Moje první zřícenina aneb Poslední zimní výlet (snad)

V sobotu jsme s přítelem vyrazili na výlet. První dva moje návrhy byly zamítnuty, stejně jako ten jeho – návštěva autosalonu mi nepřipadala dostatečně lákavá, i když by se v některém z autíček dalo projet. Jo, kdyby tam byl poršák…

Ani nevím jak nás napadl právě Ochoz u Brna. Tramvají a autobusem se přepravujeme do Líšně ke hřbitovu a odtud vyrážíme po žluté turistické značce. Nejprve nás trochu vyděsí rozšlapané bahno, které vypadá, jako bych vešli do výběhu nějaký zvířátek místo na turistickou značku, ale pak se vše změní… krajina je pokrytá sněhem. Koukáme na to jak z jara. Nebo spíš ze zimy? V Brně je sucho. Málokde se vidí ještě kupička krčícího se sněhu. A tady? Během vycházky si důkladně rozmáchám boty i kalhoty, vlastně až ke kolenům… asi vážně trochu sají vodu. Nebo tak blbě chodím.

Po žluté značce jdeme naučnou stezkou Hády a údolí Říčky. Zajímavé je, že Říčka je název místního potůčku. Na hradisku Staré Zámky si prohlížíme naučnou tabuli, podobně jako ty příští je dělána spíše pro archeology nebo geology, nás příliš nezaujme. Někdy mě překvapuje, kolik na ně dávají odborných informací. Vždyť tomu ani běžný smrtelník nemůže rozumět.

U Muchovy boudy vidíme kačenky. Opravdu jsme si měli vzít chleba, abychom je mohli krmit. Jedna z nich by si od přítele možná vzala i z ruky. Po modré značce si uděláme odbočku na kopec, kde se nachází Horákov neboli Horákovský hrad. Leží pouhých 301 metrů nad mořem. Je to můj první zápis do moravského Hradníka. Super, mám první dobytou zříceninu. Sice za pouhý jeden bodík, ale i to se počítá. ;-)

Stejnou cestou se vracíme zpátky a pokračujeme dál po modré, která teď vede souběžně se žlutou kolem Říčky. I když je cesta projetá, nejde se nám zrovna dobře. Slyšíme velké množství různých ptáků. A některé i vidíme.

Někde cestou, možná u Bělkova nebo Prostředního či Kaprálova mlýna vidíme bílého koníka, klisničku a hříbátko. Později si uděláme pidiodbočku, asi 300 metrů, do jeskyně Pekárna. Nemůžeme si ji pořádně prohlédnout, protože nemáme žádnou baterku. Ačkoliv se nám nepodaří objevit na cedulích avizovanou kresbu, najdeme něco jiného… malého a pištivého.

Dále po modré jdeme do Ochozu u Brna. Nejprve hledáme zastávku – hostinec u Votrubů, odkud pojedeme do Brna. Pořád se nám to nedaří, tak se nakonec ptáme domorodců. Hned nás posílají rovně. Už je to jen kousek. V klasické vesnické hospodě si dávám směsku masa mix gril s na másle udělanou zeleninkou a přítel kance na šípkové omáčce. Značně to připomíná svíčkovou a moc mi to chutná. Také si dáváme dršťkovou. Sice za třicet korun, ale je opravdu dobrá. 

Podle mapy.cz jsme našlapali pouhých 10,126 kilometrů. To se mi tedy nezdá. My to šli takovou dobu. A byla jsem fakt uťapkaná z toho boření se a vyhýbání bahnu.

10 položek a méně

Přesně takhle se jmenoval film, který jsem před pár dny viděla. V hlavní roli je Morgan Freeman a na ČSFD film dostal 72 %. Byl trochu netradiční a zajímavý, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. I když myslím, že za zhlédnutí rozhodně stojí. Tím chci říct, že jednou byste ho vidět měli, ale že bych si ho pouštěla každý večer kvůli brilantním dialogům nebo morálnímu poučení to ne.

Nejvíc mě na něm zaujal seznam. Vytvořit deset a méně položek věcí, které miluji. Nejdříve se to zdálo docela snadné, ale pak se ukázalo, že do tak malého čísla se zkrátka nevejdu. Naopak mě mile překvapilo, že vyjmenovat deset věcí, které nenávidím, bylo docela obtížné a nakonec se mi to snad za celý den nepovedlo.

Dokázali byste vytvořit takové seznamy?

P. S.: Kvůli těmto dvěma kategoriím jsem si už dříve vytvořila zvláštní štítky "Miluji" a "Nenávidím".

Kopřivová detoxikace

V kalendáři Krásné paní jsem si přečetla, že je vhodné udělat si týdenní jarní očistnou kúru s kopřivou. Každý den až do novoluní 10. dubna se snažím vypít litr kopřivového čaje. Docela mi chutná a ani ho nemusím sladit. V duchu přemýšlím, co mi na něm kdysi tolik vadilo, když mi ho mamka dávala proti kašli. Tehdy pro mě byl problém vypít i jen jediný hrneček. Že bychom měli špatné kopřivy? Nebo jich tam bylo moc? Možná jsem si jen zvykla.

Protože venku ještě nerostou – ty mladé jsou nejlepší, určitě na ně pak zajdu – musela jsem si jeden pytlík koupit. No, na to, že je to kopřiva, stojí docela dost, ale aspoň je to bio, takže by neměla být posbíraná u polí s chemickým posypem. Trochu se mi nelíbí, že na obalu doporučují pít 1–2 šálky denně a nepřekračovat doporučené denní dávkování. Snad to krátkodobě nevadí, když v tom kalendáři radí litr denně. Kromě toho by čaj z kopřivy měl být dobrý i proti akné.

O víkendu jsem si z knih Jarmily Mandžukové Co pít, když… a Co dělat, když… začala vypisovat poznámky k detoxikaci a na játra. V dubnu jsou totiž právě játra nejvíce ohrožena. Myslím, že to vychází z tradiční čínské medicíny, ale to je celkem jedno. Víceméně nezáleží na tom, kdy uděláte něco pro své zdraví, hlavně že vůbec něco děláte!

Takže na detoxikaci se hodí čaj z kopřivy, nebo ze směsi bylinek s trnkou, kterou jsem si vytvořila… stojí to docela dost nakoupit pár pytlíků bylinek, ale ten dobrý pocit za to stojí. Pokud chcete hubnout, máte pít hrneček čaje z borůvkového listí před snídaní a druhý před spaním. To bych taky mohla vyzkoušet, ale nechci to s těmi čaji překombinovat. Každopádně mi tenhle nápoj z borůvkového listí docela chutná. Oproti mnoha bylinkám, které připomínají usušenou trávu, je tento takový mírnější a možná maličko kyselejší.

A pokud byste chtěli udělat něco pro svá játra, zmíněná autorka doporučuje čaj z pampelišek, měsíčku, lapačo (vlažné a na lačný žaludek), kombuchu, Ašvagandhu, Brahmi nebo Kalameghu. A taky rozemletá semínka ostropestřce mariánského – třikrát denně lžičku. A samozřejmě omezit tučná jídla, alkohol a kávu. K jídlu se hodí všechno, co je hořké, namátkou například čekanka.

Když láska dusí

Už nějakou dobu uvažuji o tomhle článku ze všech stran. Neustále na něj narážím při různých příležitostech. Posledním impulzem je kniha Tomáše Nováka "Jednej asertivně!" Zaujala mě kapitolka Poznejte „falešné přátele“, ve které hovoří o tom, že stejná slova mohou mít v různých rodinách odlišný význam. »Někde může být vnímán jako důkaz lásky pravidelný dotaz (sdělení): „Kam jdeš a kdy se vrátíš?“, jinde je tomu naopak. Zeptat se na to znamená vměšovat se, kontrolovat, žárlit.« (str. 39) Jo, tak přibližně to druzí jsme my. U nás se tenhle dotaz sice používá, ale nijak vyhrocený. Častokrát ani nebývá položen. V oznámeních se leckdy omezím na pouhé blíže nespecifikované: „Jdu ven.“ Moje další oblíbená věta je: „Někdy přijdu.“ Může to znamenat tentýž den nebo za dva dny. Zkrátka někdy.

Miluju svou svobodu a žárlivě si ji střežím. Doma jsem vždy měla volnost, když nepočítám ten týdenní úlet v pubertě. Někdy si myslím, že to bylo dobou bez mobilních telefonů, ale pravděpodobně to je spíš povahou rodičů. Jasně, že se o mě bojí, ale nijak mě neomezují.

Ostatní to mají jinak. Už jsem si na to zvykla, ale nechtěla bych to tak. Podle nálady považuji neustálé upozorňování, že jsem v pořádku dojela a další podobné věci za nesmysly a shovívavě se nad nimi usmívám vděčná, že jsem tohoto ušetřena, nebo z nich mám husí kůži a dělá se mi z nich špatně. Záleží nejen na náladě, ale také na síle či vytrvalosti přesvědčování okolí, že jen ten jejich model je správný.

Rozumím tomu, že se o mě někdo bojí a nemám nejmenší problém s prozvoněním starostlivé kamarádky nebo pečujícího přítele. Když je to s mírou a jen jednou za čas. Nebo v případech, kdy to má smysl, kdy je to zvlášť důležité a je třeba dát vědět, že jsem opravdu v pořádku. Mám pocit, že jim na mně záleží, ale to poznám i jinak, ne? Takže drazí přátelé, pokud vždy toužíte prozvánět, nebojte, vůbec mi to nevadí jednou za čas a u některých lidí, jen jsem ráda, že to tak nemám u rodičů a partnera a všech přátel.

Jak už to tak bývá, obvykle každý považujeme za správný právě ten model, na který jsme zvyklí. Uznávám, je to trochu omezené, ale to nic nemění na skutečnosti, že tomu tak je. Nejsem výjimkou. Náš model se mi líbí nejvíc. Myslím si, že prozvonění (sms, zavolání) nic neřeší. Jste klidnější, když vás prozvoním a jsem sto kilometrů od vás? Myslíte si, že bych vás neprozvonila, kdyby mě právě okradli, pokud by mi zůstal telefon? A co kdybych byla úplně v pořádku, jenom mi ukradli právě ten telefon? Mám vám zavolat z cizího čísla nějaké spolubydlící? A co když jenom zapomenu a neprozvoním vás? Co když se mi vážně něco stane? Nemusím zrovna umřít, jen budu třeba v nemocnici. Napíšete mi a druhý den zalarmujete policii? Myslíte, že mi to bude něco platné?

Pro ty, co to ještě neviděli, bych ráda vložila odkaz na zajímavé videjko. (Jsou to Debilní kecy.)

