Zhodnocení lednových předsevzetí

Řekla bych, že je slušnost provést na konci ledna bilanci, abych věděla, jak to vypadá s těmi mými předsevzetími. I když si to pořád připomínám, občas se mi stane, že zapomenu, že si všechna ta předsevzetí dávám proto, abych byla šťastnější a spokojenější. To, že budu lepší a milejší k druhým je jaksi přidaná hodnota, vedlejší efekt, se kterým se sice počítá, ale nemělo by to nikdy dopadnout naopak… Neměla bych být přehnaně altruistickou a zapomínat na sebe a trápit se. To totiž nikomu nepomůže.

Jak si můžete všimnout – původní tři předsevzetí se mi pěkně rozkošatěla. A nebyla to žádná legrace se jimi řídit. Mluvit pozitivně je mnohem těžší, než by člověk řekl. Tolik je v nás zažité zeptat se: „Nepůjdem dnes večer někam?“ Že se mi mnohokrát stalo, že jsem se přistihla, jak jsem něco řekla špatně. Ale poznání, že to je špatně je první krok k nápravě, a tak jsem vytrvala. Někdy to vyšlo, jindy ne. Základem je, že se snažím. A dnes, na konci ledna jsem si k tomu přidala ještě jednu novinku – místo „není zač“ říci spíše „rádo se stalo“. Protože není pravda, že mi není za co děkovat. Kolikrát udělám velký ústupek, značné množství práce a „je zač“, ale udělala jsem to ráda a říct: „To nestojí za řeč,“ shazuje jak mou práci, tak i poděkování toho druhého. Proč by mi měl příště děkovat, když to vlastně nic nebylo?

S ALE jsem si také užila svoje, i když to rozhodně nebylo tak zlé, jak bych očekávala. Možná se k ALE hodí otázka: Co bych dělala, kdybych neměla strach?

Zbavit se VŽDY a NIKDY mě nestálo žádné úsilí. Tahle slova víceméně nepoužívám, nejsem osočovací typ. Všimla jsem si ale, že to není normální. Několikrát jsem se v komunikaci setkala s mnohým „ty vždycky“ nebo „ty nikdy“. A cítila tu štiplavou chuť na jazyku… najít ten jediný případ, kdy tomu tak nebylo. Odolala jsem a dál racionálně svedla rozhovor na úroveň, ve které měl smysl. Je zajímavé, jak moc může pomoci, když se člověk podívá na věci, jako by se ho netýkaly a zřekne se přehnaných emocí. To ovšem nic nemění na tom, že protistrana udělala komunikační chybu.

S viděním příležitostí místo hrozeb mám stále problém. Jsem Čech a je to vidět… Ono se snadno řekne, že se nemáte bát, ale když nechcete jít hned do všeho po hlavě, je třeba najít určitý kompromis mezi zbytečným a oprávněným strachem. Každopádně se mi podařilo odhodlat se k některým odvážným projektům, např. nechat se ostříhat.

Být k sobě laskavá je mnohem těžší, než by se mohlo zdát, ale protože to čirou náhodou odpovídá i aktuálně prováděným cvičením z Tréninku kreativity, není to zase tak zlé. Mimochodem to cvičení je vskutku zajímavé. Jde o to, že když si řeknete něco opravdu ošklivého, nebo spíše se začnete z něčeho obviňovat, máte cvaknout propiskou, abyste si to uvědomili a následně i odpustili. Klidně můžete také použít slova autora: „Možná ano, možná ne. Ale ať je to jakkoliv, budiž mi odpuštěno. Příště to udělám lépe!“

Se sebedůvěrou a asertivitou mám pochopitelně i nadále problém, ale snažím se. Nyní si říkám, že jsem si tyta předsevzetí možná měla stanovit trochu konkrétněji jako cíle, aby se to dalo lépe posuzovat.

A ten zbytek se mi myslím celkem daří. Zvlášť jsem si oblíbila předsevzetí: Ber to jako hru! Jde totiž použít skoro na všechno, co každý den děláte.

Když si práci přidělávám sama…

Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se spokojila s povinnostmi, které mám. Musím si také nějaké přidělat, aby bylo všechno tip ťop. Jedna kolegyně mi kdysi říkala, že je hezké, jak se o ty „svoje“ studenty starám. Že prý to nikdo jiný nedělá. Osobně si myslím, že je to škoda.

Před státnicema je každý tolik nervózní, a když vám to aspoň trochu někdo usnadní, tak je to snad dobře, ne? A zase tak moc práce a času mě to nestojí. Vytvořila jsem si univerzální mail. Se vším, co mě tehdy napadlo, že bych těm lidem měla říct. Třeba to, že se dost často stane, že se prezentace závěrečné práce zkracuje. Nemáte patnáct minut na to, abyste tam žvejkali nesmysli. Vyjádřete jen to nejdůležitější – to, co jste dělali, jak a proč. A máte na to jen pár minut. Nikdo tam nechce trčet do pěti. A to je fakt šok, když s tím nepočítáte.

Taky je lepší kupovat občerstvení jinde než tam, kde ho kupují všichni. Copak vy byste chtěli jíst čtrnáct dní jen chlebíčky? A navíc pořád dokola ty stejné? A to i v těch největších červnových vedrech? Já se na ně nemůžu podívat. A nejsem to jen já, kdo se lačně vrhá po ovoci, zelenině nebo čemkoliv jiném osvěžujícím.

V různých knihách se doporučuje vyprávět jakoby příběh. Příběhy milujeme, vždy nás zaujmou. Jsou mnohem lepší než strohá fakta. A když řeknete, že jste se k tomu dostali tak a tak. Hned je to lepší, když má práce úvod.

Možná že rada: „Neskákejte nikomu do řeči, i když máte pocit, že je úplně mimo. Raději slušně vysvětlujte, proč jste to tak a tak dělali.“ vypadá jako úplná samozřejmost, ale nevěřili byste, kolik lidí si na to nedokáže dát pozor.

Také by nebylo špatné zamyslet se nad oblečením, které se ke státnicím hodí. Některé je možná fajn na pláži, ale do školy to nepatří.

To by tedy byly moje starosti navíc. Na druhou stranu musím říct, že se mi minule zdálo, že to bylo docela fajn, protože to mnoha lidem pomohlo a pak byly klidnější.

V čem spočívá práce tajemníka?

Možná byste se divili, kolik toho musí na státnicích udělat nenápadný človíček ve zkušební komisi. Předpokládám, že příští týden to ve všech třech dnech bude probíhat podle stejného scénáře. V 7:30 se objevím na studijním. Vyzvednu si hromadu bakalářských nebo diplomových prací a desky, které mě budou celý den provázet. Svezu se výtahem do příslušného patra a budu doufat, že dveře budou otevřené, nebo se před nimi vyskytne někdo, kdo mi je otevře, protože já budu mít plné ruce.

Už zdálky budu sekretářce oznamovat, že JÁ jsem tajemník, abychom se vyhnuli trapasům z minulých let, kdy se mě snažily vyhánět coby studentku a upomínat mě, že mám počkat, až přijde tajemník. Nachystám a zkontroluji techniku, to znamená, že pustím počítač, a když nepojede on nebo dataprojektor, budu otravovat místního technika nebo sekretářku. Vyberu si nejpříhodnější místo, abych to měla blízko ke dveřím, protože pořád budu lítat jako tajtrlík. Členům komise nachystám ty jejich papíry, aby věděli, kam si mají sednout. Pokud možno, ženu umístím mezi muže, aby si s ní nadšeně mohli povídat.

Přivítám předsedu, místopředsedu a další přicházející učitele a předám jim jejich jmenovací dekrety. Těm dvěma cizím také stravenku na oběd a domluvím se s nimi, jak to vidí s organizací státnic a čtením posudků. Když se to povede (ochota předsedy nebo sugestivní otázka), nebudu se muset zatěžovat čtením posudků ;-). Beztak nemá co na práci, jak mi jednou jeden sám řekl.

Než se začne, vyvěsím na dveře papír se zkoušejícíma… teprve teď se studenti dozví, koho vlastně mají u státnic. Považuji to za nesmyslné, ale budiž. Nahrají si prezentace práce do počítače a přichystají občerstvení. Jojo, tak je to u nás zvykem. Na jiných školách se to prý nedělá. Pravdou je, že mi to taky připadalo otravné a nepříjemné – proč já mám někomu platit jídlo?! A to ještě nevím, jestli mě tam nebudu prudit, a jestli to vůbec udělám. Na druhou stranu, než aby se zkoušení rozložilo na dvě části a komise se šla ve dvanáct naobědvat, to je možná příjemnější jim trochu té bašty koupit.

A pak už se přejde ke zkoušení. Každého jednotlivě uvádím a představuji. On pak nějakou dobu, zhruba deset až patnáct minut prezentuje svou práci, následuje diskuse a pak se přejde ke zkoušení. Musím zapsat průběh obhajoby… nedej Bože, aby to někdo neudělal, to s tím budu mít dvakrát tolik práce! Pak píši každou otázku nebo téma, které jsou položeny z jednotlivých předmětů. Dotyčný je pak předsedou vypakován za dveře, následuje porada a známkách a hodnocení. Dojdu pro toho nervózního chudáka a je mu sděleno, zda udělal či nikoliv. Známky se dozví až poté, co budou všichni vyzkoušeni. A pak ještě zanést materiály na děkanát a dohlédnout na uklizení zasedací místnosti.

Domů přijdu utahaná jak medvídek. Akorát tak zralá jít spát, i když jsou třeba jen tři hodiny. Teď už se snažím, ale zezačátku jsem si v tom všem shonu ani nenašla čas se najíst nebo napít a pak mě taky jednou ukrutně bolela hlava. Zajímalo by mě, jak to chodí na ostatních školách…

Testové otázky

S kolegyní pracujeme na skriptech, cvičebnici a testových otázkách. V brzké době bych jich měla odevzdat šest set. Popravdě se toho trochu děsím. Je to úmorná práce vymýšlet různé odpovědi tak, aby některé byly správné a jiné špatné, a přitom nebylo hned na první pohled jasné, které jsou které. A hrát si se slovíčky mi připadá nechutné.

Od studentů chci znalosti. Chci, aby uměli to, co je učím. To, co se jim v životě (snad) bude hodit. Chci, aby výuka byla hravá a prospěšná. Ne teror a otrava. Ale jak to udělat?

Kromě jiného se ve skriptech věnuji prvnímu dojmu. Asi je vám jasné, že hraje obrovskou roli při posuzování druhých. Poprvé se s někým setkáte, juknete na něj a už víte, na čem jste. Vypadá umytě, hezky anebo je to škaredý smradlavý a pravděpodobně opilý bezdomovec? S tím se do řeči dávat nebudete. Možná se raději ani nezeptáte na cestu.

Dneska jsem u někoho uviděla zajímavý obrázek na Facebooku. Malebný obrázek místa, které se mi líbilo a kde jsem byla. Chtě nechtě, jsem si hned utvořila mínění: To musí být ale sympatický člověk. Líbí se mu takové hezké místo. A přitom to může být jen náhoda… nelezený obrázek neznámého místa…

Příští týden

Kdo studoval na vysoké škole, určitě si ještě vzpomíná, jaké to bylo před státnicema. Ten strach, stres, hromady učení… někdo by mohl materiály měřit na metry místo stránek. A na učení máte jen chvilku.

Jako doktorand to mám trochu jinak… jsem na druhé straně barikády, jak s oblibou říká kámoš. Ale ono to zas tak úplně není.

Doktorandi zastávají poměrně často neplacenou funkci tajemníka. Je to vcelku nevděčná práce. Třeba já si vůbec nepamatuji, že by u našich státnic nějaký tajemník byl. Dneska jsem byla na úplně zbytečném školení tajemníků. Naštěstí trvalo jenom půl hodiny. Dobře, abych byla spravedlivá, před dvěma roky bylo celkem užitečné. To jsem šla tohle dělat poprvé. Dnes mi to připadá směšně jednoduché. Jasně, sem tam se vyskytnou nějaké potíže, ale na ty se stejně nedá připravit předem a ve výsledku jste nuceni improvizovat.

