Safari park Dvůr Králové

Jeřáb paví

Vstávali jsme ve čtvrt na sedm, abychom brzy vyrazili na výlet do Dvora Králové podívat se na zvířátka. Jen rychle zmíním pár věcí, které se nám nelíbily: plánek, se kterým jsme měli orientační problémy, a fronty u jídla (možná jsem to přivolala já, když jsem trvala na tom, že si máme udělat svačiny a být strašně nezávislí na tom, co bude otevřené, cenově dostupné, chutné apod., o tom zase ale třeba až jindy). Všude byla spousta stojanů s dezinfekcí, takže chválím vybavenost. Otravovalo mě nandavání roušek v uzavřených prostorách, které stejně dodržovalo jenom minimum návštěvníků. A teď už jenom klady. Teda ještě byla celkem zima, asi 15°C. 

Zaprvé je super vyrazit jenom v pár lidech, se kterými se můžete snadno domluvit, kam se kdy půjde. (nebo které můžete tahat po zoo podle své libosti). A taky mají rádi zvířátka, protože pak si o nich můžete povídat a je to senzační. A taky se kterými můžete být sami sebou – takže juchání nad kozou kamerunskou není ani trochu trapné, i když doma máme taky kozy. 

Když jsme se pak bavili o tom, co se nám líbilo nejvíc, bylo to trochu náročnější. Někomu gorilák, který seděl u skla a díval se na nás jako člověk. Až bylo trochu blbé si ho fotit. Jako by si někdo fotil vás, třeba když čekáte na autobus. A k tomu z nějakého půlmetru!

Skvělý byl taky velikánský had. Tam by to chtělo pořídit rovnou video. Posouval se tak zvláštním způsobem, že to vypadalo, že má pod kůží schovanou spoustu nožiček a ty pomalu pochodují vpřed. Vršek těla jako by se mu nehýbal a taky neprováděl žádný plazivý pohyb ze strany na stranu. Takže tohle bylo něco neobyčejného. 

Zmije nosorožčí

Zajímavě zamotaný zelený had

Ale líbili se mi i zelení hadi a zmije nosorožčí. Ta má zajímavý tvar hlavy a vpředu dva růžky. Když si na stránkách čtu, že má nejdelší jedové zuby, vzpomínám si na další negativum: téměř žádné popisky u zvířátek. Já vím, že je jinde stejně nestíhám číst a větší pozornost jim věnuji jen tehdy, když mě to zrovna zajímá, ale bývá zvykem, že jsou u zvířátek cedulky s tím, co jedí, kde se běžně vyskytují, nějaká zvláštnost k nim a tak. Tady byl jen název a jedna zvláštnost a možná ještě výskyt. Až doma jsem pochopila, že kdo měl víc zájmu, mohl si zakoupit lexikon zvířat. Na webu ho mají a je pěkně udělaný. Hlavně ty kreslené obrázky jsou super. Z hadů mě zaujala ještě langaha listonosá, která má přední část hlavy ve tvaru listu.

Ovce somálská

Nadšení z šedivého telátka či oveček s černou hlavou, které mají i černé jazyky, skoro není třeba zmiňovat. Tak trochu jsem i záviděla ošetřovatelce, že jim může jednoduše dovézt seno na kolečku a ony uhnou místo toho, aby jí to vyklopily, rvaly z rukou a podobně. 

Jedná se o ovci somálskou (ogadenskou), také má přízvisko tlustozadká (to bych teda chtěla!). Chová se na maso a má i dost mléka, ale nemá rouno, nýbrž srst, což je pro nás pletařky velice smutné.

Pelikáni! K nim toho snad ani není potřeba moc psát. Jsou prostě krásní. Fascinují mě. Nevím čím, ale připadají mi nesmírně zajímaví. A protože jsme si zaplatili i Afrika truck (jenom 80 Kč se senzačním výkladem!) vím, že se jim do hrdelního vaku vejde až deset litrů vody. Tu pak přefiltruje přes zobák zase ven a ryby si nechá. 

Pelikáni (asi kadeřaví)

Kromě toho, že jsme si dali k obědu burger a potom, když se udělalo teplo, tak i točenou zmrzlinu (letos myslím první), jsme navštívili ještě Galerii Zdeňka Buriana. Byly v ní nádherné obrazy. Nechápu, jak něco tak pěkného mohl někdo namalovat. Takové droboulinké detaily malovat štětcem! A pak celý ten zbytek rozměrných obrazů. A ty barvy! Fakt machr. 

Sbírka obsahuje 147 děl a jeho obrazy byly prohlášeny národní kulturní památkou.

V jiné budově byly vystaveny kostry a lebky, což bylo překvapivě zajímavé. Ukázalo se, že některá zvířata jsou evidentně menší, než vypadají zdálky. Zjistíte mimo jiné, že i delfínovec nebo piloun jsou zvířata, která vážně nechcete potkat. A taky nechcete, aby vás kousl bobr. A něco je naopak docela legrační, třeba jako tukan obrovský.

A když jsme jeli safari, viděli jsme černé kropenaté perličky. Byly moc pěkné. Šly nám přes cestu a vůbec nevřískaly jako ty naše. Bylo by hezké mít k těm světlým i párek tmavých. Jenže při nákupu je problém poznat samici od samce. A taky bychom neradi naštvali všechny sousedy větším množstvím řvoucích ptáků. Ti dva někdy i celkem stačí. Na to, jak jsou malé, dokáží udělat pořádný bengál.

