Kurz time managementu a kolo života

Konečně se dostávám k tomu, abych vám napsala o kurzu time managementu, který proběhl minulé úterý. Hned na úvod nás lektorka seznamuje s TEDem, neziskovou platformou, na které se mohou vyjadřovat odborníci, a pouští nám video s Nigelem Marshem o tom, jak získat v životě rovnováhu mezi prací a osobním životem. Líbí se mi to. Navíc je vtipný. Nejdůležitější poučení vidím v tom, že pokud si nenavrhnu svůj život sama, udělá to za mě někdo jiný a třeba se mi to nebude líbit. Ostatní považují za nejzajímavější sdělení: „Člověk chodí do práce, kterou nenávidí, aby vydělal peníze a koupil si věci, které nepotřebuje, aby ohromil lidi, na kterých mu nezáleží.“ Není to doslovné, ale podstata zůstala. Mě to zase tak moc neohromuje. Znám to. Určitě už jsem to někde slyšela, jen nevím kde. Nejspíš to bude citát od někoho slavného. Když později při psaní tohoto článku hledám na Googlu, zjistím, že to používá skoro každý, ale co takhle uvést autora výroku?! Možná jsem něco podobné slyšela od Tomáše Sedláčka. Nakonec jsem tedy něco našla: „Vysoká životní úroveň spočívá v tom, že vydáváme peníze, které ještě nemáme, za věci, které nepotřebujeme, abychom imponovali lidem, které nesnášíme. Orson Welles“

Zaujme mě hned první cvičení – Kolo života. Doporučuji vám ho zkusit si ho také, protože je jednoduché a rychlé. Zabere asi tak pět minut a přitom si můžete leccos uvědomit. Nakreslete kruh a rozdělte ho do osmi částí. Do každé vepište určitou pro vás důležitou oblast. Příkladem může být zdraví, rodina, práce, přátelé, víra, rekreace, láska… co vás napadne. Měly by to být oblasti, které jsou pro váš život podstatné. Následně kruh rozdělte soustřednými kružnicemi například na deset částí. Od středu směrem ven v každé části vybarvěte či vyšrafujte prostor ukazující, do jaké míry jste spokojeni. Je-li celá výseč vybarvená, jste v této oblasti absolutně spokojeni. Až budete mít celý kruh více či méně vybarvený, položte si následující otázky:

• Jak by to vypadalo, kdyby to podle vás bylo ideální? Dostali byste se až na desítku? Není to nutné.
• Překvapilo vás něco? Uvědomili jste si něco nového?
• Kdybyste chtěli zlepšit stávající situaci v jediné oblasti, která by to byla?

Mohlo by být zajímavé, kdybyste přesvědčili partnera nebo přátele, aby se pokusili nakreslit vlastní kolo života. Kolo života se mění podle vaší momentální nálady i situace. Když si ho zkusíte za půl roku nakreslit znovu, bude dost možná vypadat úplně jinak. Ale to vůbec nevadí.

Moje výsledky byly následující: nejméně spokojená jsem v oblasti tvorby, protože bych chtěla šít, ale nemám stroj, číst, psát a kreslit a práce mi zabírá moc času, takže se k tomu nedostanu. Ačkoliv největší rezervy cítím v tvorbě, když jsem měla zvolit jedinou oblast, kterou chci zlepšit, vybrala jsem přátele. Doktorátem a pobytem v Brně jsem totiž značně odříznutá od přátel, zejména ženských kamarádek, a když se nad tím zamyslím, vážně mi to chybí. Co jsem s tím udělala? Hned druhý den jsem s jednou vyrazila do čajovny, pozvala ji do Pozořic a začala plánovat nějaké dívčí akce. Ale to nejdůležitější je, že jsem si uvědomila, kde pramení moje nespokojenost.

Někdy štvu sama sebe

Moje příští předsevzetí by mělo být naučit se říkat ne. Myslela jsem si, že už jsem s tím začala, že se v tom zlepšuju, ale není tomu tak. Nečekaně mi zavolal kolega, jestli bych za něj mohla vzít výuku předmětu, který jsem ještě nikdy neučila. Zeptala jsem se, kdy to je, nahlédla do diáře a souhlasila.

Mám tolik vlastní práce a ještě si přibírám další! Kdyby to aspoň bylo poprvé. Ale už zase. Nebo kdybych aspoň ze sebe měla dobrý pocit, že pomůžu fajn kolegovi. Ne, jsem naštvaná, že jsem souhlasila téměř bezmyšlenkovitě. Když je potřeba zajistit nějakou výuku, řekneme Angelice, protože ta se nebrání. Možná přeháním, ale faktem zůstává, že to je cesta nejmenšího odporu. Nemusel mi říkat, proč neučí (Copak mě to nezajímá? Vzala bych i to, že jeho děti mají velikonoční besídku… až na to, že děti ještě nemá.), slibovat mi odměnu, pomoc s disertací nebo cokoliv jiného… A zpětně mě štve, že jsem tak strašně ochotná. No, snad si toho aspoň trochu váží.

Time management pro ženy trochu jinak

Jeden známý by to nazval synchronicitou. Někdo jiný náhodou. Já si to vysvětlit neumím a tak to asi zůstane. Včera jsem napsala článek a večer se podívala na stránky psychologie, kde jsem se ale vyskytovala i přes den. A teprve nyní si všimla článku Kult ženství. Ještě jsem ho nečetla a už mě zaujal úvod. Život ženy prochází čtyřmi obdobími.... hmm, to vypadá jako to, co právě zkouším. „Zalistovala“ jsem dál a už mi to bylo jasné. Kniha Mirandy Gray doopravdy frčí. U ABZ.cz je to 80. nejprodávanější titul. Už asi před dvěma rokama jsem ji viděla na knižním veletrhu a od té doby na ni jednou za čas znovu a znovu narážím. Asi bych si ji vážně měla přečíst. Když se s ní setkávám i na kurzu time managementu. 

O co kráčí? Těžko říct, když jsem to ještě nečetla. Ale mimo jiné se to týká toho, že každý den sledujete určitě aspekty svého života: sny, energii a pocity, a po určitém období by to mělo vykazovat jistou pravidelnost, která souvisí s ženským cyklem. Těžko soudit, když člověk nic podobného nikdy neviděl, ale určitě je to přínosné minimálně v tom, že se člověk zabývá svými pocity a přemýšlí nad tím, jak se cítí a proč.

Všeho moc škodí

Mám ráda čísla. Krásně vám všechno ukáží. S matematikou jsem nikdy neměla problémy a navíc mě doopravdy bavila. I když si sama pro sebe sem tam dělám nějaké ty statistiky – jak dlouho průměrně spím, kolik měsíčně utratím za jídlo, galanterii, léky, dárky… ekonomy a statistiky ráda nemám. Proč? Z velké části jsou totiž značně omezení. Fungují jenom v číslech. Když jim nedáte číslice, považují vaše požadavky, výzkumy a závěry za nepodstatné, neprokazatelné a nepostačující.

Jasně, že si to beru trochu osobně. Společenská odpovědnost firem není o číslech. Moje disertační práce není o číslech a celý můj svět není JEN o číslech. Vlastně všechno podstatné, co v životě máme, se v číslech vyjádřit nedá. Jasně, můžu říct, že mám deset přátel, ale jaká je kvalita přátelství? Můžu spát deset hodin, ale kvalita spánku? A přínos pro zdraví či energii? Naše doba je o číslech. Všechno se snažíme kvantifikovat. Musíme to spočítat. Musíme a za každou cenu. Číslový mor se šíří všude kolem nás. Možná je to proto, že máme dva typy lidí (a helemese a už tu máme číslo a jak nás pěkně omezuje). Vychází to z metodiky MBTI a přesné označení si nepamatuji – jedni jsou na čísla a druzí ani ne, možná jsou ti první víc průbojní a zastávají takové pozice, že se jim povedlo čísla vnutit všude. A možná se jim jen podřizujeme.

Jaro už je tady

Tak už je to tady: ptáčkové zpívají, rostlinky kvetou… jo, někde možná. Při pohledu z okna vidím jen sníh a ptáčka slyším začiřikat jen velice zřídka. Pro město je typičtější hukot aut.

I přesto bychom neměli klesat na mysli a užívat si blížící se konec zimy. Chtě nechtě, bude muset už velice brzy předat svou vládnoucí korunu jaru. Tak jako jsme si včera předávali korunu při hře Citadela.

Co bych vám na tohle roční období poradila? Určitě byste měli vyzkoušet něco nového, třeba detoxikaci. Nemusí jít hned o nic radikálního – jako týden na zeleninových šťávách – ale třeba jeden den půstu, nebo jenom se zdravějším jídlem. V obchodech se setkáte také se spoustou detoxikačních čajů nebo potravinových doplňků. Já zrovna zkouším Chlorelu. A když nic nepoznám? Nevadí, aspoň vím, že se snažím dělat něco zdravého a ten pocit mě hřeje.

Protože nám s jarem přibývá energie, je to nejlepší čas dát si závazek, nebo ho raději rovnou začít naplňovat, že začneme trochu více sportovat. Můj postoj ke sportu je velice vlažný, a tak od sebe očekávám maximálně zvýšení množství výletů a procházek.

A na závěr – k jaru patří barvy. Pro ženy je teď ideální příležitost začít si oblékat veselejší barvy, třeba zelenou, žlutou nebo oranžovou, které v zimě působí až příliš řvavě. A aby těch barviček nebylo málo, můžete si zkusit třeba vymalovat nějakou mandalu. Kromě toho, že snadno (asi za hodinu) vytvoříte krásný obrázek, můžete si přečíst i něco o své momentální náladě podle barev, které jste zvolili, a také si trochu při kreslení zameditovat.

