Víkendová pohodička se skvělým obědem

Nasolená, opepřená a nakrojená panenka

Dopoledne jsem si chvilku kreslila a pak dělala oběd – a musím říct, že se mi báječně povedl, fakt lahůdka. Vepřová panenka z mrazáku (koupila jsem ji někdy vloni ve slevě vakuově balenou a přesto chutná dobře i teď) zbavená blán, do naříznutí vložené jedno jablko na plátky (druhé rozprostřené v pekáčku) a plátky špeku (pochopitelně do samostatného naříznutí odděleně od jablek) a před dokončením pečení ještě vše přelité medem s hořčicí. Jak jsem psala v pátek, vycházela jsem z tipů od Florentýny. K tomu jsem v druhém pekáčku upekla brambory se slupkou rozkrájené na malé kousky (aby se taky stihly za půl hodiny propéct) posypané solí a nadrceným rozmarýnem.

Prokládání jablkem a slaninou

Odpoledne jsem nahodila patu na strojově upletené ponožky. Teprve se to učím, tak jsem zvědavá, jak mi půjde. Nejsem zvyklá plést „afterhought heel“.

A když jsem si myslela, že se půjdu věnovat psaní článků, které jsem měla na dnešek naplánované, zaslechla jsem nějaký zvláštní zvuk. Přesvědčila jsem manžela, ať mlčí, ale pak bylo ticho. Sotva promluvil, ozvalo se to znovu. Bylo asi tak pět večer. Díky změně času bylo ještě krásně světlo. „Pšššt,“ ale znovu bylo ticho. 

A najednou ho prořízlo dlouhé kvílivé „Nééééééééé,“ jako kdyby někomu venku plakalo miminko. Sice nám po návsi běhají různě staré a různě řvoucí děti, ale nikdo ze sousedů nemá miminko, pokud vím.

Už je půlka snědená!

„Kozle,“ vykřikla jsem, popadla čepici, bundu a foťák a utíkala ven. Manžel sbalil vše, co je doopravdy potřeba: dezinfekci, nůžky a kojeneckou láhev. Než přiběhl, odvázala jsem kozu Lízu (přivazujeme ji stejně jako Hektora, protože jinak nenechají naši novou mladší a menší Melindu nažrat). Hned se hrdě zhostila své role matky a pustila se do olizování mečícího běloučkého kůzlete, které se díky tomu uklidnilo. To druhé o něco větší s vícero tmavými flíčky se mezitím snažilo pít. 

Bílé se chovalo typicky pro naše čerstvě narozená kůzlata: samo pít neumělo a snažilo se na všech nemožných místech a při přistrkávání ke správnému místu se vzpouzelo, protože do ničeho nechce být nucené. 

Když přišel manžel, zastřihli jsme jim pupeční šňůry a postříkali to místo neštípavou dezinfekcí.

Dělala jsem si legraci, že to chytřejší (samo se naučilo pít) je holčička a to uřvané chlapeček. Trochu jsem vycházela z toho, jak to bylo vloni a předloni a světe div se, trefila jsem se. U takhle malých zvířátek neumím poznat pohlaví jinak, než že si počkám, až budou čůrat. Když si k tomu dřepnou jako holčička nebo fenka, je to koza, a když to vypadá, že močí bříškem, je to kozlík. Ale to jsem zjistila až v úterý.

Zatímco jsem se snažila přesvědčit kozlíka, aby taky pil, a on se vší silou vzpouzel a případně i vzpurně mečel, manžel čerstvě podestlal chlív, každý jsme vzali jedno kůzlátko do rukou a nesli je do chlíva. Koza nás poslušně následovala a bázlivě koukala, jestli je s jejími malými všechno v pořádku. Následně dostala vodu, seno a jádro, aby byla silná a dávala dost mléka. 

Mrňouska jsme nejdřív nakrmili z lahvičky, do níž manžel nadojil deci mléka. Kůzle řvalo a protestovalo, ale pokaždé když otevřelo tlamičku, aby mohlo řvát, dostalo do ní flaštičku a chtě nechtě pilo. Nakonec se ho manželovi podařilo přesvědčit, aby se napilo přímo od mámy. Tohle první mléko má totiž speciální kvality, které kůzlátkům pomáhají. Myslím, že je s nějakými bakteriemi, které potřebují mít v bříšku, ale už si úplně nejsem jistá.

Protože nebylo právě teplo, vysušili jsme naši novou droboť trochu senem. Ještě stojí za to zmínit, že kozlík má pod bradičkou dva „cecíky“ po mamince a oba mají roztomile planďaté uši po tátovi.

P. S.: To je poprvé, co jsem zažila, že by koza rodila jindy než ráno. Proto mě to také poněkud zmátlo.

Kůzlátka s mámou

Ustájení kůzlat s mámou

Víkend nabízí tolik možností... a tak málo času ;-)

A zase tu máme víkend. Jupí! Akorát jsem malinko rozmrzelá, že nevím, co dělat dřív a přijde mi, že než se rozkoukám a do něčeho opravdově pustím, bude už zase po víkendu a v týdnu nic nestihnu. 

Tolik bych toho chtěla: 

• přečíst – knížky mám půjčené ze dvou knihoven (ale už se mírním a není jich 50) a od jedné kamarádky, pak bych měla 
• projít nějaké příchozí maily a ozvat se lidem, kteří se mi už dlouho neozvali (a mám je ráda a chci s nimi zůstat v kontaktu... (a chtěla jsem přestat říkat, že něco „musím“ nebo „bych měla“, tak nám to radili v právě rozečtené knížce, o které bych 
• ráda napsala na blog, stejně jako o spoustě dalších věcech),
• zahradničení (tak trochu doslova co se týče toho blbého pařezu na zahradě) nejde odkládat moc dlouho, protože pak pomine sezóna na včasné zasazení,
• o rozpletených projektíčkách s určitým deadlinem ani nemluvím: březnové ponožky do konce března, dubnové do konce dubna, aby se stihly v květnu darovat ve správný čas, a to nemluvím o tom, že chci konečně dodělat svoje první či druhé ponožky pletené na stroji a zjistit, jak se nosí a zda netlačí ten šev na nich,
• úklid resp. vyhazování a třídění před připravovanou rekonstrukcí,
• vaření: vytáhla jsem z mrazáku vepřovou panenku a u Florentýny už jsem našla tři recepty pečená panenka v troubě, medailonky a marinádu na kuřecí křídla, která na ni jde použít taky, v lednici mi stárne droždí a v mrazáku straší meruňky (Dneska jsem si všimla, že meruňkovník začíná právě kvést. To slovo se mi líbilo, takže i když není správně, chtěla jsem ho uvést. Fakt musí být ta čeština pro cizince složitá. Proč nemáme meruňkovník, jablkovník a podobně stejně jako fíkovník?),
• hrát deskové hry, protože máme jednu půjčenou z knihovny a druhou od švagra (k nastudování pravidel, ha ha),
• jít na výlet, protože minulý týden se to osvědčilo a pes bude taky rád,
• kreslit obrázky na výstavu, protože jich mám pohříchu málo (a koupila jsem si nové fixky, juhů!),
• studovat některý ze svých kurzů, protože mě baví dozvídat se nové věci a v týdnu na to taktéž nemám čas,
• dělat angličtinu (videa od Broni Sobotky a překládání s manželem).

