Jak jsem si původně stěžovala, že moc není co psát o drůbeži, protože se s ní nemazlím (jako s kočkama) a nic zajímavého nedělá (jako kozy nebo kočky), tak v poslední době píšu především o nich.
Pokud čtete můj blog aspoň lehce pravidelně, víte, že máme dvě perličky, viz články Balounovy perličky a Perličky zlobí. Vlastně jsou to dva perláci (samci), kteří nesnášejí vajíčka, takže tvoří jen uřvanou dekoraci dvora. Jejich zlobení vypadá tak, že začali spát na střeše holubníku místo uvnitř. Skvělý nápad, když chcete být něčí žrádlo dřív než naše.
V červenci jsem napsala článek Novinky v našem kurníku, ačkoliv vím, že se takové slovo nemá do titulku dávat, protože za pár let už to rozhodně novinka nebude a článek bude pořád dostupný a viditelný. Ale v tu chvíli jsem si to jednak neuvědomila a jednak bylo vícero nových věcí. No a od té doby jsou skoro pořád, i když by se dalo říct, že na sebe dost navazují, nebo se alespoň já domnívám, že spolu úzce souvisejí.
Vlastně byste si ještě měli přečíst článek Vstávat se slepicemi, než budete číst dál. Celá story vám pak do sebe bude lépe zapadat.
Takže, jednou (asi tak v úterý 11. 8.) jsem se vrátila z práce a zaslechla jsem útržky hovoru naznačující katastrofu: „je ho škoda, byl hodnej“, „Mám pořídit novýho?“
Pokud jste mě neposlechli a nepřipomněli si v minulých článcích, o co šlo, tak připomenu, že jsme asi dva dny předtím hledali na dvoře kohouta (bohužel mají naše slepice senzačně velký výběh zahrnující i hospodářské stroje, haldu dřeva, na kterou rády šplhají kozy, bývalou zahrádku, kterou kozy zplanýrovaly atd.). Našli jsme ho schovaného pod bednou u hrušky a noc potom jsem ho našla schovaného někde pod traktorem. Zkrátka bylo jasné, že se něco děje, když se tak stranil ostatních a nenechával si svým miniharémem pěti hnědých slepiček ozobávat zobák. Samozřejmě jsem se dovtípila a bylo mi líto, že umřel. Vůbec na nás neútočil, nebo nijak neprudil. Jen jednou zvažoval útok na přítele, když mu zabíjel starou hnědou slepici, ale na poslední chvíli zvážil své možnosti a rozmyslel si to a jenom mu nadával. Asi. Nerozuměla jsem, co říkal.
Jenže to nebylo to nejhorší. Neumřel prostě a jednoduše. Přítel ho zabil, protože na tom byl špatně a teprve potom zjistil, jak moc špatně. Už se do něj dali červi. Byla jsem se na to podívat, ale protože jsem se zařekla, že jako silná žena ze statku se nepozvracím, jsem toho moc neviděla, protože jsem se dívala z největší možné vzdálenosti. I tak nešlo přehlédnout, že byl na bříšku ohlodaný až na kost. Měl důstojný pohřeb s kremací jako pomstou všem, kdo mu ublížili. A já se začala bát, jestli to nemůže potkat nějakou naši slepičku, nebo dokonce i jiné zvíře. Jenže nevíme, jak se to mohlo stát. Byl nemocný? Kálel si pod sebe a seděl v tom? A to stačí? Nebo ho to žralo zevnitř?
O pár dní později se stalo druhé, celkem snadno předpověditelné neštěstí: mrtvá bílá slepice uprostřed dvora. Asi v devět večer, když tak nějak přestalo pršet, jsem navrhla, že bychom mohli jít společně zahnat slepice. Pokud jste se podívali na minulé články, nebo máte skvělou paměť i na takové maličkosti jako co zrovna dělají moje slepice, tak víte, že teď spí venku – k našemu upřímnému zoufalství.
V kurníku je teplo. Chápu. Ale taky bezpečí a obvykle i žrádlo. Zahnat tam všech devět bílých, pět hnědých slepic, kohouta a dvě perličky je nadlidský úkol. Vždycky se některá z nich otočí a vyleze ven, než se vzpamatujete. Nebo začnou kurník obíhat, hlavně, aby nemusely dovnitř. Když je člověk sám, dostane tam tak maximálně pět hladových slepic na jídlo. A běda mu, když si myslí, že tam nějaké další nažene. A tak jsem to minule úplně vzdala: v kurníku nebyl nikdo, když jsem se z Prahy vrátila o půl desáté. A i přes otevřené okýnko tam bylo teplo. Pět hnědých slepic pod hruškou a dvě bílé na dřevech. Zbytek bílých jsem ani nenašla. Ale zpět k aktuálním událostem.
Mrtvá bílá slepice vypadala dobře. Měla ožižlané peří, ale žádné viditelné zranění. To ji TO snad udusilo?
Hnědé i dvě bílé byly pod hruškou. Ostatní se krčily u starého chlívku na slepice, který nemá automatické zavírání jen lehce nedoléhající dveře a ani jsme na něm neprováděli protičmelíkovou úpravu, protože už jsme ho nechtěli používat. Možná že doteď nic slepice neslovilo, protože je bránil kohout. Nebo se ho TO bálo. Četla jsem, že může proti některým predátorům posloužit jako ochránce. Slepičář zařadil mezi potenciální škodnou následující: lišky, kuny, lasičky, tchoře, káňata, ale i kočku, psa a lstivého souseda.
Prvních pár slepic se nám podařilo poměrně snadno zahnat do rozsvíceného kurníku, ostatní tam přítel nanosil (já hlídala, aby neutekly ty stávající a zatím se bojím slepice nosit, abych jim něco neudělala, nebo aby mě neklovly).
Zajímavé bylo, že se mrtvá slepice nelíbila ani Frantovi. Opatrně se k ní blížil a čuchal a možná se i trochu bál. Takže to, co ji zabilo, bych tipla na něco většího, co nebude mít rád ani on. Čili by to neměla být třeba kočka, které říkáme Puma. Ale stejně se divím, že bylo jenom takové šero, déšť, na dvoře tři kočky a kozy a ono si to tam už trouflo. Možná jsme to vyplašili, když jsme přišli. Nenapadlo nás nějak zvlášť se rozhlížet nebo plížit. Šli jsme prostě jenom zavřít slepice. A ještě jsme to brali tak na pohodu, že ani nemusíme nutně všechny. Blbý je, že teď už to ví, že je tady jídlo.
Jo a málem jsem zapomněla zmínit, že když jsme tam dostali všechny slepice, přítel je spočítal a zjistil, že jedna hnědá chybí. Jak už jsem říkala, není úplně jednoduché najít u nás schované zvíře. Navíc jsme si byli celkem jistí, že už je po smrti, že to byl ten první úlovek, který si predátor stihl odnést, nebo třeba sežrat na místě. No, nakonec jsme ji našly u traktoru. Živou. Tak putovala s ostatními do domečku na noc. Ale nechápu, proč tam dřepěla sama.