Těšení

Paráda! Sotva nastoupím do vlaku a ten se rozjede. Prostoupí mě slavnostní a zároveň radostný pocit, že jedu na výlet. Bude to báječné a dobrodružné. A můžu o tom psát.

Měla bych se nasnídat, ale jsem tak vzrušená z toho, že zase něco podnikám, že na to nemám ani pomyšlení.

Projíždíme několikerými tunely, mezi nimiž se kochám pohledem na řeku, která poslušně teče podél tratě. V Bílovicích nad Svitavou krátce zavzpomínám na Rudolfa Těsnohlídka a Lišku Bystroušku. Jak je to dávno, co jsme tu byli? A já si ji od té doby ještě pořád nepřečetla. A taky si vzpomenu na příjemnou procházku, rychle pohlédnu na druhou stranu na krásný kostel. Musím se usmát vzpomínce na chlapíka močícího do kolejiště a volajícího: „Já si pochcal psa!“

V Blansku letmo obdivuji jakési zajímavé budovy a pak jednu s romantickými věžičkami. popíjím farmářské mlíčko, křoupu suchary a ačkoliv mám na sobě svetr, je mi trochu chladno, leč zatopit není kde.

V devět hodin se na loukách kolem objevuje poprašek sněhu. I hladina nedaleké vody zamrzla. Ostříhala jsem z rukavic žmolky a vypadají teď opravdu parádně. Mám z nich ještě větší radost.

Dneska si vyzvednu klubíčka, zítra mě čeká hodina pletení. To bude báječný výlet!

Příprava na pobyt v Praze

Do Prahy se balím podle svého univerzálního seznamu. A jak už jsem psala, všechno pěkně ladím do modré. K milému překvapení lidiček, u kterých bydlím, nezapomínám ani na takové věci jako je zubní kartáček, pyžamo, ručník a podobně. Považuji to za samozřejmost.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím, asi jsem si toho vzala zbytečně moc. Třeba dva svetry na čtyři dny. Na druhou stranu byl úžasný nápad ke kalhotám přidat sukni a šaty. Dobře, možná by stačilo jen jedno z toho, ale stejně to byl dobrý nápad. Paradoxně mi v nich totiž bylo tepleji než v džínách. To dělají ty termopunčochy. Báječný vynález!

Jako naprostá zbytečnost se ukázal Hradník. Na žádném hradě jsem nebyla, a když jsem poslední den zavítala na ten Pražský, pro změnu jsem s sebou měla kabelku, do které jsem si ho nepřendala. Nejraději bych si pořádně vynadala, ale nemohla jsem, protože výčitky jsem si zakázala už v lednových předsevzetích. Stejně by mi nijak nepomohlo říkat si, že jsem blbá, ale dost mě to štvalo. Na druhou stranu v Praze budu zase za chvilku, tak co.

Zpátky "doma"

Po návratu z Prahy se nestačím divit, co se děje s počasím. V Brně se doslova zbláznilo. Celý den chumelí a chumelí. Na silnicích i chodnících se z břečky pomalu ale jistě stává led. Všude to klouže. Kalhoty jsou rozmáchané a člověk vypadá jako sněhulák. Ještě že jsem doma. Štěstí, že takhle nebylo o víkendu.

Modrou si přetahuji z minulého týdne a toulám se městem se známými od kamarádky. Sladký život doktoranda.

Nejdřív jdeme na přednášku o Etiopii, ze které rozumím víceméně jen fotkám, ale vůbec mi to nevadí. Rozhodně stojí za to. Pak na oběd do menzy a nakonec… jako třešnička na dortu následuje čajovny Starý dvůr. Jedna z mých milovaných. Mají tam milé ceny a příjemné prostředí, o obsluze ani nemluvě. Dávám si jahodový oolong a s novou známou se shodneme, že zelené čaje se na zimu zkrátka nehodí. Jasně že ne… člověk se po nich ochladí. Možná je to jen psychologický klam, ale přece se v téhle ledárně nebudu ještě chladit. Potěší mě, že se s úspěchem setkává i špaldová káva s ovesným mlékem, které jsem doporučila. Ještě váhám, zda si nekoupit nové náušničky, ale prozatím ne.

Modrá....

Barevné týdny mají tu výhodu, že se vám snadno balí. V jedné poličce mám modré oblečení a z druhé k němu snadno doladím černé nebo bílé. Značně se mi tím zjednodušuje problém slaďování, kterým my ženy trpíme.

Takže Praha bude v modré...

Kurz time managementu

Před pár dny jsem byla na kurzu time managementu. Opět. Jasně, vím, už jsem sama odborník… alespoň podle ostatních. Já o tom pořád pochybuji. Ale já bych o sobě pochybovala, i kdybych na toto téma přečetla všechny existující knihy a vyzkoušela všechny metody, plus vymyslela jednu vlastní. Takže řekněme, že jsem odborník, protože jsem toho spoustu vyzkoušela, ještě víc přečetla a taky napsala asi dvacet stránek skript. Jo a ještě to učím.

Svou účastí jsem trochu vyplašila lektorku. Co tam dělám, když to vlastně všechno umím?

Chci si to zopakovat. Jedna věc je něco teoreticky znát a druhá opravdu to používat. Navíc jsem přesvědčená, že vždy, všude a od kohokoliv se člověk může přiučit něco nového.

Sri Chinmoy

Už jsem zmínila, že mám Kapky moudrosti srdce od Sri Chinmoye. Je autorem knih, obrázků, básní i citátů. Jeho aforismy pokládám za úchvatné a často mě potěší, když si je jen tak prohlížím. Některé si můžete prohlédnout třeba tady.

A teď pár těch, které se líbí mně:

Když síla lásky
nahradí lásku k síle,
člověk bude mít nové jméno:
Bůh.

Krása a vůně víry
nás mohou dovést
k jakémukoli cíli.

Samou přirozeností laskavosti je šířit se.
Budeš-li laskavý k druhým,
budou dnes laskaví k tobě
a zítra k někomu jinému.

Pondělí v Praze (12. 11. 2012)

Brzy ráno vyrážím do pražských uliček. Jedu s kámoškou metrem a jsem trochu vyplašená z toho, že kousek mám jet sama. Nesnáším metro! Nesnáším pohyb pod zemí! Na zemi jsem v pohodě. Docela dobře se orientuju. S mapou je to někdy trochu horší, ale naše neshody docela dobře řeším. Zpátky obvykle trefím bez nejmenších obtíží. Ale pod zemí jsem nemožná. V Brně jsem už spoustu let a podchod u nádraží je naprosto směšnej. Má jen pár odboček. Stejně se tam orinetuju jen podle obchodů a napoprvé se stoprocentní jistotou jdu vždycky blbě. Nebo to můžu dělat jako se sněženkama a bledulema. Juknu na to, pomyslím si, aha, to je bledule, a tak jednoduše vím, že to je sněženka.

Naštěstí to zvládnu úplně bez problémů, metro stojí relativně dlouho a lidí vystupuje dost. Naprostá pohoda, zbytečně plaším. Ale ten správný strach má teprve přijít. Kámoš mě vezme k nim na fakultu a ukáže mi výtah páter noster. Nikdy jsem takový neviděla, a tak se pochopitelně značně zděsím, když mineme cedulku, na níž červeným písmem stojí: „Vystupte!“ Pak bude strojovna a pak… ani si nechci představit, jak mě to někde rozmačká. Naštěstí se nic nestane. Cedule byla zbytečně děsivá. Prostě jen jedeme zase dolů. Jsem trošinku navztekaná, protože si přijdu nesmírně hloupě. Co by tam asi tak mohlo být? Kámoš má ze mě srandu a mě štve, že si připadám jako úplný idiot.

Ale následující motovýlet to spraví. Vyjedeme si na Levý Hradec, kde se kochám kostelem sv. Klimenta. Vážně se mi líbí a podzimní počasí se spadanými listy vytváří tu správnou atmosféru. Je to nádherná rotunda v Žalově v Roztokách. 

 

A pak se podíváme k Okoři. Až po Vánocích si uvědomím, že jsem si ho měla poznamenat do Hradníku, svého nového turistického záznamníku, který mě nutí navštívit alespoň 40 hradů nebo zřícenin v Čechách a 28 na Moravě. Škoda, že nezahrnuje také zámky, které mě rovněž zajímají. Večer pak vlakem ujíždím s báječným pocitem dobře strávených dní.

Všechno nejlepší k svátku

Dneska má svátek Angelika, česky Anděla. Dalo by se říct, že si k svátku nadělím další výlet do Prahy. Bude to dobrodružství, už se těším. A snad při tom něco také udělám do své disertační práce.

Dívám se, co jsem napsala o svých dvou loňských návštěvách Prahy na blog. Nic moc, na to kolik jsem toho zažila! Když on člověk tak nerad píše hodně zpětně. Ale i tak, na dvě návštěvy 12 článků, to je slušný.

Opět jedu na čtyři dny… od čtvrtka do neděle a plánů mám až hrůza. Vlastně nic konkrétního, jen různě povypisovaná místa, která bych možná chtěla vidět. Pro ty zvědavé jich alespoň pár zmíním. Například tu obrovskou zoologickou zahradu. Nejraději bych postupně navštívila všechny české (a třeba i slovenské) zoo. Pak nějaké to muzeum. Zjistila jsem, že jich je v Praze až nechutně moc, takže si budu muset pečlivě vybírat, protože jinak bych na vstupném utratila majlant. Namátkou třeba muzeum alchymistů a mágů staré Prahy, umělecko-průmyslové muzeum, Náprstkovo muzeum, poštovní muzeum a další. Z dalších zajímavostí by to mohl být letohrádek Hvězda, mohyla na Bílé hoře, středověké městečko Řepora… a samozřejmě nějaké ty obchůdky s různýma věcičkama… určitě si přivezu nějaký malý dáreček.

