3. den: Na Teryho chatu a zpátky

Vstáváme před šestou, abychom na túru vyrazili dřív, než začne slunko pražit. A taky abychom se vrátili dřív, než přijdou případné odpolední bouřky. Jedeme autobusem do Starého Smokovce. Zdá se mi, že řidič nepostřehl, že jede autobusem a ne sporťákem, neboť s námi frčí, jako by závodil. Vesele předjíždí jiný autobus a nemá problémy s předjížděním ani na plné čáře. 

Zubačkou se vezeme na Hrebienok a pohodlně tak překonáváme první dnešní převýšení. To se ovšem pochopitelně nepočítá. Po zelené turistické značce vyrážíme na Téryho chatu. Mám pocit, že jsem si ji dříve do poznámek uváděla s krátkým E a dvěma R, ale vůbec nevím, jak jsem k tomu přišla, když tady je to všechno uvedeno stejně a právě tak, jak jsem to teď napsala. 

Nejprve ale jdeme kolem Bilíkovy chaty, která se mezi ostatními na pohledech i fotografiích dobře poznává, neboť to jako jedna ze dvou má na sobě napsané. Z cesty pak odbočujeme podívat se na Dlhý vodopád. Kolem Vodopádů Studeného potoka jdeme k Rainerově útulni (další chata do sbírky). Dále jdeme kolem Obrovského vodopádu, na který je pěkný výhled z nové lávky, za níž právě upravují na magistrále kameny, takže bude zase krásně rovná. 

U Zamkovského chaty obdivujeme vyřezávané figurky a chvíli odpočíváme. Čtu si na informační ceduli, že pan Zamkovsý byl horský vůdce a tuto chatu postavil se svou rodinou. Na Téryho chatu jdeme 4 hodiny a ne 2:45, jak udávaly rozcestníky, ale to se nám vlastně v Tatrách stávalo vždycky. Cestou z kopce dodržíme nepsané hodiny a někdy je i předejdeme, ale do kopce to máme obvykle o hodinu delší. Něco samozřejmě dělají zastávky na četné fotografování, ale jinak… se spíš asi couráme a nebo to měřil nějaký rychlík. 

Cestou vzhůru Malou Studenou dolinou kolem potoka mezi kosodřevinou potkávám spolužáka ze základní školy. Překvapeně na sebe koukáme. Prohodíme pár vět a zdá se, že jsme se oba viděli rádi. Zvláštní, ve škole jsme spolu snad nikdy nemluvili. Nějak se za celých devět let nenaskytla příležitost, nebo důvod. 

Na chatě si dáváme zasloužené bylinkové čaje za 1,5 €. Jsou stejně skvělé, jako si je pamatujeme. Lehká bylinková chuť a spousta sladkého sirupu. Harmonická směs, mňam. Než se vydáme dolů, jdeme omrknout plesa a vyfotit se u nich. Jakýsi postarší Němec nás upozorňuje, že na té fotce budeme malinkatý. Marně vzpomínáme, jak mu německy říct, že nám to opravdu vůbec nevadí, že je podstatné, aby byly na snímku vidět hory. Strašný, jak je všude tak protěžovaná angličtina, vždyť německy jsem uměla celkem dobře… 

Po zelené se vracíme zpátky k Zamkovského chatě a pak po magistrále na Hrebienok a do Starého Smokovce. Večer se mi nic nechce. Prý si mám napsat: „šli jsme na Teryho chatu a zpátky“. Jo, takové poznámky by mi byly za pár let platné! Nakonec sbírám odvahu a zkouším kreslit podle knihy, kterou jsem si koupila něco nového. Vypadá to líp, než jsem očekávala. Stačí se jen nebát a třeba to nakonec půjde.

2. den

Kdo najde kamzíka?

Procházíme Monkovou dolinou po červené turistické značce do Širokého a pak až do Kopského sedla. Cestou poprvé vidíme sníh, a tak se na něm nadšeně fotíme. První svačinu jsem si udělala trapně suchou, jako bych ještě nikdy nebyla na turistice. Stydím se a znuděně ji hryžu – skoro suchý chleba. Cestou k druhému sedlu nám nějaký pán ukazuje kamzíka, kterého bychom jinak bez povšimnutí minuli. Zpáteční cesta vede kolem Meďodolského potoka do Tatranské Javoriny, kde mě fascinuje nádherný dřevěný kostel. Celkové převýšení máme 1037 metrů.

1. den

Procházka po Ždiaru. Obhlídka toho, co nabízí. Hned první den vidím na cestičce hada. To to tedy pěkně začíná, myslím si. Naštěstí je také náš poslední. Teda skoro. Mám na ně štěstí hlavně já, a tak chodím raději druhá nebo třetí. Druhého se mi „poštěstí“ spatřit předposlední den u potoka, ve kterém si chci umýt ruce. Metrová užovka se zřejmě chtěla trochu osvěžit. Raději si ruce utřu do kapesníku.

Mám radši dopisy

Jsou maily, které vás zahřejí na srdci.

Jsem staromódní. To už jsem možná říkala… no, platí to stále a ve spoustě věcí. Například mám raději pohledy a dopisy než maily. Jsou takové osobnější, upřímnější… Dají víc práce. Jistě, soudím to podle sebe, neboť na počítači píši poměrně rychle, zatímco perem píši jako normální smrtelník. Ale i kdybych psala v obou případech stejně rychle, dopis je zákeřnější. Musíte si koupit dopisní papír, nebo mít při ruce alespoň nějaký pěkný čistý a psát rovně (nebo použít podložku jako ve škole), pak taky potřebujete obálku, desetikorunu a známku. Musíte ho zanést na poštu, nebo aspoň hodit do schránky. Navíc mám ráda dopisy psané rukou a to už je pak opravdu práce, aby to po vás ten druhý přečetl. Zvlášť když jsou v poslední době všichni zvyklí psát spíše na počítači. A ještě k tomu vám při psaní rukou nikdo nekontroluje hrubky a čárky. A jako na potvoru, já si na pravopis docela potrpím. Ale znáte to – darovanému koni na hrubky nekoukej.

Ale zpátky k mailům. Bývá dobrým zvykem psát krátké, stručné a výstižné e-maily. Koneckonců je to tak rychlý způsob komunikace, abychom mohli sdělit vše, co potřebujeme. Nedávno mi přišel docela dlouhý mail (770 slov) od velmi dobrého kamaráda a udělal mi ohromnou radost, i když jsem ho nejprve jen prolétla očima. Nebylo to však spoustou různobarevných smailíků, které umožňuje vkládat Seznam. Bylo to slohem a stylem, jakým ho napsal. Vypadal skoro jako dopis, tak otevřený a příjemný… A co bych vám ráda popřála na závěr? Aby vám občas taky přišel e-mail, který vás potěší tím, jak je odlišný od ostatních stručných, pracovních… ať si i při moderní mailové komunikaci najdete čas „pokecat si“ a vzájemně se rozesmát.

Návykové seriály

Znáte ten pocit, kdy si pustíte jeden díl seriálu… jen tak, abyste si trochu odpočinuli po práci a snědli si něco dobrého ke svačině… a nakonec se z toho vyvinou čtyři díly, neboť vám ten první přišel příliš známý a krátký. Po druhém jste se na chvíli uklidnili. Třetí jste si – naprosto nezdravě – pustili k večeři, ale protože skončil smutně, pustili jste si pro jistotu ještě čtvrtý. A najednou je čas jít spát a nic není hotovo. Tak nevím, jestli jsem ráda, nebo si to vyčítám.

Vlastně vím… jsem ráda. Těší mě, že si mohu dovolit takové šílené plýtvání časem, kdy se znovu a znovu dívám na díly milovaného seriálu. Když nemusím nic dělat, protože makám celý den v práci (u počítače) a pak si můžu dáchnout. I když trochu zanedbávám balení na dovolenou, říkám si, že to snad nebude mít žádné tragické následky. Tak honem ten čtvrtý díl, ať můžu jít spinkat včas.

Aforismy od Zdeňky

K mým oblíbeným autorkám patří Zdeňka Ortová. Ani si už nevzpomínám, kdy jsem si od ní poprvé něco přečetla. A hlavně proč. Pokud vím, nikdo mi ji nedoporučil. Nejspíš jsem ji v knihovně jen tak zahlédla. Autorka zábavných fejetonů je knihovnice, jak se dozvíte při čtení některých z nich. Stejně jako u Rudolfa Křesťana se při čtení těchto drobných povídek opravdově bavím.

Nyní jsem zjistila, že píše také aforismy. A když byla k dispozici jedna z jejích knih, sáhla jsem po ní. Jmenovala se Miniaturní neřesti aneb Pokoušení aforismy. Nezklamala. Na pouhých osmdesáti stránkách je umístěna spousta legrace, ale také některé velké pravdy, jak už to u aforismů bývá. Upřímně autorku obdivuji, protože netuším, jak bych takový aforismus vytvořila. Vlastně jsem se o jeden pokusila:

Muž,
který tvrdí, že by zvládl uspokojit dvě ženy,
obvykle nesvede potěšit ani jedinou.
Hledá pouze alibi, proč vše dělá polovičatě.

A teď raději od někoho zkušenějšího ;-).

K dobrým nápadům má prozíravý člověk vztah jako k bohatému sirotkovi – snaží se je rychle adoptovat.
Nejhorším manželem je lev salónů – ve společnosti si natřásá hřívu a doma řve.
Skutečný génius se radí málokdy, protože nemá s kým; skutečný hlupák se neradí nikdy, neboť nemá proč.
Nechce-li čtenář odejít z knihovny roztrpčen a s prázdnou, měl by být vybaven alespoň zběžnými informacemi o autorech. Požadujete-li například neustále něco nového od Shakespeara, nejedná se o neochotu knihovnice.

Deník z Belianských a Vysokých Tater

Minulý týden jsem strávila v Belianských Tatrách. Byli jsme ubytováni v jednom z četných penzionů ve Ždiaru, který je údajně nejvýchodnější tatranskou obcí. Ždiar je neuvěřitelně rozsáhlý – vleče se kolem silnice snad tři kilometry (bez přehánění). Také v něm nejméně třikrát zastavuje autobus.

Z okna jsme měli nádherný výhled přímo na Ždiarskou vidlu a Havrana, dvě nedaleké dvoutisícovky. Protože ale patří do Belianských Tater a ty jsou přísně chráněny, nemohli jsme se na ně podívat. Paní domácí nám ovšem vyprávěla, že ona na nich byla někdy vloni v září a byla tam spousta dlouhé trávy a děsně se jí to šmýkalo. Tiše jsme záviděli, i když jsme to alespoň částečně odsuzovali. Ten zákaz tam asi není pro nic za nic.

Při příjezdu ukazuje venkovní teploměr 31°C ve stínu. Podobné to je během celého našeho pobytu, ale nějak se s tím dokážeme vypořádat díky vysoké nadmořské výšce a většímu množství pití, které si nosíme s sebou.

Co neví ani Google?

Poslední dobou se celkem vžilo „zeptat se strýčka Googla“, když něco nevíme. Tak jsem se před nedávnem zeptala, co je to kaťafůra. V odpověď jsem našla pouze odkaz na písničku od skupiny Hárlej, díky které to slovo znám. Ale když si ji poslechnete, vůbec nezjistíte, co to ta kaťafůra je. Víte jen, že se zpěvák bojí spát, neboť sám proti všem vyhrál kaťafůru a přitom se pýchou nadýmá. „Všichni nám záviděj českou kaťafůru… když po větru trénuju… já zuby zatnu a styl pilně piluju… už se nás šest schází v kruhu…“

Zajímavé je, že když jsem to hledala dříve, našlo mi to sprostou (a lehce rasistickou variantu) této hry odněkud z Ústí nad Labem, ale žádná pravidla. Znělo to dost podivně – postaví se 6 lidí do kruhu (to sedělo i s textem písně), uprostřed se udělá hovno a buší se do něj holemi. Kdo je nejvíc špinavý, je kaťafůra.