Za pozornost stojí především následující tři věci, které by mohly říkat naše drahé maminky:

Až dojedete, tak mi napiš.
Až se ubytujete, tak mi napiš.
A až usneš, tak mi napiš.

P. S.: Když se takto chová maminka, tolerují to muži asi snáze, než když se tak chová jejich partnerka.

Za nákupy do Prahy

První nákup jsem uskutečnila už ve čtvrtek. Domluvila jsem se s paní Andělovou, že se k ní stavím a pořídím si nějaké to pěkné klubíčko z ovčí vlny. Chci si zkusit uplést pěkný teplý svetřík, tak uvidíme, jak se mi to podaří. A taky kdy. Naprosto mě nadchl její černý kocourek, který se se mnou hned ochotně mazlil. A taky jsem si pořídila kilo buretového hedvábí, jež přímo láká k vytvoření letního háčkovaného topíku.

V pátek jdeme nakupovat pomůcky k mému novému mazlíčkovi. Nejprve jehly. Trochu vykuleně nakráčím do obchodu. S návodem k šicímu stroji v ruce. Copak já vím, jaké číslo a typ potřebuji? Chlapík se na mě podívá a jako nějaké zaklínadlo řekne: „Veritas“. Nechápu, jak to může vědět. Poznal to snad podle návodu? Ale vždyť ho mám otevřený a stojím od něj daleko. A navíc to na něm ani není napsané. Později se dovtípím, že nezná mě, ale kamaráda, který tu už s mým šicím strojem byl. Zní to tak divně… můj šicí stroj. Opravdu se mi to jen nezdá?

Další zastávkou je obchůdek s potřebami pro patchwork. Drahá sranda, ale ten závratný pocit, když z něj vyjdu. Paní mi všechno ukázala, vysvětlila. Do nákupu mě netlačila, jak bývá občas zvykem. Takže teď už mám podložku, řezák i pravítko. Vau… to je teda prodloužený víkend plný změn.

Dubnová předsevzetí

V březnu se mi moc nedařilo plnit předsevzetí, a tak jsem se rozhodla, že v dubnu budu disciplinovanější. A vymyslela si následující:

• Každý den báseň. V ideálním případě bych si to představovala tak, že každý den napíšu alespoň jednu báseň a také si nějakou přečtu. Tak trochu jsem s tím začala už v březnu, kdy jsem si půjčila Vítězslava Nezvala a docela se mi líbí.
• Deník. Oblíbené předsevzetí. Psát ho a včas.
• Měsíc bez sýra a bez salámu. Chci žít zdravěji a taky trochu zhubnout.
• Angličtina – každý den se naučit 5 slov. O toto jsem se (také neúspěšně) pokoušela už v březnu. Pár dní mi to sice šlo, ale rychle jsem na to zapomněla.
• Cvičit na břicho.
• Denně psát disertaci.
• „Rádo se stalo“ nebo „prosím“ namísto Není zač, když je.
• Každý den někoho pochválit, včetně sebe.
• Odpovědnost. = Víc se starat o své zdraví. Při jídle jenom jíst, chodit spát i vstávat pravidelně, v práci pracovat, doma odpočívat… Do měsíce odstranit krvácení dásní používáním mezizubních kartáčků a nití a pitím čajíků, jinak navštívit odborníka. Věnovat se přátelům a rozvíjet vztahy s lidmi.

Nejkrásnější dárek

Když se mě kámoš ptal, co krásného jsem dostala k narozeninám, nemohla jsem se rozhodnout, co se mi líbilo nejvíc. Letos to bylo naprosto úžasné, všechny dárky mi udělaly ohromnou radost. I když tvrdím, že mám radost ze všeho, z něčeho bývá přece jen větší. Tentokrát bylo „to nejlepší“ všechno. Hodinky od maminky, které mi zpočátku připadaly až příliš zvláštní a extravagantní. Možná dokonce divné.

Ketlovací kleště na dělání náušniček. A jako bonus mají v sobě zabudované ještě štípačky, u téhle kamarádky je zvykem, že vždy daruje víc, než si člověk přál a mohl očekávat. Paráda. Vystačím si s jedněma kleštičkama. Už se těším, až si trochu zatvořím. Nádherné modré klubíčko na mou háčkovanou patchworkovou deku, časopis s návody a krásné dopisní papíry… a kaligrafická souprava, kterou jsem doopravdy neočekávala a překvapila mě tak, že jsem si nebyla jistá, jestli dobře vidím. Jak to mohla vědět, že po něčem takovém toužím? Pravda, mám doma čtyři fixy na chabé pokusy o kaligrafii, ale tohle je opravdický inkoust a různé násadky…

Knížka Čtyři dohody, která mi byla nesčetněkrát doporučována a já se pořád ještě nedostala k jejímu vypůjčení a přečtení. I tenhle dárek pro mě byl překvapením, zvlášť proto, že jsem ho nedostala od toho, kdo mi ji neustále doporučoval, to by asi působilo poněkud zvláštně. Vybírat nejkrásnější dárek mi tentokrát připadalo dětinské. A stejně se nemůžu rozhodnout.

Teď už vím, proč se mě ten kamarád ptal. Chtěl být nejlepší. Chtěl mě dostat. Vyrazit mi dech. (Dobře, tak proto to nebylo, ale možná že ve skrytu duše doufal, že to tak dopadne.) A tak, když měl konečně příležitost, obdaroval mě malým balíčkem. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. V neprůhledném tmavém papíru zabalené cosi. Něco trochu měkkého, protože to šlo stisknout. Nedočkavě jsem to rozbalila a dívala se na lahvičku jako od barev na sklo. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích: Co to je?…

Přečetla jsem si text na obalu. Olej do jízdních kol? Moje zklamání šlo jistě i nahmatat, i když jsem se ho snažila zakrýt. Dobře, vím, měla bych víc sportovat a mám doma přilbu a kolo a už jsem na něm nebyla ani nepamatuju. Ale já ani doma nebyla ani nepamatuju. A navíc mě kolo moc nebaví. To je dárek – nutit mě víc sportovat? Hryzla mě výčitka kvůli té přilbě. Proč jsem si ji kupovala, když jsem už tehdy věděla, že se mi moc jezdit nechce?

Potom nevím, všechno to bylo moc rychlé. Teda, tak mi to připadá při zpětném pohledu. Ještě tam byla jedna malá váhavá myšlenka či tušení, která nevěděla, jestli chce být přáním nebo ne. Je to totiž olej taky do něčeho jiného. Že by? Ale ne, žádné marné naděje, to je moc velký dárek a… dál už jsem to asi nedomyslela. Nechtěla jsem se pouštět do fantazírování a zbytečně doufat a zároveň mě ta myšlenka dost děsila. Už mě to napadlo dřív, ale byla to jen fantastická představa, u které jsem si byla jistá, že se nerealizuje. Prostě taková ta věc, že si představíte „co by kdyby…“

A pak zpod stolu vytáhl kufřík. Prý ať si ho jdu otevřít. To už jsem věděla, o co jde a byla v šoku. Musel by vám to vyprávět on, protože já mám svou reakci poněkud zamlženou. Stála jsem tam, koukala na to a něžně hladila po rameni krásný šicí stroj ukrytý v méně hezkém hnědém kufříku. Byla jsem z něj tak paf, že to snad ani nejde popsat slovy. Ještě o tři dny později jsem tomu nemohla uvěřit. Vlastně i dnes na něj koukám podezíravě, jestli se mi třeba náhodou nezdá. A tak už vím, co byl ten nejkrásnější dárek. Dárek, který mě sice napadl, ale rozhodně jsem ho neočekávala. Dárek, který mě dojal, nadchl i trochu vyděsil. Proč? Budu se s ním muset naučit dělat a pustit se do šití. Už je konec výmluvám, že nemám na čem. Zároveň mě tato možnost neuvěřitelně vzrušuje. Zkusit něco nového. Mít vlastní šicí stroj!

Úžasní rodiče

Nedávno jsem byla na návštěvě u jedné fantastické rodinky. Ohromně se mi tam líbilo a mladý pár jsem si zamilovala ještě víc, než jsem je měla ráda dříve. I jejich malý syn byl naprosto rozkošný. Zvláště se mi líbil přístup mladé maminky, která ode mě neočekávala, že nad jejím dítkem budu slintat blahem a rozplývat se. Netoužila po tom, abych mu oštipovala tvářičky, cukrovala a dělala další spoustu věcí, které vidím u ostatních.

Vlastně po mně nikdo nic nechtěl. A tak jsem si klučíka nejprve prohlížela opatrně zdálky. Stejně jako on mě. Později jsem přišla blíž, nabídla prstík a posléze i ruku. Pořád se na mě tak mile smál, že jsem si ho velice rychle zamilovala. Byl hravý a šíleně zvědavý. V mnohém mi připomínal naši kočku, a tak jsem se k němu podle toho chovala. Kočka je krásná a inteligentní. Nemůžete se na ni vrhnout a myslet si, že vás bude zbožňovat. Musíte k ní jít pomalu, opatrně. Nabídnout jí své přátelství a ona se sama rozhodne, jestli přijde blíž, nechá se pomazlit a možná i pochovat. Nic proti psům, ale kočka je osobnost, nemůžete ji nutit násilím. Podobné mi to připadá s dítětem. Rychle ho čapnout do náruče, oštípat mu tváře a dělat na něj: „Ňuňuňu,“ nepovažuji za nejlepší strategii, pokud nechcete být strýčkem, který okamžitě při svém příchodu vyvolá hysterický pláč mrněte.

Druhým důvodem mého opatrného přístupu je strach z dětí. Žádné nemám a zkušenosti s nimi taky ne. Takže bych ho nerada pustila, když ho budu chovat. Zdá se, že děti můj opatrný přístup také vítají. Je to pro ně příjemná změna poté, co byli podrobeni všemu tomu ocumlávání a ošmatlávání. Uvidíme, jestli jednou budu „hodná teta“.

Zabitej čas

Zase mám ten dobře známý pocit zneužití. Dnes jsem šla do práce relativně dobře naladěná – opět pokročím s disertací a odpoledne ze sebe budu mít dobrý pocit.