P. S.: Děkuji M. za přáníčko!

Nedělní toulání Prahou (Ne 11. listopadu 2012)

Neděli trávím s holkama… s naší úžasnou partou. Tedy její převážnou většinou, protože dvě kámošky nemohly. Plány udělala ta nejaktivnější z nás. Mně je to v podstatě jedno. V Praze jsem byla třikrát: jednou v multikině na Medvědích bratrech, kteří byli fakt skvělí, a jednou ani nevím kde, naposledy pak na muzikálu Cats, který byl úžasný. A taky jediný, který jsem kdy viděla.

Vyrážíme na Letnou. Naším cílem je Kyvadlo. Turistickou vizitku s ním jsem si kupovat nechtěla, protože jsem se domnívala, že je to něco malého nezajímavého. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Od kyvadla je krásný výhled, i když je zrovna mlha a tak trochu sychravo.

Zaujmou nás boty, které visí na šňůře vysoko ve vzduchu. A zdaleka to nejsou jen tenisky. Vyrážíme na Pražský hrad a procházíme místy, která už znám. 

Druhým cílem je Vyšehrad, ale chvilku potrvá, než k němu dojdeme. Jdeme kolem řeky a náhodou vidíme sochu nějakého chlapíka. Samozřejmě k ní musím slézt. Připadá mi nějaká povědomá. Kdopak by to asi mohl být. Jen tak plácnu, že třeba Sri Chinmoy. Kouknu na cedulku a helemese, fakt jo. Jedna kámoška se ptá, jestli ho znám. „No, osobně ne,“ směju se, ale jinak od něj mám Kapky moudrosti… takové ty kartičky ve tvaru vizitek a je jich plná krabička. V různých etnoobchůdcích, čajovnách a na dalších podobných místech je mají nahoru zadní stranou, která je pro všechny stejná. A říkávají, že když si vezmete tu vrchní, nebo kteroukoliv jinou, která vás „přitahuje“, najdete tam poselství přímo pro sebe. 

Také vidíme mimina, která dříve byla na Žižkovské věži. Pochopitelně si na ně musíme vylézt a vyfotit se. Je to pořádná fuška. Jsou větší, než se zdají a jak jsou kovová, děsně kloužou. Při pózování fotografovi máme co dělat, abychom z jejich naleštěných zadků nesklouzly rovnou na zem. 

Poté, co přejdeme řeku, vidíme tančící dům. Vedeme vážné rozhovory a než se nadějeme, už stoupáme k Vyšehradu. A to je ta pravá chvíle pro to dát si svačinku. Bez nejmenších obtíží sníme kamarádčiny „obrovské“ zásoby. Ještě že jsme jí do toho mluvily, protože jinak by vzala jen polovinu ;-).

Chceme nakouknout do kostela, ale je nám to zakázáno, protože tam právě probíhá křest nebo něco podobného. Nevadí, aspoň si prohlížíme rotundu sv. Martina a čteme si na papíře, který na ní visí, jak to bylo se svatomartinskou husou. Prý to je trest za to, že husy prozradily, že se mezi nimi sv. Martin ukrývá.

Dole pod kopcem hledáme benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích. Není to taková sranda, jak si myslíme a to ani když máme s sebou mapu a kartografku (nepravou). Naštěstí se před námi jakoby odnikud vynoří právě ve chvíli, kdy to chceme vzdát. Máme totiž i jiné plány. Třeba Galerii Harfu a paní Marii Brožovou, která v ní právě kreslí obraz zvaný Anděl inspirace. Mimo to tam vystavuje všechny své nádherné obrazy.

Asi není třeba dodávat, že se tam nějakou tu hodinku zdržíme a já si koupím hned několik pohledů, ačkoliv nejsou nejlevnější. Ale jsou tak nádherné a nabyté energií a barvama, že nemohu odolat. Tohle byl vlastně důvod, proč jsem do Prahy jela. A tady se loučíme s holkama, které jedou domů, zatímco já v Praze ještě jeden den zůstanu.

Výstava panenek

O víkendu jsem šla na výstavu panenek. Byly to takové ty klasické, co vypadají jako miminka. Upřímně řečeno, byla jsem dost zklamaná. Ačkoliv jsem si s panenkami jako malá samozřejmě hrála hodně a ráda, nikdy se mi nelíbily… nebo si to z té doby nepamatuji… ty miminkovské. Kdo si chce hrát s miminem?

Zatímco ty dospělé… třeba taková Barbie? Té můžete oblékat krásné šaty, malovat ji, představovat si, že vaří večeři, že jede na výlet s Kenem… a spoustu dalších věcí. Vymýšlíte romantické příhody.

Navštívená výstava byla v tomto směru značně omezená. Dozvěděla jsem se sice pár nových věcí a prohlédla si různé hezké šatičky, ale miminkovské panenky mě nijak zvlášť nebraly. Většinou vypadaly jako naštvaná miminka. Líbila se mi panenka černoušek, protože takovou jsem ještě nikdy neviděla. Panenky s porcelánovýma hlavičkama byly téměř k nerozeznání od těch běžných. Roztomilá byla panenka spící na bříšku, která měla na zádech křídla jako andílek. Naproti tomu nejhorší byla snědá panenka s tmavými vlasy „na ježka“ a výrazem profesionálního zabijáka.

Potraviny proti stresu

Jak už jsem zmínila dříve, některé potraviny prý pomáhají zmírňovat stres. Důvodem je „L-tryptofan, esenciální aminokyselina se schopností proniknout do všech tkání včetně mozkových buněk. Podle potřeby si tělo dokáže z něho vyrobit několik set dalších látek, které pak slouží konkrétním účelům. Patří mezi ně např. serotonin, melatonin, vitamin B3 a acetyl koenzym A. Úkolem serotoninu, občas nazývaného hormonem štěstí, je regulace napětí v centrálním nervovém systému.“ V jiném článku poukazují na to, že za boj proti stresu jsou odpovědné například tyrosin, hořčík, polyfenoly, vitamín B9 atd.

Přináším vám jejich výčet, abyste si to mohli sami na sobě vyzkoušet.

• maso: losos, humr, krocan, drůbeží maso, játrech, ryby,
• zelenina a ovoce: fazolky mungo, chřest, špenát, zelí, fazole, tmavší listová zelenina, avokádo, petržel + luštěniny, kešu, mandle a vlašské ořechy, sója, sezamová a dýňová semínka,
• banány, ananas, borůvky, broskve, jablka, hrozny, bobuloviny, granátové jablko,
• ostatní: slunečnicová semínka, tofu, sýr cottage, zelený čaj, olivový olej, hořká čokoláda (70 a více procent), mléko, jogurty, káva, kakao, obiloviny a celozrnné výrobky.

Zdroje:
http://www.zijemenaplno.cz/Clanky/a76-Pri-depresi-jezte-mungo-a-chrest.aspx
http://www.protistarnuti.cz/clanky/potraviny-zpomalujici-starnuti
http://www.fitweb.cz/clanky/kuchyne/458936-bojujte-proti-stresu-jidlem

Chřest

Minule jsem psala o tom, že jsem si novým receptem zlepšila náladu. Údajně (viz kniha Projekt štěstí) to tak funguje i u dalších věcí, které se nově naučíte. Máte totiž pocit růstu. Zatím to nemám dostatečně ověřeno, ale faktem je, že už jsem to několikrát zažila a já osobně obvykle mám sama ze sebe dobrý pocit, když se naučím něco nového.

Na druhou stranu ten dobrý pocit mohl být také vyvolán chřestem… ovšem za předpokladu, že bych ho snědla dříve, než se mi výrazně zlepšila nálada. Což se nestalo. Možná už jste někdy slyšeli o tom, že některé potraviny způsobují, že se cítíte příjemněji. Mým nejoblíbenějším příkladem je losos, kterého jsem se naučila jít o zkouškovém proti stresu. A teď jsem si vzpomněla, že mezi tato jídla patří i chřest.

Chřest údajně také pomáhá mládnout a je to afrodisiakum. Přičítá se mu mnoho dobrých vlastností, takže by měl být dobrý pro zažívání kvůli velkému obsahu vlákniny, čistit organismus, pomáhat s kožními problémy, akné, cukrovkou a tak dále a tak dále. Nejlepší asi bude zařadit ho občas do svého jídelníčku pro jeho jemnou chuť a snadnou přípravu: uvařit ve vodě cca 5 minut, zabalit do šunky a chroupat k pečivu nebo bramborám.

Zaujalo mě, že se dá jíst i syrový. Měli byste si ho pořídit co nejčerstvější. Poznáte to tak, že na řezu z něj při stisku vytéká tekutina. Jeho sezona je od dubna do června.

Zdroje:
http://www.zijemenaplno.cz/Clanky/a76-Pri-depresi-jezte-mungo-a-chrest.aspx
http://www.bylinky.eu/chrest-je-prirodnim-elixirem-mladi.html
http://ona.idnes.cz/uvarte-si-doma-elixir-mladi-aneb-staroceske-chrestove-menu-pan-/recepty.aspx?c=A120507_174613_recepty_lf

Opečte si chřest a zlepšete náladu

Jednou večer jsem přišla domů pořádně rozladěná. Nic se mi nedařilo a celý den byl hrozný. Neměla jsem náladu vůbec na nic. A byl nejvyšší čas pustit se do vaření večeře. Vytáhla jsem časopis, který jsem v Bille dostala zadarmo k nákupu a pustila se do studování receptu. Vždycky je dobré pořádně si ho přečíst, aby vás při postupu krok za krokem v polovině nepřekvapilo, že máte přidat něco naloženého či usmaženého, co jste měli udělat den předem. Někdy mi autoři receptů přijdou opravdu zabednění. Přece není zase takový problém, napsat postup tak, jak jde opravdu po sobě, ne?