Z ptáků jsme dále viděli různé husy, kachny, kormorány, a velikánské pštrosy dvouprsté. Jeden z nich zrovna proháněl nějakou gazelku, nebo co to je s nimi ve výběhu. Pštros se střídá v sezení na vejcích se samicí, která je světlejší, a proto je ve dne nenápadnější a on je zase nenápadnější v noci.

A taky plameňáky. Ty mám taky moc ráda. Zrovna seděli na vejcích. 

Příjemně nás překvapila místní flóra, všude kvetly šípkové růže (a nádherně voněly), rododendrony a spousta dalších květin. A celé to bylo takové hezky upravené. Někdy jsme si rostlinek prohlídli i víc, než jsme původně plánovali, protože ačkoliv plánek je jasný, rohy ve skutečnosti nejsou nejspíš tak kolmé jako na mapě, protože se nám nejednou stalo, že jsme šli víceméně rovně a objevili jsme se (identifikováno na základě poblíž stojících zvířat) v úplně jiné uličce.

Jak jsem již zmiňovala, líbil se nám Afrika truck = projížďka traktůrkem se dvěma připojenými vozíky, na kterých se stáhnou drátěné rolety, když se projíždí kolem lví rodinky.

Odpočívající lev

Tři lví grácie

Pohled z Afrika trucku na zvířátka.

Také jsme viděli vodušky, buvoly a zebry. Víte, že se zebry chladí tím, že vzniká rozdílná teplota mezi černými a bílými pruhy a tak se kolem nich dělá průvan? Ale jsou i jiné teorie, třeba že to odpuzuje mouchy, ale snad žádná dosud není prokázaná (viz například článek Proč mají zebry pruhy? Americký biolog se během bádání za jednu z nich i převlékl) A že má každá jiné zbarvení, takže nemají nikdy stejný vzor a je to u nich podobné jako s otisky prstů u lidí?

V safari jsme viděli krásné šedé somálské oslíky. Patří k velice ohroženým kvůli tamější situaci. 

Somálští oslíci

Taky se mi líbil kaloň. Jen tak si přiletěl, chytil se drápkama na křídlech a visel zadečkem dolů. Sotva se vykakal, zhoupl nožičky nahoru a visel tak, jak je to běžné u netopýrů.

A na závěr hlídkující surikata.

Malý černý kocourek

Kdysi se nám kolem domu potloukali čtyři černé kočky. Jednu někdo přejel, takže jsme ji našli mrtvou před domem (bylo to ještě kotě a já ji samozřejmě oplakala), druhou jsme odvezli kamsi pryč, jak jsem psala minule v článku Poškrábané auto, takže zbyly dvě. Malá a velká, které říkáme puma. O té už jsem tu taky psala.

Malý černý kocourek k nám chodí pravidelně jíst a kamarádí se s Frantou. Jsou asi tak stejně velcí a rádi si spolu hrají. 

Když jdu kolem, černý kocourek (doufám, že to není kočička!) uteče a Franta se za ním vždy kouká s překvapeným výrazem: „Co to děláš, ty hlupáku?! Vždyť to je panička.“

Občas sedí malý černý na holubníku či kurníku či co ta dnes již nepoužívaná boudička původně byla a olizuje se. To, když jsem u misky a dávám našim kočkám jídlo. Občas tam chvíli počkám, abych měla jistotu, že se i Macík nají. Zdá se mi totiž, že je velice introvertní, a jakmile s k jídlu přižene víc dalších koček, frustrovaně odchází a pak za mnou chodí a smutně (vykládám si že hladově) kouká. 

Malýmu černýmu jsem nejspíš jednou zachránila život. Když jsem byla doma sama a krmila kozy, uslyšela jsem odněkud zoufalé mňoukání. Znáte kočky? Jsou jako kozy – chodící zvědavost. 

Když se mi podařilo identifikovat, odkud zvuk vychází, otevřela jsem dveře do sklepa u stodoly. A za nima smutný kocourek. Jenže se mě samozřejmě bál, takže ne že by vylezl, ale seběhl po schodech zpátky. Tam mi v podstatě nechtíc ukázal, jak se sem dostal – ze stodoly se sem dá spadnout okýnkem, kterým se sem původně házely brambory (a možná i řepa). Jenže zpátky už to nejde. Je to příliš vysoké a příliš strmý beton. Nejspíš by tam pošel, kdybych mu nenechala otevřené dveře a nepokoušela se ho uvnitř trochu popohnat ven.

On totiž, jakmile ho uslyšel a zjistil, že jsou otevřené dveře, dovnitř musel i Franta. A kdyby bylo po jejich, nacpaly by se tam i všechny tři kozy.

Někdy počátkem dubna jsem na malýho černýho začala volat Čertíku (jak nápadité), protože jsem chtěla, aby se se mnou seznámil a přestal se mě bát. Když už ho krmíme, bylo by fajn, moci se s ním i mazlit, ne?

14. 5. Mám dvě doplnění: zaprvé sousedka na Čertíka volá Uhlíku a zdá se, že neslyší ani na jedno. Ale budiž. A zadruhé jsem dnes zjistila, že má něco s levou tlapkou. Podle toho, jak ji drží a klinká se mu, tak je zlomená. Jenže, když ho nejsme schopni ani pohladit, jak bychom ho asi tak chytli a odvezli k veterináři? Tak doufáme, že se mu to samotnému zahojí.

12. 6. Čertík k nám teď moc nechodí, doufám, že je ještě naživu. Naposledy jsem ho viděla na Den dětí 1. 6. Ukázalo se, že Uhlík je jiný kocourek, protože ten k sousedce chodí pořád a s tlapkou nic nemá.

