Velký pátek 2022

Hrdý majitel nové díry

Myslela jsem, že nafotím takové normální jarní ráno na statku. Manžel po snídani odjel do práce a já šla krmit zvířata. 

Hned u domu jsem si všimla malého provinilce tvářícího se, že odvedl kus práce a jeho nové díry u domu. Nechápu, co je to za nový zvyk kopat na dvoře. Včera mohla vyhrabat díru pro zasazení rakytníku. Nebo vykopat ten bez, co jsme chtěli odstranit z naší skorozahrádky za stodolou. Ale to né!

Ke kopáčským dovednostem našeho psa se  ještě vrátím ve speciálním článku ve čtvrtek.

Celé stádo načuhuje ven z chlívka

Pro kozy jsem nabrala jádro a dala jim ho do starého pekáče, který na to mají určený. Do kolečka jsem nachystala seno. Ony už vyčuhovaly z chlívka, protože vrchní část dveří měly otevřenou. Základ je vždycky stejný: nejdřív nachystat jídlo a pak až pustit zvířata, protože jinak vám všechno vysypou.

Jelikož u vrátek na zadní (rozuměj kozí) dvůr stál pes, šla zvířata pěkně jedno za druhým, držela se ve stádu (i Percy věděl, kde je jeho místo) a tvářila se vážně. Musela jsem se smát, protože nebýt psa, braly by to úprkem, stejně jak se tomu stalo hned za brankou, kde už mají pocit, že to je v pohodě a můžou se chovat svobodně. Vepředu se snaží nevyvolat šarvátku. Považuji to za rozumné, protože úlohou psa, kterou si sám zvolil, je hlídat řádný průchod přes přední dvůr a zamezit zbytečnému courání a kradení sušeného či uskladněného chleba. 

Proč fotím kozí zadky?

Snaha krásně nafotit žeroucí kozy tak úplně nevyšla. Připomíná to trochu focení v zoo: sbírka kozích zadků!

Ještě drobná vzpomínka: ve středu 13. 4. 2022 jsme provedli plošné odčervení. Jméno přípravku si nepamatuji, ale dával se zvířátkům z injekce přímo do tlamy. Což bylo fajn, protože injekce nemám ráda, ale zároveň jsme na to byli raději dva, aby nám to ty mršky nevybryndaly. Ale možná jim to i chutnalo, protože se zdálo, že se to nesnaží vyplivnout. Jedinou výjimkou byl prcek Percy, který ještě pije mámy mlíko a snaží se opičit a žvýkat tvrdý chleba, seno a možná už i trávu. Důvodem pro odčervení byl průjem hnědé kozy, které se přestalo nalévat vemínko. Vzhledem k tomu, že ještě není takové množství zelené trávy a pořád jsou na seně, důvodem mohou být jedině paraziti. Byla jsem docela ráda, že máme jen pět zvířátek, protože jsou všechna děsně zvědavá a nejvíc se pletou, když zrovna potřebujete chytit jiné.

Ale abyste nepřišli zkrátka, ukážu vám i fotky prcka, který se postaral o to, aby bylo ráno poněkud záživnější. Žádná klidná dovolená!

Malá bezejmenná loňská kozička

A co se stalo? 

Nic menšího než strašlivý mírně plačtivý řev. Podle hlasu Percyho sice ještě nepoznám, ale bylo mi jasné, že nikdo jiný by takhle neřval. 

Ono se to možná nezdá, ale zvířátka jsou jako lidi. Když řvou, něco se jim děje. Dokonce i pes zpozorněl a byl by býval rád šel se mnou, ale na to jsem neměla náladu a ani čas. Když jsem přiběhla ke kolečku, kozle leželo na zádech, jednu přední nožičku divně vyvrácenou, zastrčenou u rantlu kolečka, pronikavě mečelo a házelo sebou. 

Malej nezbeda Percy

No, hrozně jsem se lekla, že ji má snad zlomenou. V první chvíli jsem nevěděla co dělat, jak se tak mrskalo, tak jsem ho trochu opatrně nadzdvihla a opatrně hejbala nožičkou, až ji samo vysmeklo. Odnesla jsem si ho stranou, abych ho mohla prohlédnout. Byla jsem pěkně v nervu, takže jsem mu jednu plácla za ucho, vynadala mu, jako by mi rozumělo, že to má z toho, že musí všude celý den hopkat, a pak ho postrkovala před sebou, abych se ujistila, že v pořádku chodí. A na závěr jsem se s ním s úlevou pomazlila. Ani si nechci představovat, jak by to dopadlo, kdyby tu takhle bylo celý den samo. Zdálo se, že stará koza mu neumí pomoci (ani se nijak nesnažila) a ono by se nebylo schopné samo zvednou z pozice na zádech. 

O Percyho příchodu k nám si můžete přečíst zde.

Sázecí Zelený čtvrtek 2022

K Velikonocům vám doporučím dva své články: Pašijový týden přehledně shrnuje, jak se který den nazývá a čím je zajímavý a Velikonoce – obsah je logicky rozcestníkem k tomuto tématu.

Letošní Velikonoce totiž vůbec nevnímám jako Velikonoce a hodlám si je užít spíš jako volno, ne nějaké křesťanské svátky, když ani nejsem věřící. Původní plán byl vyrazit někam na dovolenou na celých pět dní (v práci dostáváme volno i ve čtvrtek). Ale manžel musel z pátka na sobotu do práce, takže se nám to dost rozhodilo. 

Všimněte si těch odnoží dole ;-)

Nevadí, řekla jsem si s neutuchajícím optimismem. Tak si první dva tři dny užiju doma a pak pojedeme na další dva tři dny na výlet. 

Myslela jsem, že budu kreslit – ještě v dubnu chci vystavit pár svých dílek na výstavě ve Světlé nad Sázavou – plést svetr Daydreamer, ponožky Hot Goth, nebo psát blog, deník a trochu kultivovat domácnost (probíhající rekonstrukce). Určitě v plánu nebylo celý den sázet rostlinky. Ale je to Zelený čtvrtek, tak se to vlastně hodilo.

Začalo to tak trochu nevinně: požádala jsem manžela, jestli bychom mohli zajet do zahradnictví a koupit rakytník samičku. Zdá se být totiž zcela zbytečné vyčkávat, zda ten suchý klacek, který tam stojí už dva roky, nakonec přece jen neobrazí. A mít dva samečky je taky k ničemu. Příhodu dvou samečků asi znáte, ne?

Když jsem se přistěhovala na statek, dostala jsem darem rakytník: samičku a samečka. Abych tu měla něco svého! A protože můj přítel věděl, že po rakytníku toužím. Sázelo se na podzim, ale na jaře na tom byl sameček tak špatně, že jsem myslela, že uhynul. Koupili jsme tedy nového samečka. Ale když jsme ho chtěli jít zasadit, překvapeně jsme zjistili, že se ten původní vzchopil a obrazil. A tak nám zůstali dva. A pro změnu uschla samička.