Nedávno jsem se nějakou náhodou doslechla, že tato hra skutečně existovala, nicméně s úplně jinými pravidly. Doufám, že to teď neřeknu špatně, ale bylo to v tom smyslu, že se do ruky schoval počet sirek a hádalo se, kolik jich je zlomených (nebo tak nějak) a kdo uhodl, vypadl. Ten, kdo zbyl nakonec = největší smolař, který nikdy neuhodl, byl kaťafůra.

Nepodařené nákupy

Měla jsem v úmyslu pořídit si v sekáči pěkné levné lněné kalhoty, abych měla na Šumavu něco dlouhého, v rámci možností elegantního, ale zároveň teplého i studeného, protože nikdo neví, jaké bude příští týden počasí. Obešla jsem pět obchodů, ale nenašla to, co jsem hledala. Kdybych aspoň našla něco jiného… ale takhle jsem tři hodiny jen tak bloumala, jsem z toho unavená a můj úlovek jsou jedny krásné minišaty. Sice ty se mi povedly, to je fakt, ale ani nejsou bavlněné, což byl druhý cíl dnešního dne. Ještě že nejsem lovec v pravěku. To by ze mě moc radost neměli.

A přitom jsem měla dokonce ve dvou horoskopech – v novinách i na internetu, že dnes je ideální den na nákupy. No, aspoň se nesplnilo to, že mi prorokovali, že koupím spoustu krásných ale zbytečných věcí. Snad do nich časem nespadnou ani ty šaty. Momentálně z nich mám opravdu radost. Zvlášť když stály jenom dvacku.

Vůně

Mám ráda vůni… vlastně si ráda užívám všemi smysly, i když jsou oproti zraku často velice znevýhodněny. Dřív jsem tomu možná nevěřila, ale dnes už dlouhou dobu vím, že vůně může výrazně ovlivnit mou náladu třeba i na celý den. Začala jsem si tedy svoje vůně "škatulkovat" na aktivní (to, když chci povzbudit a dodat energii), dámské (když vypadám jako Madam) a "vodní" (= takové ty svěží, po kterých se cítíte báječně v letní sukýnce i v džínách).

Voňavek jsem za svůj život měla větší množství, ale snad jen dvě jsem si doopravdy vybrala sama. Vlastně možná tři. Když tak nad tím přemýšlím, moje znalosti v této oblasti jsou velice omezené, neboť všechny toaletní vody (nemám ani jediný parfém) mám od společnosti Oriflame. Ale to tu teď nechci rozebírat.

Nedávno jsem četla skvělou knihu o císařovně Sisi a v ní jsem nalezla návod na výrobu parfému. Pochopitelně jsem to hned musela vyzkoušet, když jsem měla tu možnost. Jako první jsem se pokusila o vanilkovou vůni, neboť toto koření mám převelice ráda. Výsledek není nikterak úžasný, ale za pokus to stálo. Vůně je jemná, decentní, příjemná… trochu si připadám jako vánoční koláček. Bohužel je ale příliš slabá, takže pochybuji, že si někdo kolem může vůbec všimnout, čím voním, nebo že vůbec voním. Možná že kdybych použila jiné suroviny…

Zpátky doma

Tak jsem se zase na nějakou dobu odmlčela. Důvod je prostý – dovolená v Tatrách. Asi by tedy bylo slušné něco vám o ní povědět. Byla jsem týden ve Vysokých Tatrách. Chodila jsem spát něco před desátou a vstávala obvykle ve tři čtvrtě na šest. Nechutně brzy, řekla bych, ale tam už bylo světlo a teplo, péřová peřina, na kterou nejsem zvyklá, mě mačkala… a tak to nakonec vůbec nebyl problém. A spát se mi taky chtělo, sotva se setmělo. A navíc jsem byla každý den pořádně uťapaná. Ráda bych si tento zvyk nějakou dobu – ideálně alespoň celé léto – udržela, protože den je parádně dlouhý, když vstáváte takhle brzo.

Do hor jezdím skoro každým rokem trochu si protáhnout tělo, aby ze mě nebyla kancelářská krysa. Někdy se to podaří víc a někdy míň, tak porůznu. Letos se to myslím podařilo dokonale. I v posledních dnech jsem byla dost unavená.

A na co jsem se nejvíc těšila domů (samozřejmě kromě přátel)? Na počítač nebo prostě na to psaní… možná bych se klidně vrátila i k psacímu stroji, kdyby nebylo zbytí. Na bambusové pletací jehlice, které jsem si konečně pořídila. Teď, když to píši a víc nad tím přemýšlím, těšila jsem se také na svou postel a peřinu a taky na sprchu.

A co jsem udělala jako první po návratu? Zapnula počítač, uvařila večeři a zkoukla jeden díl svých oblíbených Čarodějek, zapla výběr nejoblíbenějších písniček a pustila se do psaní.

Život bez hodinek

Říká se, že život bez hodinek je šťastnější. Pravdou je, že když jsem to kdysi zkoušela, bylo tomu tak. Když jsem se mohla chovat podle toho, jak se mi chtělo a nemusela se neustále řídit tím malým diktátorem na svém zápěstí. Také jsem musela všude chodit s předstihem, a tak se nestávalo, že bych něco honila na poslední chvíli. Případně jsem nevěděla, jestli jdu o jednu nebo o sedmi minut později. (Popravdě řečeno, taková informace vám je stejně k ničemu a jen jste z ní víc a víc nervózní.)

Nicméně teď už jsem bez hodinek značnou dobu, neboť se odebraly do věčných lovišť, a více méně mi pořád chybí. Nejvíc je postrádám na místech, kde bych ráda věděla, kolik asi tak může být, například abych už šla spát, i když se právě dobře bavím. To pak totiž vůbec nejsem schopná odhadnout, jak dlouho někde jsem.

Na většině veřejných míst (nádraží, náměstí, městské dopravě, čekárně u lékaře…) a jinde, kde je člověk potřebuje, (práce, u počítače…) se obvykle hodiny nachází, takže není třeba tahat se s vlastními. Abych řekla pravdu, ty svoje postrádám především kvůli estetickým důvodům. Měla jsem moc hezké netradiční hodinky a bez nich mi ruka připadá poněkud prázdná a s náramky na obou to také není ono.

I když jsem si všimla, že hodinky nosí čím dál méně lidí, jsem na ně pořád zvyklá a chtěla bych si je opět pořídit. Chci vědět, jestli mám čas. Schválně to píši takto, neboť jsem si vzpomněla, jak se kdysi jeden můj spolužák ptal jiného: „Máš čas?“ a mínil tím: povíš mi, kolik je hodin? A druhý obezřetně odpověděl: „Podle toho na co.“

Možná to tak mělo být

Když mě to někam zcela nesmyslně táhne, říkám si, že to snad nebyl ztracený čas, že jsem tam „měla být“, že to mělo nějaký smysl, který mi zatím uniká. Jistě, v tomto směru jsem nepochybně ovlivněna Čarodějkami, ale také vlastní zkušeností. Kolikrát jsem už udělala něco relativně nesmyslného a nakonec se ukázalo, že to bylo přesně v tu správnou dobu. Chcete příklady? Dnešní návštěva obchodu s ruskými léčivy (bylinky, mastičky, sirupy, něco jako coca-cola…). Když jsem v obchodě okouněla relativně dlouho a bylo mi to trapné, neboť jsem neměla v úmyslu si nic koupit a byla jsem jediný zákazník, přemýšlela jsem, proč tam vlastně lezu, když jsem zdravá a nic mi nechybí. Vtom mi zrak padl na chryzantémový čaj. Nejprve jsem se zaradovala, že ho znám a pak mi došel přínos téhle návštěvy. Doma mám tohoto čaje dvě krabičky a údajně pomáhá na oči a já pořád řeším, jak si zlepšit zrak – ideálně se zbavit brýlí. To mi připomíná, že když jsem opět zapomněla brýle na kreslení, kámoš poznamenal, že moje brýle jsou jako Bůh – pořád se o nich mluví, ale nikdy je nikdo neviděl.

Otázka osudu a problému „že to tak prostě mělo být“ mě zajímá už delší dobu. Někdy tomu věřím, třeba když jsou okolnosti příznivé, nebo když se naopak snažím utěšit, že to nebyla ztráta času. A jaký na to máte názor vy? Věříte, že něco tak prostě být mělo?

Kurz olejomalby

Asi před měsícem mi kolegyně bůhvíproč dala kurz olejomalby. Byla jsem totálně nadšená, i když si myslím, že tolik utrácet neměla. Hned jsem si tam zavolala a domluvila se, kdy bych mohla přijít. Těšila jsem se, že si vyzkouším novou techniku. Celý rok jsem chodila na kreslení tužkou, tak mě lákala možnost vyzkoušet něco nového a hlavně takového, že sama doma bych si to dovolit nemohla. Domluvila jsem se na pondělí (18. 6.), takže mi to připadalo, jako kdybych šla na své klasické kreslení.

Na papír jsem si načrtla, kde by to zhruba mělo být a vyrazila jsem. Bylo mi líto, že musím z kurzu češtiny odejít dřív, ale měla jsem to přes celé město, tak abych se tam dostala včas. Vždycky je potřeba nechat si i drobnou časovou rezervu pro případ, že bych to nemohla najít. Přesně to se taky stalo. Vystoupila jsem a nevěděla, na které ze zastávek se nacházím, neboť všechny měly stejný název. Od kruháku jsem měla jít rovně a pak doprava… problém je, když nevíte, kterou z těch ulic z kruháku máte jít. Dvě jsem vyzkoušela a zeptala se dvou lidí. Pak jsem si všimla opodál stojícího autobusu, a tak jsem vyrazila za řidičem, ten by mohl být trochu víc v obraze než „místní“. Nespletla jsem se, hned věděl, kam mě má poslat.

Do budovy jsem dorazila pět minut před začátkem kurzu. Pán na vrátnici mi řekl, kde najdu vzdělávací centrum. Kvapem jsem tam zamířila. Než jsem však stihla vzít za dveře, zavolal na mě, že tam dnes už nic není. To mě trochu zmátlo. Já tam přeci mám mít kurz. Znovu se podíval do svých papírů a opětovně mě ujistil, že buď ne dnes, nebo ne tady. Dost mě to znejistělo. Že bych zase něco popletla jako s tím ohňostrojem? Raději jsem zavolala té paní, se kterou jsem to minule řešila.

Ujistila mě, že kurz je a na místě, kde má být. Zeptala se, kde jsem já. Řekla jsem, že před budovou a tam, kde má být. Pro jistotu jsem doplnila adresu. A měly jsme jasno. Tedy ona. V tomto termínu není kurz v Brně, ale v Praze. Když jsme spolu minule volaly, ani jednu nás nenapadlo, že ta druhá mluví o jiném městě. Tak jsme se domluvily, že náhradní termín vyřídíme mailem a já se vydala do obchodu, abych si pořídila nějaké jídlo na večer a další dny.

Kurz Čeština III. část

Včera jsem opět byla na kurzu češtiny. I tentokrát to byl zážitek! Znovu se mi potvrdilo, že je lepší věřit intuici, než se spoléhat na nově naučená pravidla. V rámci jejich procvičování, je totiž člověk často aplikuje i na případy, v nichž neplatí. Přibližně ve smyslu: „Něco nového jsem se naučil, tak to budu používat všude! Co na tom, že se to tam vůbec nehodí?“

Stejně tak jsem si ověřila, že nikdy (!) není vhodné říkat věty typu: "V tomhle nemůžete udělat chybu!" "Tohle snad ani nejde splést." Dle Murphyho zákona se totiž jistě najde někdo, kdo to splést může. A aby to bylo dokonalé, bude to ten nejlepší žák ze třídy. Už jsem to kdysi zažila na sobě, takže vím, že to člověka znervózní a je schopen zmotat i to, co věděl jistě. Stejně tak tomu bylo i včera. Naštěstí ne u mě. Třikrát jsme si vysvětlili jednu výjimku a stejně ji pak dotazovaná paní řekla špatně. Jenže když vám někdo řekne, že teď už to určitě řeknou všichni dobře, budete spíš očekávat, že čerstvě naučené pravidlo bude platit, než že to bude jedna z těch výjimek. No, chyba lávky.