Tenhle recept sice byl krok za krokem, ale tak trochu chaoticky, že jsem stejně nevěděla, co k čemu přidám a kdy. A taky jsem neměla některé přísady. Ale nakonec to nevadilo. Když to hodně zjednoduším: na pánvi rozpálíte olej a na něm opečete chřest, v jiné pánvi nebo hrnci rozpustíte máslo a necháte na něm zkaramelizovat cukr, do něhož nasypete nadrobno nakrájenou cibulku a počkáte, dokud „nezezlátne“. Jinými slovy pokusíte se odhadnout, kdy už je dostatečně opečená, protože zlatá je od zkaramelizovaného cukru. A tuhle směsku přimícháte do olivového oleje smíchaného s hořčicí a jablečným octem. Množství surovin jsem odhadla, ale podle receptu můžete použít 6 lžic oleje a po 1 lžičce hořčice a octa). V původním receptu byl použit zelených chřest a balsamikový ocet, ale já si i takhle svůj sváteční předkrm užila. A té cibulky bych se s chutí namlsala… A nálada? Samotné vaření něčeho nového mi ji parádně vylepšilo. Že bych psychologům navrhla novou terapii vařením? To by se mohlo líbit zvláště mužům. :-)

Přání k svátku

Dostala jsem smskou přání k mezinárodnímu dni žen. Nejprve jsem koukala na text „všechno nejlepší“ a přemýšlela, jestli dnes mám narozeniny. Byly nedávno, takže ne. A svátek? Ten by zase měl být až za dlouho… Prvně mě napadlo… aha, pátek, bláznů svátek… zase nějaký vtipálek. A pak mi až docvaklo, že je mezinárodní den žen. Asi jsem nějak podezíravá… :-)

Tak jsme byli v Šutru

Šutr je hospoda v historickém stylu. Vlastně je to spíš pivnice, takže mají více druhů piva a také určité zajímavosti. Třeba víno s medovinou zvané kurvína, pivo s medovinou takzvanou kormu… Thorovo kladivo (víc medoviny s pivem).

Do pivnice se dostanete, když půjdete po Kapucínském náměstí v Brně po pravé straně. Dovnitř doporučuji chodit pouze s mužem nebo v dobrých botách, protože dveře jdou skutečně těžko otevřít.;-)

Konečně spolu

Ačkoliv je začátek března, udělali jsme si s přáteli vánoční večírek. Kdepak, nejsme tolik vepředu, spíš pozadu. Je nás totiž šest a máme značné problémy se někdy všichni sejít. Ale tentokrát jsme konečně po dlouhé době byli opravdu všichni. I když někteří přišli výrazně později.

Možná nebyl nejlepší nápad jít tam, co vždycky, protože tam byla zrovna diskotéka, a tak jsme měli trochu problémy se slyšet, když začali hrát. Navíc přibližně do půlnoci to nebyla hudba ale povedená replika něčího zvracení. Či jak poznamenal kamarád remix remixu… a podle toho to vypadalo. Od půlnoci začal DJ pouštět písničky tak, jak byly stvořeny a bylo to hned o poznání lepší. Brzy jsme objevili, že jeden ze způsobů, jak si kloudně pokecat, je jít tančit. Na parketu se totiž člověk slyšel, když byl při tanci dostatečně blízko. A taky jsme se potřebovali trochu vyřádit, protože všichni celé dny jen sedíme a něco klofeme do počítačů.

Celkově byl večer báječný. Dozvěděla jsem se nějaké ty novinky a viděla lidi, kteří patří mezi mé nejoblíbenější přátele. Znají mě už téměř polovinu života. Během večera jsem se dozvěděla pár překvapivých věcí. Z těch, které bych chtěla zveřejnit, snad jen to, že o mně všichni mají mnohem vyšší mínění, než ho o sobě mám sama. Což mě vede k zamyšlení – znají mě tak špatně (po deseti letech), nebo mám opravdu příliš malé sebevědomí?

Čtyři pohledy

Když jsem v pátek přišla domů, našla jsem ve schránce obálku. Razítko bylo z města, ve kterém jsem nikoho neznala. Kdopak mi to asi píše? Brzy jsem zjistila, že to je kamarádka z vysoké školy. Přišla na úžasný nápad – v jedné obálce mi jako dopis poslala čtyři na sebe navazující pohledy. Už se moc těším, až si je všechny vystavím na nástěnku.

Kromě toho, že mě celkově potěšilo, že si na mě vzpomněla, nadchlo mě i to množství pohledů. Ukázalo se, že víc pohledů můžu udělat větší radost než jeden. A to jsem si myslela, že v této oblasti platí ekonomický zákon o vzácnosti – čím méně kusů, tím více si jich člověk váží.

Miluju svoje poznámky

Sedím si takhle u stolu a najednou mě zaujme sešitek. Koupila jsem si jich kdysi více stejných, tak rychle nakouknu, co v něm asi tak může být. Jé! Zepředu vtipy a hlody a zezadu citáty a básně.

Paráda! Otevřu ho zepředu a začnu od těch posledních – nejnovějších. Ty jsou mi dobře známé, ale jak se propracovávám dopředu, narážím i na ty zapomenuté a opravdu se bavím.

Dnes mě v práci pomocí těžko určitelných asociací napadlo, že bych si měla vytvořit sbírku návodů na háčkovaný čtvereček, protože jsem se pustila do háčkované deky ze čtverců. Původně to měl být super crazy projekt, ale pak jsem trochu ustoupila i kvůli praktičnosti a vybírám si jen ze 100 % bavlny o síle 125 metrů na 50 gramů. Nebude to bůhvíjak teplé, ale bude to krásné. Až budu chtít něco teplejšího, udělám si pléd ze silnější příze.

A to ještě nic není proti tomu, že jsem našla na kusu papíru rozepsanou povídku o králi plesu. To jsem se teprve nasmála...

Miluju hudbu

Jsou písničky, při kterých prostě nedokážu sedět. Musím jít tancovat, nebo se neposedně vrtět či si aspoň podupávat nohou. Je to hrozný, nedá se tomu zabránit. Nejhorší je, když mám dělat něco jiného. Nechci být ignorantská nebo neposlouchat, co mi kdo říká, ale někdy prostě nejde počkat, až TOHLE dohraje. Když jsem s přáteli nebo blízkými, můžu je upozornit na pěknou písničku a dořekneme si to potom, ale s někým cizím by to asi působilo poněkud divně. Už jsem se párkrát přistihla, že jsem naprosto vypustila, co ten druhý říká, a věnovala se jen hudbě. Jasně, silou vůle se mi podařilo soustředit se zpátky, ale kolik to stálo námahy a úspěšnost stejně byla třeba jen padesát procent... nebo míň.

Nejhorší je, že na spoustě plesů nebo zábav hrají tyto písničky v prvních sériích… a tudíž ještě nikdo netančí. Jednou jsem to nevydržela a šla jsem. Byl to Brichta nebo Arakain a jejich Sirael nebo Zemřít je nepovinný. Podobných písniček mám jen pár a většinou je znám už dlouho, třeba z dětství. Ale sem tam přibude některá novější, třeba Radši si to píšu. Ta je jednou z těch, které se mi líbí jen tak, sami o sobě. Další takovou je například Victim od Sold my Soul. Ale jiné se mi líbí pro to, co jsem „s nimi“ zažila. K těm patří třeba Under the Bridge, ani v originále není hezčí, než když mi ji zpívá přítel.

Zhodnocení zbývajících únorových předsevzetí

Přímost je sice hezké předsevzetí, ale trochu tíž se uplatňuje, zvlášť když máte sklony nevyhledávat potíže a vyhýbat se věcem, které nemáte rádi. Třeba telefonování. A přitom úplně zbytečně. Čtrnáct dní před sebou valím kámen, že mám někam zavolat. Nakonec teda zavolám. Za pár minut je po všem a já na to myslela takovou dobu!!!

Meditovat jsem se zatím nezačala ani učit. Nicméně zen studuji celkem pilně, a když na meditaci myslím, tak trochu nejspíš i medituji. Všímám si chvil, kdy jsem plně zaměřena pouze na to, co dělám. A musím uznat, že jsou to ty nejkrásnější. Jednou z nich je například paličkování. Postupem času se ukazuje, že při něm ani nemám chuť mluvit. I když by bylo o čem a s kým… je to tak báječné jen sedět a přehazovat paličky. Jednu za druhou. Klid, vyrovnanost. Skoro jako počítat nádechy a výdechy. Popravdě to občas dělám v posteli. Když nemůžu usnout, protože mám v hlavě příliš mnoho myšlenek. Počítání nádechů a výdechů je jednotvárné. Ačkoliv soustředění mě udržuje bdělou, zároveň pouštím z hlavy všechny starosti a nezodpovězené otázky či nedokončené úkoly. A tak se učím meditovat, i když je to jen vleže a nejspíš dost špatně.

Nedávno se mi podařilo meditovat i při kreslení… úplně jsem zapomněla, že existuju a bylo to nádherné…

Předsevzetí přestat ulpívat jsem začala uplatňovat v tom, že jsem se navoněla i jen tak sama pro sebe doma. Že jsem se namalovala, i když jsem nešla na schůzku nebo někam moc mezi lidi. Že jsem si četla svou milovanou knihu – Rozbřesk – i když jsem měla dělat něco úplně jiného. Nakonec se ukázalo, že právě to, že jsem si udělala radost hned, mě báječně nakoplo k dalším činnostem, zatímco předtím jsem kvůli nedostatku spánku připomínala spíše zombíka a nic se mi nechtělo.