Sázíme cibuli

Uplynulý víkend jsme měli vskutku akční. Začali jsme sobotním sázením cibule, jelikož jsme se dočetli, že se má sázet na přelomu března a dubna a to tak nějak odpovídá.

Aniž bychom věděli (nebo byli upozorněni), že má horší skladovatelnost, vybrali jsme si sazečku (malé cibulky) místo sázení ze semínek. 

Zatím nejsme moc kreativní nebo odvážní a sázíme jen běžně dostupnou sadbu. Nyní se jedná o žlutou cibuli Všetana. Nečekáme od ní žádnou mimořádnost barvou, tvarem ani chutí. Chceme ji mít do salátů či jako „příkus“ k večeři (já), do polévky (já), na omáčky (manžel) či do guláše (manžel/tchyně).

Na záhonku nám ještě zůstalo pár posledních rostlinek kapustiček. Před týdnem jsem udělala obrovskou misku, kterou jsme postupně přikusovali (ty kapustičky, ne misku!) k různým studeným večeřím, nebo jsem si jich trošku přisypala do výborné polévky od švagrové, která se tím pozdvihla ještě o kousek. Takže náš záhonek vypadá poněkud netradičně:

Klacíky označují řádky

Možná že jste si všimli, že kolem záhonku leží všelijaká podivná zválená tráva, tak to je můj pokus o zamulčování. Tráva už je vytrhaná či shrabaná z okolí. Stejně tak jsem uprostřed záhonku zamulčovala pěšinku. Tak uvidíme, jak to klapne. 

Jinak je záhonek po loňských rajčatech a růžičkových kapustičkách nehnojený (cibule to prý nemá ráda a vyhovuje jí být druhá v pořadí) a nerytý, protože Charles Dowding, ze kterého vycházíme, doporučuje nerýt, ale mulčovat. Akorát nevím, jestli by ten záhonek alespoň neodplevelil jako náš soused vloni.

Ten měl tak nádherné pleveleprosté záhonky, že se nad nimi nedalo než žasnout. Potíž byla jedině v tom, že všechen svůj čas strávil odplevelováním a už nestihl zasít. Krásná to ukázka nevhodného perfekcionismu, který by nám všem mohl být výstrahou. Aneb jak říkala moje babička (a já jí nevěřila): všeho moc škodí. 

Růžičková kapusta a záhonek cibule

Záhonek zatím za moc nestojí, ale líbila se mi ta kravička v pozadí, jak tak pěkně kouká právě naším směrem.

Jarní bucket list

Jaro. Čas udělat něco s sebou, něco kolem sebe a taky něco pro druhé... Začněte, čím chcete. Nejlépe nasávání optimismu z prodlužování dne, oteplování a probouzející se přírody.

U potoka v lese kus od našeho domu už na začátku března byly sněženky.

Jaké máte plány na jaro?

Co takhle něco zasadit? Do květináče, truhlíku, nebo na zahradu na záhonek? Nebo se aspoň prohrabat tím, co bych chtěla pěstovat.

Je čas přidat pohyb. Sbohem zimní lenosti! Začněte cvičit doma, choďte s kolegyněmi na jógu, nebo aspoň se psem kolem baráku. Třeba na mě mrkl turistický pochod Do Okoře bez oře, který se uskuteční v sobotu 1. dubna 2023 (viz zde). Musím přitom vzpomínat na vědomostní soutěž, kde se ptali, jak pokračuje známá akce (letos to bude mimochodem 52. ročník) Do Okoře bez... Možná padla i nápověda, že se to rýmuje. A tudíž soutěžící hned vyhrkl: „bez tchoře“.

Socializujte se, naplánujte společný výlet, pálení čarodějnic, velikonoční návštěvu, výlet do zoo, nebo nějakého muzea (co kdyby zrovna venku nebylo hezky). Nebo se pusťte do nějakého nového kurzu. Nejlépe s pohybem, ale může to být i olejomalba.

Když si vzpomenu na posledních pár jar (vážně je tento tvar správně, dívala jsem se do příručky), přemítám, jestli bych do jarního bucket listu neměla zařadit svařáček, horkou medovinku nebo něco podobného. Ostatně jak praví pranostiky: březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem. Tak proč jsme každý rok překvapení, že v únoru můžeme natírat venku vrata, opalovat se v kraťasech (letos to ovšem bylo jinak) a dělat různé zahradní práce a v březnu musíme zase vytáhnout vyprané a uklizené zimní kabáty a čepice. Dokonce jsem na jedněch stránkách (zde) našla pokračování té pranostiky: máj – vyženem kozy v háj.

S příchodem jara bychom měli mít více energie, takže se nabízí pustit se do něčeho nového. Máte nějaké předsevzetí? Oblast pro radost, které byste se chtěli víc věnovat? Třeba víc číst dětem? Zkuste doma (nebo v práci) zavést nové zvyky pro větší spokojenost. Pomoct si můžete i kolem života, inspirace např. zde. 

Velký jarní úklid. Pokud vás baví úklid, patří to na bucket list. Pokud chcete jako my letos rekonstruovat dům, mohl by vám velký jarní úklid zjednodušit stěhování, až přijde na věc. Úklidem myslím spíš třídění věcí než umytí oken (nedává smysl, když se budou za chvíli měnit, akorát si to už říkám tři roky!), dveří a vyluxování za lednicí. I když i to je fajn.

Zlepšení či obohacení jídelníčku o nové prvky. Vyzkoušejte přidat do naší české kuchyně víc koření, nové druhy zeleniny nebo ovoce. 

Zdroje:

https://www.free-ze.eu/spring-bucket-list-aneb-plan-jak-si-uzit-jaro/

Mrazivá březnová středa

Zasněžený plot

Dnešní aprílové počasí bylo fascinující! Kolegyně se rozhodla v našem společném kanclu vyvětrat, protože už to opravdu chtělo nějaký vzduch. A při té příležitosti nás upozornila, že prší a že si zrovna nevzala deštník. Mně to bylo fuk, protože jsem plánovala být v práci extrémně dlouho – do sedmi – a pak se svézt domů s manželem. Navíc mám od Ježíška novou suprovou bundu, která má parádní kapucu a zatím jsem ještě neotestovala, jestli promokne nebo ne. Akorát jsem si včera všimla, že se z ní odlupuje koženka, což mě dost mrzí, protože pak asi bude vypadat blbě.

Protože jsem tak trochu puntičkářka, nadhodila jsem nejistě, že možná spíš sněží. Za chvíli mě kolegyně upozornila, že teď už sněží doopravdy. To bylo asi kolem třetí odpoledne. Vyhlédla jsem ven a vskutku: po dvoře areálu se proháněla sněhová vánice. Po chvilce kochání jsem se vrátila k práci. Když jsem opět vzhlédla, venku svítilo slunce a po nějaké nepřízni počasí nebylo ani vidu. Úplnej apríl.

