Co mi dělá radost?

• Pohodový, kreativní a nadšený lidi.
• Nemuset být někde na minutu přesně.
• Moci být sama sebou, i když nejsem sama.
• Podívat se do zoo na zvířátka.
• Udělat si výlet!
• Dostat od kamarádky růže za zkoušku. (Poprvé něco dostat za zkoušku. Navíc za poslední zkoušku.)
• Když kámošku zajímá, jak se mám a co dělám, i když jde jen o nákupy v sekáčích.
• Vidět modro-žlutýho ptáčka.
• Jít nakupovat s kamarádkou.
• Vejít se do šatů, když o mně prodavačka pochybovala.
• Plánovat výlety.
• Stihnout přednášku.
• Zasmát se tomu, že jsem přišla do špatné místnosti a vypařit se dřív, než to bude trapné.
• Najít si bez problémů místo v řadách pro zaměstnance, i když jdu těsně před začátkem. Užít si to privilegium.
• Těšit se na kreslení stromů. (výzva)
• Kreslit uhlem amarilis.
• Toulat se městem totálně vyletněná a kašlat na to, jak se na mě kdo dívá (obdivně i pohoršeně).
• Koupit si kvašáka.
• Vypsat se ze všech starostí a zapomenout na ně.
• Nápad vyhrnout si kalhoty, abych se v nich neuvařila.
• Stihnout vlak.
• Nádherné letní počasí koncem dubna.
• Jít jen na chvíli do práce.
• Mít spoustu času na snídani a čajík.
• Dokoukat Čarodějky.
• Utahování si z přátel, kteří vědí, že si z nich jen dělám legraci.
• Levandulová zahrádka – těším se, až pokvete.
• Docela úspěšný pokus o nakreslení narcisu.
• Klid malého města.
• Nová okna, ve kterých se mohu báječně vyhřívat.
• Jak se odporně nezvládnutelná hromada věcí na zašití změnila pouhým poskládáním na úhlednou zvládnutelnou kupku.
• Že uvidím a pocuchám svou kočičku.
• Že jedu domů.
• Naučit někoho obrázkové křížovky.
• Zažít něco dobrodružného – luštit záhadu.
• Plánovat s milým, co všechno bychom spolu mohli a chtěli podniknout.
• Užít si den volna.
• Strávit celý den se svým milým.
• Každý den koukat na Čarodějky.
• Pohodlná minisukně. Příjemné oblečení, které mi navíc sluší.
• Uklizený pracovní stůl.

Time management jako duchovní úkol

Název tohoto článku kopíruje název knihy, kterou právě čtu kvůli přípravě skript, jež bych měla s kolegyní napsat. Kniha mě už dávno zaujala svým názvem a snad jsem i vytušila její poněkud netradiční přístup. 

Jedním z autorů je benediktinský mnich Anselm Grün, jež do problematiky plánování vnáší i trochu náboženství. Připouštím, že lidem, kteří nejsou věřícími, by se to nemuselo tak docela snadno číst, neboť sem tam vyzdvihuje náboženství až příliš. Na druhou stranu je třeba autorům přiznat jistou nestrannost a zájem i o ostatní náboženství (např. buddhismus) a zajímavým způsobem pojatý problém řízení času, resp. sebe v čase. Ačkoliv jde částečně o filozofování o tom, jak nakládat se svým životem, kniha spíše vede k zamyšlení a nabízí užitečná drobná cvičení, než že by předkládala názory autora, jimž by se měl čtenář podřídit. Ještě nejsem ani v polovině, ale knihu považuji za přínosnou a vhodnou k přečtení jako doplnění pro ty, kteří již četli mnoho a mnoho jiných klasických příruček o tomto tématu, nebo kteří nestojí o příliš "technické" pojetí. Nicméně pro vás považuji za významné či zajímavé následující dvě věci.

Okouzlující mi připadá vzpomínka jednoho z autorů na jeho dědečka, který žil ze skromného důchodu v penzionu pro seniory a svůj život komentoval větou: „Copak se mi nevede skvěle?“ Říkám si, že bych si tuto otázku také měla alespoň občas klást.

A druhou věcí, která mě nadchla a zaujala, je praktický tip navrhující vedení deníčku, seznamu nebo jakkoliv tomu budete říkat, kam si každý den napíšete věci, které vám udělaly radost. 

O takový seznam už se nějakou dobu snažím na základě čtení Šťastného blogu, kde jsem se s ním setkala a moc se mi líbil. Samozřejmě že nyní po delší době to již značně zanedbávám a rozhodně si nic nepíši každý den, ale sem tam mě to popadne a poznamenám si až pět věcí najednou. Když se můj seznam velmi a velmi rozrůstá, jednou za čas si ho proberu a vytřídím věci, které bych mohla cíleně dělat, abych se potěšila, když mi třeba někdy bude smutno.

Autoři této knihy jdou podle mě trochu zbytečně moc do hloubky – ono by vám to došlo už při pouhém zpětném přečtení vlastního seznamu – a doporučují zaznamenat si ke každému bodu i stupeň spokojenosti, kdy desítka značí mimořádnou radost. Díky takovémuto seznamu objevíte, z čeho čerpáte radost a štěstí. Správně připomínají, že větší štěstí vám obvykle nepřinese více věcí, ale například sociální kontakt s lidmi.

Co se týče seznamu toho, co vám přináší radost, připadá mi vhodný zejména proto, že když nad tím přemýšlíte, vidíte spousty a spousty nádherných věcí, které vás těší. Když dumám nad tím, co bych si dnes mohla poznačit jako něco, co mi udělalo radost, hned si vybavím fialový kosatec, který se vyjímá ve váze jako by to snad byla japonská ikebana. Jak mě bavilo kreslit si buddhistického „hladového ducha“, který má obrovské břicho, malá ústa a krk, a tak se nikdy nemůže nasytit. Jak jsem si usmyslela, že se jej pokusím nakreslit méně lidského – spíš jako příšeru, kterou má být, a už se nemůžu dočkat, až to budu moci realizovat. Jak se mi toto čínské zpodobnění našich nenasytných tužeb doopravdy líbí a připadá mi výstižné. Psaní tohoto seznamu mi znovu přináší radost, neboť si vzpomínám a znovu vybavuji věci, které mě ten den potěšily. Jenom je smutné, když si na nic takového nevzpomenete. Na druhou stranu to znamená, že byste se měli sebrat a hned si něčím udělat radost. V mém případě třeba milovaným čajem.

Velký jarní úklid

Trochu se zpožděním jsem se pustila do „velkého jarního úklidu“. Teď jsem si na něj totiž konečně našla čas. Ne, že by mi ubylo povinností a zábavy, ale uhasily se „požáry“, tedy věci, které nesnesly odklad. Samozřejmě, že svou péčí o uklizený a útulný domov pravděpodobně vytvářím nové požáry, které mě pak budou opět stresovat, ale někdy se to udělat musí, že?

Můj úklid přesahuje svou velikostí i ten jarní, neboť jde spíše o to, že chci zredukovat množství svých věcí… ne na nezbytné minimum, jak si namlouvám, ale na přijatelnou úroveň. Po letech sbírání, shromažďování a skladování všeho možného, už je na čase si připustit, že prostory nejsou nafukovací. S přibývajícím věkem (to zní jako bych byla nějaká stařešina) si začínám víc a víc připouštět, že některé nákupy vůbec nebyly dobrý nápad. Že i když jsem ty bílé mrkváče skoro nikdy neměla na sobě, už si je ani na sebe nevezmu, neboť jsem se v nich viděla v zrcadle a připadám si jako ředkev. Navíc mě škrtí kolem kotníků a už vůbec nejsou v módě.

Ačkoliv nerada likviduji vzpomínky a řídím se dle hesla: Vyhodit to můžeš vždycky, už pomalu přišel čas přiznat si, že do učebnice dějepisu ze střední školy se už doopravdy nikdy nepodívám. Když budu něco potřebovat vědět, nahlédnu do encyklopedie nebo nějaké jiné krásné knihy a ne do té nejhorší, jakou jsem kdy viděla. U knih k tomu navíc přistupuje ta potíž, že vyhodit knihu do sběru mi připadá téměř tak zločinné jako vykrást kostel. Knihy jsou pro mě posvátné. (Tedy pokud vypadají jako knihy svou úpravou i obsahem.)

Abych se víc motivovala do vyhazování, třídění a dalších úmorných prací, připomněla jsem si, že nejspíš v různých zákoutích skříní, krabic a zásuvek objevím lecjaké poklady z dob dávno minulých. Z legrace tomu říkám „vymetení černých děr“. Nevím jak vám, ale mně se rozhodně věci ztrácí. Dokonce i v místech, kde prostě nemají kam. Vůbec například netuším, kam zmizel špunt z termoláhve, kdysi dávno mnou ušitá sukně a nebo zelená košile z výprodeje, kterou jsem s oblibou nosila „na doma“ a jsem v ní před x lety vyfocená u vánočního stromku.

Možná si myslíte, jak je uklízení jednoduchá záležitost – přiznávám, setkala jsem se se spoustou lidí, kteří nemají nejmenší problém s vyhozením pohlednice, která jim přišla před týdnem. Netuším, jak to dělají. Možná jim na tom nezáleží a ukládají si vzpomínky, možná ani o pohledy nestojí… já si schovávám všechny milostné dopisy i dávno minulých lásek, ale také pohlednice a dopisy od kamarádek nebo náhodných známých z postcrossingu. Je pro mě zatěžko vyhodit sešit z přírodovědy z šesté třídy, v němž jsem dost nešikovně zakreslila veverku a želvu, které jsme probírali. Stejně se nedokáži rozloučit se zchlupatělým a parádu už dávno nedělajícím jakoby zrzavým tlustým svetrem, který mě dokáže kdykoliv spolehlivě ochránit před nepřízní počasí. A podobné je to v mém životě s mnoha věcmi.

Jak už jsem říkala, s přibývajícím věkem člověk moudří (mám pocit, že to jde naštěstí celkem rychle), a tak už se ani nesnažím říkat si, že tyhle milované věci vyhodím, když už nevypadají tak, jak by měly. Vím, že to neudělám, tak nač něco předstírat. Musím zlikvidovat ty, na kterých mi záleží méně a také už dosloužily, například onen dějepis.

Setkala jsem se se dvěma velice zajímavými knihami zabývajícími se úklidem a pořádkem. První jsem četla již dávno a napsala ji Julie Morgenstern. Opravdu se mi líbil její přístup k uklízení. Šla na to systematicky a vůbec to nebrala jako samozřejmost. Kniha se jmenovala Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě. S jejím přístupem vás seznámím v některém z dalších článků, ale osobně vám doporučuji její přečtení, i když třeba s pořádkem problémy nemáte. Mým původním záměrem bylo zjistit, jak přistupuje k time managementu, o který se zajímám.