Narovnat se je jedním z předsevzetí, které se snad nikdy „neokouká“. Bohužel. Kolem nás se každodenně tolik lidí hrbí, že mnozí máme sklony to přijímat. Také k tomu vede malé sebevědomí a pocit, že nás úkoly tlačí k zemi. Ovšem když se narovnáte, hned se vám lépe dýchá, jí a celkově žije. Začnete si více věřit. A taky děláte něco pro svoje záda. A možná docela dost.

Soustředit se na to podstatné mi pomohlo lépe si organizovat čas a vybírat, čemu se chci věnovat a kdy. Podobně byla vhodně zvolena i předsevzetí: Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. která se mi snad celkem dařilo plnit.

Z vysoké školy mám jeden špatný zvyk – do uklízení se nejraději pouštím ve chvílích, kdy se to nejméně hodí – když mám na práci úplně jiné věci.

Zkoumání štěstí

Na Šťastném blogu jsem našla odkaz na stránky, na kterých si můžete nechat nastavit zasílání dotazů týkajících se vašeho štěstí, a pak se z nich vyhotoví zpráva, která vám poví, jak vaše štěstí závisí na tom, co děláte, kdo jste, kde jste, jaká je denní doba a na dalších faktorech.

Dívám se na svou statistiku štěstí z minulého i současného zkoumání. Prý jsem nejšťastnější v neděli, středu a pondělí, v obchodě, na návštěvě, na nádraží a pryč (proboha, to jsem fakt vyplňovala já?). Když si uvědomím, že to jsou dřívější výsledky, podívám se na ty nové. Nejšťastnější jsem v pondělí… nezbývá, než s tím souhlasit. Jasně, je to začátek týdne a zdá se, že na všechno mám spoustu času. Potom je sobota, také jasné – víkend, výlety, volný čas… ale proč zase středa?

O trochu víc jsem šťastná, když dělám to, co chci, ale co nemám dělat, než to, co chci a zároveň mám dělat. Štěstí z toho, že dělám to, co mám, ale přitom se mi to nechce dělat, je skoro o 20 % nižší. A pak, že když děláte to, co máte, plyne vám z toho uspokojení… To by byly loňské výsledky. Jak se to změnilo letos? Nejšťastnější jsem, když dělám to, co chci, ale nemám to dělat, o kousek pod tím je, že to chci a mám dělat a asi o 10 % níže se nachází věci, které mám dělat, ale nechce se mi. Takže to je vlastně zlepšení. Když dělám to, co se mi nechce, ale udělat to musím, nejsem z toho už tolik otrávená. Snad je to tak i v reálu a ne jen v době výzkumu.

Nejšťastnější jsem, když paličkuji, jsem na procházce, čtu, odpočívám či spím, poslouchám hudbu, dělám domácí práce, dělám něco na počítači, nebo si něco píšu. Čím více se soustředím na to, co dělám, tím jsem šťastnější. Ale mohu být i soustředěná a méně šťastná, ovšem šťastná a nesoustředěná nebývám. Z toho plyne, že pokud chci zvýši pravděpodobnost spokojenosti, měla bych se vždy soustředit na to, co dělám. Přesně jak se teď v únoru snažím. Jak se to změnilo letos? Nejšťastnější jsem, když kempuji (To bylo kdy???), ve vzdělávacím centru, na výletě, doma, venku atd. Nejšťastnější jsem, když dělám ohýnek, sleduju seriál či pletu.

Venku jsem skoro o dvacet procent šťastnější. Tak nad tím bych se opravdu měla zamyslet, protože venku nejsem skoro vůbec. Zvláště v zimě. Současné hodnoty jsou poněkud jiné - venku jsem jen o malinko šťastnější.

O deset procent jsem šťastnější, když jsem s někým a ne sama. Nyní jsem už o dvacet procent šťastnější s někým než sama. Byla jsem o trochu šťastnější ve větší skupince, než s jedním člověkem, ale i s jedním jsem mnohem šťastnější než se dvěma, což je zajímavé a možná i trochu divné. Neumím si to vysvětlit. Nejšťastnější jsem se známými, přáteli a partnerem. Taky podivné. Asi s téměř cizími lidmi neřeším nepříjemné záležitosti, nebo to ovlivnila jedna výjimečná událost. V dnešních výsledcích žádná velká změna – s jedním člověkem jsem šťastnější o 20 % než se dvěma lidmi. Nejšťastnější jsem při komunikaci s učitelem (pravděpodobně spíše lektorem různých uměleckých kurzů), partnerem, spolubydlící, spolupracovníky a pak až přáteli… trochu divné výsledky.

Zdá se, že moje produktivita ani kvalita spánku nemá vliv na pocit štěstí. A že se celkově víceméně nacházím nad hladinou 40 % spokojenosti.

Zhodnocení únorových předsevzetí - jednoduchost

Ukázalo se, že dělat věci jednodušeji se sice hezky řekne, ale jak to udělat konkrétně? Díky tomu, že jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě (možná) řešení problému s rychlovarnou konvicí zanesenou vodním kamenem. Nechtělo se mi nic kupovat a vyvařovat ji. Co kdyby to ovlivnilo čaj? Jenže už byla hnusná a vodu z ní jsem si musela cedit přes sítko. A jak mě to štvalo, vzala jsem čistou houbičku a ke svému překvapení zjistila, že ten vodní kámen jde naprosto jednoduše umýt čistou vodou. Zůstala ho jen troška dole na té spirále.

Dalším uplatněním jednoduchosti by mohl být jídelníček. Vyzkoušela jsem několik jednoduchých jídel a ukázalo se, že jsou překvapivě dobrá. Příkladem mohou být těstoviny s hnědým máslem a parmazánem. Příprava je jednoduchá a tak trochu pro chlapy ;-). Uvaříte těstoviny, máslo na pánvi necháte zhnědnout (jako byste na něj zapomněli), zalijete jím těstoviny a posypete parmazánem.

A tohle mám z kuchařky, nekecám. Bylo to docela dobré. Ještě lepší ovšem bylo zamíchat do těstovin sušená nakládaná rajčata, konkrétně ta se značkou Franz Josef. Někde jsem četla, že ta nejlepší jídla obsahují pouhých pět surovin.

Můj nejoblíbenější dezert v Rebiu (= restaurace zdravého životního stylu) se jmenuje Jednoduše úžasné. A kdybych vás dosud nepřesvědčila, vzpomeňte si na staré známé: V jednoduchosti je krása.

Vždycky když jsem si připomněla jednoduchost, došlo mi, čemu se mám věnovat. Jednoduchost je přesně to, co potřebuje náš každodenní time management. Jednoduše se soustředit na to podstatné. Na to, na čem doopravdy záleží. A pak máte pocit, že jste den nepromarnili ale skutečně využili k tomu nejlepšímu.

Na zastávce trolejbusu

Stojím na zastávce tramvaje. Každý, kdo přijde, se podívá, v kolik to jede. Musím se tomu smát, nedává to smysl.

Čekáte na tramvaj nebo trolejbus. Pojedete tehdy, až přijede. Ještě jsem snad neviděla, že by se někdo otočil a vyrazil pěšky. I když spoj jede jednou za dvacet minut, pravděpodobně tam pěšky za tu dobu nedorazíte. Nebo jste na to moc shnilí.

Ačkoliv si umím představit případ, kdy má smysl dívat se (i opakovaně) na hodinky a jízdní řád – Potřebujete se dopravit na nádraží a pak pokračovat vlakem a teď zvažujete, jestli si ještě stihnete koupit svačinu… i tak to má smysl řešit až cestou, kdy už víte, zda spoj přijel načas. – těžko se můžu domnívat, že to tak bude většinou.

Také se někdy přistihnu, jak zcela nesmyslně studuji jízdní řád… ať už to bude trvat jakkoliv dlouho, pravděpodobně na spoj stejně počkám právě proto, že to stejně bude rychlejší (a nebo by mě za dvě minutky předjel a já bych byla naštvaná), ale občas se rozhodnu, že vyrazím pěšky a aspoň něco udělám pro své zdraví.

Jsem kotě a jdu si hrát

Ne 24. února 2013

Nedělní ráno bych nejraději strávila v posteli čtením populárně-naučných knih a háčkováním šestiúhelníků pro svůj miminkovský pléd (roztomilé pastelové barvičky), ale už tři týdny mám domluvený výlet.

Poslechla jsem svá přikázání a sbalila se už večer. Jaká pohoda nepřemýšlet ráno nad tím, co si vezmu na sebe, aby mi bylo teplo, aby se to k sobě hodilo a bylo to praktické v lese i v přírodě. Pravdou totiž je, že jsem úplně zapomněla, co kam jdeme vlastně dělat. Je mi to totiž jedno. Hlavní je vypadnout ven s dobrými lidmi, trochu pobýt na čerstvém vzduchu a aktivně něco dělat… a taky splnit úkol z Tréninku kreativity. Včera jsem měla být ošumělá, dnes si jdu jen hrát jako kotě. Mám si vzít náčrtník, zápisník, foťák… a nestydět se tvořit.

I když dnes asi nepůjde o umělecký výlet, opravdu se těším a jsem zvědavá, co uvidím či zažiji nového. Možná budu po letech zase řídit.

Úkol splněn

Divnej vkus, divnej styl
tyhlety hadry já bych nenosil

Telefonuj hned

Hledám bydlení. Nejlépe od září. Dala jsem si jeden inzerát a na jiné začala odpovídat. Na jednu odpověď mi přišlo telefonické číslo a ať zavolám, že se domluvíme osobně. Ach jo. Nenávidím telefonování.

Teoreticky vím naprosto přesně, jak se má telefonovat. Jak zvýšit pravděpodobnost správného předání informací, jak působit mile... však to učím a psala jsem na to skripta. To ale neznamená, že telefonuji o něco radši. Jenom vím, proč to tolik nenávidím.