Pro jistotu jsem napsala manželovi, jak to dneska vidí, a zjistila jsem, že už můžu jít domů, protože přijel kamarád na opravu traktoru, takže Praha se nekoná. Neva, stejně jsem se dnes necítila na práci až do večera. Poté, co jsem návštěvě nabídla čaj (naprosto skvěle se hodící Frosty tea od Basiluru), jsem neodolala a udělala několik snímků zasněženého dvora. Barvy zimy byly naprosto úchvatné! Posuďte sami.

Zapadající slunce kreslí po nebi barvama

Stodola a vhodný zimní čaj

Barvy na sklonku dne těsně před setměním

Během večeře jsem si pustila Poslední aristokratku. A pak jsem šla psát blog. Jupí!

Pes, pes a zase ten pes

Zdá se mi, že poslední dobou by se dal náš život Na statku scucnout do Náš život se psem. Mohlo by to být tím, že Princezna má ráda maximum pozornosti a vždy ji rozmrzí, když se věnuju někomu jinému. Dokonce ji podezírám, že tohle je ten hlavní důvod, proč zlobí kočky. 

Ale nejen to. Je přesvědčená, že by měla dostávat pestřejší stravu: jakékoliv granule žere vždy jen chvíli a pak chce něco nového. Nebo ještě lépe lidského. Asi před čtrnácti dny jsem jí do granulí zamíchala výpek z krůty – už jsme ho měli v lednici příliš dlouho a neměli jsme na něj chuť vzhledem k množství sádla a tak. Díky tomu mi Princezna zblajzla dvojnásobnou dávku granulí.

„Zív. Patřím na gauč!“

Když se mi ke kozám vloudila dírou v plotě, kterou si sama vytlačila z menší dírky, hnedka rozuměla, co po ní chci. To jest, aby šla se mnou a nechala kozy v klidu žrát. Když jsem se na ni dívala, pěkně poslušně mi ťapkala u nohy, ale jak jsem se jí zdála, že nedávám pozor, už se nenápadně vzdalovala, že si to tam půjde prošmejdit.

Ostatně i kozy přece chováme pro její zábavu. Sice už to s nimi není ono, protože z ní mají respekt a uctivě před ní couvají, kamkoliv si usmyslí, že se chce podívat. Žrádlo nežrádlo, pes má přednost. Minule jsem si všimla, jak schválně čuchala k Melindině nosu a jen tak výhružně pro legraci cvakla čelistmi jako kdyby ji chtěla kousnout a pak se podívala na mě a šupajdila za mnou, jako kdyby se mi to jenom zdálo a ona nic neprovedla.

Taky je přesvědčená, že by měla chodit víc dovnitř. Rozhodně umí využít každé příležitosti, kdy to vypadá, že by mohla jít dál. Nejspíš by stačilo jenom pokynout, ale přece jen volám „volno“ nebo „tak pojď“, rozumí tomu moc dobře.

Navíc bychom ji měli nechávat ležet na gauči a ne na zemi. Už se mi to několikrát snažila naznačit. A já to pořád nechápu.

P. S.: Je to tak čtrnáct dní, co v noci štěkala jak pominutá, takže ji manžel došel ven sprdnout, protože nemá co štěkat, když je venku klid. Ať si klidně štěká, když někdo chodí po návsi. Dokonce by nám nevadilo, kdyby štěkala i na známý lidi, ale na to je moc chytrá: souseda už pozná a na toho neštěká. Musí jít kolem vrat někdo cizí. Akorát jednou jsem ji zmátla, když jsem přišla z jiné strany a byla tma. To štěkala i na mě. Bylo to srandovní.

Hledání času na psaní

Rodinná idylka: manžel hledá kurník pro slepice a já si píšu blog. 

Dneska jsem přišla z práce dřív, ještě za světla. Dopila mátový čaj z včerejšího večera a udělala si nový a hned se pustila do psaní. 

Vlastně jsem ještě předtím uspořádala díla o Sherlocku Holmesovi od jiných autorů než je Doyle abecedně podle jejich příjmení – můžete vidět zde: https://angelikyblocek.blogspot.com/p/sherlock-holmes.html. Důvod byl prostý: původní uspořádání se mi jevilo značně nepřehledné a chtěla jsem někam zařadit nové dílko, na jehož dočtení pracuji: Sherlock Holmes Vítězný... Jedná se o 25 povídek českých autorů a dvě původní Doylovy povídky. Ale k tomu se dostanu třeba za týden.

Samozřejmě se potýkám s nově nabytou svobodou: o čem budu psát? Mám tolik různých miniseriálků a rozepsaných článků. A těch témat...

Těšit se můžete na: 

• jarní bucket list – Co byste do něj zařadili? Jaké máte plány na jaro vy?

Manžel udělal vajíčka a pak jsme si pustili film. Příště musím napsat, co jsem uvařila já, ať víte, že jsem taky občas žena v domácnosti. Ale víte jak... když mám čas na vaření, nemám ho na psaní.

Evžen Boček: Poslední aristokratka (***)

Včera jsem na internetu objevila Poslední aristokratku, namluvenou knihu od Evžena Bočka, a tak jsem místo psaní blogu nebo čehokoliv dalšího, seděla u počítače, pletla tuniku Breathing space a poslouchala. Musím říct, že je to příjemné a oddychové. Ne, že bych se u toho kdovíjak smála, ale uklidňující četba to je. Bavil mě popis české povahy a jak nás mohou vnímat cizinci. Zdálo se mi to celkem výstižné. 

Je to o rodince Kostků z Kostky, kteří se vrací z Ameriky do Čech převzít svůj zámek, který ale není v tak dobrém stavu, jak by se hodilo, protože jejich finanční situace také není bůhvíjaká. Táta, máma a dcera s sebou vezou ještě kočku Carevnu a zpopelněné předky.

Ještě pár dní si to můžete tady pustit taky.

St 15. 3. 2023: Je to příjemný poslech nejen k večeři ale i pro volný večer. Někdy se i trochu bavím.

„Podle zvuků z kuchyně bych řekla, že se buď tančí, nebo štípe kredenc.“

„Paní Tichá se domnívá, že veřejné záchody by se neměly uklízet, ale rovnou zbořit.“

„Tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř.“

„Komtesa tlumočí pouze to, co považuje za vhodné.“

„Turismus jako mutace morové epidemie.“

Breathing space

Kdo mě trochu znáte (osobně nebo pravidelně čtete můj blog, i nepravidelně ;-)), víte, že se snažím vyhýbat anglikanismům v češtině. I když už nějakou dobu píšu hovorově, mám pro náš mateřský jazyk slabost a považuji jej za krásný. 

Příze na Breathing space

Zároveň chodím na angličtinu a s manželem trávíme téměř každý večer kousek času tím, že si společně překládáme nějakou povídku. Teď jsme zrovna dočetli velmi zajímavou o domě, který neměl rád děti. Můžete se na ni podívat pod názvem Monster house – V tom domě straší (to nás teprve čeká).

Na tomto místě chci něco málo říct o Breathing space, jmenuje se tak tričko/tunika od návrhářky Veery Valimaki a já marně přemýšlela, co to může znamenat v překladu. Google napsal „dýchací prostor“, tak jsem se podívala o řádek níž a tam uvedl, že to může být „příležitost zastavit se, odpočinout si nebo se rozhodnout, co dál“. Dokonce to krásně uvedl ve větě: „We all need a breathing space during the working week,“ což poněkud chybně přeložil jako že všichni potřebujeme během pracovního týdne dýchat. ;-) Upravila bych to spíš jako že potřebujeme pauzu na rozmyšlení, co dál budeme podnikat, nebo si odpočinout nebo tak něco. 

