobře dopadne. Když se mi to podaří, podělím se s vámi o všechny dnešní průšvihy.;-)

P. S.: Popravdě spíš doufám, že jich moc nebude.

Šprtat, šprtat a šprtat

Je krásný úterní večer, venku se pomalu stmívá a člověk by se hned nechal zlákat k večerní vycházce, ale nejde to...

Taky sedíte doma a šprtáte? Jestli ne, tak blahopřeji, v tomto kouzelném čase patříte mezi ty šťastnější (pokud teda zrovna nemakáte na noční). Já sedím u počítače a snažím se porozumět všemu, co umí. A že toho je!

Zítra mám zase zkoušku:(. Těším se na ni asi jako každý, kdo jde někam a vůbec neví, co ho čeká, jen tak matně tuší, že nic pěkného to nebude.

Za celý den jsem se přinutila nelítat po netu a nedělat nic jiného, teď už se opravdu jen a jen učím. Je to úžasná zábava, to mi věřte, ale občas mi to trochu zpříjemní výroky z hodin učitele. Netuším, jestli pobaví i vás, ale zkusím se o ně s vámi rozdělit.

destruktivní trojani - až ho spustíte, tak se poohlídne po systému a zruší, co vidí

Nevidíte někde z vašeho úhlu mazátko? To je apel, abych nepsal na tabuli. Tak nechám špinavou tabuli. Ono to bylo čistý extra, nápadně.

Američani to vůbec k ničemu nepotřebují, a když to nepotřebují oni, tak to nepotřebuje nikdo

O Windows: Aby znovu koupili ten šunt, co měli předtím… (blablabla) s novými… (blablabla) neotřelými chybami

Dokud není látka probrána nejméně osmkrát, studenti si ji nezapamatují... už máme čtvrté opakování, jsme v půlce semestru, to ještě možná zvládneme...

Příkaz file není debil, on se totiž podívá do souboru a nepodívá se na jméno.

Vždycky když po vás chce někdo nějaký přístup a heslo, je to bouda.

O nějakém viru: Tak vy se kocháte a zatím vám pěkně formátuje disk.

Travian

Možná znáte internetovou hru Travian. Hraje ji spousta lidí a znám asi jen dva, kteří o ní ví a přitom ji nehrají. Bez kapky studu se přiznám, že já mezi ně nepatřím. Naopak mě tato hra nadchla.

Malým problémem je, že je tak trošku jako Heroes obrovský požírač času. Nedá se to tu utahat na množství surovin (dřevo, hlína, železo a obilí), které máte. Většina národů může stavět jen jeden domeček - já, jakožto Říman sice můžu dva, ale i tak musím potom počkat, až se postaví a pak mohu začít stavět další. Zpočátku je vám to jedno, když budova trvá dvě minuty (teď už si to nepamatuju, tak přeháním), ale když jsou to dvě tři hodinky, už na tom trošku záleží.

Nevýhodou je, když nemáte permanentní přístup k internetu, protože vás může někdo napadnout, počítač vám to sice sdělí, ale pokud u počítače nesedíte, nemusíte to zjistit včas.

Miluju léto

Miluju léto a slunce. Miluju ten pocit, když ležím na dece v trávě, pryč od městského ruchu, ruce mám za hlavou a vstřebávám sluneční paprsky.

Mám ráda ten letní klid.

Je to vůbec možné?

Podle počítadla jsem tu tento týden měla 99 návštěvníků. Když tak zpětně přemýšlím nad tím, jak málo píši a co, říkám si, jestli mi to počítá dobře.

Za dnešek 12 lidí? Opravdu vás sem tolik chodí? Jestli jo, tak jsem vážně moc ráda, protože mě sem baví psát. Jenom mě trošku mrzí, že tu třeba nevidím vaše názory, a když se na něco ptám, častokrát mi nikdo neodpoví.

Je mi jasné, že na zpovědi deníčkového typu, není moc co napsat. Ale jinak...

Každopádně díky moc za návštěvu.

Divná přeposílačka

Určitě znáte takové ty přeposílací meily, které vám slibují kdesicosi, pokud je pošlete, nebo naopak vyhrožují vším možným, pokud to neuděláte. V pátek jsem se ale setkala s něčím opravdu zvláštním - přeposílací dort.

Mamka přišla domů a povídá, že máme bábovku, která se peče týden. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu, ale jak se pak ukázalo, tak ani ne. Nějak se potkala se sousedkou, nebo se ona osoba stavila, a donesla nám trochu těsta v kelímku od Perly.

Dívala jsem se na to nepříliš přívětivě a ptala se, co to je. Mamka mi oznámila: "Těsto." Pak mi ukázala recept, kde je přesně rozepsáno, co se do něho má který den dát. Postupně se tam přidávají nejrůznější suroviny a na konci týdne se to upeče. Myslím, že asi v pátek, nebo kdy, se má těsto rozdělit na tři části a dvě se mají někomu darovat. Takže to vlastně funguje jako takovej nekonečnej přeposílací pavouk.

Jsem zvědavá, jak to bude chutnat a jak to bude vypadat. Takže pokud to přežiju, chcete, abych vám sem napsala recept? Odpověď můžete napsat do komentářů nebo hlasovat v anketě.

Když se zadaří

Držím v ruce sešit a říkám si, že bych se konečně měla začít učit. Naplánovala jsem si spoustu úkolů (ale je to pod deset, schválně jsem to včera počítala, někde jsem totiž četla, že si člověk nemá dávat na den víc jak deset úkolů) a chtěla jsem začít už ráno, ale plány se mi nějak změnily.