Zásoby ve spíži

Články do úterního seriálu Na statku obvykle píšu dopředu. Zatím se toho děje dostatek a spíš nestíhám psát, než že by nebylo o čem. Ale tenhle je o den zpětně. Takže k věci.

Pořád si tak nějak pohrávám s myšlenkou, že bychom měli vyjíst spíž. Jednak bude (snad) v létě čerstvé ovoce – a to budeme moci pozavařovat na příští zimu – a jednak se tam nebudou povalovat pofidérní věci z neznámého data. Jenže to má svá úskalí, jednak je tam některých věcí docela dost, a jednak mi to přijde takové sprosté a nehospodárné – on se s tím někdo zavařoval, aby byl dostatek a my to teď jen tak vyblajzneme. Na druhou stranu to zrovna chce mít čas a pevný nervy při otevírání neznámých sklenic. Někdy i těch známých. Občas otevřete něco, co by měl být švestkový kompot a chová se to jako rozblemclé švestky v želé, které se hodí dát do buchty, ale určitě ne je jíst jen tak, protože konzistencí až příliš připomínají slimáky.

Takže dnes jsme se konečně shodli, že zavařené maso divného vzhledu dáme kočičkám. Otevřela jsem ho a málem padla. Tak strašný smrad! Řekla jsem si, že jim ho nabídnu a případně půjde slepicím, nebo kozám nebo do kompostu. Nahoře sádlo a uprostřed asi rosol. Bylo nějaké podezřele tekuté a žluté. A jak jsem ho lila do kastrůlku, málem jsem chcípla smrady. Něco tak strašného jsem už dlouho necítila. Pak vypadl kus zelí. Nejspíš. 

Neměla jsem odvahu do toho rýpat ani lžičkou. Dala jsem to ke slepicím v domnění, že by to snad mohlo být lečo. Nebo kvašená zelenina? Rozhodně se zdálo, že v tom maso není. Možná vajíčka. 

Když jsem pak šla hledat skutečné maso, aby kočky pořád neměly jen granule, protože ty jim stejně moc nejedou (s tím složením se není co divit!), pořád jsem měla pocit, že to trochu cítím ze svých rukou. Našla jsem maso, otevřela ho, vytáhla kousek tlustého – spíš bych říkala ztuhlé sádlo, než maso, protože to byla kůže s pěti centimetry tuku a půlcentimetrem masa – a úplně jsem zaváhala, jestli ho dát kočkám. Tak nádherně vonělo! Dokonce si sklenice při otevírání pšoukla, takže byla dobře zavařená. Přitom je nejmíň tři roky stará. Nejspíš domácí uzené. Mmmm. První várka ale je pro kočičky, ať se taky jednou mají dobře. Ale zbytek už možná sníme my. 

Každopádně bylo dost divné, jak jsem to nesla kočkám, že jsem zase ze sebe cítila ten kyselý zápach kvašeného čehosi. Začala jsem se prohlížet, jestli jsem se nepolila. Nenamočila si vlasy... No jako v tom filmu Krokodýl Dundee, jak se ten chlap rozhlížel, co to kolem tak smrdí a od všech si odsedal a přitom měl výkal na klobouku. Tak jsem čuchala k vlasům na pravé straně, na levé, prohlížela mikinu, kalhoty. A pak mi přítel povídá, že to je hrozný smrad, že to je horší, než kdyby se vyzvracel opilec (což teda asi bylo) a že to jde pět metrů z té misky, ze které slepice spokojeně vyzobávají zelí (asi). Trochu jsme si říkali, jestli jim to nemáme sebrat – že by se třeba mohly otrávit. 

Kočka dodané tučné maso sluply raz dva. Dokonce mi i Felix olízal prsty. Bylo to sladké. (O Felixovi zase příště.)

Poškrábané auto

Už před nějakou dobou jsme dávali auto ke známému do servisu. Nic dramatického, snad jen běžná prohlídka. Ale za chvíli příteli volal a hrozně se omlouval. Pozval ho k sobě, že mu to musí ukázat.

Jeho jinak dobře vycvičení lovečtí psi se chovali jako šílení a auto poškrábali. Dokonce vyskočili i na kapotu. Byla jsem z toho v šoku. Jasně, jsem příznivcem spíš koček, ale proč by se zvířata chovala takhle iracionálně? 

Ještě chápu, že počůrají kolo, ale proč by auto škrábali?

Někoho z nich pak napadlo otevřít kapotu. A tam. Mezi hadicemi zapasovaná černá kočka. Vzpomínáte si, jak jsem psala, že tu máme čtyři?

Bylo jasné, že je mrtvá. Otázkou bylo, jak ji vyndat. Aby jí třeba neutrhli hlavu nebo tak něco. Ten známý rovnou řekl, že na to nemá a šel stranou. Přítel opatrně tahal kočku ven. (Když mi to pak vyprávěl, už jsem samozřejmě brečela a až na to, že to byla historka jako z hororu, říkala jsem si, že mi to možná nemusel říkat.)

A jak ji vytáhl, kočka hup hup a byla pryč. 

Prostě pátek

Teď jsem nějakou dobu pořádně nepsala žádné příspěvky, tak abyste věděli, co se děje... 

Stále mám alespoň částečně home office, takže u kompu sedím skoro celé dny a pak se mi nic dalšího nechce. Tím nic myslím, ani další psaní na počítači, ale leckdy ani nic dalšího. Člověk by si myslel, jaká je to pohodička, vegetit si doma, a přitom je to, co se efektivity využití volného času týče skoro stejné. 