Nahodila jsem o víkendu, abych ho měla do léta hotový a mohla si užívat tu spoustu duhy! :-)

P. S.: A dneska jsem párala všechno až k rantlu, protože jsem zjistila, že jsem se někde přepočítala.

Nová drůbež: pes

Když jsem o víkendu ráno vyšla ven, že nakrmím kozy, překvapilo mě, že nikde nebyla Princezna. Podívala jsem se, jen tak pro legraci, do boudy, kam vůbec nechodí, do dřevníku, kde má deku na kartonu a spává na ní (a pak smrdí jako bezdomovec), i na polštář venku v závětří, ale kde nic tu nic. 

Vyšla jsem na špejchar a nakoukla dovnitř, ale ani tam nebyla. Trochu jsem se vyděsila, že někudy zdrhla a courá se spokojeně po návsi. A děsí lidi. Tak jsem ji zkusila zavolat. Nejdřív se nic nedělo a pak najednou přišupajdila z pod meruňky. Později jsem zjistila, že si tam chodívá lehnout pod stříšku pro drůbež. 

Nové místo na ležení: popeliště pro krůty pod stříškou

Ale proč si vybrala tohle místo, které ani není moc v závětří, je mi záhadou. Snad že chce poškádlit kočky, které o ní nevědí a slezou po meruňce a pak se jí leknou?

Co mě bavilo, když jsem byla dítě

Před týdnem jsem napsala článek Zahlcená prací, ve stresu a co s tím?, v němž jsem vás vyzývala, ať si sepíšete pět až patnáct věcí, které vás bavili jako děti. Cílem je, abyste se měli k čemu uchýlit, když vám bude smutno, nebo budete ve stresu. Nebo jenom hledáte v životě trochu víc štěstí. Tak už je máte sepsané? Zkuste aspoň těch pět. Teď hned.

Možná bych vám mohla pomoct. Bavil vás nějaký předmět ve škole? Co to bylo? Věnovali jste se nějakému sportu? Co jste dělali, když jste byli s kamarády? Nebo sami doma? Nebo s rodiči? Dělali jste nějakou zajímavou aktivitu v létě? A jak jste trávili čas v zimě?

Zamyslete se a užijte si vzpomínání. A pak vám povím, na co jsem přišla já. Ale teď se věnujte chvíli sobě. 

Přišla jsem na spoustu věcí, které mě bavily, když jsem byla malá. U některých jsem byla opravdu malá, u některých už třeba na střední, ale kde vlastně končí dětství? A proč do seznamu pro potěšení nakonec nezahrnout i to, pro co jste objevili vášeň až nyní?

• hra Logik a šachy s mamkou, adekvátně primitivní deskovky (Člověče, nezlob se) a karetní hry (Zelená louka, Prší – ve čtrnácti pak s kluky zrychlené prší neboli Farak. Našla jsem na internetu pravidla pod názvem Faraon nebo Farář (zde)),
• šití (Chodila jsem na šití jako malá – tak kolem dvanácti?), později jsem byla na dvou kurzech – první byl dárkem od přítele, druhý s šitím šatů jsem si koupila sama
• tancování  (Chodila jsem na tancování v páru jako malá. Asi taky kolem dvanácti. Nejvíc si pamatuju jive [džajf]. Pak jsem chodila rok nebo dva s kámošem na společenské tance jako tělocvik. To bylo boží a s láskou na to vzpomínám. Díky, Oto!) 
• háčkování (v dětství asi hlavně na panenky, ale taky můj růžovo-fialový vak a dírkovaná halenka) a pak i pletení (Bolerko s melounem z nevhodně chlupaté teplé příze, kterému jsem nikdy nevyšila ta černá zrnka a mám pro něj celou věčnost rozpletený spodek, kterým bych ho mohla prodloužit a zase ho nosit viz zde)
• čtení (Zejména románky, dva současné od Lenky Lanczové: Souhvězdí labutě, Počkej na mě, Radko a pod., ale hlavně historické romány se silnými ženskými hrdinkami od Kathleen E. Woodiwiss: Růže v zimě, Plamen a květ atd., Julie Garwood a její historické romány, ale taky různé ságy pro děti typu Harry Potter, Darren Shan, princezna Mia.)
• psaní (Vždycky jsem něco psala: deník, citáty, které mě zaujaly, básničky vlastní nebo i opsané, povídky, sloh do školy...)
• seznamy (filmů, oblíbených písniček, co udělám, až budu mít víc času, nebo až skončí zkoušky, odevzdám bakalářku...)
• sedět na stromě (Měli jsme na zahradě takovou skvělou jabloň, na které jsem s oblibou seděla jako na gauči, protože měla vodorovné větve tak šikovně uspořádané, že na jedné člověk seděl, o kmen se opíral zády a o druhou větev rukou jako o opěrku křesla.)
• cyklovyjížďky (Na základce jsme jezdily s kamarádkou nebo později s turisty každé pondělí po škole. Potom jsme vždy skončili na limošce nebo matesech v hospodě. To samozřejmě skončilo s nástupem na střední a především vysokou školu, protože jsem se odstěhovala. A taky povážlivě zhoustl provoz na silnicích. Možná v dopoledních hodinách by to šlo, ale to bych musela celkově změnit svou pracovní dobu.)
• hraní si s panenkama (Myslím, že mě hlavně bavilo vymýšlet ty příběhy společně s kamarádkami.)
• primitivní počítačové hry (miny, karty Solitaire, ta nejnovější byla Heroes of Might and Magic a já hrála s oblibou za upíry, protože si sami uměli dosát život. ;-), Dyna, Prince Of Persia, Pac-Man = sbírání bodíků takovou hlavičkou, myslela jsem, že se to jmenovalo Munch, Grand Prix Circuit = velmi primitivní závody formule, Prehistorik = měli jsme pak ještě nějakou oblíbenější verzi hopkání pravěkého člověka)
• turistika (S rodiči jsme hodně chodili na výlety. A navštěvovali muzea, hrady, zámky.)
• relax na zahradě = válení na dece/lehátku a opalování se s knížkou, pletením, povídáním, psaním...
• poslech hudby, tancování si na ní a zpívání,
• koupel ve vaně,
• mazlit se s kočkou,
• bruslení,
• běžkování,
• kreslení (spíš v poslední době než v dětství)
• nějaké nové ruční práce (předení, vyšívání...)
• dámské jízdy (Pokec s holkama bez chlapů. O holčičích věcech = chlapech, psaní, básničkách, kreslení atd.)
• kurzy (Učení se novým věcem. Ať už je to kurz předení, výroby mýdla nebo čehokoliv jiného. I když je u toho vždy určitá míra frustrace, jak to člověku zezačátku nejde, je to vždy zároveň povznášející a hodnotné ve vzpomínkách.)
• prohlížet si fotky (z dětství a dovolených)
• dějepis/historie
• matematika a statistiky (zkoumání, jak dlouho spím a pod.)
• experimenty/pokusy (výroba mýdla, nakládání citronu do soli, česneku do octa, tvorba purpury atd.)

