pondělí 16. dubna 2012

O co se budu snažit v roce 2012

Kniha Gretchen Rubinové mě opravdu dostala! Vymyslela jsem si plány na rok 2012… vlastně jsem si znovu vyzkoušela celé to sáhodlouhé plánování, jak ho radil Hyrum W. Smith. Začala jsem Ústavou. Z té to všechno vychází. Jsou to základní hodnoty, které jsou pro vás důležité. Přemýšlím, jestli vám je tu mám sdělovat. Každý člověk má totiž tyto hodnoty jiné a já bych byla ráda, kdybyste se zamysleli nad těmi svými. Podle návodu již zmiňovaného Smithe jsem nad nimi přemýšlela asi tak sedm hodin, ale místo deseti nebo dvanácti jsem jich nakonec vyplodila asi dvacet.

Ústava tvoří základní kámen. Představuje to, co je pro mě v životě nejdůležitější, to, čeho si cením. Když je porušeno něco z mé ústavy, cítím se špatně, proto je důležité odhalit, co pro mě tolik znamená, že mě žere svědomí, když se tomu zpronevěřím. Představím vám alespoň některé body, abyste si mohli udělat představu:
  • Chci znát pravdu. Usiluji o spravedlnost.
  • Odpovědnost. Uvědomuji si, že jsem příčina.
  • Optimismus, víra, naděje. Vše brát s humorem.
  • Sebevědomí. Cílevědomost. Nevzdát se. Řešení.
  • Mám ráda přírodu. Spotřeba beze zbytků.
  • Tvořím. Kreativita.
  • Vzdělávám se. Méně kritizuji, více naslouchám.
  • Jsem sluníčko, nadšenec. Mám radost ze života.
Tohle je samozřejmě jen takový nástin. Nadpisy. Když si vytváříte vlastní ústavu, je dobré si to trochu rozepsat, abyste později věděli, co jste tím kdysi dříve mysleli. A samozřejmě je vhodné si sepsané hodnoty někde vystavit, abyste je pořád měli na očích. V průběhu života by se neměly moc měnit.

Pokud byste to chtěli vidět rozepsané, vypadá to asi takhle:
  • Mám ráda přírodu. Spotřeba beze zbytků. Uznávám přírodu jako něco většího než je člověk, vždyť my (lidé) nedokážeme vytvořit ani blbého brouka. Člověk se bez přírody neobejde, a tak se snažím žít v souladu s ní. Podle mě si za většinu pohrom může člověk sám. Usiluji o ekologii a šetrný přístup k životnímu prostředí. S tím souvisí i spotřeba beze zbytků, čímž myslím to, že se snažím produkovat co nejméně odpadu a využívat co nejvíce různých zbytků, ovšem ne za cenu ohrožení zdraví (př. prošlé potraviny). Vyvaruji se plýtvání.
  • Vzdělávám se. Méně kritizuji, více naslouchám. Učím se nové věci v různých směrech a oborech. Chci vědět o všem něco a ne být odborníkem jen na jednu oblast a jinak být mimo. Učím se, čtu i tvořím. Navštěvuji různé kurzy, ale učím se i od známých a přátel. Učím se skoro všechno. Učím se novým myšlenkám. Hledám nové prostory a možnosti práce i tvorby. Vnímám nové myšlenky. Méně kritizuji, více naslouchám. Nechybí mi nadšení pro novou věc.
Z Ústavy, základních hodnot, se vytváří dlouhodobé cíle. Tedy cíle na 3 až 5 let dopředu. Můžete to zkusit i na deset let, ale to už mi připadá trochu přehnané, neboť je to příliš velký časový horizont. A jen na málo věcí potřebujete 10 let. K mým strategickým cílům patří například:
  • Získat titul Ph.D. (Bod v ústavě: vzdělávání)
  • Vydat knihu. (tvorba)
  • Středně pokročilá znalost angličtiny a němčiny. (vzdělávání)
  • Přečíst 20 knih z Literárního vzdělávání. (vzdělávání)
  • Uspořádat výstavu vlastních výrobků. (vzdělávání)
Z dlouhodobých (strategických) cílů by se měly vytvářet taktické cíle. Tedy cíle pro tento rok. Tento postup vycházející z vašich hodnot by vám měl zaručit, že budete pracovat na tom, co je pro vás opravdu důležité, místo toho, abyste se věnovali nudné činnosti nebo věcem, které jsou sice důležité, ale pro někoho jiného než pro vás a vy se tudíž cítíte prázdní a vaše práce i činnost ve volném čase vás neuspokojuje. Příklady mých cílů pro tento rok:
  • Publikovat 3 články ve vědeckých časopisech.
  • Přečíst 10 knih z Literárního vzdělávání a 3 nové básníky.
  • Nastudovat 2000 nejfrekventovanějších anglických slov.
  • Uháčkovat si dlouhé šaty.
  • Vypracovat cvičení z Tréninku kreativity.
  • Napsat padesátku povídek.
  • Podívat se do neznáma.
  • Zkusit 5 nových věcí.
Při čtení Projektu štěstí jsem si dále určila, že se budu věnovat různým tématům, viz článek Téma měsíce. Existuje totiž mnoho věcí, které mě lákají a zajímají a ráda bych se jim blíže věnovala. Jsou to například čaj, time management, feng-šuej, zenbuddhismus, kreativita, taoismus, mentální mapování, astrologie a numerologie, psychologie, typografie a další nejrůznější obory.

Kromě ročních cílů jsem si navíc přidala na každý měsíc několik předsevzetí podle toho, kterému tématu se hodlám věnovat. V lednu jsem se zabývala (stejně jako Gretchen) zdravím a energií, v únoru láskou a přátelstvím, protože mi to přišlo vhodné k Valentýnu, v březnu se chci věnovat hrám, zábavě a smíchu. Chci skoncovat s nudou, ve které jsem objevila velkého nepřítele. (viz samostatný článek Nuda P. S.: Vřele doporučuji přečíst, protože je nebezpečnější, než si myslíte.) A v dubnu bych si ráda udělala pořádek. Ve všem a ideálně navždy. Další měsíce ještě nemám naplánované. Jednak proto, že jsem knihu musela vrátit do knihovny, a jednak proto, že je lepší si takovéto důležité body určit podle momentální potřeby.

sobota 14. dubna 2012

Jak jsem na tom se štěstím?

Na Šťastném blogu jsem našla odkaz na stránky, na kterých si můžete nechat nastavit zasílání dotazů týkajících se vašeho štěstí, a pak se z nich vyhotoví zpráva, která vám poví, jak vaše štěstí závisí na tom, co děláte, kdo jste, kde jste, jaká je denní doba a na dalších faktorech.

Dříve než si ji přečtu, pokusím se nad tím sama zamyslet, neboť jsem to z této stránky ještě asi nikdy nebrala. V jaký den bych mohla být nejšťastnější? Podle horoskopu jsou mými šťastnými dny pátek, sobota a neděle. Myslím, že to celkem sedí. Hlavně pátek mám ráda. Je to před víkendem a ty bývají prima. Pátek třináctého je navíc obvykle můj šťastný den. Neděli už zase tak ráda nemám. Znamená konec víkendu a týdne, člověk vidí, co všechno neudělal, a už myslí na to, že zítra bude muset do práce. Zato pondělní ráno v práci je také moje šťastné období: všechno mám před sebou, žádné resty, nesplněné plány… mám před sebou moře času a v ideálním případě prázdný psací stůl.

Určitě budu šťastnější, když si budu číst nebo se věnovat dalším svým koníčkům a zálibám, než když budu pozdě odpoledne ještě trčet v práci. A to i přesto, že mě moje práce baví.

Tak tady jsou výsledky zkoumání mého štěstí:

  • Prý jsem nejšťastnější v neděli, pak ve středu, v pondělí, pátek a nejméně šťastná jsem v úterý a ve čtvrtek. K sobotě nemám údaje – nevím proč.
  • Nejšťastnější jsem, když dělám to, co chci dělat, ale nemusím to dělat. Méně šťastná jsem, když dělám to, co chci dělat, a zároveň to mám dělat. Nejméně šťastná jsem, když něco dělat nechci a ani nemusím. Otázkou zůstává, proč to tedy v tom případě dělám?
  • Venku jsem šťastnější než doma.
  • Šťastnější jsem s lidmi než sama. Raději jsem s jedním, nebo se třemi a více lidmi než se dvěma. Nejšťastnější jsem při komunikaci se známými, po nich jsou přátelé, až třetí v pořadí je partner, potom zákazníci a sourozenci jsou na tom stejně atd. Tak to bych ani neřekla, ale nevadí.
  • Mezi produktivitou a štěstím vazbu nevidím. Podle grafu se zdá, že ani kvalita spánku neovlivňuje můj pocit štěstí. Jsou případy, kdy se cítím málo vyspaná a málo šťastná, ale také takové, kdy jsem málo vyspaná a extrémně šťastná.
  • Nejšťastnější jsem v obchodě. (Kdoví co jsem nakupovala?) Méně už na návštěvě, nádraží a nebo venku. Asi na 80 % ve vlaku a doma. V práci asi na 60 %.
  • A co dělám, když jsem nejšťastnější? Paličkuji, procházím se, čtu, odpočívám či spím, poslouchám hudbu, dělám domácí práce, dělám na počítači, píši, píši deník, učím, slavím narozeniny, povídám si, nebo sleduji televizi.

pátek 13. dubna 2012

Pátek třináctého

Přemýšlím nad tím, jak ten čas strašně letí. Co dělám celé dny, že už je polovina dubna? Ještě jsem pořádně nestvořila žádné konkrétní předsevzetí na tento měsíc a to už jsem málem v polovině.

Jak tak koukám do kalendáře a dumám, jestli mi přivezou, co jsem si objednala, všimnu si, že zítra je pátek třináctého. Hm, nijak zvlášť mě to nebere, ale přece jen se nad tím musím pozastavit. Proč by měl být vlastně nešťastný?

Před spoustou let jsem se v pátek třináctého dala dohromady se svým prvním přítelem a rozhodně na tom nic nešťastného nevidím, i když už spolu dávno nejsme.

Proč by tedy měl být pátek třináctého nešťastný? Hledám, googlím a zase najdu nejlepší info ve Wikipedii. Jednou z možností je, že na Velký pátek byl ukřižován Ježíš a u stolu sedělo třináct lidí, přičemž tím třináctým byl Jidáš, který Ježíše zradil. Nebo může být pátek 13. považován za nešťastný od roku 1307, kdy francouzský král Filip IV. Sličný začal s pronásledováním templářů.

V letošním roce nás čeká pátek třináctého ještě v červenci a příští rok v září a v prosinci.

Chorobná obava z pátku třináctého se nazývá paraskavedekatriafobie nebo také friggatriskaidekafobie. Brr, já mám asi fobii z cizích slov! A tak vám přeji šťastný pátek třináctého!

Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1tek_t%C5%99in%C3%A1ct%C3%A9ho

pátek 6. dubna 2012

Naposledy zítra

7. dubna 2012 máte poslední možnost vidět v Brně zvláštní výstavu zkamenělin Messel on Tour, o níž se zmiňuji v rubrice Vyzkoušeno pro vás.

Doporučuji přečíst a případně i navštívit.