Česnek medvědí

V prvním zahradnictví, které jsem považovala za lepší, ale rakytník neměli, takže jsme museli ještě do jiného. Při té příležitosti jsem hned omrkla i další rostlinky, které tam měli. Hned jsem se zakoukala do nějakého minikiwi (aktinidie význačná) a samozřejmě jsem obdivovala i pár kytiček: ráda bych si pořídila především tulipány, hyacinty, možná modřenec, narcisky a určitě levanduli.

Ale protože se snažíme především o jedlou zahrádku a místa je stále málo (většina zahrady je k dispozici kozám), sáhla jsem místo květin po jahodníku – tentokrát jsem vybrala žluté měsíční jahody, medvědím česneku a semínkách máty. A něco dalšího.

Libeček

Odpoledne jsme pak všechno zasázeli. Rakytník hlavně manžel, protože je v rytí výrazně lepší než já. Jahodník jsem šoupla k tomu druhému, ale ne příliš blízko, kdyby se chtěly rozrůstat. Před meduňku, kterou jsem před nedávnem objevila na záhonku z loňska (tak se vážně chytla, jen je příliš podobná hluchavkám), jsem umístila semínka máty (chyba lávky, měla by být spíš ve stínu) a za ni semínka řeřichy z dřívějška. Rostlinku koriandru jsem zatím vzala dovnitř, protože nám paní prodavačka říkala, že je citlivá na mráz a ten by ještě o víkendu mohl být.

Meduňka

K večeru jsme se stavili na kus řeči k sousedovi a trochu se to zvrtlo a my mu pomohli zasadit česnek, který vyrýpal z půdy, protože tam již rostl poněkud nadivoko a všechen pohromadě. Za odměnu jsem si odnesla rostlinku libečku. Tak doufám, že se mu u mě bude dařit.

Máme chlapečka

Pyšná hnědá Líza se svým mladým v pozadí

Možná si vzpomínáte na loňský článek Budeme mít holčičku (můžete si osvěžit paměť zde). Tak letos nezbývá, než doplnit, že už máme chlapečka. :-)

Chundelatý Percy má svěšená ouška po tátovi

A jakýho krásnýho. Však je taky zaslouženej!

Čerstvě narozený malý Percy

S první kozou to opět nedopadlo, jak jste se mohli postupně dočíst v článcích Koza v očekávání a Jak to dopadlo s kozou. Jenže takový je holt život na statku. A vlastně život jako takový. Jednou jste dole a jindy nahoře. Myslím, že jsme si na to, my lidi v západní kultuře, dost odvykli. Jsme zvyklí být vlastně pořád jenom nahoře. A když si myslíme, že jsme dole, ve skutečnosti je to jako bychom z velehor slezli do našich Krkonoš. Žádné ďolíky nebo propasti, kdepak, jenom trochu nižší nadmořská výška. V tomhle je život na statku trochu jiná liga. Vůbec se s váma nepárá. Jeden den se těšíte na kůzlátko a sháníte mu náhradní mlíčko, protože koza-máma nemá nalité vemínko a druhý den zjistíte, že kozle bylo jen jedno a k tomu je už den mrtvý. Takže se žádná sláva nekoná a zbývaj jen oči pro pláč. A jindy zas vyrážíte do práce jako obvykle a přijde manžel, že v chlívku je kozle.

Percy spinká s mámou s obrovským vemenem

Tak tam běžíme. Kozlátko je krásně suché, ale stejně se mu musí zkrátit a vydezinfikovat pupeční šnůra, která mu pak sama odumře. Ještě ho přistrkáváme k vemínku, aby se napilo. Ale je to problém jako vždycky. Když ho tlačím silou, vzpírá se, a pak hledá na břiše. Kozlata bývají totiž příliš velká a nemají cecíky přímo u tlamičky, jak by se čekalo. Ideální je, když si klekne, pak to má akorát tak na výšku.

Protože je to chlapeček, pojmenujeme ho Percy podle Červeného bedrníka (= hlavní hrdina stejnojmenného seriálu, který jsme si oblíbili).

následující den:

Dvě hodiny jsem krmila, protože jsem u toho přistrkávala malýho Percyho k druhému struku. Zdá se, že umí pít pouze z pravého a ten levý okázale ignoruje. Myslíme si, že to je fajn. Mohli bychom z jednoho dojit a z druhého by sál on. Nicméně obavy o jeho zdraví mě přinutí přistrkávat ho i k tomu druhému.

Aprílová procházka za studánkami

Pěkný pes u domu se zahradou

Včera jsme měly dámskou jízdu v kavárně a dnes jsme vyrazili na aprílovou procházku. Počasí bylo stejně bláznivé jako včera. Chvíli svítilo sluníčko, chvíli sněžilo, jen ty kroupy a déšť se nekonaly, naštěstí. 

Nejdřív jsem okukovala pejska. Mohl by to být středoasiat jako naše holčička? Kupírované uši by tomu nasvědčovaly a mohutnost taky.

Výletík byl jen kratičký, nějakých 7 km, lesem, kde byly krásné barvy, které se na foťáku nedařilo zachytit. I pole byla krásně zelená. Prostě takové jarní venčení. Zakončené třemi studánkami v lese.

Možná alabai (středoasijský pastevecký)

Procházka lesem

První studánka v lese (v reálu s mnohem hezčími barvami)

Druhá studánka (vysvěcena v prosinci 2020)

Třetí studánka

Pohled do krajiny

Motýlí dům (Papilonia)

Nejvíce motýlků bylo modrých: Morpho peleides 

V Praze se Motýlí dům (Papilonia) nachází krásně v centru: Na Příkopě 854/14, v první patře budovy hračkářství Hamleys, které na mě moc dobrý dojem neudělalo. S holkama jsme se sice shodly, že být děti, tak jsme zde nadšené – vypadá to tam jak v Sám doma, nebo nějakém jiném americkém filmu. Prostě příšerně komerční a hlučné hračkářství.

Papilio palinurus

V Motýlím domě: je to jen jedna větší místnost, na jejíž prohlídku vám bohatě stačí půl hodiny, ale my tam byly snad dvě, protože jsme si to chtěly opravdu užít a pořádně fotit, když jsou motýlci tak klidní a hodně posedávají. Výhodou je, že patří ke zvířatům, která se nebojí člověka. Klima je vlhké (80 %, doma máme obvykle mezi 40 % až 50 %, správně je prý až 60 %) a teplé (28 °C), takže jako v tropické džungli, kde se tito motýli přirozeně vyskytují. Tomu odpovídají i rostliny: různé zelené plazivky, ale třeba taky orchideje. Motýly si můžete prohlížet z bezprostřední blízkosti a bez dalších poplatků dle libosti fotografovat, jen byste tím neměli omezovat další návštěvníky.