Ale kdepak, místo toho budu celý den naprosto zbytečně mrhat u státnic. Prezenční doktorandi jsou leckdy zneužíváni jako holky pro všechno. Kdybych dělala něco smysluplného, vadilo by mi to míň. Sorry, ale obsluha u doktorských státnic? Nejde o to, že by to bylo pod mou úroveň, je o to, že je to blbost. Nikdo tu není potřeba. Komise se umí najíst sama, a když chtějí jednou za hodinu kávu nebo čaj, mohl by jim to poskytnout někdo ze zkoušených – my to dělali taky tak. A když tam mají termosku s kávou, mohli by si snad nalít sami. Někteří to tak i dělají a pak vznikají takové podivné situace, že se zeptám: „Dáte si kávu?“ Chlapík odpoví že ano, zvedne se a nalije si sám. A já tam stojím a koukám na něj. Super. Takže jsem tu úplně zbytečně!

Nějakou pani, která si přijde do kuchyňky udělat kafe, zaujmu tím, že si čtu o asertivitě. Studuje psychologii a je zvyklá, že u nás lidi čtou spíše ekonomii nebo tak něco. Ještě že jsem si nevzala numerologii… nebo něco jiného více pofidérního.

Tak ta první holčina tam byla hodinu a půl. Paráda. To mi asi hrábne, jestli tam za půl roku budu taky tak dlouho.

Ale ne, člověk si musí říkat, že vlastně o nic nejde. Komise jsou taky jenom lidi, i když někdy to není tak úplně jisté. A kdybych to náhodou neudělala, mám ještě jeden pokus, a kdyby ani tak… Kolik lidí žije bez doktorátu docela dobře?

Poslední jde kluk, který mě před třemi a půl lety učil. Myslím, že byl hodnej, protože ho vnímám pozitivně ještě dřív, než si vzpomenu, že mě učil a co. :-) Tehdy začínal. Hrozný, jak ten čas letí. Teď už mi tolik nevadí, že tu trčím. Tenhle chlapík si toho aspoň váží. Je rád a poděkoval mi. Nabídl nějaké to pohoštění. Ta první – kolegyňka dálkařka – by mě jen úkolovala a měla trochu sklony se povyšovat. Nebo z ní mluvily nervy, těžko říct. Ale štvalo mě to. Jako by tohle byla moje práce. Žádný dík nebo tak. Uvědomuji si, jak málo stačí, aby člověk vnímal celou situaci úplně jinak. Stačí trochu vřelosti a díků a ochotně pomůžete i cizímu člověku.

Vím, že nic nevím…

Už nevím jak, ale o víkendu jsme se při tvořivé činnosti s kamarádkou dostaly k tématu vědění. Ne našeho individuálního, ale společnosti jako celku. Fascinovalo ji, kolik toho víme, čemu všemu jsme porozuměli a kolik toho rozluštili. Netuším, jaký příklad uvedla, mě teď žádný nenapadá, protože mám hlavu plnou těch vlastních. Taky si myslíte, kolik toho víme?

Nejsem skeptik nebo pesimista a nemyslím si, že je úplně špatně, že nevíme skoro nic. Sice je nám to často líto, ale třeba na něco jednou přijdeme doopravdy správně. A třeba je to někdy lepší tak trochu tajemnější. Třeba je někdy lepší nevědět, co nás postihne, kdy život skončí... 

Tak co třeba „víme“? Řekněme, že minimálně dva tisíce let chceme žít dlouho, šťastně a zdraví. Přitom ale ve skutečnosti nevíme, co je zdravé a co nikoliv. Teorie se různí a jdou z extrému do extrému. I po takové době tu máme vegetariány, vegany, makrobiotiky, vitariány a nevím koho všeho dalšího. Někdo tvrdí, že maso musíme mít, jiní se bez něj obejdou. Jsou teorie, které nakazují pestrost (tradiční čínská medicína - 5 elementů) a jiné nemíchání „zvířátek“ a rostlinek. Máme tu různé pyramidy potravin. Teorie se liší i v úpravě stravy: smažení považujeme za nezdravé, ale má se jíst zelenina syrová, abychom z ní získali vitamíny (mimochodem musíte k ní často mít olej, aby se měly na co vázat), nebo uvařená či jinak lehce upravená, aby byla stravitelná? A co potravinové doplňky? Chceme být zdraví, ale nevíme, jak často a co jíst, kolik toho máme sníst a taky nevíme, co způsobuje cukrovku, rakovinu… Podobně nevíme, z čeho se kazí zuby, který systém výchovy je nejlepší (všichni jsme byli doma byti a nijak nám to neublížilo… nebo snad ano?)...

Spousta věcí, které takzvaně víme, není vědecky prokázaná, je jenom prokázáno (na určitém vzorku), že neplatí opak. Dokonce se pochybuje i o prospěšnosti očkování a ani tahle kritika nezní úplně špatně. 

Víme, že je Země kulatá (pro Sheldony geoid), ale zrovna tak kdysi věděli, že je placatá. My si myslíme, že to víme, ale ti před námi to věděli taky… jenom blbě. Jasně, v tomhle případě třeba máme pravdu, nechci zase tvrdit, že nevíme nic, jenom že spoustu věcí možná víme úplně špatně, nebo jen trochu špatně.

Neumíme předpovídat počasí… třeba to ani nejde. Často neodkážeme předpovědět ani reakce svého okolí. O lidské mysli objevujeme stále nové a nové věci a přitom nevíme, jestli existuje nějaká aura, platí horoskopy (Můžou na nás hvězdy mít vliv, když jsou tak daleko? Slunce je taky daleko.), jsou minulé životy a mají nějaký smysl pro ten současný, existuje Bůh, záleží na tom, co se nám v noci zdálo…? 

Často mám v hlavě spoustu otázek, ale ještě častěji jsem přesvědčená o tom, že něco vím. Někdy mě trochu děsí, že spousta lidí kolem mě si je ještě jistějších věcmi, které sami neověřili a ani dostatečně kriticky nezhodnotili. Ještě dnes slyšíte: Nejez tolik cukru, nebo budeš mít cukrovku! A přitom dnes už "víme", že je to nesmysl. 

A tak jsem vděčná za chvíle, kdy vím, že nic nevíme, protože to je možnost něco zjistit, místo toho, abychom nadále spoléhali na to, že moře někde končí a my spadneme. Kam?

Takový normální den

Do práce vyrážím tak nějak akorát včas. Ještě si musím skočit na poštu - poslat přáníčko k narozeninám, což jsem mohla udělat už včera, kdybych nebyla líná jít v té zimě ještě pár kroků dál. Myslela jsem, že dnes zabiju dvě mouchy jednou ranou a stejně tam budu muset zítra znovu. 

Pak se jdu na jinou budovu pro certifikáty z dávno minulých kurzů. Doufám, že je ta ženská ještě nevyhodila. Ani mě moc nenaštve, když ji tam opět nezastihnu. Asi tam budu muset chodit každý den několikrát. Teda já nevím, ale jako doktorand jsem snad líp k zastižení než ona jako stálý zaměstnanec. To už spíš potkám v areálu pštrosa než ji. Trochu mě točí, že mi nebyla schopná ani pořádně odpovědět na mail a to jsem jí ho psala nejmíň dvakrát.

Dole v budově zahlédnu úžasné trpaslíky nakreslené těžko říct čím. A tak pak v kanclu rychle napíšu své bývalé (a snad i budoucí) lektorce kreslení, že je to moc pěkné a čím to dělali. Odpoví téměř okamžitě. Hádala jsem správně, bylo to mastným pastelem. Fakt? Tím, čím jsem maximálně vytvořila hořící strom místo podzimního? Hm, asi se do těch kurzů musím příští rok opět nahlásit, jinak mi ty pastely budou doma ležet ještě věčnost. A víc hořících stromů už nepotřebuju. Jeden vypadá docela pěkně, když nevíte, co to mělo být.

Zapomněla jsem si klíče od kanclu i kartu, takže se nedostanu ani do chodby. Prvně zkouším zavolat kolegyni, ale není tu, tak musím otravovat sekretářku. Nemá z toho moc radost, ale protože se mi to za tři roky stalo asi teprve podruhé, bere to dobře. Zrovna jsem ji vytrhla z nějaké důležité práce. Omlouvám se, i když vím, že tím to nespravím.

A pak hodinu a půl dělám kdovíco. Uvařím si čaj, řeším maily a odpovídám na ně. Píšu si poznámky, co musím bezpodmínečně udělat. Nechám se zlákat k přečtení článku o vyhazování knih na Štastném blogu. Na Facebooku se podívám do skupiny o CSR, jestli nejsou třeba nějaké novinky. Něco zajímavého najdu, a tak to odložím do složky "na později", stejně jako hledání vlastních zajímavostí, které mě napadly.

Už je potřeba začít makat na disertaci. Rozhodla jsem se, že ji chci mít do konce dubna hotovou. Teď musím prozkoumat malé a střední podniky. Jejich zvláštnosti a charakteristiky.

Google je úžasný... můžu si prohlížet knihy, které nemám přímo k dispozici... škoda, že vždycky ta část o CSR, kterou potřebuji, zrovna není dostupná. :-( Tak budu zase muset zajít do knihovny. Tento týden jsem tam skoro každý den.

Po obědě jsem lehce unavená a mírně ospalá. Naštěstí je dnes dlouhý den, a tak se snad ještě vzbudím a kromě jednodušších prací udělám ještě něco pořádného. Odpoledne už mi práce nejde, a tak dočítám literaturu a likviduji poukládané záložky. Na konci dne mám ze sebe dobrý pocit, že jsem udělala aspoň něco.

Tvořeníčko, to je moje potěšeníčko

Jeden z nejlepších způsobů, jak strávit víkend je zajet si do Pozořic na rukodělky. Dostala jsem se k tomu úplně náhodou. Jezdila tam jedna moje studentka, a když u mě na zkoušce viděla ručně malovanou konvičku, napadlo ji, že by se mi to mohlo líbit. A už to bylo.

Ani už nevím, kolikrát jsem tam byla, ale každopádně pokaždý strašlivě ráda. Vždycky se tam aspoň trochu kreativně vyřádím a vracím se spokojená s novýma pěknýma věcičkama. Teď jsem tam byla jen na otočku, což mi bylo docela líto, protože lidi jsou tam tak skvělý, že se člověku vůbec nechce pryč. Za páteční večer a sobotní půlden se mi podařilo vyrobit pouhé dvě věci, což je na mě vskutku nezvyklé. Už poprvé jsem všem ukázala, jaký jsem megaloman, když jsem si odvážela snad dvě kila vlastnoručně vyrobených svíček.

Ačkoliv mám tentokrát málo věcí, těší mě, že jsem si vyzkoušela něco nového a vyrobila dárečky některým milým lidičkám. Navíc jsme taky pěkně pokecali.