Druhou knihu jsem si v náhlém popudu koupila sama, což je samo o sobě dost neobvyklé, neboť nemám ve zvyku si domů pořizovat knihy právě z toho důvodu, že je pro mě těžké je vyhodit a v knihovnách o ně obvykle není zájem. S antikvariáty také nemám zkušenost, že by měly velkou poptávku. Kniha Zbavte se nepořádku od Karen Kingstonové se zabývá pořádkem a úklidem z trochu jiného pohledu. Nahlíží na nepořádek jako na problémy v duševní rovině. V podstatě vypovídá to stejné, co jsem se nyní dočetla v knize Time management jako duchovní úkol. „Na uklizený pracovní stůl je radost pohledět. Vnější pořádek je blahodárný pro duši.“ A kdybych měla vyzdvihnout to nejdůležitější, co jsem zpozorovala i u sebe: „Vnější pořádek přispívá k vnitřnímu řádu člověka. Pořádek přispívá i k naší dobré náladě. Pokud je vnějšek v pořádku i naše nitro zaujímá postoj radosti a vděčnosti.“

Až jednou budu mít čas

V minulém článku jsem zmínila, že bych chtěla udělat deset věcí ze seznamu „Až jednou budu mít čas“. Tento seznam jsem začala psát v létě roku 2009, kdy jsem četla fantastickou knihu o time managementu od Hyruma W. Smithe 10 přírodních zákonů managementu času a života. Autor v ní uvádí, že na svých kurzech vyzývá účastníky, aby napsali třeba jen 5 věcí, do kterých by se velice rádi pustili, ale nyní na ně není čas.

Na tomto místě bych vás také ráda vyzvala, abyste si napsali nebo si aspoň promysleli, do čeho byste se pustili, kdyby byl čas. Věnujte tomu chvilku pozornosti dříve, než budete číst dál. Možností je spousta a moc vám nevěřím, když mi budete tvrdit, že nic takového nemáte. Pokud je to pravda, jste skutečně šťastní a výjimeční lidé. Ale většina ostatních by vzala děti na výlet, upletla si svetr, napsala knihu, malovala jako dřív, chodila na zajímavé kurzy, více se stýkala s přáteli a chodila na večírky, pořídila si zahrádku nebo zvířátko… jen kdyby byl čas.

Nyní jsem na podobnou větu narazila v jiné knize - Time management jako duchovní úkol. Přístup autora je jiný, nicméně výsledek téměř stejný. Ať už jste napsali nebo vymysleli cokoliv, co byste udělali, kdybyste měli více času, tak

A) se to nikdy nestane, neboť času nikdy více mít nebudete a navždy budete litovat, že jste se k tomu nedostali (pokud to ovšem za něco stálo). Problém totiž není v čase, ale ve vás.

B) nemáte problém s časem, ale s tím že se vám nechce. Správně byste měli říct, že nemáte chuť tuto činnost dělat, nebo se této věci věnovat.

Nuže, to by byla teoretická, nicméně velice pravdivá část tohoto článku a teď bych se ráda vrátila k sobě – doufám, že s tím, co jste se dozvěděli, hodláte něco dělat. Pokud nevíte co, nezoufejte, v dalších článcích se k oblasti time managementu opět vrátím, neboť je to moje milované téma, které má se štěstím společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Co se týče mého seznamu, obsahuje kolem sta položek, i když vím, že by to takto být nemělo a správně by ani neměl existovat. Nicméně pro mě je tento postup velice přínosný, neboť se nejprve mohu pustit do psaní všeho, co bych ráda udělala, kdyby bylo více času – vlastně je to tak trochu brainstorming – a následně se rozhodnout, zda platí varianta A nebo B. Jinými slovy, zda se nevěnuji činnosti, kterou považuji za důležitou, které bych se věnovat měla a opravdu to vnímám jako ztrátu, že si na ni nejsem schopná najít čas – např. to již několikrát v různých článcích zmiňované vídání se s přáteli, nebo se této činnosti vyhýbám a ve skutečnosti se mi ji dělat nechce a dělala bych ji jen v případě, že bych měla víc času a nebylo by zbytí. Kdoví, třeba by se i tak našel důvod ji nedělat. Může to být například činnost, kterou ode mě očekává někdo jiný a já ji považuji za zbytečnou. Zrovna mě nic nenapadá.

Těch deset činností, které bych chtěla udělat, jsem zatím ještě nevymyslela, ale nabízí se například strávit den v knihovně, ušít si kabelku (chce to i dávku odvahy), uplést si pléd na léto…

Výstava masožravek

Masarykova univerzita ve své botanické zahradě ve skleních v tomto týdnu vystavuje masožravé rostliny a kaktusy. Protože jsem fanda všech kytiček a mám ráda výstavy, musela jsem tam přirozeně vyrazit.

Bylo to moc hezké, zvláště ty květináče s masožravkama, zasazené do hlíny tak, aby to vypadalo jako jediný velký záhon. Člověk by řekl, že si snad konečně zapamatuji rosnatku, láčkovku a dionaea, kterou jsem si přivezla z Flory v Olomouci. Nevím proč, ale pořád si k ní nemohu přiřadit tak obyčejný název jako je Mucholapka, asi mi připadá jako něco hezčího.

Na konci výstavy byla možnost si nějakého toho zeleného dravce koupit, a tak jsem mucholapce pořídila rosnatku, kterou se mi dříve s úspěchem dařilo pěstovat. Navíc jsem si ještě koupila takovou tu podivnou potvůrku, která se přiváže na kamínek nebo dřívko a jen se rosí. Ta moje je Tillandsia, což je rod bromélie. Zatím je celkem malá, ale doufám, že se jí u mě bude dařit. Nejsem totiž žádnej velkej zahradník.

Méně je více

Nedávno jsem si prohlížela svoje předsevzetí a připadalo mi, že se v nich tak nějak ztrácím. Jako jo, je to moc hezký, ale spousta z nich je jen taková teoretická. Potřebuju přesně vědět, co chci udělat, a pak můžu snadno posoudit, jestli jsem to udělala, a jestli se poté, co jsem to udělala, cítím šťastnější a spokojenější, nebo se nic nezměnilo. A tak jsem se rozhodla – i vzhledem k množícím se věcem, které bych měla vyřídit – sestavit konkrétní předsevzetí – buď vymyslet nová, nebo aplikovat ta stávající – pro následujících čtrnáct dní či měsíc. Snaha tedy byla mít je co nejkonkrétnější, ovšem postupem času jsem opět začala příliš zobecňovat.

Tak tady je, k čemu jsem dospěla v jednotlivých kategoriích:

ZDRAVÍ

• 2–3 l tekutin denně,
• svačit v 10 a 15 hodin,
• 4. 6. ovocná či zeleninová očista,
• přečíst Jak se zbavit brýlí,
• psát deník,
• nechat si předepsat kompresní punčochy,
• pangamin 2 x denně 4 tablety (ráno a večer),
• psyllium po obědě,
• návštěva lékaře,

29. 5. – 12. 6.

• citron s vlažnou vodou 30 minut před snídaní,
• kopřivový čaj,
• 2–3 šálky zdravotního čaje,
• dýňová semínka nebo melasa, jáhly, mořské řasy, slunečnice,
• jablečná šťáva,
• čaj z březových listů,
• měsíc bez salámů a sýrů, mléčné výrobky jen omezeně,

PŘÁTELÉ

• ozvat se 9 vybraným známým,
• nezapomenout na svátky a narozeniny,
• vyzkoušet tři romantické tipy,

KREATIVITA

• projít lamera,
• 10 věcí z Až jednou budu mít čas,
• zjistit, co je esej,
• 29. 5. – 12. 6. psát si, co mě zaujalo,
• oslavit Den dětí,
• zhruba navrhnout Šumavu,
• rozšířit si obzory – 3 témata,

POŘÁDEK

• uklidit si na stole,

KRÁSA

• napsat kaligraficky 3 haiku,
• vyřešit foťák – nějak zlobí,
• napsat 10 básní,
• vymalovat 3 omalovánky a užít si to,
• objednat se na pedikúru,
• obarvit si vlasy henou,

VZDĚLÁNÍ

• zpracovat základ kapitoly o komunikaci,
• roztřídit hromady úkolů,
• pořídit si nové spodní prádlo pod šaty,
• každý den článek na blog,

MIMO

• zajistit si ubytování na prázdniny.

Báječné brněnské ohňostroje

Už několik let jsem se nebyla podívat na brněnských ohňostrojích Ignis Brunensis, protože to je vždy na přelomu května a června, kdy je ve školství nejvíc práce: seminárky, zápočty, zkoušky, státnice, obhajoby… Letos to zrovna tak nějak náhodně vyšlo, že mám čas. Pokoukala jsem se na internetu, přesvědčila přítele a vyrazili jsme se podívat na španělský ohňostroj v úterý 29. května.

Dostaveníčko jsme si dali už v šest s tím, že se tam třeba projdeme pěšky nebo tak něco. Kousek jsme se tedy prošli a pak nás napadlo obejít si přehradu, alespoň z části. Nakonec jsme ji zvládli celou asi za tři hodiny. Podle portálu mapy.cz je to 14 kilometrů. Pravdou je, že jsme si docela mákli, abychom stihli začátek ohňostroje o půl jedenácté.

Cesta až téměř k hradu Veveří (po pravé straně hráze při pohledu od přístaviště) byla pěkná, sice značná část byla asfaltová, ale taky lesem a jen sem tam jsme potkávali cyklisty. Viděli jsme různé druhy ptáků a taky k mé nepříliš velké radosti mrtvé ryby a tři hady (živé) . Jeden byl aspoň metr dlouhý a ten se mi tedy doopravdy nelíbil. Zpáteční cesta vedla po silnici, kde jezdilo celkem dost aut, i když přiznávám, že jsem čekala, že to bude horší.

Když jsme se přiblížili k přístavišti, začalo nám být divné, že to ještě nezačalo. Poznámka, zda je to vůbec dneska, mi připadala směšná. Samozřejmě, vždyť jsem si to poznačila do diáře. Ale čím blíže jsme byli k místu, odkud jsme vyšli, tím méně jsme si tím byla jistá. Měly by tu být přece davy lidí a spousta aut, ale nikde nikdo. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že jsem někde udělala chybu. Třeba jsem se vážně podívala na loňský program...

Nakonec jsme si sedly na lavičku u břehu, pili pivo a pozorovali fialově, zeleně a červeně blikající kotvu. Byl to fajn výlet. Škoda jen, že ten ohňostroj je zítra…

Květnová předsevzetí

Jak už jsem možná zmiňovala dříve – pro květen jsem si zvolila jako ústřední téma krásu. V průběhu měsíce jsem doplnila radost, protože krása sama o sobě je k ničemu, pokud se z ní neradujete. Cílem tohoto měsíce bylo hledat krásné „věci“ kolem sebe v každodenním životě a radovat se z nich. Užívat si čerstvého vzduchu po dešti, návštěvy knihovny, dobrého filmu, příjemného pohledu z okna, „sněžících“ jabloní…

Mezi předsevzetí jsem zařadila následující:

• Naplánovat Šumavu. Ráda bych v létě vyrazila na dovču a řekla jsem si, že samotné plánování toho, co krásného bych tam mohla vidět, bude určitě příjemné.
• Kochat se krásami přírody a zkusit je zachytit: kresba, malba, fotografie.
• Psát = tvořit.
• Dělat umění… z korálků, přízí, barev… jakkoliv.
• Podporovat v sobě nadšení.
• Kultura: kino, divadlo, muzeum, výstava…
• Strávit den v knihovně.
• Poezie.
• Vymalovat 3 omalovánky a užít si to. :-)
• Tančit a zpívat.
• Psát krasopisně. Písanky ;-). Kaligrafie.
• Péče o sebe – vypadat dobře. Možná zkusit pedikúru.
• Barevné týdny představují takovou srandičku, že si na každý týden vyberu hlavní barvu, kolem které se pak točí moje oblečení, lak na nehty, šperky… Usnadňuje to spoustu věcí (výběr oblečení a jeho ladění) a navíc se tak člověk příjemně neustále mění.
• Hena po zkoušce. Zaplétat si vlasy. Barevné pramínky.
• Šaty a sukně, šátky, náušničky.