Pravděpodobně Idea leuconoe

Motýli mají rádi pestré barvy lidského oblečení, ideální je sytě žluté tričko (zrovna takové jsem náhodou na sobě měla). Díky tomu si na mě občas sedli. Ještě bych se mohla navonět ovocným parfémem (na svých stránkách to doporučují).

Motýli jsou důležitými opylovači. Pyl přenáší na svých nohou, kde mají umístěny chuťové receptory.

Samec Cethosia cyane

Mimo jiné je v expozici i líheň, takže teoreticky můžete vidět, jak se na světě objevil nový motýl. Moje fotky líhně najdete ve spodní části článku.

O životě motýla si krásně můžete přečíst tady: https://www.papilonia.cz/zivotmotyla/, nebo níže:

Samička klade na listy banánovníku či citrusů malé světlé kuličky (vajíčka). Vypadá to jako by se zadečkem jemně dotýkala listů. Vajíčka se kladou na listy, které budou baštit budoucí housenky. „Ve vajíčku tráví budoucí housenka podle druhu týden až sedm měsíců.“ Záleží to na druhu motýla. Představte si, kdybyste byla těhotná 9 měsíců nebo 21 let!

„Po vylíhnutí jsou housenky velké jen několik milimetrů a začínají se překotně krmit. Vyrostou totiž až 300x. Pokud by člověk rostl jako housenky motýlů, dosáhl by v dospělosti bez problémů do poloviny Eiffelovy věže. Před predátory housenky chrání tzv. mimikry – napodobují barvou a tvarem list, větvičku nebo i ptačí trus. Některé mají ochranné trny, či jsou dokonce jedovaté.“ Housenky jsou malé a na listech se relativně obtížně hledají!

Papilio memnon

Poté, co housenky přestanou žrát, utvoří kolem sebe kuklu. „Uvnitř dojde k jedné z nejúžasnějších proměn ve zvířecí říši. Nejprve jsou uvolněny enzymy, které rozpustí těla housenek do kašovité hmoty. Působení enzymů přečkají pouze základní buňky orgánů budoucího motýla. Právě kolem nich vznikne z kašovité hmoty nové a formou naprosto odlišné tělo. V každém motýlím domě Papilonia dochází ke zrození 30 až 80 motýlů denně.“ Kukly, ze kterých se brzy vylíhne motýl, jsou průhledné. „Po vylíhnutí z kukly nemá ještě motýl vyhráno. Nejprve musí osušit křídla, což se části z nich nikdy nepodaří. Pokud ano, má dospělý motýl jediný úkol – spářit se a dát vzniknout dalšímu pokolení. Protože dospělý jedinec žije většinou jen 2–4 týdny, nezbývá mu věru času nazbyt.“

Návštěvou Papilonie prý pomáháte přírodě, protože se „účastní mezinárodního programu pod záštitou IABES na podporu motýlích farem v chudých oblastech světa, aby jejich činnost neustávala a naopak jejich počet do budoucna narůstal.“

Další Papilonie najdete v Brně, Lipně a Karlových Varech. Škoda, že jsme se tam nekoukli, když jsme tam na podzim byli.

Zdroj: https://www.papilonia.cz/co-je-papilonia/

Caligo memnon 

Líheň motýlků

Kukly různých tvarů

Kukly ve tvaru listu

Zlaté kukly v druhé řadě

Vylíhlý motýlek suší křídla

Jak to dopadlo s kozou

Koza Líza je ta vzadu

Jak už víte, máme obě kozy březí. O víkendu 26.–27. 3. 2022 jsme netrpělivě očekávali příchod kozlátek od Lízy zvané pepř-sůl. Na fotografii ji vidíte vzadu. Vpředu je vlevo burský kozlík Hektor, vpravo beránek.

O tom, jak jsme kvůli ní nejeli na výlet si můžete přečíst v článku Koza v očekávání.

Ve zkratce to je o tom, že jsme celou sobotu čekali, jestli bude koza rodit, nebo spíš kdy. Manžel škrábal zdi, aby je mohl nechat nahodit zedníkem a vypadaly krásně, a já natřela lavičku – jupí, už bude krásně a budu se vyhřívat na sluníčku, dneska jsem třeba byla jenom v kraťasech a tričku a nebyla mi zima – a taky jsem si dodala odvahy a natřela okno do předsíně. Docela jsem se bála. Ale byla jsem na sebe pyšná. A naštvaná na toho brouka, co nám v okně udělal díry jak nehet na malíčku. Pak mějte rádi broučky!

Ale zpět ke koze. Neděle byla pro mě nepříjemná tím, že manžel měl pohotovost – mohl být kdykoliv zavolaný do práce. U nich se tomu říká hotovost, ale to je celkem jedno. Podstatné je, že jsem mohla u kozího porodu zůstat sama, což jsem rozhodně nechtěla. Když tedy ráno nebylo žádné kůzle na světě, zkusil do ní manžel opět sáhnout. 

Informoval mě, že je koza pořád málo otevřená (čili teď nerodí) a že nahmatal hlavičku kůzlátka. Dokonce mu sáhl do tlamičky. Už už bych se začala rozplývat, kdyby mi neřekl, že se mu zdá divné, že kozle nesálo, takže si myslí, že bude mrtvé. Ach jo.

Ještě poznamenám, že manžel má na tyhle věci vzdělání zootechnika a taky má zkušenosti s ovečkama a krávama z farmy, kde pět let působil. Takže na rozdíl ode mě není vykulený měšťák, co se přestěhoval na vesnici a neví si rady. Jenže vytáhnout kozle ze zavřené kozy si netroufal a raději zavolal veterináři. Ten řekl, že dorazí za hodinu a půl. Což se mi zdálo strašné, protože mi to přišlo hrozně dlouho. Jako kdybych měla „rodit“ další hodinu a půl jen proto, že tu není lékař? A koza to nesnášela zrovna dobře: třásla se a snažila se tlačit, ale nic z toho nebylo. Ale zároveň jsem byla ráda, že přijede. Myslím, že není obvyklé, že by někdo k porodům kozy jezdil a zvlášť takhle v neděli. 

Manžel mě uklidňoval, že „koza s tím stejně nic nevymyslí“, což měl bohužel pravdu. Když dorazil veterinář, chtěla jsem být k ruce, kdyby něco potřeboval, ale vystačil si úplně sám. Sáhl do kozy, vytáhl kůzle po hrudník a řekl, že dál to nejde a že si jde pro nůž. 

Nebyla jsem si jistá, jestli chce rozříznout kozu, protože o císařském řezu se ráno po telefonu mluvilo, nebo nějak naříznout kůzle, protože už bylo mrtvé a lezla z něj srst. Podle toho se prý dá odhadovat, že je mrtvé jeden den. Tak proč proboha nerodila včera?!