Poté, co jsem ten telefonát přece jen vyřídila... asi během tří minut... si říkám, jestli to fakt stálo za to 14 dní to odkládat a myslet na to... jako na svého růžového slona.

Poslechněte si...

Možná by se vám mohlo líbit pár písniček od mé oblíbené kapely - Hárlej, i když za poslech stojí asi skoro všechny. Uvádím jejich přesné názvy s odkazem na youtube.

Miloš 

Major Zeman

Za zamyšlení též stojí TV University z posledního CD.

Dobromysl

Předpokládám, že znáte oregáno, které se tak často používá na pizzu. Jiný název pro tuto bylinku je dobromysl obecná. Aha, tady jste už možná zavětřili tu zrádnost. Je to TA dobromysl, nikoliv ten, jak byste možná očekávali.

Kromě různého použití je zajímavá i češtinářsky. Jak už jsem řekla, je rodu ženského, předpokládám, že se jedná o vzor kost. Takže ta dobromysl, bez dobromysli, k dobromysli… a tak dál. V množném čísle je to ty dobromysli (jako kosti). Vypadá to divně, vím, ale nic s tím nenadělám. Lingea pravidla českého pravopisu nepřipouští výjimku. Ale… A to je právě ten důvod, proč to píšu. Wordu se slovo dobromysli nelíbí a dá vám to červeně najevo. Zatímco výraz dobromysly schválí bez mrknutí okénka.

A co si o tom myslí Google? 15200 správných výrazů s měkkým i proti 1170.

Jsem zelenej slon… a vůbec mi to nevadí!

Dám vám jednoduchý úkol – myslete na co chcete, jenom ne na růžovýho slona. Tak zní jeden ze známých úkolů v různých kurzech. Můžete se s ním setkat třeba na seminářích pozitivního myšlení. Ač je úkol prostý, je v podstatě nemožný. Ale krásně dokládá, že mozek opravdu funguje na pozitivních slovech. Nebere v potaz předponu ne. A taky funguje na obrazech, vůních, chutích a dalších věcech, které znáte.

Jedna kamarádka měla problémy se svým přítelem a ať se snažila sebevíc, pořád na něj a na ně musela myslet. Opakovaně jsem se jí snažila vysvětlit, že to tak prostě chodí. Pokud se na něco vehementně snažíte zapomenout, myslíte na to snad ještě častěji. Proto se obvykle doporučuje myslet na něco jiného (konkrétního) než snažit se nemyslet na to. Nemůžete nemyslet. Vlastně můžete, třeba při meditaci, ale to není zas tak jednoduché.

Zkrátka a dobře, to na co nechcete myslet – v našem případě problematický chlap – dostalo přezdívku růžový slon. Myslím, že je docela trefná… který chlap by chtěl být slon a ještě k tomu růžový?

Brzy jsme si s novou terminologií nevystačily, a tak se ukázalo vhodné zavést modrého slona. Podle zásady vytloukání klínu klínem je to muž, který je zajímavý a zaměstná naši mysl pozitivními vjemy. Něco nás nutí o něm přemýšlet, ale je to příjemné, velice příjemné.

A pak se objevil zelený slon. To je bytost, po které fyzicky netoužíte, ale přesto je vám s ní dobře a přivede vás na jiné myšlenky. Běžně skupinu zelených slonů označujeme jako přátele.

Výzkum motivace k doktorskému studiu

Dneska mi z VŠE přišel dotazník ohledně motivace k doktorskému studiu. Dotazníky mám ráda a odpovídám celkem s chutí. Chvilka času mě nezabije a navíc by to třeba mohlo někomu pomoci. Nechápu všechny ty neochotné lidi, kteří to radši rovnou zavřou. Měli by si někdy zkusit udělat dotazník a žádat o jeho vyplnění, pak by to brali úplně jinak. Nebo taky ne.

Motivace k doktorskému studiu. Co mě motivovalo, abych šla na doktorát? Bylo toho víc. Rozhodně ten milý chlapík, který nám o něm přišel vykládat. Ten mě na doktorát opravdu zlákal. Těžko říct čím, snad svým charisma. Pak tu je má neutuchající touha dál se vzdělávat. Dozvídat se nové věci, něco nového se učit. Lákala mě možnost učit ostatní. Myslím, že v učení jsem celkem dobrá – tedy, předtím jsem si to myslela, teď si tím ani zdaleka nejsem jistá. Dá se předpokládat, že se na doktorát dostanu relativně snadno… není tam zrovna nátřesk. Všichni se těší, až ze školy vypadnou. Nejistota spojená s hledáním práce a místo oslavy vydřeného titulu pracák se mi taky nezdála jako lákavá vyhlídka. A pak tu byla ta podivná věc, že jsem to musela zkusit. Když to nevyjde, nevadí, myslela jsem si. Dnes už vím, že vadí. Fakt by mě štvalo, kdybych to nedodělala. Ale šlo o to, že když to neudělám, pak na to nemám, věda není pro mě a tak dál, ale když to nezkusím, budu si nejspíš celý život říkat: co kdyby… a tak jsem to šla zkusit. A to byl asi taky jeden z těch problémů. Inženýra jsem nešla zkusit. Šla jsem ho udělat, získat, vyhrát, bojovat, i když to bude strašně namáhavé… a taky že bylo. Ale když něco jdete zkusit, myslíte si (značně naivně), že už jste něco podobného dvakrát udělali, a tak to bude brnkačka. Kdepak, vždycky to byla fuška, a tak je to fuška i teď. Ale teď se vám to nelíbí.

A proč nejít na doktorát?

Možná vám bude vadit málo peněz. A z toho plynoucí závislost na rodičích, nebo potřeba najít si půlúvazek jinde. Možná vám bude vadit nedostatek volného času. Nechcete si už nosit práci domů. Možná vám bude vadit, že i když se snažíte o nejvyšší stupeň vysokoškolského vzdělání, jste na akademické půdě kromě studentů ten nejnižší… a nezřídka se tak s vámi i jedná. Jinde vám říkají „paní inženýrko“, tady si o vás otřou boty. Vždyť nejste ani Ph.D.

Ale možná se vám bude líbit, že si vás pletou se studenty a hádají vám o deset let míň. Že máte přístup k drahým internetovým zdrojům, že můžete publikovat vědecké články a psát knihy, skripta a ještě vás za to platí. Možná si na grantech a projektech vyděláte víc, než kdybyste sehnali průměrnou práci. Možná si snadno zvyknete na kancelář, počítač, nástěnku, vlastní knihovničku plnou zajímavých knih. Možná budete chtít víc, ale to nemůžete vědět, dokud to nezkusíte.

P. S.: Jsem zvědavá, jaké výsledky jim z toho výzkumu vylezou.

Únorová předsevzetí

Na únor jsem si pro sebe vymyslela zen. Důvod je prostý – tohle „náboženství“ má něco do sebe. Napadlo mě, že bych se jím v únoru mohla trochu více zabývat a hlavně bych ho chtěla začít praktikovat, myslím v úplných základech, za které považuji svá následující předsevzetí.

• Jednoduchost. Chci se pokusit dělat věci jednodušeji.
• Přímost. Jednat, komunikovat i řešit problémy. Jít přímo k jádru věci.
• Medituj. Ráda bych se naučila zenovou meditaci zazen, ale do té doby může posloužit jako meditace jakákoliv uklidňující činnost nejlépe mimo počítač. Příkladem může být kreslení, psaní nebo různé ruční práce. Zároveň si tím připomínám benediktinské heslo Ora et labora, neboli Modli se a pracuj. Anselm Grün ve své knize Time management jako duchovní úkol uvádí, že zajímavostí tohoto hesla je, že na prvním místě je modlitba nebo také odpočinek a práce až na druhém. Nemáme to dnes v našich životech trochu naopak?
• Přestat ulpívat. a Užij si to hned. Tohle je vlastně tak trochu i buddhistické „přikázání“. Pokud totiž nelpíte na materiálních věcech, své práci i svém egu, jste doopravdy svobodní. Neznamená to, že budu věcmi plýtvat, nebo začnu žít jako asketa, ale přestanu si to nejlepší „nechávat na později“.
• Narovnat se. Stejně jako většina lidí, které pozoruji, mám sklony se trochu hrbit nebo krčit. Samozřejmě že více při stresových situacích, nebo když mi někdo něco vytýká. Ale někdy mě k tomu nutí jen počítač.
• Soustřeď se na to podstatné.
• Pěkně popořadě. Jedno po druhém. Mám sklony věnovat každou chvíli pozornost něčemu jinému. Díky tomuhle předsevzetí bych ráda dokončila některé činnosti alespoň třeba z poloviny nebo do jiné části, než se pustím do jiných. Jinak mám totiž na konci dne pocit, že jsem vlastně nic neudělala.
• Zapomeň na „co když…“ a Jsem tady a teď. Vypozorovala jsem, že jsem mnohem aktivnější a daří se mi lépe, když něco dělám. Když jsem tady a teď. Když zapomenu na konec, na to, co se stane, když „vyhraju“, ale i když „prohraju“. Stejně jako před státnicemi nemůžu uvažovat nad tím, co bych řekla ostatním, když to nedopadne, tak bych se neměla rozptylovat ani výhrou a jen pouze pracovat. Údajně dobře funguje i to, když si představíte tu nejhorší variantu, jako by nastala. Dál už se může vše jen zlepšovat.
• Bublina. Někde jsem četla o tom, že kolem sebe můžete vytvořit „štít“, který nedovolí, abyste se nakazili špatnou náladou ostatních.
• Uklízej proto, abys byla šťastná. Tohle mi připadá celkem jednoznačné. Nikdy nechci být otrokem uklízení, zvláště ne o Vánocích. S tímhle předsevzetím je uklízení vlastně zábava, protože člověk ví, že to dělá pro sebe, a proto že chce a cítí se lépe v krásném prostředí.