Dubnová předsevzetí

S dubnem jsem to také nevymyslela právě nejlépe. Rozhodla jsem se, že tento měsíc zasvětím pořádku. Jaro by mělo být obdobím uklízení. Jenomže kde začít a co přesně bych chtěla udělat?

V průběhu jsem vymyslela alespoň pár drobných předsevzetí:

• Přečíst Karen Kingstonovou: Zbavte se nepořádku a vlastní výpisky z Julie Morgenstern: Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě.
• Uspořádat data v počítači: fotky, textové soubory atd.
• Roztřídit papíry a eliminovat zbytečnosti.
• Hned po příchodu domů si zapsat výdaje – snažím se zjistit kolik a za co utrácím.

Březnová předsevzetí

Ne 8. dubna 2012
Pro třetí měsíc jsem si vybrala téma, které je pro mě osobně velice důležité. K tomu, abych byla šťastná nutně potřebuji dělat věci kreativně, bavit se, smát se, hrát si… prostě žít. Rozhodla jsem se, že zatočím s nudou.

Ale snáz se to řekne a trochu hůř udělá. Jak dostat víc kreativity do svého života? To by ještě šlo možnosti jsou např.

• Jíst pestře – obohatit svůj jídelníček o více zeleniny. obilné kaše se skořicí (kupř. jahelné, ovesné, kukuřičné, rýžové, pohankové…) nebo teplé polévky, kupř. hovězí či zeleninové vývary. Zkoušet nové recepty, kuchařek pár mám a internet je taky plný všeho možného. Kromě tohoto měsíce to ovšem spadá do měsíce zdraví, neboť pestré jídlo je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat.
• Rozšiř si obzory. „Zažeň myšlenky o důstojném „usazeném“ stáří. Buď stále zvědavý a zvídavý, snaž se uchovat smysl pro romantiku, dobrodružství a recesi. Neboj se v žádném věku nových setkání a nových úkolů.“ (z 12 zlatých pravidel duševního zdraví) Rozšíření obzorů je předsevzetí, které se mi hned zalíbilo. Líbí se mi zkoušet nové věci, poznávat nové, učit se něčemu neznámému atd. S oblibou říkám, že když budu mít dobrého učitele, budou mě zajímat třeba i letecké motory, protože se dokáži snadno nadchnout pro téměř jakoukoliv věc. Už dřív jsem si plánovala, že každý rok vyzkouším 5 nových věcí. Je to úžasně zajímavé a někdy i dost povzbuzující, když vám to nejde a uvědomíte si, že jste to chtěli jen zkusit a nemusíte se v tom zlepšovat a usilovat o vyšší cíle. Prostě jen zkusit a sbohem a šáteček. Báječně osvobozující pocit. Nemusíte umět všechno. Do Rozšiřování obzorů jde zařadit i předcházející zkoumání různých jídel, ale také četba nových autorů, knih, podivných neznámých časopisů z nejrůznějších oborů, zkoušení různých sportů a koníčků, ale také např. toulání do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Složitější je to ovšem s předsevzetím, že se budu víc bavit, smát a hrát a budu bláznivá. Jak to provést v běžném denním životě? Čtení vtipů je super, ale že by se u toho člověk až tak báječně bavil, to se říct nedá. Vymyslela jsem pár drobných předsevzetí, ale odpověď na otázku: Jak si víc hrát? se mi najít nepodařilo.

• Sestavit vlastní knížečku vtipů.
• Sepsat nové nebo projít staré seznamy „Až jednou budu mít čas, pustím se do…“ a alespoň 10 věcí z nich udělat. Bez ohledu na to, že zrovna teď „nemám čas“.
• Esej – Zjistit, co je esej a zkusit nějakou napsat.
• Zjistit: Co mě baví? Co je pro mě zábava? Co baví ostatní? A jestli mě to náhodou nebaví taky. O čem sním? A o čem jsem snila dřív? Prohlédnout si vlastní knihu přání.
• Týdenní pokus co mě zaujalo.
• Sehnat si na stůl drobné inspiraci pro tvůrčí práci dle Maisela.
• Zamyslet se nad tím o čem sním a o čem jsem snila.
• Oslavit den žen a jaro.
• Akce a výlety – jsem společenský tvor.
• 3 knihy o tvořivosti s výpisky a nápady (dalšími předsevzetími).

Únorová předsevzetí

Druhý měsíc v roce jsem se zaměřila na lásku a přátelství. Důvod je prostý: vztahy jsou druhou nejdůležitější věcí ovlivňující váš pocit štěstí. Mohou se sice stát i první, ale o tom teď nechci polemizovat. Navíc je v únoru svátek Valentýna, který dodržuji, a připadá mi vhodné se tedy věnovat lásce.

Při tvorbě únorových předsevzetí jsem se setkala s nemalými problémy. Jak se zlepšit v oblasti lásky? Jak být více milující? Jak se stát lepší partnerkou a kamarádkou?

• Samo se nabízí najít si víc času na lidi, které máme rádi. I při přetíženosti prací a úkoly nezapomínat na to, že máme rodinu a přátele.
• Asertivita, upřímnost i takt. Chtěla bych v sobě najít odvahu říct, co se mi nelíbí, i když vím, že to druhý nechce slyšet a třeba by to mohlo vést ke konfliktu. Každopádně potlačování svých pocitů není dobrým řešením, neboť může vést k nenadálým výbuchům.
• Ozvat se přátelům a známým, na něž jsem si už delší dobu nenašla čas.
• Dárek k Valentýnu + dárky k narozeninám těm, co je nyní slaví. Kontrolovat si pravidelně kdo má kdy narozeniny či svátek – nezapomínat na ně. 
• Aktivně naslouchat -> snažit se porozumět a pochopit stanovisko druhého a respektovat jeho názor, i když je opačný než můj. Tolerovat jedinečnost každého. Konec kritiky a poučování. 
• Odpustit si chyby a ostatním taky. 
• Vážit si i maličkostí, co pro mě někdo udělal. 
• Nesoudit, nevíš všechny okolnosti. 
• Problémy řešit, ne o nich jen mluvit.
• Poprosit, poděkovat, omluvit se za chyby. 
• Neočekávat. Očekávání (neboli požadavky) představují zdroj trápení. Pokud neočekáváme a nepředpokládáme, netrápíme se tím, že něco není tak, jak bychom si představovali. Př. neočekávat, že partnera bude bavit to, co mě, bude chtít dlouho debatovat o mojí práci atp.
• Time mangement = spolehlivost, všude chodit včas.

A citát, který mě zaujal: „Milovat znamená promíjet. L. N. Tolstoj“

Sociologie a předsevzetí

25. března 2012
V rámci dalšího vzdělávání jsem se pustila do studia sociologie, které by snad mělo přispět k lepšímu pochopení společenské odpovědnosti firem.

Studium z knih jde podstatně pomaleji, než jsem si představovala. Ne, že by to bylo špatně napsané, pan Keller, který byl asi před měsícem na nějaké akci, píše docela pěkně, ale holt nelousknu sto stránek denně jako u Harryho Pottera, když se to snažím naučit a udělat si poznámky. Ale proč vám to tu říkám kromě toho, že si chci postěžovat? (Ne, to byl vtip.)

Dostala jsem se teprve na stránku 36 k Eltonu Mayovi a Maslowovi, jehož teorie hierarchie potřeb je notoricky známá. Jak jsem si ji tak četla, hned jsem si vzpomněla na svoje předsevzetí. Nedělám je tak náhodou taky podle hierarchie potřeb?

V lednu zdraví – fyziologická potřeba. To nejdůležitější. Teprve relativně zdravý člověk na sobě může pracovat v jiných oblastech.

V únoru láska, přátelství, rodina. Jistě, potřeba bezpečí a lásky. Zároveň i potřeba přátelství a přijetí.

V březnu pak kreativita, jakožto část potřeby vážnosti a uznání, pocit užitečnosti a potřeba seberealizace.

Dubnový pořádek a úklid se tak nějak nikam nehodí, ale na květen a červen jsem si naplánovala vzdělávání a krásu, jen v opačném pořadí, protože vzdělávání bude v květnu nutností a já bych se chtěla vzdělávat v dalších oblastech nepovinně… a to jsou poslední dvě potřeby: znalostí a rozumění a jako poslední estetické.

Vím, že Maslowova teorie je celkem dost stará, ale já osobně se v ní celkem vidím. A jak to máte vy? Souhlasíte s navrhnutým žebříčkem, nebo je to u vás úplně jinak?

Návrat Pangaminu

Jedním z mých lednových předsevzetí bylo jíst 2 x denně pangamin, protože je v něm vitamín B... na měsíc jsem s tím přestala a teď se k tomu opět na měsíc nebo dva vracím. Chtěla jsem vědět, jestli se mi po něm náhodou nezhoršilo akné, ale zdá se že ne. Většina literatury sice tvrdí, že vitamin B je na pleť dobrý, ale potřebovala jsem zjistit, jestli nemá pravdu teorie, která byla v menšině a to, že přemíra béčka akné zhoršuje.

Dalšími důvody k návratu jsou jednak vytvořené zásoby, a jednak to, že "béčko" prý odpuzuje klíšťata, komáry a další verbež. Jak si můžete sami přečíst v článku na Novinkách.

Lék na nervy 1

Zítra mám zkoušku… Nebude to snadné. Mám strach. Všechny materiály jsem si ještě ani neprošla, natož abych je uměla. Myslím si, že určitý přehled mám, ale bude to stačit?

O sociologii jsem se tu už nejspíš několikrát zmiňovala… tak mi přejte, ať to udělám a budete od ní mít pokoj ;-). Kupodivu jsem si za tu dobu, co ji studuji, celkem oblíbila jak Kellera, tak i tuto podivnou vědní disciplínu. Chvíli se mi sice zdálo, že sděluje pouze všeobecně známé pravdy, ale nyní mi připadá trochu filozofická nebo spíš hloubavá. Zabývá se tím, jak funguje společnost a některé věci mi připadají doopravdy zajímavé a vhodné k zamyšlení. Nicméně mi to žádné velké uklidnění nepřináší. Pořádně nervím a nevím co s tím. Na co jsem přišla, když jsem dumala, jak se zbavit nervozity:

• Můžu si pustit oblíbenou písničku, třeba Radši si to píšu a zazpívat si… nebo zatančit. Pohyb prý zabírá proti stresu.

Vzpomněla jsem si, jak jsem snad před měsícem nebo kdy byla na díze a slyšela tam fantastickou písničku. Poznamenala jsem si kousíček jejího textu a pak si ji našla. Nyní se její pomocí snažím uklidnit. Trošku to zabírá. Aspoň pro mě má opravdu veselou jarní (nebo letní) náladu. Příjemný hlas, akční melodie…

• Vyplet zahradu. Vyškubat trávu rostoucí mezi kočičíma hlavama.
• Pustit si neuvěřitelné množství dílů seriálu Čarodějky. (Dřívější návrh, na to teď zrovna není čas.)
• Plést šály, jednu za druhou. (Taktéž, i když je pravdou, že to je značně uklidňující dělat něco rukama.)
• Vypsat se ze svých pocitů.

Řekněme, že zatím nemám nic osvědčeného, protože jsem nad tím příliš nehloubala… nepočítám-li státnice, tam jsem pár věcí vymyslela, takové to, jak se říká vždycky: „Neboj, dali to už horší,“ příp. „Už jsi něco podobného zvládla, tak to půjde zase.“ Ale poznámky z té doby nemám zrovna u sebe.