Mnoho učitelů si stěžuje, že bude příští týden dva dny trčet u státnic. Z toho lze vydedukovat dvě věci: zaprvé je to opravdu nebaví. Mají své práce dost a rádi by se jí věnovali. Místo toho musí zkoušet. Vyhazovat se jim nechce, ale páčit z někoho znalosti, které ve výsledku ani nemá, taky není zrovna zábava. A někdy to trvá až do čtyř hodin. A zadruhé, když si tak stěžují, netuší, že já jsem u státnic tři dny. Taky to považuji za ztrátu času. Mohla bych dělat tolik užitečných věcí! A místo toho budu sedět a psát zápis. Na druhou stranu už jsem v tom celkem zběhlá a sem tam se mi povede nějaký pěkný kousek – někoho uklidnit, potěšit a podobně.

Velké pravdy 1

Nevím, jak jsem k tomu došla zrovna ve sprše, ale vymyslela jsem jednu z těch věcí, kterým Gretchen Rubinová „pravdivá pravidla“. Já je nazývám „velkými pravdami“ a připadá mi to výstižnější. Jsou to takové ty věci, které vám rodiče milionkrát říkali, už když jste byli malí. Ale kdo by jim tenkrát věřil, že? A pak… najednou po mnoha letech vás napadne, jak něco dělat lépe… a ono je to přesně ono. Někdy vás to napadne až ex post, ale i tak je to pro příště dobré, pokud se tím budete řídit a nenapadne vás to znovu až pozdě.

Protože mám spisovatelské sklony, začala jsem si své velké pravdy psát. Občas k nim přidám i nějakou tu cizí, to když mě uchvátí, jak někdo něco báječně shrnul. Mou novou velkou pravdou je Nepředpokládat!

Já vím, řekla jsem, že leden bude bez záporů, takže bych to ráda upravila na Předpokládat nulovou znalost. I když je to jednoduché pravidlo, je také celkem účinné. Je to pravidlo pro učitele, ale i všechny ostatní. Jednou z nejhorších věcí, které může učitel podle mě udělat je předpokládat. Domnívat se, že studenti si v druháku na vysoké pamatují, jak se počítají nerovnice, že vědí, co je za logaritmem napsané e, že znají pravidlo SMART pro cíle… obvykle zkrátka bývá chybou předpokládat jakoukoliv znalost čehokoliv. Ale netýká se to jen studentů. Nejednou se mi stalo, že někdo mluvil o Stelle Zázvorkové, Usainu Boltovi, jejich partnerech, zpěvácích či o komkoliv jiném… Ale nejde jen o znalosti. Kolikrát už se mě jeden zcestovalý kamarád zeptal jen tak mezi řečí: „tam jsi byla, ne“.

Co je na předpokládání špatného jste si jistě domysleli, ale protože nechci jen předpokládat, raději vysvětlím, co se mi na tom nelíbí. Na předpokládání je obvykle špatné to, že když předpokládáme, dostatečně nevysvětlíme, a pak se třeba divíme, proč na Valentýna nedostaneme žádný dárek a proč jsou Vánoce u tchýně takový problém. Vždyť mi přece předpokládali a bylo nám jasné, že je tam budeme trávit, když je chudinka tak sama. Předpokládání staví toho druhého do nepříjemné situace. Buď na rovinu musí přiznat, že opravdu neví, jak spočítat nerovnici, nebo se s tím doma někde v koutku potýkat. Co se týče studentů, zpravidla se nepřiznají. A když se vás zeptám, jestli jste už slyšeli o Marii Drahokoupilové, také se vám nebude chtít přiznat, že ta patří k té další osobnosti, o které nemáte ani tušení. Všichni se neradi chlubíme svou neznalostí. A tak to zkuste jinak – položte otázku více jako otázku. Nechte tam ten otazník. A počítejte s tím, že tam ten dotyčný nebyl, toto a toto neviděl a vůbec to nezná. Často totiž to, co je pro vás samozřejmé, je pro ostatní naprosto neznámé.

Mimochodem, tohle by mohla být jedna z mých rad, jak být okouzlující. Když se s vámi ten druhý nebude cítit jako neználek, který sedí doma za pecí, určitě s vámi bude raději. Lidé, kteří všechno znají a všude byli, obvykle nepůsobí jako úžasní společníci, ale jako ta vychloubačná individua, zvlášť, když se podivují: Ty to neznáš?! Jak je možné, žes tam ještě nebyla?! A ruku na srdce – vy chtěli byste snad chtěli s někým takovým trávit čas?

Ješitnost či egocentrismus?

Byla jsem přesvědčena, že ješitní jsou zejména muži. Alespoň z lidí, které znám, jsou rozhodně ješitnější… vlastně skoro o sto procent. Ale abych jim nekřivdila, rozhodla jsem se, že si význam slova vyhledám ve slovníku: samolibost, nafoukanost, domýšlivost… až tak silné výrazy bych nepoužila, spíš trochu větší zaujatost sebou samým. I tak je její výskyt v mém okolí mírný. Možná bych spíš měla použít výraz egoismus nebo egocentrismus…

Ukázalo se, že se mýlím. Ačkoliv si o sobě nemyslím, že bych byla ješitná a nejspíš jsem to netušila: mít svůj vlastní chodník slávy v Praze je pro mě velice uspokojující. Moje jméno napsané na chodníku. Vyskládané z krásných bílých kostiček mezi těmi ostatními šedivými. Jak povrchní! A jakou obrovskou radost z toho mám…

Do té doby, než jsem ho uviděla, jsem si myslela, že se u různých restaurací, plakátů, billboardů a vším možným, co obsahuje moje jméno, fotím proto, že je to legrace. Mám celkem neobvyklé jméno, tak jsem si říkala, že to je sranda ho někde objevit. Ale jak vidím, asi se za tím skrývá i něco jiného…

P. S.: A pak se divte, že jste lidem sympatičtí, když je oslovujete jejich křestním jménem. Alespoň se můžu utěšovat tím, že to takhle má skoro každý. A ještě jedna poznámka… v postcrossingu jsem si vylosovala dívku se jménem Victoria, která mimo jiné sbírá pohledy, na kterých je její jméno. Takže v tom aspoň nejsem sama. Chabá útěcha, ale co se dá dělat…

Pé há dé

Onehdy jsem si rozšiřovala obzory a narazila jsem na článek zabývající se oslovováním člověka, jenž získal titul Ph.D. Mimo jiné mě také zajímalo, kolik teček tam vlastně je.

Když jsem zjistila, že mohu říct, že studuji doktorát a získám titul [pí ejč dý] nebo taky [pé há dé], docela jsem se tomu zasmála. Zpětně jsem si vybavila, že na doktorandy existuje značné množství vtipů a narážek. Od 10 otázek, které nemáte dávat doktorandovi po vysvětlení, proč Bůh nemá Ph.D.

Samozřejmě nechybí vysvětlení titulu. Prosím Hoďte Drobné. Dokonce existuje komis pro doktorandy, a jak jsem kdysi zmiňovala, tak i úchvatný film, Ph.D. movie.

P. S.: Je zajímavé, že  jiných vysokoškolských titulů si nikdo legraci nedělá.

V cizí kůži…

Myslím si, že je mou silnou stránkou umět se na věci dívat z více úhlů. Ne vždy se mi to daří, to je jasné, ale někdy se umím vcítit i do toho „prevíta“.

Tímhle článkem chci navázat na nedávnou (vlastní) kritiku zdravotnictví. I když se mi současný přístup nelíbí, doktorkou bych být nechtěla ani za nic. Myslím, že to je stejně náročné jako být učitel. Spousta práce, starostí. A vděk nikde.

Jen si to představte: léta studia, zkoušek, písemek a pak vám každý nemocný jouda tvrdí, že na internetu to ale našel takhle… Děkuju pěkně!

Neměli bychom jenom psát, ale taky číst…

Včera jsem v kanceláři jsem měla chvilku času, a tak jsem se pustila do čtení. Do studia svého dalšího příspěvku do skript. Jak říká můj vedoucí – citováno v názvu článku – měli bychom vidět, i co napsali jiní, a ne jen psát sami. Ale kde na to vzít čas? To vám brzy poradím v dalších lekcích time managementu.

Kniha "Jak udělat dojem a přesvědčit" mě hned zaujala. Je krásná, nová a ještě nečtená. A taky je moderní, naprosto vhodná pro čtení v kanceláři. Obsahuje krátké kapitoly, které můžete přečíst o přestávce mezi svou běžnou prací.

A když ji tak čtu, spousta věcí mi dochází. Takové ty drobnosti, které jsou jasné, ale dosud vás nenapadly v této spojitosti.

Například znám nejméně dva lidi, kteří jsou normální. Jako já. (Schválně se vyhýbám slovu obyčejní.) Zkrátka nejsou na první pohled nijak zvlášť zajímaví. Ale lidi je mají rádi a já k nim také pociťuji zvlášť silnou náklonnost. Jak to dělají?

Teď, když si to čtu, připadá mi to naprosto jasné. Druzí je milují, protože se vedle nich cítí výjimeční. Naslouchají vám, jako byste měli ty nejlepší nápady na světě a opravdově se o vás zajímají. Chtě nechtě vám přirostou k srdci.

Dobře, to se stává

Prohlížím si šufle s materiály na kreslení, a když vyndám náčrtník, že si něco zkusím nakreslit, vypadnou na mě obrázky, které jsem si přivezla z Prahy. A které jsem chtěla použít jako dárky k loňským (!) Vánocům. Fajn, bručím si pro sebe.

Vespod je pouzdro na vizitky a ty moje se jen tak povalují v rohu. Docela se tomu divím, a tak ho otevřu, že je tam uklidím, a málem mě klepne. Navrchu je vizitka mojí kolegyně a pod ní ty, které už asi týden hledám po všech možných skříních, šuflatech, penálech, peněženkách a dalších nepravděpodobných místech.

Moc dobře vím, že s vizitkami se má zacházet s úctou, jako by to byl ten samotný člověk. Takže je nenechávám zbůhdarma jen tak někde povalovat. Také jsem si pamatovala, že jsem je bezpečně, hezky a šikovně uklidila na místo, o kterém jsem se domnívala, že si ho zapamatuji a budu k nim mít snadný přístup. Nestalo se.

Nejraději bych si vynadala do idiotů. Samozřejmě, že vizitky najdu ve chvíli, kdy si musím o kontakt potupně říct znovu. A štve mě, že vypadám jako nějaký bordelář nebo tak něco. A ony byly hned v prvním šufleti, hezky po ruce, mršky.

Ale v duchu svých předsevzetí si to snažím nevyčítat. Žádné nadávky na svou vlastní adresu. Kdyby se to stalo někomu jinému, někomu, koho mám ráda. Maximálně bych řekla: „To je blbý, ale zas tolik se nestalo, ne?“ A nejspíš by mě ani nenapadlo, že má doma nepořádek, spíš že má spoustu práce a měl by trochu zvolnit. Stejně je zvláštní, že k sobě tolik ohleduplnosti člověk nemá. A tak si říkám: Fajn, to se stává. Dala jsem si je někam, kde je zaručeně dříve nebo později najdu. A tak se i stalo. Takže co.

Jak zkvalitnit vztah?

Výborně Hofstadtere, nic ženy nerozpálí víc, než analogie s vývojem softwaru.

Mám chvilku času, než půjdu s přáteli ven. Už jsem si udělala pracovní povinnosti, a tak jsem si pustila další díl Big Bang Theory. Tentokrát s5e14 (překlad: série 5 díl 14). A zaujal mě Leonardův nápad s beta testováním. Je to trochu příliš vědecké, ale vlastně báječná myšlenka. Spočívá v tom, že si napíšete – určitá výhoda pro ty nesmělé – co vám na partnerovi vadí a pak mu seznam předáte. Samozřejmě je také možné si ty věci rovnou říci, ale musíte mít chladnou hlavu. S tím problém nemám. Obvykle se neovládnu a „vyletím“ tak jednou za pět let nebo i méně.

Já mám opačný problém – moje stížnosti jsou často brány na lehkou váhu, protože nejsem typ vzteklouna, křiklouna nebo brblouna. I když se doopravdy hodně zlobím, mluvím relativně normálním a celkem klidným hlasem.