O úterním zdejším speciálu „na statku“ už víte. Ale vymyslela jsem ještě dva další. Na Tvorbě (zde: https://angelikytvorba.blogspot.com/) bych ráda každé pondělí publikovala svoje výtvory, pokroky atd. A ve čtvrtek články o tom, co mě právě inspiruje, ale to bude asi spíš příležitostný soubor článků, protože jejich sepsání si obvykle vyžádá víc času. 

Mějte se krásně, Angelika

P. S.: Chtěla jsem napsat, co dělám, že? Takže trochu píšu (viz článek Spisovatelská výzva (1) ze čtvrtečního seriálu), šiju (články plánuji) a pletu (viz pondělní článek Katrin Schneider: Avion (1)).

Nekonečně hořící kamna

Přítel: Měla bys přiložit něco tenkého. 

Já: Proč, když to hoří?

Přítel: Protože takhle ti vyhoří jen ten papír, když jsi tam dala ta tlustá polena.

Já: Jaký papír?

Přítel: Ten co máš v kamnech.
Já: Já tam žádný papír nemám.

Přítel: A co tam teda hoří?
Já: Ta tlustá polena.

Zjistila jsem, že mě nebaví rozdělávat ráno oheň a čekat, až se mi kuchyň konečně vyhřeje na pro mě příjemnou teplotu. A taky se musí vyndat popel a vymést ten spodek, abych tam mohla dát papír, třísky a pak větší kusy dřeva. Jednou jsem to zkusila jinak a vyšlo to. Od té doby si dělám svoje perpetuum mobile. Zpočátku jsem večer přihazovala brikety, aby to lépe a déle hořelo - moc nehřály, ale vydržely dlouho horké - ale pak jsem zjistila, že to jde i se dřevem. Prostě se utáhne přívod vzduchu, a když člověk fajruje celý den, je tam toho žhavého dostatek. Ráno je pak naopak potřeba maximálně otevřít přívod vzduchu zespoda, případně s tím dostatečně zaštěrchat a nechat rozhořet libovolně velké nově vložené kusy dřeva - ideální je vložit je přímo k ještě červeným uhlíkům.

P.S.: Musím říct, že zábava s briketama je úplně jiná. Vydrží sice horké o dost déle – ještě ráno by si člověk mohl o boky kamen spálit ruce, – ale zároveň tolik nefajrují a nehoří tak, jak bych si představovala. Na druhou stranu jsou zadarmo v jednom z chlívů (spíš chlívek na dříví?) a jsou dost staré, tak se je snažíme zdělat. 

Takový normální den na statku

Dopoledne jsem se pozalévala stromečky (sudy se snad naplní po víkendu, kdy má být zima, ve vyšších polohách dokonce sníh). Přitom jsem pomazlila Frantu, který se za mnou musel jít podívat. Potěšilo mě, když na zavolání přiběhl. Nechal se hladit, lehl si na zádíčka, abych ho mohla mazlit na bříšku a v náručí moc nevyváděl, i když se dost bojí krav, které jsou nedaleko za elektrickým ohradníkem. Přitom v náručí je ve větším bezpečí. Minule ho málem zašlápl Baloun, protože stál v cestě vedoucí ke kolečku se žrádlem.

Když jsem u těch aktualit, nebo takového povídání o všem možném na statku, kozy se teď pasou, občas je pouštíme na přední dvůr a večer či ráno je krmíme zbytky sena či čerstvě nasečenou trávou. Tohle je starost přítele, takže jenom od něj vím, že je trávy letos opravdu málo. Takže se senem to bude bída. 

Kočka se mnou dnes nějak nechtěla kamarádit (málem jsem napsala mluvit, ale mrouká si teď pro sebe skoro furt a dnes ráno ještě víc než jindy, akorát jí stejně nerozumím... možná mi nadává), protože byla přes noc opět zavřená u koz. A ráno smutně koukala oknem ven. Moc jsem tomu nepomohla, když jsem si ji konečně odchytla a hladila ji jen tak na zemi (možná si vzpomínáte, že nemá ráda braní do náručí a děsně z toho panikaří), a našla jsem jí klíště, tak jsem jí ho vyškubla a upálila. Frantovi jsem taky jedno odlovila, ale on je víc odpouštěcí. A taky je zvyklejší na mazlení, takže stejně zase přijde. A dostal granule a vajíčko.

Pak jsem zalila kousek příjezdové cesty, kde se snažíme nechat vyrůst trávu, aby nám dvůr tolik neprášil, a levanduli (můj nejnovější pěstitelský pokus – ale už teď po dvou dnech to vypadá bídně).

Na hodinku (do jedenácti, abych nebyla na slunci přes poledne) jsem si vzala na lavičku pletení svetříku Avion, abych ho stihla do konce května dokončit. Vyhřívala jsem se na sluníčku a užívala si tu pohodu.

Můj první záhonek

V článku Zakládám záhonek jsem psala o maliní. Koupila jsem tři takové podezřele vypadající šlahouny po třiceti korunách a zasadila je do země s troškou kompostu. Přibližně jednou za dva dny či později, protože bylo dost chladno a dokonce padal sníh, je chodím zalévat. Jsou na krásném slunném místě za dvěma vrátky a jedním plotem, aby k nim kozy měly jen minimální přístup – když provalí plot. Takže slunce a závětří. V budoucnu by to měly mít složitější, protože tam před ně plánujeme vysadit fíkovník, o kterém jsem už psala v článku Naše stromečky a Jarní stromečky. 

Protože vypadal bídně (na jídlo), zkusila jsem zasadit pár stroužků česneku. Chuťově byl výborný a pálivý, tak uvidíme. Kdysi dávno jsem jeho pěstování zkoušela na základě rad kolegy v práci v Brně, ale už si moc nepamatuji, jak mi to šlo. 