Co jsem viděla v Praze…

Před týdnem jsem byla v Praze. Připadá mi neuvěřitelné, že to je teprve sedm dní. Vnímám to jako věčnost, a přitom prostředí Brna a Prahy není zase tak moc rozdílné. Protože už jsem tam párkrát byla, jsou mi stejně jako tady některá místa povědomá a jiná už důvěrně známá. Třeba Galerie Pastelka na Malém náměstí. Tu prostě musím navštívit pokaždé. Stává se z toho takový můj malý rituál. Vždycky se najde někdo, komu bych mohla udělat radost veselým pohledem nebo přáním, které tam zakoupím. Tentokrát jsem se snažila sehnat jeden zvláštní… s dívkou se zrzavými vlasy spletenými do copku a lištičkou. Ten se totiž minule líbil jedné mojí kamarádce. Našla jsem sice dva, ale nejspíš to ani jeden z nich nebyl. Tak snad příště.

Protože Prahu už tak trošičku znám a taky jsem měla skvělého průvodce, obešla jsem se úplně bez mapy. Má to drobnou nevýhodu v tom, že když do ní potom člověk kouká, neorientuje se tak dobře, jako by ji používal za chůze při hledání různých míst. Ovšem výhod to má mnohem víc. Například neztrácíte čas hledáním a otáčením mapy (jsem ženská a dost mi to pomáhá). Nemrznou vám ruce a k bodům na mapě se často dozvíte něco zajímavého navíc.

Tentokrát jsem nahlédla do Jindřišské věže a pohrávala si s myšlenkou, že bych se podívala na výstavu Muzeum pražských věží, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám na příště. Měla by trvat až do 30. června a je na ní ukázáno 120 nejznámějších pražských věží… další inspirace k navštívení. Jindřišskou věž mám moc ráda. Minule jsem k ní zabloudila čirou náhodou a hned se mi zalíbila.

Protože jsme byli na Ortenově náměstí dříve, než bylo třeba, řekl mi kámoš, že se potřebuje zastavit v nedalekém obchodě a že bychom se tam eventuálně mohli jít ohřát. Jasně, lepší než na půl hodinky do hospody a pak zase páchnout kouřem. Když jsem zjistila, že jde o Feronu, málem jsem se rozesmála. Ne, že by na velkoobchodě s hutním materiálem bylo něco srandovního, ale my ji probíráme v managementu jako ukázku k řízení zásob. A zrovna příští týden to budu učit. Dobrý ne?

Pak jdeme kolem výstaviště a Stromovkou. Zajímá mě Rudolfova štola, která prý vede až k Vltavě. Pak je tam domek, u kterého si kamarád nemůže vzpomenout, jak se jmenuje. Říkám, že Šlechtovka. Vůbec ho nepřekvapuje, že to vím. Samozřejmě je to jen díky tomu, že nedaleko za jeho zády stojí cedule s dostatečně velkým nápisem. ;-)

Tentokrát jsem neměla Prahu moc naplánovanou. Žádných padesát věcí, které chci nutně vidět. I když vážně uvažuji nad tím, že takovýto seznam vytvořím. Ale určitý výčet mám. Jen nebylo stanoveno co a kdy… chtěla jsem si výlet spíš užít, než ho mít přesně nalinkovaný. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad, protože na Prahu pořád vzpomínám značně nadšeně a s úsměvem. Ale možná to není jenom tím, co jsem viděla, ale spíš tím, co jsem zažila a lidmi, které jsem tam potkala. Jedním z míst na seznamu byl letohrádek Hvězda a památník na Bílé hoře. Obojí má turistickou vizitku, a tak jsem soudila, že to stojí za vidění. Ukázalo se, že letohrádek je doopravdy krásný a procházku parkem k němu jsem si vskutku užívala. Svítilo sluníčko, pod nohama křupal sníh a na rukou mě hřály rukavičky. Mohyla míru na Bílé hoře byla tak trochu zklamáním. Prostě jednoduchý památník mezi poli. Chviličku hledáme cestu, kudy odsud. Sjíždíme z kopce v domnění, že tudy se dostaneme zase na normální silnici, avšak ukáže se, že sice nepojedeme po větší kružnici, ale zase za chvilku vyjedeme na tu původní. Považujeme to za srandovní a odjíždíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Mám dobrou náladu. Jsem na výletě a vyloženě si to užívám.

Na závěr dne navštívíme Čajovnu ve věži, kterou si okamžitě zamiluji. Je krásně netradiční a uchvacuje mě svou romantičností. Prostory jsou hezké, obsluha příjemná a kromě klasické místnosti je díky vysokým stropům možno mít vystavěné pódium vysoko nad zemí. Dá se tam ležet a je tam příjemné intimní šero. Po celodenním putování, mám co dělat, abych neusnula. Nejraději bych tu strávila noc, venku je zbytečně moc zima. V deset zazvoní gong či co, a tak se musíme vydat zpátky. Domů k „adoptivním rodičům“ se ale vracím velice ráda.

Sobota spočívá v mimopražském cestování. Zámek Veltrusy je sice ještě pořád opravován a tedy nepřístupný, ale i zvenku je na co se dívat. A park je taky moc pěkný. 

Ani nevím, jak se dostaneme do vesničky Máslovice, ale muzeum másla musím rozhodně vidět. Zvlášť když má turistickou vizitku. (Ale kdepak, nejsem fanatik, to se vám jenom zdá. :-)) Bohužel už mají zavřeno. Půl hodiny. Sakra. Přece sem zítra nepojedeme znovu. Zkusíme té paní zavolat, když tam má na dveřích kontakt. Je moc milá a ochotná, zaběhne za námi z městského úřadu a my si můžeme užít prohlídku i s výkladem. Paráda! Je to vážně zajímavé. Nejvíc se nám líbí máselnice, která vypadá jako houpací koník. Dá se na ni dítko a tím, jak se houpe, vám ze smetany udělá máslo. Praktické, že?

A když vidím jídelní lístek z Haškovy hospody na Lipnici, hned si ho musím vyfotit. Je z roku 1990 a nejdražší jídlo je roštěná se šunkou a vejcem a oblohou. Stojí 37 Kčs. Další zajímavostí je váha, kde se můžete zvážit a zjistíte, co jste za zvíře. Mých padesát kilo naštěstí spadá do kategorie „narozené hříbě“. Kamarád je na tom trochu hůře a jak podotýká paní průvodkyně – muži se tu děsně neradi váží, protože 80 až 100 kilo představuje „vykrmené prase“. Brzy se z toho stává moje oblíbená historka. Jen jednou mě jeden kamarád zaskočí hláškou: „Tak tam bych se nevešel.“ Takže pro ty, co se nevejdou, od 150 kg je to mladá prasnice a od 200 kg kanec. ;-)

Další zastávkou jsou Kralupy nad Vltavou. Samozřejmě taky mají turistickou vizitku. (Mimochodem v Praze jich je celých padesát. A já už jich mám skoro dvacet.) Na téhle je ten pěkný kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, u kterého jsem se chtěla zastavit a vyfotit si ho. Něčím mě fascinoval. Připomíná mi ten červený brněnský a ten se mi moc líbí.

Taky se mi líbí silniční cedule ukazující na obec Debrno. Kámoš se diví, co je na ní tak zajímavého a proč si ji chci vyfotit. Vždyť to je jasný, tady je vznešenější bráška města, ve kterém bydlím. Má šlechtický titul De. Hned na to musím navázat vyprávěním historky o klukovi z tábora, ze který si nechával říkat Bill a všem děsně lezl na nervy. Tak mu jeden kámoš dal šlechtický titul. Onen kluk nebyl moc rád.

Neděli necháváme na opětovné toulání Prahou. Tentokrát zamíříme rovnou do centra dění. Projdeme přes Pražský hrad a hurá do Muzea alchymistů a mágů staré Prahy. Máme možnost koupit si zlevněnou studentskou vstupenku a navíc je teď jakási šťastná hodinka, takže další sleva. Vezmeme si to rovnou se vstupenkou do Muzea pražských pověstí a strašidel, ale tam se podíváme až někdy příště.

A taky jsem byla v hasičárně a vylezla si na opravdický hasičský auto. :-)

Kdo hledá...

Jedna blondýnka pozve druhou na kafe. Jakmile začne voda vřít, zalije oba šálky, jenže zjistí, že v konvici zbylo ještě hodně vody. Povídá: "Poslouchej, mně zbylo ještě dost vody. Co s ní? To je přece škoda vylít."
A druhá: "Tak ji mrskni do mrazáku. Horká voda se hodí vždycky."

Tenhle vtip jsem slyšela poprvé o tomto víkendu, konkrétně v pátek. A hned v sobotu jsem si říkala, že bych to mohla zkusit praktikovat zrovna tak.  Jinými slovy, připadala jsem si úplně blbá. Už potřetí jsem nebyla schopná dorazit na návštěvu ke kamarádovi. A dokonce ani s mapou. Jasně, mapa je vám fakt k ničemu, když nevíte, v jaké ulici bydlí, ale stejně.

Mám tak trochu vizuální paměť, nebo jak bych to nazvala. Zkrátka dobře si pamatuju - pokud se příliš nevykecávám a aspoň trochu koukám kolem sebe - kudy jsem šla. Pamatuju si místa, která jsem viděla a dobře si pamatuju čísla. Aspoň přibližně - místo 24 jsem si myslela 27 a místo 11 jsem si pamatovala 14, ale to je slušný na to, že jsem se to vůbec neučila a jen mi to uvízlo v paměti, samo od sebe. Tahle paměť je často úžasná, funguje i po dlouhé době na základě toho, co je mi povědomé. Taky mám myslím slušnou intuici, která mě vede směrem, kterým chci. Obvykle. 

Jenže u tohohle kámoše jsem jednou zabloudila. Nejspíš zrovna poprvé, a tak jsem podruhé a tentokrát opět šla po trase, která mi byla povědomá. Chtě nechtě mířím místy, která znám a jsou mi povědomá. A ještě si cestou libuju, že to tu znám a snadno to najdu. Naštěstí si taky pamatuju vchod do domu. Vím, jak má vypadat a i malé rozdíly vnímám docela zřetelně. Ať se mi ulice líbí sebevíc, mnou hledaný dům nikde není. A tak nezbývá, než si to přiznat, zvednout telefon a zeptat se na adresu. Nemusíme telefonovat půl dne. Mám mapu a snadno to najdu. Jen potřebuji ulici a číslo. Vlastně i bez něj bych se obešla. Je to na konci, v takové zatáčce a ke dveřím vedou schody. Poblíž je keř. Připadám si trochu blbě, ale co, aspoň jsem ho rozesmála.

Otestujte svou prokrastinaci

Dostali jsme odkaz na stránky, kde můžeme vyzkoušet, jestli trpíme prokrastinací.