Obvykle přemýšlím spíš nad tím, jak se přinutit učit, když mám ještě dost času. Nebo lépe řečeno, jak se motivovat, aby mě ona studovaná či vykonávaná věc bavila.

A co vy? Jak si dokážete poradit s nervozitou?

Medlánecké kopce

Na prvního máje jsem vyrazila výletit. Bylo tak nádherné počasí, že by byl hřích zůstávat doma a dokonce i paličkovat. Omluvila jsem se – nepříliš vhodně na poslední chvíli – ze svých lekcí a vyrazila na výlet. Vždyť to tolik miluji!

S přítelem jsme okoukli mapu i Google a našli v Jundrově jakousi malou zoo, tak jsme se rozhodli, že se tam vypravíme. Někde v mapě jsem narazila na neznámý symbol a po prostudování jsem zjistila, že se jedná o pivotéku. Vypadalo to zajímavě a na stránkách měli napsáno, že mají i dnes otevřen, tak jsme se rozhodli, že tam nakoukneme, když v podstatě jdeme kolem. Ukázalo se, že tato informace byla mylná, a tak jsme přišli jen k zamřížovaným dveřím, nicméně o pár dní později jsme se tam vrátili a alespoň já překvapeně zjistila, kolik druhů piva může existovat. Byla jsem doslova fascinovaná. Připomnělo mi to moje začátky s čajem.

Jak už jsem psala, naším cílem byl Jundrov. Nevím, kde soudruzi udělali chybu, ale ocitli jsme se tak trochu někde jinde. Nicméně jsem dobrodružné povahy a taky trochu línější, takže jsme vesele pokračovali dál, jen jsme se v mapě ujistili, že tím směrem, kterým míříme, je něco zajímavého. Šli jsme tedy po zelené na opačnou stranu, než jsme původně zamýšleli. A jak se nakonec ukázalo, bylo to dobře, protože ta minizoo je pravděpodobně obora Holedná, kterou jsme už navštívili.

Zelená nás dovedla do oblasti zvané Komín, na Kozí horu a na Vrch Palackého zvaný VUŤáky Palačák. Zdolali jsme minimálně 53 metrů převýšení a uvědomili si, že Brno není v takové rovině, jak se zdá. Na Palačáku bylo fantastické, že měl člověk výhled do celých 360°. Snažili jsme se najít místa, která známe, ale ty nejtypičtější budovy vidět nebyly. Z kopce jsme už slezli, jak se nám chtělo, a vydali jsme se hledat zámek Medlánky, který mě v mapě zaujal. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že tuto budovu jsem před dvěma týdny obdivovala cestou z návštěvy kamarádky. A tak jsme našli něco, co jsem už znala…

Olomouc

Kolegyně z práce mě vytáhla na Floru do Olomouce. Jelo se autem a na cestu jsme se složily. Samý ženský, a tak to byla úžasná pohodička. Zastavily jsme u benzínky, daly si čajík, čokoládu nebo něco jiného na mlsání.

Flora byla o něco menší, než jsem očekávala, o to víc tam ale bylo lidí. Obvykle nemám s davy problém, ale tohle proplétání a postrkování mi už také vadilo. Nejprve jsem si to celé prošla a nic jsem si nekoupila. Pak mi to bylo líto, vrátila jsem se k některým stánkům a nakoupila pár blbostiček, které se mi líbily. Například mám opravdu ráda mileťácké kapesníčky a v zelené a oranžové variantě mi přišly doopravdy cool. K obědu jsem si dala vařenou kukuřicy a pár korbáčků. Domů jsem si koupila český česnek. A z kytiček jsem si pořídila rozmarýn, který mi zatím nikdy moc dlouho nevydržel; tygří tlamičku, oblíbený sukulent; hypoesthes, který jsem kdysi dostala od kamarádky; a jakousi masožravku, co vypadá jako že má čelisti. Masožravka mucholapka (Dionaea) byla ze všech nejdražší, ale i tak se mi ji podařilo pořídit za celkem dobrou cenu do sta korun, i když je to jen takový malý bobíšek. Doufám, že mi nějakou dobu vydrží.

Po Floře jsme se rozdělily. Někdo šel do města na jídlo a někdo na návštěvu a na prohlídku města. Známý se před pár měsíci přistěhoval do Olomouce a pořád mi říkal, ať je přijdu navštívit. Nedala jsem zrovna moc vědět dopředu, ale co se dá dělat. Jsou to lidi, kteří mají rádi halo akce a sami jsou taky víc živel než kliďaři, kteří stále plánují. (No, já se vlastně řadím k těm kliďařům, ale to je fuk.) Prostě jsme napsaly, objevily se před dveřma, nechaly se pohostit drobnou svačinkou – kiwi se šlehačkou a čaj, ale celkem dobrá kombinace ;-) – a oznámily, že jdeme do města s nima nebo bez nich.

A tak šli s náma a udělali nám moc pěknou prohlídku. Díky tomu, že se už nějaký ten pátek známe, dělali jsme si ze sebe srandičky a bylo to opravdu kouzelné odpoledne. Nejvíc jsem se nasmála dvěma podobným výrokům našich průvodců (každý vyšel z jiných úst). Sedíme si tak všichni čtyři v autě a řidič povídá: „Nezvládám, když na mě mluví pět lidí najednou.“ Spočítám si, že jsme v autě čtyři a to včetně něj, takže ruší sám sebe a ještě k tomu trpí schizofrenií? Druhý průvodce se mu směje, ale když pak pelášíme Olomoucí, abychom toho za hodinku viděli co nejvíce a on nám jen tak tak stačí, protestuje: „Nemůžu dělat tři věci najednou.“ Lehce provokativně se ho táži, které tři má na mysli. Jistě, telefonuje, ale jinak? „Mluvit, jít a dýchat?“

Jak lépe by mohl skončit krásný výlet než tím, že cestou domů vidíme duhu?

Cestování

Vymyslela jsem si, že bych zavedla nový, ne příliš často používaný štítek „cestování“. Během minulého týdne jsem si totiž udělala tři super výlety a někdy předtím jiný a o všech bych vám nejraději napsala, protože to bylo doopravdy zajímavé a užila jsem si dost legrace.

Mám ráda výlety, pěší turistiku, cyklo a když na to přijde, ani autoturistika není k zahození. Nedávno mě někdo známý upozornil na zajímavou věc. Totiž miluju výlety, ale žádné nepodnikám. Zní to divně, já vím, ale je to tak. Už nějaký ten pátek přemýšlím nad tím, čím to asi tak může být a nic kloudného jsem nevymyslela. Když se dostanu na výlet – s rodinou, partnerem, přáteli nebo i sama… jsem téměř vždy nadšená a jako u vytržení, ať už se jede k moři, do hor, do skal, nebo se jen tak bloumá po městě… s cílem, bez cíle, to je vlastně jedno. Ale proč skoro žádné výlety nepodnikám, když je tolik miluji?

Bernard

Nedávno jsem byla na přednášce Stanislava Bernarda, TOHO Bernarda, který má v Humpolci rodinný pivovar. Už jsem se s ním jednou zcela náhodou setkala na nějaké konferenci, a tak jsem věděla, že ho rozhodně chci vidět znovu, neboť je to podle mého názoru opravdu zajímavý člověk. Rozhodně umí mluvit, a pokud má z lidí trému, není to na něm znát. Ačkoliv toho mnoho dokázal, nenaparuje se a nepovyšuje nad ostatní. Mluví normálně lidsky, aniž by kolem sebe šířil spousty cizích slov.

Kromě zajímavého povídání o založení společnosti v roce 1991, jsme také měli možnost zhlédnout několik reklam a billboardů. Ani jsem se nenadála a dvě hodiny poslouchání byly za námi. Takhle by měly vypadat všechny přednášky.

Snad bych ještě doplnila, že jako nadšený zájemce o společenskou odpovědnost firem, se mi líbí, že poslání společnosti a její hodnoty navrhli sami zaměstnanci. Pan Bernard několikrát zdůraznil, že ve firmě je velice důležitá důvěra, bez níž to prostě nejde. Pobavil mě a zároveň zaujal výrok: „Chceme, aby naše značka byla všechno, jen ne v řadě,“ který mi připomíná heslo nevím už odkud: „Budu jakákoliv, jen ne obyčejná.“ Ne, že bych se s ním úplně ztotožňovala, nicméně se mi líbí. A myslím, že už jsem se pomalu smířila s tím, že obyčejná být neumím, i kdybych chtěla.

A co bych ještě chtěla vyzdvihnout? Co jsem si na přednášce uvědomila? Že bych měla dělat to, co mě zajímá a baví, do čeho dávám kus sebe, na čem mi záleží. Nadšení a zaujetí je to nejdůležitější.

Co mi dělá radost?

• Představa, že bych si mohla ilustrovat blog.
• Vědomí, že budu mít obrázky na výstavě.
• Když se někomu líbí můj obrázek.
• Když se ráno sama už budím brzy.
• Letní počasí v březnu.
• Vypravit se do neznáma a přijít někam, kde to dobře znám, ale dlouho jsem tam nebyla.
• Stříbrný náramek s přívěsky ve tvaru kytiček. 
• Písnička, kterou jsi mi zpíval, a šťastné vzpomínky s ní spojené.
• Nádherně hřející slunce za oknem už v 9 ráno.
• Volný víkend přede mnou.
• Podívat se na Čarodějky.
• Sdílení – říct kolegyni o svých problémech a mít její důvěru a dozvědět se její.
• Těšit se na víkendový výlet.
• Mít lehkej batoh, takže mi nevadí držet ho v autobuse v ruce.
• Říct někomu, že jdu do práce a uvědomit si, jak dobře a dospěle to zní. A jak jsem ráda, že mám práci.
• Vědomí, že mi to sluší.
• Svěží a lehce sychravý ranní vzduch.
• Vymyslet si nový projekt a celý týden si psát, co mě zaujalo.
• Příjemně prohodit pár slov s prodavačem.
• Ranním vstáváním si prodloužit den.
• Užívat si poloprázdného Brna, protože jsou všichni doma nebo ještě spí.
• Nakoupit si hned po ránu a nemuset tak řešit večeři.
• Vstát sama od sebe tak brzy, že se můžu podívat na Šťastný blog, navštívit náhodou potkané farmářské trhy a ještě přijít do práci dřív než jindy.
• Objevit v novinách akci, kterou bych mohla potěšit přítele.
• Psát si poznámky za chůze a kašlat na to, co tomu říkají ostatní.
• Říznout se a zjistit, že to není nic vážnýho. 
• Docela dobře povedené sushi a hned napoprvé. Snad jen trochu míň rýže a bude dokonalé ;-). 
• Když se mnou chce jít přítel na suši a dvakrát mi nabízí, že bude platit on, protože u sebe nemám peníze. 
• Opletená lavička nalezená na Šťastném blogu - quirella knitting. 
• Když se mi podaří někomu zlepšit náladu, i když ho ještě moc dobře neznám. 
• Když se kvůli mně někdo vrátí na raut, přestože už chtěl jet domů. 
• Opalovat se v kuchyni přes otevřené okno. 
• Jen tak dostat pohled od kamarádky z Prahy, protože si pamatuje, že mi to udělá radost.  
• Když na mě někdo počká na oběd.
• Návrat kamarádky ze zahraničí. 
• Inspirace k příběhům.
• Plánování věcí příštích.
• Přemítání o tom, co všechno můžu vyřídit doma z postele.
• Chvilka nerušené samoty...
• Válet se v posteli a číst Harryho. 
• Najít podobně "cáklý" lidi mezi těmi, kterých si vážím - např. Van Gogh si psal spoustu poznámek do různých zápisníků.
• Začít číst 7. díl Harryho Pottera. 
• Uvědomit si, že všechno nestojí a nepadá s jedním chlapem. 
• Výlet po betlémech v Třešti. 
• Průběžně si urovnat skříňku s oblečením.
• Strávit večer s přáteli a hrát nějakou dobrou hru. 
• Konečně dělat to, co jsem si naplánovala.
• Zapálit si svíčku v solné lampičce. 
• Udělat si chutný čaj a jen tak rozjímat při svíčkách. 
• Udělat něco, co jsem už dlouho odkládala. 