Kurz se tedy opět vydařil, jen mě mrzí, že jsem ke konci, když se brala přísloví, musela odejít na jiný kurz, o kterém vám povím zítra.

Podivné nahrazování

Všimla jsem si, že když mám nedostatek času na tvorbu, čtení, nebo cokoliv jiného… používám takového zvláštního nahrazování. Třeba když se učím na zkoušky, nebo toho mám hodně v práci a tudíž se mi nedostává času na čtení, nebo jsem příliš unavená ze studia odborných nebo jinak povinných textů, chodím se do knihovny nejen kochat, ale také si tam vybírám knihy, které si přečtu, až budu moci. Měla by to určitou logiku, pokud bych si je poznamenala a pak si je vypůjčila. Ale já si je půjčuji rovnou a pak mi doma jenom leží. Bohužel tohle není ten nejhorší případ… kniha jde vrátit i nepřečtená a zase tak moc se neděje.

Horší je, když si uprostřed zkouškového nakoupím různé příze, protože tím (asi teda, nejsem psycholog) nahrazuji potřebu háčkovat nebo plést. Přitom mám doma přízí spoustu, ale nákup materiálu na ono vysněné tvoření mě na chvíli uspokojí, jako by šlo o tvoření samotné. Zrovna tak jsem si teď pořídila pár látek v naději, že se snad brzy pustím do patchworku. Tak uvidíme.

Nečekaná hádanka

Když jsem jela naposledy ve vlaku, měla jsem opravdu kuriózní zážitek. Sice se mi kamarádka smála, že v mém případě to snad ani tak kuriózní není, že se mi neustále stávají různé podivné věci, či haluze, jak jsme říkali na vysoké.

Do kupé si ke mně přisedl pán s paní asi tak ve středních letech. Paní si nejprve chtěla sednout naproti mně, ale když viděla, že jsem tam měla natažené nohy, sedla si bokem, přestože jsem je sundávala. Když si spolu povídali, chlap něco bručel, asi se mu cosi nelíbilo, snažila jsem se je neposlouchat (není to slušné) a nad něčím jsem se zamyslela. Také jsem z okna zkoumala, za jak dlouho bych měla vystupovat. Když v tom se na mě chlapík obrátil, jestli se mě může na něco zeptat. Nepříliš nadšeně jsem svolila. Co asi tak může chtít?

Otázka jak dlouho si myslím, že jsou spolu, mě zaskočila naprosto nepřipravenou. Nechtěla jsem hádat, protože mi to připadalo nemožné uhodnout. Jak já to mám vědět? A taky jsem se jich nechtěla dotknout. Pán mi totiž připadal takový trochu podivín.

Chvíli jsem se vykrucovala, že to je těžké, že se to nedá poznat a lehce jsem si je studovala. V duchu jsem usoudila, že se to fakt poznat nedá. Na dvacetileté manželství nevypadali, na to se k sobě moc měli a v jednu chvíli se i trochu líbali, ale… Paní se mnou souhlasila – jak bych to měla poznat – ale pán stále dorážel a já se vykrucovala, prohlížela si je a odhadovala. V tipování věku lidí jsem naprosto levá, tak bych se nerada někoho dotkla i něčím velmi podobným. Pak pán povídá: „13 dní.“ A o chvilku později doplnil: „To ne. Dělám si legraci.“

První část věty jsme řekli skoro zároveň. Když hodil takhle příliš krátkou dobu, bylo mi jasné, že to není pravda. Na to už v sobě měli určité zábrany a „nelezli“ po sobě tolik. Ale zase ty zábrany nebyly moc velké. Poslední pohled a zhodnocení: „Tak půl roku.“

Chlapík na mě překvapeně koukal, ženská se smála. Uhodla jsem skoro přesně. Snad prý ještě o deset dní víc. Nebo osm? Teď už nevím. Samotnou mě to překvapilo. Prý jestli nedělám u policie. Ne, nevím proč. To jsem nějak nepochopila. Ale studuji neverbální komunikaci ;-ú. A za to, že jsem to uhodla tak přesně, mě obdarovali svazkem ředkviček.

Zákeřná čeština

Přihlásila jsem se na kurz češtiny s tím, že by se mi hodilo procvičit si některé problematické jevy. Pokládám se za někoho, kdo s mateřským jazykem nikdy problémy neměl a využíval diktátů ke zlepšení známek. Nicméně základní škola je daleko a člověk zapomíná a zapomíná. Zvláště, když se setkává s nekvalitní literaturou v podobě denního tisku nebo časopisů, často dokonce i knih, případně s velice nespisovnou a hovorovou, ale dokonce i nesprávnou mluvou v televizi i rádiu.

Do kurzu jsem se tedy přihlásila v domnění, že to bude brnkačka a já si jen opráším svoje znalosti, případně si ujasním sporné jevy, se kterými se potýkám. Konkrétně jsem někde viděla, že by nově mělo být správně jak slovo potenciální, tak i potencionální a to z toho důvodu, že to většina lidí píše špatně. Bývala správně jen první varianta. Také mám problémy s psaním jež a jenž, kdykoli a kdykoliv, případně dalších obdobných tvarů… Zpravidla netrpím obvyklými problémy – mě x mně, kam čárku a tak podobně. Zato ovšem bojuji s pomlčkou ve větách. Měla by se snad užívat obdobně jako závorka, ale čert ví.

Češtinářka snad taky.

Na první hodině nám dala celkem zabrat. Věnovali jsme se malým a velkým písmenům, koncovkám přídavných jmen, mě x mně a možná ještě něčemu dalšímu. Ukázalo se, že mám větší mezery, než jsem se domnívala, ale nebylo to tak katastrofické, jak by mohlo být, což mě celkem uklidnilo.

Pokud máte pocit, že jste na tom doopravdy dobře, zkuste si například vytvořit označení obyvatel od měst: Dobříš, Třebíč, Ostrava, Frýdek-Místek, Hradec Králové… Myslím to ve stylu Praha – pražští občané. Správné odpovědi najdete v komentářích za pár dní.

Proč je tak těžké naplánovat Šumavu?

Jak už jsem zmínila dříve, ráda bych strávila dovolenou na Šumavě. Nabízí se mnoho variant kdy, kde a jak ji trávit. Mám snad jasno jen v tom, s kým tam budu a že by to mělo stát co nejméně peněz. Nejsem zrovna dvakrát organizační typ, ale se Šumavou se potýkám jako bych snad plánovala výlet na Mars vlastnoručně vyrobenou raketou.

Příčinu mi náhodou pomohla odhalit kamarádka, když jsme spolu probíraly nové starosti života s přítelem. Dlouhou dobu totiž nikoho neměla, a přestože je ráda, že se situace vyvinula tímto směrem, přiznala se, že partner představuje značnou zátěž. Abyste mě nepochopili špatně, přece jen nám ženám víc záleží na tom, jak vypadáme, když se máme sejít se svým milým (zvláště na začátku vztahu) než při setkání s kamarádkami či přáteli. Před kamarádkou se mohu objevit v teplákách a s pupínkem na bradě, před dlouholetými přáteli se mi jen těžko stane nějaké faux pas. I proto si vždy tolik užívám naše setkání – po těch letech už se nemám za co stydět. Znají mě takovou jaká jsem a kupodivu mě tak mají rádi. (Teď si říkám, jestli po tom samém náhodou netoužíme i u partnera...)

Co se týče dovolené, uvědomila jsem si, že mě v rozhodování brzdí právě to, že chci jet s partnerem. Kdyby to bylo s kamarádkou nebo přáteli, nejspíš bych také plánovala, ale podstatně méně bych si přála, aby to bylo dokonalé. Nebrala bych si to nejhezčí oblečení, voňavku, líčení… Nedělala bych si starosti s tím, jak budu vypadat v pláštěnce, nebo zda budu mít splihlé vlasy, když zmoknu. Nemusela bych tolik řešit svou fyzickou pohodu, protože přátelé mě znají, když „mám remcavou“ a taky ví, jak mě „usměrnit“. Nestarala bych se o jejich jídlo, aby se cítili dobře a podobně… i když to možná taky, ale určitě míň. Protože já naopak vím, jak usměrnit je a jejich špatná nálada má na tu moji přece jen menší vliv. Nyní se od toho snažím oprostit, abych alespoň s něčím přišla. Zkouším si představovat, že jedu jen tak s někým známým.Zatím jsem do tajů Šumavy ani zdaleka nepronikla, ale věřím, že s novým přístupem to půjde lépe.

V pravou dobu na pravém místě

Minulý týden jsme s kamarádkou chtěly vyrazit do čajovny. Nebylo zrovna dvakrát krásné počasí, a tak jsem navrhla dvě nejbližší s tím, že se trochu projdeme. Protože jsem si nebyla tak docela jistá, co by ji mohlo zaujmout, zvolila jsem Klub cestovatelů, kde nabízí i jídlo a různé další věci. 

Dala jsem si Sultánovu svačinku, což byla taková ochutnávková směska všelijakých libanonských předkrmů, a bylo to výtečné. A jako dezert jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít fantastickou čokoládu, kterou tam dělají. Píší u ní, že je to „čokoláda ze skutečného kakaa, skutečného másla a skutečného karamelu s datlí, ořechy a kokosem“ a já jsem do ní blázen.

Milá paní čajovnice nás požádala, zda by nás mohla v 19 přemístit mimo čajový salonek, neboť tam bude probíhat promítání. Ale my jsme holky zvědavé, takže když nám bylo umožněno zůstat, rozhodly jsme se zhlédnout a poslechnout si přednášku o břišním tanci. Ukázalo se to jako výborný nápad, kdy nám příjemná paní povídala a zároveň ukazovala fotky či pouštěla videa tance se závojem, křídly, závojovými vějíři a povídala také o kombinacích břišního tance s klasickými tanci.

Co mi dělá radost?

• Pohodový, kreativní a nadšený lidi.
• Nemuset být někde na minutu přesně.
• Moci být sama sebou, i když nejsem sama.
• Podívat se do zoo na zvířátka.
• Udělat si výlet!
• Dostat od kamarádky růže za zkoušku. (Poprvé něco dostat za zkoušku. Navíc za poslední zkoušku.)
• Když kámošku zajímá, jak se mám a co dělám, i když jde jen o nákupy v sekáčích.
• Vidět modro-žlutýho ptáčka.
• Jít nakupovat s kamarádkou.
• Vejít se do šatů, když o mně prodavačka pochybovala.
• Plánovat výlety.
• Stihnout přednášku.
• Zasmát se tomu, že jsem přišla do špatné místnosti a vypařit se dřív, než to bude trapné.
• Najít si bez problémů místo v řadách pro zaměstnance, i když jdu těsně před začátkem. Užít si to privilegium.
• Těšit se na kreslení stromů. (výzva)
• Kreslit uhlem amarilis.
• Toulat se městem totálně vyletněná a kašlat na to, jak se na mě kdo dívá (obdivně i pohoršeně).
• Koupit si kvašáka.
• Vypsat se ze všech starostí a zapomenout na ně.
• Nápad vyhrnout si kalhoty, abych se v nich neuvařila.
• Stihnout vlak.
• Nádherné letní počasí koncem dubna.
• Jít jen na chvíli do práce.
• Mít spoustu času na snídani a čajík.
• Dokoukat Čarodějky.
• Utahování si z přátel, kteří vědí, že si z nich jen dělám legraci.
• Levandulová zahrádka – těším se, až pokvete.
• Docela úspěšný pokus o nakreslení narcisu.
• Klid malého města.
• Nová okna, ve kterých se mohu báječně vyhřívat.
• Jak se odporně nezvládnutelná hromada věcí na zašití změnila pouhým poskládáním na úhlednou zvládnutelnou kupku.
• Že uvidím a pocuchám svou kočičku.
• Že jedu domů.
• Naučit někoho obrázkové křížovky.
• Zažít něco dobrodružného – luštit záhadu.
• Plánovat s milým, co všechno bychom spolu mohli a chtěli podniknout.
• Užít si den volna.
• Strávit celý den se svým milým.
• Každý den koukat na Čarodějky.
• Pohodlná minisukně. Příjemné oblečení, které mi navíc sluší.
• Uklizený pracovní stůl.