Každopádně ovšem pomáhá, když druhé straně řeknete, co se vám nelíbí, co by měla změnit a podobně. Ovšem nemělo by to dopadnout jako v tomto díle, že jeden dostane obrovský málem nekončící seznam všech svých i sebemenších hříchů. S něčím byste se také měli smířit. Nemůžete si druhého člověka předělat k obrazu svému. Hodí se také zajímat o asertivitu, která ve své podstatě radí to samé. – Druhého nikdy k ničemu nenutit, a pokud se vám něco nelíbí, dát to najevo. Alespoň my ženy máme totiž často sklony být uražené, když jsme udělaly dobrou večeři a nikdo ji nepochválil, když s námi nikdo neslaví náš úžasný úspěch, když s námi nejde partner do kina… Možná je klíč úspěchu v tom říct, co chceme. Třeba toho druhého vůbec nenapadlo, že potřebujeme slyšet ocenění našich kulinářských dovedností. Stačí přece, že se každý den těší domu na večeři a stěžuje si na ty blafy ve všech okolních restaurací. To nemusí být vybíravost, to je známka toho, že vám se nikdo nevyrovná. Ale jak vy to máte vědět?

K zásadám asertivity patří upřímnost a otevřenost. Na rovinu řekněte, jak se cítíte. Někdo z takového vyjádření může být zmatený, nebo se mu to nemusí líbit. Dnes nejsme zrovna dvakrát zvyklí mluvit o svých emocích, ale to neznamená, že z velké části neovlivňují naše jednání. Je rozdíl, jestli řeknete: „Jsem smutná, že tak málo nechodíme do muzeí nebo na výstavy, protože bych se chtěla kulturně dál rozvíjet a mít přehled.“ Pozn. Do věty se nehodí slovo „vůbec“ nebo „nikdy“, neboť působí konfliktně a partner se spíš na řešení může zaměřit na hledání jediného konkrétního případu, kdy s vámi někde byl. Navíc to vypadá jako osočování, ale o to vám vůbec nejde.

A nebo když řeknete: „To je hrozný, jak dlouho už jsi se mnou nebyl v žádném muzeu nebo na výstavě?“ Opět jde spíše o výtku, naléhání či přímo citové vydírání. Pokud se chováte asertivně, znamená to, že dáváte najevo, jak se cítíte, co se vám líbí nebo nelíbí, ale konečné rozhodnutí necháváte na druhých. Jestli s vámi do muzea chodit nechce, tak nemusí, ale měl by vědět, že je vám to líto. Mimochodem citové vydírání vypadá jinak, tohle je pouze sdělení faktu.

Když někdo umí...

Jak víte, píši disertační práci na téma společenská odpovědnost firem (CSR), a tak se zajímám o všechno, co bylo v této oblasti napsáno a publikováno. Už před pár lety jsem se setkala s knihou Lucie Kuldové "Společenská odpovědnost firem - etické podnikání a sociální odpovědnost v praxi". Tehdy ještě nebyla doktorkou (Ph.D.).

Nyní se nestačím divit. Už má druhou knihu. A taky je zakladatelkou a výkonnou ředitelkou Asociace společensky odpovědných firem a má svoje stránky. A je autorkou "celé řady odborných statí, vědeckých studií a metodických příruček zabývajících se problematikou společenské odpovědnosti". A taky je "certifikovanou manažerkou společenské odpovědnosti M-CSR od České společnosti pro jakost, o. s., členkou Odborné sekce Společenská odpovědnost organizací (OS CSR) Rady kvality ČR"... prostě fakt drsná ženská! Líbí se mi, že se tomuto témata nadále věnuje a je do něj tak zapálená. Buď je ještě lepší, než si představuji, nebo měla lepší pracovní prostředí. Každopádně mi její úspěch dává novou naději na svůj vlastní.

Vlasy – koruna krásy

Byla jsem za doktorkou, protože mi vypadávají vlasy. Nejdřív jsem si došla za „obvoďačkou“ a pak za kožní. Výsledek neuspokojivý. :-(

Vlastně ani jedna nezjistila, co se děje. Třeba jen zbytečně panikařím, když na kartáči najdu víc vlasů. Vždy´t sto mi jich má vypadnout snad každý den. A já je nepočítala, i když se to doporučuje. Ono to u nás dlouhovlásek není jednoduché.

Nikdo se neptal, jakou kosmetiku používám, co jím, v jakém prostředí se vyskytuji, jaký mám kartáč na vlasy… třeba to na to taky má vliv.

Potěšilo mě zjištění, že štítnou žlázu mám v pořádku. Ale proč nikdo nezjistil, zda mi neschází nějaké vitamíny nebo minerály? A přitom nějaké brát mám, že si to tak doplním. Proč mám doplňovat něco, o čem nevím, jestli mi to chybí?! Nechci být nevděčná, ale připadá mi, že to takhle není správně.

Nejspíš mě rozhodila rada, že se mám nechat ostříhat. Ano, je to směšné, ale připadá mi to skoro tak nepředstavitelné jako nechat si dobrovolně uříznout ruku. Ostříhat, dva šampony a ty multivitamíny… Začínám o našem zdravotnictví pochybovat. Možná už je nejvyšší čas na éru léčitelů. Chci řešit příčinu, ne důsledek. A chci se léčit jinak než antibiotiky a hormony. Chci svému tělu dělat dobře, hezky se o něj starat a ne při léčení jedné věci poškozovat jinou. I když jsou na mě milí, má důvěra klesá.

Sníh

Těším se, až přijedu domů, ještě trochu nachumelí, vytáhnu běžky a vydám se po krajině na malou projížďku! :-) Někdo má sníh rád tak jako já a dovede se v něm opravdu vyblbnout.

Bavorský chleba

Jak už jsem několikrát zmiňovala, zajímám se o Sisi a zrovna si načítám nějaké ty knihy, abych si udělala přehled o jejím životě. Chci zjistit, proč mě tato osobnost tolik fascinuje a přitahuje. Proč bych se s ní chtěla setkat, kdyby bylo možné cestování časem (a kdybych se ho nebála).

Když jsem v Bille uviděla chléb nazvaný Bavorský chléb krále Ludvíka, rozhodla jsem se ho navzdory jeho ceně vyzkoušet. Byl žitno-špaldovo-sladový, dost tmavý s jemně sladkou chutí a já si ho doopravdy užila.

Moc mě ale nepotěšil pohled na etiketu, kde jsem se dozvěděla, že obsahuje hned několik „éček“: 260 (kyselina octová), 270 (kyselina mléčná), 300 (kyselina L-askorbová), 322 (lecitiny), 412 (guma guar) a 471 (cosi živočišného původu). Ovšem při bližší prohlídce na internetu jsem zjistila, že ani jedno z nich není škodlivé. Navíc jde samozřejmě o rozmrazovaný výrobek, takže k ekologii a energetické výhodnosti má daleko.

Zdroj: http://www.emulgatory.cz/seznam-ecek

Zajímavosti z internetu

Ráda bych se s vámi podělila o pár zajímavostí. Z těch méně příjemných či dokonce zarážejících to je článek dTestu o "největším slídilovi".

Z těch příjemných jsou to chochoviny. Blog cestovatele, který píše skutečně vtipně :-).

A trocha kritiky O2.

Lednová předsevzetí

Pořád si říkám, že než zveřejním svoje lednová předsevzetí, trochu lépe si je promyslím a rozšířím. Mělo by přece jít o předsevzetí na celý příští rok. Nebo ne? 

Podle hesla lepší málo a hned než pořádně a nikdy jsem se rozhodla zveřejnit svá tři ubohá lednová předsevzetíčka, která jsou ovšem pekelně složitá.

1. Budu mluvit pozitivně. Pozitivní otázky (Chceš..., Mohl bys..., Víš..., Půjdeš..., Pomůžeš mi...) zvyšují pravděpodobnost získání kladné odpovědi. Naproti tomu ty negativní ("nechceš", "nemohl bys", "nevíš"... ) si přímo říkají o NE.

2. Zbavím se ALE. (Je to pěkné, ale... Skvělý nápad, ale... Chtěla bych jet, ale... Ráda bych to udělala, ale...) Budu o druhých mluvit jen hezky (to si myslím, že už dělám), ale upozornění, že když o někom řeknete, že je to protivná káča, vypadáte taky jako protivná káča je dalším argumentem proč si dávat pozor na to, co říkáte. O těch "špatných" je tedy lepší nemluvit vůbec. 

3. Také se chci zbavit VŽDY a NIKDY. Pochopitelně ne celkově, ale výtky typu: "Vždycky se dělá jen to, co chceš ty." "Nikdy mě neposloucháš." "Nikdy nic neuděláš správně." nejsou na místě a druhou stranu urážejí. Navíc nejsou konstruktivní a místo k řešení problému pomáhají k začnutí hádky o tom, kdy zrovna to nebylo tak, jak tvrdím.

4. Vidět příležitosti a možnosti místo hrozeb. (Prý je to pro Čechy obzvlášť problém... To vidím i u sebe.)

5. Být k sobě laskavá. Jsem taková k druhým, tak proč ne k sobě? (viz článek Chci být sama sobě laskavým rodičem) 

6. Narovnat se a důvěřovat si.

7. Asertivita. Mám právo na vlastní názor.

8. Pozor na sebevražedné věty. Projev by neměl začínat tím, že tomu sice nerozumím, ale budu se snažit či podobnými negativy, kdy člověk naznačuje, že je naprosto neschopný.

9. Zvládneš to a basta.

10. Ber to jako hru. O nic nejde. Pokud si nikdy do ničeho netroufáte, protože by to mohlo dopadnout špatně. Zkuste se řídit touto radou. Představte si, že vůbec o nic nejde. Berte to jako hru, jako sázku, jako by to byla ta největší hloupost na světě a vy měli dost odvahy to zkusit. O nic víc nejde. Jenom to zkusit.

Zatím mi to všechno dělá hodně práce a občas se přistihnu, že jsem řekla to, co jsem si předsevzala neříkat, ale zlepšuje se to. (Sem se to ale hodí... protože to neguje špatnou větu ;-).) Krásný první měsíc roku a brzy zase napíšu...

Předsevzetí na celý rok:

1. Psát blog. :-) Hodně často, každý týden alespoň 3 články. 

2. Dopsat, odevzdat a obhájit disertační práci.

Lízinka z Possenhofenu

Pustila jsem se do první z knih o císařovně Sisi, které jsem si usmyslela přečíst. Tato osoba mě totiž již dlouho dobu fascinuje. Má pro mě zvláštní přitažlivost a já se domnívám, že mi četba o jejím životě pomůže trochu více poznat sebe samou.

Náhodou to vlastně docela pěkně vyšlo, protože dnes – 1. ledna 2013 – bych měla poprvé otevřít nový diář a kalendář od Krásné paní, kde se o Sisi také píše. Zároveň je nejvyšší čas na první předsevzetí a smělé plány. A když to nevyjde? Můžu si stejně jako Karel Čapek říct, že to nevadí, protože podstatou a smyslem dobrých úmyslů není to, aby je člověk splnil, ale aby je měl.

Vítám vás v novém roce!

Jsem ráda, že jste zůstali se mnou, a že sem občas nahlédnete, i když se tu už delší dobu neobjevilo nic nového.
 

Dala jsem si prázdniny. Vánoční prázdniny jako bych ještě chodila do školy. A nejlíp na základku, to jsem si Vánoce užívala nejvíc.
 

I když to bylo nádherné období, připadá mi, že to tentokrát uteklo nějak rychle. Snažila jsem se zapomenout, co je za den, neboť to nejlépe prodlužuje prázdniny. Ale při pohledu do diáře vidím úžasnou věc ;-). Moje prázdniny trvaly 14 dní a víkend. A mně se zdá, že ty tři týdny utekly nějak rychle ;-)). Tak to se mi ty prázdniny nakonec ještě prodloužily. A přesně tohle vám chci popřát do nového roku 2013:
 

Ať se vám krásné dny co nejvíce prodlouží
a vy si je do sytosti vychutnáte.

Proč to všechno? – Time management z trochu jiné strany

Když jsem tento týden zkoušela, ptala jsem se jedné holčiny, proč máme time management. Proč chceme řídit čas? (Nebo sebe v čase, chci-li být přesná.) Proč si vymýšlíme úkoly a plánujeme? Proč „ztrácíme“ tolik času s kalendářem, diáři a různými dalšími pomůckami?