Víte, proč se říká březen?

Protože jsou zvířátka březíííí...

Chtěla jsem vám vyfotit kozu Lízu, protože je náramně široká, a když jde, vypadá to, že kolem sebe povlává kankánovou sukýnkou a ono je to břicho. Když jí na něj dáte ruku, cítíte pohyby kůzlátka. 

Jenže to focení moc nevyšlo. Pořád se kolem ometala Melinda, která chtěla být hvězdou mého článku. Ale smůla holka, ty budeš zase přespříště (ať to není pořád jen o kozách). 

Takže se můžete pokochat pohledem na kozí zadek, protože lépe to vyfotit opravdu nešlo. Přespříště vám ukážu proč. Ale stejně... vidíte to bříško do obou stran? Tak to tam normálně není. Můžete srovnat s Pepíkem, který stojí vedle.

Líza s Pepíkem

Březí koza, vlevo vidíte, jak má vyboulené břicho, ale vpravo ho má úplně stejně!

Já to říkala, že má na obou stranách stejně vyboulené břicho a Hektor se tváří, že to vůbec nechápe.

Jsem zvědavá, kdy budeme mít kůzlátka. Moc se na ně těším. Zajímalo by mě, kolik jich bude a jak budou vypadat! Třeba Pepa (2 roky starý) vypadá úplně jinak než loňský Percy. 

A snažím se odnaučit říkat kozlátka, jak je tady tak nějak zvykem. Už jsem to používala tak často, že jsem nechápala, proč Word nezná tak běžné slovo jako mládě kozy. 

P. S.: Melinda už je taky v tom!

Zahlcená prací, ve stresu a co s tím?

Nepíšu blog, takže mám stres. Nebo blok? 

:-) Jen slovní hříčka, ale nešlo odolat. 

Ve skutečnosti jsem opravdu ve stresu. Z práce. Mám toho moc. Pořád toho mám moc! A to jsem v poslední době ani nebyla nemocná. A navíc se mi v pondělí objeví další kupa nových úkolů, takže otázka zní, jak se z toho nezbláznit (Což mi připomíná skvělou knížku 101 strategií jak se nezbláznit v šíleném světě od Arnolda A. Lazaruse. Hned jsem si napsala, že si ji chci půjčit.). 

Už to totiž není o tom, že bych si měla lépe organizovat čas (i když to nikdy neuškodí), ale že bychom měly být dvě. S vedoucím už jsem o tom mluvila. Druhá část je na mě: vyrazila jsem na školení o zvládání stresu. A bylo to super zajímavé. Dělali jsme jednu techniku za druhou přesně tak, jak si to člověk přeje. Co je stres a že má nějaké pozitivní dopady si totiž snadno vygooglíme.

Celkem mě nepřekvapilo, že máme trojúhelník: tělo–mysl–emoce a že se nám ve stresu „odpojí“ mysl od těla a může nám pomoct, když upneme pozornost právě na tělo (pohybem či řízenou meditací) nebo na emoce a budeme se věnovat tomu, co cítíme. Říká se tomu všímavost (mindfulness).

Zajímavou technikou pro mě bylo, že jsme si měli vypsat pět až patnáct věcí, které nás bavili jako děti. Dokázali byste něco vymyslet? Je jedno, kolik vám bylo. Jestli šest nebo třináct. A děláte něco z toho ještě dnes? Možná by vás to bavilo. Zkuste si to. 

A když se to osvědčí, začněte toho dělat víc. Prý kdybychom si víc hrály jako děti, bylo by míň depresí. Lektor šel dokonce tak daleko, že tvrdil, že by nebyly!

O svých vám povím postupně. Nejpozději za týden.

Ta nejlepší valentýnská květina

Víte, která kytka je nejlepší pro zamilované?

Já fandím petúniím.

Všimli jste si, že barevné plochy tvoří srdíčka?

Zimní bucket list – použití

Zima je v plném proudu a ještě nějakou dobu bude (do 20. 3. 2023 ;-)), tak pokud nemáte zrovna nejlepší náladu, zkuste nakouknout do mého zimního bucket listu (zde) a vybrat si něco, co by vás potěšilo. Máte-li dostatek energie, můžete se ještě předtím pustit do tvorby svého. V mém užívacím seznamu, jak bych volně přeložila bucket list, bylo původně třináct věcí, aby se dal taky trochu použít, že? A jak to dopadlo s jeho plněním?

Jen připomínám, že to není seznam úkolů (už se mi vkrádá do mysli anglicismus „tasků“), ale spíš inspirace a odškrtávání tohoto seznamu slouží k tomu, abyste na sebe v dnešním světě plném úkolů, práce a povinností nezapomínali a udělali si radost přesně tak, jak jste si to sami naplánovali a jak to máte rádi. Nebo jsem jediná, komu se stává, že je po náročném týdnu tak unavený, že raději zůstane doma, než aby šel na výlet, což by ho rozhodně víc nakoplo, než vyprat o várku prádla navíc.

Z toho, co mám v zimě ráda já, se do popředí dostalo jídlo (vanilková sladká dýňová polévka) a pití (svařák, horká medovina, letos jako novinka i bombardino a horká čokoláda).

Vyhlížení prvního sněhu je mým každoročním zážitkem. V posledních zimách ho bývá tak málo, že si i ten únorový užívám jako by byl první! Měla jsem v plánu vyrazit na běžky a možná by se to bylo bývalo povedlo, kdybych nebyla celé Vánoce a ještě týden k tomu nemocná. Ale možná bych stejně nestihla tu chvilku se sněhem, protože vánoční obleva je v tomto směru neúprosná.

Sepsání adventního bucket listu (zde), který měl být původně vánoční, jsem si náramně užila. Baví mě přemýšlet nad tím, co by se dalo dělat krásného a zábavného. A pročítat nejrůznější články k tomuto tématu. A proč je adventní a ne vánoční? Jednoduše proto, že mnoho aktivit spojených s Vánocemi se dělá během adventu a do toho vánočního už by mi pak zbylo jenom minimum věcí. Navíc, kdo říká, že na pohádky máte koukat právě jen těch pár dní? A proč byste dárky nemohli krásně zabalit už čtyři týdny předem? A vyzkoušet při tom třeba japonskou techniku furoshiki, která je ekologická, protože nepoužívá papír a izolepu. Ovšem za předpokladu, že budete mít využití pro příslušný kus látky (šátek).

Když na to teď koukám, nestačím se divit. Fakt jsem napsala: „Fotit rampouchy na střechách nebo na potoce. A zasněženou krajinu, pokud zase tou dobou nebudu nemocná.“? Jako bych věděla, že nemocná budu. :-(

Ale aspoň to svoje vlastnoručně upletené vlněné oblečení jsem nosila dost a dost. Respektive jedná se spíš jen o ponožky, se svetry se zase tak často nechlubím, ale ponožky nenosím skoro žádné jiné než svoje vlněné upletené. I vlastnoručně upletené bavlněné si nechávám spíš na léto. Nejvíc nosím tlusté modré Rye a zelené Blueberry Hill #2, na spaní potom Wriggle, protože jsem si je udělala trochu volnější než bylo třeba. A do práce Pillars, nebo Laurelhurst, které jsou tak krásné, že si musím někdy uplést ještě alespoň jedny! Ale i Neat Ripple Socks, i když jsou vánoční.