Time management jako duchovní úkol

Název tohoto článku kopíruje název knihy, kterou právě čtu kvůli přípravě skript, jež bych měla s kolegyní napsat. Kniha mě už dávno zaujala svým názvem a snad jsem i vytušila její poněkud netradiční přístup. 

Jedním z autorů je benediktinský mnich Anselm Grün, jež do problematiky plánování vnáší i trochu náboženství. Připouštím, že lidem, kteří nejsou věřícími, by se to nemuselo tak docela snadno číst, neboť sem tam vyzdvihuje náboženství až příliš. Na druhou stranu je třeba autorům přiznat jistou nestrannost a zájem i o ostatní náboženství (např. buddhismus) a zajímavým způsobem pojatý problém řízení času, resp. sebe v čase. Ačkoliv jde částečně o filozofování o tom, jak nakládat se svým životem, kniha spíše vede k zamyšlení a nabízí užitečná drobná cvičení, než že by předkládala názory autora, jimž by se měl čtenář podřídit. Ještě nejsem ani v polovině, ale knihu považuji za přínosnou a vhodnou k přečtení jako doplnění pro ty, kteří již četli mnoho a mnoho jiných klasických příruček o tomto tématu, nebo kteří nestojí o příliš "technické" pojetí. Nicméně pro vás považuji za významné či zajímavé následující dvě věci.

Okouzlující mi připadá vzpomínka jednoho z autorů na jeho dědečka, který žil ze skromného důchodu v penzionu pro seniory a svůj život komentoval větou: „Copak se mi nevede skvěle?“ Říkám si, že bych si tuto otázku také měla alespoň občas klást.

A druhou věcí, která mě nadchla a zaujala, je praktický tip navrhující vedení deníčku, seznamu nebo jakkoliv tomu budete říkat, kam si každý den napíšete věci, které vám udělaly radost. 

O takový seznam už se nějakou dobu snažím na základě čtení Šťastného blogu, kde jsem se s ním setkala a moc se mi líbil. Samozřejmě že nyní po delší době to již značně zanedbávám a rozhodně si nic nepíši každý den, ale sem tam mě to popadne a poznamenám si až pět věcí najednou. Když se můj seznam velmi a velmi rozrůstá, jednou za čas si ho proberu a vytřídím věci, které bych mohla cíleně dělat, abych se potěšila, když mi třeba někdy bude smutno.

Autoři této knihy jdou podle mě trochu zbytečně moc do hloubky – ono by vám to došlo už při pouhém zpětném přečtení vlastního seznamu – a doporučují zaznamenat si ke každému bodu i stupeň spokojenosti, kdy desítka značí mimořádnou radost. Díky takovémuto seznamu objevíte, z čeho čerpáte radost a štěstí. Správně připomínají, že větší štěstí vám obvykle nepřinese více věcí, ale například sociální kontakt s lidmi.

Co se týče seznamu toho, co vám přináší radost, připadá mi vhodný zejména proto, že když nad tím přemýšlíte, vidíte spousty a spousty nádherných věcí, které vás těší. Když dumám nad tím, co bych si dnes mohla poznačit jako něco, co mi udělalo radost, hned si vybavím fialový kosatec, který se vyjímá ve váze jako by to snad byla japonská ikebana. Jak mě bavilo kreslit si buddhistického „hladového ducha“, který má obrovské břicho, malá ústa a krk, a tak se nikdy nemůže nasytit. Jak jsem si usmyslela, že se jej pokusím nakreslit méně lidského – spíš jako příšeru, kterou má být, a už se nemůžu dočkat, až to budu moci realizovat. Jak se mi toto čínské zpodobnění našich nenasytných tužeb doopravdy líbí a připadá mi výstižné. Psaní tohoto seznamu mi znovu přináší radost, neboť si vzpomínám a znovu vybavuji věci, které mě ten den potěšily. Jenom je smutné, když si na nic takového nevzpomenete. Na druhou stranu to znamená, že byste se měli sebrat a hned si něčím udělat radost. V mém případě třeba milovaným čajem.

Velký jarní úklid

Trochu se zpožděním jsem se pustila do „velkého jarního úklidu“. Teď jsem si na něj totiž konečně našla čas. Ne, že by mi ubylo povinností a zábavy, ale uhasily se „požáry“, tedy věci, které nesnesly odklad. Samozřejmě, že svou péčí o uklizený a útulný domov pravděpodobně vytvářím nové požáry, které mě pak budou opět stresovat, ale někdy se to udělat musí, že?

Můj úklid přesahuje svou velikostí i ten jarní, neboť jde spíše o to, že chci zredukovat množství svých věcí… ne na nezbytné minimum, jak si namlouvám, ale na přijatelnou úroveň. Po letech sbírání, shromažďování a skladování všeho možného, už je na čase si připustit, že prostory nejsou nafukovací. S přibývajícím věkem (to zní jako bych byla nějaká stařešina) si začínám víc a víc připouštět, že některé nákupy vůbec nebyly dobrý nápad. Že i když jsem ty bílé mrkváče skoro nikdy neměla na sobě, už si je ani na sebe nevezmu, neboť jsem se v nich viděla v zrcadle a připadám si jako ředkev. Navíc mě škrtí kolem kotníků a už vůbec nejsou v módě.

Ačkoliv nerada likviduji vzpomínky a řídím se dle hesla: Vyhodit to můžeš vždycky, už pomalu přišel čas přiznat si, že do učebnice dějepisu ze střední školy se už doopravdy nikdy nepodívám. Když budu něco potřebovat vědět, nahlédnu do encyklopedie nebo nějaké jiné krásné knihy a ne do té nejhorší, jakou jsem kdy viděla. U knih k tomu navíc přistupuje ta potíž, že vyhodit knihu do sběru mi připadá téměř tak zločinné jako vykrást kostel. Knihy jsou pro mě posvátné. (Tedy pokud vypadají jako knihy svou úpravou i obsahem.)

Abych se víc motivovala do vyhazování, třídění a dalších úmorných prací, připomněla jsem si, že nejspíš v různých zákoutích skříní, krabic a zásuvek objevím lecjaké poklady z dob dávno minulých. Z legrace tomu říkám „vymetení černých děr“. Nevím jak vám, ale mně se rozhodně věci ztrácí. Dokonce i v místech, kde prostě nemají kam. Vůbec například netuším, kam zmizel špunt z termoláhve, kdysi dávno mnou ušitá sukně a nebo zelená košile z výprodeje, kterou jsem s oblibou nosila „na doma“ a jsem v ní před x lety vyfocená u vánočního stromku.

Možná si myslíte, jak je uklízení jednoduchá záležitost – přiznávám, setkala jsem se se spoustou lidí, kteří nemají nejmenší problém s vyhozením pohlednice, která jim přišla před týdnem. Netuším, jak to dělají. Možná jim na tom nezáleží a ukládají si vzpomínky, možná ani o pohledy nestojí… já si schovávám všechny milostné dopisy i dávno minulých lásek, ale také pohlednice a dopisy od kamarádek nebo náhodných známých z postcrossingu. Je pro mě zatěžko vyhodit sešit z přírodovědy z šesté třídy, v němž jsem dost nešikovně zakreslila veverku a želvu, které jsme probírali. Stejně se nedokáži rozloučit se zchlupatělým a parádu už dávno nedělajícím jakoby zrzavým tlustým svetrem, který mě dokáže kdykoliv spolehlivě ochránit před nepřízní počasí. A podobné je to v mém životě s mnoha věcmi.

Jak už jsem říkala, s přibývajícím věkem člověk moudří (mám pocit, že to jde naštěstí celkem rychle), a tak už se ani nesnažím říkat si, že tyhle milované věci vyhodím, když už nevypadají tak, jak by měly. Vím, že to neudělám, tak nač něco předstírat. Musím zlikvidovat ty, na kterých mi záleží méně a také už dosloužily, například onen dějepis.

Setkala jsem se se dvěma velice zajímavými knihami zabývajícími se úklidem a pořádkem. První jsem četla již dávno a napsala ji Julie Morgenstern. Opravdu se mi líbil její přístup k uklízení. Šla na to systematicky a vůbec to nebrala jako samozřejmost. Kniha se jmenovala Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě. S jejím přístupem vás seznámím v některém z dalších článků, ale osobně vám doporučuji její přečtení, i když třeba s pořádkem problémy nemáte. Mým původním záměrem bylo zjistit, jak přistupuje k time managementu, o který se zajímám.

Druhou knihu jsem si v náhlém popudu koupila sama, což je samo o sobě dost neobvyklé, neboť nemám ve zvyku si domů pořizovat knihy právě z toho důvodu, že je pro mě těžké je vyhodit a v knihovnách o ně obvykle není zájem. S antikvariáty také nemám zkušenost, že by měly velkou poptávku. Kniha Zbavte se nepořádku od Karen Kingstonové se zabývá pořádkem a úklidem z trochu jiného pohledu. Nahlíží na nepořádek jako na problémy v duševní rovině. V podstatě vypovídá to stejné, co jsem se nyní dočetla v knize Time management jako duchovní úkol. „Na uklizený pracovní stůl je radost pohledět. Vnější pořádek je blahodárný pro duši.“ A kdybych měla vyzdvihnout to nejdůležitější, co jsem zpozorovala i u sebe: „Vnější pořádek přispívá k vnitřnímu řádu člověka. Pořádek přispívá i k naší dobré náladě. Pokud je vnějšek v pořádku i naše nitro zaujímá postoj radosti a vděčnosti.“

Až jednou budu mít čas

V minulém článku jsem zmínila, že bych chtěla udělat deset věcí ze seznamu „Až jednou budu mít čas“. Tento seznam jsem začala psát v létě roku 2009, kdy jsem četla fantastickou knihu o time managementu od Hyruma W. Smithe 10 přírodních zákonů managementu času a života. Autor v ní uvádí, že na svých kurzech vyzývá účastníky, aby napsali třeba jen 5 věcí, do kterých by se velice rádi pustili, ale nyní na ně není čas.

Na tomto místě bych vás také ráda vyzvala, abyste si napsali nebo si aspoň promysleli, do čeho byste se pustili, kdyby byl čas. Věnujte tomu chvilku pozornosti dříve, než budete číst dál. Možností je spousta a moc vám nevěřím, když mi budete tvrdit, že nic takového nemáte. Pokud je to pravda, jste skutečně šťastní a výjimeční lidé. Ale většina ostatních by vzala děti na výlet, upletla si svetr, napsala knihu, malovala jako dřív, chodila na zajímavé kurzy, více se stýkala s přáteli a chodila na večírky, pořídila si zahrádku nebo zvířátko… jen kdyby byl čas.

Nyní jsem na podobnou větu narazila v jiné knize - Time management jako duchovní úkol. Přístup autora je jiný, nicméně výsledek téměř stejný. Ať už jste napsali nebo vymysleli cokoliv, co byste udělali, kdybyste měli více času, tak

A) se to nikdy nestane, neboť času nikdy více mít nebudete a navždy budete litovat, že jste se k tomu nedostali (pokud to ovšem za něco stálo). Problém totiž není v čase, ale ve vás.

B) nemáte problém s časem, ale s tím že se vám nechce. Správně byste měli říct, že nemáte chuť tuto činnost dělat, nebo se této věci věnovat.