Vlastní kuchařka

Napadlo mě, že bych se opět pustila do jednoho ze svých projektů – napíšu kuchařku. Určila jsem si, že by to mohl být dlouhodobější projekt, třeba tak na tři roky. Za tu dobu bych mohla sesbírat dostatek receptů, které mi chutnají a ráda je připravuji, aby to vydalo na vlastní kuchařku.

V kuchyni experimentuji ráda, i když na to nemívám mnoho času a ani nástrojů. Nicméně úspěchy s čokoládovým dortem a sušim jsou značně povzbuzující. Inspirací pro mě bylo i prolistování knihy Kuchařka pro dceru od Jany Florentýny Zatloukalové, kterou jsem před čtrnácti dny objevila v knihkupectví.

Zatím jsem si přibližně určila strukturu a poznamenala, co mám ráda a na co bych si chtěla sehnat recepty a naučit se to. Když jsem se dívala, kolik věcí mi doma chutná, a co bych tedy chtěla „obšlehnout“ od maminky, ukázalo se, že toho rozhodně není málo. Také mě napadlo, že pozjišťuji od známých jejich miláčky v kuchyni. A pokud se budou chtít podělit, získám úžasnou kuchařku, kterou si krásně graficky upravím a nechám si ji svázat do kůže, takže to bude takové menší pomazlení pokaždé, když ji vyndám ze skříňky.

Jak zachránit sladkou polévku?

V Albertu jsem si za patnáct korun koupila zeleninovou směs na polévku. Už jsem si ji dělala minule a bylo to fajn. Vzala jsem celý obsah balení, očistila ho, pokrájela a nasypala asi do litru vody a dala vařit. Později jsem přidala dvě umeboshi švestičky a trochu nějakého koření.

Ovšem po ochutnání byla polévka děsivě sladká. To asi ty dvě mrkve. Brr, ale co s tím? Chutnalo to fakt divně a neměla jsem odvahu kápnout do toho trochu normálního octa. Pak by to také mohlo být jinak divné a kyselé a třeba by to bylo ještě horší. Ale takhle jsem to také jíst nechtěla. Nahlédla jsem do své záhadné skříňky s potravinami, kterou více doplňuji než ujídám, a helemese umeboshi ocet, který jsem si kdysi na doporučení koupila na ředkvičkový salát a ještě jsem ho nestihla udělat. Nevadí, vyzkoušíme ho do té polívky. Pravda, bylo to trochu netradiční, ale celý pokrm to zachránilo.

Dneska ti to sluší

Sotva jsem včera vylezla ze dveří, pochválila mi spolubydlící šaty a řekla, že mi to dneska opravdu sluší. Jojo, byly krásné, ale nepřipadala jsem si v nich tak dobře, jak bych se cítila v těch, které jsem si nechala doma. Škoda no. Ale stejně jsem letos neměla v komisi toho pána, který si toho tolik všímá.

Asi už jsem z toho všeho zkoumání zblblá. Normálnímu člověku by taková milá lichotka, která byla jistě myšlena upřímně, udělala radost. Zvlášť kdyby předtím přemýšlel, jestli v těch šatech nevypadá staře a nemají spíš důchodcovský střih.

Já nad tím chvilku hloubala a nakonec usoudila, že to je děsné, protože jindy mi to evidentně nesluší. Jak bych to řekla, aby to znělo jako lichotka?

Vzpomínání na staré časy

V knihovně jsem si půjčila historický román. Žádnou klasiku, ale pouhé RPŽ na růžové cedulce. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli se mi bude líbit to co před lety. Předpokládala jsem že ano, ale to člověk nikdy neví jistě, dokud to nezkusí.

Chtěla jsem si dopřát to potěšení přečíst si něco jen tak. Bez snahy to pochopit a nastudovat. Udělat jenom pro radost.

A o co šlo? O Kathleen E. Woodiwiss a Krásnou zajatkyni, kterou jsem už kdysi četla.

Proměnlivá hladina žárlivosti

Nepovažuji se za žárlivou, i když to na mě někdy přijde. K hlubšímu zamyšlení nad vlastní žárlivostí mě přivedl jeden kamarád. Pozval mě na výlet a já odmítla, aby snad přítel neměl důvod k žárlivosti. A teď, když nad tím přemýšlím, je mi to samotné divné. Vždyť mám skvělého kluka, ne žádného žárlivce. Nejspíš by mu to vůbec nevadilo. Ale co kdyby, říká mi vnitřní hlas a moje přehnaná starostlivost o ostatní mu naslouchá.

Pak jsem přemýšlela nad tím, jestli by mi to vadilo opačně – znáte to: Co sám nerad, nečiň jinému. A odpověď byla: „Ano, vadilo by mi to.“ Nedokázala jsem ovšem říct proč. Nejvíc asi proto, že by mě mrzelo, že tam nejsem já.

O týden později by byla odpověď: „Ne, v pohodě, jen jeď a užij si to… A přivez mi pohled!“

Samotné mi to nejde do hlavy… Proč by mi to ještě před týdnem vadilo??? Analýza vlastních myšlenek a pocitů vůbec nikam nevedla, takže jsem z toho byla lehce otrávená a pak šup, objevila jsem další „Velké pravdy“.

a) Žárlím, když nejsem sama se sebou spokojená.
b) Žárlím, když jsem nešťastná nebo znuděná.

Abych to trochu rozvedla: Když mám pocit, že mi vlasy hloupě trčí, mám trapné nemoderní oblečení, nestihla jsem si nalakovat nehty, je pro mě společnost „krásnějších“ žen poněkud nepříjemná. Když mám pocit, že jsem služkou u dvora, obávám se, že to uvidí i můj šlechtic/rytíř. Vlastně jde o to, že žárlivost vychází (alespoň v mém případě) z malého sebevědomí.

Když mám práci, plány a připadám si dostatečně chytrá a hezká, nemám důvod žárlit. Naopak jsem značně velkorysá a v pohodě.

Z nekvalitního a neověřeného zdroje se ke mně donesla informace, že sebevědomí ženy je proměnlivé v průběhu měsíce a je silně ovlivněno menstruací. Otázkou je, co je na tom pravdy.

Sbírka velkých pravd

Napadlo mě, že vás seznámím s některými svými „velkými pravdami“, které jsem si časem vyzkoušela a zjistila, „v čem měla maminka pravdu!“ ;-)

Dávej si to vždy na stejné místo. – Ukázalo se, že pocit pohody výrazně zvyšuje, když naprosto přesně vím, kde mám klíče, peněženku i právě zvonící mobil a to jak v batohu, tak kabelce. Místo věčného přehrabování hromady všeho možného, co my ženy po kabelkách často zbytečně vláčíme a místo paniky, jestli mě někdo neokradl, mohu sáhnout najisto. Pocit k nezaplacení.

Dělej to jedno po druhém. – Radí to různé moudré knihy, časopisy a snad i články. Vyplatí se dělat všechno postupně. Udělala jsem si z toho na únor předsevzetí, protože mám sklony rozdělat spoustu věcí najednou. Konkrétním příkladem, kdy se vám vyplatí udělat to postupně, je třeba učení se na zkoušku. Nějaký předem stanovený čas se věnujte jednomu předmětu, řekněme tři hodiny a pak se věnujte jinému. Tím získáte pestrost, ale zároveň máte přehled, co jste udělali. A místo stovky začatých projektů, z nichž ani jeden nikam nepokročil a vy jste celý den promrhali, máte jasnou představu o tom, co se povedlo.

Sbal se večer předem a podle seznamu. – Vědět je jedna věc. Kéž bych to tak i dodržovala. Připomínám si to vždy, když balím na poslední chvíli. Ať už domů, na výlet nebo na dovolenou. Ranní nestíhání, házení do sebe jídla a stejně spousta zapomenutých věcí… baťoh, co mě tlačí na zádech, protože jsem si ho vhodně neposkládala… Zapomenutý kartáček, ručník, šampon… Možná trochu vychloubačně – ale s mým univerzálním seznamem, který doplníte o vlastní nutnosti – se vám tohle nestane. A když se sbalíte den předem, možná vás v průběhu noci nebo hned po probuzení osvítí ještě nějaký další nápad na něco, co určitě potřebujete.

Zhodnocení lednových předsevzetí

Řekla bych, že je slušnost provést na konci ledna bilanci, abych věděla, jak to vypadá s těmi mými předsevzetími. I když si to pořád připomínám, občas se mi stane, že zapomenu, že si všechna ta předsevzetí dávám proto, abych byla šťastnější a spokojenější. To, že budu lepší a milejší k druhým je jaksi přidaná hodnota, vedlejší efekt, se kterým se sice počítá, ale nemělo by to nikdy dopadnout naopak… Neměla bych být přehnaně altruistickou a zapomínat na sebe a trápit se. To totiž nikomu nepomůže.

Jak si můžete všimnout – původní tři předsevzetí se mi pěkně rozkošatěla. A nebyla to žádná legrace se jimi řídit. Mluvit pozitivně je mnohem těžší, než by člověk řekl. Tolik je v nás zažité zeptat se: „Nepůjdem dnes večer někam?“ Že se mi mnohokrát stalo, že jsem se přistihla, jak jsem něco řekla špatně. Ale poznání, že to je špatně je první krok k nápravě, a tak jsem vytrvala. Někdy to vyšlo, jindy ne. Základem je, že se snažím. A dnes, na konci ledna jsem si k tomu přidala ještě jednu novinku – místo „není zač“ říci spíše „rádo se stalo“. Protože není pravda, že mi není za co děkovat. Kolikrát udělám velký ústupek, značné množství práce a „je zač“, ale udělala jsem to ráda a říct: „To nestojí za řeč,“ shazuje jak mou práci, tak i poděkování toho druhého. Proč by mi měl příště děkovat, když to vlastně nic nebylo?