Jde o zkameněliny z německé lokality Messel, která je chráněna UNESCEM. Na výstavě máte možnost vidět 125 originálů zkamenělin nejrůznějších druhů zvířat. I takových, o kterých jste možná ani netušili, že někdy žila. Fantastické také je to, že se z některých zvířat zachovaly i měkké zbytky tkání, tedy peří, křídla nebo srst, pochopitelně zkamenělé. K vidění jsou kostry předků mravenečníka, vydry, primáta, lemura, pakoně, tapíra, hlodavců, ježkovitých savců, primitivních masožravců a vačnatců.

Pro zvědavé tu mám odkaz na video, nebo alespoň pár obrázků.

čtvrtek 5. dubna 2012

Zelený čtvrtek i pivo

Na Zelený čtvrtek jsem ochutnala zelený pivo. Sice jsem si k obědu nestihla dát špenát, ale aspoň trochu té zeleně jsem zvládla a jsem stylová.

Je zajímavé, jak se někdy věci podivně sejdou. V práci se mi zrovna nedařilo a měla jsem náladu pod psa. Přibyly mi povinnosti zrovna ve chvíli, kdy se mi to opravdu nehodilo, ale připadalo mi příliš sobecké odmítnout drobnou pomoc kolegovi.

A pak prásk. Dostala jsem krásné, ručně malované perníkové vajíčko od kolegyně. Pak od druhé drobná vajíčka na ozdobu... a na závěr mi zavolal kamarád, jestli nechci zajít do hospody na tatarák. Už jsme se dlouho neviděli a já si takovou příležitost nemohla nechat ujít. A bylo to vážně skvělý!

P. S.: Zelený pivo taky ušlo, aspoň je míň hořký než to normální.

středa 4. dubna 2012

Miluju nová okna

25. března 2012
Před pár lety jsme naše značně netěsnící okna vyměnili za nová plastová. Četla jsem pár článků přoucích se o to, která okna jsou lepší, zda dřevěná nebo plastová. Za těch pár let nemohu soudit. Vím jen, že nová jsou lepší než stará. Nemluvím teď o ekonomickém srovnání, které by jistě také bylo zajímavé, ale o šířce oken, kterou vysvětlím později, a určitém zjednodušení domácích prací, když máme jedno okno místo dřívějšího dvoudílného, což znamená zmenšení práce o více než polovinu (zmizel prostor mezi okny, kde se tvořilo nejvíc špíny).

Výhoda, o které nyní básním, je široký vnitřní parapet nabízející rozličné formy kreativní úpravy. Lákal by mě parapet plný kvetoucích nebo i jen zelených rostlinek. Tyhle plány ovšem trochu hatí ostatní členové domácnosti, zvláště kočka, která domů přichází právě oknem a na parapetu ráda tráví své spací chvilky.

Ale není sama, kdo se na okně rád opaluje. Sedím, vyhřívám se a připadá mi, že všechny starosti všedních dní mizí kdesi v dáli. Zítra se objeví zase s plnou silou a já se jimi budu muset zabývat, ale právě to mi nyní dává sílu zahnat všechny existenciální starosti a věnovat se odpočinku.

pátek 30. března 2012

Sociální experiment

Jednou jsem takhle brouzdala na youtube. Už nevím, co jsem hledala, nebo na co jsem se dívala, ale našla jsem dva zajímavé „sociální experimenty“, jak tomu říkají tvůrci. My ekonomové tomu říkáme „guerrilla marketing“, což je určitá reklamní strategie, která stojí málo peněz a jsou v ní využívány nekonvenční prostředky. Budu se jí tu podrobněji věnovat v jednom z příštích článků. Trik je v tom, že netradičnost a neočekávanost zaujmou zákazníky.

Myslím, že necelých 57 tisíc shlédnutí v prvním případě a 177 tisíc v druhém hovoří o určitém úspěchu. Jde o reklamu, dá-li se to tak říct, na pšeničné pivo Fénix od Plzeňského Prazdroje, o němž se dále zmiňuji ve Vyzkoušeno pro vás. Doporučuji vám se na ta videa podívat, protože jsou jednak zajímavá a jednak i zábavná. První se týká srovnávání délky úseček a druhé fronty před restaurací. Jak myslíte, že byste se chovali vy?

čtvrtek 29. března 2012

Miluju i nenávidím hrušky

Dnes jsem zavítala do zdravé výživy s tím, že si po náročném dni koupím nějaké zdravé mlsání, abych pak neměla výčitky svědomí, které by následovaly po JOJO dobrůtkách. Ukázalo se, že jsem měla horší den než jsem si myslela, alespoň podle utracených peněz. Drobné výčitky odezněly při opětovném pohledu do tašky. Kromě pár jednorázových věcí jsou ty ostatní určeny pro dlouhodobější spotřebu a v porovnání s běžně kupovanými věcmi se mi ještě krásně vyplatí např. pohanková kaše k snídani.

Protože jsem holka zvědavá, musela jsem leccos načít a ochutnat, třeba takové sušené ovoce. Mňam, hruštičky jsou úplně skvělé a ty višně, fúha.

Abych vše uvedla na pravou míru, tak hrušky moc nejím. Nechutná mi v nich ten „písek“, to jak jsou takové škrablavé. Všehovšudy mi docela chutnají ty japonské hrušky nashi a pak jsem jednou hladová na procházce slupla kyselou hrušku, kterou mi přítel sundal ze stromu. Ale sušené mi kupodivu chutnají. Jednou mi je takhle přinesla kamarádka ke křížalám a byly skvělé. A teď jsem je našla ve směsce od firmy Domaci-dobroty s. r. o. a jsou fantastické. Na firmě se mi líbí, že nepoužívají oxid siřičitý, takže pak ovoce nechutná divně a člověk ho nemusí zalívat horkou vodou.

středa 28. března 2012

Aktuální projekty

O víkendu jsem se zamyslela nad svým článkem „Miluju projekty“. Vlastně jsem nepřemýšlela přímo nad ním, vzniklo to tak nějak samo. Napadlo mě sepsat si všechny momentálně rozjeté projekty a zjistit tak, jestli toho nedělám opravdu příliš mnoho naráz. Ukázalo se že ne, i když je toho celkem dost. Takže na čem teď dělám?
  • Háčkuju dlouhý letní šaty. Možná byste mohli říct, že to není projekt, protože to prostě uháčkuju a bude. Ale pro mě, i když mám s různýma ručníma pracema docela bohaté zkušenosti, je každé dílo – zvláště kus oblečení – opravdu projektem, neboť těch jsem ještě mnoho nevytvořila a hlavně mám sklony nechat rozdělanou práci a pustit se do něčeho nového. A háčkované dlouhé šaty jsou opravdu megaprojekt, skoro jako pletený svetr, který mám mimochodem taky rozdělaný už delší dobu.
  • Disertační práce. Kdo viděl Ph.D. movie (trailer zde) – fantastickej, dokonalej film, na který se mi bohužel nepodařilo včas napsat recenzi a po půl roce zpětně je to trochu trapné, ale stejně to možná zkusím – nebo navštěvuje stránky http://www.phdcomics.com/comics.php nebo je doktorand, tuší, jaká to je práce a běh na dlouhou trať. Může postačit, když řeknu, že otázka: „Jak seš na tom s disertačkou?“ se pro jistotu považuje za zakázanou. Pomalu to učím všechny své přátele.  ;-)
  • Projekt štěstí. Tvorba předsevzetí a věnování se tomu, na čem mi záleží, a další vlastní rozvoj mi připadají zajímavé i důležité. Navíc jsem velice zvědavá, co bude dalšího v té knize, kterou ještě pořád nemám dočtenou.
  • Týdenní pokus, co mě zaujalo. Vychází myslím ze Šťastného blogu ale možná že přímo z Projektu štěstí paní Rubinové, už přesně nevím. Původní nápad byl takový, že si týden budu psát, jaké téma mě zaujalo a budu se mu třeba někdy později věnovat. Zjistím, o co se zajímám a tak. Už to dělám podstatně déle. Pořád mě to baví a ještě jsem si nenašla čas to vyhodnotit, tak snad někdy příště. 
  • Týdenní časový harmonogram, abych zjistila, kde trávím tolik času a čím. Je to jedna z metod time managementu, odborně se jí říká snímkování a spočívá v tom, že si každou půlhodinu nebo hodinu píšete, co jste dělali. Na závěr z toho sestavíte graf, kde uvidíte, kolik času jste věnovali zábavě, kolik práci, cestování a kolik jste jen tak zbytečně promrhali. 
  • Každý týden napsat povídku. Tohle vychází pro změnu od Bradburyho z jeho knihy Zen a umění psát. Projekt sice pěkný, ale povídky mám asi dvě a ještě k tomu nejsou nic moc. Nějak mi nevychází čas nebo chuť, nebo ani jedno. 
  • Každý den napsat článek na blog. Tohle by měl být pokusný projekt na zbytek března a duben. Když se to osvědčí, mohla bych to praktikovat dlouhodobě… články si lze i předepsat, když má člověk v jeden den fůru nápadů a druhý den pro změnu třeba komunikativní krizi, ale na druhou stranu to nehodlám nijak zvlášť hrotit, když to nevyjde, prostě vám zase delší dobu nenapíšu. Lepší než psát nesmysly. Někde jsem ale četla, že člověka za den napadne asi 64 tisíc myšlenek, tak snad by jedna z nich mohla stát za menší rozebrání a napsání, ne? 
  • O Literárním vzdělávání jsem vám už psala v Recenzích, takže není třeba dále zmiňovat. 
  • Před lety jsem se rozhodla, že vytvořím 100 + 1 různých párů náušniček a tenhle nápad mě prozatím ještě neopustil. 
  • Vincentka je prý zdravá a léčivá. Očistná léčebná kúra by měla trvat 15 až 20 dní, tak se o to pokouším, i když ne tedy se stoprocentní úspěšností. 
  • V neděli jsem viděla super věc – že si máte pořídit výtvarný deník a postupem času se naučíte kreslit a malovat lépe, tedy pokud dodržíte ještě nějaké další rady z té knihy. A tak mě napadlo, že zkusím každý den kreslit. Stejně jako psát na blog alespoň v březnu a dubnu. Tak uvidíme.

úterý 27. března 2012

Nuda podle mě

Pořád si stěžuji, jak strašně nestíhám, kolik toho mám a tak podobně, ale pravdou je, že se taky občas pořádně nudím. Myslela jsem si, že se mě nuda netýká. Mám přece tolik plánů, nápadů a rozdělaných věcí, že snad ani není možné to všechno stihnout v jednom životě.

Na nudu jsem si pamatovala z dětství. Myslela jsem si, že to je třeba ten stav, kdy se vám chce jít ven, ale prší a doma není co dělat. Domnívala jsem se, že nuda je stav, kdy nemůžete nic dělat, třeba jste pod stanem na dovolené, a jak se říká, koušete se nudou, dokud si nevymyslíte nějakou zajímavou hru, nedáváte si hádanky, nebo vám třeba rodiče něco nevypráví.

Ale jak mi ukázal Eric Maisel, nuda je mnohem víc. Je zákeřnější. Adaptovala se. Kdyby měla být jako dřív – nemáte co dělat, a tak se nudíte – dávno by chudinka umřela, protože kdo dnes nemá co dělat? I děti pod stanem mají nejspíš iPod nebo něco jiného, čemu se mohou bez problémů celý den věnovat, něco co jim „sežere“ víc času než by možná sami chtěly. Ale kdepak, na nudu si jen tak nepřijdete… je to potvůrka mazaná. Připlíží se k vám, ani o ní nevíte. Jako to udělala mně.