Nuže, to by byla teoretická, nicméně velice pravdivá část tohoto článku a teď bych se ráda vrátila k sobě – doufám, že s tím, co jste se dozvěděli, hodláte něco dělat. Pokud nevíte co, nezoufejte, v dalších článcích se k oblasti time managementu opět vrátím, neboť je to moje milované téma, které má se štěstím společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Co se týče mého seznamu, obsahuje kolem sta položek, i když vím, že by to takto být nemělo a správně by ani neměl existovat. Nicméně pro mě je tento postup velice přínosný, neboť se nejprve mohu pustit do psaní všeho, co bych ráda udělala, kdyby bylo více času – vlastně je to tak trochu brainstorming – a následně se rozhodnout, zda platí varianta A nebo B. Jinými slovy, zda se nevěnuji činnosti, kterou považuji za důležitou, které bych se věnovat měla a opravdu to vnímám jako ztrátu, že si na ni nejsem schopná najít čas – např. to již několikrát v různých článcích zmiňované vídání se s přáteli, nebo se této činnosti vyhýbám a ve skutečnosti se mi ji dělat nechce a dělala bych ji jen v případě, že bych měla víc času a nebylo by zbytí. Kdoví, třeba by se i tak našel důvod ji nedělat. Může to být například činnost, kterou ode mě očekává někdo jiný a já ji považuji za zbytečnou. Zrovna mě nic nenapadá.

Těch deset činností, které bych chtěla udělat, jsem zatím ještě nevymyslela, ale nabízí se například strávit den v knihovně, ušít si kabelku (chce to i dávku odvahy), uplést si pléd na léto…

Výstava masožravek

Masarykova univerzita ve své botanické zahradě ve skleních v tomto týdnu vystavuje masožravé rostliny a kaktusy. Protože jsem fanda všech kytiček a mám ráda výstavy, musela jsem tam přirozeně vyrazit.

Bylo to moc hezké, zvláště ty květináče s masožravkama, zasazené do hlíny tak, aby to vypadalo jako jediný velký záhon. Člověk by řekl, že si snad konečně zapamatuji rosnatku, láčkovku a dionaea, kterou jsem si přivezla z Flory v Olomouci. Nevím proč, ale pořád si k ní nemohu přiřadit tak obyčejný název jako je Mucholapka, asi mi připadá jako něco hezčího.

Na konci výstavy byla možnost si nějakého toho zeleného dravce koupit, a tak jsem mucholapce pořídila rosnatku, kterou se mi dříve s úspěchem dařilo pěstovat. Navíc jsem si ještě koupila takovou tu podivnou potvůrku, která se přiváže na kamínek nebo dřívko a jen se rosí. Ta moje je Tillandsia, což je rod bromélie. Zatím je celkem malá, ale doufám, že se jí u mě bude dařit. Nejsem totiž žádnej velkej zahradník.

Méně je více

Nedávno jsem si prohlížela svoje předsevzetí a připadalo mi, že se v nich tak nějak ztrácím. Jako jo, je to moc hezký, ale spousta z nich je jen taková teoretická. Potřebuju přesně vědět, co chci udělat, a pak můžu snadno posoudit, jestli jsem to udělala, a jestli se poté, co jsem to udělala, cítím šťastnější a spokojenější, nebo se nic nezměnilo. A tak jsem se rozhodla – i vzhledem k množícím se věcem, které bych měla vyřídit – sestavit konkrétní předsevzetí – buď vymyslet nová, nebo aplikovat ta stávající – pro následujících čtrnáct dní či měsíc. Snaha tedy byla mít je co nejkonkrétnější, ovšem postupem času jsem opět začala příliš zobecňovat.

Tak tady je, k čemu jsem dospěla v jednotlivých kategoriích:

ZDRAVÍ

• 2–3 l tekutin denně,
• svačit v 10 a 15 hodin,
• 4. 6. ovocná či zeleninová očista,
• přečíst Jak se zbavit brýlí,
• psát deník,
• nechat si předepsat kompresní punčochy,
• pangamin 2 x denně 4 tablety (ráno a večer),
• psyllium po obědě,
• návštěva lékaře,

29. 5. – 12. 6.

• citron s vlažnou vodou 30 minut před snídaní,
• kopřivový čaj,
• 2–3 šálky zdravotního čaje,
• dýňová semínka nebo melasa, jáhly, mořské řasy, slunečnice,
• jablečná šťáva,
• čaj z březových listů,
• měsíc bez salámů a sýrů, mléčné výrobky jen omezeně,

PŘÁTELÉ

• ozvat se 9 vybraným známým,
• nezapomenout na svátky a narozeniny,
• vyzkoušet tři romantické tipy,

KREATIVITA

• projít lamera,
• 10 věcí z Až jednou budu mít čas,
• zjistit, co je esej,
• 29. 5. – 12. 6. psát si, co mě zaujalo,
• oslavit Den dětí,
• zhruba navrhnout Šumavu,
• rozšířit si obzory – 3 témata,

POŘÁDEK

• uklidit si na stole,

KRÁSA

• napsat kaligraficky 3 haiku,
• vyřešit foťák – nějak zlobí,
• napsat 10 básní,
• vymalovat 3 omalovánky a užít si to,
• objednat se na pedikúru,
• obarvit si vlasy henou,

VZDĚLÁNÍ

• zpracovat základ kapitoly o komunikaci,
• roztřídit hromady úkolů,
• pořídit si nové spodní prádlo pod šaty,
• každý den článek na blog,

MIMO

• zajistit si ubytování na prázdniny.

Báječné brněnské ohňostroje

Už několik let jsem se nebyla podívat na brněnských ohňostrojích Ignis Brunensis, protože to je vždy na přelomu května a června, kdy je ve školství nejvíc práce: seminárky, zápočty, zkoušky, státnice, obhajoby… Letos to zrovna tak nějak náhodně vyšlo, že mám čas. Pokoukala jsem se na internetu, přesvědčila přítele a vyrazili jsme se podívat na španělský ohňostroj v úterý 29. května.

Dostaveníčko jsme si dali už v šest s tím, že se tam třeba projdeme pěšky nebo tak něco. Kousek jsme se tedy prošli a pak nás napadlo obejít si přehradu, alespoň z části. Nakonec jsme ji zvládli celou asi za tři hodiny. Podle portálu mapy.cz je to 14 kilometrů. Pravdou je, že jsme si docela mákli, abychom stihli začátek ohňostroje o půl jedenácté.

Cesta až téměř k hradu Veveří (po pravé straně hráze při pohledu od přístaviště) byla pěkná, sice značná část byla asfaltová, ale taky lesem a jen sem tam jsme potkávali cyklisty. Viděli jsme různé druhy ptáků a taky k mé nepříliš velké radosti mrtvé ryby a tři hady (živé) . Jeden byl aspoň metr dlouhý a ten se mi tedy doopravdy nelíbil. Zpáteční cesta vedla po silnici, kde jezdilo celkem dost aut, i když přiznávám, že jsem čekala, že to bude horší.

Když jsme se přiblížili k přístavišti, začalo nám být divné, že to ještě nezačalo. Poznámka, zda je to vůbec dneska, mi připadala směšná. Samozřejmě, vždyť jsem si to poznačila do diáře. Ale čím blíže jsme byli k místu, odkud jsme vyšli, tím méně jsme si tím byla jistá. Měly by tu být přece davy lidí a spousta aut, ale nikde nikdo. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že jsem někde udělala chybu. Třeba jsem se vážně podívala na loňský program...

Nakonec jsme si sedly na lavičku u břehu, pili pivo a pozorovali fialově, zeleně a červeně blikající kotvu. Byl to fajn výlet. Škoda jen, že ten ohňostroj je zítra…

Květnová předsevzetí

Jak už jsem možná zmiňovala dříve – pro květen jsem si zvolila jako ústřední téma krásu. V průběhu měsíce jsem doplnila radost, protože krása sama o sobě je k ničemu, pokud se z ní neradujete. Cílem tohoto měsíce bylo hledat krásné „věci“ kolem sebe v každodenním životě a radovat se z nich. Užívat si čerstvého vzduchu po dešti, návštěvy knihovny, dobrého filmu, příjemného pohledu z okna, „sněžících“ jabloní…

Mezi předsevzetí jsem zařadila následující:

• Naplánovat Šumavu. Ráda bych v létě vyrazila na dovču a řekla jsem si, že samotné plánování toho, co krásného bych tam mohla vidět, bude určitě příjemné.
• Kochat se krásami přírody a zkusit je zachytit: kresba, malba, fotografie.
• Psát = tvořit.
• Dělat umění… z korálků, přízí, barev… jakkoliv.
• Podporovat v sobě nadšení.
• Kultura: kino, divadlo, muzeum, výstava…
• Strávit den v knihovně.
• Poezie.
• Vymalovat 3 omalovánky a užít si to. :-)
• Tančit a zpívat.
• Psát krasopisně. Písanky ;-). Kaligrafie.
• Péče o sebe – vypadat dobře. Možná zkusit pedikúru.
• Barevné týdny představují takovou srandičku, že si na každý týden vyberu hlavní barvu, kolem které se pak točí moje oblečení, lak na nehty, šperky… Usnadňuje to spoustu věcí (výběr oblečení a jeho ladění) a navíc se tak člověk příjemně neustále mění.
• Hena po zkoušce. Zaplétat si vlasy. Barevné pramínky.
• Šaty a sukně, šátky, náušničky.

Dubnová předsevzetí

S dubnem jsem to také nevymyslela právě nejlépe. Rozhodla jsem se, že tento měsíc zasvětím pořádku. Jaro by mělo být obdobím uklízení. Jenomže kde začít a co přesně bych chtěla udělat?

V průběhu jsem vymyslela alespoň pár drobných předsevzetí:

• Přečíst Karen Kingstonovou: Zbavte se nepořádku a vlastní výpisky z Julie Morgenstern: Jak si udělat pořádek doma, v kanceláři a v osobním životě.
• Uspořádat data v počítači: fotky, textové soubory atd.
• Roztřídit papíry a eliminovat zbytečnosti.
• Hned po příchodu domů si zapsat výdaje – snažím se zjistit kolik a za co utrácím.

Březnová předsevzetí

Ne 8. dubna 2012
Pro třetí měsíc jsem si vybrala téma, které je pro mě osobně velice důležité. K tomu, abych byla šťastná nutně potřebuji dělat věci kreativně, bavit se, smát se, hrát si… prostě žít. Rozhodla jsem se, že zatočím s nudou.

Ale snáz se to řekne a trochu hůř udělá. Jak dostat víc kreativity do svého života? To by ještě šlo možnosti jsou např.

• Jíst pestře – obohatit svůj jídelníček o více zeleniny. obilné kaše se skořicí (kupř. jahelné, ovesné, kukuřičné, rýžové, pohankové…) nebo teplé polévky, kupř. hovězí či zeleninové vývary. Zkoušet nové recepty, kuchařek pár mám a internet je taky plný všeho možného. Kromě tohoto měsíce to ovšem spadá do měsíce zdraví, neboť pestré jídlo je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat.
• Rozšiř si obzory. „Zažeň myšlenky o důstojném „usazeném“ stáří. Buď stále zvědavý a zvídavý, snaž se uchovat smysl pro romantiku, dobrodružství a recesi. Neboj se v žádném věku nových setkání a nových úkolů.“ (z 12 zlatých pravidel duševního zdraví) Rozšíření obzorů je předsevzetí, které se mi hned zalíbilo. Líbí se mi zkoušet nové věci, poznávat nové, učit se něčemu neznámému atd. S oblibou říkám, že když budu mít dobrého učitele, budou mě zajímat třeba i letecké motory, protože se dokáži snadno nadchnout pro téměř jakoukoliv věc. Už dřív jsem si plánovala, že každý rok vyzkouším 5 nových věcí. Je to úžasně zajímavé a někdy i dost povzbuzující, když vám to nejde a uvědomíte si, že jste to chtěli jen zkusit a nemusíte se v tom zlepšovat a usilovat o vyšší cíle. Prostě jen zkusit a sbohem a šáteček. Báječně osvobozující pocit. Nemusíte umět všechno. Do Rozšiřování obzorů jde zařadit i předcházející zkoumání různých jídel, ale také četba nových autorů, knih, podivných neznámých časopisů z nejrůznějších oborů, zkoušení různých sportů a koníčků, ale také např. toulání do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Složitější je to ovšem s předsevzetím, že se budu víc bavit, smát a hrát a budu bláznivá. Jak to provést v běžném denním životě? Čtení vtipů je super, ale že by se u toho člověk až tak báječně bavil, to se říct nedá. Vymyslela jsem pár drobných předsevzetí, ale odpověď na otázku: Jak si víc hrát? se mi najít nepodařilo.