A když se vrátil, stal se zázrak a kozle se mu podařilo vytáhnout, asi ty svěrače povolily nebo co. Byla jsem moc ráda!

Ještě koze prohmatal břicho a řekl, že žádné další tam není.

Byli jsme v šoku. Jak není? Tak ona jich vloni měla pět a letos se zmohla jen na jedno? A ještě k tomu mrtvé? Smutek a zklamání. Barevně by bylo krásné. Bílé po tatínkovi. Dostali jsme dvě injekce pro kozu, resp. jednu dostala hned – jen malinko zamečela – a další v úterý, tedy za dva dny. Jednalo se o nějaká antibiotika (měla je i vloni), aby se zotavila a nedostala sepsi nebo co.

Ještě dva dny byla koza celá hotová, třásla se a vůbec byla taková chudinka. A jak se jí čistila děloha, pouštěla různé slizké nechuťárny. S lítostí jsme museli konstatovat, že ji letos porazíme. 

Další špatný porod nechceme riskovat, v sedmi letech taky není nejmladší (prý se můžou dožívat až čtrnácti) a je nemyslitelné, že bychom ji chovali jen jako maskota a ještě nějak odděleně od Hektora, aby nezabřezla. Navíc je otázkou času, kdy by nějakému nevydařenému porodu podlehla.

Ale nebude to jednoduché. Patří k manželovým prvním kozám, spolu s hnědou Lízou, a taky ji měl nejraději, protože je nejchytřejší. Snad jen ona si umí tlamou otevřít vrátka na kozí zahrádku, když nejsou zakolíčkovaná.

P. S.: Doufám, že jste nečekali příběh s dobrým koncem – i když tak napůl byl, protože kozu se podařilo zachránit – když se to jmenuje Jak to dopadlo s kozou místo nějakého veselejšího Máme kozlátko apod.

Návštěva kamarádky s dítětem

V sobotu jsem měla zajímavý a netradiční program. Byla jsem navštívit kamarádku, která má miminko. Teda pokud se tak ročnímu dítěti ještě říká. Trochu jsem v rodince nedávala pozor, a hlavně mě to nezajímalo. Nejhorší písemka, jakou jsem kdy zažila, co si pamatuji, byla z jednotlivých stádií těhotenství. Dodneška je mi úplně fuk, jestli má už miminko vidět nožičky, ručičky nebo pinďourka v druhém nebo třetím týdnu nebo měsíci. Přijde mi, že je mi tato informace úplně k ničemu. Navíc to jde snadno dohledat. A až to bude, tak to bude. Ale to jsem trochu odbočila. Stejně neužitečné mi připadá rozlišení na novorozence (do 6 týdnů), kojence (do 1 až 1,5 roku), batole (až 2,5 roku), předškolní věk (do 3 až 6 let) atd. Zdroj: Wikipedie mi ani výraz „mimino“ nenašel, tak pak se v tom vyznejte. 

Holčička se mi velmi líbila. Upřímně mě to překvapilo, protože jsem si myslela, že mi zajímavé připadají až děti, které samy chodí (a mluví a je s nimi sranda). Ale i batole lezoucí po čtyřech už není tak kulaté jako většina miminek v kočárkách, která neshledávám pěknými. Obecně na děti vážně nejsem, takže jsem zvědavá, jaké to bude, až budu mít jednou vlastní. 

Předpokládám, že se můj přístup k nim změní (nebo aspoň k vlastnímu) stejně, jako to bylo se psem. Teda doufám! Obecně se dá říct, že mi připadá dítě hodně podobné psovi, nebo pes dítěti. Novopečené matky to samozřejmě nechtějí slyšet a pár rozdílů se najde, ale taky dost podobností:

• Po obou musíte uklízet hovínka. Tím bych začala, protože je to nejmenší zábava. 
• Další taková trochu přítěž je, že se jim musíte věnovat. Vyžadují váš čas a hlavně pozornost. To sice může být otravné a pro nezúčastněné často nepochopitelné (celej den dítě za zadkem, žádný čas na čtení nebo šití, brrr), ale pro majitele je to leckdy slast. Dívat se, jak váš miláček sladce spinká (úplně stejně jako všichni ostatní, ale vám se to líbí jen u něj), fotit ho, mazlit se s ním a hrát si s ním. 

• 

  Zákaz vstupu dětem

  Pořád musíte dávat pozor, jestli nedělá něco, co nechcete. Dítě všechno ochutnává – zvědavost je známkou inteligence, aspoň si to myslím – osahává a shazuje na zem, leze někam, odkud může spadnout, no a pes taky občas žere, co nemá, nebo si vleze na místo, kde nechcete mít psí chlupy.
• Musíte ho vzít s sebou na dovolenou, nebo řešit, jestli se o něj někdo zvládne postarat, a taky jestli vám bez něj nebude smutno.
• Když už ho tedy berete s sebou na dovolenou nebo výlet, musíte na to myslet předem při plánování. Potřebujete spoustu věcí, na některá místa se nedostanete (někam nevyleze a někam by měly mít děti vstup zakázaný – třeba řvoucí na prohlídku zámku) a jinde zase budete zažívat další komplikace: teplo u moře. Když nad tím přemýšlím, bylo by fajn mít hotely a pláže, kde by byl kromě zákazu vstupu se psy i zákaz vstupu s dětmi. Mohlo by to vypadat třeba takhle nějak. Škoda, že mě to nenapadlo před pár dny, byl by to hezký apríl. :-)
  

Článek má být veselou úvahou, fejetonem, takže pokud jste nabyli dojmu, že si vaše děti chci dát na česneku, tak ne, nechci. Radši s rozmarýnem.

Staňte se začátečníkem

Ve stánku jsem dnes narazila na Kreativ, takový ten časopis s nejrůznějším tvořením, kde vás nabádají nejen zkrášlovat a vyzdobovat domov (renovace skříně ve stylu Shabby Schick), ale taky zaplevelovat nejrůznějším uměleckým i méněuměleckým bordelem (vyšívané mandaly, obrázky malované inkoustem, pletené roláčky pro čajové konvičky atd.). No a mimo jiné jsem v aktuálním čísle nalezla něco jako malý deníček nabádající k tomu, abyste vyzkoušeli něco nového. Ale ne jen tak ledajkou maličkost, jako to tu různě zkouším já. Ale rovnou abyste se do něčeho pustili. Abyste si užili, že jste naprostý začátečník v něčem, co jste třeba vždycky chtěli vyzkoušet. A pak jste v průběhu deníčku byly konfrontováni s otázkami typu: Co se mi nejvíc povedlo? Co jsem se dozvěděl zajímavého? Ale taky něco jako Kde jsem udělal chybu? Kde jsem šlápl opravdu vedle?