Je to už nějaký ten pátek, co jsem si četla v Tréninku kreativity, co bych měla udělat za další cvičení pro rozvoj tvořivosti. Bylo tam něco o nudě a boji proti ní. Jak jsem se nad tím zamýšlela, došlo mi, že se doopravdy nudím.

Ne, že bych neměla co dělat a jen tak seděla, bloumala od ničeho k ničemu a civěla z okna. Nudím se ve své práci, ve volném čase i ve svém životě vůbec. Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem to mohla dopustit. Proč svou práci dělám tak, že mi připadá nudná? Musím tam přidat trochu kreativity… vyzdobit si kancelář živými květinami, nakreslit si na chystanou přednášku mentální mapu, dělat si výpisky s barvičkama, vymyslet novou aktivitu do cvičení…

Už jenom pouhé uvědomění si faktu, že se nudím, tedy že můj život sice plyne pěkně a třeba i podle plánu, ale tak trochu bez toho správného vzrušení, mi dodal energii. Přiznání (alespoň sama sobě), že se nudím, podle Erica znamená, že s tím musím něco udělat. A popravdě ono se celkem udělalo i samo. Chvilku jsem používala takzvaný nudoměr, který Maisel navrhuje. Poznamenáte si na stupnici od 1 do 10 jak moc se právě v tuto chvíli nudíte. S hodnotou nad 5 musíte okamžitě něco udělat.

Teď už ho snad ani není potřeba, neboť jsem si kreativitu naordinovala skoro všude. Pochopitelně bych si měla i nadále dávat pozor na to, abych zase nesklouzla do stereotypů, které mě nebaví.

pondělí 26. března 2012

Vědecký článek

Pustila jsem se do hledání informací o tom, jak má vypadat vědecký článek, neboť ten, který jsem napsala, byl silně zkritizován a označen za referát či seminární práci. Byť mě ta kritika dost vzala a bez pláče se to neobešlo, celkem rychle se mi zase podařilo postavit na nohy a začít pracovat na nápravě.

Velice mě pobavila zmínka o G. B. Shawovi, který radí, jak začít se psaním vědeckého článku. Jak na to? Jak začít psát? „Vlevo nahoře.“

Ještě bych ráda doplnila, že se buď změnil můj přístup k životu, nebo opravdu dobře působí ten pangamin. Od té doby, co ho beru, mám pocit, že už tolik nestresuju jako dřív. Ano, oproti ostatním si pořád přijdu před důležitými událostmi značně nervózní, ale už ne tolik, že bych měla pocit, že to škodí mému zdraví.

pátek 23. března 2012

Rozšiř si obzory

Ještě jsem se úplně nerozhodla, do kterého bloku bude patřit toto předsevzetí. Už si ani pořádně nevzpomínám, v jakém ho má Gretchen. Jedno ale vím jistě – je to fantastický nápad a přímo jako stvořený pro mě. Jak bych jen popsala, co jím zamýšlela Gretchen? Chci udělat přesně to samé, i když trochu jinak.

Jde o to, že podle všeho jsem renesanční člověk, tedy někdo, kdo se zajímá o všechno a všechno ho baví. O všem chce něco vědět, všechno chce vyzkoušet, se vším se setkat. 

„Rozšiř si obzory“ je předsevzetí, které nejspíš souvisí s kreativitou, ale také odpovídá mojí nátuře a mému běžnému chování. Toto předsevzetí mě dělá šťastnou, jak už jsem měla možnost hned v několika málo případech vyzkoušet. Například jsem si zkusila PoleDance, taky jsem si přečetla pár článečků na Wikipedii, půjčila si z knihovny Praktickou ženu a rozhodla se ji přečíst od začátku do konce a začala na netu studovat různá drobná témata, která podle mého názoru stojí za pozornost. 

Kromě toho jsem se rozhodla, že se vrátím k projektu Celebrity, což mi opět přineslo radost, i když jsem v něm ještě nic nevykonala a nic nového nenapsala. Každopádně mě těší už jenom skutečnost, že jsem se rozhodla znovu se do něj pustit a ještě jej navíc využít na svém blogu.

čtvrtek 22. března 2012

PoleDance

Není to tak dávno, co jsem se s kolegyní zašla podívat na PoleDance. Přišlo to nenadále. Zmínila se, že to jde vyzkoušet se svou kamarádkou, že ji to láká, chtěla by vnést do svého života víc pohybu. Pak z ní nějak vypadlo, že její kamarádka nemůže, tak jsem se zeptala, jestli by jí nevadilo, kdybych se pro jednou přidala já. Vyplázla jsem sto třicet korun za to, abych si mohla vyzkoušet vlnit se u tyče. No, nebylo to tak špatné, jak by se mohlo zdát. Na druhou stranu už na začátku jsem tam šla s tím, že si to jdu jen vyzkoušet a minimálně prozatím z toho nic nebude, neboť dva pravidelné kroužky v týdnu jsou pro mě až dost, nepotřebuji si tam narvat i třetí, i když by to konečně byla pohybová aktivita, kterou zoufale potřebuji.

Na internetu na pole dance lákají s tím, že si díky němu můžete vytvarovat tělo a dát průchod svému svůdnému já. To je myslím celkem trefné, neboť si při tomto sportu nejednou připomenete, že jste žena, navíc krásná a sexy. O tom to totiž je. Ukázat se. Nestydět se, odvázat se a předvést se v celé kráse.

Nemyslete si ale, že by to bylo nějak sprosté a podobně. Místy je to velice vyzývavé a dráždivé a věřím, že pro chlapy to fakt musí být zážitek vidět to naživo, nicméně pro ženu je příjemné to, jak dává průchod své ženskosti a svůdnosti. Na druhou stranu to také vyžaduje značnou zručnost a sílu, jak v pažích, tak i v nohou, kterými se člověk mnohdy drží tyče, jež se s ním otáčí.

Při pole dance jsem si připadala tak trochu jako Violet z Divokých koček a to pro mě bylo vždycky lákavé. Při tomto tanci, lze-li to tak nazvat, mně to připomínalo spíše akrobacii, si totiž i nevinná holčička musí připadat jako prvotřídní svůdnice, v horším případě značně neohrabaná prvotřídní svůdnice, nicméně některá gesta vypadají dobře i když se nejste schopné na tyči udržet déle než pár sekund.

Nejtěžší na pole dance nebylo ani až tak udržet se na tyči, ale spíš to, že se snažíte vypadat dobře a ladně. Na tyč nesmíte vyskakovat, ale musíte se na ni vytáhnout jen silou paží. Nohy a vlastně celé tělo musíte nechat rovné, napnuté, elegantní a ladné. Nemůžete se křečovitě držet, abyste nespadly. Čím pomalejší pohyby, tím náročnější to je na svaly. Takže autoři textů na různých stránkách myslím nelžou, když tvrdí, že se to vyrovná posilovně.

Na následujícím videu můžete vidět pár věcí. Je to sice občas trochu stejné, nicméně docela masakr.

Pro ty z vás, které by snad pohoršovalo nedostatečné oblečení, mohu doplnit, že kromě efektu (aby bylo na co koukat) je to také proto, že po oblečení by vám ta tyč nechutně klouzala a v podstatě byste neměli šanci se na ní udržet. Ovšem jsou případy, kdy vážně přemýšlím o tom, jak a čím se na ní jednotlivé ženy drží, neboť to vypadá skutečně neuvěřitelně.

Pokud nevěříte, že pocházíme z opice, koukněte se na následující video a bude vám to snad jasné. I když popravdě mě pořád ještě překvapuje, že něčeho takového je člověk schopen.

úterý 20. března 2012

První jarní den

Pracuji, mám toho nad hlavu. Vlastně jako obvykle… jen teď jsem si to nějakou dobu neuvědomovala. Google má v logu podivné obrázky, tak se chci podívat, co to vlastně znamená… Aha, první jarní den. Tak nám dnes ofiko začíná jaro. No, ono už sice bylo o víkendu a v tomto směru spíše důvěřuji Číňanům s jejich systémem pěti elementů, ale budiž.

Dneska je tedy jarní rovnodennost. Pokud nechci použít nějakou ohavnou definici, mohu si prý podle Wikipedie vystačit s lidovými moudry, že slunce přechází přes rovník, nebo ještě lépe, že den trvá stejně dlouho jako noc, tedy právě 12 hodin. Ve skutečnosti je o dvacet minut delší než noc. ;-)

Další zajímavostí k tomuto datu je, že „Slunce vychází přesně na východě a zapadá na západě (ovšem horizont pohledu by musel být v nadmořské výšce 0 m nad Středozemním mořem).“ Na severním pólu začíná polární den, na jižním naopak polární noc.

Když už je teda to jaro, zkuste udělat něco veselého a bláznivého. Třeba si jen tak do vázy koupit tulipán, pořídit si novou kvetoucí rostlinku v květináči (např. brambořík nebo fialku, či prvosenku), zkusit uvařit nové jídlo (k březnu prý patří chřest a ten stačí jen hodit na chvíli do vařící vody, pak zabalit do šunky a případně přidat sýrovou omáčku, takže brnkačka), nebo vyražte do města v sukni či oblečení v jarních barvách (žlutá, oranžová, zelená), netradičně kombinujte, kupte si sponku do vlasů, nové boty, zajímavý časopis, zajděte s miláčkem na večeři nebo s kamarádkou na kafe a zákusek… Jarní hubnutí a detoxikace mohou začít až potom, teď je potřeba oslavit jaro. Tak si užívejte sluníčka, i když se na něj díváte třeba jen z okna kanceláře jako já.

pondělí 19. března 2012

Upoutávka na nové recenze :-)

Včera jsem viděla krásný film. Byl tedy trochu netradiční, ale nijak mi to nevadilo. Spíš než děj, tam totiž frčela konverzace. Šlo o Muže ze Země a už jsem na něj přidala na stránky recenzi, stejně jako na minulý báječný film – Všemocný, takže kdo by měl zájem…

neděle 18. března 2012

Co mi dělá radost?