Z dalších bodů jsem se lecčemu věnovala, ale není k tomu moc co dodat: jednou za čas si domov provoním aroma olejíčkem, o nějaká ta předsevzetí jsem se také pokusila, ale chtělo by je to víc zpracovat a to si plánuju už hezkou řádku dní (týdnů). S manželem jsme hráli novou deskovku Ostrov koček (a moc mě to neoslovilo) a taky Karak, který dostal k Vánocům, ten mě naopak baví. Kupodivu víc karetní verze než deskovková. Kreslit podle online kurzu, buď karikatury nebo sketching. Pletu Westův Texture Time # 1 Winter is coming a těší mě, jak nádherně to přibývá (však se můžete sami podívat zde). Ale je pravda, že jsem si našla nový oblíbený čaj – tedy staronový, protože Mléčný oolong jsem už dříve pila.

Kupodivu jsem udělala i jednu z věcí v pokračování seznamu pro bucket list, kterou jsem si sama vůbec neplánovala a nečekala, že by na to mohlo dojít. Vyrazila jsem lyžovat!

NEZAPOMEŇTE VYROBIT VLASTNÍ VALENTINKU! Ještě to stihnete.

Naše koza je lama

O víkendu jsem pozvala sousedovic děti, aby se pomazlily s naší novou kozou Melindou. Moc se jim líbilo, jak je chundelatá. Hektor je na tom podobně, dokonce má delší chlupy, přes které je zjevně problém ho kousnout, jak zjistila naše fenka, když ji trknul a ona se mu to snažila oplatit hryznutím. Nebo to bylo tím, že jsem ji zavolala?

Každopádně teď bylo naše ministádo klidné, protože cizí lidé (navíc děti) ho nestresují. Ovšem ani nezajímají, pokud nenesou něco dobrého. Uvažovala jsem nad rozdáním chleba, ale jednak byl k snídani, a jednak bych nerada, aby došlo k nějaké nepříjemné potyčce mezi kozama (což uměj), nebo aby třeba shodily některé z menších dětí na zem či na něj šláply.

Samozřejmě si svou polívčičku přišel ohřát i kocour Felda, který se po trošce ostychu nechal s chutí mazlit a ještě u toho předl. Asi se teď fakt cítí zanedbávaný, protože pokud vím, on se cizích lidí vždycky bál. Holky se smály, že mu to klouže na ledem pokryté větvi, a obdivovaly jeho ostré a dlouhé drápy.

Samozřejmě politovaly Pepu potácejícího se na křivých nožičkách a zajímaly se, kolik budeme mít kůzlátek, nebo kolik jich tak kozy mívaj. No, ty naše se do statistiky moc netrefují, takže uvidíme.

Pro srovnání jsem vám jedny lamy vyfotila. Jsou na mém teplém zimním povlečení. 

Povlečení na peřinu s lamami

A jen pro doplnění: Abyste si nemysleli, že si z dětí dělám legraci, tak já mám taky někdy pocit, že naše koza je lama. Nezdá se vám to? Přišli byste na to čím to může být? Já mám svůj malý skromný tip, ale zatím vám ho neřeknu, abych vás neovlivnila.

Koncepty a jiné začaté věci

Občas se mi stane, že rozepíšu nějaký článek a pak se zamyslím, opustí mě myšlenka, přijde manžel, nebo je najednou něco potřeba udělat a článek zůstane mezi rozepsanými. Když jsem se teď – jen tak náhodou – koukla, kolik toho mezi koncepty mám, pořádně mě to ohromilo. 

Celých 215 kousků! A to nepočítám všechny ty poznámky po papírech, sešitech, blokách, v pletacích návodech a všude jinde. Ne, jsou to jenom rozepsané koncepty tady na tomto blogu. Na tvorbě jich je dalších 95. Takový nevyužitý potenciál! S tím by chtělo něco udělat. Dopsat a publikovat, zveřejnit takto, nebo smazat, pokud už je to k ničemu. :-)

U mě je to v případě hlavního blogu nádherných 90,62 % a u tvorby 87,29 %, což mi taky nepřipadá špatné. 

To třeba s pletenou a háčkovanou tvorbou jsem na tom podstatně hůř. Dokončila jsem 90 projektů, které mám zaevidované (občas mi něco uteče), a celkově jich je 176 (některé hibernují, jiné jsou rozpracované), takže mám úspěšnost 51,14 %. No, to jsem trochu zabrousila do statistik.

A jak jste na tom vy? Kolik věcí nedokončíte? Jaké je vaše procento úspěchu?

P. S.: Dokonce jsem našla jeden archaický koncept z roku 2013!

Pes chrápe v kuchyni

O tom, že si naše Princezna myslí, že je pes výhradně domácí jsem psala v článku zde. Tudíž není třeba opakovat, že ačkoliv se jedná o rustikální plemeno zvyklé na nepohodlí života bez lidí, cpe se nám pořád do kuchyně. Přesto to musím říct, protože nyní se nám vrátily dřívější problémy s vyhazováním ven: opět je nutno potupně vytlačovat, ideálně ve dvou, kdy druhý otevírá dveře, zatímco pes se nenápadně snaží stáčet své tělo doprava či doleva podle toho, kde se mu zdá dostatečný prostor na to, aby se tam otočil a zase nepozorovaně odkráčel do jiného kouta místnosti. 

Momentálně se ale aspoň nesnaží nacpat na gauč k mému pletení, jak jste mohli vidět a číst zde. Doporučuji především věnovat pozornost jejímu nakrčenému obočí a pohledu, který jasně prozrazuje, že moc dobře ví, že tohle dělat nemá.

Ačkoliv jsou venku pouhé -3°C, snaží se mi Princí nacpat do kuchyně už ráno a ideálně celý den nevylézt. Bez ohledu na to, že uvnitř nemá žrádlo ani vodu. Vlastně by ani neměla chodit každý den dovnitř, ať se nám moc nerozehřeje a nevyměkne. Jenže tahle naše snaha o otužování psa se úplně míjí účinkem, protože při první příležitosti se nakvartýruje před kamna tak, že ji musím odsunout, když chci přikládat. 

A taky často dělá, že je yorkshire, který pořád potřebuje mazlení.

Úplnej ňuňánek s těma zoubkama, ne?

A teď když koukám na titulek článku, došlo mi, že jsem úplně zapomněla napsat, že příšerně, ale fakt příšerně chrápe! To manžel, i když má rýmu, je proti ní pobrukávající si miminko.

P. S.: Protože mě Princezna podporuje v psaní blogu, přišla včera s úhořím protahováním do domu. Do předsíně mi vlítla ani nevím jak a vytlačit ji odtamtud bylo málem nad moje síly. Vzpírala se na předních, když jsem jí nadzdvihla zadek, nebo si rovnou sedala. Když se mi ji podařilo kousek poodtlačit ke dveřím, rychle se zavlnila, v miniprostoru udělala otočku vlevo a už zase byla před dveřmi do kuchyně. A když nevycházelo nic jiného, aspoň se mi protlačila mezi nohama. Samozřejmě jsem ji musela vyhodit ven, protože tomuhle plemenu musíte neustále vtloukat do hlavy, že pánem jste vy. A tudíž že domů půjde, ale až jí to povolím já. Ideálně když předtím něco zbaští k večeři.