A jak jsem mluvila o bylinkách – něco zeleného do polévky a tak – vznikl z toho nakonec měsíček. Říkala jsem si, že ten bude vzhledný, dá se dávat do čaje, taky se z něj dá udělat mastička. A mamce doma taky pěkně roste. A množí se skoro sám.

Neodolala jsem a nakonec opravdu koupila jednu jahůdku. Prý je měsíční, takže by měla plodit celé léto. No, uvidíme. 

Taky jsem zasadila ředkvičky, jejich semínka jsem měla schovaná ještě z loňska.

A sléz, který jsem dostala od jedné paní na ateliérech.

Tak uvidíme, jak se mým rostlinkám bude v budoucnu dařit.

Květnová víla z deníku

V květnu se mi podařilo pár drobných výletů, s nimiž vás postupně seznámím.

Taky jsem pokročila v háčkování deky Charlotte's Dream Blanket a v pletení svetru Avion, o němž jsem psala zde, ale v rámci KALu  se mi ho do konce května nepodařilo doplést.

Byla jsem v Safari parku ve Dvoře Králové, můj článek najdete zde.

Kocourek František

Franta je ze svého poprvé na okně asi víc překvapený než já.

Frantu máme od kotěte, je to syn naší kočky, Macíka. Je větší, víc došediva a má hezčí srst a kulatější oči.

Je víc zvyklý nechat se vzít do náručí a mazlit. Víc se ke mně hrne, když jdu ven, a dožaduje se pozornosti. Ale možná mu jde jenom o žrádlo. 

Občas vymyslí něco srandovního a to se mu pak směju.

Jednou jsem si takhle pletla či četla venku na lavičce, opalovala si nohy a najednou koukám, že mě Franta olizuje. Den předtím jsem měla silácké řeči na přítele, že se nemusí bát, že ho Franta určitě nekousne, když mu olízl prst u nohy. Ale dneska to byla jiná. Jak vytáhl drápky, nohu si chytil a olízl některý z menších prstů, dostala jsem celkem strach. Ještě že vím, že si s ním nikdo z nás rukou nehraje, takže nemá pocit, že jsme jeho hračky. A nemá ve zvyku ani škrábat (spíš nedopatřením, že si neuvědomí, že nás to bolí), ani kousat.

Franta jako myčka

Onehdy mě Franta překvapil něčím úplně jiným. Byla u nás na návštěvě sousedovic holčička a pořád otravovala tatínka, kdy už pojedou do Lídlu. Tak jsem ji chtěla zabavit tím, že bych jí nabídla pohlazení kocourka. (Vypadala mile a bez dozoru bych ji nenechala.) Ale Franta se asi s cizími lidmi bavit nechce. Měla jsem ho v náručí a začal tak strašně vyšilovat, že jsem ho musela pustit na zem a nechat utéct. Paradoxně přišla kočička a nechala se od milé slečny pohladit. Varovala jsem ji, že Macík je plachá a prudké pohyby ji děsí, to se pak bojí i mě, ale holčička byla milá a hladila ji jen opatrně a trochu bázlivě. Stejně jako potom kozy. 

Jinak co se týče jara, jsou naši kočičáčci velice přátelští. Když jsme na zahradě nebo dvorku, drží se nás. Franta se mnou dokonce chodí kontrolovat přírůstky či zalévání stromků za stodolou.

Akorát si zvykl vyrušovat mě při práci na počítači venku a drze skákat na stůl. A když jsme minule grilovali, napadlo ho to taky a nerozuměl tomu, proč tentokrát nesmí.

O tom, že si s ním můžu hrát jak s plyšákem, převalovat ho z jednoho boku na druhý, hladit po břiše nebo proti srsti, je skoro zbytečné psát. Myslím, že to vyplývá z toho, jak je miloučký. Jenom vám neřeknu, jak jsme to udělali, že máme tak hodného kocourka. Řekla bych, že to je sám od sebe. Od přírody je takový malý zlatíčko. Dá se nosit v náručí, nožičkama nahoru a podobně. Dokonce i s holýma rukama mám jistotu, že mě nepoškrábe.

Akorát jak jsem ho minule postříkala nějakým sprejem proti blechám, tak se tvářil dotčeně a ukřivděně a hned ke mně nechtěl. Ale přešlo ho to celkem brzy. 

Protivný bez

Líza odpočívá na sluníčku

Kozy jsou neúnavným zdrojem inspirace k psaní. Pořád něco dělají. 

Obvykle zlobí. 

I když onehdy ožíraly bez, který jsme vykáceli z Kombího domečku, takže to bylo fajn. Sežraly tenké větvičky a kůru z těch tlustších. Obojí bylo skvělé, protože bez je hrozný neřád a špatně se řeže motorovkou, seká, i pálí. Shoří poměrně rychle a žádnou velkou výhřevnost jsem u něj neviděla. Jenom nekonečné přikládání. A jak se pořád větví, byl docela problém ho do těch kamen i dostat.

Zapomněla jsem zmínit, že se bez špatně likviduje i co se týče kořenů.

Ale abych je zase moc nepřechválila, tak minule, když byly „na volno“ (tzn. špatně jsme zavřeli chlívek a dostaly se ráno ven), slyšela jsem něco venku rachtat. Říkala jsem si, že to bude určitě z protějšího baráku. Pořád tam staví a dělají hluk i příliš brzy ráno. Ale přece jen, když jsou kozy na zahradě, víte, že z toho kouká nějaký problém. Kór, když je poblíž auto, tak máte strach, aby se třeba zvědavě nechtěly kouknout na kapotu.