 Inspiraci pro psaní toho, co mi právě v tuto chvíli dělá radost jsem našla na Šťastném blogu. Nápad se mi moc líbil, a tak jsem to také chtěla vyzkoušet. Tak tady je pár věcí, které mi dělají radost. Řazeno od nejnovějších.
  • Porazit kolegu v šachách.
  • Zjistit, že mě přátelé považují za extrovertní a pozitivní.
  • Zajít s kolegy na oběd.
  • Vánoční atmosféra.
  • Že se mi i druhý den lehce vlní vlasy.
  • První jízda na motorce.
  • Sníh.
  • Po sprše si natřít tělo příjemně vonícím krémem.
  • Dostat romantický pohled z Paříže od kamarádky.
  • Vyrazit do prvního sněhu v sukni a kozačkách.
  • Najít ve slovníku cizích slov to, co zrovna potřebuji.
  • Vědět, koho se zeptat na to, co mě zajímá.
  • Naplánovat něco nového.
  • Vyřídit nákupy.
  • Mít anglický slovník.
  • Tulit se k sobě v hospodě.
  • Cítit se milována.
  • Když se ráno probudím a všude kolem je naprostý klid.
  • Mít pro sebe celý kupé ve vlaku.
  • Moci si koupit něco jen tak pro radost. Nemuset řešit každou korunu.
  • Dostat přidáno.
  • Mít mobil, do kterého si můžu psát poznámky.
  • Koupit si hezkou knížku, zrovna když mám chuť. Bez hlubšího smyslu nebo potřeby jen na základě intuitivního cítění. (Snad se taky dostanu k jejímu přečtení.)
  • Hnusný oběd v menze mi potvrdí, že umím dobře vařit.
  • Příjemně někoho překvapit.
  • Pustit si oblíbenou hudbu a zazpívat si s ní.
  • Když se mi podaří rozhrudkovat sůl.
  • Když mi někdo řekne, že mi to sluší.
  • Podívat se na další díl svého oblíbeného seriálu.
  • Pořídit si domů kytičku.
  • Moci si koupit dvoje balení sušených rajčat.
  • Vyprávět si veselé vtipy nebo číst Lamera.
  • Naložit se do voňavé koupele.
  • Napsat dopis nebo dostat pohled.
  • Pomazlit kočku.
  • Válet se v plavkách na sluníčku a číst oblíbenou knížku.
  • Vyluštit celou křížovku.
  • Navštívit čajovnu a užít si to tam.
  • Prohlížet si časopisy s kreativními nápady.
  • Zamilovat se a užívat si pocit, že lítám.
  • Vymyslet nový zajímavý projekt.
  • Napsat dobrou povídku nebo báseň.
  • Návštěva knihovny a půjčení super knihy.
  • Když se na mě usměje cizí člověk, protože jsem se na něj taky usmála nebo byla milá.
  • Koupit si kancelářské pomůcky a nejrůznější vychytávky do práce ze svého grantu.
  • Vyrazit na zajímavou akci plnou tvořivých lidí.
  • Déšť, do kterého se všichni mračí, a mně připadá skvělý.
  • Splacené dluhy svědčí mému svědomí.
  • Nakoupené pořadače, díky kterým  budu mít v papírech pořádek.
  • Vonící čaj, ze kterého se právě kouří.

    sobota 17. března 2012

    Simona Monyová

    Před čtyřiačtyřiceti lety se v Brně narodila spisovatelka Simona Monyová. Toto datum znamenalo, že patřila do znamení Ryb, které prý bývají umělecky nadané.

    Simona Monyová byla česká spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Její román Tchyně a uzený… se stal předlohou stejnojmenného televizního filmu. Myslím, že rozhodně stojí za zhlédnutí, i když není právě optimisticky laděný.

    Moje známá má tuto autorku velice ráda, ale já se po přečtení jediné knihy (Utrhnout se ze řetězu) musím hodně rozhodovat, jestli se pustím do nějaké další. Po slohové stránce se mi rozhodně líbila, ale závěr bych udělala naprosto odlišný. Už kvůli tomu názvu - Utrhnout se ze řetězu! Dílo této spisovatelky odpovídá nejspíš jejímu životu, nebo alespoň jeho konci. Jako by i ona byla hrdinkou nějakého svého románu...

    Zdálky, pohledem užaslého diváka na jejím autorském čtení, jí člověk její život lehce záviděl. Vypadala mladá, krásná, svěží. Byla vysoká, měla děti, manžela, mohla psát a dokonce měla i vlastní vydavatelství, takže si nemusela dělat starosti s tím, že něco napíše a nikdo jí to nevydá. Také už měla jisté jméno, popularitu. A přitom nejspíš nebyla šťastná. Soudím tak pouze podle dvou děl, tak mi odpusťte, pokud víte něco jiného, ale v těch dvou je tolik zoufalství, že to myslím vypovídá hodně o osobním životě.

    Její dílo mě zaujalo nejen díky doporučením, ale také svými zajímavými přímo marketingovými názvy, např. Milostná strategie, Jednou za život, Roznese tě na kopytech, Otcomilky atd.

    Zdroje:
    http://www.spisovatele.cz/simona-monyova
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Simona_Monyov%C3%A1

    „Celebrity“

    Před dvěma roky jsem si pořídila, tak trochu z recese, speciální bloček na deník. Byl od TOP dívky, značně barevný a pro puberťáky. Zaujala mě tam kolonka – "Jaké hvězdy mě tento měsíc zaujaly?", ke které bych se teď chtěla v rámci Rozšiřování obzorů vrátit. Lidé mě zajímali snad odjakživa a rozhodně to nebyly jenom celebrity z populární scény, ale i třeba vědci nebo spisovatelé. Občas se prostě najde nějaký ten človíček, který mě něčím zaujme a já kolikrát ani sama nevím, čím to bylo.

    Řekla jsem si, že se k tomuto zkoumání lidí zase vrátím. Najdu si příslušného člověka na internetu a pokusím se o něm zjistit víc, třeba mi dojde, proč mě tak zajímal. Nebo mi má jeho studium třeba něco přinést, těžko říct. Pro zpřehlednění ale nebudu vytvářet další stránku (rubriku) na toto téma, jen ho zařadím do štítků a budu takovéto články nadále uveřejňovat mezi těmi ostatními na blogu. Kdo bude mít potřebu se vzdělávat, nebo bude zvědavý, kdo mě zase zaujal, může si je přečíst, a koho to zajímat nebude, dají se tyto články jednoduše přeskočit, že ano.

    pátek 16. března 2012

    Já si snad pořídím kozu

    V úterý nebo ve středu jsem se zastavila ve zdravé výživě, a přestože měl příšernou cenu, koupila jsem si kozí kefír a jogurt. Napila jsem se hned venku před obchodem a byla blahem bez sebe. Dovolím si navázat na článek ze Šťastného blogu, který jsem nedávno četla. Byl o tom, Jak se projíst k dobré náladě.

    Článek samotný mi zas tak nic moc nového nepřinesl, ale pravdou je, že kozí kefír s mou náladou pořádně zamával. A rozhodně v dobrém směru. Z legrace mě napadlo, že bych si měla pořídit kozu, jinak mě budou tyto výdaje stát majlant. Pak jsem se trochu zděsila kvůli tomu, že vlastně vůbec nevím, co všechno by člověk potřeboval, aby mohl chovat tohle zvířátko. A to jsem z malého města a babička měla krávu.

    Trochu se stydím, když si vzpomenu na vtip, kdy se blondýnka diví farmáři s malou úrodou obilí, že nebude chleba, vždyť toho je přece v obchoďáku dost! Hlavně že my taky nevíme, co všechno bychom potřebovali k chovu kozy.

    čtvrtek 15. března 2012

    Stroje a zase stroje!

    Když mi řeknete, že za pár let už budou auta nebo letadla řídit jenom stroje a díky tomu předejdeme selhání lidského faktoru, odpovím vám, že už asi nikdy nebudu létat a budu chodit pěšky. Nenávidím stroje! 

    Miluju počítače - píšu všema deseti - to je fofr házení myšlenek "na papír", taky jsem si oblíbila digitální foťák, který mi umožňuje fotit i věci, které se možná nepovedou, bez velké ztráty. Ale vím, co jsou všechny tyhle technické vymoženosti zač. Stejně jako mě fascinují a dokáží nadchnout, vím, že je potřeba nesvěřovat jim plnou moc a důvěru. Však už předtím varoval i Karel Čapek ve svém R.U.R. Jenže on tehdy asi nevěděl, že počítače a podobné vynálezy mají "svou hlavu", která je podobně jako ta naše sem tam značně iracionální.

    Jsem teď trochu naštvaná, proto taková horlivost ve vyjadřování. Pracuju dlouho do noci. Chystám si materiály na svůj velký pracovní den. Už je to skoro hotovo, tak jen vytisknout, abych měla přehled, že? O půl sedmé večer už v práci nikdo není, a tak jsem drobet zoufalá, když mi tiskárna oznámí chybu. Kouknu na displej, tyhle moderní mašinky vám klidně i řeknou, co mají za problém. Aha, došel papír, tak to je maličkost.

    Mrknu do prvního zásobníku - aha, tady je - tak do druhýho... Fajn, přidám tam trochu z toho prvního a problém je vyřešen. Z mého pohledu ano, z pohledu tiskárny nikoliv. "Chybí papír." Jak chybí? Už ho tam máš! 

    Podívám se tedy ještě jednou... aha, ona chce A3. ... Proč? Vždyť já chci tisknout klasicky na A4. Nevadí, zkontroluji v kanceláři, že mám nastaveno správně. Zkusím změnit zásobníky na papír, třeba si myslí, že některý je na A3. Nic nepomáhá. Stisknu zoufale zelené tlačítko. Bez problémů mi okopíruje nic, ale vytisknout mi mou práci nechce.

    Vyzkouším i zlatou radu kolegyně: vypnout a zapnout. Chvilku se načítá a vrčí... a pak juchú, vážně to vytiskne. Teď tedy pro jistotu rovnou 3x. Takový plýtvání! Rostu z ní, ale jsem ráda, že to mám vytisknuté. Ještě že jsem to nenechala na ráno. Člověk aby si raději dělal poznámky v ruce!

    A když už jsem u toho, mám ještě malou příhodu z pondělí, kdy jsme byli hrát šipky. Házím tak nějak, jak mi to přijde pod ruku, ale většinou to dopadá dobře.  Tentokrát mi byl stroj evidentně přátelsky nakloněn, neboť když jsem hodila dvojku a jedničku, počítal mi devítku. Aby to ale vykompenzoval protihráči, když jsem dala příliš velkou ránu, usoudil, že jsem to tam zblízka bodla rukou a odmítl mi započítat asi 30 bodů, za což jsem mu zrovna dvakrát vděčná nebyla. V tomto duchu nám počítal skóre celou dobu, takže nevím, zda jsem jednou vyhrála oprávněně, nebo jsem měla mít na kontě za večer tři prohry. Jaksi nás včas nenapadlo, že ho máme kontrolovat.

    středa 14. března 2012

    Recenze

    Už delší dobu si říkám, že musím zjistit, jak se mají správně psát recenze. Sama píši dost věcí a velice ráda čtu, nicméně bych chtěla psát recenze tak, jak se mají. Jistě, inovacím se nebráním a starými konvencemi bych se také jen nerada nechala spoutat, ale zároveň toužím po tom, aby byly čtenářsky přívětivé, a aby nebyly pouhými zápisky ze čtenářského deníku, kterým nikdo jiný neporozumí.