Samozřejmě jsem se do toho hned zakoukala a říkala si, jak by bylo krásné si takovou věc pořídit. A vyplnit. Ideálně už před lety. Třeba v oblasti pletení. Jaká by to dnes byla legrace! Sice se nepovažuji za mistra, ale v podstatě asi tak trochu jsem. Je dost možné, že toho vím a umím víc než moje babička, i když nám upletla několikery svetry. Pamatuji si jen ty šíleně růžové. Které jsme ale stejně milovaly!

Přemýšlela jsem nad tím, že to vůbec není špatný nápad. Teda ten deník samozřejmě jo – flákám i ten svůj sedmiletý i počítačový, natož kdybych si pořídila ještě třetí. Ale pár oblastí, se kterými bych mohla začít, by se našlo. A jak jste na tom vy? Do čeho byste se mohli pustit?  

Nemusí to být světová úroveň. Jde o to, aby se člověk rozvíjel, posouval a taky trénoval mozek a vlastní sebeúctu navzdory nezdarům.

Koza v očekávání

So 26. března 2022

Na dnešek jsme si naplánovali výlet na Říp se zastávkou pro pivo v Ctiněvsi. Samozřejmě jsme měli v úmyslu zase vyvenčit Princeznu, i když se minule tvářila, že výlety absolvuje ona kvůli nám. Před odjezdem jsme ještě nakrmili sebe a šli krmit zvířata a nachystat na večer seno do jeslí do chlíva.

Líza pepř-sůl nechtěla z chlíva. Myslela jsem, že se bojí psa, ale pak přišla ke kolečku se senem a nehrnula se k žrádlu, ani k chlebu, a to obvykle bývá jednou z nejrychlejších. Zdálo se mi to divné, a tak jsem ji pozorovala. Pak jsem si všimla, že jí u zadku visí nějaký divný krvavých chrchel. Nešel mi sundat, tak jsem běžela za manželem, co to jako je a jestli koza nebude rodit. 

Mou domněnku potvrdil. Jedná se o otevírání porodních cest, ale může to trvat klidně den a půl. Tak jsme se rozhodli, že nikam na výlet nepojedeme, abychom byli při tom, kdyby se něco dělo.

Začala jsem se těšit na kozí miminko, ale řešili jsme, jak to uděláme s mlékem, když porod dobře dopadne. Na rozdíl od hnědé Lízy totiž nemá tato nalitá vemena. Prý by tam tak tři deci odhadem mohla mít, ale co když bude mít víc kůzlátek. Třeba tři podle toho, jak je tlustá. Vloni jich bylo pět!

Mám-li být klidná, potřebuji krizový scénář. Ten zařídil manžel. Nejdřív zjistil možnosti od kamarádky zootechničky: vykašlat se na nějaké ředění kravského mléka vodou („a modlit se, jestli se to posere nebo neposere“) a koupit mléčnou náhradu („sušák“) cca 200 Kč/kg. Je lepší to mít a třeba dokrmovat. Hned jsem si psala, že se ideálně dokrmuje každé tři hodiny. A taky jsem chtěla telefon na někoho, kdo mi pomůže v případě potřeby. Hrozilo totiž, že najednou povolají manžela (vystudovaného zootechnika) do práce a já tu zůstanu sama (vystudovaný ekonom).

Celý den jsme pozorovali kozu, já mezitím natírala, manžel zedničil, takže jsme se snažili pohybovat venku nejen kvůli koze, ale taky proto, že bylo opravdu nádherně slunečno a teplo. Dokonce jsem byla v kraťasech!

Kozu jsme na chvíli vyhnali ven, aby se protáhla. Ale neměla se ani k žrádlu, ani k ničemu dalšímu, takže jsme ji zase pustili dovnitř a nechali ostatní zvířátka (kozy a beránka) nocovat venku pod střechou. Mělo být snad 5°C. 

Pokračování najdete v článku Jak to dopadlo s kozou.

Vyklízeli jsme špajz

Mixér

Na statku se děje všechno možné. Kromě toho, že chováme zvířátka (a plánujeme další: osvěčená i nová) a pěstujeme rostlinky (opět se můžete těšit na nové pokusy), snažíme se trochu opravovat či kultivovat nebo renovovat ostávačku, tedy obytnou část našeho hospodářství. Pro dnešní použití je totiž tak lehce nevhodná. Občas nás trápí chybějící chodba, která sice zbytečně bere teplo, ale obvykle se v ní ukládají boty, kabáty, deštníky, či kočárek. 

Podobně je na tom náš špajz, spižírna nebo komůrka. Už jsem se o nich dříve zmiňovala. Jedné se vlastně o dvě samostatné jednotky. Tedy, samostatná je jen jedna – komůrka. Ta se sice nachází v obytné budově, ale přístupná je pouze zvenku. Někdy v budoucnu bych jí ráda věnovala celý článek, možná i několik, ale samozřejmě by bylo dobré, kdyby tou dobou vypadala trochu jinak než teď. 

Stejná situace je u špajzu, který se nachází přímo uvnitř domu. Je to miniaturní místnůstka s oknem, dvěma regály polic a starým mrazákem, který někdo začal používat jako skříň. Zdá se mi až neuvěřitelné, že se ho podařilo protlačit skrz dveře. 

Tak tahle místnost by teď měla projít opravou – vážně už potřebuje oškrábat a vymalovat. A taky jí jistě prospěla čistka, kterou manžel provedl na nejrůznějším vybavení od vařeček, přes cedníky po zavařeniny, které jsme přestěhovali do již zmiňované komůrky.

Mimo jiné byl v pozůstalosti nalezen mixér, který nás okouzlil svými srandovními barvami. S politováním jsme zjistili, že je stále ještě funkční. Takže jeho odeslání „do věčných lovišť“ bylo nad naše síly.

Nákup přes Košík

Jednou z věcí, kterou jsem nedávno vyzkoušela vůbec poprvé, byl nákup na Košíku s dovážkou jídla. Ukázalo se, že je to překvapivě snadné a příjemné. Navíc přijeli dva chlapíci a ochotně mi pomohli s nákupem až na místo určení. Smutné je akorát to, že podle nějaké legislativy nemohou znovu použít papírové tašky, ve kterých vám nákup přinesli. Snad prý kvůli Covidu nebo co.

Kromě Košíku jsem v posledním půlroce vyzkoušela i jiné služby. Objednávala jsem do práce nějaké občerstvení na poradu a zjistila jsem, že Dáme jídlo nebo podobné služby jsou celkem fajn. Můžete si vymyslet, téměř na poslední chvíli, zda si dáte bagetu, sushi nebo pizzu. 