Baloun a malá hnědá

Jen tak letmo jsem se podívala k sousedům, ujistila se, že tam někdo něco dělá a šla zpět snídat. Akorát jak jsem se vracela, došlo mi, že hluk přichází příliš zprava a že jsem za oknem u sousedů vlastně nikoho neviděla. Podívala jsem se tedy ještě jednou pořádně. A pak už jsem běžela před dům. 

Baloun jako by to věděl, vyhnal se odněkud z chlívka, mečel a tvářil se, že ta papírová krabice byla nakousaná už předtím.

Jarní stromečky

Přechodné ubytování stromků v předsíni

(28. 3. 2020)

V minulém článku Naše stromečky jsem psala, že jsme si na podzim pořídili čtyři stromečky a tři nám někdo zlikvidoval – neměl to moc složité vzhledem k tomu, že stojí u pole a ne na naší zahradě. Zasadili jsme je tam proto, aby je nesežraly kozy, které stromkům s oblibou okusují kůru, a už se jim před lety takhle podařilo pár i relativně vzrostlých zlikvidovat. Takže je zničilo něco jiného. Já podezřívám člověka, ale teoreticky to mohl být taky zajíc nebo vysoká zvěř.

Dřín a fíkus

(24. 3. 2020)

A tak jsme si teď na jaře koupili nové. Moruši, dva rakytníky a fíkovník. 

Díky Babišovi bylo otevřeno zahradnictví, ačkoliv jiné (smysluplnější obchody) musely být zavřené. No, nám se to zrovna celkem hodilo. Paní nám dokonce poradila, že bychom stromky měli vysadit až za pár dní, až bude tepleji. A tak jsme čekali a čekali, až se nám v lehce prosklené předsíni začaly spokojeně zabydlovat. Říkali jsme si ale, že na Velikonoce už půjdou ven. 

Dřín a fíkovník by měli zůstat u nás na zahradě. Chudáčky rakytníky a moruši mám v plánu vyšoupnout ven, kde je víc slunce. Ale taky větrno.

P. S.1: Doporučuji si všimnout rozdílů, které jsou patrné zejména u moruše, dřínu a fíkovníku.

Fíkus a dřín (zleva 28. 3. 2020)

I moruše už má pupeny (28. 3. 2020)

Rakytník detail (28. 3. 2020)

P. S.2: Fíkovník a moruše už jsou venku. Měli jsme o ně strach, když hlásili na pondělí kroupy, a tak jsme rakytníky zatím ven nesázeli. Čekáme, co bude. Nakonec ani nepršelo. Ale zima celkem je. Moruši jsme dali ven teprve v neděli a už něco ochutnalo kousek horního listu. Potvory zvířata! (A kozy v tom tentokrát nejsou.)

Velikonoční pondělí

Velikonoční vajíčka od Mixit

Letošní Velikonoce byly extrémně pohodové, ale přišel i jeden koledník s rouškou (na krku). Kupodivu si vybral vcelku nudné, tzn. bílé vajíčko. Protože to byl malý kluk, zaujala jsem ho barevnými „vajíčky“ od Mixitu. A nejvíc ho potěšilo, když jsem mu řekla, ať si jich vezme víc. Chvíli to vypadalo, že mi sebere celou krabičku. :-)

Abych se pochlubila, nafotila jsem vlastnoručně vyrobená vajíčka a poslala pár přátelům obrázek s přáním krásných Velikonoc.

Odpoledne jsem byla taková lehce mrzutá, protože mám pořád oteklý kotník levé nohy (pravděpodobně od nějakého hmyzího kousnutí) a svědí to. Sice se mi daří si ho neškrábat, ale znervózňuje mě, že je to už od včerejšího večera. Později jsem se dívala (pro jistotu) na internet a vyvrknutý nebo vymknutý by být neměl. 

Taky slibovali, že bude na 82 % pršet a zase nic. A my už máme prázdné sudy. 

Vzala jsem si tedy včera rozečtenou knihu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti Mapa dní, která vyšla vloni a má krásných 504 stránek a já už jich mám pětinu za sebou. Čte se stejně dobře jako všechny tři předešlé. Autor je borec. Chvíli jsem se při čtení snažila plést svetr Avion a celkem mi to i šlo, myslím, ale pak jsem toho nechala, protože jsem chtěla knihu víc hltat. 

Průběžně jsem přikládala v kamnech, protože se venku opravdu dost ochladilo a my ještě máme zbytky pokáceného bezu (více v článku, který bude publikován v rámci speciálu Na statku 21. dubna). 

Večer jsem se pak pustila do žehlení látek, abych měla z čeho šít novou sukni. No a na závěr jsem prokrastinovala psaní blogu čtením článků o koronaviru.

Velikonoce (2020)

Pokud máte rádi Velikonoce, můžete se podívat na 19 mých (především vzdělávacích) článků na toto téma pod příslušným štítkem. K letošku vám toho asi nemohu moc napsat, protože se toho moc nedělo. 

Matně přemýšlím, co jsem který den dělala... Trochu mi splývají. 

Pá 10. dubna, Běhání a opalování
Dneska jsem sice neměla podle plánu za úkol běžet, ale protože už jsem dvakrát nebyla, pokusila jsem se nahradit si to a vyrazila se proběhnout. Bylo to moc fajn, takových třicet minut indiánského běhu, řekla bych.

Cestou jsem viděla krásného bílého koníka (o něm zase někdy příště, jestli nezapomenu) a velkou strakatou kočku, která se se mnou hned šla mazlit. 