    Tak jsem se konečně rozhoupala a našla si, jak se má správně psát recenze na internetu. Nyní si to tady shrnu a budu se to snažit dodržovat i u svých recenzí, abyste je měli co nejlepší. :-)

    „Smyslem recenze je podělit se o zkušenosti a názor. Nikoli však převyprávění děje nebo manuálu! Čtenáře totiž zajímá vlastní názor recenzenta. Tedy informace o tom, proč jste se rozhodli vyzkoušet nebo užívat danou věc (třeba počítačovou nebo deskovou hru), co vás přivedlo do kina právě za tímto filmem, jak jste se dostali k této knize; čtenáři jistě ocení zejména informace o tom, co se vám na recenzovaném objektu líbí, co vám na něm vyhovuje. Obdobně cenné jsou informace opačné, tedy co vás zklamalo. Zda byly vaše představy naplněny a daný objekt byste doporučili.“

    „Recenzí se rozumí posudek na odborné (vědecké), literární a jiné umělecké dílo. Úkolem recenze je celkově informovat o díle (knize, stati, představení, filmu, koncertu, výstavě) a posoudit jeho přednosti i nedostatky. Na rozdíl od recenze, která se soustřeďuje na výrazně kladné nebo výrazně záporné rysy díla, bývá kritika posouzením zevrubnějším, zasazuje kritizovaný předmět do souvislostí životopisných, společenských, uměleckých.“

    Jak na psaní recenzí? Psát
    • srozumitelně,
    • čtivě,
    • tak, aby byla pro čtenáře užitečnou,
    • raději kratší věty, nikoli však body,
    • Titulek by měl upoutat pozornost čtenáře.
    • V názvu článku nebo hned z kraje textu (perex) je dobré uvést název knihy a jméno autora. Obvykle je nejprve uváděn autor, pak titul knihy. A další věci známé z citací: kolikáté vydání knihy, místo vydání, nakladatel a rok uveřejnění. Pokud jde o autora méně známého, je vhodné připojit pár slov o něm.
    • Stručně popsat hlavní téma knihy, pointa se ale neodhaluje,
    • důležitá je zmínka o ilustracích (vztah k textu, rozsah a umístění),
    • vnější vzhled knihy (vymyká-li se průměru),
    • vlastní názor recenzenta (zřetelně oddělen od uváděných myšlenek autora knihy)
    • závěr recenze: shrnutí, vyjádření postoje. Vztah recenzenta k autorovi přitom nemůže působit nepřátelsky. (K čerstvě napsané recenzi bývá dobré se vrátit s určitým časovým odstupem a případně ji sebekriticky poopravit.)
    1. Do názvu článku napište název knihy a jméno autora.
    2. Pokud není autor notoricky známý, můžete poskytnout stručnou informaci o jeho odbornosti, zaměření, či o jeho působnosti.
    3. Stručně a jasně napište, co je hlavním tématem knihy, čím se zabývá a jak se tím zabývá - např. je-li spíše teoretická a k zamyšlení, či obsahuje-li praktické rady a návody.
    4. Uveďte, pro jakou cílovou skupinu je kniha psaná - zaměření či sportovní disciplína bývá většinou jasná - ale vezme si z textu něco začátečník nebo je požadováno hlubší proniknutí do problematiky?
    5. Je vhodné ukázat, jak je kniha rozdělena na kapitoly či podtémata, díky čemuž lze posoudit její logiku a přehlednost, a také uvést, zda obsahuje fotografie či kresby, které vhodně doplňují text a pomáhají jej správně pochopit.
    6. Zapojte i vlastní názor na knihu, nezapomeňte jej ale zřetelně oddělit od názorů autora. Zhodnoťte, pokud chcete, co se vám na knize líbí, co vás zaujalo a co naopak postrádáte nebo v čem jsou informace nedostačující.
    7. Vaše myšlenky shrňte do krátkého smysluplného závěru.
    8. Vždy si po sobě text ještě jednou přečtěte (a nejlépe s časovým odstupem)!
    9. Obvykle se recenze zabývá jednou knihou. Je však možné posuzovat v jedné recenzi dvě či více knih téhož autora nebo knihy o podobném tématu z pohledu více autorů.
    Eva Musilová ukazuje, že být recenzentem rozhodně není hračkou, neboť pisatel recenzí by měl mít veliké znalosti o osobnosti autora, znát podobné a konkurenční práce a také obor, o kterém se píše. Jinak nenapíše recenzi, ale v nejlepším případě pouze osobní názor na knihu, film, výstavu apod. Tímto se tedy omlouvám za nesprávné užívání pojmu „recenze“, ale budu ho tak používat i nadále doufajíc, že snad alespoň v některých oborech jsou mé znalosti dostačující, abych opravdu napsala recenzi a nikoliv pouze osobní názor. V ostatních případech musíte vzít v potaz, že jste na soukromém blogu, a tak tu prostě najdete osobní názory.

    Čeho se vyvarovat: 
    • rozvleklých popisných pasáží,
    • vulgarismů a napadání,
    • věcných a pravopisných chyb,
    K mým recenzím se snadno dostanete, když si rozkliknete rubriku Recenze.

    Zdroje:
    http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-casopisy/recenze-1
    http://www.equichannel.cz/jak-napsat-recenzi
    Eva Musilová: Kurz tvůrčího psaní aneb od fejetonu po román 2. díl průvodce začínajícího spisovatele

    úterý 13. března 2012

    Téma měsíce

    Už jsem to několikrát zkoušela a nakonec se ukázalo, že si na to nedokáži najít čas. Nicméně některé věci je třeba zkoušet znovu a znovu, pokud je u nich naděje, že vám přinesou potěšení. A tak to chci zkusit znovu – vymyslím si téma měsíce, kterému se budu věnovat. Pěkně si ho prostuduji a dám vám tu vědět, co jsem se dozvěděla. Číst to pochopitelně nemusíte, když se vám nebude chtít, ale pokud vás bude dané téma zajímat, budete mít ode mě předkousáno, jak se říkalo na střední škole. K danému tématu bych ráda doporučila kvalitní literaturu, abyste věděli, co se k tomu dá najít a co v tom píší.

    Téma měsíce souvisí s březnovým předsevzetím o rozšiřování obzorů. Pro březen jsem si zvolila téma měsíce čaj. Jednak proto, že to je téma, které miluji a něco o něm už vím, a jednak proto, že plánuji udělat v práci menší čajový dýchánek s ochutnávkou různých druhů čajů, k nimž bych také chtěla něco říct, což mi připomíná, že musím své rozsáhlé znalosti oprášit, abych k nim opět měla přístup.

    neděle 4. března 2012

    Koncovka v hovorové podobě jména

    O víkendu jsme netradičním způsobem rozhodovali, jaké "i" se píše na konci slova. Nemohli jsme se shodnout, zda při oslovení Luk_ napsat měkké nebo tvrdé i. Moc nám nepomohla ani jiná oslovení třeba Klár_, Marti ... U Martiny je to jasný, protože ve slově Martina už měkké "i" je.

    Jeden kamarád přišel na originální řešení: nechal nás hlasovat. K mojí velké radosti se většina lidí postavila za můj názor - tedy tvrdé Y. (A zde na blogu v anketě také.) Na druhou stranu se našli i tací, kteří dávali přednost měkkému. Jeden kámoš to vtipně komentoval: "Ty bys chtěl být s měkkym?"

    Dnes jsem se konečně odhodlala nakouknout na stránky Ústavu pro jazyk český a napsat do jejich bezplatné internetové poradny. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že už ji dávno zrušili. Jak se to teď dozvím? Tři stovky se mi za takovou banalitu platit nechce! Ale ráda bych věděla, jak je to správně. Google taky není moc dobrý pomocník, neboť dává přednost výrazu "luky" jakožto množnému číslu střelné zbraně. Naštěstí se mi podařilo najít odpověď na mou otázku v Internetové jazykové příručce

    A jak už to u podobných sporů bývá, měli jsme pravdu oba. Za základní se sice považuje psaní s -i a to i v případech, že předchází tvrdá souhláska, ovšem tehdy lze psát i -y, takže přípustné jsou obě podoby Luki i Luky. 

    Osobně mi ta s tím měkkým připadá ohavná, ale je to taky správně. Každopádně hlasování o správnosti češtiny mi připadalo zábavné.

    pondělí 27. února 2012

    Jak mi neuznali reklamaci

    Z města jsem se vrátila naštvaná. Pokus o reklamaci kozaček nevyšel. Je to fantastický typ bot, ale pro mou nohu se děsně blbě sháněj, skóre vychází přibližně 25:1. Na pětadvacet vyzkoušený bot se najde jedna, která mi opravdu sedí. Štěstí se na mě pravidelně usmívá v obuvi na malém městě, tam seženu skoro vždycky. 

    Tentokrát se mi ale boty odporoučely do věčných lovišť ještě před uplynutím dvou let. A tak jsem se je rozhodla reklamovat. Tolik práce s jejich sháněním a takový prachy... Prodavačka mi je nejprve chtěla dát na reklamaci, ale pak uviděla, že je mám od října 2010 a začala se cukat, že to je nošením, že na tu levou nějak špatně došlapuju a kdesi cosi. Že se záruka vztahuje na výrobní vady a tohle je po dvou sezónach nošení, že by se to projevilo dřív, kdyby to byla výrobní vada, takhle že to je nošením a že záruka není na to, že to vydrží dva roky. Zkrátka mě udolala. Umínila jsem si, že si pořádně prostuduji reklamační řád - na co teda ty záruky jsou.

    Teď ale přemýšlím, zda to takhle byla náhoda, nebo šlo o vyjednávací taktiku, nějakou manipulaci. Nejprve zákazníka ukolíbat že jo, že to bude dobrý, reklamaci vezmeme, oni vám to opraví a uklidněný zákazník ztratí ostražitost a agresivitu (nebo asertivitu), se kterou se chtěl bít za svá práva. A pak šup, vytáhnout z rukávu eso: "Ježišmajrá, vy to máte už tak dlouho ty boty" celý rok a čtyři měsíce "tak to to vlastně nejde." A zákazník, který odložil zbraně v domnění, že už boj vyhrál, že vše je OK, je najednou zastřelen ze zálohy schovaným sniperem.

    pátek 10. února 2012

    Prokrastinace v praxi

    Jak jsem teď nemocná, jde to s mýma předsevzetíma pěkně z kopce. Zrovna jsem se tu podívala na to, že chci chodit spát před půlnocí. Včera jsem šla dneska ve dvě. Když vím, že ráno nemusím vstávat a nechodím poctivě každý den tak nějak aspoň trochu jak bych měla, ani se mi večer nechce jít spát. A ráno se pak divím, proč už je jedenáct a přitom se mi ještě nechce vstávat. A to jsem si plánovala, že budu dopoledne pracovat.

    Mám udělat seminárku (nebo jak to nazvat) na time management. Oblast, kterou miluju, dlouhodobě se o ni zajímám a baví mě. V momentě, kdy se z toho stala práce, se u mě objevila prokrastinace přesně tak, jak ji popisují autoři knihy Odložím to na zítra. Už se mi do toho nechce. Stokrát raději bych se koukala na svůj milovaný seriál Susedia, Harryho Pottera, něco četla, kreslila a podobně. Večer jsem se dokonce chvíli učila maďarsky. Kupodivu jsem byla docela aktivní, i když se považuji spíše za skřivana, který je výkonný spíše ráno a dopoledne než za sovu.

    Už je skoro polovina února a já ještě nemám předsevzetí pro tento měsíc ani naplánovaná.

    Opravdický fotky?

    Taky pohrdáte upravenýma fotkama?

    Ne, že bych zas až tak něco měla proti photoshopu (kromě jeho ceny), ale nemám ráda, když mi někdo předkládá krásnou fotku a pak se ukáže, že to je všelijak doupravené v počítači. Ani nevím, proč mi to vlastně vadí. Možná proto, že je to svým způsobem lež. Ta věc takhle ve skutečnosti nevypadala a ten fotograf taky není tak dobrý, jak se dělá. I z mizerný fotky se dá na počítači ještě cosi vytáhnout.

    Když se k tomu ale přiznáte a povýšíte fotku na umění, kdy se nesnažíte věrně zobrazit skutečnost a zprostředkovat ostatním pohled na věci/místa, kde nebyli, ale kdy je chcete zobrazit jinak, třeba i lépe a je to zjevné, pak vlastně ani nemám nic proti. Našla jsem tyhle stránky a vřele doporučuji jejich návštěvu. Alespoň mně to připadá opravdu úchvatné.

    středa 8. února 2012

    Harry Potter

    Konečně se mi podařilo dočíst tuhle sedmidílnou ságu. Trochu pozdě, ale přece. Začala jsem už před lety s prvním dílem a všechny ostatní jsem přidala letos od srpna. Jak člověk jednou začne, jde to už samo. 