Dostalo se mi odpovědi že proto, abychom všechno stíhali, abychom měli všechny úkoly hotové. Fajn, to se dá brát jako dobrý začátek, ale proč to? Nevěděla jsem, jak ji k tomu navést jinak, než že ji fiktivně zaměstnám. „Dobře, jste můj zaměstnanec a já vám dám práci. Támhle na polici mám deset šanonů. Vysypte všechno, co v nich je na jednu hromadu a pak to zase roztřiďte zpátky do nich. A tak pořád dokola až do konce směny.“ Moc se na to netvářila. Tak jsem se zeptala, jestli ji taková práce bude bavit. Pochopitelně odpověděla, že ne ale na otázku, co jí bude scházet řekla, že ohodnocení. S úsměvem jsem jí řekla, že jí za to dám deset tisíc za měsíc. To je hodně dobrý, ne? Chtěla taky ocenění… dobře, budu ji chválit a dostane diplom, že je nejlepší třídicí pracovník. A také to nechtěla mít jednotvárné, tak jsem jí přidala přesazování květiny z jednoho květináče do druhého a pak zpátky do prvního. Stále nebyla spokojená a do takové práce se jí moc nechtělo, ale po nějaké době hloubání ji to konečně napadlo.

Ta práce nedávala smysl. Ne pro mě, já bych z toho klidně mohla být nadšená, ale pro ni. Necítila se užitečná. A proto tu máme time management. Nejde jen o seznam úkolů nebo cílů. Musí to být cíle, které pro vás mají smysl. K tomu se vrátím v několika dalších článcích. Zatím se zkuste zamyslet nad těmi, které už máte před sebou. Nepřesazujete také pořád jen květiny z jednoho truhlíku do druhého a zase zpátky?

Sladké Vánoce

Řadím se k mlsalům, a tak si neumím představit, že bych na Vánoce nemohla ujídat z různého cukroví. Za nejdůležitější považuji mít medvědí pracny, vanilkové rohlíčky a také zbožňuji sněhové pusinky. Nebyly by to ovšem pravé Vánoce, kdyby nás sladkosti nestály trochu potu. Nejlépe totiž chutnají vlastnoručně vypracované dobrůtky.

Kromě těch, které se osvědčily vloni, musím pochopitelně zkusit také něco nového. Takže vám pak možná napíšu recept na tradiční pečivo, které se údajně pojídá ve Švédsku v době adventu.

Jsem asi staromódní

Chtěla bych zažít časy, kdy maminky chystaly dcerám výbavu. Možná spíš než ty časy, by mě lákala ta výbava. Sice bych si jednou chtěla zařizovat domácnost sama, ale na druhou stranu by bylo fajn mít všechno po kupě dopředu a pěkně sladěné. Mám totiž sklony kupovat si věci ve stylu „každý pes jiná ves“. A takhle bych měla sadu talířů, se kterýma by ladila sada na odpolední čaj. Prádlo do ložnice bych měla ve všech možných barvách a vždy bych k povlečení na peřinu měla i polštářky… samozřejmě si představuji, že by všechno bylo kvalitní a krásně barevné a třeba i ručně ozdobené iniciály a hlavně by se mi to moc líbilo.

Jak mě napadlo zrovna tohle téma? Pořídila jsem si silikonovou pečicí formu Tupperware, nalila do ní těsto na bábovku a teď ji zvědavě okukuji, zda neshoří nebo něco podobného. I když si připadám směšně, nevadí mi to, protože jsem doma sama. Líbí se mi pořizovat si věci do domácnosti. Dává mi to pocit dospělosti a samostatnosti. Mít konečně něco svého. A zároveň vůči té věci cítím jistou zodpovědnost. Pokud se s ní něco stane, bude to zcela jistě moje vina. Už to nemůžu na někoho hodit. A tak mi představa vlastního oblečení a ručníků připadá podivně lákavá a vzrušující.

Sheldonovy Vánoce (s2 e11)

Penny: Ahoj. Sheldone, budete mít s Leonaredem nějaký vánoční stromek?
Sheldon: Ne, protože nedržíme starodávné pohanské Saturnálie.
Penny: Saturnálie?
Howard: Pojďte sem děti, je čas na oblíbený Sheldonův vánoční speciál.
Sheldon: V předkřesťanském období, když nadešel zimní slunovrat a rostliny odumřely, pohané přinesli do svých domovů zelené větve jehličnanů, což měl být magický čin, který měl ochránit základ života rostlin až do jara. Tento zvyk si později přisvojili severské národy a časem se z něj stalo to, čemu dnes říkáme vánoční stromek.
Howard: A tomuhle se, Charlie Brownew, říká nuda.

Pryč s negativními cíli (3)

Typickou chybou při sestavování cíle je jeho negativní formulace. Jak vám zní: Nebudu kouřit. Nebudu večer mlsat. Nebudu tolik pít. Nebudu utrácet. Nebudu se pořád mračit. … Nejspíš to souvisí i s českou povahou. Často používáme negativní výrazy i tam, kde nemusíme. Nevědomky si tak často přivoláváme negativní odpověď. Zkuste si v duchu odpovědět na následující otázky:

Nezajdem na pivo?
Nechceš mi pomoct?
Nepodnikneme něco?

A teď zkuste nemyslet na růžového slona. Jasně, je to už vážně hodně známý příklad, ale funguje. Vsadím se, že jste si představili růžového slona, ačkoliv jste za celý svůj život žádného takového neviděli. Je to proto, že mozek není schopen vnímat negativa. Takže ačkoliv používáte negativní formulaci, mozek si představuje to, co říkáte. Sugescí „Neni mi špatně, neni mi špatně“ si brzy přivoláte, že vám špatně bude. A co z toho plyne? Do začátku jen to, že si máte cíl formulovat pozitivně. Zkuste si přeformulovat již dříve zmíněné cíle v tomto článečku tak, aby byly pozitivní. Je to jednoduché. Můžete třeba říci, že budete méně kouřit, že přestanete kouřit. A druhý krok? Ten obtížnější, ale neméně důležitý… Začněte používat pozitivní věty i ve svém životě. Ptejte se: Pomůžeš mi? Zajdeme na pivo? Chceš si udělat výlet? Chtěla bys se mnou jít na rande? Nenabízejte odmítnutí jako první variantu! :-)

Vánoce

Stejně jako vloni,
už jsou tady zas
Vánoce už voní
všude je dost krás.

Tak vlastně proto Vánoce miluji. Voní jehličím, zapálenými svíčkami, čmoudícími františky, purpurou na plotně, kapříkem… a taky sladce cukrovím. Okna domů jsou nazdobená, výlohy jsou plné papírových i umělých sněhových vloček, na náměstích svítí ozdobené stromečky a lidi? Přemýšlí nad tím, čím by druhému udělali radost. Alespoň na chvilku nemyslí jen na sebe a snaží se v rozhovoru s druhými postřehnout drobný náznak něčeho, po čem dotyčná osůbka touží. Jaké tajné přání bychom jí mohli splnit?

Ovšem jsou i tací, kteří by Vánoce nejraději zrušili. Všude je spousta lidí a nakupování dárků je stresuje. Tolik práce s úklidem, pečením… Dovolím si jen dvě kritické poznámky ;-). Jednak je to jejich chyba, že nezvládají time management… nikdo jim nebrání naučit se plánovat a všechno si v klídku a pohodě zařídit během roku. P. S.: Taky to souvisí se známým zlodějem času – perfekcionismem. A zadruhé… všimli jste si, jak jsou „vánoční škarohlídi“ šťastní a spokojení během roku? Že ne? Není divu… mají spoustu shánění a stresu i v běžném roce, bohužel to se nemohou vymlouvat na Vánoce.

P. S.2: Fakt neznám jediného človíčka, který by byl během roku v pohodě a o Vánocích stresoval. Všichni vánoční stresaři, které znám, lomící rukama nad davy lidí, horami cukroví a nevím čím vším ještě jsou na tom během roku podobně. Stresují s každou hovadinou a také jsou neurotičtí.

A jak to dopadlo s knižním klubem?

Ač mě to trochu překvapilo, bylo moje členství zrušeno. Za což jsem vůči dané společnosti pocítila jistou vděčnost. Připadá mi to hloupé, ale fungovalo to. Nejdřív mě naštvali, ale tím, že to zrušili si to zase vyžehlili, i když vlastně nejspíš nemuseli… těžko bych se s nimi mohla soudit, i tak by pravděpodobně vyhráli. Čistě z finančního pohledu: Kdybych si u nich musela pětkrát do roka něco koupit po dobu dvou let, tak i v případě nákupu záložky za desetikorunu (asi nehrozí), vydělali by na mně dvě stovky. Zatímco takhle jsem spokojená a možná si u nich opět něco koupím, ale těžko říct za kolik.

Na vánočních trzích jsem měla takovou fajn rejpavou náladu, takže jsem se trošku jedovatě jednoho dobrého kamaráda, u kterého vím, že si to mohu dovolit, zeptala: „Nečteš můj blog, co?“ Ani nemusel odpovídat, věděla jsem moc dobře že ne, ale počkala jsem si, až to řekne a pak dodala: „No, kdybys ho četl, tak víš o tom knižním klubu.“ Právě jsem ho totiž zachránila od podepsání členské smlouvy. Možná by byl šikovnější a obezřetnější než já, ale možná by na něj ta paní za pultem taky udělala nějakou lišárnu. Každopádně to zvládla docela v klidu, když jsem mu oznámila, že sice jako člen má slevu, ale taky povinnost si nakoupit. Prý: „Ale to můžete jen něco malého a ta karta je přenosná…“ Ani mě nepřekvapilo, že z toho zase hezky rychle vycouval. ;-)

Cíle a přání (2)

V minulém článku jsem si vymyslela úmyslně špatně cíl „Chtěla bych udělat státnice.“, abych vám na něm mohla ukázat nejčastější chyby, které se při tvorbě cílů vyskytují. V prvé řadě je v podmiňovacím způsobu. Proč to vadí? Zkuste doplnit podle svého uvážení věty: „Chtěla bych…“, „Přála bych si…“. Co z nich slyšíte? Něco, co by se vám líbilo, co by vás potěšilo. Já bych třeba chtěla procestovat celý svět, mít velký dům, jachtu, bazén, spoustu zvířátek, báječného manžela, porsche, park, knihkupectví… Dokáži vymyslet spoustu věcí, které bych chtěla a které by se mi líbily. Třeba šaty od Blanky Matragi. Když tvoříme takováhle přání a popouštíme uzdu své fantazii, nemusíme se zabývat realitou – co bych asi tak s těma šatama dělala, jestli by mě bavilo uklízet obrovský dům a k čemu by mi byl, když můžu být v jednu chvíli stejně jen v jedné místnosti… a taky se nemusíme snažit. Přát si můžeme věci, pro které nehodláme nic udělat. Vážně si nebudu na porsche šetřit… zase tak moc ho nechci a připadalo by mi to jako vyhozené peníze. Tolik jen za jedno auto? Ale je hezké. Takže kdyby se náhodou objevilo před mým domem a bylo moje, vůbec by mi to nevadilo, dokud bych za něj nemusela platit pojištění, shánět garáž, kupovat benzín atd. atd.

Cíle vás mají inspirovat k činnosti. Donutit vás něco dělat. Dosáhnout toho, čeho chcete. Takže si přeformulujte svoje cíle na závazky. (Udělám státnice.) Ale proč něco takového dělat? Povinností už mám dost, řeknete si. Dost možná, ale vaším cílem by mělo být něco, po čem toužíte, něco, co doopravdy chcete a uděláte pro to hodně, ne-li cokoliv. Tehdy je z přání cíl. A pokud za ním půjdete a dosáhnete jej, zažijete alespoň na chvíli, možná i na celý život, pocit úspěchu a štěstí. Přirozeně je to dobré pro vaši psychiku, i kdyby to nebylo takové, jak jste si představovali. Když totiž přijdou různá zlá období a budete si méně věřit, můžete se uklidňovat tím, co všechno se vám již povedlo. V této souvislosti si vzpomínám na krásný příběh z některé knihy Slepičí polévka pro duši, kde si stará paní na půdě vystavila všechny svoje diplomy a medaile, a když jí bylo doopravdy nejhůř, chodila se tam utěšit. Kdysi jsem se také pokoušela o seznam svých úspěchů, ale myslím, že skončil rozdělaný kdovíkde. Každopádně je to inspirace pro vás, že byste si něco takového mohli vyzkoušet.