Výsledek: Jste střední prokrastinátor. Z Vašich odpovědí se zdá, že Vám prokrastinace způsobuje významné potíže, nicméně ne ve všech oblastech Vašeho života. Doporučujeme Vám vyzkoušet svépomocný program pro zvládání prokrastinačního chování.

Čekala jsem, že to bude horší. ;-) Hm, zajímavé, dokonce můžete vyzkoušet program, který vám pomůže zbavit se prokrastinace, ale když tak nad tím přemýšlím, není odložení úkolů, které mám na dnešek naplánované, a věnování se této četbě právě druhem prokrastinace?

Řekla bych že jo;-), a protože jsem jenom střední prokrastinátor, udělám to šikovněji, naplánuji si přečtení tohoto úkolu na sobotu, tedy použiji typicky prokrastinátorské „Udělám to zítra.“

Pravda o žábách

S určitým uspokojením jsem sledovala, jak se lektorce time managementu zalíbila kniha, o které jsem se jí minule zmiňovala – Snězte tu žábu! od Briana Tracyho. Je dobré, jasně, ale… takový úspěch jsem nečekala. Já si z ní pamatuji v podstatě jen jediné, třebaže je tam spousta podnětných věcí. Údajný citát od Marka Twaina: Pokud každý den hned ráno sníte živou žábu, můžete pak tento den prožít směle s vědomím, že nic horšího vás nemůže potkat. Jasně, je to moje oblíbená hláška v hodinách, kdy učím time management. Všem se líbí, protože je fakt dobrá. Slečny se legračně mračí a různě ksichtí, když si to představí. Taky mám někdy co dělat, abych se neušklíbala odporem. Vtip je v tom, že je to metafora. Žába je ten nejodpornější úkol, který vás ten den čeká. Chtě nechtě ho musíte udělat. Byť si to nechcete přiznat, nakonec se mu budete muset věnovat. A k tomu má Tracy ještě jednu poučku: pokud už musíte sníst živou žábu, nemá smysl dlouho sedět a pozorovat ji. Je to jinými slovy popsané pravidlo „To nejdůležitější na první místo“, ale každopádně je takto zapamatovatelnější.

Když jsem o tom minule vykládala (už nevím, na jakém kurzu) všem účastníkům se to velice líbilo, a když jsme se sešli na dalším, zjistila jsem, že to mnoho z nich začalo aplikovat ve svém životě a cítí se díky tomu spokojenější. Jaký to krásný pocit, když se díky vám někdo cítí lépe. Podobně to nadchlo i naši lektorku, a tak nám o tom dnes povídala. Nezapomněla dodat, že to zná díky mně a já se trochu červenala.

Kurz time managementu a kolo života

Konečně se dostávám k tomu, abych vám napsala o kurzu time managementu, který proběhl minulé úterý. Hned na úvod nás lektorka seznamuje s TEDem, neziskovou platformou, na které se mohou vyjadřovat odborníci, a pouští nám video s Nigelem Marshem o tom, jak získat v životě rovnováhu mezi prací a osobním životem. Líbí se mi to. Navíc je vtipný. Nejdůležitější poučení vidím v tom, že pokud si nenavrhnu svůj život sama, udělá to za mě někdo jiný a třeba se mi to nebude líbit. Ostatní považují za nejzajímavější sdělení: „Člověk chodí do práce, kterou nenávidí, aby vydělal peníze a koupil si věci, které nepotřebuje, aby ohromil lidi, na kterých mu nezáleží.“ Není to doslovné, ale podstata zůstala. Mě to zase tak moc neohromuje. Znám to. Určitě už jsem to někde slyšela, jen nevím kde. Nejspíš to bude citát od někoho slavného. Když později při psaní tohoto článku hledám na Googlu, zjistím, že to používá skoro každý, ale co takhle uvést autora výroku?! Možná jsem něco podobné slyšela od Tomáše Sedláčka. Nakonec jsem tedy něco našla: „Vysoká životní úroveň spočívá v tom, že vydáváme peníze, které ještě nemáme, za věci, které nepotřebujeme, abychom imponovali lidem, které nesnášíme. Orson Welles“

Zaujme mě hned první cvičení – Kolo života. Doporučuji vám ho zkusit si ho také, protože je jednoduché a rychlé. Zabere asi tak pět minut a přitom si můžete leccos uvědomit. Nakreslete kruh a rozdělte ho do osmi částí. Do každé vepište určitou pro vás důležitou oblast. Příkladem může být zdraví, rodina, práce, přátelé, víra, rekreace, láska… co vás napadne. Měly by to být oblasti, které jsou pro váš život podstatné. Následně kruh rozdělte soustřednými kružnicemi například na deset částí. Od středu směrem ven v každé části vybarvěte či vyšrafujte prostor ukazující, do jaké míry jste spokojeni. Je-li celá výseč vybarvená, jste v této oblasti absolutně spokojeni. Až budete mít celý kruh více či méně vybarvený, položte si následující otázky:

• Jak by to vypadalo, kdyby to podle vás bylo ideální? Dostali byste se až na desítku? Není to nutné.
• Překvapilo vás něco? Uvědomili jste si něco nového?
• Kdybyste chtěli zlepšit stávající situaci v jediné oblasti, která by to byla?

Mohlo by být zajímavé, kdybyste přesvědčili partnera nebo přátele, aby se pokusili nakreslit vlastní kolo života. Kolo života se mění podle vaší momentální nálady i situace. Když si ho zkusíte za půl roku nakreslit znovu, bude dost možná vypadat úplně jinak. Ale to vůbec nevadí.

Moje výsledky byly následující: nejméně spokojená jsem v oblasti tvorby, protože bych chtěla šít, ale nemám stroj, číst, psát a kreslit a práce mi zabírá moc času, takže se k tomu nedostanu. Ačkoliv největší rezervy cítím v tvorbě, když jsem měla zvolit jedinou oblast, kterou chci zlepšit, vybrala jsem přátele. Doktorátem a pobytem v Brně jsem totiž značně odříznutá od přátel, zejména ženských kamarádek, a když se nad tím zamyslím, vážně mi to chybí. Co jsem s tím udělala? Hned druhý den jsem s jednou vyrazila do čajovny, pozvala ji do Pozořic a začala plánovat nějaké dívčí akce. Ale to nejdůležitější je, že jsem si uvědomila, kde pramení moje nespokojenost.

Někdy štvu sama sebe

Moje příští předsevzetí by mělo být naučit se říkat ne. Myslela jsem si, že už jsem s tím začala, že se v tom zlepšuju, ale není tomu tak. Nečekaně mi zavolal kolega, jestli bych za něj mohla vzít výuku předmětu, který jsem ještě nikdy neučila. Zeptala jsem se, kdy to je, nahlédla do diáře a souhlasila.

Mám tolik vlastní práce a ještě si přibírám další! Kdyby to aspoň bylo poprvé. Ale už zase. Nebo kdybych aspoň ze sebe měla dobrý pocit, že pomůžu fajn kolegovi. Ne, jsem naštvaná, že jsem souhlasila téměř bezmyšlenkovitě. Když je potřeba zajistit nějakou výuku, řekneme Angelice, protože ta se nebrání. Možná přeháním, ale faktem zůstává, že to je cesta nejmenšího odporu. Nemusel mi říkat, proč neučí (Copak mě to nezajímá? Vzala bych i to, že jeho děti mají velikonoční besídku… až na to, že děti ještě nemá.), slibovat mi odměnu, pomoc s disertací nebo cokoliv jiného… A zpětně mě štve, že jsem tak strašně ochotná. No, snad si toho aspoň trochu váží.

Time management pro ženy trochu jinak

Jeden známý by to nazval synchronicitou. Někdo jiný náhodou. Já si to vysvětlit neumím a tak to asi zůstane. Včera jsem napsala článek a večer se podívala na stránky psychologie, kde jsem se ale vyskytovala i přes den. A teprve nyní si všimla článku Kult ženství. Ještě jsem ho nečetla a už mě zaujal úvod. Život ženy prochází čtyřmi obdobími.... hmm, to vypadá jako to, co právě zkouším. „Zalistovala“ jsem dál a už mi to bylo jasné. Kniha Mirandy Gray doopravdy frčí. U ABZ.cz je to 80. nejprodávanější titul. Už asi před dvěma rokama jsem ji viděla na knižním veletrhu a od té doby na ni jednou za čas znovu a znovu narážím. Asi bych si ji vážně měla přečíst. Když se s ní setkávám i na kurzu time managementu. 

O co kráčí? Těžko říct, když jsem to ještě nečetla. Ale mimo jiné se to týká toho, že každý den sledujete určitě aspekty svého života: sny, energii a pocity, a po určitém období by to mělo vykazovat jistou pravidelnost, která souvisí s ženským cyklem. Těžko soudit, když člověk nic podobného nikdy neviděl, ale určitě je to přínosné minimálně v tom, že se člověk zabývá svými pocity a přemýšlí nad tím, jak se cítí a proč.

Všeho moc škodí

Mám ráda čísla. Krásně vám všechno ukáží. S matematikou jsem nikdy neměla problémy a navíc mě doopravdy bavila. I když si sama pro sebe sem tam dělám nějaké ty statistiky – jak dlouho průměrně spím, kolik měsíčně utratím za jídlo, galanterii, léky, dárky… ekonomy a statistiky ráda nemám. Proč? Z velké části jsou totiž značně omezení. Fungují jenom v číslech. Když jim nedáte číslice, považují vaše požadavky, výzkumy a závěry za nepodstatné, neprokazatelné a nepostačující.

Jasně, že si to beru trochu osobně. Společenská odpovědnost firem není o číslech. Moje disertační práce není o číslech a celý můj svět není JEN o číslech. Vlastně všechno podstatné, co v životě máme, se v číslech vyjádřit nedá. Jasně, můžu říct, že mám deset přátel, ale jaká je kvalita přátelství? Můžu spát deset hodin, ale kvalita spánku? A přínos pro zdraví či energii? Naše doba je o číslech. Všechno se snažíme kvantifikovat. Musíme to spočítat. Musíme a za každou cenu. Číslový mor se šíří všude kolem nás. Možná je to proto, že máme dva typy lidí (a helemese a už tu máme číslo a jak nás pěkně omezuje). Vychází to z metodiky MBTI a přesné označení si nepamatuji – jedni jsou na čísla a druzí ani ne, možná jsou ti první víc průbojní a zastávají takové pozice, že se jim povedlo čísla vnutit všude. A možná se jim jen podřizujeme.