No, zrovna s tou pizzou se to moc nevydařilo. Tu objednávala kolegyně na můj popud. Samozřejmě, že jsem jí řekla, že má každou objednat jinou, jenže dodavatel byl tak mizerný, že to moc nešlo poznat. Sýrová byla stejně prázdná jako salámová! Ještě jsme vzpomínali na Martina, kterak nás u sebe na kolaudačce pohostil svou vlastní domácí pizzou, jejíž okraje poctivě potíral česnekem s olivákem. To byla jiná!

Ale abych neskončila tak negativisticky a mimo téma. Pobavilo mě (a přiznám se, že i potěšilo), že mi po prvním nákupu na Košíku zavolala paní, která se ptala, jestli bylo vše v pořádku, jestli jsem byla spokojená a jestli si u nich objednám znovu. A že mi na nově vytvořený účet připisuje nějaké kredity, díky nimž budu mít příště slevu. Jo a v první objednávce jsem dostala jako dárek Lindt čokoládovou kuličku. Šikovný marketing, ne?

Zahradnická otázka umístění řádků

Letos jsme se rozhodli pozdvihnout naše zahradničení zase o úroveň výše. Chceme si zkusit vypěstovat nějaké jídlo – o fiasku s dýněmi napíšu jindy!

Když jsme hledali, co by tak stálo za to, ukázalo se, že to není vůbec jednoduché. Fajn by byly brambory, protože těch se sní hodně. Na druhou stranu jejich cena je velice nízká a na našem malinkatém záhonku se to rozhodně nevyplatí. Ohledně mrkve jsem byla skeptická – jaká by asi tak byla úroda? Co takhle cibule nebo pórek? Jako šlo by, ale není to jídlo.

Nakonec jsme se rozhodli pěstovat něco, co je drahé, proto by mohlo být výhodné si to vypěstovat a taky se z toho dá trochu najíst. Takže v první fázi jsme zasadili česnek jarní: pět hlaviček jsme rozdělili na stroužky (je jich tam zhruba deset) a vytvořili tak šest řádků. Jednotlivé sazeničky mají být od sebe vzdáleny 12 cm v řádku.

Vyskytla se i otázka, která mě nikdy dřív nenapadla. Teď se jen divím, jak to, že jsem nad tím nepřemýšlela dřív. Jak má být umístěn řádek? 

Dřív jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, prostě mají být sazeničky od sebe 12 cm, tak je dám od sebe cca na rozteč palce a malíčku a vyjde to. No jo, ale jednotlivé řádky od sebe mají být vzdáleny 25 cm. A teď přichází ta správná otázka: podle čeho mám tu mřížku natočit?

Nejspíš podle slunce, ale jak? Kolmo k němu, rovnoběžně s ním, nebo třeba úhlopříčně?

První jarní den

Přemítám o článku. Co bych tak chtěla napsat. Je jaro! Venku svítí slunce, ale fouká hrozný, studený vítr. Aspoň u nás na kopci. Včera jsme byli na výletě. Stejně jako před týdnem. Baví mě to. I když to znamená, že se mi víkend doma scucne na jeden jediný den. A to bohužel obvykle obnáší i uklízení. O víkendu. No fuj! Ale přes týden na to nemám čas. Blbý dojíždění.

A taky nemám čas na šití. Tak se vždycky odhodlávám, že se do toho o víkendu pustím. A pak se mi nějakou záhadou nakonec nechce. Vždycky je to dilema, jestli teda mám šít, když se mi nechce a je to můj volný čas, nebo ne. Potíž totiž je v tom, že se mi do toho sice nechce, ale když se do toho pak dám, náramně mě to baví. Někdy. Někdy je to spíš o tom, že řeším problémy, které vznikly a stejně se nedobéřu toho, co s tím.

Pro potěšení a povzbuzení jsem si přečetla svůj dva roky starý článek Nejkrásnější období roku: jaro. A hned mě napadlo, že mám dvě oblasti, ve kterých se pořád jen plácám a chtěla bych s nimi trochu pokročit: je to již zmiňované šití (chtěla bych zkusit i boty) a samozřejmě psaní. Na obojí jsem si našla kurzy a teď už je zbývá jenom vystudovat. Pokud máte chuť, můžete se podívat na můj loňský jarní bucket list v době covidové. Už se těším, že letos vymyslím nový! Když už se zase normálně může mimo okres. ;-) Co vy? Máte nějaké plány na jaro?

Balkánské potraviny v Dejvicích

Když jsem se jednou procházela po Dejvicích, objevila jsem přibližně naproti hotelu International Balkánské potraviny. A protože jsem před lety (tý jo, už to bude tak pět let) byla v Bulharsku, nahlédla jsem dovnitř. Jenže ouha, na spoustě věcech jenom azbuka. Ale baklava byla popsaná dobře. Tak jsem ji o nějaký ten týden později koupila svému drahému muži k Valentýnu. Já na ni nejsem – příliš sladké –, ale tentokrát ani on nebyl moc nadšený. Připadalo mu, že tekutina pod pečivem je spíš cukerný roztok nežli med. Ale myslím, že i tak to může být.

Každopádně chci psát o jiné věci. Okra. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje, ale když se zákaznice přede mnou hrozně rozplývala, jak je to skvělé a jak moc jí to chutnalo, a že si to musí koupit znovu... 

Byla to normální důchodkyně, žádná marnotratná rozhazovačná panička s umělýma nehtama a peroxidovou hřívou. Co ji to asi tak mohlo uchvátit? A tak, když odešla, přistoupila jsem k prodavačce a zeptala se jí (jo, zvědavost zvítězila nad pocitem trapnosti, že poslouchám cizí hovory), co že si to paní kupovala. „Okra,“ odpověděla mi paní prodavačka, což mi moc nepomohlo. Když jsem se víc doptala, zjistila jsem, že to je naložená zelenina trochu jako okurky a že ona ji jí hlavně v zimě (asi proto, že v létě je čerstvá, jiný důvod mi neuměla vysvětlit). Takže jsem si to koupila taky. Kdybych si vedla seznam, co jsem kdy udělala šíleného, tohle by tam určitě patřilo. Koupit si něco jen proto, že to chutnalo někomu jinému! 

Musím říct, že mi okra taky chutnala. Chutnají mi na kyselo naložené okurky, tak není důvod, proč by mi nechutnalo tohle. Navíc byl nálev malinko slanější, takže se to lehce blížilo třeba naloženým kapary, které taky miluju. Ale na můj vkus je to moc drahé. Rozdíl mezi okurkou a tímhle pro  mě není zase tak velký, zato cenový rozdíl je skoro trojnásobný. 