Dopis Ježíškovi

Podle zadání finančního limitu bylo třeba vymyslet pár jednoduchých dárků, tak aby jejich shánění nebylo stresující záležitostí. I když v tom osobně nic ke stresování nevidím…

Tady je pár věcí, které mi určitě udělají radost… i když samozřejmě to nejkrásnější je překvapení, kdy dárce uhodne, co by se mi líbilo a hodilo. Balíček, o kterém netuším, co asi tak může obsahovat. Něco, po čem toužím a přece si to sama nakoupím… Pravdou je, že se vzrůstajícím věkem a finančními možnostmi takových věcí ubývá. Ale přesto mohu napsat pár dárků, které mi udělaly nesmírnou radost, např. proto, že jsem vůbec netušila, že něco takového exituje: loupač na pomeranče od Tescomy, cvakátka na otevřené pytlíky, samoohřívací polštářky apod. Jejich finanční náročnost byla malá, ale jsou to vtipné a praktické dárky. Hmm, nebo když si vzpomenu na domácí likér… na ten teď ale nemám odvahu. Čím potěšit Angeliku: Nejlepší věci jsou samozřejmě ty, které sami vyrobíte. Začnu TOP 10, po čem toužím:

• různá klubíčka zajímavé příze nejlépe 125 m/50 g (plán vytvořit patchworkovou deku ze všelijak barevných a různě exotických čtverců),
• ilustrace do skript,
• spíš menší kamenný hmoždíř na koření,
• fialku – rozsazenou jen tak z domova, příp. nějakou jinou kytičku,
• rostlinku rozmarýnu,
• Pu-erhový koláček nebo cihlička,
• ozdobnou děrovačku s kočičkou,
• kleště na náušničky,
• orchidej (třeba fialová, ale na tom nezáleží…) a hnojivo pro ni,
• látkové kapesníčky Mileta.

Ostatní možné dárečky bez určení pořadí:

• povídka z vlastní dílny,
• povlak na polštářek,
• medovina (obyčejná, mandlová…),
• hrubší papíry na kreslení,
• sušené bio meruňky,
• atd. viz seznam vlevo :-)

Zvláštnosti Sheldona

Když jsem psala minulý článek, dalo mi asi hodinku práce, než se mi podařilo najít citaci "o neužitečnosti" dárku, která se mi tolik líbila již při prvním zhlédnutí. Na druhou stranu do tohoto článku rozhodně patřila. 

Při hledání jsem mimo jiné narazila na Michálkův blog, kde jsem našla zajímavé přirovnání Sheldonova chování k autistickým lidem. Pokud by vás to zajímalo, stačí jen kliknout SEM. Vřele doporučuji, i když nevím, nakolik se v tom dotyčný vyzná.

Trable s vánočními dárky

Letos jsem trochu zaspala a zapomněla napsat dopis Ježíškovi, i když už jsem si porůznu poznamenala, co by se mi líbilo a udělalo mi radost. Teď jen najít, kam jsem to všechno napsala… ;-) S kamarádkama jsme se letos rozhodly sdělit si svoje přání a značně omezit finanční náročnost… i když jsme se i v minulých letech pohybovaly kolem sta korun, někomu to v současné době připadalo hodně… přeci jen je nás šest a nemáme jenom sebe, že?

Upřímně řečeno, ze stanovování horní hranice jsem byla dosti zklamaná. Jednak už jsem třeba měla určité plány… nebo některé věci nakoupené, takže teď ji nemohu dodržet, a jednak to na mě působilo dost omezovačně. Mně je třeba úplně jedno, jestli mi dáte dárek za padesát korun nebo za stovku. Cítila jsem se trochu podvedená, když mám chápat nedostatek financí na dárky, což pro mě není problém, a zároveň se smířit s tím, že pro partnera se najde několik tisíc na dárky. Jistěže u sebe nepředpokládám takovou důležitost, ale přece jen…

Zklamáním pro mě nebyl obsah, jako spíše způsob podání, ten na mě nakonec působil, že nám některé kamarádky vlastně dárky dávat nechtějí. Faktem je, že bychom je k tomu asi neměly nutit a dárky by si měli dávat lidé, kteří si je chtějí dávat. Finanční limit mi připadá nesmyslný… přece daruji něco, co darovat chci. Nezáleží na tom, jestli je to dražší nebo levnější než to, co mi dal ten druhý. I kdyby mi nedal nic. Já mu chtěla dát tohle, protože to se pro něj hodí, to by se mu mohlo líbit, hodit… Na druhou stranu, jak něco takového vysvětlit někomu, kdo to vnímá silně recipročně… podobně jako Sheldon.

Penny: Dobře, díky za vysvětlení, ale já mám pro vás s Leonardem pár hloupých sousedských dárků, takže je dám pod svůj stromek.
Sheldon: Počkej. Tys mi koupila dárek? Proč bys to dělala?
Penny: Nevím. Protože jsou Vánoce?
Sheldon: Ale Penny, chápu, že myslíš, že je to od tebe štědré, ale podstata dávání dárků je reciprocita. Ty mi nedáváš dárek, ty mi dáváš závazek.
Howard: Nic si z toho nedělej, Penny, je to klasická začátečnická chyba. Na moji první Chanuku s Sheldonem, na mě křičel osm nocí.
Penny: Ale to je jedno, nemusíš mi dávat nic na oplátku.
Sheldon: Samozřejmě, že musím. Podstatou toho zvyku je, že já teď musím jít a koupit ti dárek přiměřené hodnoty a reprezentující stejnou míru přátelství jako dárek, který jsi mi dala ty. Není divu, že v tomhle období je takový nárůst počtu sebevražd.
Penny: Tak víš co? Zapomeň na to. Nedám ti žádný dárek.
Sheldon: Už je pozdě, viděl jsem to. Na té cedulce s elfem je napsáno „Sheldon“. Kostky jsou vrženy. Prst osudu ukázal. Hannibal překročil Alpy.
Howard: Já vím, je to srandovní, když se to neděje nám.
Penny: Sheldone, opravdu hluboce se ti omlouvám.
Sheldon: Ne, to jsem si přivolal sám tím, že jsem tak skvělou a důležitou součástí tvého života. Budu potřebovat odvézt do obchoďáku.
Howard: Děje se to nám.

Spíše se přikláním k názoru Penny, kdy řekla přesně to, co cítím i já.

Penny: Sheldone, nevidím tvůj dárek.
Sheldon: To proto, že jsem žádný nepřinesl.
Penny: Proč ne?
Howard: Neptej se.
Sheldon: Celá ta zvyklost dávání dárků nedává smysl.
Howard: Příliš pozdě.
Sheldon: Řekněme, že půjdu ven a utratím za tebe 50 dolarů. Je to pracná činnost, protože si musím představit, co potřebuješ, zatímco ty víš, co potřebuješ. Tedy, mohl bych věci zjednodušit… prostě dát ti těch 50 dolarů přímo, ty bys mi pak mohla dát 50 dolarů na mé narozeniny, a tak dále, dokud jeden z nás nezemře, zanechávaje toho druhého starce o 50 dolarů bohatšího. … A já se tě ptám, stojí to za to?
Howard: Říkal jsem, ať se neptáš.
Penny: Sheldone, jsi jeho přítel. Přátelé dávají jeden druhému dárky.
Sheldon: Přijímám tvůj předpoklad, odmítám tvůj závěr.
Howard: Zkus mu říct, že to je ne nepovinná společenská konvence.
Penny: Cože?
Howard: Prostě to řekni.
…
Penny: Sheldone, dárek by neměl být něco, co někdo potřebuje, měl by být něco zábavného. Něco, co by si pro sebe nekoupil. … Vtip je v tom, že jedním ze způsobů, jak ukážeme, že nám na lidech záleží, je zapojit myšlení a fantazii do dárků, které jim dáváme.

Famózní zážitek

S jednou velice dobrou kamarádkou jsem zašla na čtvrtý díl Twilight ságy - Rozbřesk. Trochu mě zaskočila cena... 139 Kč na studenta. Asi už jsem dlouho nebyla v kině. Škoda, že tu už není Palace Cinemas, tam před Vánoci dělali týden s padesátikorunovým vstupným. To bylo skvělé!

Chvíli si říkám, proč na to jdu vlastně do kina, když v televizi je to zadarmo. A pak, když vidím Edwardovu tvář přes celé plátno, napadne mě jen: "Vau." Hudba zní ze všech stran, obraz je obrovský a detailní... jakou asi musí mít kameru, aby tohle natočili?!

A děj filmu? Vlastně to má docela dobrý spád podobně jako trojka. Bitva s Volturiovými je fakt drsná a s překvapivými zvraty...

Marně přemýšlím, kterou ze zvláštních schopností hrdinů bych chtěla mít. Všechny vypadají úchvatně. Zvlášť mě ohromuje možnost vytvořit štít. Když si vzpomenu na tu scénu, kdy proti sobě stojí Bella a Jane, pociťuji škodolibou radost. Už se nemohu dočkat, až si přečtu knihu :-).

Cíl (1)

Poslouchám Hárleje, svou oblíbenou písničku Celebrita z ubytovny. Text znám skoro nazpaměť. Představím si krásnou motorku a pak porsche (třeba 911) a hned mě napadne, jak jsem včera v hodině vykládala, že bych ho chtěla. A to mě zase přivedlo na to, že jsme se včera věnovali cílům. Vím, že už jsem toho o nich napsala spoustu, ale myslím že ne sem. A i kdyby, vždycky se hodí si to zopakovat. Jen abych nesklouzla k tomu, že z tohoto bločku vytvořím skripta. Tak teda, z nějakého výzkumu vyplynulo, že pouhá 3 % lidí si píší svoje cíle. Cíle, kterých chtějí dosáhnout. To ještě samo o sobě není tak zajímavé. Předpokládám, že vy si podobně jako většina ostatních cíle nepíšete. Určitě pro to máte i svůj důvod. Třeba je vám přeci jasné, čeho chcete dosáhnout. Je nesmysl si to psát, nebo vůbec plánovat, vždyť člověk nikdy neví, co bude. A nebo se chcete vyhnout nesplnění cíle… Důvodů proč lidé neplánují je bezpočet. Ale žádný není správný.

Zajímavé je, že ta 3 % lidí, kteří si své cíle psali, dosáhla stejného bohatství jako zbytek lidí ze zkoumaného vzorku. Pokud jsem vás navnadila… aspoň si to zkusit… vezměte si tužku a papír a něco si zkuste napsat. Včera v hodině mě překvapilo, jak mnoho lidí s tím mělo problém. Pro mě to je pravděpodobně velice jednoduché proto, že plánuji už dlouhou dobu a navíc je to mým koníčkem. Připadá mi směšně jednoduché, jak říkal náš učitel na střední škole, vymyslet nějaký cíl, kterého bych chtěla dosáhnout. Třeba bych chtěla udělat státnice.

Dobře, připouštím, to je spíš pseudocíl. Hned vysvětlím proč, jen vás ještě jednou požádám o sepsání některých svých cílů, kterých byste chtěli dosáhnout dnes, zítra, pozítří, tento týden… a nebo možná během života.

Time management aneb Jak si najít čas?

Jak už jsem se několikrát zmínila, opravdově se zajímám o time management, tedy řízení času, jak se nesprávně říká. Lepší překlad by byl o řízení sebe v čase. Zkoumám různé metody, jak to udělat, abychom MĚLI ČAS. A co víc. Abychom ho měli tehdy, když ho potřebujeme a na to, na co ho chceme. 

Jestli vás tohle téma zajímá, pak vás zvu na čtvrteční lekce věnované time managementu přímo zde na blogu. Každý týden si můžete něco nového přečíst a snad i vyzkoušet přímo na sobě. Budu ráda, když se pak se mnou podělíte o své zkušenosti.