Kvašák

Pocházím z Vysočiny a tam jsem se s takto zpracovanými okurkami v dětství nesetkala, ale na jižní Moravě je to celkem běžná pochoutka. Poprvé mi je myslím ukázala teta. Příliš jsem jim nedůvěřovala pro jejich podivný zápach, ale jakmile jsem ochutnala, přirostly mi k srdci. Nicméně nejsem sama, kdo je neznal, takže pro ty, co nevědí o co jde:

Kvašák je lidová delikatesa. Jde o okurku, která prošla procesem mléčného kvašení a uchovává se v nálevu, který obsahuje vysoký podíl kyseliny mléčné. Údajně „pomáhá našemu trávícímu systému k rychlejší a lepší regeneraci. Byla a je to vyhledávaná letní pochoutka, kterou naší předkové měli rádi s krajícem chleba se sádlem a cibulí nebo česnekem. V této kombinaci zasytí i osvěží. Jinak je to vynikající příloha ke všem pečeným,grilovaným nebo i jinak tepelně zpracovaným masům a rybám. Dá se samozřejmě konzumovat i samotná jako chuťovka k vínu nebo pivu. Je to i vynikající pomocník ráno, když to zcela náhodou večer ve sklípku nebo hospůdce trochu přetáhnete a potřebujete rychle nastartovat do nového dne opět v plné formě a svěžesti. Kvašená okurka svými vlastnostmi vás nikdy nezklame.“ Na internetu ji nabízí kilo za 41 Kč. Moje zkušenost je ale taková, že jedna okurka mi za den bohatě stačí. Přece jen je trochu zvláštní a snadno se jimi dá přejíst.

Pro doplnění bych ještě ráda zmínila, že kvašák se také říká nádobě na kvašení zeleniny, tzv. pickles. Zatím jsem ještě nezkoušela vyrábět ani jedno, takže nemohu referovat.

Zdroje:
http://www.znojemskaokurka.cz/index.php?p=1

Putování po brněnských sekáčích

Od kamarádky jsem dostala soubor s články o sekáčích, tedy second handech či jak jinak by se tyto „ekologické“ obchody daly nazvat. Napadá mě hned několik důvodů, proč tento typ obchodů navštěvovat:

1. jsou levné,
2. je tam spousta věcí v různých velikostech, barvách, tvarech (bohužel i kvalitě),
3. je to ekologické – věci se hned nevyhazují, ale „donosí“ jako za starých dob,
4. všechno není jen trapně uniformní jako v současnosti ve značkových obchodech,
5. občas tam objevíte opravdové kuriozity nebo poklady.
6. Autorka článku dále cení originalitu (nic podobného široko daleko) a kvalitu (sepranost a pouštění barvy by se už projevilo).

A proč ne?

• už to někdo nosil,
• musí se tam hrabat,
• kvalita nejistá,
• je to pod vaši úroveň.

Co radí?

• Nechodit do sekáče s konkrétním očekáváním. Není to totiž obchode, ve kterém seženete právě to, co hledáte. Buď se musíte omezit na přání typu – nějakou polodlouhou sukni, nebo raději jděte hledat jinam. „Vyražte s příjemných chvěním na hrudi, co dnes zajímavého objevíte.“
• „Choďte do sekáčů pravidelně - tak si zajistíte, že téměř vždycky najdete něco nového, pěkného, co jsem vám ještě nestihla vyfouknout :)“

Další zajímavosti, které jsem se dočetla: „Ani olympijské zlato ve hledání jehly v kupce sena vás nezachrání, pokud si vybíráte špatnou kupku. Štěstí hraje nezanedbatelnou roli, ale stejně tak jsou místa, kde dobrý kousek nenajdete ani za přemrštěnou cenu - prostě tam nic pořádného není a nikdy nebylo.“

Autorka dělí sekáče na dvě skupiny:

• Malé a domácky působící obchůdky, kde všechno vypadá hezky a upraveně.
• Velké haly plné k sobě sražených stolů plných hromadou „hadrů“. Tento typ upřednostňuje, neboť je to podle ní větší zábava. „Tu a tam leží mezi regály kabelka s nefunkčním zapínáním nebo bota se žralokem, ke které by druhou do páru nenašel ani Indiana Jones.“

A teď moje skromné zkušenosti z toulání po Brně podle jmenovaných sekáčů i s vlastními nápady. První túru jsem absolvovala s kolegyní. Navštívily jsme asi tak tři sekáče a já si koupila minisukni, šaty a šátek. V jednom obchodě jsme dostaly ochutnat calvados. Ona si myslím nekoupila nic a nevypadala nijak zvlášť nadšeně, ale snad to pro ni alespoň bylo relaxační odpoledne.

Druhou túru jsem absolvovala s jinou kamarádkou. Za tři hodiny jsme stihly navštívit (velice v pohodě a beze spěchu) 6 second handů. Nejprve jsme se šly podívat na Tvrdého, ale tam žádný nebyl. Pak jsme šly po Veveří, na které nakonec byly jen tři. V prvním jsem si koupila tři trička po desetikoruně. Do druhého se přiřítil jakýsi podivný pán a loudil igelitový pytel, že se mu venku nějaký roztrhl. Třetí jsme objevily náhodou kousek bokem pod Naturkou, ale dle turistického hesla: „Vlezem všude, kam to jde, a kam to nejde, tam taky“ jsem se dovnitř také musely podívat. Nic jsme tam neulovily, ale to nevadí. Hlavní není množství, ale užít si den. Čtvrtý obchůdek, na který jsem při zpětné analýze nákupu zapomněla, neboť jsem ho původně v plánu neměla, byl v ulici Mezírka 1 a měl by být ve stylu vintage village. Nevím přesně, co si pod tímto termínem představit, tak jsem se tam rozhodně chtěla kouknout. Popravdě mi přišel celkem normální, i když tam byly moc krásné věci, například kašmírový roláček s krátkým rukávem, který ale příjemně hřál. Oblečení nebylo za hubičku, ale proti normálnímu obchodu parádně levné. Tady se mi podařilo ulovit šaty a jsem z nich doopravdy nadšená. Doufám, že mě to nepřejde, až je začnu nosit… ;-).

V pátém obchůdku už zavírali. Moje dobrá nálada se ještě víc zlepšila poté, co jsem se se značnou rezervou oblékla do džínových šatů, které si figurína sotva zapnula a paní mi při jejich sundávání popřála hodně štěstí a pak mi říkala, že nepředpokládala, že se najde nějaká (jak jen to řekla?) chcíplotina nebo zdechlina (prý bez urážky), která by se do nich vešla. No, to já se vešla, což o to, ale neslušely mi, tak jsem z nich zase vylezla a vrátila je figuríně. S kámoškou jsme tu zažily docela podivnou věc: oblečení z výlohy vám prodají jedině ráno v předem stanovený den. Konkrétně za 20 dní. Tomu se říká „vše pro zákazníka“! A abych byla přesná, tak teď mi nešlo o věci, které jsou ve výloze naaranžovány vlascem, jenž je svařený s jinými kusy oděvu a drží to tak nějak všecko pohromadě… myslím ten kousek látky, který ležel zmuchlaný (zřejmě umělecky uspořádaný) vedle jiných dvou, se kterými ani barevně neladil. No nevadí, třeba se vrátím. Po celou dobu nám bylo nápadně dáváno najevo, že se blíží zavírací hodina.

V posledním obchůdku nás paní kupodivu bez nejmenších obtíží vpustila dovnitř půl hodiny po zavíračce. V klidu nás nechala vyzkoušet, co nám padlo do oka, ale moc jsme nezdržovaly, a když jsme si nic nevybraly, odešly jsme bez dalšího zdržování.

Už se obě těšíme, až vyrazíme příště. Provizorně jsme se domluvily, že by se nám to mohlo hodit třeba za čtrnáct dní. A já už vím i kam...

Pár vtípků

Zamiloval se chlapec do dívky, přiznal jí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
"Máš dva Mercedesy?"
"Nemám," odpověděl chlapec
"Máš dvoupatrový dům?"
"Noo, ani ten nemám," smutně odpověděl.
"Tak se tedy nemáme dál o čem bavit," chladně odvětila.
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. "Nevím, co ti mám říct synu. Když ji tolik miluješ, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborghini a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůli nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé."

"Včera jsme se s manželkou strašně pohádali, ale nakonec jsem měl poslední slovo já."
"A cos jí řek'?"
"Tak si to teda kup..."

Poslyš, vole," praví opilec spolustolovníkovi, "ty nemáš problémy se svou manželkou, když se vracíš pozdě domů?"
"To ani né, já se s ní pokaždé vsadím, že přijdu včas - a ona má pak radost, že vyhrála."

Pokusy o krásu

Asi před týdnem jsem se pro vás rozhodla vyzkoušet dvě nové věcičky. Nebo spíš vám napsat o dvou nových věcičkách. Protože mě nebaví pořád si muset holit nohy, napadlo mě vyzkoušet voskové epilační pásky. Šla jsem do toho s tím, že to bude pokus. Uvidíme, co to udělá. Slyšela jsem, že moc nefungují. V DM jsem si koupila značku Balea. Dvacet pásků stálo devadesát korun, takže 4,5 Kč za jeden. To je celkem dobré. Lehce mě postrašila informace, že se mají strhávat prudce a ne se pomalým trháním snažit zabránit modřinám.

Návod byl napsán drobným písmem, ale v podstatě žádná věda: třením zahřát, odlepit od sebe, připlesknout na nohu ve směru růstu chloupků a odtrhnout proti směru růstu. Představovala jsem si to jako ve filmu Po čem ženy touží, a tak se ujišťovala, že rozhodně nesmím řvát. Popravdě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát a film opravdu nepřeháněl. Na použití dalších proužků to bude chtít doopravdy odvahu.

S neúčinností jsem si ale hlavu opravdu dělat nemusela. Krásně hladké, snad jen jediný chloupek zůstal. Ovšem všude malé červené tečky, které celkový dojem značně kazí. Modřina žádná, ale nepříjemný pocit ještě docela dlouho.

Brzy jsem to vzdala a zbytek se rozhodla zbaběle dořešit oholením. Možná příště budu mít víc síly… nebo masochistických sklonů.

5 důvodů vyzkoušet, proč si vyzkoušet voskové epilační pásky:

• fakt fungují,
• je to celkem rychlý,
• pochopíte, co je opravdová bolest,
• začnete mít rádi své holítko,
• a to teprve zjistím, jak dlouho mi to vydrží.