Jaro už je tady

Tak už je to tady: ptáčkové zpívají, rostlinky kvetou… jo, někde možná. Při pohledu z okna vidím jen sníh a ptáčka slyším začiřikat jen velice zřídka. Pro město je typičtější hukot aut.

I přesto bychom neměli klesat na mysli a užívat si blížící se konec zimy. Chtě nechtě, bude muset už velice brzy předat svou vládnoucí korunu jaru. Tak jako jsme si včera předávali korunu při hře Citadela.

Co bych vám na tohle roční období poradila? Určitě byste měli vyzkoušet něco nového, třeba detoxikaci. Nemusí jít hned o nic radikálního – jako týden na zeleninových šťávách – ale třeba jeden den půstu, nebo jenom se zdravějším jídlem. V obchodech se setkáte také se spoustou detoxikačních čajů nebo potravinových doplňků. Já zrovna zkouším Chlorelu. A když nic nepoznám? Nevadí, aspoň vím, že se snažím dělat něco zdravého a ten pocit mě hřeje.

Protože nám s jarem přibývá energie, je to nejlepší čas dát si závazek, nebo ho raději rovnou začít naplňovat, že začneme trochu více sportovat. Můj postoj ke sportu je velice vlažný, a tak od sebe očekávám maximálně zvýšení množství výletů a procházek.

A na závěr – k jaru patří barvy. Pro ženy je teď ideální příležitost začít si oblékat veselejší barvy, třeba zelenou, žlutou nebo oranžovou, které v zimě působí až příliš řvavě. A aby těch barviček nebylo málo, můžete si zkusit třeba vymalovat nějakou mandalu. Kromě toho, že snadno (asi za hodinu) vytvoříte krásný obrázek, můžete si přečíst i něco o své momentální náladě podle barev, které jste zvolili, a také si trochu při kreslení zameditovat.

Těšení

Paráda! Sotva nastoupím do vlaku a ten se rozjede. Prostoupí mě slavnostní a zároveň radostný pocit, že jedu na výlet. Bude to báječné a dobrodružné. A můžu o tom psát.

Měla bych se nasnídat, ale jsem tak vzrušená z toho, že zase něco podnikám, že na to nemám ani pomyšlení.

Projíždíme několikerými tunely, mezi nimiž se kochám pohledem na řeku, která poslušně teče podél tratě. V Bílovicích nad Svitavou krátce zavzpomínám na Rudolfa Těsnohlídka a Lišku Bystroušku. Jak je to dávno, co jsme tu byli? A já si ji od té doby ještě pořád nepřečetla. A taky si vzpomenu na příjemnou procházku, rychle pohlédnu na druhou stranu na krásný kostel. Musím se usmát vzpomínce na chlapíka močícího do kolejiště a volajícího: „Já si pochcal psa!“

V Blansku letmo obdivuji jakési zajímavé budovy a pak jednu s romantickými věžičkami. popíjím farmářské mlíčko, křoupu suchary a ačkoliv mám na sobě svetr, je mi trochu chladno, leč zatopit není kde.

V devět hodin se na loukách kolem objevuje poprašek sněhu. I hladina nedaleké vody zamrzla. Ostříhala jsem z rukavic žmolky a vypadají teď opravdu parádně. Mám z nich ještě větší radost.

Dneska si vyzvednu klubíčka, zítra mě čeká hodina pletení. To bude báječný výlet!

Příprava na pobyt v Praze

Do Prahy se balím podle svého univerzálního seznamu. A jak už jsem psala, všechno pěkně ladím do modré. K milému překvapení lidiček, u kterých bydlím, nezapomínám ani na takové věci jako je zubní kartáček, pyžamo, ručník a podobně. Považuji to za samozřejmost.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím, asi jsem si toho vzala zbytečně moc. Třeba dva svetry na čtyři dny. Na druhou stranu byl úžasný nápad ke kalhotám přidat sukni a šaty. Dobře, možná by stačilo jen jedno z toho, ale stejně to byl dobrý nápad. Paradoxně mi v nich totiž bylo tepleji než v džínách. To dělají ty termopunčochy. Báječný vynález!

Jako naprostá zbytečnost se ukázal Hradník. Na žádném hradě jsem nebyla, a když jsem poslední den zavítala na ten Pražský, pro změnu jsem s sebou měla kabelku, do které jsem si ho nepřendala. Nejraději bych si pořádně vynadala, ale nemohla jsem, protože výčitky jsem si zakázala už v lednových předsevzetích. Stejně by mi nijak nepomohlo říkat si, že jsem blbá, ale dost mě to štvalo. Na druhou stranu v Praze budu zase za chvilku, tak co.

Zpátky "doma"

Po návratu z Prahy se nestačím divit, co se děje s počasím. V Brně se doslova zbláznilo. Celý den chumelí a chumelí. Na silnicích i chodnících se z břečky pomalu ale jistě stává led. Všude to klouže. Kalhoty jsou rozmáchané a člověk vypadá jako sněhulák. Ještě že jsem doma. Štěstí, že takhle nebylo o víkendu.

Modrou si přetahuji z minulého týdne a toulám se městem se známými od kamarádky. Sladký život doktoranda.

Nejdřív jdeme na přednášku o Etiopii, ze které rozumím víceméně jen fotkám, ale vůbec mi to nevadí. Rozhodně stojí za to. Pak na oběd do menzy a nakonec… jako třešnička na dortu následuje čajovny Starý dvůr. Jedna z mých milovaných. Mají tam milé ceny a příjemné prostředí, o obsluze ani nemluvě. Dávám si jahodový oolong a s novou známou se shodneme, že zelené čaje se na zimu zkrátka nehodí. Jasně že ne… člověk se po nich ochladí. Možná je to jen psychologický klam, ale přece se v téhle ledárně nebudu ještě chladit. Potěší mě, že se s úspěchem setkává i špaldová káva s ovesným mlékem, které jsem doporučila. Ještě váhám, zda si nekoupit nové náušničky, ale prozatím ne.

Modrá....

Barevné týdny mají tu výhodu, že se vám snadno balí. V jedné poličce mám modré oblečení a z druhé k němu snadno doladím černé nebo bílé. Značně se mi tím zjednodušuje problém slaďování, kterým my ženy trpíme.

Takže Praha bude v modré...

Kurz time managementu

Před pár dny jsem byla na kurzu time managementu. Opět. Jasně, vím, už jsem sama odborník… alespoň podle ostatních. Já o tom pořád pochybuji. Ale já bych o sobě pochybovala, i kdybych na toto téma přečetla všechny existující knihy a vyzkoušela všechny metody, plus vymyslela jednu vlastní. Takže řekněme, že jsem odborník, protože jsem toho spoustu vyzkoušela, ještě víc přečetla a taky napsala asi dvacet stránek skript. Jo a ještě to učím.

Svou účastí jsem trochu vyplašila lektorku. Co tam dělám, když to vlastně všechno umím?

Chci si to zopakovat. Jedna věc je něco teoreticky znát a druhá opravdu to používat. Navíc jsem přesvědčená, že vždy, všude a od kohokoliv se člověk může přiučit něco nového.

Sri Chinmoy

Už jsem zmínila, že mám Kapky moudrosti srdce od Sri Chinmoye. Je autorem knih, obrázků, básní i citátů. Jeho aforismy pokládám za úchvatné a často mě potěší, když si je jen tak prohlížím. Některé si můžete prohlédnout třeba tady.

A teď pár těch, které se líbí mně:

Když síla lásky
nahradí lásku k síle,
člověk bude mít nové jméno:
Bůh.

Krása a vůně víry
nás mohou dovést
k jakémukoli cíli.

Samou přirozeností laskavosti je šířit se.
Budeš-li laskavý k druhým,
budou dnes laskaví k tobě
a zítra k někomu jinému.

Pondělí v Praze (12. 11. 2012)

Brzy ráno vyrážím do pražských uliček. Jedu s kámoškou metrem a jsem trochu vyplašená z toho, že kousek mám jet sama. Nesnáším metro! Nesnáším pohyb pod zemí! Na zemi jsem v pohodě. Docela dobře se orientuju. S mapou je to někdy trochu horší, ale naše neshody docela dobře řeším. Zpátky obvykle trefím bez nejmenších obtíží. Ale pod zemí jsem nemožná. V Brně jsem už spoustu let a podchod u nádraží je naprosto směšnej. Má jen pár odboček. Stejně se tam orinetuju jen podle obchodů a napoprvé se stoprocentní jistotou jdu vždycky blbě. Nebo to můžu dělat jako se sněženkama a bledulema. Juknu na to, pomyslím si, aha, to je bledule, a tak jednoduše vím, že to je sněženka.

Naštěstí to zvládnu úplně bez problémů, metro stojí relativně dlouho a lidí vystupuje dost. Naprostá pohoda, zbytečně plaším. Ale ten správný strach má teprve přijít. Kámoš mě vezme k nim na fakultu a ukáže mi výtah páter noster. Nikdy jsem takový neviděla, a tak se pochopitelně značně zděsím, když mineme cedulku, na níž červeným písmem stojí: „Vystupte!“ Pak bude strojovna a pak… ani si nechci představit, jak mě to někde rozmačká. Naštěstí se nic nestane. Cedule byla zbytečně děsivá. Prostě jen jedeme zase dolů. Jsem trošinku navztekaná, protože si přijdu nesmírně hloupě. Co by tam asi tak mohlo být? Kámoš má ze mě srandu a mě štve, že si připadám jako úplný idiot.

Ale následující motovýlet to spraví. Vyjedeme si na Levý Hradec, kde se kochám kostelem sv. Klimenta. Vážně se mi líbí a podzimní počasí se spadanými listy vytváří tu správnou atmosféru. Je to nádherná rotunda v Žalově v Roztokách. 

 

A pak se podíváme k Okoři. Až po Vánocích si uvědomím, že jsem si ho měla poznamenat do Hradníku, svého nového turistického záznamníku, který mě nutí navštívit alespoň 40 hradů nebo zřícenin v Čechách a 28 na Moravě. Škoda, že nezahrnuje také zámky, které mě rovněž zajímají. Večer pak vlakem ujíždím s báječným pocitem dobře strávených dní.

Všechno nejlepší k svátku

Dneska má svátek Angelika, česky Anděla. Dalo by se říct, že si k svátku nadělím další výlet do Prahy. Bude to dobrodružství, už se těším. A snad při tom něco také udělám do své disertační práce.

Dívám se, co jsem napsala o svých dvou loňských návštěvách Prahy na blog. Nic moc, na to kolik jsem toho zažila! Když on člověk tak nerad píše hodně zpětně. Ale i tak, na dvě návštěvy 12 článků, to je slušný.