A teď něco pro zvídavé:

Okra (ibiškovec jedlý nebo proskurník jedlý) má tvar pětihranných temně zelených zašpičatělých tobolek s malými jedlými semínky. Jedná se o zeleninu využívanou zejména v asijské kuchyni. Chuťově prý připomínají cuketu. [1] Jedná se o jednoletou bylinu, z níž se konzumují nezralé plody. [2] Nejchutnější je prý čerstvá. [3]

Při krájení i vaření vylučují plody slizovitou, mírně lepkavou bělavou látku, takže jsou vhodné především do polévek a omáček. Plody jsou konzumovány celé i nakrájené, zpravidla příčně – včetně semen či bez nich. Lze je přidávat do masitých pokrmů, zeleninových směsí, omáček, polévek, ale také je podávat osmahnuté na másle jako velmi chutnou, delikátní přílohu. [1] [2] Aby se zabránilo slizovitosti, lze k vaření přidat kyselé přísady (rajčata, citrusy, ocet), obvykle stačí několik kapek citronové šťávy. Nebo je možno nezralé plody rychle osmahnout či sterilovat. [2]

Ze stonků ibiškovce jedlého je získáváno hladké hnědé vlákno podobné vláknu z jutovníku. [2] Pokud se tobolky nechají dozrát, pak obsahují semena, která se konzervují a používají podobně jako hrášek, případně se z nich lisuje olej nebo se z nich po upražení připravuje náhražka kávy. Do salátů se používají i listy, upravují se podobně jako listy pampelišky. [3] 

Zdroje:

[1]  Okra (Ibiškovec jedlý), balení; Rohlík, https://www.rohlik.cz/1325001-okra-ibiskovec-jedly-baleni, cit. 26. 2. 2022

[2] Ibiškovec jedlý, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Ibi%C5%A1kovec_jedl%C3%BD, cit. 26. 2. 2022

[3] Okra, miluji vaření, http://www.milujivareni.cz/zboziznalstvi/1294-okra/, cit. 26. 2. 2022

Někdy od sebe Žužu a Mejzí nepoznám

Naše kočičí smečka zahrnuje dva černé přistěhovalce. Roční vykastrovanou holčičku Mejzí, kterou máme v podstatě od koťátka. A kluka, který se měl původně jmenovat Gigi, podle roztomilého černého kocourka z animovaného filmu Doručovací služba čarodějky Kiki (***, na ČSFD 84 %), ale přítel ho ze srandy překřtil na Žužu a říkal mu tak dlouho, až jsem si na to zvykla i já. Vyslovuje se to líp. A většinou na to i slyší. 

Žužu k nám přišel už jako velký kocour a nějak se asimiloval. Postupem času se nechal i pohladit. Pořád k nám občas chodí, i když ne úplně pravidelně.

Jak vidíte, jsou si docela podobní. To vpravo – s jemnější srstí i tvářičkou – je Mejzí. Jméno má podle démonky Mazikeen z mého oblíbeného seriálu Lucifer. Žužu má hlavičku trochu hranatější a mohutnější, takže jeho ouška se zdají být malá v porovnání s hlavou. A také má huňatější kožich, který není tak hebký a chmýřatý, ani dlouhý. Je to spíš krátkosrstý kocour.

Velikonoční vajíčka Haribo (-)

Haribo Baiser Eier

Ne všechny zkoušené novinky dopadnou dobře. 

I když byste si mohli myslet, že bonbóny Haribo jsou zárukou kvality, vždyť vám od nich chutnají leckteré bonbony, můžete být nemile překvapeni, když sáhnete po něčem, co jste dosud neochutnali.

V malých potravinách někde v Dejvicích jsem objevila Haribo Baiser Eier. Pěnová vajíčka. Říkala jsem si, že by to mohlo být roztomilé překvapení na Velikonoce. 

Pokud uvažujete o něčem podobném, tak nemohlo! Slovy Sherlocka Holmese: NUDA! Nuda! Nuda!

Jsou naprosto bez chuti. Jen příliš sladká. Ani konzistence nic moc – taková divná hmota, ale i to by se dalo odpustit... Zato jsem objevila jednu chybu, která se nepromíjí. Čím byste řekli, že se liší oranžové vajíčko od bílého? Nebo růžové od zeleného či červeného? No, určitě nechcete, aby to bylo jenom barvou! Aspoň já jako zákazník čekám i jinou chuť. 

Takže pokud nevíte, co nadělit koledníkům, a nechce se vám barvit vajíčka ani péct, sáhněte raději po mandlích obalených v různých ochucených čokoládách od Mixit, psala jsem o nich před dvěma roky zde.

Stříhání drápečků

Vloni jsem psala o stříhání kozích paznehtů počátkem března, ale vzhledem k tomu, že to patří do mého seriálu Na statku, je možné, že se reálně odehrálo o něco dříve. Tomu se chci letos vyhnou tím, že vám hned na úvod prozradím, že jsme se stříhání věnovali v neděli 27. 2. 2022. Bylo to rychlé a překvapivě v pohodě, především u obou starých koz. Nemečely, necukaly se. Možná na tom má svůj podíl i to, že jsou březí. Hektor dělal trochu cavyky a snažil se uhnout, ale i tak to šlo. 

Největší drama předvedla malá kozička, která sebou škubala, házela, vyhazovala kopýtkama a už u druhé nožičky mečela takovým tím srandovním způsobem, že má úplně otevřenou tlamičku a jazyk vystrčený daleko dopředu. Krásné zvučné: „Méééééééééé,“ se neslo celou zahradou. Vtipné bylo, že když jsme pak stříhali ostatní, přišla se vždy podívat, najednou hrozně kamarádská a zvědavá.

Nutno podotknout, že já se stříhání účastním pouze tím, že držím. Jednak to vyžaduje trochu síly – musíme naostřit nůžky, už to není nic moc – a jednak je potřeba to trochu umět, aby člověk nestříhnul zvířátko moc. 

Ani Pepík, druhé loňské kozlátko, si nevedl moc statečně. Rozhodli jsme se pro stříhání vleže, ale i tak se snažil kopat, a když to nešlo, aspoň se tvářil, že flémuje, nebo že je v posledním tažení, nevím.

Úplně nejhorší to bylo s loňským beránkem, ten to asi taky zažil poprvé. Zatím není moc zvyklý nechat nás k sobě přiblížit, takže jsme ho chytli až v chlívku. Naštěstí má již dříve nasazený obojek. Nejdřív se trochu vzpouzel, ale pak se mu podařilo postavit na zadní a to už vůbec nebyla prča. Ještě že jsme na něj byli dva. Takže se nakonec taky odehrávalo stříhání vleže. To už pak držel, jako beránek. 