A druhou věcí je taková čisticí hovadinka od Lóreal proti akné, kterému jsem právě vyhlásila válku a rozhodla se proti němu bojovat všemi dostupnými prostředky, když přírodní metody evidentně zatím nezabírají. Koupila jsem si hloubkově čisticí gel, který u sebe má jakýsi masážní kartáček, který by měl pomoci v lepším odstraňování špíny. No uvidíme, jaké to bude. První pocity jsou, že to je docela velká drsňárna, neboť to hodně vysušuje moji kůži.

Co mi dělá radost?

• Nádherné, skoro až příšerně horké počasí. Protože vím, že takhle nebude pořád, a tak si to chci užít, dokud to jde.
• Poctění důvěrou při vybírání nejhezčí fotky kamarádky.
• Když o mně někdo naprosto nečekaně prohlásí, že jsem velice milá osoba.
• Stejný „blázen“ jako já.
• Jen tak nečekaně si udělat volný den a podniknout výlet v krásném teplém počasí. Na jeden den hodit starosti o budoucnost za hlavu a užívat si toho, co mám.
• Najít něco zajímavého na mapě a pak to jít hledat. 
• Najít to a zjistit, že už jsem to viděla kdysi dřív a připadalo mi to krásné.
• Bláznivě se smát s milou osobou.
• Nechat si udělat vizitky, které jsou skoro zdarma.

Vizitky zdarma

Už když jsme kdysi dávno brali ve škole vizitky, říkala jsem si, že by bylo super nějaké mít. Samozřejmě nějaké pěkné, profícké… Udělat si nějakou doma na počítači zvládnete velice snadno, ale tvrdý papír, barevný tisk… a co vlastně na takovou vizitku patří?

Pokud si to chcete trochu zjednodušit, můžete si najít na internetu různé výrobce vizitek. Ke mně se například nějak dostala nabídka od firmy Vista print. Sice od té doby, co od nich mám vizitky, dostávám docela často nechtěnou poštu, ale na druhou stranu mají často různé akce, a tak jsem si pořídila spoustu vizitek jenom za poštovné.

A pokud chcete poradit ohledně obsahu vizitek, pak především zvažte, komu chcete tyto vizitky dávat a jaké údaje mu chcete předat. Asi nutně nepotřebujete 500 vizitek s vaší osobní adresou, pokud nechcete, aby vám dotyční psali domů nebo vás navštěvovali.

Můžete rozlišit například 7 druhů vizitek: osobní, soukromou, obchodní (firemní), kombinovanou, oboustrannou, manželskou a diplomatickou. Zajímají nás v podstatě jen dvě: osobní versus firemní. S osobní vizitkou si můžete více pohrát, měla by prezentovat vás jako jednotlivce. Je vhodné zvolit design související s vašimi zájmy, povahou a podobně. Také se můžete více „vyblbnout“ při volbě barev a stylu, i při výběru písma. Neměli byste ovšem zapomenout, že vizitka by měla být snadno čitelná a neměla by působit kýčovitě. Měla by odpovídat vaší povaze a vašemu stylu vyjadřování. S tím souvisí i informace, které na ní o sobě uvedete. Je poněkud nesmyslné vytvořit vizitku se všemi kontaktními údaji o vás, kdybyste ji pak byli ochotni dát jen pěti svým nejlepším přátelům, kteří ji ovšem pochopitelně nepotřebují. Zvažte tedy, o které informace se chcete podělit a podle toho můžete na vizitku uvést:

• jméno, příjmení, akademické a jiné tituly,
• adresu,
• telefon a mobil,
• e-mail,
• icq, skype,
• webovou stránku…

S firemní vizitkou už byste si neměli tolik hrát. Ideální je, pokud má organizace vytvořený jednotný vizuální styl a vy si do předvyplněné šablony pouze vložíte svoje konkrétní údaje. Pokud to tak není, měla by být firemní vizitka více seriózní a méně barevná. Uvádí se pouze pracovní údaje, tzn.

• jméno, příjmení, akademické a jiné tituly,
• funkce a zařazení v organizaci,
• název, sídlo, adresa, kontakty na organizaci a firemní logo,
• telefon (do zaměstnání, případně mobilu),
• fax, e-mail
• webová adresa organizace.

V případě, že použijete jednu vizitku pro soukromé i pracovní účely, říká se jí kombinovaná. Vlevo se dávají soukromé informace a vpravo pracovní.

Strýček Google je kreativní

Dneska se Google zase předvedl. Na hlavní stránce má své logo jakoby vyšité a v pozadí je zip. Když na něj (nebo i někde trochu mimo) kliknete, rozevře se a odhalí vám vynálezce tohoto zlepšováku Gideona Sundbacka. 

Ve zkratce o něm píší na stránce Pozri.sk, kde najdete i kratičké video.

O co se budu snažit v roce 2012

Kniha Gretchen Rubinové mě opravdu dostala! Vymyslela jsem si plány na rok 2012… vlastně jsem si znovu vyzkoušela celé to sáhodlouhé plánování, jak ho radil Hyrum W. Smith. Začala jsem Ústavou. Z té to všechno vychází. Jsou to základní hodnoty, které jsou pro vás důležité. Přemýšlím, jestli vám je tu mám sdělovat. Každý člověk má totiž tyto hodnoty jiné a já bych byla ráda, kdybyste se zamysleli nad těmi svými. Podle návodu již zmiňovaného Smithe jsem nad nimi přemýšlela asi tak sedm hodin, ale místo deseti nebo dvanácti jsem jich nakonec vyplodila asi dvacet.

Ústava tvoří základní kámen. Představuje to, co je pro mě v životě nejdůležitější, to, čeho si cením. Když je porušeno něco z mé ústavy, cítím se špatně, proto je důležité odhalit, co pro mě tolik znamená, že mě žere svědomí, když se tomu zpronevěřím. Představím vám alespoň některé body, abyste si mohli udělat představu:

• Chci znát pravdu. Usiluji o spravedlnost.
• Odpovědnost. Uvědomuji si, že jsem příčina.
• Optimismus, víra, naděje. Vše brát s humorem.
• Sebevědomí. Cílevědomost. Nevzdát se. Řešení.
• Mám ráda přírodu. Spotřeba beze zbytků.
• Tvořím. Kreativita.
• Vzdělávám se. Méně kritizuji, více naslouchám.
• Jsem sluníčko, nadšenec. Mám radost ze života.

Tohle je samozřejmě jen takový nástin. Nadpisy. Když si vytváříte vlastní ústavu, je dobré si to trochu rozepsat, abyste později věděli, co jste tím kdysi dříve mysleli. A samozřejmě je vhodné si sepsané hodnoty někde vystavit, abyste je pořád měli na očích. V průběhu života by se neměly moc měnit.

Pokud byste to chtěli vidět rozepsané, vypadá to asi takhle:

• Mám ráda přírodu. Spotřeba beze zbytků. Uznávám přírodu jako něco většího než je člověk, vždyť my (lidé) nedokážeme vytvořit ani blbého brouka. Člověk se bez přírody neobejde, a tak se snažím žít v souladu s ní. Podle mě si za většinu pohrom může člověk sám. Usiluji o ekologii a šetrný přístup k životnímu prostředí. S tím souvisí i spotřeba beze zbytků, čímž myslím to, že se snažím produkovat co nejméně odpadu a využívat co nejvíce různých zbytků, ovšem ne za cenu ohrožení zdraví (př. prošlé potraviny). Vyvaruji se plýtvání.
• Vzdělávám se. Méně kritizuji, více naslouchám. Učím se nové věci v různých směrech a oborech. Chci vědět o všem něco a ne být odborníkem jen na jednu oblast a jinak být mimo. Učím se, čtu i tvořím. Navštěvuji různé kurzy, ale učím se i od známých a přátel. Učím se skoro všechno. Učím se novým myšlenkám. Hledám nové prostory a možnosti práce i tvorby. Vnímám nové myšlenky. Méně kritizuji, více naslouchám. Nechybí mi nadšení pro novou věc.

Z Ústavy, základních hodnot, se vytváří dlouhodobé cíle. Tedy cíle na 3 až 5 let dopředu. Můžete to zkusit i na deset let, ale to už mi připadá trochu přehnané, neboť je to příliš velký časový horizont. A jen na málo věcí potřebujete 10 let. K mým strategickým cílům patří například:

• Získat titul Ph.D. (Bod v ústavě: vzdělávání)
• Vydat knihu. (tvorba)
• Středně pokročilá znalost angličtiny a němčiny. (vzdělávání)
• Přečíst 20 knih z Literárního vzdělávání. (vzdělávání)
• Uspořádat výstavu vlastních výrobků. (vzdělávání)

Z dlouhodobých (strategických) cílů by se měly vytvářet taktické cíle. Tedy cíle pro tento rok. Tento postup vycházející z vašich hodnot by vám měl zaručit, že budete pracovat na tom, co je pro vás opravdu důležité, místo toho, abyste se věnovali nudné činnosti nebo věcem, které jsou sice důležité, ale pro někoho jiného než pro vás a vy se tudíž cítíte prázdní a vaše práce i činnost ve volném čase vás neuspokojuje. Příklady mých cílů pro tento rok:

• Publikovat 3 články ve vědeckých časopisech.
• Přečíst 10 knih z Literárního vzdělávání a 3 nové básníky.
• Nastudovat 2000 nejfrekventovanějších anglických slov.
• Uháčkovat si dlouhé šaty.
• Vypracovat cvičení z Tréninku kreativity.
• Napsat padesátku povídek.
• Podívat se do neznáma.
• Zkusit 5 nových věcí.

Při čtení Projektu štěstí jsem si dále určila, že se budu věnovat různým tématům, viz článek Téma měsíce. Existuje totiž mnoho věcí, které mě lákají a zajímají a ráda bych se jim blíže věnovala. Jsou to například čaj, time management, feng-šuej, zenbuddhismus, kreativita, taoismus, mentální mapování, astrologie a numerologie, psychologie, typografie a další nejrůznější obory.

Kromě ročních cílů jsem si navíc přidala na každý měsíc několik předsevzetí podle toho, kterému tématu se hodlám věnovat. V lednu jsem se zabývala (stejně jako Gretchen) zdravím a energií, v únoru láskou a přátelstvím, protože mi to přišlo vhodné k Valentýnu, v březnu se chci věnovat hrám, zábavě a smíchu. Chci skoncovat s nudou, ve které jsem objevila velkého nepřítele. (viz samostatný článek Nuda P. S.: Vřele doporučuji přečíst, protože je nebezpečnější, než si myslíte.) A v dubnu bych si ráda udělala pořádek. Ve všem a ideálně navždy. Další měsíce ještě nemám naplánované. Jednak proto, že jsem knihu musela vrátit do knihovny, a jednak proto, že je lepší si takovéto důležité body určit podle momentální potřeby.

Jak jsem na tom se štěstím?

Na Šťastném blogu jsem našla odkaz na stránky, na kterých si můžete nechat nastavit zasílání dotazů týkajících se vašeho štěstí, a pak se z nich vyhotoví zpráva, která vám poví, jak vaše štěstí závisí na tom, co děláte, kdo jste, kde jste, jaká je denní doba a na dalších faktorech.

Dříve než si ji přečtu, pokusím se nad tím sama zamyslet, neboť jsem to z této stránky ještě asi nikdy nebrala. V jaký den bych mohla být nejšťastnější? Podle horoskopu jsou mými šťastnými dny pátek, sobota a neděle. Myslím, že to celkem sedí. Hlavně pátek mám ráda. Je to před víkendem a ty bývají prima. Pátek třináctého je navíc obvykle můj šťastný den. Neděli už zase tak ráda nemám. Znamená konec víkendu a týdne, člověk vidí, co všechno neudělal, a už myslí na to, že zítra bude muset do práce. Zato pondělní ráno v práci je také moje šťastné období: všechno mám před sebou, žádné resty, nesplněné plány… mám před sebou moře času a v ideálním případě prázdný psací stůl.