• Sestavit vlastní knížečku vtipů.
• Sepsat nové nebo projít staré seznamy „Až jednou budu mít čas, pustím se do…“ a alespoň 10 věcí z nich udělat. Bez ohledu na to, že zrovna teď „nemám čas“.
• Esej – Zjistit, co je esej a zkusit nějakou napsat.
• Zjistit: Co mě baví? Co je pro mě zábava? Co baví ostatní? A jestli mě to náhodou nebaví taky. O čem sním? A o čem jsem snila dřív? Prohlédnout si vlastní knihu přání.
• Týdenní pokus co mě zaujalo.
• Sehnat si na stůl drobné inspiraci pro tvůrčí práci dle Maisela.
• Zamyslet se nad tím o čem sním a o čem jsem snila.
• Oslavit den žen a jaro.
• Akce a výlety – jsem společenský tvor.
• 3 knihy o tvořivosti s výpisky a nápady (dalšími předsevzetími).

Únorová předsevzetí

Druhý měsíc v roce jsem se zaměřila na lásku a přátelství. Důvod je prostý: vztahy jsou druhou nejdůležitější věcí ovlivňující váš pocit štěstí. Mohou se sice stát i první, ale o tom teď nechci polemizovat. Navíc je v únoru svátek Valentýna, který dodržuji, a připadá mi vhodné se tedy věnovat lásce.

Při tvorbě únorových předsevzetí jsem se setkala s nemalými problémy. Jak se zlepšit v oblasti lásky? Jak být více milující? Jak se stát lepší partnerkou a kamarádkou?

• Samo se nabízí najít si víc času na lidi, které máme rádi. I při přetíženosti prací a úkoly nezapomínat na to, že máme rodinu a přátele.
• Asertivita, upřímnost i takt. Chtěla bych v sobě najít odvahu říct, co se mi nelíbí, i když vím, že to druhý nechce slyšet a třeba by to mohlo vést ke konfliktu. Každopádně potlačování svých pocitů není dobrým řešením, neboť může vést k nenadálým výbuchům.
• Ozvat se přátelům a známým, na něž jsem si už delší dobu nenašla čas.
• Dárek k Valentýnu + dárky k narozeninám těm, co je nyní slaví. Kontrolovat si pravidelně kdo má kdy narozeniny či svátek – nezapomínat na ně. 
• Aktivně naslouchat -> snažit se porozumět a pochopit stanovisko druhého a respektovat jeho názor, i když je opačný než můj. Tolerovat jedinečnost každého. Konec kritiky a poučování. 
• Odpustit si chyby a ostatním taky. 
• Vážit si i maličkostí, co pro mě někdo udělal. 
• Nesoudit, nevíš všechny okolnosti. 
• Problémy řešit, ne o nich jen mluvit.
• Poprosit, poděkovat, omluvit se za chyby. 
• Neočekávat. Očekávání (neboli požadavky) představují zdroj trápení. Pokud neočekáváme a nepředpokládáme, netrápíme se tím, že něco není tak, jak bychom si představovali. Př. neočekávat, že partnera bude bavit to, co mě, bude chtít dlouho debatovat o mojí práci atp.
• Time mangement = spolehlivost, všude chodit včas.

A citát, který mě zaujal: „Milovat znamená promíjet. L. N. Tolstoj“

Sociologie a předsevzetí

25. března 2012
V rámci dalšího vzdělávání jsem se pustila do studia sociologie, které by snad mělo přispět k lepšímu pochopení společenské odpovědnosti firem.

Studium z knih jde podstatně pomaleji, než jsem si představovala. Ne, že by to bylo špatně napsané, pan Keller, který byl asi před měsícem na nějaké akci, píše docela pěkně, ale holt nelousknu sto stránek denně jako u Harryho Pottera, když se to snažím naučit a udělat si poznámky. Ale proč vám to tu říkám kromě toho, že si chci postěžovat? (Ne, to byl vtip.)

Dostala jsem se teprve na stránku 36 k Eltonu Mayovi a Maslowovi, jehož teorie hierarchie potřeb je notoricky známá. Jak jsem si ji tak četla, hned jsem si vzpomněla na svoje předsevzetí. Nedělám je tak náhodou taky podle hierarchie potřeb?

V lednu zdraví – fyziologická potřeba. To nejdůležitější. Teprve relativně zdravý člověk na sobě může pracovat v jiných oblastech.

V únoru láska, přátelství, rodina. Jistě, potřeba bezpečí a lásky. Zároveň i potřeba přátelství a přijetí.

V březnu pak kreativita, jakožto část potřeby vážnosti a uznání, pocit užitečnosti a potřeba seberealizace.

Dubnový pořádek a úklid se tak nějak nikam nehodí, ale na květen a červen jsem si naplánovala vzdělávání a krásu, jen v opačném pořadí, protože vzdělávání bude v květnu nutností a já bych se chtěla vzdělávat v dalších oblastech nepovinně… a to jsou poslední dvě potřeby: znalostí a rozumění a jako poslední estetické.

Vím, že Maslowova teorie je celkem dost stará, ale já osobně se v ní celkem vidím. A jak to máte vy? Souhlasíte s navrhnutým žebříčkem, nebo je to u vás úplně jinak?

Návrat Pangaminu

Jedním z mých lednových předsevzetí bylo jíst 2 x denně pangamin, protože je v něm vitamín B... na měsíc jsem s tím přestala a teď se k tomu opět na měsíc nebo dva vracím. Chtěla jsem vědět, jestli se mi po něm náhodou nezhoršilo akné, ale zdá se že ne. Většina literatury sice tvrdí, že vitamin B je na pleť dobrý, ale potřebovala jsem zjistit, jestli nemá pravdu teorie, která byla v menšině a to, že přemíra béčka akné zhoršuje.

Dalšími důvody k návratu jsou jednak vytvořené zásoby, a jednak to, že "béčko" prý odpuzuje klíšťata, komáry a další verbež. Jak si můžete sami přečíst v článku na Novinkách.

Lék na nervy 1

Zítra mám zkoušku… Nebude to snadné. Mám strach. Všechny materiály jsem si ještě ani neprošla, natož abych je uměla. Myslím si, že určitý přehled mám, ale bude to stačit?

O sociologii jsem se tu už nejspíš několikrát zmiňovala… tak mi přejte, ať to udělám a budete od ní mít pokoj ;-). Kupodivu jsem si za tu dobu, co ji studuji, celkem oblíbila jak Kellera, tak i tuto podivnou vědní disciplínu. Chvíli se mi sice zdálo, že sděluje pouze všeobecně známé pravdy, ale nyní mi připadá trochu filozofická nebo spíš hloubavá. Zabývá se tím, jak funguje společnost a některé věci mi připadají doopravdy zajímavé a vhodné k zamyšlení. Nicméně mi to žádné velké uklidnění nepřináší. Pořádně nervím a nevím co s tím. Na co jsem přišla, když jsem dumala, jak se zbavit nervozity:

• Můžu si pustit oblíbenou písničku, třeba Radši si to píšu a zazpívat si… nebo zatančit. Pohyb prý zabírá proti stresu.

Vzpomněla jsem si, jak jsem snad před měsícem nebo kdy byla na díze a slyšela tam fantastickou písničku. Poznamenala jsem si kousíček jejího textu a pak si ji našla. Nyní se její pomocí snažím uklidnit. Trošku to zabírá. Aspoň pro mě má opravdu veselou jarní (nebo letní) náladu. Příjemný hlas, akční melodie…

• Vyplet zahradu. Vyškubat trávu rostoucí mezi kočičíma hlavama.
• Pustit si neuvěřitelné množství dílů seriálu Čarodějky. (Dřívější návrh, na to teď zrovna není čas.)
• Plést šály, jednu za druhou. (Taktéž, i když je pravdou, že to je značně uklidňující dělat něco rukama.)
• Vypsat se ze svých pocitů.

Řekněme, že zatím nemám nic osvědčeného, protože jsem nad tím příliš nehloubala… nepočítám-li státnice, tam jsem pár věcí vymyslela, takové to, jak se říká vždycky: „Neboj, dali to už horší,“ příp. „Už jsi něco podobného zvládla, tak to půjde zase.“ Ale poznámky z té doby nemám zrovna u sebe.

Obvykle přemýšlím spíš nad tím, jak se přinutit učit, když mám ještě dost času. Nebo lépe řečeno, jak se motivovat, aby mě ona studovaná či vykonávaná věc bavila.

A co vy? Jak si dokážete poradit s nervozitou?

Medlánecké kopce

Na prvního máje jsem vyrazila výletit. Bylo tak nádherné počasí, že by byl hřích zůstávat doma a dokonce i paličkovat. Omluvila jsem se – nepříliš vhodně na poslední chvíli – ze svých lekcí a vyrazila na výlet. Vždyť to tolik miluji!

S přítelem jsme okoukli mapu i Google a našli v Jundrově jakousi malou zoo, tak jsme se rozhodli, že se tam vypravíme. Někde v mapě jsem narazila na neznámý symbol a po prostudování jsem zjistila, že se jedná o pivotéku. Vypadalo to zajímavě a na stránkách měli napsáno, že mají i dnes otevřen, tak jsme se rozhodli, že tam nakoukneme, když v podstatě jdeme kolem. Ukázalo se, že tato informace byla mylná, a tak jsme přišli jen k zamřížovaným dveřím, nicméně o pár dní později jsme se tam vrátili a alespoň já překvapeně zjistila, kolik druhů piva může existovat. Byla jsem doslova fascinovaná. Připomnělo mi to moje začátky s čajem.

Jak už jsem psala, naším cílem byl Jundrov. Nevím, kde soudruzi udělali chybu, ale ocitli jsme se tak trochu někde jinde. Nicméně jsem dobrodružné povahy a taky trochu línější, takže jsme vesele pokračovali dál, jen jsme se v mapě ujistili, že tím směrem, kterým míříme, je něco zajímavého. Šli jsme tedy po zelené na opačnou stranu, než jsme původně zamýšleli. A jak se nakonec ukázalo, bylo to dobře, protože ta minizoo je pravděpodobně obora Holedná, kterou jsme už navštívili.

Zelená nás dovedla do oblasti zvané Komín, na Kozí horu a na Vrch Palackého zvaný VUŤáky Palačák. Zdolali jsme minimálně 53 metrů převýšení a uvědomili si, že Brno není v takové rovině, jak se zdá. Na Palačáku bylo fantastické, že měl člověk výhled do celých 360°. Snažili jsme se najít místa, která známe, ale ty nejtypičtější budovy vidět nebyly. Z kopce jsme už slezli, jak se nám chtělo, a vydali jsme se hledat zámek Medlánky, který mě v mapě zaujal. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že tuto budovu jsem před dvěma týdny obdivovala cestou z návštěvy kamarádky. A tak jsme našli něco, co jsem už znala…

Olomouc

Kolegyně z práce mě vytáhla na Floru do Olomouce. Jelo se autem a na cestu jsme se složily. Samý ženský, a tak to byla úžasná pohodička. Zastavily jsme u benzínky, daly si čajík, čokoládu nebo něco jiného na mlsání.