Čtenářská výzva 2023 (smělé plány)

1.) Kniha, jejíž autor nosí brýle: Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

2.) Kniha, která se odehrává v 16. století: Rachel Harris: Mé sladké šestnácté století

3.) Kniha od Jane Austen nebo Stephena Kinga

4.) Kniha, která obsahuje mapu: Suleika Jaouad: Mezi dvěma světy (bacha, trochu drsné!), Martin Lavay: Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? (taky drsné); Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cesta; Martin Úbl: Stezka Českem

5.) Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik: Michaela Duffková: Zápisník alkoholičky

6.) Kniha od ukrajinského autora/autorky: Natalja Ščerba: Klíč k času; Oksana z Ukrajiny: Deník uprchlice

7.) Kniha o zakázané lásce: Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

8.) Kniha, jejíž autor zemřel v roce 2022: 

• Stanislav Rudolf, Radko Pytlík, 
• Antonín Bajaja: Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech, Petrov 2003 ISBN 80-7227-156-3
• Gergely Homonnay: z jeho textů o kočce Erzsi vzešly knihy:
• Puszi, Erzsi! – A világ macskaszemmel (2016)
• Az elnökasszony – A bundás választás (2017)
• Erzsi bölcsességei – A boldog élet titka (2017)
• Boris Pahor
• Erica Pedretti
• Pedretti, E. Cizí domov. Brno, 2012. 62 S. ISBN 978-80-87474-64-8. Překlad: Lucy Topoľská
• Pedretti, E. Nechte být, paní Smrti. Olomouc: Votobia, 1997. 153 S. ISBN 80-7198-185-0. Překlad: Lucy Topoľská

• Peter Straub
• Hilary Mantelová
• Wolf Hall. Praha : Argo. 2010. překlad Michala Marková, ISBN 978-80-257-0346-5
• Za temnotou (Beyond Black), Praha : Argo. 2012. překlad Petr Pálenský, ISBN 978-80-257-0645-9
• Předveďte mrtvé (Bring Up The Bodies). Praha : Argo. 2013. překlad Michala Marková, ISBN 978-80-257-0850-7
• Zavraždění Margaret Thatcherové. připr. Praha : Argo. 2016. překlad Michala Marková
• Ladislav Švihran
• Kulturizmus ducha (1970)
• Ako sme kradli (spoluautor, 1991)
• Ako zomierajú diktátori (1994)
• Knihy na dračku (1995)
• 1000 plus 1 slovenských naj (1996)
• Vzácne návštevy Bratislavy (spoluautor s Ivanem Szabóem, 2005)

9.) Kniha z bazaru DatabazeKnih.cz

10.) Kniha o boji za lidská práva

11.) Kniha, kterou nebudete číst poprvé: Gretchen Rubinová: Projekt štěstí; Kevin Dutton: Moudrost psychopatů - Svatí, špioni a sérioví vrazi 

12.) Kniha od začínajícího autora

13.) Kniha s místností v názvu

14.) Kniha, která je součástí série

15.) Kniha napsaná dvěma autory

16.) Kniha se štítkem “tajemství” na Databázi knih

17.) Kniha, která má žlutou obálku: Betty MacDonaldová: Vejce a já; Harry Potter a prokleté dítě

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru

19.) Kniha, která má více než 5 cz/sk vydání: Betty MacDonaldová: Vejce a já; Farma zvířat; Vánoční koleda; Kam se poděl můj sýr?

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2023 (nová kniha)

Dětská výzva (do diáře):

1.) Kniha, jejíž název má tři slova

2.) Kniha, která se odehrává o Vánocích

3.) Kniha, která získala Zlatou stuhu

4.) Kniha, ve které jsou kouzla

5.) Kniha, kterou Vám doporučil někdo z rodiny

6.) Kniha, která má na obálce budovu

7.) Kniha, která má více než 222 stran

8.) Kniha, jejíž hlavní postavou je zvíře

9.) Kniha, jejíž název je bílou barvou: Stéphanie Combeová: Máma odchází do kláštera!

10.) Kniha poprvé vydaná v roce 2023 (nová kniha)

Pár sobotních myšlenek o tom, co bychom se bývali rádi naučili ve škole

Dnešní rozdělávání ohně mi šlo tak mizerně, že jsem přemýšlela, jestli můžu mít nehořlavé dřevo i papír. Venku nebyl vichr a ani velký mráz (počítač hlásí -1°C), doma bylo 13°C. Tak v čem byl problém? 

Vzpomněla jsem si na Fulghumovo dílo „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ a přemítala o tom, že všechno, co potřebuji vědět, jsem se ve škole nenaučila. Nebo spíš jen náhodou. Zrovna dnes ráno v posteli jsem měla podobnou úvahu o užitečnosti geometrie, ale k tomu zase jindy.

Co třeba jak správně rozdělávat oheň? To se učí možná tak skauti. 

Nebo rovnou jak topit v kamnech? Abychom měli doma brzy teplo, ušetřili dřevo, nevypouštěli moc spalin a taky si neznečišťovali komín.

Nebo jak šetřit? Možná že jsme někde v rodince kdysi brali, co si počít s penězma a jak stanovit, kolik smím utrácet, jaká má být rezerva atd. Jenže pak stejně spousta lidí utrácí za kraviny – má dvě práce, aby mohli za nájem malého krcálku dávat přes dvacet tisíc, kupují si kabelky za dva litry a řeší, jak nevyhořet. Ani to nás neučili. Jak se z práce nezbláznit? Netahat si ji domů a nemyslet na ni v noci, když je tam nějaký problém, do jehož řešení jste se pustili. Dobře, oukej, řekněme, že to tenkrát nebylo.

Ale co takhle komunikace s jednotlivci? Ne, že bych se s tím někdy setkala, ale nám neřekli, jak se bránit šikaně. Nebo uštěpačným poznámkám. Jak být sebevědomý a asertivní, ale ne namyšlený a arogantní. Kde je hranice ochoty pomáhat? Na to si člověk musí přijít sám. A někdy nad tím dumá ještě v tomhle věku.

Na druhou stranu o výběru manžela jsme mluvili. A byť to tehdy znělo trapně banálně, byla to pravda. Není to sice tak jednoduchý, ale ty nejtrapnější věci, kterým jsme se šklebili, že „to je přece jasný“, jsou pravda. Akorát teď na to zapomínáme. Třeba že by manžel měl mít rád děti a zvířata, měl mít hezký vztah k rodičům (mohl by se totiž potom chovat úplně stejně i ke své ženě), měl by pracovat, spořit a nekouřit a nechlastat. Tohle mi naštěstí vyšlo parádně. No, to jsem se trochu zamyslela, že?