Určitě budu šťastnější, když si budu číst nebo se věnovat dalším svým koníčkům a zálibám, než když budu pozdě odpoledne ještě trčet v práci. A to i přesto, že mě moje práce baví.

Tak tady jsou výsledky zkoumání mého štěstí:

• Prý jsem nejšťastnější v neděli, pak ve středu, v pondělí, pátek a nejméně šťastná jsem v úterý a ve čtvrtek. K sobotě nemám údaje – nevím proč.
• Nejšťastnější jsem, když dělám to, co chci dělat, ale nemusím to dělat. Méně šťastná jsem, když dělám to, co chci dělat, a zároveň to mám dělat. Nejméně šťastná jsem, když něco dělat nechci a ani nemusím. Otázkou zůstává, proč to tedy v tom případě dělám?
• Venku jsem šťastnější než doma.
• Šťastnější jsem s lidmi než sama. Raději jsem s jedním, nebo se třemi a více lidmi než se dvěma. Nejšťastnější jsem při komunikaci se známými, po nich jsou přátelé, až třetí v pořadí je partner, potom zákazníci a sourozenci jsou na tom stejně atd. Tak to bych ani neřekla, ale nevadí.
• Mezi produktivitou a štěstím vazbu nevidím. Podle grafu se zdá, že ani kvalita spánku neovlivňuje můj pocit štěstí. Jsou případy, kdy se cítím málo vyspaná a málo šťastná, ale také takové, kdy jsem málo vyspaná a extrémně šťastná.
• Nejšťastnější jsem v obchodě. (Kdoví co jsem nakupovala?) Méně už na návštěvě, nádraží a nebo venku. Asi na 80 % ve vlaku a doma. V práci asi na 60 %.
• A co dělám, když jsem nejšťastnější? Paličkuji, procházím se, čtu, odpočívám či spím, poslouchám hudbu, dělám domácí práce, dělám na počítači, píši, píši deník, učím, slavím narozeniny, povídám si, nebo sleduji televizi.

Pátek třináctého

Přemýšlím nad tím, jak ten čas strašně letí. Co dělám celé dny, že už je polovina dubna? Ještě jsem pořádně nestvořila žádné konkrétní předsevzetí na tento měsíc a to už jsem málem v polovině.

Jak tak koukám do kalendáře a dumám, jestli mi přivezou, co jsem si objednala, všimnu si, že zítra je pátek třináctého. Hm, nijak zvlášť mě to nebere, ale přece jen se nad tím musím pozastavit. Proč by měl být vlastně nešťastný?

Před spoustou let jsem se v pátek třináctého dala dohromady se svým prvním přítelem a rozhodně na tom nic nešťastného nevidím, i když už spolu dávno nejsme.

Proč by tedy měl být pátek třináctého nešťastný? Hledám, googlím a zase najdu nejlepší info ve Wikipedii. Jednou z možností je, že na Velký pátek byl ukřižován Ježíš a u stolu sedělo třináct lidí, přičemž tím třináctým byl Jidáš, který Ježíše zradil. Nebo může být pátek 13. považován za nešťastný od roku 1307, kdy francouzský král Filip IV. Sličný začal s pronásledováním templářů.

V letošním roce nás čeká pátek třináctého ještě v červenci a příští rok v září a v prosinci.

Chorobná obava z pátku třináctého se nazývá paraskavedekatriafobie nebo také friggatriskaidekafobie. Brr, já mám asi fobii z cizích slov! A tak vám přeji šťastný pátek třináctého!

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1tek_t%C5%99in%C3%A1ct%C3%A9ho

Naposledy zítra

7. dubna 2012 máte poslední možnost vidět v Brně zvláštní výstavu zkamenělin Messel on Tour, o níž se zmiňuji v rubrice Vyzkoušeno pro vás.

Doporučuji přečíst a případně i navštívit.

Jde o zkameněliny z německé lokality Messel, která je chráněna UNESCEM. Na výstavě máte možnost vidět 125 originálů zkamenělin nejrůznějších druhů zvířat. I takových, o kterých jste možná ani netušili, že někdy žila. Fantastické také je to, že se z některých zvířat zachovaly i měkké zbytky tkání, tedy peří, křídla nebo srst, pochopitelně zkamenělé. K vidění jsou kostry předků mravenečníka, vydry, primáta, lemura, pakoně, tapíra, hlodavců, ježkovitých savců, primitivních masožravců a vačnatců.

Pro zvědavé tu mám odkaz na video, nebo alespoň pár obrázků.

Zelený čtvrtek i pivo

Na Zelený čtvrtek jsem ochutnala zelený pivo. Sice jsem si k obědu nestihla dát špenát, ale aspoň trochu té zeleně jsem zvládla a jsem stylová.

Je zajímavé, jak se někdy věci podivně sejdou. V práci se mi zrovna nedařilo a měla jsem náladu pod psa. Přibyly mi povinnosti zrovna ve chvíli, kdy se mi to opravdu nehodilo, ale připadalo mi příliš sobecké odmítnout drobnou pomoc kolegovi.

A pak prásk. Dostala jsem krásné, ručně malované perníkové vajíčko od kolegyně. Pak od druhé drobná vajíčka na ozdobu... a na závěr mi zavolal kamarád, jestli nechci zajít do hospody na tatarák. Už jsme se dlouho neviděli a já si takovou příležitost nemohla nechat ujít. A bylo to vážně skvělý!

P. S.: Zelený pivo taky ušlo, aspoň je míň hořký než to normální.

Miluju nová okna

25. března 2012
Před pár lety jsme naše značně netěsnící okna vyměnili za nová plastová. Četla jsem pár článků přoucích se o to, která okna jsou lepší, zda dřevěná nebo plastová. Za těch pár let nemohu soudit. Vím jen, že nová jsou lepší než stará. Nemluvím teď o ekonomickém srovnání, které by jistě také bylo zajímavé, ale o šířce oken, kterou vysvětlím později, a určitém zjednodušení domácích prací, když máme jedno okno místo dřívějšího dvoudílného, což znamená zmenšení práce o více než polovinu (zmizel prostor mezi okny, kde se tvořilo nejvíc špíny).

Výhoda, o které nyní básním, je široký vnitřní parapet nabízející rozličné formy kreativní úpravy. Lákal by mě parapet plný kvetoucích nebo i jen zelených rostlinek. Tyhle plány ovšem trochu hatí ostatní členové domácnosti, zvláště kočka, která domů přichází právě oknem a na parapetu ráda tráví své spací chvilky.

Ale není sama, kdo se na okně rád opaluje. Sedím, vyhřívám se a připadá mi, že všechny starosti všedních dní mizí kdesi v dáli. Zítra se objeví zase s plnou silou a já se jimi budu muset zabývat, ale právě to mi nyní dává sílu zahnat všechny existenciální starosti a věnovat se odpočinku.

Sociální experiment

Jednou jsem takhle brouzdala na youtube. Už nevím, co jsem hledala, nebo na co jsem se dívala, ale našla jsem dva zajímavé „sociální experimenty“, jak tomu říkají tvůrci. My ekonomové tomu říkáme „guerrilla marketing“, což je určitá reklamní strategie, která stojí málo peněz a jsou v ní využívány nekonvenční prostředky. Budu se jí tu podrobněji věnovat v jednom z příštích článků. Trik je v tom, že netradičnost a neočekávanost zaujmou zákazníky.

Myslím, že necelých 57 tisíc shlédnutí v prvním případě a 177 tisíc v druhém hovoří o určitém úspěchu. Jde o reklamu, dá-li se to tak říct, na pšeničné pivo Fénix od Plzeňského Prazdroje, o němž se dále zmiňuji ve Vyzkoušeno pro vás. Doporučuji vám se na ta videa podívat, protože jsou jednak zajímavá a jednak i zábavná. První se týká srovnávání délky úseček a druhé fronty před restaurací. Jak myslíte, že byste se chovali vy?

Miluju i nenávidím hrušky

Dnes jsem zavítala do zdravé výživy s tím, že si po náročném dni koupím nějaké zdravé mlsání, abych pak neměla výčitky svědomí, které by následovaly po JOJO dobrůtkách. Ukázalo se, že jsem měla horší den než jsem si myslela, alespoň podle utracených peněz. Drobné výčitky odezněly při opětovném pohledu do tašky. Kromě pár jednorázových věcí jsou ty ostatní určeny pro dlouhodobější spotřebu a v porovnání s běžně kupovanými věcmi se mi ještě krásně vyplatí např. pohanková kaše k snídani.

Protože jsem holka zvědavá, musela jsem leccos načít a ochutnat, třeba takové sušené ovoce. Mňam, hruštičky jsou úplně skvělé a ty višně, fúha.

Abych vše uvedla na pravou míru, tak hrušky moc nejím. Nechutná mi v nich ten „písek“, to jak jsou takové škrablavé. Všehovšudy mi docela chutnají ty japonské hrušky nashi a pak jsem jednou hladová na procházce slupla kyselou hrušku, kterou mi přítel sundal ze stromu. Ale sušené mi kupodivu chutnají. Jednou mi je takhle přinesla kamarádka ke křížalám a byly skvělé. A teď jsem je našla ve směsce od firmy Domaci-dobroty s. r. o. a jsou fantastické. Na firmě se mi líbí, že nepoužívají oxid siřičitý, takže pak ovoce nechutná divně a člověk ho nemusí zalívat horkou vodou.

Aktuální projekty

O víkendu jsem se zamyslela nad svým článkem „Miluju projekty“. Vlastně jsem nepřemýšlela přímo nad ním, vzniklo to tak nějak samo. Napadlo mě sepsat si všechny momentálně rozjeté projekty a zjistit tak, jestli toho nedělám opravdu příliš mnoho naráz. Ukázalo se že ne, i když je toho celkem dost. Takže na čem teď dělám?