Doma jsem se pak opalovala a háčkovala při pohádkách od Boženy Němcové (byly vážně super!) a potom jsem si pustila pohádku O svatební krajce, kterou jsem zatím neznala. 

Večer jsem telefonovala s rodinou a kámoškou a přitom kreslila do výzvy Inktober 52. (Zveřejním v nejbližších dnech na blogu Angeliky tvorba.)

So 11. dubna, výlet do přírody v okolí Berouna 
V sobotu jsem trávila čas podobně – háčkovala jsem si a pak jsem se pustila do čtení jedné z knih, které mám půjčené z knihovny. Po měsíci doma na to mám konečně čas. 

Žluté Velikonoce

Odpoledne jsem už ale byla nějak rozmrzelá. Jestli proto, že byla větší zima než včera, nebo jestli to bylo celkově z toho, že nestíhám vše, co jsem si myslela, že udělám. A seznam úkolů se zdá být nekonečný. Respektive provedení každého z nich trvá příliš dlouho. A je příliš nudné. V téhle náladě mě našel přítel a velice rychle si s tím dovedl poradit. 

Co by mi zlepšilo náladu? 

Výlet a pivo. 

O Berounském medvědovi jsem před nedávnem mluvila. A tak jsem na něj dostala chuť. Vlastně jsem nejspíš jakékoliv pivo měla naposledy v lednu. Asi.

Ale přece nepojedeme do Berouna jenom pro pivo. To bych se cítila jak alkáč. Koukla jsem se tedy na mapu a vymyslela výlet po červené. Jen tak někam kousek za město, abychom šli do přírody. (Možná si řeknete, že můžeme jít do přírody u nás, ale to není tak jednoduché, protože tam chodí všichni – Pražáci. A tak jsme chtěli někam dál. Přáteli osvědčená praktika a la Amerika: když je to od auta pár kilometrů, městský chcípáci tam nepůjdou.) 

Z Berouna je to čtyři kilometry do obce Svatý Jan pod Skalou. Výlet to byl parádní, i s celkem slušným převýšením. Cestou jsme skoro nikoho nepotkali, a když, tak jsme si poctivě nandavali roušky. A ostatní taky.

Večer jsme se už jenom stavili pro pivo a šťastně jeli domů.

Ne 12. dubna
Ráno jsme zasadili za stodolu moruši.

Miska s mnou barvenými vajíčky a posbíranými pírky

Dneska má Joji asi narozeniny. Proto nabízí slevu na své pletené návody až do 18. dubna. Celým jménem se tato argentinská návrhářka pletených modelů jmenuje Joji Locatelli. Najdete zde na Ravelry. Něco jsem si koupila. 

Jinak jsem si četla a opalovala se. Byl to takový víc offline den. Šiklo se to. Sedím teď na počítači víc než kdy dřív. Hlavně kvůli home officu.

Večer jsem se pustila do batikování vajec. Při použití kopřivy by měla být zelená a po vejcích oranžová. O mém batikování vajec cibulí si můžete přečíst zde. O kopřivě nemá smysl psát, protože vajíčka jenom lehce zešedla. Možná bylo kopřivy málo. Každopádně se ve výluhu válela až do rána, takže dobou máčení to určitě nebylo. Ani na chuti se to nijak nepodepsalo. A ještě jsem si při trhání spálila i přes rukavice ruce. 

Co mi pije krev?

Kdo sledujete blog aspoň jakžtakž pravidelně, nebo jste se mrkli jednou za čas, možná jste si všimli článků Otázky 1, 2, 3, 4, kam jsem psala různé otázky, které mě napadly a na něž bych ráda znala odpověď. Některé jsou větší a některé jenom takové malé blbostičky. 

Když mohu mít samostatné články na otázky, napadlo mě, že by se hodil i článek (v horším případě s několika pokračováními) o tom, co mě štve. Existuje i kniha 1000 věcí, co mě serou, ale do něčeho takového se nechci pouštět – minule jsem měla problém vymyslet i stovku věcí, co mi dělá radost, aby se tam pořád neopakovalo to samé. 

Ale s tou rouškovou/karanténovou šíleností už se to vážně nedá vydržet... Takže jen tak namátkou bez pořadí.

• Řeči, jak vláda zvládá pandemii. Čísla nakažených klesají. Pochopitelně, když všichni trčí doma a ti, co to mohli chytit v práci, když tam ještě chodili, by už měli být odhalení. A přitom hned pod tím na vás bliká článek „V Číně znatelně přibylo nakažených. Denní statistika se blíží stovce“, který až příliš jasně říká, co nastane, až se nouzový stav uvolní. Překvapení! Znova se zvedne počet nakažených, pokud si ze samé euforie přestaneme dávat pozor.
• Jak se všichni prsí ekologií, tváří se důležitě a pak najednou úplně zapomenou, že máme nedostatek vody, že se všude budou válet plasty a tak dál.
• Bordel v tom, zda se smí jezdit na výlety. Mělo se chodit jenom do práce, ne? A do přírody? Najednou se nám kolem domu toulá spousta turistů.
• Udavačství a nenávist k nemocným. Všichni vědí, že chlapi umírají i na rýmičku a dělají si z toho srandu. Tolerují to. A když pak máte někoho, kdo je opravdu nemocný a trápí se vysokými horečkami a bolestmi, nejspíš má i strach, zda to přežije a aby někoho nenakazil, tak div, že by lidi nevyvraždili pro jistotu celou vesnici nakaženou „morem“.
• roušky – Hodilo by se i do otázek: Dává smysl nosit roušku? Opravdu to někoho chrání? Kromě psychiky jedinců, kteří věří, že to má nějaký vliv. A pardón byznysu výrobců roušek, i když se na tom třeba neobohatí, aspoň prodávají. ... Z toho jasně plyne, že jsem odpůrce roušek, který si myslí, že jsou k ničemu. V tomto mě utvrzuje i vláda, když dovolí, aby někteří (malé děti) roušky nenosili, protože se jim v tom špatně dýchá. To přece není důvod. A především důchodcům, astmatikům a sportovcům se v tom také špatně dýchá. Zde nová změna – ani sportovci nemusí nosit roušky, když jsou dostatečně daleko od sebe? A jaký je rozdíl mezi tím, jestli jdu, nebo běhám v lese? Zde najdete nějaké další (už spíš neaktuální) moje rouškové články:
• Roušky hýbou světem
• Osobní zkušenost s rouškou
• Pár překvapivých videí o koronaviru
• Koronavirus – vážně o něm musím psát? – Zde vtipně na obrázku ministerstva v podstatě naznačeno, že roušky mají nosit jen lidé pracující s nemocnými. To bylo tak v počátcích, že se ještě nevěděl, že bude nedostatek roušek, takže to neříkali proto, že by je neměli.
• Ještě k rouškám: videa v rouškách. Přes kameru nikoho nenakazíte, tak proč se chováte jak paka? Já se na video taky nedívám v roušce, nejsem debil. 