S ALE jsem si také užila svoje, i když to rozhodně nebylo tak zlé, jak bych očekávala. Možná se k ALE hodí otázka: Co bych dělala, kdybych neměla strach?

Zbavit se VŽDY a NIKDY mě nestálo žádné úsilí. Tahle slova víceméně nepoužívám, nejsem osočovací typ. Všimla jsem si ale, že to není normální. Několikrát jsem se v komunikaci setkala s mnohým „ty vždycky“ nebo „ty nikdy“. A cítila tu štiplavou chuť na jazyku… najít ten jediný případ, kdy tomu tak nebylo. Odolala jsem a dál racionálně svedla rozhovor na úroveň, ve které měl smysl. Je zajímavé, jak moc může pomoci, když se člověk podívá na věci, jako by se ho netýkaly a zřekne se přehnaných emocí. To ovšem nic nemění na tom, že protistrana udělala komunikační chybu.

S viděním příležitostí místo hrozeb mám stále problém. Jsem Čech a je to vidět… Ono se snadno řekne, že se nemáte bát, ale když nechcete jít hned do všeho po hlavě, je třeba najít určitý kompromis mezi zbytečným a oprávněným strachem. Každopádně se mi podařilo odhodlat se k některým odvážným projektům, např. nechat se ostříhat.

Být k sobě laskavá je mnohem těžší, než by se mohlo zdát, ale protože to čirou náhodou odpovídá i aktuálně prováděným cvičením z Tréninku kreativity, není to zase tak zlé. Mimochodem to cvičení je vskutku zajímavé. Jde o to, že když si řeknete něco opravdu ošklivého, nebo spíše se začnete z něčeho obviňovat, máte cvaknout propiskou, abyste si to uvědomili a následně i odpustili. Klidně můžete také použít slova autora: „Možná ano, možná ne. Ale ať je to jakkoliv, budiž mi odpuštěno. Příště to udělám lépe!“

Se sebedůvěrou a asertivitou mám pochopitelně i nadále problém, ale snažím se. Nyní si říkám, že jsem si tyta předsevzetí možná měla stanovit trochu konkrétněji jako cíle, aby se to dalo lépe posuzovat.

A ten zbytek se mi myslím celkem daří. Zvlášť jsem si oblíbila předsevzetí: Ber to jako hru! Jde totiž použít skoro na všechno, co každý den děláte.

Když si práci přidělávám sama…

Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se spokojila s povinnostmi, které mám. Musím si také nějaké přidělat, aby bylo všechno tip ťop. Jedna kolegyně mi kdysi říkala, že je hezké, jak se o ty „svoje“ studenty starám. Že prý to nikdo jiný nedělá. Osobně si myslím, že je to škoda.

Před státnicema je každý tolik nervózní, a když vám to aspoň trochu někdo usnadní, tak je to snad dobře, ne? A zase tak moc práce a času mě to nestojí. Vytvořila jsem si univerzální mail. Se vším, co mě tehdy napadlo, že bych těm lidem měla říct. Třeba to, že se dost často stane, že se prezentace závěrečné práce zkracuje. Nemáte patnáct minut na to, abyste tam žvejkali nesmysli. Vyjádřete jen to nejdůležitější – to, co jste dělali, jak a proč. A máte na to jen pár minut. Nikdo tam nechce trčet do pěti. A to je fakt šok, když s tím nepočítáte.

Taky je lepší kupovat občerstvení jinde než tam, kde ho kupují všichni. Copak vy byste chtěli jíst čtrnáct dní jen chlebíčky? A navíc pořád dokola ty stejné? A to i v těch největších červnových vedrech? Já se na ně nemůžu podívat. A nejsem to jen já, kdo se lačně vrhá po ovoci, zelenině nebo čemkoliv jiném osvěžujícím.

V různých knihách se doporučuje vyprávět jakoby příběh. Příběhy milujeme, vždy nás zaujmou. Jsou mnohem lepší než strohá fakta. A když řeknete, že jste se k tomu dostali tak a tak. Hned je to lepší, když má práce úvod.

Možná že rada: „Neskákejte nikomu do řeči, i když máte pocit, že je úplně mimo. Raději slušně vysvětlujte, proč jste to tak a tak dělali.“ vypadá jako úplná samozřejmost, ale nevěřili byste, kolik lidí si na to nedokáže dát pozor.

Také by nebylo špatné zamyslet se nad oblečením, které se ke státnicím hodí. Některé je možná fajn na pláži, ale do školy to nepatří.

To by tedy byly moje starosti navíc. Na druhou stranu musím říct, že se mi minule zdálo, že to bylo docela fajn, protože to mnoha lidem pomohlo a pak byly klidnější.

V čem spočívá práce tajemníka?

Možná byste se divili, kolik toho musí na státnicích udělat nenápadný človíček ve zkušební komisi. Předpokládám, že příští týden to ve všech třech dnech bude probíhat podle stejného scénáře. V 7:30 se objevím na studijním. Vyzvednu si hromadu bakalářských nebo diplomových prací a desky, které mě budou celý den provázet. Svezu se výtahem do příslušného patra a budu doufat, že dveře budou otevřené, nebo se před nimi vyskytne někdo, kdo mi je otevře, protože já budu mít plné ruce.

Už zdálky budu sekretářce oznamovat, že JÁ jsem tajemník, abychom se vyhnuli trapasům z minulých let, kdy se mě snažily vyhánět coby studentku a upomínat mě, že mám počkat, až přijde tajemník. Nachystám a zkontroluji techniku, to znamená, že pustím počítač, a když nepojede on nebo dataprojektor, budu otravovat místního technika nebo sekretářku. Vyberu si nejpříhodnější místo, abych to měla blízko ke dveřím, protože pořád budu lítat jako tajtrlík. Členům komise nachystám ty jejich papíry, aby věděli, kam si mají sednout. Pokud možno, ženu umístím mezi muže, aby si s ní nadšeně mohli povídat.

Přivítám předsedu, místopředsedu a další přicházející učitele a předám jim jejich jmenovací dekrety. Těm dvěma cizím také stravenku na oběd a domluvím se s nimi, jak to vidí s organizací státnic a čtením posudků. Když se to povede (ochota předsedy nebo sugestivní otázka), nebudu se muset zatěžovat čtením posudků ;-). Beztak nemá co na práci, jak mi jednou jeden sám řekl.

Než se začne, vyvěsím na dveře papír se zkoušejícíma… teprve teď se studenti dozví, koho vlastně mají u státnic. Považuji to za nesmyslné, ale budiž. Nahrají si prezentace práce do počítače a přichystají občerstvení. Jojo, tak je to u nás zvykem. Na jiných školách se to prý nedělá. Pravdou je, že mi to taky připadalo otravné a nepříjemné – proč já mám někomu platit jídlo?! A to ještě nevím, jestli mě tam nebudu prudit, a jestli to vůbec udělám. Na druhou stranu, než aby se zkoušení rozložilo na dvě části a komise se šla ve dvanáct naobědvat, to je možná příjemnější jim trochu té bašty koupit.

A pak už se přejde ke zkoušení. Každého jednotlivě uvádím a představuji. On pak nějakou dobu, zhruba deset až patnáct minut prezentuje svou práci, následuje diskuse a pak se přejde ke zkoušení. Musím zapsat průběh obhajoby… nedej Bože, aby to někdo neudělal, to s tím budu mít dvakrát tolik práce! Pak píši každou otázku nebo téma, které jsou položeny z jednotlivých předmětů. Dotyčný je pak předsedou vypakován za dveře, následuje porada a známkách a hodnocení. Dojdu pro toho nervózního chudáka a je mu sděleno, zda udělal či nikoliv. Známky se dozví až poté, co budou všichni vyzkoušeni. A pak ještě zanést materiály na děkanát a dohlédnout na uklizení zasedací místnosti.

Domů přijdu utahaná jak medvídek. Akorát tak zralá jít spát, i když jsou třeba jen tři hodiny. Teď už se snažím, ale zezačátku jsem si v tom všem shonu ani nenašla čas se najíst nebo napít a pak mě taky jednou ukrutně bolela hlava. Zajímalo by mě, jak to chodí na ostatních školách…

Testové otázky

S kolegyní pracujeme na skriptech, cvičebnici a testových otázkách. V brzké době bych jich měla odevzdat šest set. Popravdě se toho trochu děsím. Je to úmorná práce vymýšlet různé odpovědi tak, aby některé byly správné a jiné špatné, a přitom nebylo hned na první pohled jasné, které jsou které. A hrát si se slovíčky mi připadá nechutné.

Od studentů chci znalosti. Chci, aby uměli to, co je učím. To, co se jim v životě (snad) bude hodit. Chci, aby výuka byla hravá a prospěšná. Ne teror a otrava. Ale jak to udělat?

Kromě jiného se ve skriptech věnuji prvnímu dojmu. Asi je vám jasné, že hraje obrovskou roli při posuzování druhých. Poprvé se s někým setkáte, juknete na něj a už víte, na čem jste. Vypadá umytě, hezky anebo je to škaredý smradlavý a pravděpodobně opilý bezdomovec? S tím se do řeči dávat nebudete. Možná se raději ani nezeptáte na cestu.

Dneska jsem u někoho uviděla zajímavý obrázek na Facebooku. Malebný obrázek místa, které se mi líbilo a kde jsem byla. Chtě nechtě, jsem si hned utvořila mínění: To musí být ale sympatický člověk. Líbí se mu takové hezké místo. A přitom to může být jen náhoda… nelezený obrázek neznámého místa…