• Háčkuju dlouhý letní šaty. Možná byste mohli říct, že to není projekt, protože to prostě uháčkuju a bude. Ale pro mě, i když mám s různýma ručníma pracema docela bohaté zkušenosti, je každé dílo – zvláště kus oblečení – opravdu projektem, neboť těch jsem ještě mnoho nevytvořila a hlavně mám sklony nechat rozdělanou práci a pustit se do něčeho nového. A háčkované dlouhé šaty jsou opravdu megaprojekt, skoro jako pletený svetr, který mám mimochodem taky rozdělaný už delší dobu.
• Disertační práce. Kdo viděl Ph.D. movie (trailer zde) – fantastickej, dokonalej film, na který se mi bohužel nepodařilo včas napsat recenzi a po půl roce zpětně je to trochu trapné, ale stejně to možná zkusím – nebo navštěvuje stránky http://www.phdcomics.com/comics.php nebo je doktorand, tuší, jaká to je práce a běh na dlouhou trať. Může postačit, když řeknu, že otázka: „Jak seš na tom s disertačkou?“ se pro jistotu považuje za zakázanou. Pomalu to učím všechny své přátele.  ;-)
• Projekt štěstí. Tvorba předsevzetí a věnování se tomu, na čem mi záleží, a další vlastní rozvoj mi připadají zajímavé i důležité. Navíc jsem velice zvědavá, co bude dalšího v té knize, kterou ještě pořád nemám dočtenou.
• Týdenní pokus, co mě zaujalo. Vychází myslím ze Šťastného blogu ale možná že přímo z Projektu štěstí paní Rubinové, už přesně nevím. Původní nápad byl takový, že si týden budu psát, jaké téma mě zaujalo a budu se mu třeba někdy později věnovat. Zjistím, o co se zajímám a tak. Už to dělám podstatně déle. Pořád mě to baví a ještě jsem si nenašla čas to vyhodnotit, tak snad někdy příště. 
• Týdenní časový harmonogram, abych zjistila, kde trávím tolik času a čím. Je to jedna z metod time managementu, odborně se jí říká snímkování a spočívá v tom, že si každou půlhodinu nebo hodinu píšete, co jste dělali. Na závěr z toho sestavíte graf, kde uvidíte, kolik času jste věnovali zábavě, kolik práci, cestování a kolik jste jen tak zbytečně promrhali. 
• Každý týden napsat povídku. Tohle vychází pro změnu od Bradburyho z jeho knihy Zen a umění psát. Projekt sice pěkný, ale povídky mám asi dvě a ještě k tomu nejsou nic moc. Nějak mi nevychází čas nebo chuť, nebo ani jedno. 
• Každý den napsat článek na blog. Tohle by měl být pokusný projekt na zbytek března a duben. Když se to osvědčí, mohla bych to praktikovat dlouhodobě… články si lze i předepsat, když má člověk v jeden den fůru nápadů a druhý den pro změnu třeba komunikativní krizi, ale na druhou stranu to nehodlám nijak zvlášť hrotit, když to nevyjde, prostě vám zase delší dobu nenapíšu. Lepší než psát nesmysly. Někde jsem ale četla, že člověka za den napadne asi 64 tisíc myšlenek, tak snad by jedna z nich mohla stát za menší rozebrání a napsání, ne? 
• O Literárním vzdělávání jsem vám už psala v Recenzích, takže není třeba dále zmiňovat. 
• Před lety jsem se rozhodla, že vytvořím 100 + 1 různých párů náušniček a tenhle nápad mě prozatím ještě neopustil. 
• Vincentka je prý zdravá a léčivá. Očistná léčebná kúra by měla trvat 15 až 20 dní, tak se o to pokouším, i když ne tedy se stoprocentní úspěšností. 
• V neděli jsem viděla super věc – že si máte pořídit výtvarný deník a postupem času se naučíte kreslit a malovat lépe, tedy pokud dodržíte ještě nějaké další rady z té knihy. A tak mě napadlo, že zkusím každý den kreslit. Stejně jako psát na blog alespoň v březnu a dubnu. Tak uvidíme.

Nuda podle mě

Pořád si stěžuji, jak strašně nestíhám, kolik toho mám a tak podobně, ale pravdou je, že se taky občas pořádně nudím. Myslela jsem si, že se mě nuda netýká. Mám přece tolik plánů, nápadů a rozdělaných věcí, že snad ani není možné to všechno stihnout v jednom životě.

Na nudu jsem si pamatovala z dětství. Myslela jsem si, že to je třeba ten stav, kdy se vám chce jít ven, ale prší a doma není co dělat. Domnívala jsem se, že nuda je stav, kdy nemůžete nic dělat, třeba jste pod stanem na dovolené, a jak se říká, koušete se nudou, dokud si nevymyslíte nějakou zajímavou hru, nedáváte si hádanky, nebo vám třeba rodiče něco nevypráví.

Ale jak mi ukázal Eric Maisel, nuda je mnohem víc. Je zákeřnější. Adaptovala se. Kdyby měla být jako dřív – nemáte co dělat, a tak se nudíte – dávno by chudinka umřela, protože kdo dnes nemá co dělat? I děti pod stanem mají nejspíš iPod nebo něco jiného, čemu se mohou bez problémů celý den věnovat, něco co jim „sežere“ víc času než by možná sami chtěly. Ale kdepak, na nudu si jen tak nepřijdete… je to potvůrka mazaná. Připlíží se k vám, ani o ní nevíte. Jako to udělala mně.

Je to už nějaký ten pátek, co jsem si četla v Tréninku kreativity, co bych měla udělat za další cvičení pro rozvoj tvořivosti. Bylo tam něco o nudě a boji proti ní. Jak jsem se nad tím zamýšlela, došlo mi, že se doopravdy nudím.

Ne, že bych neměla co dělat a jen tak seděla, bloumala od ničeho k ničemu a civěla z okna. Nudím se ve své práci, ve volném čase i ve svém životě vůbec. Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem to mohla dopustit. Proč svou práci dělám tak, že mi připadá nudná? Musím tam přidat trochu kreativity… vyzdobit si kancelář živými květinami, nakreslit si na chystanou přednášku mentální mapu, dělat si výpisky s barvičkama, vymyslet novou aktivitu do cvičení…

Už jenom pouhé uvědomění si faktu, že se nudím, tedy že můj život sice plyne pěkně a třeba i podle plánu, ale tak trochu bez toho správného vzrušení, mi dodal energii. Přiznání (alespoň sama sobě), že se nudím, podle Erica znamená, že s tím musím něco udělat. A popravdě ono se celkem udělalo i samo. Chvilku jsem používala takzvaný nudoměr, který Maisel navrhuje. Poznamenáte si na stupnici od 1 do 10 jak moc se právě v tuto chvíli nudíte. S hodnotou nad 5 musíte okamžitě něco udělat.

Teď už ho snad ani není potřeba, neboť jsem si kreativitu naordinovala skoro všude. Pochopitelně bych si měla i nadále dávat pozor na to, abych zase nesklouzla do stereotypů, které mě nebaví.

Vědecký článek

Pustila jsem se do hledání informací o tom, jak má vypadat vědecký článek, neboť ten, který jsem napsala, byl silně zkritizován a označen za referát či seminární práci. Byť mě ta kritika dost vzala a bez pláče se to neobešlo, celkem rychle se mi zase podařilo postavit na nohy a začít pracovat na nápravě.

Velice mě pobavila zmínka o G. B. Shawovi, který radí, jak začít se psaním vědeckého článku. Jak na to? Jak začít psát? „Vlevo nahoře.“

Ještě bych ráda doplnila, že se buď změnil můj přístup k životu, nebo opravdu dobře působí ten pangamin. Od té doby, co ho beru, mám pocit, že už tolik nestresuju jako dřív. Ano, oproti ostatním si pořád přijdu před důležitými událostmi značně nervózní, ale už ne tolik, že bych měla pocit, že to škodí mému zdraví.

Rozšiř si obzory

Ještě jsem se úplně nerozhodla, do kterého bloku bude patřit toto předsevzetí. Už si ani pořádně nevzpomínám, v jakém ho má Gretchen. Jedno ale vím jistě – je to fantastický nápad a přímo jako stvořený pro mě. Jak bych jen popsala, co jím zamýšlela Gretchen? Chci udělat přesně to samé, i když trochu jinak.

Jde o to, že podle všeho jsem renesanční člověk, tedy někdo, kdo se zajímá o všechno a všechno ho baví. O všem chce něco vědět, všechno chce vyzkoušet, se vším se setkat. 

„Rozšiř si obzory“ je předsevzetí, které nejspíš souvisí s kreativitou, ale také odpovídá mojí nátuře a mému běžnému chování. Toto předsevzetí mě dělá šťastnou, jak už jsem měla možnost hned v několika málo případech vyzkoušet. Například jsem si zkusila PoleDance, taky jsem si přečetla pár článečků na Wikipedii, půjčila si z knihovny Praktickou ženu a rozhodla se ji přečíst od začátku do konce a začala na netu studovat různá drobná témata, která podle mého názoru stojí za pozornost. 

Kromě toho jsem se rozhodla, že se vrátím k projektu Celebrity, což mi opět přineslo radost, i když jsem v něm ještě nic nevykonala a nic nového nenapsala. Každopádně mě těší už jenom skutečnost, že jsem se rozhodla znovu se do něj pustit a ještě jej navíc využít na svém blogu.

PoleDance

Není to tak dávno, co jsem se s kolegyní zašla podívat na PoleDance. Přišlo to nenadále. Zmínila se, že to jde vyzkoušet se svou kamarádkou, že ji to láká, chtěla by vnést do svého života víc pohybu. Pak z ní nějak vypadlo, že její kamarádka nemůže, tak jsem se zeptala, jestli by jí nevadilo, kdybych se pro jednou přidala já. Vyplázla jsem sto třicet korun za to, abych si mohla vyzkoušet vlnit se u tyče. No, nebylo to tak špatné, jak by se mohlo zdát. Na druhou stranu už na začátku jsem tam šla s tím, že si to jdu jen vyzkoušet a minimálně prozatím z toho nic nebude, neboť dva pravidelné kroužky v týdnu jsou pro mě až dost, nepotřebuji si tam narvat i třetí, i když by to konečně byla pohybová aktivita, kterou zoufale potřebuji.

Na internetu na pole dance lákají s tím, že si díky němu můžete vytvarovat tělo a dát průchod svému svůdnému já. To je myslím celkem trefné, neboť si při tomto sportu nejednou připomenete, že jste žena, navíc krásná a sexy. O tom to totiž je. Ukázat se. Nestydět se, odvázat se a předvést se v celé kráse.

Nemyslete si ale, že by to bylo nějak sprosté a podobně. Místy je to velice vyzývavé a dráždivé a věřím, že pro chlapy to fakt musí být zážitek vidět to naživo, nicméně pro ženu je příjemné to, jak dává průchod své ženskosti a svůdnosti. Na druhou stranu to také vyžaduje značnou zručnost a sílu, jak v pažích, tak i v nohou, kterými se člověk mnohdy drží tyče, jež se s ním otáčí.

Při pole dance jsem si připadala tak trochu jako Violet z Divokých koček a to pro mě bylo vždycky lákavé. Při tomto tanci, lze-li to tak nazvat, mně to připomínalo spíše akrobacii, si totiž i nevinná holčička musí připadat jako prvotřídní svůdnice, v horším případě značně neohrabaná prvotřídní svůdnice, nicméně některá gesta vypadají dobře i když se nejste schopné na tyči udržet déle než pár sekund.

Nejtěžší na pole dance nebylo ani až tak udržet se na tyči, ale spíš to, že se snažíte vypadat dobře a ladně. Na tyč nesmíte vyskakovat, ale musíte se na ni vytáhnout jen silou paží. Nohy a vlastně celé tělo musíte nechat rovné, napnuté, elegantní a ladné. Nemůžete se křečovitě držet, abyste nespadly. Čím pomalejší pohyby, tím náročnější to je na svaly. Takže autoři textů na různých stránkách myslím nelžou, když tvrdí, že se to vyrovná posilovně.

Na následujícím videu můžete vidět pár věcí. Je to sice občas trochu stejné, nicméně docela masakr.

Pro ty z vás, které by snad pohoršovalo nedostatečné oblečení, mohu doplnit, že kromě efektu (aby bylo na co koukat) je to také proto, že po oblečení by vám ta tyč nechutně klouzala a v podstatě byste neměli šanci se na ní udržet. Ovšem jsou případy, kdy vážně přemýšlím o tom, jak a čím se na ní jednotlivé ženy drží, neboť to vypadá skutečně neuvěřitelně.

Pokud nevěříte, že pocházíme z opice, koukněte se na následující video a bude vám to snad jasné. I když popravdě mě pořád ještě překvapuje, že něčeho takového je člověk schopen.