Zkouška (státnice)

Po 26. listopadu 2012
Už se mi blíží jedna důležitá zkouška. Snažím se sama přesvědčit, že to bude v pohodě, ale moc se mi to nedaří. Jako by mi i něco vyššího chtělo říct, že je nejvyšší čas se učit, přestal mi jít internet. Jistě, můžu si za to sama, protože jsem překročila kvótu stahování (i když je mi to záhadou), ale to nic nemění na tom, že se mi to dosud nikdy nestalo.

A tak si dnes zodpovědně sedla a pustila se do učení či spíše pročítání materiálů. Učím se ekonomii a potichu si brblám: „Kulatá slepice ve vakuu…“ Dobře, uznávám, začínám být na Big Bang Theory opravdu závislá, ale když ono to tak pěkně sedí i na můj život. A ten vtip? Byl jeden farmář a ten měl slepice, které ale nechtěly snášet vejce, tak si zavolal fyzika na pomoc. A ten fyzik udělal nějaké výpočty a říká: „Mám řešení, ale bude fungovat jen na kulaté slepice ve vakuu.“

Stačí si vzít předpoklady neoklasické větve: Mezi poptávkou a nabídkou je neustálá rovnováha díky ceně zboží, která se zvyšuje, když je zboží nedostatek a klesá, když je ho přebytek. Všechny ceny jsou dokonale elastické. Na všech trzích existuje dokonalá konkurence, takže nejsou žádné monopoly, kartely a podobně, že? Třeba telefonních operátorů mám skutečně mnoho a je jedno kterého si vyberete? A taky předpokládáme, že neexistují transakční náklady, takže když si necháte udělat účes ve Francii, tak nejen, že bude mít stejnou cenu jako byste se nechali učesat u nás, ale navíc nic nezaplatíte za dopravu a možná se tam dokonce teleportujete. A modelům založeným na takovýchto předpokladech mám věřit?

Prosinec jako vždycky

So 8. prosince 2012

Každoročně touto dobou, možná o trošku později, mám své crazy období. Ono teda není tak bláznivé, jak si představuji, ale vždycky dělám něco, co jindy ne. Začne to tím, že mě takové věci napadají a pak některé uskutečňuji a jiné si jen představuji. To obvykle stačí na zahnání nudy. Spíš než nudy myslím všednosti a vážnosti, ale ve své podstatě je to stejné. Možná ještě výstižnější. Je to taková ta duševní nuda, kdy se jen učíte nebo plníte další povinnosti a nemáte čas se kreativně vyřádit. Na vysoké škole je prosinec celkem hektický, ať už jste student, vyučující nebo doktorand. Přirozeně vnímám roli doktoranda jako nejnáročnější, neboť v sobě zahrnuje jak roli studenta, tak i vyučujícího. Na druhou stranu je třeba přiznat, že každý vnímá vlastní břímě jako to nejtěžší.

Před pár lety mě napadlo, jak efektivně využít zbytky všelijakých prapodivných laků na nehty, které za normálních okolností nenosím, protože zelená či modrá s třpytkama vypadají tak trochu divně. Tehdy jsem si každý nehet nalakovala jinou lesklou či třpytivou barvou, takže pak připomínaly vánoční ozdoby… Dnes by na tom nic crazy nebylo, protože už je celkem běžné používat lecjaké ujeté barvy včetně neonových a také si lakovat každý nehet jinak, ale tehdy to bylo celkem nezvyklé.

Jsem před státnicemi poněkud nervózní a nedaří se mi najít věci na místech, kde se nakonec přece jen záhadně objeví, pokud se tam podívá někdo jiný. Nechtěla bych být chlap a mít to takhle celý život, už teď se z toho můžu zcvoknout a nejhorší je, že ani důkladnější prohlídka prostoru, kde by se daná věc měla skrývat, nepomáhá. Včera byla venku docela velká zima, a protože jsem za žádnou cenu nemohla najít kabát a nechtěla jsem, aby se místo mě musel jít zase dívat někdo jiný – potřetí za den už mi to bylo opravdu trapné – rozhodla jsem se, že si vezmu kožich. Pracně jsem se do něj nasoukala… ukázalo se, že dva byť tenké svetry pod něj asi nepatří, nebo mi od patnácti narostla prsa. Bylo to krásně retro… nebo aspoň mám pocit, že ty huňaté kožichy, co v nich vypadáte jako medvěd, se už opravdu nějakou dobu nenosí. Dřív jsem ho nosila docela s chutí, i když teď si nedovedu představit, jak jsem na něj mohla narvat batoh do školy. Ale zřejmě to nějak šlo. Vzpomněla jsem si, že jsem v něm šla po městě na Mikuláše. 

Bylo to i trochu strategické, protože metlou to přes takovýhle kožich doopravdy nebolí. A taky se mě někteří ptali, jestli jsem taky čert.

Miluji Vánoce

Na Vánocích je skvělé snad úplně všechno. Zimou a sněhem počínaje… venku se dá bruslit, bobovat, lyžovat, běžkařit, jezdit na pekáči a nebo se koulovat, a protože už jsem velká, můžu si po příchodu domů dát čaj s rumem, grog, punč a nebo horkou medovinu. Ale i samotný čaj přijde vhod, třeba se zázvorem, pro zahřátí.

A pak je tu stromeček. Nejdřív se na něj jenom těším, a pak se objeví krásný a zelený. Na Štědrý den dopoledne ho ozdobíme baňkami, řetězy, hvězdou, třepením a dáme na něj svíčky a prskavky. Večer se budou slavnostně zapalovat. Už druhý den ráno, když přijdu do kuchyně, spokojeně začuchám. Vůně se rozlévá po celé místnosti a táhne se i do vedlejší. Tohle jsou Vánoce! Stromeček nám vydrží až do konce ledna. A jednou jsme si ho nechali až do začátku března. Byla to paráda! Pořád nám krásně voněl byt a člověk měl pořád co slavit, stále se cítil jaksi vánočně a spokojeně.

12. prosince 2012
Napadlo mě, že bych si mohla půjčit nějakou pěknou knihu o Vánocích. Abych si začala užívat tu atmosféru. Trochu mě zaskočilo, že jich v knihovně mají obrovské množství. Začalo to příběhy a povídkami, pokračovalo tradicemi, zvyky a obyčeji a nakonec se našlo také velké množství knih nabízejících návody na výrobu nejrůznějších vánočních dekorací. Málem jsem zapomněla na kuchařky plné nejrůznějších dobrůtek. Něco jsem si vybrala z každé oblasti a už se nemůžu dočkat, až knihovnu navštívím. :-)

Čajový adventní kalendář

Po 3. prosince 2012
Prosinec je tady a s ním i čas otevřít první políčka adventního kalendáře. Protože jsem se o víkendu poflakovala v Orlických horách první dvě políčka jsou dosud nedotčená. Ale dnes jsem si s chutí a nemalým nadšením rozbalila Adventní sadu 24 druhů biočajů od Sonnentoru. Jak dlouho už jsem čekala, abych si ji konečně mohla načít?

Čaje téhle značky mám doopravdy ráda, zejména ty bylinkové bývají příjemně namíchané a chutné. Nejsem zrovna fanda pytlíkáčů, ale pravdou je, že jinak by se adventní kalendář asi dělal poněkud hůř. Sundala jsem igelit, přivoněla ke krabička a otevřela ji, jak jsem zvyklá z dřívějších dob z jiných krabiček s pytlíky.

Překvapeně jsem se však dívala na další „víčko“ krabičky s obrázkem srnečky, kolouška, zajíce, ježka, veverečky a trpaslíků schovaných za stromem. Nádherné ilustrace dotvořily náladu bílého textu, kolem kterého poletovaly sněhové vločky zdobící celou užší stranu krabičky. „Vánoce začínají v každém z nás. A co je opravdu důležité v tomto nejkrásnějším období v roce? Klid, pokoj v duši…“

Po odklopení druhého „víčka“ se uprostřed krabičky objevil malovaný vánoční stromeček ozdobený preclíky a svíčkami, který si prohlíží spokojené děti. „Vydejte se s s námi na cestu…“

Spodní část jde odklopit a pak už můžete vytahovat jeden sáček za druhým. Na každém najdete návod k přípravě, tzn. jak horkou vodu máte použít a jak dlouho nechat čaj louhovat. A na boku krabičky si můžete přečíst, co vám bylo pro tento den určeno k ochutnání a z čeho se to skládá.

Dnešní čaj byl příjemný ovocný, ale pro mě to byla taková tuctovka. Zrovna na ovocné si příliš nepotrpím.

Proč jedna věc stojí různě?

Vyrazili jsme na víkend do Kostelce nad Orlicí. Protože nevlastníme žádný dopravní prostředek – kolo v zimě vytahovat nebudu a už jsem ho nepoužila tak dlouho, že ho snad ani nepočítám – rozhodli jsme se pro vlak, neboť představuje větší komfort než autobus, pomineme-li Studenťáky, a také je snazší zjistit, odkud kam a kdy jede. I když mívá pravidelně nepravidelná zpoždění.

Z Brna to je do Kostelce nad Orlicí 152 kilometrů. Teda bylo, když jsme jeli poslední den v listopadu přes Svitavy, Českou Třebovou, Ústí nad Orlicí, Choceň a Týniště nad Orlicí. Navíc jsme měli slevu pro dva, neboť to už je podle Českých drah skupina.

Když jsme ovšem jeli v neděli zpátky, byla vzdálenost o jeden kilometr menší a o dvě koruny levnější. Čím to asi tak mohlo být?

Proč?

Už před nějakou dobou mě napadlo vytvořit stále se rozrůstající minisérii článků o věcech, které mi nejsou jasné, nebo jim tak docela nerozumím. Momentální nápad mě přivádí k tomu, že by šlo o zvláštnosti z všedního života, nad kterými se můžete zamyslet nebo pousmát. Nic vážného, jen takové malé proč…

Ale možná přijde doba, kdy se objeví větší otázky a třeba je budu chtít zařadit pod stejný štítek. Uvidíme, co bude. :-)

Sobotní toulání Prahou

Předchozím článkem jsem vlastně naznačila, co se odehrávalo v sobotu odpoledne. Když jsme ve tři hodiny vyšli z gymnázia, byla mi s úsměvem položena otázka, jak dlouho jsme tam asi tak byli. Zkusila jsem hádat docela dost, ale myslím, že čtyři hodiny ne. Po sdělení správné odpovědi jsem se lehce vyděsila a značně zastyděla. Ani jeden jsme od rána nejedli, teda ještě hůř, já vlastně jo, protože jsem cestou smlsla nějaké ty plněné crossany. Připadala jsem si docela sobecky, že jsem si toho nevšimla dřív. Hlad jsem sice taky měla, ale nadšení ho obvykle dokáže bez problémů přebít.

Ale zdálo se, že můj společník to bere naprosto v klidu. Kdyby mu to vadilo, řekl by nejspíš něco už dřív. Bylo to trochu jak jsem předpokládala – bavil se mým nadšením a nechtěl mi to kazit a navíc mu to připadalo zajímavé. Pravděpodobně ještě nikoho takového neviděl. A co mě potěšilo, zpětně mi pak prozradil, že si to náramně užil, protože moje nadšení bylo silně nakažlivé, takže si to vlastně užíval se mnou.

Hladoví jsme vstoupili do pizzérie, myslím, že opět na Malém náměstí. Troufla jsem si na celou pizzu a myslím, že jsem ji i snědla, i když ke konci to už byl tak trochu boj. Taky jsme provedli klasickou výměnu – ochutnávku – která mi naprosto vyhovovala, protože tak má člověk vlastně dvě pizzy. Nadšeně a zvědavě jsem si dala jednadvacetistupňové Svatováclavské pivo Doppelbock, které vypadalo a chutnalo spíš jako víno, takže jsem si ho parádně užila. Akorát jsem se trochu obávala, že bych mohla být ještě veselejší a upovídanější, i když ho byla jen třetinka.