    Při čtení se mi osvědčilo nakreslit si menší schémátko, kdo je s kým jak příbuzný. Výrazně to zjednodušuje další četbu. Jestli vás zajímá, jak se mi to líbilo, můžete juknout do Recenzí, kde se jednou za čas něco obdobného objeví, ale nejsem čtecí stroj, tak to chvilku potrvá... zvlášť když jde o ságu, že? ;-)

    Prohlížím si na netu nějaké zajímavosti ohledně Harryho a zaujalo mě, že se Rowlingová jmenuje jenom Joanne a to "K." tam má dodáno po prababičce. A také že napsala další tři knihy:
    • Famfrpál v průběhu věků,
    • Fantastická zvířata a kde je najít,
    • Bajky barda Beedleho.
    Podle Wikipedie první dvě napsala pod pseudonymem. Samozřejmě jde o knihy, které zmiňuje v průběhu ságy Harry Potter.

    P. S.: Vždycky se mi nejvíc líbila Hermiona, tak teď jsem si k ní přidala ještě Lenku Láskorádovou. A nejdojímavější příběh je ten Snapeův.

    úterý 31. ledna 2012

    Lednová předsevzetí

    Gretchen si určila, že se v lednu bude věnovat zvyšování svojí energie. Už v listopadu jsem se pokoušela o zlepšení svého zdraví. Nebyla jsem ale dost důsledná, a tak to od Nového roku zkouším znovu. Leden by tedy měl být věnován zlepšení mého zdraví. Momentálně mi sice nic zas tak vážnýho není, ale už několik měsíců mám rýmu a kašel a nedaří se mi jich zbavit žádnými prostředky. A co se týče psychiky, mám pocit, že už jsem v krizovějších obdobích bývala vyrovnanější a tolik nestresovala s každou hloupostí jako teď, tak bych se k tomu ráda vrátila. Proč jsem zvolila zdraví jako ústřední téma prvního měsíce v roce? Ze stejného důvodu jako Gretchen – bez zdraví totiž nejde nic. Jak říká indické přísloví: Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jedno.

    Některá předsevzetí jsem převzala od Gretchen a jiná doplnila podle vlastních potřeb.

    • Rozhodla jsem se, že v lednu budu chodit spát před půlnocí, protože to je prý spánek kvalitnější. Nejlepší by bylo, kdyby se mi to podařilo už v deset hodin večer. Rady o spánku si můžete přečíst zpracované tady na mém blogu.
    • Pohyb je zdravý a prý zvyšuje pocit štěstí, takže aspoň 30 minut 3x týdně. Třeba jen procházka, to je fuk.
    • Z esoteriky jsem se rozhodla seznámit se s feng-šuej, protože v různých zónách se prý cítíte různě. S feng-šuej prý můžete být šťastnější. No, uvidíme.
    • Meditovat v zazenu by mohlo přinášet duševní klid a vyrovnanost, neboť si člověk nechá všechny myšlenky volně projít hlavou a přestane je hromadit. Kvůli duševní pohodě jsem už absolvovala kurz asertivity a taky zvládání zátěže. Možná bych taky mohla dočíst knihu „Stres? Neznám“, ale připadá mi, že není moc přínosná.
    • Určitě bych ale chtěla přečíst Výživu podle 5 elementů od Barbary Temehe, protože jídlo ovlivňuje do značné míry to, jak se cítíme a jak jsme zdraví. Dále mám v plánu přečíst Jsem v pohodě a něco o detoxikaci nebo očistách organismu.  Kolegyně mi teď říkala, že je fantasticky očistné nejíst, když je úplněk. No, to jsem ale propásla. A taky tomu nejsem moc nakloněná.
    • Pro duševní zdraví jsem si dala předsevzetí Dělej věci hned, neodkládej, protože když se něco nechá na poslední chvíli, člověk je ve stresu, nestíhá a snižuje kvalitu díla. Navíc mu do toho může něco „vlézt“ a pak to nestihne.
    • Co se týče jídla, ráda bych každý den snídala ovesnou kaši, jedla co nejvíce teplých jídel denně, dodržovala pitný režim (hl. čistou vodu), svačila v 10 a v 15 atp. Jídlo pořádně kousala a vychutnávala jeho chuť. Nedělat při jídle nic jiného, jen jíst. Užívat pangamin 2 x denně 3 tablety. Každý den pít ledvinový čaj, v polovině února pak přejít na jaterní. Alkohol pít s mírou.
    Pangamin
    K pangaminu jsem se dostala tak, že jsem na jednom z navštívených kurzů zmínila, že v sobě losos obsahuje jakési látky (thiamin), které napomáhají uklidnění. Kdysi jsem ho hodně jedla o zkouškovém. Sotva začalo, vzpomněla jsem si, že je čas na lososa. Během roku jsem na něj mívala strašnou chuť jen v obdobích obrovského stresu. Pak jsem se nad tím zamyslela, nebo mi to někdo řekl a já pak na netu našla, že obsahuje jakousi látku, která příznivě působí na nervy. Jedna z účastnic mi poradila, abych si koupila právě pangamin, kde jsou různé druhy vitaminu B, z nichž jeden působí pozitivně právě na nervy. Navíc by tento přípravek měl být pouze přírodní, což velice vítám.

    „Nedostatek B-komplexu se může na vašem těle podepsat v podobě ekzémů, akné, aftů ale i nespavosti, únavy a celkové nechuti k vykonávání fyzické aktivity. Někteří jedinci se také potýkají se zácpou. Asi nejjednodušším řešením je začít konzumovat klasický tabletový B-komplex či B-komplex forte. Doplnit si jej můžete ale i díky změně jídelníčku. Pokud si nechcete zničit linii kvůli mlsání arašídové pomazánky, začněte konzumovat více kvasnic, hroznů nebo ananasu. Zdrojem vitaminů jsou i pivovarské kvasnice, celozrnné obiloviny či sýry.  Výroba klasické „bílé“ mouky naopak mnohé B vitamíny ničí, což v kombinaci s nevhodnou stravou může i v dnešní době vést k nedostatku celého B-komplexu. B vitamíny se doporučuje užívat i při nadměrné psychické i fyzické zátěži. Hodí se i pro posilování imunity a je doplňujícím vitamínem pro léčbu velkého množství chorob. Vzhledem k snadné dostupnosti byste s jeho získáváním neměli být problém.“

    Zdroj: http://www.nazeleno.cz/zdravi/vitamin-b-jak-poznate-ze-vam-chybi.aspx
    http://www.volny.cz/weis/VitaminB.htm
    • Taky mám v plánu preventivku na očním, udělat něco pro zlepšení zraku (nemáte nějaký tip?)
    • Přestat se hrbit a začít správně sedět u počítače.
    • Nepracovat doma, ale pouze v práci.
    • Koupit si kompresní punčochy.
    • I když jsem nervózní, neškrábat si tvář.
    • A psát deník.

    neděle 29. ledna 2012

    Projekt štěstí

    Jak už jsem psala v recenzích, čtu od Gretchen Rubinové světový bestseller Projekt štěstí. Musí to být ohromná ženská, protože její nápad je vskutku originální a zajímavý. Knihu, byť patří do populárně naučných a je to něco mezi návodem a deníkem, čtu jako by to byla detektivka. Píše tak poutavě a lehce, že je to fakt radost číst. Jsem zvědavá, co si na sebe vymyslí a k čemu mě inspiruje, a napnutá, zda a jak se jí podařilo stanovená předsevzetí splnit. Pochopitelně mě to taky vedlo k zamyšlení, o co se budu letos snažit já.

    Obdivuhodná není jen píle a verva, s jakou se pustila do svého projektu a jednotlivých předsevzetí, ale také otevřenost, s níž se nestydí mluvit ke svým čtenářům. Já mít doma takový nepořádek, stydím se to nejspíš přiznat i kamarádkám a ne že to popíšu v knize. Respektive byla jsem vychovaná, abych se styděla za věci, jež jsou vlastně normální. Kdo občas nebojuje s přemnoženými lístky s poznámkami a úkoly k vyřízení, přeplněnými skříněmi, knihami, co se nevejdou do knihovničky? Vlastně s jakýmkoliv nepořádkem? Nebo i ledasčím jiným, co považujeme za trapas. V Čechách se za problémy stydíme, místo abychom si je přiznali a vyhledali pomoc. Když se někdy s něčím, co vám připadalo šíleně trapné někomu svěříte, mnohdy zjistíte, že dotyčný řeší úplně to samé. A možná to už vyřešil a může vám poradit, co se s tím dá dělat.

    úterý 24. ledna 2012

    CSR

    V práci se kromě jiného zabývám společenskou odpovědností firem, která má zkratku CSR z anglického výrazu corporate social responsiblity. Připadá mi to nesmírně zajímavé a pokrokové, i když ve své podstatě nejde o nic nového. Společenská odpovědnost firem je o tom, že by se podnik neměl starat jen sám o sebe, ale taky si trochu všímat svého okolí.

    Společensky odpovědná firma by zjednodušeně řečeno měla brát ohled na vlastníky – ti chtějí zisk, životní prostředí a lidi, kterými jsou myšleni jak zaměstnanci (chtějí mzdu, možnost kariérního růstu, pochvalu, bezpečnou a zdraví nepoškozující práci a tak podobně), tak zákazníci (chtějí kvalitu a dobrou cenu), ale i dodavatelé, odběratelé a lidé žijící v okolí, neboť to firma většinou svou činností ovlivňuje například hlukem a podobně.

    Protože je to relativně nový koncept, existuje velmi mnoho definic a přitom žádná není pořádná. Taková, ve které by bylo jasně řečeno, kterou firmu lze za společensky odpovědnou považovat a kterou ne. Někdy je to docela peklo, protože každý se chce tvářit jako společensky odpovědný, když je to teď in, ale přitom ne každý chce pro to něco dělat.

    Napadlo mě, že sem o tomto tématu občas něco napíšu, protože mám z literatury spoustu nápadů, zajímavostí a podobně. Přidám k tomu vždycky štítek „CSR“, aby vám bylo jasné, čeho se to týká a taky aby se mi tyhle články snadno hledaly. Třeba vás to taky zaujme, nebo mi budete moci povědět něco o vlastních zážitcích s různými firmami a propagací CSR. Info vítám na mailu, v diskuzích i v komentářích.

    pondělí 23. ledna 2012

    Neplodný pondělí

    Je pondělí. První pracovní den. Člověk by měl být plný sil, odpočinutý po víkendu, a tak by měl tvořit a makat jako nikdy v týdnu. Dobře, při předpokladu pomalého rozjezdu by měl být nejproduktivnější v úterý nebo ve středu, než se zase „opotřebuje“.

    Já dnes pociťuji pracovní krizi. Mám na čem dělat, chuť nemám, ale to je vedlejší… a nějak na tom nedělám. Příčin je spousta. Například mám nový počítač. Lépe řečeno jiný počítač, neboť jsem se přestěhovala do jiné kanceláře. Je podstatně pomalejší než ten minulý a hlavně v něm ještě nemám soubory, které ke své práci potřebuji. Polovinu věcí musím přenastavit – například automatické opravy ve Wordu, protože kdoví, co by mi pod rukama samovolně vzniklo.

    Kontrola mailů byl také několikahodinový „porod“, neboť jsem minulý týden byla zaneprázdněna důležitější prací. Nicméně nyní ve tři hodiny už mám stůl čistý (obrazně řečeno) a můžu se pustit do práce. Jenže komu by se teď chtělo?