Opět jedu na čtyři dny… od čtvrtka do neděle a plánů mám až hrůza. Vlastně nic konkrétního, jen různě povypisovaná místa, která bych možná chtěla vidět. Pro ty zvědavé jich alespoň pár zmíním. Například tu obrovskou zoologickou zahradu. Nejraději bych postupně navštívila všechny české (a třeba i slovenské) zoo. Pak nějaké to muzeum. Zjistila jsem, že jich je v Praze až nechutně moc, takže si budu muset pečlivě vybírat, protože jinak bych na vstupném utratila majlant. Namátkou třeba muzeum alchymistů a mágů staré Prahy, umělecko-průmyslové muzeum, Náprstkovo muzeum, poštovní muzeum a další. Z dalších zajímavostí by to mohl být letohrádek Hvězda, mohyla na Bílé hoře, středověké městečko Řepora… a samozřejmě nějaké ty obchůdky s různýma věcičkama… určitě si přivezu nějaký malý dáreček.

P. S.: Děkuji M. za přáníčko!

Nedělní toulání Prahou (Ne 11. listopadu 2012)

Neděli trávím s holkama… s naší úžasnou partou. Tedy její převážnou většinou, protože dvě kámošky nemohly. Plány udělala ta nejaktivnější z nás. Mně je to v podstatě jedno. V Praze jsem byla třikrát: jednou v multikině na Medvědích bratrech, kteří byli fakt skvělí, a jednou ani nevím kde, naposledy pak na muzikálu Cats, který byl úžasný. A taky jediný, který jsem kdy viděla.

Vyrážíme na Letnou. Naším cílem je Kyvadlo. Turistickou vizitku s ním jsem si kupovat nechtěla, protože jsem se domnívala, že je to něco malého nezajímavého. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Od kyvadla je krásný výhled, i když je zrovna mlha a tak trochu sychravo.

Zaujmou nás boty, které visí na šňůře vysoko ve vzduchu. A zdaleka to nejsou jen tenisky. Vyrážíme na Pražský hrad a procházíme místy, která už znám. 

Druhým cílem je Vyšehrad, ale chvilku potrvá, než k němu dojdeme. Jdeme kolem řeky a náhodou vidíme sochu nějakého chlapíka. Samozřejmě k ní musím slézt. Připadá mi nějaká povědomá. Kdopak by to asi mohl být. Jen tak plácnu, že třeba Sri Chinmoy. Kouknu na cedulku a helemese, fakt jo. Jedna kámoška se ptá, jestli ho znám. „No, osobně ne,“ směju se, ale jinak od něj mám Kapky moudrosti… takové ty kartičky ve tvaru vizitek a je jich plná krabička. V různých etnoobchůdcích, čajovnách a na dalších podobných místech je mají nahoru zadní stranou, která je pro všechny stejná. A říkávají, že když si vezmete tu vrchní, nebo kteroukoliv jinou, která vás „přitahuje“, najdete tam poselství přímo pro sebe. 

Také vidíme mimina, která dříve byla na Žižkovské věži. Pochopitelně si na ně musíme vylézt a vyfotit se. Je to pořádná fuška. Jsou větší, než se zdají a jak jsou kovová, děsně kloužou. Při pózování fotografovi máme co dělat, abychom z jejich naleštěných zadků nesklouzly rovnou na zem. 

Poté, co přejdeme řeku, vidíme tančící dům. Vedeme vážné rozhovory a než se nadějeme, už stoupáme k Vyšehradu. A to je ta pravá chvíle pro to dát si svačinku. Bez nejmenších obtíží sníme kamarádčiny „obrovské“ zásoby. Ještě že jsme jí do toho mluvily, protože jinak by vzala jen polovinu ;-).

Chceme nakouknout do kostela, ale je nám to zakázáno, protože tam právě probíhá křest nebo něco podobného. Nevadí, aspoň si prohlížíme rotundu sv. Martina a čteme si na papíře, který na ní visí, jak to bylo se svatomartinskou husou. Prý to je trest za to, že husy prozradily, že se mezi nimi sv. Martin ukrývá.

Dole pod kopcem hledáme benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích. Není to taková sranda, jak si myslíme a to ani když máme s sebou mapu a kartografku (nepravou). Naštěstí se před námi jakoby odnikud vynoří právě ve chvíli, kdy to chceme vzdát. Máme totiž i jiné plány. Třeba Galerii Harfu a paní Marii Brožovou, která v ní právě kreslí obraz zvaný Anděl inspirace. Mimo to tam vystavuje všechny své nádherné obrazy.

Asi není třeba dodávat, že se tam nějakou tu hodinku zdržíme a já si koupím hned několik pohledů, ačkoliv nejsou nejlevnější. Ale jsou tak nádherné a nabyté energií a barvama, že nemohu odolat. Tohle byl vlastně důvod, proč jsem do Prahy jela. A tady se loučíme s holkama, které jedou domů, zatímco já v Praze ještě jeden den zůstanu.

Výstava panenek

O víkendu jsem šla na výstavu panenek. Byly to takové ty klasické, co vypadají jako miminka. Upřímně řečeno, byla jsem dost zklamaná. Ačkoliv jsem si s panenkami jako malá samozřejmě hrála hodně a ráda, nikdy se mi nelíbily… nebo si to z té doby nepamatuji… ty miminkovské. Kdo si chce hrát s miminem?

Zatímco ty dospělé… třeba taková Barbie? Té můžete oblékat krásné šaty, malovat ji, představovat si, že vaří večeři, že jede na výlet s Kenem… a spoustu dalších věcí. Vymýšlíte romantické příhody.

Navštívená výstava byla v tomto směru značně omezená. Dozvěděla jsem se sice pár nových věcí a prohlédla si různé hezké šatičky, ale miminkovské panenky mě nijak zvlášť nebraly. Většinou vypadaly jako naštvaná miminka. Líbila se mi panenka černoušek, protože takovou jsem ještě nikdy neviděla. Panenky s porcelánovýma hlavičkama byly téměř k nerozeznání od těch běžných. Roztomilá byla panenka spící na bříšku, která měla na zádech křídla jako andílek. Naproti tomu nejhorší byla snědá panenka s tmavými vlasy „na ježka“ a výrazem profesionálního zabijáka.

Potraviny proti stresu

Jak už jsem zmínila dříve, některé potraviny prý pomáhají zmírňovat stres. Důvodem je „L-tryptofan, esenciální aminokyselina se schopností proniknout do všech tkání včetně mozkových buněk. Podle potřeby si tělo dokáže z něho vyrobit několik set dalších látek, které pak slouží konkrétním účelům. Patří mezi ně např. serotonin, melatonin, vitamin B3 a acetyl koenzym A. Úkolem serotoninu, občas nazývaného hormonem štěstí, je regulace napětí v centrálním nervovém systému.“ V jiném článku poukazují na to, že za boj proti stresu jsou odpovědné například tyrosin, hořčík, polyfenoly, vitamín B9 atd.

Přináším vám jejich výčet, abyste si to mohli sami na sobě vyzkoušet.

• maso: losos, humr, krocan, drůbeží maso, játrech, ryby,
• zelenina a ovoce: fazolky mungo, chřest, špenát, zelí, fazole, tmavší listová zelenina, avokádo, petržel + luštěniny, kešu, mandle a vlašské ořechy, sója, sezamová a dýňová semínka,
• banány, ananas, borůvky, broskve, jablka, hrozny, bobuloviny, granátové jablko,
• ostatní: slunečnicová semínka, tofu, sýr cottage, zelený čaj, olivový olej, hořká čokoláda (70 a více procent), mléko, jogurty, káva, kakao, obiloviny a celozrnné výrobky.

Zdroje:
http://www.zijemenaplno.cz/Clanky/a76-Pri-depresi-jezte-mungo-a-chrest.aspx
http://www.protistarnuti.cz/clanky/potraviny-zpomalujici-starnuti
http://www.fitweb.cz/clanky/kuchyne/458936-bojujte-proti-stresu-jidlem

Chřest

Minule jsem psala o tom, že jsem si novým receptem zlepšila náladu. Údajně (viz kniha Projekt štěstí) to tak funguje i u dalších věcí, které se nově naučíte. Máte totiž pocit růstu. Zatím to nemám dostatečně ověřeno, ale faktem je, že už jsem to několikrát zažila a já osobně obvykle mám sama ze sebe dobrý pocit, když se naučím něco nového.

Na druhou stranu ten dobrý pocit mohl být také vyvolán chřestem… ovšem za předpokladu, že bych ho snědla dříve, než se mi výrazně zlepšila nálada. Což se nestalo. Možná už jste někdy slyšeli o tom, že některé potraviny způsobují, že se cítíte příjemněji. Mým nejoblíbenějším příkladem je losos, kterého jsem se naučila jít o zkouškovém proti stresu. A teď jsem si vzpomněla, že mezi tato jídla patří i chřest.

Chřest údajně také pomáhá mládnout a je to afrodisiakum. Přičítá se mu mnoho dobrých vlastností, takže by měl být dobrý pro zažívání kvůli velkému obsahu vlákniny, čistit organismus, pomáhat s kožními problémy, akné, cukrovkou a tak dále a tak dále. Nejlepší asi bude zařadit ho občas do svého jídelníčku pro jeho jemnou chuť a snadnou přípravu: uvařit ve vodě cca 5 minut, zabalit do šunky a chroupat k pečivu nebo bramborám.

Zaujalo mě, že se dá jíst i syrový. Měli byste si ho pořídit co nejčerstvější. Poznáte to tak, že na řezu z něj při stisku vytéká tekutina. Jeho sezona je od dubna do června.

Zdroje:
http://www.zijemenaplno.cz/Clanky/a76-Pri-depresi-jezte-mungo-a-chrest.aspx
http://www.bylinky.eu/chrest-je-prirodnim-elixirem-mladi.html
http://ona.idnes.cz/uvarte-si-doma-elixir-mladi-aneb-staroceske-chrestove-menu-pan-/recepty.aspx?c=A120507_174613_recepty_lf

Opečte si chřest a zlepšete náladu

Jednou večer jsem přišla domů pořádně rozladěná. Nic se mi nedařilo a celý den byl hrozný. Neměla jsem náladu vůbec na nic. A byl nejvyšší čas pustit se do vaření večeře. Vytáhla jsem časopis, který jsem v Bille dostala zadarmo k nákupu a pustila se do studování receptu. Vždycky je dobré pořádně si ho přečíst, aby vás při postupu krok za krokem v polovině nepřekvapilo, že máte přidat něco naloženého či usmaženého, co jste měli udělat den předem. Někdy mi autoři receptů přijdou opravdu zabednění. Přece není zase takový problém, napsat postup tak, jak jde opravdu po sobě, ne?