Časový odhad trvání cesty na hlavní nádraží byl značně podhodnocen. Na svou omluvu mohu říci to, že jsem předpokládala, že místní bude mít lepší pojem o vzdálenostech a jako muž i lepší časový odhad. Zjevně jsem se spletla. V šest, kdy jsme měli být na hlavním nádraží, jsme byli teprve na Václaváku. Na jednu stranu mě rozčiloval jeho flegmatický přístup, neboť já si uvědomovala, že všichni čekají jen na mě a jdu pozdě, ačkoliv jsem tam mohla být první, zatímco oni vlak neposunou. Ale na druhou stranu jsem se na něj stejně nedokázala zlobit, protože jsme se viděli po tak dlouhé době, a tak báječně jsem si to tady užívala!

S holkama jsme si zavolaly a domluvily se, že všichni pojedeme na byt, kam už od včerejška snad trefím. Samotné se mi ale do metra moc nechtělo. Ne, že bych se v noci bála, ale je to metro… a já nejsem krtek a ačkoliv se na zemi orientuju docela dobře – racionálně nebo pomocí intuice, jak kdy, ale to je jedno – v podzemí jsem totálně ztracená a dezorientovaná. I když už se to možná trochu lepší. Každopádně metro a podchody jsou místy, kterým se vyhýbám, mám-li jinou možnost. (Obdobně raději chodím pěšky než jezdím tramvají, trolejbusem nebo autobusem. Pěšky se rychleji a snadněji vrátím zpátky a taky můžu ujít špatným směrem jen menší vzdálenost, než mi to dojde.) A taky se mi ještě nechtělo loučit. Bylo to najednou nějak narychlo. A tak vznikl nápad projít se zpátky k autu a nechat se následně před dům pohodlně dovézt.

A právě tehdy jsme si prohlédly Zlatou uličku v noci a zadarmo. A myslím, že to bylo doopravdy super. Ono celá ta procházka noční Prahou byla skvělá. V noci je všechno docela jiné. A místa, po kterých jsme šli, mi nepřipadala nebezpečná ani náhodou. Doma jsem ovšem dostala sprďana, neboť se o mě holky bály. Pravda, mohla jsem dát vědět, že přijdu trochu dýl, ale podle časových odhadů (opět špatných) mého přítele jsem usoudila, že to není třeba.

I když je bílý den, po Praze je lepší chodit…

Na tuhle větu jsem si náhodně vzpomněla, když jsem se pustila do psaní těchto článků. Pronesl ji jeden náš starý učitel na střední škole, když jsme se chystali na výlet do Prahy. Myslím, že jsem tehdy nejela, nebo už si na to nevzpomínám. Možná tušíte, k čemu chtěl nabádat středoškolské studentky. Ano, myslel tím, že bychom se tam nikde neměly toulat sami.

Ajo, už si vzpomínám. Jeli jsme do Prahy do multikina, protože jsme vyhráli v softbalu nějaké ty penízky. Prozřetelně jsem tehdy zvolila Medvědí bratry, nádherný kreslený animák, takže jsem pak vycházela v ještě lepší náladě, než v jaké jsem přišla a broukala si: Tell everybody I´m on my way, zatímco ti, kdo byli na Umučení Ježíše Krista nebo na tom druhém, na co už si nevzpomínám, se z kina vymotali lehce zelení, otrávení, zhnusení a nevím jací.

Pokud si dobře vzpomínám, tak stejně jako v kině, jsem i jinde chodila sama, protože víc než pražské hospody mě zajímala například knihkupectví. A mám takové tušení, že jsem v jednom z nich za pár korun koupila své nejlepší kamarádce knihu Netvor zvaný mladší sestra. Bylo to fantastické čtivo a myslím, že v jejím případě bohužel i popis reality. P. S.: ona je ta starší ;-).

Vrátím se zpátky k názvu, do kterého se mi už nehodí vůbec nic jiného, než co tenkrát prohlásil jeden náš vtipný spolužák. Učitelovo vážné: „I když je bílý den, po Praze je lepší chodit…“ doplnil: „… ozbrojen.“ Pokud si dobře vzpomínám, učitele to tenkrát z míry nevyvedlo a prohlásil, že to možná taky.

Každopádně tentokrát jsem se tímto problémem zabývat nemusela. S tímhle kamarádem jsem se cítila naprosto bezpečně, i když jsem se musela usmát tvrzení, že s ním mi nic nehrozí. Stačilo večer vidět tu bandu asi sportovních fanoušků (nebo neonacistů, z okna to nešlo poznat), která se vyvalila z hospody a kolem stály tři policejní dodávky plné ozbrojených policistů. Co by asi tak s něčím podobným chtěl udělat sám?

Ujišťování žen, že právě s vámi jsou v bezpečí, patří nepochybně k oblíbeným mužským tvrzením a nemá cenu jim odporovat. Pravdou také je, že s různými lidmi cítím odlišnou míru bezpečí. To závisí nejen na stavbě těla dotyčného, ale také sportovních a intelektuálních výkonech. V neposlední řadě to ovlivňuje mnou vnímaná míra, do jaké mu na mně záleží.

Trhy s paličkováním (podzim 2012)

S kamarádem jdeme na podzimní krajkářské trhy. U vstupu sedí dva kluci, skoro jediní, které za celou dobu potkáme. ;-) Na základě vyprávění o Londýně, kde prý muži čekají před obchoďáky na své manželky, se kamarád ptá, jestli tam nemají šatnu pro odkládání pánů, za což si vyslouží mírně káravý pohled ode mě a smích od kluků.

Asi ho trochu zaskočím, když se rozhlédnu kolem a nesmlouvavě prohlásím, že to musíme vzít nějak postupně. Budova je tvarovaná do U, což znamená, že se trochu víc nachodíme, ale jinak to celkem ničemu nevadí. S úsměvem tvrdím, že použijeme pravidlo pravé ruky, které by mohl využít v jeskyních nebo podzemí či kdekoliv jinde v bludišti, kdy neví kudy kam, aby se neztratil, nebo aspoň nebloudil v kruhu. Pravidlo pravé (levé) ruky v tomto případě znamená, že podle zvolené ruky jdete pořád kupředu a držíte se při zdi. Když potkáte křižovatku, zahnete doprava, pokud to bude slepé, opět vylezete a půjdete dále doprava a tak pořád dál, až narazíte na východ… pokud to nebude příliš dlouhé podzemí a nedojdou vám zásoby pití. Tím, že půjdeme systematicky jednu místnost za druhou, zabráníme tomu, že bychom pak některé navštěvovali víckrát a nevěděli, kde jsme už byli a kde nikoliv. Zpočátku můj systém trochu pokulhával, protože bychom šli v protisměru ostatních, ale pak jsem si všimla, že v chodbě jsou místnosti vždy jen na jedné straně (vnější strana U), a tak jsme to dělali tak, že jsme se procpali na konec chodby a zpátky už šli s davem.

Raději jsem informovala předem, že asi budu značně nadšená, neboť jsem se na tuto událost již dlouho těšila a nikdy na žádné podobné nebyla. Navíc jsem si moc dobře vědoma toho, že na mě kumulace tvůrčích lidí působí silně pozitivně až euforicky. A tady jich bylo tolik…

Po několika prvních místnostech jsem si všimla zkoumajících pohledů mého analyticky zaměřeného kamaráda. Trochu mě zaskočilo, že nezkoumal různá dílka, nástroje a klubíčka jako já, ale mě. Když jsem se ho na to zeptala, nebo si všiml toho, že o tom vím. Přiznal se mi, že na mně žádné velké nadšení nevidí. Byla jsem z toho trošičku nervózní, protože pravdou bylo, že jsem cítila určité zklamání. Představovala jsem si, že to tam bude vypadat jako u mojí lektorky doma, nebo jako tehdy v Moravském Krumlově na výstavě. Prostě spousta nádherných obrázků z jemných nitek, a podvinky, různé druhy paliček, třeba i takové ty vykládané drahými kameny, které jsme viděli v muzeu v Prachaticích. A zatím to byla celkem slabota. Teda byly tam i různé jiné zajímavé věci, ale nějak to nebylo ono.

A pak se to najednou změnilo, nevím čím, proč, ani jak, ale objevilo se zkrátka něco, co mě rozzářilo a pak už to nebyl problém. Možná to bylo tím, že jsem vyrazila se zvídavým člověkem, kterého zajímalo, jak se to dělá, k čemu jsou různé nástroje. Jak to, že z pouhých nití vznikne obrázek? Čím se to tuží? Vzpomínám na to s úsměvem, protože to bylo příjemné a pohodové putování od stánku ke stánku. Mohla jsem se zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Sem tam rozprávět s prodavačkami, okukovat zboží, dlouze si vybírat i nakupovat. V tomto směru jsem si docela blahořečila, že jsem si vzala dostatek hotovosti pro všechny případy.

Zaujala mě obrovská spousta věcí. Různé příze – tenké na paličkování, různé ručně barvené na pletení, pletené plédy, ponča, šála s kapuco, některé podvinky (= podklady pro paličkování), z nichž nejpřitažlivějšími pro mě jsou dámy s deštníky a další podobné romantické výjevy z doby, kdy se chodilo v krajkovém, se slunečníky a pompadúrkami. Největší útratu jsem měla asi za náušnice, protože se mi moc líbily nezvyklé tvary. Některé jsem si vybrala sama a u jiných mě spíš přesvědčil nadšený výraz mého kamaráda a tvrzení, že se ke mně hodí. Společnými silami jsme usmlouvali slevu 30 % a já přislíbila, že slečně Ivetě Valentové udělám reklamu v Brně. Nebyla bych to já, kdyby zůstalo jen u slibu. Její náušničky jsem měla na sobě na kurzu komunikace, kde jsem se o ní zmínila a zde vám nabízím pohled na některé z mých úlovků. V případě, že byste měli zájem o skleněné figurky, vinuté perle nebo skleněnou bižuterii můžete se obrátit na slečnu obrátit na e-mailu ivvall@tiscali.cz.

 

Samozřejmě jsem si koupila také nějaké příze, levnější podvinky, materiály na síťování a pár dalších věciček. Líbily se mi především všelijaké vychytávky usnadňující práci, např. pletení volánkové šály na hrábích, které se ukázalo velice jednoduchým a možná i rychlejším než klasicky na jehlicích. Dokonce to jde i na prstech. Když jsme to pak doma zkoušeli, byla to opravdu zábava, ale celou šálu bych takhle dělat nechtěla.

Opět jsem zatoužila po patchworkové dece, kterou tam měli ze čtverečků stejně jako ji plánuji já. A přemýšlím, že místo náhodně seskupených barevných čtverců ji také udělám ze čtverce složeného ze čtyř čtverečků v pořadí zleva nahoře: a, b, zleva dole: b, a. Jedno písmenko znamená jednu látku. Takovýto čtverec je pak od ostatních stejně udělaných oddělen tlustou obrubou z jiné látky. Vypadalo to nádherně, což mi potvrdil i můj kamarád. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že by se mu něco podobného také líbilo. Že by první zakázka? ;-)

Musím vám popsat dvě věci, do kterých jsem se zakoukala: nůžky ve tvaru čápa nebo nějakého jiného ptáka, které vídám vyobrazené snad ve všech knihách věnovaných šití, háčkování nebo pletení. A ty jsem si také pořídila. Snad budou dobré. :-) Nebo spíš výborné, jak mi pak u jiného stánku říkala slečna, která je měla také, ale neprodávala je, vlastnila je jen pro osobní použití. A druhou věcí, která mě nadchla, a kterou si hodlám udělat, byl patchworkový stromeček. Nevím přesně jak je dělaný, pravděpodobně poskládaný z nějaké široké stuhy, ale to se na internetu vykoumá.

Poslední věcí, kterou bych ráda zmínila, je vzpomínka na větu, kterou s takovým lehce zasněným výrazem použil můj kamarád asi tak v polovině prohlídky. „Tak už vím, jak vypadá sedmé nebe.“ Podívala jsem se na něj s tázavým výrazem. Tušila jsem, že se mu tam celkem líbí, protože tam byla spousta zajímavých věcí, které nejspíš ještě nikdy neviděl a on je značně zvídavý. Doufala jsem, že to neprožívá jako moc velké utrpení a zdálo se, že se docela dobře baví přemítáním, jak by některé z těch věcí šly použít třeba u něj v oboru na něco úplně jiného, nebo jak by se daly vyrobit. Případně k čemu vlastně slouží. Ale, že by ho to až tak bavilo, mi přišlo značně nepravděpodobné. Ukázalo se, že poslední domněnka je správná. To já prý vypadám jako v sedmém nebi. Nevymlouvala jsem mu to. Byla jsem šťastná a spokojená, ale můžu být i ještě o trochu víc :-).