    Na druhou stranu chci využít drahocenného času a pro svůj vlastní dobrý pocit něco pořádného udělat. Něco, díky čemu si večer řeknu: „Fajn, tak se mi konečně povedlo to a to.“ Vzala jsem si teda do ruky knihu a pustila se do studia obtížné problematiky, které se už dlouho dobu vyhýbám, protože ji považuji za složitou a přitom nudnou. Jde o to, jak je legislativně upravena společenská odpovědnost firem, tak kdybyste k tomuto tématu něco měli, stačí napsat ;-).

    čtvrtek 19. ledna 2012

    Pět překážek kreativity

    V minulém článku jsem zmínila úkol přijít na to, co mi brání být kreativní. Nevím, jestli jste se nad tím taky zkusili zamyslet, když tak to zkuste nyní, než si přečtete moje odpovědi, nebo až po nich a třeba zjistíte, že některé na vás taky sedí.

    Teď mám ale zrovna velice kreativní období, takže je to spíš psáno tak trochu zpětně, když přemítám, proč jsem někdy netvořila, nebo co mi v tom brání teď. Mezi mnou a kreativitou stojí:
    • povinnosti a nedostatek času,
    • únava z práce,
    • lenost,
    • strach z neúspěchu,
    • nedostatek ocenění,
    • možná kritika a výsměch,
    • finance,
    • nepořádek,
    • nedostatek prostor,
    • příliš mnoho zájmů,
    • různá jiná potěšení třeba koukání filmů,
    • drazí nebo neochotní lektoři + můj stud a snaha neotravovat ostatní,
    • obavy ze změny statusu quo,
    • nekreativnost ostatních  a jejich očekávání klasických řešení.

    úterý 17. ledna 2012

    Zase znovu

    Vloni jsem se pustila do kreativního čtení knihy Erica Maisela Trénink kreativity. Možná si vzpomínáte, že jsem tu o ní psala velice nadšeně. Dnes bych snad napsala to stejné, kdybych pak neměla pocit, že jsem něco jako kafemlejnek. Je to fantastická kniha! Jedna z těch, kterou jsem opravdu toužila mít doma. A teď ji mám a za loňský rok se mi nepodařilo to, co jsem chtěla.

    Kromě toho, že je tahle kniha čtivá a zajímavá, ukrývají se v ní vždy alespoň dvě cvičení na týden, která by se měl člověk pokusit udělat, aby se stal kreativním. Vlivem starostí (a především vlastní nezodpovědnosti) jsem toho moc nestihla. Některá cvičení jsem poctivě udělala, jiná jsem uskutečnila s větším či menším zpožděním a některá nevykonala vůbec. Jistě, i tentokrát se nejspíš některým vyhnu, ale byla bych ráda, kdyby to bylo úmyslně a ne s výmluvou „nestíhám“.

    Opět jsem se tedy pustila do nejrůznějších kreativních cvičení. Vzhledem k tomu, že jsou ve většině případů značně obecná, mohu si je dělat klidně každý rok a pořád se neokoukají. Ta, která už podruhé nemají smysl, ovšem dělat nebudu.

    Prvním úkolem bylo napsat životopis o dva a půl tisíci slovech. Byla to trošku fuška, ale nakonec jsem ho napsala… už teda vloni, takže tím se znovu zabývat nebudu. Myslím, že se mi povedl natolik, že bych stejně nesepsala nic lepšího a navíc jsem ovlivněná tím, jak jsem to pojala před rokem. Druhým úkolem bylo vyjmenovat pět překážek, které stojí mezi mnou a kreativitou. Tedy to, co mi brání využít mého tvůrčího potenciálu. Schválně, zkuste se nad tím taky zamyslet. Co vám brání v tom být tvořiví? Ne jen v tvorbě jako takové, nemusíte zrovna vytvářet nějaká veledíla, ale můžete tvořivě přistupovat i k běžným problémům v každodenním životě.

    neděle 15. ledna 2012

    Odměna předem

    Hádám, že už jsem to delší dobu neudělala, ale tentokrát jsem neodolala a pořídila si odměnu dřív, než bylo skutečně za co. Mám toho teď v práci hodně. No, jak se to vezme. Všehovšude se mi slezly jen dva velice časově náročné projekty. Oba jsou naléhavé a zároveň velice důležité, ani jeden se nedá odložit nebo delegovat - stejně není komu - a ani mi s nimi nemůže nikdo pomoci, takže se s tím musím poprat sama, jak nejlíp to půjde a doufat, že to dopadne dobře. Nikdy jsem ještě nic podobného nedělala.

    Před pár dny jsem šla kolem Vietnamců v podchodu a přemýšlela, jak si tam může někdo něco koupit. Kdoví, třeba by bylo fajn si hned u nádraží otevřít obchod - nějaký super kvalitní, značkový a drahý - vždyť kolem nádraží chodí skoro každý... no, ne každý ale podchodem, to je pravda. Ale to je teď vedlejší. Zkrátka jsem si říkala, že bych si tam rozhodně boty nekupovala. A když jsem se vracela zpátky, uviděla jsem tam obrovské množství šál a šátků (pro ty mám slabost) a hlavně jsem zahlédla ten, o kterém jsem básnila před Vánoci a Ježíšek mi ho nedonesl. Je to taková zvláštnůstka. Je hebká, zdá se že teplá a obě strany jsou proti sobě inverzní v barvách. Už se nemůžu dočkat, až si udělám modrý týden a obléknu si ji.

    pátek 13. ledna 2012

    Darwinova cena podruhé

    Na stránkách jsem našla další příběhy, ale chci vás seznámit pouze s tímto jediným, který považuji za jakžtakž vtipný.

    37. Nejvyšší čas vypadnout: Podívejme se do města Davao na Filipínách. Augusto měl svůj plán. Nastoupil na let Philippine Air do Manily a nasadil si lyžařskou kuklu a plaveckou masku, načež vytáhl zbraň a granát a dal se slyšet, že unáší letadlo. Ochranka na letišti v Davau asi neměla svůj den. Požadoval, aby se letadlo vrátilo do Davaa, ale piloti ho přesvědčili, že mají nedostatek paliva, a pokračovali do Manily. Augusto si nenechal zkazit náladu, okradl cestující odhadem o 25 000 $ a pilotům nakázal, aby s letadlem sestoupili do 2000 m. Když vám šílenec máchá před nosem bouchačkou, nehádáte se s ním. Zatímco klesali, připevnil si Augusto na záda svůj podomácku vyrobený padák a přinutil letušky, aby otevřely dveře a snížily v letadle tlak. Měl nejspíš v plánu seskočit, ale vítr byl tak silný, že se mu nedařilo dostat se ven z letadla. Nakonec mu pomohla jedna milá letuška, která ho vystrčila ven zrovna ve chvíli, kdy z granátu vytáhl pojistku. Duchapřítomně ji hodil do letadla (hopla!) a padal vstříc matičce zemi drže v ruce tu zajímavější část granátu. Augustův drtivý dopad vražednou rychlostí měl na zem pramalý vliv. Na jejím povrchu se našly pouze jeho ruce.

    úterý 10. ledna 2012

    Darwinova cena

    Nedávno jsem byla na návštěvě u kamarádů a oni mi připomněli Darwinovu cenu. Hned když jsem se vrátila domů, zasedla jsem k počítači a pustila se do vyhledávání. Sice fakt je, že s nimi se zasměju i nejhorších situacích, protože jsou zkrátka a dobře „šoumeni“, ale Darwinově ceně jsem se smála už kdysi dřív, byť musím uznat, že je to i dost morbidní.

    Jak už víte, zajímám se o spoustu různých věcí. Jednou z nich jsou některé slavné (i méně slavné) osobnosti. Popravdě nemám zdání, proč mě někteří lidé ohromně zajímají a nejradši bych se toho o nich dozvěděla co nejvíc. Jednou z takových postav je Darwin. Nemohu vám říci, co mě na něm fascinuje, ale to nevadí, protože to stejně není účelem tohoto článku. Když jsem si o něm kdysi vyhledávala nějaké informace, našla jsem, že existuje tak zvaná Darwinova cena. Myslím, že to je spíš trochu urážka, neboť jde o cenu, která se udílí za kuriózně hloupý způsob, jakým se někomu podařilo opustit tento svět.

    Když jsem si o tom ale před pár dny našla víc, zjistila jsem, že to není urážka. Darwinova cena je nehmotná a uděluje se na internetové stránce DarwinAwards.com. „Principem ceny je předpoklad, že lidská hloupost, která způsobí smrt svému nositeli, je dána geneticky a v duchu Darwinovy teorie přirozeného výběru se tak tento nebezpečný gen odstraňuje.“

    Pokud toužíte po ochutnávce (zbytek si vyhledáte snadno sami), nabízím následující události. Jen připomenu, že jsem je neověřovala, takže nevím, jestli je to opravdu tak, jak se píše. Vybrala jsem takové, které mi připadaly vtipné i s přihlédnutím k tragičnosti. Troufám si tvrdit, že v některých případech je možná opravdu dobře, že se stalo to, co se stalo. (Mám na mysli především ty teroristy.) Na některých místech je také zajímavé přečíst si vysvětlení Darwinovy ceny: „Poněkud drsná cena je udělována na paměť Charlese Darwina. Tento vědec tvrdil, že lidstvo se vyvíjí díky tomu, že přežívají jen silnější jedinci. Darwinovu cenu dostávají ti slabí – tedy ti, kteří lidstvu prospěli tím, že se z něj vytřídili a dále se již nemnoží.“

    A zde jsou ty slibované příklady:

    1. V roce 2010 se vítězem stal čtyřicetiletý uživatel elektrického vozíčku. Ten se naštval na výtah, který mu ujel před nosem, a začal si vybíjet vztek na výtahových dveřích tak, že do nich opakovaně najížděl. Po třetím nájezdu ovšem dveře povolily a muž se i s vozíkem zřítil do výtahové šachty, kde přišel o život.

    2. Vítěz roku 2006 se rozhodl rozebrat pancéřovou pěst skutečně odbornou a šetrnou metodou – jezdil po ní autem tam a zase zpět. Když tato metoda nevedla k cíli, odnesl chlapec pancéřovku do dílny a začal do ní bušit perlíkem. Druhý pokus se podařil a pancéřovku se skutečně podařilo rozmontovat na velmi malé díly. Stejně tak se pancéřovce podařilo rozmontovat onoho mladíka, dílnu, ve které byla demontáž prováděna a jako bonus ještě šest aut, zaparkovaných poblíž.

    3. Jeden Newyorčan bažil na podzim roku 1988 po netradičním sexuálním zážitku. Vzal proto injekci s kokainem a vpíchl si ji do penisu, přímo do močové trubice. Noc byla ďábelská. I den potom. Stejně tak jako další tři dny. To už musel s nekonečnou erekcí kvůli bolestivému močení do nemocnice. Ošetřující lékaři v nemocnici mu po několika dnech kvůli gangréně museli amputovat nohy a devět prstů na rukou. Penis upadl sám. Nezemřel, ale stejně to už nerozchodí.

    4. Poněkud nešťastně zvolil okamžik a místo činu čtyřicetiletý Američan, který potřeboval loupeží získat nějaké peníze. Nešel do banky, ale se svou brokovnicí se pokusil přepadnout obchod se zbraněmi. Loupil odpoledne, když byl obchod plný zákazníků – držitelů zbrojního pasu. Nevšiml si policejního auta stojícího před obchodem. Po vstupu do krámu si nevšiml ani policisty, který u pokladny pil kávu a klábosil s prodavačem. Lupič vystřelil do stropu a požádal o obsah pokladny. Prodavač, policista i někteří zákazníci střelbu opětovali.