Flora byla o něco menší, než jsem očekávala, o to víc tam ale bylo lidí. Obvykle nemám s davy problém, ale tohle proplétání a postrkování mi už také vadilo. Nejprve jsem si to celé prošla a nic jsem si nekoupila. Pak mi to bylo líto, vrátila jsem se k některým stánkům a nakoupila pár blbostiček, které se mi líbily. Například mám opravdu ráda mileťácké kapesníčky a v zelené a oranžové variantě mi přišly doopravdy cool. K obědu jsem si dala vařenou kukuřicy a pár korbáčků. Domů jsem si koupila český česnek. A z kytiček jsem si pořídila rozmarýn, který mi zatím nikdy moc dlouho nevydržel; tygří tlamičku, oblíbený sukulent; hypoesthes, který jsem kdysi dostala od kamarádky; a jakousi masožravku, co vypadá jako že má čelisti. Masožravka mucholapka (Dionaea) byla ze všech nejdražší, ale i tak se mi ji podařilo pořídit za celkem dobrou cenu do sta korun, i když je to jen takový malý bobíšek. Doufám, že mi nějakou dobu vydrží.

Po Floře jsme se rozdělily. Někdo šel do města na jídlo a někdo na návštěvu a na prohlídku města. Známý se před pár měsíci přistěhoval do Olomouce a pořád mi říkal, ať je přijdu navštívit. Nedala jsem zrovna moc vědět dopředu, ale co se dá dělat. Jsou to lidi, kteří mají rádi halo akce a sami jsou taky víc živel než kliďaři, kteří stále plánují. (No, já se vlastně řadím k těm kliďařům, ale to je fuk.) Prostě jsme napsaly, objevily se před dveřma, nechaly se pohostit drobnou svačinkou – kiwi se šlehačkou a čaj, ale celkem dobrá kombinace ;-) – a oznámily, že jdeme do města s nima nebo bez nich.

A tak šli s náma a udělali nám moc pěknou prohlídku. Díky tomu, že se už nějaký ten pátek známe, dělali jsme si ze sebe srandičky a bylo to opravdu kouzelné odpoledne. Nejvíc jsem se nasmála dvěma podobným výrokům našich průvodců (každý vyšel z jiných úst). Sedíme si tak všichni čtyři v autě a řidič povídá: „Nezvládám, když na mě mluví pět lidí najednou.“ Spočítám si, že jsme v autě čtyři a to včetně něj, takže ruší sám sebe a ještě k tomu trpí schizofrenií? Druhý průvodce se mu směje, ale když pak pelášíme Olomoucí, abychom toho za hodinku viděli co nejvíce a on nám jen tak tak stačí, protestuje: „Nemůžu dělat tři věci najednou.“ Lehce provokativně se ho táži, které tři má na mysli. Jistě, telefonuje, ale jinak? „Mluvit, jít a dýchat?“

Jak lépe by mohl skončit krásný výlet než tím, že cestou domů vidíme duhu?

Cestování

Vymyslela jsem si, že bych zavedla nový, ne příliš často používaný štítek „cestování“. Během minulého týdne jsem si totiž udělala tři super výlety a někdy předtím jiný a o všech bych vám nejraději napsala, protože to bylo doopravdy zajímavé a užila jsem si dost legrace.

Mám ráda výlety, pěší turistiku, cyklo a když na to přijde, ani autoturistika není k zahození. Nedávno mě někdo známý upozornil na zajímavou věc. Totiž miluju výlety, ale žádné nepodnikám. Zní to divně, já vím, ale je to tak. Už nějaký ten pátek přemýšlím nad tím, čím to asi tak může být a nic kloudného jsem nevymyslela. Když se dostanu na výlet – s rodinou, partnerem, přáteli nebo i sama… jsem téměř vždy nadšená a jako u vytržení, ať už se jede k moři, do hor, do skal, nebo se jen tak bloumá po městě… s cílem, bez cíle, to je vlastně jedno. Ale proč skoro žádné výlety nepodnikám, když je tolik miluji?

Bernard

Nedávno jsem byla na přednášce Stanislava Bernarda, TOHO Bernarda, který má v Humpolci rodinný pivovar. Už jsem se s ním jednou zcela náhodou setkala na nějaké konferenci, a tak jsem věděla, že ho rozhodně chci vidět znovu, neboť je to podle mého názoru opravdu zajímavý člověk. Rozhodně umí mluvit, a pokud má z lidí trému, není to na něm znát. Ačkoliv toho mnoho dokázal, nenaparuje se a nepovyšuje nad ostatní. Mluví normálně lidsky, aniž by kolem sebe šířil spousty cizích slov.

Kromě zajímavého povídání o založení společnosti v roce 1991, jsme také měli možnost zhlédnout několik reklam a billboardů. Ani jsem se nenadála a dvě hodiny poslouchání byly za námi. Takhle by měly vypadat všechny přednášky.

Snad bych ještě doplnila, že jako nadšený zájemce o společenskou odpovědnost firem, se mi líbí, že poslání společnosti a její hodnoty navrhli sami zaměstnanci. Pan Bernard několikrát zdůraznil, že ve firmě je velice důležitá důvěra, bez níž to prostě nejde. Pobavil mě a zároveň zaujal výrok: „Chceme, aby naše značka byla všechno, jen ne v řadě,“ který mi připomíná heslo nevím už odkud: „Budu jakákoliv, jen ne obyčejná.“ Ne, že bych se s ním úplně ztotožňovala, nicméně se mi líbí. A myslím, že už jsem se pomalu smířila s tím, že obyčejná být neumím, i kdybych chtěla.

A co bych ještě chtěla vyzdvihnout? Co jsem si na přednášce uvědomila? Že bych měla dělat to, co mě zajímá a baví, do čeho dávám kus sebe, na čem mi záleží. Nadšení a zaujetí je to nejdůležitější.

Co mi dělá radost?

• Představa, že bych si mohla ilustrovat blog.
• Vědomí, že budu mít obrázky na výstavě.
• Když se někomu líbí můj obrázek.
• Když se ráno sama už budím brzy.
• Letní počasí v březnu.
• Vypravit se do neznáma a přijít někam, kde to dobře znám, ale dlouho jsem tam nebyla.
• Stříbrný náramek s přívěsky ve tvaru kytiček. 
• Písnička, kterou jsi mi zpíval, a šťastné vzpomínky s ní spojené.
• Nádherně hřející slunce za oknem už v 9 ráno.
• Volný víkend přede mnou.
• Podívat se na Čarodějky.
• Sdílení – říct kolegyni o svých problémech a mít její důvěru a dozvědět se její.
• Těšit se na víkendový výlet.
• Mít lehkej batoh, takže mi nevadí držet ho v autobuse v ruce.
• Říct někomu, že jdu do práce a uvědomit si, jak dobře a dospěle to zní. A jak jsem ráda, že mám práci.
• Vědomí, že mi to sluší.
• Svěží a lehce sychravý ranní vzduch.
• Vymyslet si nový projekt a celý týden si psát, co mě zaujalo.
• Příjemně prohodit pár slov s prodavačem.
• Ranním vstáváním si prodloužit den.
• Užívat si poloprázdného Brna, protože jsou všichni doma nebo ještě spí.
• Nakoupit si hned po ránu a nemuset tak řešit večeři.
• Vstát sama od sebe tak brzy, že se můžu podívat na Šťastný blog, navštívit náhodou potkané farmářské trhy a ještě přijít do práci dřív než jindy.
• Objevit v novinách akci, kterou bych mohla potěšit přítele.
• Psát si poznámky za chůze a kašlat na to, co tomu říkají ostatní.
• Říznout se a zjistit, že to není nic vážnýho. 
• Docela dobře povedené sushi a hned napoprvé. Snad jen trochu míň rýže a bude dokonalé ;-). 
• Když se mnou chce jít přítel na suši a dvakrát mi nabízí, že bude platit on, protože u sebe nemám peníze. 
• Opletená lavička nalezená na Šťastném blogu - quirella knitting. 
• Když se mi podaří někomu zlepšit náladu, i když ho ještě moc dobře neznám. 
• Když se kvůli mně někdo vrátí na raut, přestože už chtěl jet domů. 
• Opalovat se v kuchyni přes otevřené okno. 
• Jen tak dostat pohled od kamarádky z Prahy, protože si pamatuje, že mi to udělá radost.  
• Když na mě někdo počká na oběd.
• Návrat kamarádky ze zahraničí. 
• Inspirace k příběhům.
• Plánování věcí příštích.
• Přemítání o tom, co všechno můžu vyřídit doma z postele.
• Chvilka nerušené samoty...
• Válet se v posteli a číst Harryho. 
• Najít podobně "cáklý" lidi mezi těmi, kterých si vážím - např. Van Gogh si psal spoustu poznámek do různých zápisníků.
• Začít číst 7. díl Harryho Pottera. 
• Uvědomit si, že všechno nestojí a nepadá s jedním chlapem. 
• Výlet po betlémech v Třešti. 
• Průběžně si urovnat skříňku s oblečením.
• Strávit večer s přáteli a hrát nějakou dobrou hru. 
• Konečně dělat to, co jsem si naplánovala.
• Zapálit si svíčku v solné lampičce. 
• Udělat si chutný čaj a jen tak rozjímat při svíčkách. 
• Udělat něco, co jsem už dlouho odkládala. 

Kvašák

Pocházím z Vysočiny a tam jsem se s takto zpracovanými okurkami v dětství nesetkala, ale na jižní Moravě je to celkem běžná pochoutka. Poprvé mi je myslím ukázala teta. Příliš jsem jim nedůvěřovala pro jejich podivný zápach, ale jakmile jsem ochutnala, přirostly mi k srdci. Nicméně nejsem sama, kdo je neznal, takže pro ty, co nevědí o co jde:

Kvašák je lidová delikatesa. Jde o okurku, která prošla procesem mléčného kvašení a uchovává se v nálevu, který obsahuje vysoký podíl kyseliny mléčné. Údajně „pomáhá našemu trávícímu systému k rychlejší a lepší regeneraci. Byla a je to vyhledávaná letní pochoutka, kterou naší předkové měli rádi s krajícem chleba se sádlem a cibulí nebo česnekem. V této kombinaci zasytí i osvěží. Jinak je to vynikající příloha ke všem pečeným,grilovaným nebo i jinak tepelně zpracovaným masům a rybám. Dá se samozřejmě konzumovat i samotná jako chuťovka k vínu nebo pivu. Je to i vynikající pomocník ráno, když to zcela náhodou večer ve sklípku nebo hospůdce trochu přetáhnete a potřebujete rychle nastartovat do nového dne opět v plné formě a svěžesti. Kvašená okurka svými vlastnostmi vás nikdy nezklame.“ Na internetu ji nabízí kilo za 41 Kč. Moje zkušenost je ale taková, že jedna okurka mi za den bohatě stačí. Přece jen je trochu zvláštní a snadno se jimi dá přejíst.

Pro doplnění bych ještě ráda zmínila, že kvašák se také říká nádobě na kvašení zeleniny, tzv. pickles. Zatím jsem ještě nezkoušela vyrábět ani jedno, takže nemohu referovat.

Zdroje:
http://www.znojemskaokurka.cz/index.php?p=1

Putování po brněnských sekáčích

Od kamarádky jsem dostala soubor s články o sekáčích, tedy second handech či jak jinak by se tyto „ekologické“ obchody daly nazvat. Napadá mě hned několik důvodů, proč tento typ obchodů navštěvovat:

1. jsou levné,
2. je tam spousta věcí v různých velikostech, barvách, tvarech (bohužel i kvalitě),
3. je to ekologické – věci se hned nevyhazují, ale „donosí“ jako za starých dob,
4. všechno není jen trapně uniformní jako v současnosti ve značkových obchodech,
5. občas tam objevíte opravdové kuriozity nebo poklady.
6. Autorka článku dále cení originalitu (nic podobného široko daleko) a kvalitu (sepranost a pouštění barvy by se už projevilo).

A proč ne?

• už to někdo nosil,
• musí se tam hrabat,
• kvalita nejistá,
• je to pod vaši úroveň.

Co radí?