Ráno jsem se učila házet na koš. Tak trošku jsme hráli basket. Ano, byla to opět taková krásná sestava, dva kluci a já. Bylo mi to hodně povědomé, i když oproti loňsku v tom byla malá změna. Jeden z těch kluků je můj.

Bylo to moc fajn a kupodivu mi to trošku šlo a taky mě to bavilo. Řekla bych, že jsem se něco přiučila, i když mě kluci nechávali švindlovat, a když mi to zalítlo moc daleko, nechali mě strkat si míček kousek před sebou a jít blíž.

Teďka už jsem v ruce držela sešit, že se jako teda půjdu učit, ale fakt asi spíš jen jako. Čekají mě teď sice hned dva předměty, ale obojí by mělo být velmi pohodové, protože mě to baví a mám to ráda, takže se i celkem těším na učení.

Ale jsem trošku taková nesoustředěná. Není se sice čemu divit, protože jsem teprve před chvilkou zjistila, že tu včerejší, údajně neudělatelnou zkoušku, jsem udělala:). Takže jsem moc spokojená:).

Člověk by měl jeden úspěch brát jako motivaci - jednu ze tří hnusnejch už mám za sebou - už jen dvě, hurá. Takže se jdu učit a makat, ať to tento týden zvládnu a můžu si říct, že už mám za sebou tři z osmi. To sice není bůhvíjaká výhra, ale pořád lepší než nic.

Jenom mě mrzí, že se mi "povedlo" zlomit jeden talismánek:(. Ale snad se nám ho o víkendu podaří opravit, aby mi zase mohl nosit štěstíčko. Zatím se mějte a ať se vám taky daří dobře. (A držte mi pěsti:)!)

Dokonalý trik (*****)

Dneska jsem viděla opravdu zajímavý film. Rozhodně bych ho nedoporučovala slabším povahám a ani bych ho nepovažovala za hezký, spíš za hodně zajímavý. Zaujal mě originálním nápadem.

Jde o thriller od režiséra Christophera Nolana, ten natočil například Memento. V hlavních rolích jsou H. Jackman a Ch. Bale. Představují kouzelníky, kteří se snaží toho druhého předčít ve svých tricích. Brzy se z toho ale stane posedlost.

Robert Angier je zde umělcem, který umí vystupovat, naopak Alfred Borden je výborný kouzelník. Kdo z nich dokáže zvítězit nad druhým, když se hra změní v boj na život a na smrt?

Zpočátku mi dělalo problémy zorientovat se, kdo je kdo a proti komu jde. Pokud se vám to podaří, nebo vám to také někdo vysvětlí;-), pak vás film jistě několikrát překvapí a možná i šokuje.

Šílená radostí

Poslouchám písničku z Večerníčka a málem si do toho tancuju. Vrtím se na židli jako malý neposeda. Přiznám se, že mám taky chuť si zpívat. Co se mi stalo?

Šprtala jsem se na písemku a teď jsem zjistila, že jsem ji napsala... Potřebovala jsem (nutně) 7 bodů z dvaceti. Já vím, to vypadá velmi reálně, ale nikdy nevíte, co se tam objeví. S jedním příkladem jsem vůbec nehla. Vůbec jsem si ho nepřipravila a nevěděla, co se s něčím takovém má dělat. Vím, že jsme to někdy dělali, ale jak???

A kolik teda mám bodů? Patnáct!!! Já!!!:)) Připadá mi to neuvěřitelné. Radši se ještě mrknu, ať vám tu nekecám. Tak jo, fakt to tak je.:)) Jsem šťastná jako blecha a určitě musím vypadat neuvěřitelně legračně, protože jsem takový malý rozesmátý šílenec. Ale divte se mi:).

Teďka sice budu muset o víkendu pořádně zamakat, ale snad se mi to v pondělí vrátí i s úroky. To bych měla ještě větší radost, než mám teď. Ano, čeká mě studijní víkend. Držte mi pěsti, ať to zvládnu, protože z toho člověku brzy začne hrabat - čísílka, písmenka, samé yij, Yij, Tij, tij a každé znamené něco jiného a z jednoho se vypočítává druhé. No zkrátka hroznej bordel. Ale teď už mám zápočet.:) Paráda:) a to nám ještě ani pořádně nezačalo zkouškové. Může být člověk šťastnější? (Snad jen jestli to vyjde i v pondělí.)

Ale abych přiznala všechno, tak za mou skvělou náladu nemůže jen škola:). Fakt je, že když je člověk po dobrém obědě, má lepší náladu než normálně. A taky jsem byla výrazně podporována, že jsem dobrá, a že to zvládnu.:) Asi budu příště víc věřit ostatním:).

Ach jo

Tak zase sedím u kompíku, místo abych makala do školy. Chystám se na to, jasňačka, ale je mi tak nějak smutno, takže se z toho chci vypsat, protože vím, že mi to vždycky pomáhá.

Tentokrát nemůžu říct, že bych toho měla nějak extrémně moc, ale nerozumím látce, kterou se mám naučit a na rozdíl od víkendu vidím, jak účinnost mého učení klesá. Musím si hodně dlouho opakovat to samé, abych si to zapamatovala případně pochopila. Zápočet mám už v pátek a trošku se toho začínám bát. Moc si to přeju udělat a to je vždycky zlé. Proč? Přeci proto, že když vám na něčem nezáleží, je to mnohem snadnější. Jste víc v klidu a neděláte si s tím starosti. Moje nejobvyklejší chyby jsou ty hloupé z přehlédnutí a ty, pokud jste v klidu a pohodě, téměř nevznikají

Taky zítra budem tvořit mapku, doufám, že mi to půjde. Dělala jsem to naposled před čtrnácti dny, tak jsem zvědavá, jak mi to půjde. Pak se vám pochlubím, jak mi to všechno šlo.