LAN párty (Re-Volt a Counter Strike: Global offensive)

Svůj seriál o nově vyzkoušených věcech chci začít nějakou peckou: svojí první LAN párty. Vymysleli to kluci v práci. A já se zdráhala. Vlastně jsem tam vůbec nechtěla jít. Nikdy jsem na počítači moc nepařila a ten Heroes of Might and Magic před mnoha lety se nepočítá, když to nebylo po síti proti nějakému reálnému nepříteli. No a Miny z Windows nebo Dyna Blaster (Bomberman), který běžel ještě na DOSu a já ho hrála na základce? Mimochodem, dá se hrát tady. Dodneška si pamatuju heslo MUNEETNS (zadává se mezerníkem) a hodí vás rovnou do 4. kola 8. řady (celkem jich je 8x8). Ale to jsem trochu odbočila.

Ohledně LAN párty jsem celkem váhala i proto, že jsme se nedávno s mužem bavili o tom, jak nám ty počítačové hry přijdou stupidní a že to je jenom ztráta času, vhodné tak pro puberťáky, co nemaj do čeho píchnou. U kulturních lidí bych čekala nějakou jinou zábavu než celovečerní bušení do počítače každý den (zejména když máte práci taky u počítače). Jenže LAN párty je trochu jiná v tom, že nepaříte sami a donekonečna, paříte jen tak dlouho, jak dlouho můžete být někde zavření a kolik času mají jednotliví členové. Brala jsem to jako teambuildingovou aktivitu, protože chci víc zapadnout do naší party/týmu v práci. A taky jsem si říkala, že budu trochu víc „YES man“ (podle toho filmu), když budu mít zrovna čas.

Na Wikipedii se píše, že se za pomoci switche vytvoří počítačová síť LAN (Local Area Network), díky které se všichni účastníci mohou vzájemně propojit a hrát multiplayerové hry. Mezi nejčastěji hrané hry patří Counter-Strike... A přesně ten jsme měli v plánu, ale až po autíčkách.

Všechno organizoval jeden z kolegů, který je podle mě v organizaci dobrý. Umí i trpělivě a opakovaně vysvětlovat to samé dokola. Což jsem nepotřebovala, protože jsem si rychle udělala poznámky, čím se autíčkem jezdí, jak se házej zlomyslnosti (olejová skvrna, blesky, rachejtle apod.) za sebe. Za což se mi sice pár lidí smálo (jako bych byla na školení), ale pak se na totéž ptali znovu nebo si nebyli jistí, zatímco já to měla stále vedle sebe a mohla se věnovat řízení, jídlu (chipsy, křupky a sušenky z italského týdne v Lídlu) a pití (někdo chtěl cider, někdo kofolu a někdo gin s tonicem nebo rum s colou). 

První hra (závody autíček) se jmenovala Re-Volt. Zkušenější nám doporučili, ať si vybereme z prvních asi osmi aut, protože ta jsou na tom podobně se svou úrovní. Stejně mi to moc nešlo a všichni mi ujeli. Občas jsem se ztratila, protože trasa není úplně jasně označená a chvíli trvá, než si zvyknete na šipku, která vám sice občas ukazuje směr, ale sem tam mizí. Neměli jsme sluchátka a tak byla legrace poslouchat, jak kdo komentuje svůj výkon. Půlka lidí se brzy připojila k té druhé hře, ale jedna úspěšnější kolegyně zůstala s námi na autíčkách a brzy se začala nudit. Tak jí kolega vybral speciální autíčko. Ty komentáře stály za to! Auto bylo tak nestabilní, že se převrátila skoro v každé zatáčce a i já jí pak párkrát ujela (když zmáčknete „end“, hodí vás to zase zpátky ze střechy na kola, a když „home“, objevíte se zpět na trase, z níž jste třeba spadli – to byl asi nejhnusnější závod, když se dalo spadnout z trasy a padat skrz mraky, to mi vůbec nedělalo psychicky dobře).

Asi v půlce večera jsme taky přešli na střílečku. Counter Strike: Global offensive. Nejdřív mi doporučoval zbraň kolega, ale pak jsem sáhla po tom, co mi poradila kolegyně: zbraň, která ukazuje, kam střílí, takovým zeleným křížkem. Bez toho mi to vůbec nešlo. Nebyla jsem schopná odhadnout, kam mířit, a občas střílela do země nebo celkově někam do pryč. Líbily se mi ty hry, kdy jsme měli spousty životů. Zaujalo mě, že to jedna kolegyně nechtěla hrát, protože se tam střílí do lidí. Kdyby to byli zombie, bylo by to pro ni v pohodě. Já s tím problém neměla, ale vypnula jsem si zvuk. Jakmile jsem totiž slyšela střelbu, polekala jsem se, i když to byla moje vlastní. A špatně se mi pak soustředilo. Ale asi jsem kvůli tomu měla nevýhodu, že jsem neslyšela, když za mnou někdo šel. Častokrát mě pak někdo zastřelil zezadu. Taky jsme si dost stěžovali na boti (jestli se to takhle píše), protože jejich úroveň byla stále stejná (to jest příliš dobří), i když jim vůdce týmu nastavil začátečnickou úroveň. 

Musím říct, že jsem si párty užila. Jednak to byla sranda, díky fajn lidem, jednak jsem neměla skoro žádná očekávání, takže to mohlo být vlastně jenom dobré a ještě lepší.

Všeho moc škodí

Říká se, že všeho moc škodí. U některých věcí je to jasné: tuky (nasycené mastné kyseliny) zvyšují cholesterol, sladké přispívá k obezitě, hodně soli škodí ledvinám, mnoho nemovitostí a peněz zvyšuje starosti co s nimi v případě inflace, války atp. Ale nedovedu si představit, čemu by mohlo uškodit, kdybych měla příliš mnoho prádelních šňůr.

Jen si to představte. Místo dvou ještě jakž takž funkčních a jedné povislé bych jich měla třeba osm, nebo dvanáct. Nebo třeba padesát, to je fuk.

Čemu by to asi tak mohlo vadit? Zabraly by asi dost značnou část zahrady, nejspíš i sousedovic, ale pod nimi by se klidně daly udělat záhony s mrkví a pěšinkama, když by stejně pořád nebyly ověšené. Nebo naopak. Kdyby byly pořád ověšené, daly by se tam pěstovat rostliny, které mají rády stín a vláhu, pak by ani nevadilo, kdyby prádlo nebylo moc dobře vyždímané. Vlastně by takové rozmístění bylo docela užitečné. Pokud vím, tak třeba čajovníky se pěstují zastíněné. To sice nevyužijeme v našich končinách, ale nějaké plodiny by se zajisté našly.

Nebo by snad mohl nadbytek prádelních šňůr způsobit obsesi v praní? To bych nebyla moc ráda, protože praní mě už teď celkem baví – hlavně tedy to obléknutí se do nového čistého právě vypraného prádla. Nebo nové povlečení postele. Mmm. Ale myslím, že prací obsesi spolehlivě brání věšení prádla, které shledávám nudným a nezábavným, dokonce i když se mi pod nohama nepletou kočky nebo pes.