Tenhle recept sice byl krok za krokem, ale tak trochu chaoticky, že jsem stejně nevěděla, co k čemu přidám a kdy. A taky jsem neměla některé přísady. Ale nakonec to nevadilo. Když to hodně zjednoduším: na pánvi rozpálíte olej a na něm opečete chřest, v jiné pánvi nebo hrnci rozpustíte máslo a necháte na něm zkaramelizovat cukr, do něhož nasypete nadrobno nakrájenou cibulku a počkáte, dokud „nezezlátne“. Jinými slovy pokusíte se odhadnout, kdy už je dostatečně opečená, protože zlatá je od zkaramelizovaného cukru. A tuhle směsku přimícháte do olivového oleje smíchaného s hořčicí a jablečným octem. Množství surovin jsem odhadla, ale podle receptu můžete použít 6 lžic oleje a po 1 lžičce hořčice a octa). V původním receptu byl použit zelených chřest a balsamikový ocet, ale já si i takhle svůj sváteční předkrm užila. A té cibulky bych se s chutí namlsala… A nálada? Samotné vaření něčeho nového mi ji parádně vylepšilo. Že bych psychologům navrhla novou terapii vařením? To by se mohlo líbit zvláště mužům. :-)

Přání k svátku

Dostala jsem smskou přání k mezinárodnímu dni žen. Nejprve jsem koukala na text „všechno nejlepší“ a přemýšlela, jestli dnes mám narozeniny. Byly nedávno, takže ne. A svátek? Ten by zase měl být až za dlouho… Prvně mě napadlo… aha, pátek, bláznů svátek… zase nějaký vtipálek. A pak mi až docvaklo, že je mezinárodní den žen. Asi jsem nějak podezíravá… :-)

Tak jsme byli v Šutru

Šutr je hospoda v historickém stylu. Vlastně je to spíš pivnice, takže mají více druhů piva a také určité zajímavosti. Třeba víno s medovinou zvané kurvína, pivo s medovinou takzvanou kormu… Thorovo kladivo (víc medoviny s pivem).

Do pivnice se dostanete, když půjdete po Kapucínském náměstí v Brně po pravé straně. Dovnitř doporučuji chodit pouze s mužem nebo v dobrých botách, protože dveře jdou skutečně těžko otevřít.;-)

Konečně spolu

Ačkoliv je začátek března, udělali jsme si s přáteli vánoční večírek. Kdepak, nejsme tolik vepředu, spíš pozadu. Je nás totiž šest a máme značné problémy se někdy všichni sejít. Ale tentokrát jsme konečně po dlouhé době byli opravdu všichni. I když někteří přišli výrazně později.

Možná nebyl nejlepší nápad jít tam, co vždycky, protože tam byla zrovna diskotéka, a tak jsme měli trochu problémy se slyšet, když začali hrát. Navíc přibližně do půlnoci to nebyla hudba ale povedená replika něčího zvracení. Či jak poznamenal kamarád remix remixu… a podle toho to vypadalo. Od půlnoci začal DJ pouštět písničky tak, jak byly stvořeny a bylo to hned o poznání lepší. Brzy jsme objevili, že jeden ze způsobů, jak si kloudně pokecat, je jít tančit. Na parketu se totiž člověk slyšel, když byl při tanci dostatečně blízko. A taky jsme se potřebovali trochu vyřádit, protože všichni celé dny jen sedíme a něco klofeme do počítačů.

Celkově byl večer báječný. Dozvěděla jsem se nějaké ty novinky a viděla lidi, kteří patří mezi mé nejoblíbenější přátele. Znají mě už téměř polovinu života. Během večera jsem se dozvěděla pár překvapivých věcí. Z těch, které bych chtěla zveřejnit, snad jen to, že o mně všichni mají mnohem vyšší mínění, než ho o sobě mám sama. Což mě vede k zamyšlení – znají mě tak špatně (po deseti letech), nebo mám opravdu příliš malé sebevědomí?

Čtyři pohledy

Když jsem v pátek přišla domů, našla jsem ve schránce obálku. Razítko bylo z města, ve kterém jsem nikoho neznala. Kdopak mi to asi píše? Brzy jsem zjistila, že to je kamarádka z vysoké školy. Přišla na úžasný nápad – v jedné obálce mi jako dopis poslala čtyři na sebe navazující pohledy. Už se moc těším, až si je všechny vystavím na nástěnku.

Kromě toho, že mě celkově potěšilo, že si na mě vzpomněla, nadchlo mě i to množství pohledů. Ukázalo se, že víc pohledů můžu udělat větší radost než jeden. A to jsem si myslela, že v této oblasti platí ekonomický zákon o vzácnosti – čím méně kusů, tím více si jich člověk váží.

Miluju svoje poznámky

Sedím si takhle u stolu a najednou mě zaujme sešitek. Koupila jsem si jich kdysi více stejných, tak rychle nakouknu, co v něm asi tak může být. Jé! Zepředu vtipy a hlody a zezadu citáty a básně.

Paráda! Otevřu ho zepředu a začnu od těch posledních – nejnovějších. Ty jsou mi dobře známé, ale jak se propracovávám dopředu, narážím i na ty zapomenuté a opravdu se bavím.

Dnes mě v práci pomocí těžko určitelných asociací napadlo, že bych si měla vytvořit sbírku návodů na háčkovaný čtvereček, protože jsem se pustila do háčkované deky ze čtverců. Původně to měl být super crazy projekt, ale pak jsem trochu ustoupila i kvůli praktičnosti a vybírám si jen ze 100 % bavlny o síle 125 metrů na 50 gramů. Nebude to bůhvíjak teplé, ale bude to krásné. Až budu chtít něco teplejšího, udělám si pléd ze silnější příze.

A to ještě nic není proti tomu, že jsem našla na kusu papíru rozepsanou povídku o králi plesu. To jsem se teprve nasmála...

Miluju hudbu

Jsou písničky, při kterých prostě nedokážu sedět. Musím jít tancovat, nebo se neposedně vrtět či si aspoň podupávat nohou. Je to hrozný, nedá se tomu zabránit. Nejhorší je, když mám dělat něco jiného. Nechci být ignorantská nebo neposlouchat, co mi kdo říká, ale někdy prostě nejde počkat, až TOHLE dohraje. Když jsem s přáteli nebo blízkými, můžu je upozornit na pěknou písničku a dořekneme si to potom, ale s někým cizím by to asi působilo poněkud divně. Už jsem se párkrát přistihla, že jsem naprosto vypustila, co ten druhý říká, a věnovala se jen hudbě. Jasně, silou vůle se mi podařilo soustředit se zpátky, ale kolik to stálo námahy a úspěšnost stejně byla třeba jen padesát procent... nebo míň.

Nejhorší je, že na spoustě plesů nebo zábav hrají tyto písničky v prvních sériích… a tudíž ještě nikdo netančí. Jednou jsem to nevydržela a šla jsem. Byl to Brichta nebo Arakain a jejich Sirael nebo Zemřít je nepovinný. Podobných písniček mám jen pár a většinou je znám už dlouho, třeba z dětství. Ale sem tam přibude některá novější, třeba Radši si to píšu. Ta je jednou z těch, které se mi líbí jen tak, sami o sobě. Další takovou je například Victim od Sold my Soul. Ale jiné se mi líbí pro to, co jsem „s nimi“ zažila. K těm patří třeba Under the Bridge, ani v originále není hezčí, než když mi ji zpívá přítel.

Zhodnocení zbývajících únorových předsevzetí

Přímost je sice hezké předsevzetí, ale trochu tíž se uplatňuje, zvlášť když máte sklony nevyhledávat potíže a vyhýbat se věcem, které nemáte rádi. Třeba telefonování. A přitom úplně zbytečně. Čtrnáct dní před sebou valím kámen, že mám někam zavolat. Nakonec teda zavolám. Za pár minut je po všem a já na to myslela takovou dobu!!!

Meditovat jsem se zatím nezačala ani učit. Nicméně zen studuji celkem pilně, a když na meditaci myslím, tak trochu nejspíš i medituji. Všímám si chvil, kdy jsem plně zaměřena pouze na to, co dělám. A musím uznat, že jsou to ty nejkrásnější. Jednou z nich je například paličkování. Postupem času se ukazuje, že při něm ani nemám chuť mluvit. I když by bylo o čem a s kým… je to tak báječné jen sedět a přehazovat paličky. Jednu za druhou. Klid, vyrovnanost. Skoro jako počítat nádechy a výdechy. Popravdě to občas dělám v posteli. Když nemůžu usnout, protože mám v hlavě příliš mnoho myšlenek. Počítání nádechů a výdechů je jednotvárné. Ačkoliv soustředění mě udržuje bdělou, zároveň pouštím z hlavy všechny starosti a nezodpovězené otázky či nedokončené úkoly. A tak se učím meditovat, i když je to jen vleže a nejspíš dost špatně.

Nedávno se mi podařilo meditovat i při kreslení… úplně jsem zapomněla, že existuju a bylo to nádherné…

Předsevzetí přestat ulpívat jsem začala uplatňovat v tom, že jsem se navoněla i jen tak sama pro sebe doma. Že jsem se namalovala, i když jsem nešla na schůzku nebo někam moc mezi lidi. Že jsem si četla svou milovanou knihu – Rozbřesk – i když jsem měla dělat něco úplně jiného. Nakonec se ukázalo, že právě to, že jsem si udělala radost hned, mě báječně nakoplo k dalším činnostem, zatímco předtím jsem kvůli nedostatku spánku připomínala spíše zombíka a nic se mi nechtělo.

Narovnat se je jedním z předsevzetí, které se snad nikdy „neokouká“. Bohužel. Kolem nás se každodenně tolik lidí hrbí, že mnozí máme sklony to přijímat. Také k tomu vede malé sebevědomí a pocit, že nás úkoly tlačí k zemi. Ovšem když se narovnáte, hned se vám lépe dýchá, jí a celkově žije. Začnete si více věřit. A taky děláte něco pro svoje záda. A možná docela dost.

Soustředit se na to podstatné mi pomohlo lépe si organizovat čas a vybírat, čemu se chci věnovat a kdy. Podobně byla vhodně zvolena i předsevzetí: Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. která se mi snad celkem dařilo plnit.

Z vysoké školy mám jeden špatný zvyk – do uklízení se nejraději pouštím ve chvílích, kdy se to nejméně hodí – když mám na práci úplně jiné věci.