• Nechodit do sekáče s konkrétním očekáváním. Není to totiž obchode, ve kterém seženete právě to, co hledáte. Buď se musíte omezit na přání typu – nějakou polodlouhou sukni, nebo raději jděte hledat jinam. „Vyražte s příjemných chvěním na hrudi, co dnes zajímavého objevíte.“
• „Choďte do sekáčů pravidelně - tak si zajistíte, že téměř vždycky najdete něco nového, pěkného, co jsem vám ještě nestihla vyfouknout :)“

Další zajímavosti, které jsem se dočetla: „Ani olympijské zlato ve hledání jehly v kupce sena vás nezachrání, pokud si vybíráte špatnou kupku. Štěstí hraje nezanedbatelnou roli, ale stejně tak jsou místa, kde dobrý kousek nenajdete ani za přemrštěnou cenu - prostě tam nic pořádného není a nikdy nebylo.“

Autorka dělí sekáče na dvě skupiny:

• Malé a domácky působící obchůdky, kde všechno vypadá hezky a upraveně.
• Velké haly plné k sobě sražených stolů plných hromadou „hadrů“. Tento typ upřednostňuje, neboť je to podle ní větší zábava. „Tu a tam leží mezi regály kabelka s nefunkčním zapínáním nebo bota se žralokem, ke které by druhou do páru nenašel ani Indiana Jones.“

A teď moje skromné zkušenosti z toulání po Brně podle jmenovaných sekáčů i s vlastními nápady. První túru jsem absolvovala s kolegyní. Navštívily jsme asi tak tři sekáče a já si koupila minisukni, šaty a šátek. V jednom obchodě jsme dostaly ochutnat calvados. Ona si myslím nekoupila nic a nevypadala nijak zvlášť nadšeně, ale snad to pro ni alespoň bylo relaxační odpoledne.

Druhou túru jsem absolvovala s jinou kamarádkou. Za tři hodiny jsme stihly navštívit (velice v pohodě a beze spěchu) 6 second handů. Nejprve jsme se šly podívat na Tvrdého, ale tam žádný nebyl. Pak jsme šly po Veveří, na které nakonec byly jen tři. V prvním jsem si koupila tři trička po desetikoruně. Do druhého se přiřítil jakýsi podivný pán a loudil igelitový pytel, že se mu venku nějaký roztrhl. Třetí jsme objevily náhodou kousek bokem pod Naturkou, ale dle turistického hesla: „Vlezem všude, kam to jde, a kam to nejde, tam taky“ jsem se dovnitř také musely podívat. Nic jsme tam neulovily, ale to nevadí. Hlavní není množství, ale užít si den. Čtvrtý obchůdek, na který jsem při zpětné analýze nákupu zapomněla, neboť jsem ho původně v plánu neměla, byl v ulici Mezírka 1 a měl by být ve stylu vintage village. Nevím přesně, co si pod tímto termínem představit, tak jsem se tam rozhodně chtěla kouknout. Popravdě mi přišel celkem normální, i když tam byly moc krásné věci, například kašmírový roláček s krátkým rukávem, který ale příjemně hřál. Oblečení nebylo za hubičku, ale proti normálnímu obchodu parádně levné. Tady se mi podařilo ulovit šaty a jsem z nich doopravdy nadšená. Doufám, že mě to nepřejde, až je začnu nosit… ;-).

V pátém obchůdku už zavírali. Moje dobrá nálada se ještě víc zlepšila poté, co jsem se se značnou rezervou oblékla do džínových šatů, které si figurína sotva zapnula a paní mi při jejich sundávání popřála hodně štěstí a pak mi říkala, že nepředpokládala, že se najde nějaká (jak jen to řekla?) chcíplotina nebo zdechlina (prý bez urážky), která by se do nich vešla. No, to já se vešla, což o to, ale neslušely mi, tak jsem z nich zase vylezla a vrátila je figuríně. S kámoškou jsme tu zažily docela podivnou věc: oblečení z výlohy vám prodají jedině ráno v předem stanovený den. Konkrétně za 20 dní. Tomu se říká „vše pro zákazníka“! A abych byla přesná, tak teď mi nešlo o věci, které jsou ve výloze naaranžovány vlascem, jenž je svařený s jinými kusy oděvu a drží to tak nějak všecko pohromadě… myslím ten kousek látky, který ležel zmuchlaný (zřejmě umělecky uspořádaný) vedle jiných dvou, se kterými ani barevně neladil. No nevadí, třeba se vrátím. Po celou dobu nám bylo nápadně dáváno najevo, že se blíží zavírací hodina.

V posledním obchůdku nás paní kupodivu bez nejmenších obtíží vpustila dovnitř půl hodiny po zavíračce. V klidu nás nechala vyzkoušet, co nám padlo do oka, ale moc jsme nezdržovaly, a když jsme si nic nevybraly, odešly jsme bez dalšího zdržování.

Už se obě těšíme, až vyrazíme příště. Provizorně jsme se domluvily, že by se nám to mohlo hodit třeba za čtrnáct dní. A já už vím i kam...

Pár vtípků

Zamiloval se chlapec do dívky, přiznal jí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
"Máš dva Mercedesy?"
"Nemám," odpověděl chlapec
"Máš dvoupatrový dům?"
"Noo, ani ten nemám," smutně odpověděl.
"Tak se tedy nemáme dál o čem bavit," chladně odvětila.
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. "Nevím, co ti mám říct synu. Když ji tolik miluješ, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborghini a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůli nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé."

"Včera jsme se s manželkou strašně pohádali, ale nakonec jsem měl poslední slovo já."
"A cos jí řek'?"
"Tak si to teda kup..."

Poslyš, vole," praví opilec spolustolovníkovi, "ty nemáš problémy se svou manželkou, když se vracíš pozdě domů?"
"To ani né, já se s ní pokaždé vsadím, že přijdu včas - a ona má pak radost, že vyhrála."

Pokusy o krásu

Asi před týdnem jsem se pro vás rozhodla vyzkoušet dvě nové věcičky. Nebo spíš vám napsat o dvou nových věcičkách. Protože mě nebaví pořád si muset holit nohy, napadlo mě vyzkoušet voskové epilační pásky. Šla jsem do toho s tím, že to bude pokus. Uvidíme, co to udělá. Slyšela jsem, že moc nefungují. V DM jsem si koupila značku Balea. Dvacet pásků stálo devadesát korun, takže 4,5 Kč za jeden. To je celkem dobré. Lehce mě postrašila informace, že se mají strhávat prudce a ne se pomalým trháním snažit zabránit modřinám.

Návod byl napsán drobným písmem, ale v podstatě žádná věda: třením zahřát, odlepit od sebe, připlesknout na nohu ve směru růstu chloupků a odtrhnout proti směru růstu. Představovala jsem si to jako ve filmu Po čem ženy touží, a tak se ujišťovala, že rozhodně nesmím řvát. Popravdě to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát a film opravdu nepřeháněl. Na použití dalších proužků to bude chtít doopravdy odvahu.

S neúčinností jsem si ale hlavu opravdu dělat nemusela. Krásně hladké, snad jen jediný chloupek zůstal. Ovšem všude malé červené tečky, které celkový dojem značně kazí. Modřina žádná, ale nepříjemný pocit ještě docela dlouho.

Brzy jsem to vzdala a zbytek se rozhodla zbaběle dořešit oholením. Možná příště budu mít víc síly… nebo masochistických sklonů.

5 důvodů vyzkoušet, proč si vyzkoušet voskové epilační pásky:

• fakt fungují,
• je to celkem rychlý,
• pochopíte, co je opravdová bolest,
• začnete mít rádi své holítko,
• a to teprve zjistím, jak dlouho mi to vydrží.

A druhou věcí je taková čisticí hovadinka od Lóreal proti akné, kterému jsem právě vyhlásila válku a rozhodla se proti němu bojovat všemi dostupnými prostředky, když přírodní metody evidentně zatím nezabírají. Koupila jsem si hloubkově čisticí gel, který u sebe má jakýsi masážní kartáček, který by měl pomoci v lepším odstraňování špíny. No uvidíme, jaké to bude. První pocity jsou, že to je docela velká drsňárna, neboť to hodně vysušuje moji kůži.

Co mi dělá radost?

• Nádherné, skoro až příšerně horké počasí. Protože vím, že takhle nebude pořád, a tak si to chci užít, dokud to jde.
• Poctění důvěrou při vybírání nejhezčí fotky kamarádky.
• Když o mně někdo naprosto nečekaně prohlásí, že jsem velice milá osoba.
• Stejný „blázen“ jako já.
• Jen tak nečekaně si udělat volný den a podniknout výlet v krásném teplém počasí. Na jeden den hodit starosti o budoucnost za hlavu a užívat si toho, co mám.
• Najít něco zajímavého na mapě a pak to jít hledat. 
• Najít to a zjistit, že už jsem to viděla kdysi dřív a připadalo mi to krásné.
• Bláznivě se smát s milou osobou.
• Nechat si udělat vizitky, které jsou skoro zdarma.

Vizitky zdarma

Už když jsme kdysi dávno brali ve škole vizitky, říkala jsem si, že by bylo super nějaké mít. Samozřejmě nějaké pěkné, profícké… Udělat si nějakou doma na počítači zvládnete velice snadno, ale tvrdý papír, barevný tisk… a co vlastně na takovou vizitku patří?

Pokud si to chcete trochu zjednodušit, můžete si najít na internetu různé výrobce vizitek. Ke mně se například nějak dostala nabídka od firmy Vista print. Sice od té doby, co od nich mám vizitky, dostávám docela často nechtěnou poštu, ale na druhou stranu mají často různé akce, a tak jsem si pořídila spoustu vizitek jenom za poštovné.

A pokud chcete poradit ohledně obsahu vizitek, pak především zvažte, komu chcete tyto vizitky dávat a jaké údaje mu chcete předat. Asi nutně nepotřebujete 500 vizitek s vaší osobní adresou, pokud nechcete, aby vám dotyční psali domů nebo vás navštěvovali.

Můžete rozlišit například 7 druhů vizitek: osobní, soukromou, obchodní (firemní), kombinovanou, oboustrannou, manželskou a diplomatickou. Zajímají nás v podstatě jen dvě: osobní versus firemní. S osobní vizitkou si můžete více pohrát, měla by prezentovat vás jako jednotlivce. Je vhodné zvolit design související s vašimi zájmy, povahou a podobně. Také se můžete více „vyblbnout“ při volbě barev a stylu, i při výběru písma. Neměli byste ovšem zapomenout, že vizitka by měla být snadno čitelná a neměla by působit kýčovitě. Měla by odpovídat vaší povaze a vašemu stylu vyjadřování. S tím souvisí i informace, které na ní o sobě uvedete. Je poněkud nesmyslné vytvořit vizitku se všemi kontaktními údaji o vás, kdybyste ji pak byli ochotni dát jen pěti svým nejlepším přátelům, kteří ji ovšem pochopitelně nepotřebují. Zvažte tedy, o které informace se chcete podělit a podle toho můžete na vizitku uvést:

• jméno, příjmení, akademické a jiné tituly,
• adresu,
• telefon a mobil,
• e-mail,
• icq, skype,
• webovou stránku…

S firemní vizitkou už byste si neměli tolik hrát. Ideální je, pokud má organizace vytvořený jednotný vizuální styl a vy si do předvyplněné šablony pouze vložíte svoje konkrétní údaje. Pokud to tak není, měla by být firemní vizitka více seriózní a méně barevná. Uvádí se pouze pracovní údaje, tzn.

• jméno, příjmení, akademické a jiné tituly,
• funkce a zařazení v organizaci,
• název, sídlo, adresa, kontakty na organizaci a firemní logo,
• telefon (do zaměstnání, případně mobilu),
• fax, e-mail
• webová adresa organizace.

V případě, že použijete jednu vizitku pro soukromé i pracovní účely, říká se jí kombinovaná. Vlevo se dávají soukromé informace a vpravo pracovní.

Strýček Google je kreativní

Dneska se Google zase předvedl. Na hlavní stránce má své logo jakoby vyšité a v pozadí je zip. Když na něj (nebo i někde trochu mimo) kliknete, rozevře se a odhalí vám vynálezce tohoto zlepšováku Gideona Sundbacka. 

Ve zkratce o něm píší na stránce Pozri.sk, kde najdete i kratičké video.