Sobotní dopoledne

Probouzím se o půl osmé snad vzrušením z toho, co mě dnes čeká. Sama se divím, že nespím jako dudek, vždyť jsme včera šly spát relativně pozdě, protože jsme si povídaly a už pár dní jsem celkem unavená. No, jak ukázala Praha, výlety a nadšení, nebo možná i jenom samotná aktivita mě nabíjí. V Praze jsem víc chodila a míň spala, přesto jsem byla stále odpočatá. Snad proto, že jsem dělala něco, co mě baví. Nevím. Ne, že bych v Brně nějak strádala, ale rozhodně tam potřebuju víc spát.

Hned ráno si beru poznámkový blok a píšu si, že jsem se včera opravdu výtečně bavila díky své milé superpohostinné kamarádce, která o mně bohužel pravděpodobně nabyla dojmu, že toho šíleně moc sním – radila jsem jí, kolik toho koupit na dnešní večírek – a vypiju – 3 láhve vína pro 4 lidi jsou asi fakt dost. Ale když ono vypadalo tak dobře. :-ú Nakonec jsme byly rády, že jsme vzaly tu nejmenší půl litrovou rulandského šedého, protože bylo báječně slaďounké a všem nám moc chutnalo. Naproti tomu růžové Zweigeltrebe nás tolik nezaujalo, i když v láhvi vypadalo krásně. A samozřejmě nám jedna flaška zbyla nenačatá. Taky má pocit, že jsem vybíravá, což si myslím, že nejsem, jen mám své oblíbence a raději si koupím Choceňský jogurt, který je prostě mmmňam, než nějaký jiný, i když je třeba o něco levnější. Také mě překvapilo tvrzení, že žiju zdravě. O to se spíš – nyní velmi neúspěšně – občas pokouším. Poslední poznámka ke včerejšku byla: „Jo a pak jsme jely metrem, což bylo zajímavé a zvláštní jako vždycky. Dneska to bude taky určitě fajn :-).“ Dál už jsem se k psaní během víkendu nedostala, takže to evidentně bylo víc než fajn, i když je mi trochu líto chybějících poznámek, protože by si člověk aspoň pamatoval, co všechno viděl a navštívil.

První místo, které si z Prahy pamatuji je vyhlídka z Baby, která mě naprosto uchvátila. Je tam romantická zřícenina z 19. století a od ní můžete vidět značnou část Prahy. V tu dobu, kdy jsme tam byli se naše hlavní město halilo do mlhy jak do závoje. Dosud jsem žertovala a dívala se rošťácky kolem sebe, ale tahle scenérie s rozdvojenou řekou mi vzala dech. Na ostrůvku mezi rameny řeky byla čistička, která kupodivu vypadala docela hezky a připomínala několik bazénů. Kolem dokola byla spousta zeleně a přitom to bylo hned u Prahy! Sluníčko začínalo ohřívat mou černou bundu a já se kochala okolím. Vydržela bych tam stát snad hodinu.

U Pražského hradu jsem se vyfotila s čestnou stráží (jak trapné, pro mě i pro něj, ale dělají to tak všichni ;-)). Pak jsem se pokochala pohledem na chrám sv. Víta, který mi připomněl Notre Dame v Paříži. Miluju tyhle gotické památky. Vypadají tak vznešeně!

Když sklouzneme do Zlaté uličky, nestačím se divit. Za její prohlídku po nás chtějí 250 Kč! Sice nám nabízí, že nás pustí za stovku oba dohromady, ale my stejně nemáme čas, a tak jdeme pryč. Ukáže se, že to byl dobrý nápad, protože když se chci večer ještě trochu projít, jdeme opět tudy a nikdo tam není. Večer je to zkrátka přístupné zdarma. To ovšem turisté nemohou vědět…

Fotím si různé výhledy, neboť mě vše kolem fascinuje. Jak už jsem psala dříve - Prahu vůbec neznám, a protože jsem k ní dlouhou dobu měla odpor - který vlastně zmizel až o tomto víkendu, neměla jsem ani chuť zjišťovat, co v ní může být krásného nebo zajímavého.

Nějakým způsobem dojdeme až ke Karlovu Mostu. Kochám se Čertovkou a obdivuji portréty kreslířů na mostě. Častým obrazem je Robert Pattinson, hlavní postava Stmívání, a také další dvě známé – Bella a Jacob či spíše jejich představitelé. Častokrát také vidíme Angelinu Jolie. Fascinuje mě portrét jednoho muže, který mi je šíleně povědomý, ale nemohu si vzpomenout, kdo to asi tak je. I když se to nemá, musím si ho vyfotit. Večer ho ukážu kamarádkám, snad tu záhadu rozluštíme. Jinak bych nad tím musela pořád přemýšlet. Na rozluštění stačí kámošce pár vteřin – přece Keanu Reaves. Sama se divím, že jsem ho hned nepoznala, ale co se dá dělat. :-)

Vždycky jsem si myslela, že tenhle most je nechutně zaplněný turisty, že je skoro nemožné jej přejít. Ukazuje se, že to vůbec není pravda. Jistě, lidí je tu dost, ale skoro stejně jako kdekoliv jinde. Stejně jako v Paříži i tady sem tam visí nějaké ty zámky. Prý pro zamčení lásky.

Po dopolední procházce Prahou vyrážíme na mé krásné vysněné Podzimní krajkářské trhy. Gymnázium Jindřišská 36, které jsem si našla už včera. Trhy dnes začínaly v deset hodin a já měla obavy, že když přijdeme pozdě, nic na nás nezbyde.

Co vydrží chlap

Kámoš jde na nákup s námi a ukazuje nám, teda mně, koně visícího hlavou dolů umístěného v Lucerně. Nakupování s námi je jistě příšerné, i když jde jenom o potraviny. Plánujeme totiž zítra kolaudačku u té kamarádky a dnešní večeři. Jen nejsme schopné se shodnout, kolik toho asi tak sníme, když přijedou ještě dvě další holky.

Až v neděli zjistím, proč se mě kamarádka snažila přesvědčit, že nám to titěrné množství bude stačit. Předpokládala totiž, že nakoupí jenom na sobotní večer a nedělní oběd a večeři pořešíme operativně. Já zase předpokládala, že kolaudačka bude víc probíhat jako oslava nového příjemného bydlení, než toulky Prahou, i tak se ale nakonec ukázalo, že bylo fajn vzít toho víc a udělat si na neděli svačinu.

Možná by stačilo napsat, že je obdivuhodné, když se mnou někdo dokáže strávit čtyři bezstarostné dny. Pokud si řeknete – A co je na tom? Tak to mě neznáte, když jsem na výletě. Bezstarostnými dny myslím to, že nemohu pracovat, ani kdybych sebevíc chtěla, a tak se naplno věnuji zábavě a na práci totálně zapomenu, protože nemá smysl nad ní hloubat. A taky jsem dost daleko, abych na ni nemusela myslet. Protože takové chvíle jsou málo časté, jsem jako utržená ze řetězu. Chci všechno vidět – klasické památky, netradiční památky, pěkná místa, parky, muzea, galerie, čajovny…, všechno vyzkoušet, honem se chci věnovat všem těm skvělým věcem, které během hektických pracovních období zanedbávám: četba, křížovky, psaní na blog, ruční práce, pálení svíček, procházky, toulání přírodou a tak dál a tak dál. Sama na sobě vidím, jaký jsem janek, když někam vypadnu jen na pár dní. A tohle už bylo skoro jako dovolená. :-)

Ale to ještě nebylo všechno. Na tenhle prodloužený víkend jsem měla speciální plán – výstavu paličkování, na kterou jsem se těšila už v květnu, ale tehdy jsem se na ni nedostala, a obrazy malované pastelkama!

Dobrá čajovna v Praze

Dobrou čajovnu jsem zahlédla na Václaváku. Sice bych raději navštívila nějakou jinou, protože tuhle znám z Brna, ale nakonec mi to nevadí.

Chvilku váhám, zda si dát Litchi čaj, čaj ovoněný osmanthem nebo Kabukichu, z níž se připravují tři nálevy. první se zalévá studenou vodou a nechá 5 minut, druhý vlažnou a třetí skoro vřelou. Poslední zvláštností je, že se čajové lístky pokapou sójovou omáčkou a snědí jako salát.

Zatímco čekám na kámoše, píšu tenhle článek a pohledy přátelům. Pak se chci ještě pustit do luštění malovaných křížovek, ale na to už nedojde. Setkání po mnoha letech je zpočátku trochu rozpačité, ale brzy mi připadá stejný jako tenkrát a tentýž člověk, se kterým si píšu. Ke zlepšení komunikace dopomůže kamarádka, která je dosti povídavá jako já a navíc tak trochu neřízená střela. :-) Podrobí ho pořádnému výslechu. Zpočátku překvapeně koukám a připadá mi to trochu neslušné, když ho přeruší málem v polovině věty o tom, co teď dělá, a navrhne takovým tím skoro direktivním způsobem, aby to vzal popořadě, pěkně od střední školy.

Oba jsme značně překvapení, ale ukáže se, že to funguje. A tato strukturovanost se mi nakonec také líbí, i když ji považuji tak trochu za neslušnou. Naštěstí mám přátele, kteří si z toho nic nedělají. Zvědavě poslouchám, co se ještě dozvím a pak – trochu pro odlehčení – škádlím kamarádku tím, že se snažím uhodnout její následující dotaz. Nakonec to není nic těžkého, stačí si představit, na co bych se zeptala já, kdybych toho věděla o trochu míň nebo kdyby mi to nebylo blbé. Takže parádní odpoledne, které ukončujeme jen proto, že musíme nakoupit.

Páteční odpoledne v Praze

Hlad mě zahnal do Subway, neboť mají podobné ceny jako stánky u Václaváku a aspoň se najím. Bageta je úžasná, i když si říkám, že zbytečně moc utrácím, protože jsem si včera doma mohla nachystat levnější svačinu. Trochu se zlobím na kámoše, se kterým jsme se domlouvali, že se sejdeme kolem jedné hodiny a on se zatím dosud neozval. Zvažuji, že toho využiji a porozhlédnu se po trzích paličkování sama. Aspoň ho s tím pak nebudu otravovat. S kamarádkou se máme vidět až ve čtvrt na šest, tak do té doby si to v klidu projdu.

Jenže najít Gymnázium na Jindřišské není tak snadné, jak se zdá, ani když máte přesnou adresu a mapu k tomu. Teď by se mi hodila GPS, jak mi říkal ten pán ráno v autobuse. Prošla jsem si Jindřišskou až k Václaváku a zase zpátky, ale to správné číslo nikdy nemůžu najít! Tak se někde zeptám, no. Na ulici nikoho zastavovat nebudu, nejspíš to budou turisté a nebudou vědět nic stejně jako já. Čínské bistro minu bez povšimnutí. Buď bych já nerozuměla jim, nebo oni mně, každopádně by výsledek vyšel nastejno. To chce někoho místního. Prázdná pobočka O2 se jeví jako dobrý cíl. Vychází mi to parádně a paní za pultíkem mi sama nahraje, když se ptá, jak mi může pomoci. Říkám jí, že mám netypickou otázku a poněkud méně suverénně, než jsem měla v úmyslu, se ptám na cestu. Paní (či slečna) je ale velice ochotná a hledá mi to na Googlu. Brzy mi ukazuje, že to je kousek odsud, hned za rohem. Paráda! Tam už jsem byla. Přímo před tou budovou. Stačilo jen popojít o pár kroků. Nevadí, tak jsem to aspoň našla.

Nyní je před budovou pořádná fronta, takže se mi tam ani nechce. Jednak tam bude narváno, a jednak už budu muset vyrazit pryč hned, jak se tam dostanu. Takže co teď? Ťapat se mi už nikde nechce… Jsem unavená a mám se sejít s kámošem, tak co můžu zvolit lepšího než nějakou Dobrou čajovnu?