Tři měsíce na zrní

Takhle to přišlo

Když jsem vloni vymýšlela Mikuláše pro přítele (jojo, potrpím si na dárečky – a taky je ráda dávám), sáhla jsem po relativní jistotě: něco k zakousnutí od firmy Mixit. Rovnou jsem vzala i nějakou mňamku pro sebe a ostatní členy rodiny k Vánocům. A pak i k lednovým narozkám pro kámošku, protože cvičí a hubne a zdravá snídaně ji potěší i prospěje. 

A jelikož sama občas nestihnu snídat, pořídila jsem i něco pro sebe. A pak mě napadlo, že by mohla být legrace psát si recenze na to, co mi chutnalo a co mě zase tak moc nezaujalo. Takže kdybyste měli chuť se na ně podívat, najdete je na blogu Angelika vaří. (Jojo, vím, že ten název není úplně přesný. Zejména v tomto případě.)

Po rozbalení s dopisem

Nakonec se to zvrtlo a pořídila jsem si tříměsíční členství v Mixitklubu. Nebylo to špatné a moc jsem se těšila na překvapivé balíčky, které by měly obsahovat něco extra.

Trochu se mi to nepovedlo, nebo spíš jsem to nedomyslela a někdy jsem si zároveň s balíčkem (dopravu máte zdarma) doobjednala nějakou specialitku a teprve potom jsem ji obdržela v mixu, takže najednou jsem ji měla dvakrát. Naštěstí ve všech třech případech mi to naprosto vyhovovalo. Jenom je potřeba myslet na to, že vám v daném měsíci přijde mix na ten měsíc, ne dopředu. Takže březnový mix dostanete opravdu v březnu, a tudíž není vhodné si k němu objednávat březnovou novinku, protože ji nejspíš budete mít uvnitř. 

V únoru mě navíc lehce zklamalo, že se v balíčku nenacházel žádný speciální mix, který by jinak nebyl v prodeji. Ano, máte pravdu, objednala jsem si ty balíčky proto, abych měla něco extra. Baví mě být VIP. ;-)

A protože jsem pořád nestíhala a nestíhala, dostala jsem se k nafocení až u posledního (tedy březnového) balíčku. Abyste z toho taky něco měli, že? 

Už jen jedlý obsah

Musím říct, že mi byly moc příjemné dopisy, které vysvětlovaly, co se v balíčku nachází, a dávaly mu takový punc jedinečnosti. Jako že ten balíček někdo dělal s láskou přímo pro vás. Hýčkaný zákazník, to jsem ráda. A v dnešní době je to skoro bych řekla i nutnost. A samozřejmě mít kvalitní produkt. Mixit je podle mě docela drahý (srovnejte s obchody), ale je fakticky dobrý, působí na mě jako vyvážená směs (píší, kolik je tam bílkovin, tuku apod.) a leckdy mají i docela zajímavé ingredience. Některé sestavují známí lidé, třeba jednomu kámošovi lezci po skalách jsem posílala reklamu na ten, který vytvářel Adam Ondra. Mělo by v něm být hodně proteinu. A tak jsem ho zároveň koupila příteli, protože teď dost cvičí (a tajně doufám, že mu budu moci ujídat, když teď „tolik“ běhám, ale o tom více v pátek) a to se prý má jíst více bílkovin kvůli svalům (a v tomhle mixu jich je 29 % díky syrovátkovému proteinovému koncentrátu a taky je tam dost čokolády, takže mu to bude zaručeně chutnat).

V balíčku se nachází vždy dvě müsli, což je na měsíc celkem málo, když to chcete zodpovědně snídat každý den. Pravda, leckdy si mlsnu i ke svačině v práci. Zejména odpoledne. Na druhou stranu jsem ráda, že svačím a neláduji se pak tak velkými večeřemi. Pak je tam vždy něco dalšího zajímavého: mrazem sušené ovoce (třeba teď višně a broskve, které takhle miluju), oříšky v čokoládě, mixitka nebo nějaká kaše. Zkrátka něco na ochutnání z jejich produkce, co byste si třeba ani sami nekoupili. Pokud Mixit neznáte, je tohle asi nejlepší varianta. Pokud už jste zběhlejší, dokážete podle mě sami lépe posoudit, na co chuť máte a na co nikoliv.