Tak jsem si omylem trochu vyzkoušela asociační psaní, než se mi tu oteplí. Jedna myšlenka plynule navazovala na druhou a za chvíli bych vám tu mohla povídat zase o úplně jiných tématech. Ale je fakt, že zpracovat téma, co jsem se ve škole nenaučila, mě lákalo už dlouho. Když jsem ho teď lehce naťukla, máte sami nějaký tip, co jste se naučili svépomocí, ale mohla vám při tom pomoci škola?

Dárek pro tchyni

Zas je tu jaro je tu, lidi šílí... No, jaro tu ještě není, ale tahle kytička by ho mohla vyvolat aspoň u nás v kuchyni.

Nejdřív jsem je viděla v Lídlu. V plechovým květináčku. To musí zreznout, myslela jsem si. A pak tam byly po třech v barevných květnících a vypadaly moc pěkně. Ještě nerozkvetlé hyacinty. Odolala jsem. I když jsem o nich přemýšlela dva dny. Jenže... co kdyby mi cestou nastydly?

Pak jsem je uviděla vystrčené venku před obchodem na Můstku. Hmm. Těchhle vystrčených chudinek je mi vždycky líto! Vlezla jsem do obchodu a řekla, že chci tyhle dva. 

Paní mi lámanou češtinou řekla, že jich má víc. A tak se to zvrtlo! Hlavně proto, že barva květináčku ukazuje, jakou barvu bude mít rostlinka, až vykvete. A pak mi navíc přinesla pěkný květináč. Takže bylo jasno. Vzala jsem i ten a rovnou ho naplnila.

Hyacinty v různých barvách

Neodolala jsem a jeden malý hyacintek jsem si koupila i pro sebe. Teď ještě musím zjistit, jak se o něj starat.

P. S.: Nejdřív jsem si myslela, že tenhle článek pojmenuji Můj první hyacint, ale když jsem si pak prohlížela deník, zjistila jsem, že už mám na zahrádce něco zachráněného po babičce. A možná by to mohl být zrovna hyacint. Akorát že nekvete. Asi má málo slunce.

Barva květu by měla odpovídat barvě květináče, chytré, ne?

Vy ještě máte stromeček?

Včera jsme byli na oslavě narozenin a ani nevím, jak na to přišla řeč, ale najednou se někdo překvapeně zeptal: „Vy ještě máte stromeček?“

Docela mě tím zaskočili. Copak vy už ne? Teprve se blíží konec ledna. Tak proč ho uklízet?

Čeká nás ještě celý únor a možná i březen, než začne nějak pořádně vykukovat rostlinstvo a sluníčko po nás házet svými hřejivými paprsky. 

Do té doby nás může obveselovat jedině vánoční stromeček se svými svíčkami a ozdobami, nebo ten náš umělý zlatý svým třpytem a párem skleněných ozdob plus novým, vlastnoručně ozdobeným stříbrným zvonečkem. O kterém jsem Vám ještě zatím nevyprávěla a ráda bych to brzy napravila.

Sice je pravda, že už jsem přemýšlela, že sklidím vánoční výzdobu, ale pak jsem si říkala, že při stále brzkém stmívání to bude doma poněkud smutné. Zatímco když se mi na lustru už skoro dva měsíce houpe dvojice zlatých zvonků s atrapou vánoční hvězdy, mám pocit, že tím ospravedlňuje svoje desetiměsíční zabírání místa ve skříni.

Růžičková kapusta s uzeným, cibulí a česnekem

 Tohle musíte vidět.

Do nového roku s novou kozou

O Melindě jsem už psala v třetí části vánočního deníku (najdete zde včetně první fotky). Teď už vám o ní můžu říct prvních pár poznatků. Začnu tím, že je to koza. A kozy jsou hrozně hnusný ve vztazích mezi sebou. Hektor na ni pořád doráží, že by se chtěl pářit, ale když jde o jídlo, klidně ji nabere na rohy. O hnědé Líze ani nemluvě, ta se teď tváří jako velká zlá koza. Mega důležitá skoro-šéfka stáda. Ještě před porážkou Lízy pepř-sůl to byla „ta utiskovaná chudinka“. Snad akorát Pepa se nezkouší do Melindy navážet. 

Melinda v prosinci 2022 na sněhu, v pozadí Pepa

Některý kozy nejsou úplně bystrý, když se jedná o jídlo. Rozuměj Melindu. Ještě zjevně nepochopila, že se dostala do stáda, kde se každej nažere podle toho, jak moc se snaží. To znamená, že za poslední měsíc Hektor přibral snad pět kilo, zatímco Melinda se jen tak tak drží na záchovné dávce. Hnědá Líza se taky rozhodně nešetří, a když jim přinesu do kolečka seno ze stodoly, láduje si plnou tlamu jednu za druhou. Zatímco Melinda se tváří, že je paničkou na velkolepém rautu a nenápadně uždibuje. O taky běhá za mnou, když má stát u kolečka a žrát.

Melinda se zvonečky/cingrlátky (ty ocásky pod bradou)

Taky je to vskutku umečená koza, která o sobě dává vědět vždy, když vyjdeme z domu. Občas za mnou běhá, ale pak pomazlit nechce. Ale když se mi ji podaří chytit, ráda ji pohladím, protože má příjemně jemnou srst. Na předení by se sice nehodila, ale jinak je pěkná. A taky už není pořád vyklepaná a zmrzlá, jako když jsme si ji přivezli. Byla totiž zvyklá být jenom zavřená v chlívě. Proto měla přerostlé paznehty, které jsme jí ještě v prosinci zastříhli.

Ještě uvedu, že přibližně květnová (2022) koza má zatím zakrnělé vemínko, zvětší se až v druhé polovině březosti. Doufáme, že nám zabřezne a na jaře se s vámi budu moci podělit o fotky novopečené maminky a kůzlátek.

A to je v tuhle chvíli asi tak vše. 

Čas plánování a snění

A máme tu Nový rok! Jak se máte? Vyspáváte po včerejší velké noci, nebo Vás jako ranní ptáče probudily první sluneční paprsky? Nebo třeba děti?

Já přemýšlím nad tím, co budu s dnešním krásným dnem (a rokem) dělat. Rekapituluji a válím se v posteli. I když jsem byla nemocná celé Vánoce a jenom ležela, pořád to ještě není úplně dobré. Noční dusivý kašel polevil, ale stejně byste se mě báli, jestli nemám náhodou Covid. Náhodou nemám, dělala jsem si test.

Každopádně by to chtělo vymyslet nějaké letošní cíle. Nebo předsevzetí. Ne, že by se mi jich pak podařilo dosáhnout, ale už jenom to přiblížení je super. I když jsem nepsala deník každý den, nebo na blog nedala článek aspoň dvakrát týdně, stejně to nebyl špatný výkon. 

A co ponožky? Kde jsou ty časy, kdy jsem se bála pletení ponožek? Včera jsem Vám jedny krásné, těžké a luxusní představila v PF 2023 na blogu o tvorbě (mrkněte sem). A upletených jich mám... počkejte, musím se podívat na blog do příslušného článku. 15 v dospělácký velikosti! Plus dvoje pro nedonošená miminka.

Potřebujete trochu inspirace k tvorbě předsevzetí? Tak tady je můj loňský článek. Myslím, že se mi celkem povedl, čtu ho znovu a dává mi to smysl.