    5. Čtyřiadvacet mladíků se v září 1969 rozhodlo uspořádat bouřkovou oslavu na počest blížícího se hurikánu Camille. Oslavu zorganizovali přímo na pláži karibského moře. Smetla je třímetrová vlna. Přežili čtyři. Těla některých se nikdy nenašla. Další ležela několik kilometrů daleko.

    6. Odesílatel bomby v poštovní zásilce ji dostal zpátky, protože se adresát přestěhoval. Bez váhání ji otevřel.

    7. V roce 2009 byl hlavním rivalem belgických vítězů třicetiletý Shawn Motero, který na Floridě uvízl v dopravní zácpě a nutně potřeboval na toaletu. Vyběhl z auta a při hledání alespoň trochu chráněného místa přeskočil chvatně betonovou zátarasu. Neuvědomil si však, že je na mostě a skočil z dvacetimetrové výšky. Dole ho čekala smrt.

    8. A nyní ti belgičtí vítězi z roku 2009: Cenu získal zlodějský pár z Belgie, který použil při loupeži tak velké množství výbušniny, že se mu do povětří podařilo vyhodit kromě bankomatu také celou budovu banky, v níž naštěstí nikdo nebyl. Jeden z lupičů zemřel přímo v troskách, druhý zraněním podlehl cestou do nemocnice.

    9. Tři paka v Americe chytila na golfovém hřišti sysla, odnesla ho do malé dřevěné boudy, zavřela do bedýnky a nastříkala na něho tři spreje se zmrazovací látkou. Když sysel stále žil, přemýšlela, jak jinak ho sprovodit ze světa, k čemuž si zapálila cigaretu. Bouda plná výparů bouchla a přežil pouze sysel.

    10. Šestadvacetiletý muž si v době bouřky pouštěl draka uvázaného na měděném drátě. Mladík z Belize zemřel poté, co mu jeho bleskem zasáhnutý drak vyslal osudný pozdrav. Pracoval jako elektrikář.

    11. Obyvateli kansaského Olathe se rozbilo auto. Pokusy o opravu vlastními silami selhali, a tak se řidič rozhodl přivolat pomoc. Aby ho na rušné cestě něco nesrazilo, postavil se vedle – na koleje. Strojvůdce později vypověděl, že muž měl u jednoho ucha mobilní telefon a druhé si zacpával, aby ho nerušil hluk přijíždějícího vlaku.

    12. Tři palestinští teroristé si na svůj plánovaný útok vybrali období, kdy se měnil čas ze zimního na letní. Na palestinském území však „sionistický“ čas neuznávají a bomby nastavili podle původního času. Teroristé si však na svých hodinkách nastavili izraelský čas. Bomby v autech fungovaly perfektně a vybuchly naráz – atentátnici je však ještě stále vezli k zamýšleným cílům.

    13. V roku 1988 se jeden ukrajinský domácí palič otrávil svým vlastním výrobkem. Jeho sousedi velice smutnili, protože jeho domácí pálenka byla svojí kvalitou vyhlášená. Jeho smrt se rozhodli pořádně zapít. Na smuteční oslavě se podával jeho poslední výrobek. Výsledkem bylo deset mrtvých a 80 hospitalizovaných.

    14. Tři Kambodžani se po celodenním popíjení rozhodli zahrát si ruskou ruletu. Vybrali si na to 25 let starou protitankovou minu. Každý z nich na ni postupně skákal, dokud nevybuchla. O život přišli, samozřejmě, všichni.

    15. Vynalézavý muž z Brazílie se rozhodl, že si svoje auto si ochrání elektrickým plotem, neboť oblast byla známa častými krádežemi. Na svůj geniální ochranný systém však jaksi zapomněl a zabil ho elektrický šok, když si přišel pro auto.

    16. Třicetiletý Joshua z Havaja se pod rouškou tmy vydal ukrást větev z chráněného stromu koa, jehož tvrdé dřevo se velmi cení. Joshua neřezal větev pod sebou, ale přímo nad sebou – větev mu rozbila hlavu a jeho tělo našli ochránci pořádku na druhý den stále na stromě, v sedmimetrové výšce.

    17. Rybář v Kyjevě utrpěl úraz elektrickým proudem, když chytal ryby. 43letý muž zapojil kabely do elektrické sítě ve svém domě a volné konce ponořil do řeky. Elektrický šok zabil ryby, které potom vyplavaly mrtvé na hladinu. Muž šel posbírat svůj úlovek, ale neodstranil vodiče, které byly stále pod proudem. Při brodění řekou si přivodil stejnou smrt, jakou zahynuly ryby.

    18. Vypočítaví lupiči z Česka se vydali do opuštěné kladenské továrny s cílem nasbírat co nejvíc kovu, který bude možné zpeněžit. A při krádeži brali všechno, co jim přišlo pod ruku. Jaksi si nevšimli, že rozebírají i nosnou konstrukci staré haly. Dva z nich to nepřežili.

    19. Do toxikologického střediska volala žena, že přistihla dceru, jak jedla mravence. Ve středisku ji upokojili, že mravenci jí nemohou ublížit, takže s ní nemusí chodit do nemocnice. Dáma se uklidnila a před rozloučením zmínila, že dceři dala pro jistotu jed proti mravencům. „Volejte záchranku, okamžitě, volejte záchranku!“ zakřičel dispečer.

    20. Devětatřicetiletý právník Garry demonstroval studentům práv pevnost okenních skel mrakodrapu, ve kterém sídlila jeho kancelář. Studenti se tak mohli přesvědčit, že skla příliš pevná asi nebudou, když je Garry dokázal ramenem prorazit, vyletět ven a pádem ze čtyřiadvacátého patra se zabít.

    21. Nemocniční pacient s vážnou chorobou plic dlel v kyslíkovém stanu a těšil se, jak si zahřeší. V ponožce měl totiž ulité dvě cigarety a zapalovač. Když osaměl, mohl si konečně zapálit. Škoda, že mu nikdo neřekl, jak silná výbušnina kyslík je. Možná mohl ještě žít…

    22. Jeden ze středoškolských studentů se při přípravě na Hallowen rozhodl vylepšit zapůjčený kostým hraběte Drákuly. Pod tričko si dal borovicovou kůru a svým kamarádům se chystal předvést realistickou scénku se sebeprobodnutím. Špatně si ale vypočítal poměr tloušťky kůry k délce čepele a probodl si srdce. Jeho poslední slova byla: „Udělal jsem to doopravdy.“

    23. Sedmačtyřicetiletý Ken Charles Barger ze Severní Karolíny se v polospánku omylem zastřelil. Když mu v noci začal zvonit mobil, zašátral rukou pod postelí, nahmátl svůj revolver, dal si ho k uchu a stiskl spoušť.

    24. Když byl Gerald zastaven policií pro poněkud výstřední jízdu, porušující pravidla silničního provozu, rozhodl se, že než riskovat vězení za porušení podmínky, bude lepší opustit kradený vůz, který řídil, a raději prchnout pěšky. To bylo první ze dvou po sobě jdoucích mentálních selhání. Co v té chvíli proběhlo Geraldovi hlavou, není známo, ale pravděpodobně to bylo něco jako: „Policajti jsou právě teď lehce podezřívaví a ostražití... co takhle hodit si s nimi divoký běh po polích a temných uličkách, aby byli taky uřícení, zpocení, uštvaní a nasraní?“ Během následné honičky se Gerald pokusil policisty odradit od pronásledování střelbou naslepo přes rameno ze své poloautomatické devítimilimetrové zbraně Ruger. To byla druhá ukázka potenciální duševní vady: „Policajti běží za mnou. Mají zbraně. Já mám zbraň. Oni mají oči v přední části hlavy, takže na mě můžou mířit. Já nemám oči zezadu hlavy, takže budu divoce pálit za sebe a uvidíme, co se stane.“ Naneštěstí Gerald zřejmě patřil do skupiny lidí, kteří nedovedou současně žvýkat žvýkačku a chodit. Během krkolomné palby přes rameno se mu totiž podařilo střelit sebe samého do hlavy, čímž celou honičku přivedl k náhlému konci. Padly celkem čtyři výstřely, ani jednou to nebyli policisté. Gerald byl převezen do místní nemocnice, kde následujícího dne svému zranění podlehl, a tím odstranil sadu svých genů, nedostatečných v úsudku i koordinaci, z lidského genofondu.

    25. Jiné převyprávění téhož: Když Geralda stavěla coloradská policie za dopravní přestupek, rozhodl se, že než riskovat vězení, raději policistům uteče. Ano, uteče, nikoli ujede. Vyskočil z auta (mimochodem kradeného) a pustil se do svého smělého plánu: uštve policisty v divoké honičce. Po chvíli mu došlo, že policisté jsou ozbrojeni a nejspíš jej mají na mušce. Proto vytáhl pistoli a naslepo střílel přes rameno za sebe. Bohužel, Gerald je jedním z těch, kteří nedovedou dělat dvě věci najednou. Například utíkat a přitom jakžtakž mířit. V "divoké přestřelce" tedy padly pouze čtyři výstřely, všechny vypálil Gerald a ten čtvrtý směřoval přímo do jeho hlavy – nutno říci, že nechtíc! Honička se tak rázem změnila v efektní sebevraždu.

    26. Hod manželkou v Buenos Aires. Únor 1998, Buenos Aires. Můžeme o tomto manželovi prohlásit, že zvítězil v hádce? Během temperamentní výměny názorů v dělnické čtvrti Boedo popadl pětadvacetiletý muž svoji dvacetiletou manželku a vyhodil ji z balkonu jejich bytu v osmém poschodí. K jeho údivu se žena zamotala do elektrických drátů pod balkonem. Okamžitě se vrhl z balkonu za ní. O důvodech, které ho k tomu vedly, můžeme pouze spekulovat. Nechal se unést vztekem a chtěl akci dotáhnout do konce, nebo ho přepadly výčitky svědomí a snažil se manželku zachránit? Nedosáhl ani jednoho. Dráty minul, zřítil se na zem a zabil se. Ženě se podařilo přelézt na nejbližší balkon a zachránila se.

    27. Hvězdné války jsou fenomén, mají na celém světe spousty fanoušků, kteří se převlékají za různé postavy z této ságy a používají nejrůznější napodobeniny přileb, zbraní a dalších rekvizit z filmu. Dva mladíci se také rozhodli, že si zahrají na Luka Skywalkera a Darth Vadera. Vyrobili si krásné světelné meče a to prosím pěkně ze zářivkových trubic. Trubice otevřeli, nalili do nich benzín, zapálili – a následná exploze si určitě v ničem nezadala s těmi krásnými efektními výbuchy, které vyráběl Lucasův trikový tým. Jeden z chrabrých bojovníků na místě zemřel, druhý s několika zraněními přežil, aby mohl dalším generacím vyprávět, jak stupidně si někdy takřka dospělí chlapci mohou hrát.

    28. Toho osudného dne se 55letý Chorvat Marko vydal do své dílny, aby si vyrobil náčiní k pořádnému vyčištění komína. Komín to byl vysoký a obyčejná kominická štětka neměla šanci ho vyčistit. Ale kdyby se na štětku přidělal řetěz a něčím se to celé zatížilo, to by mohlo fungovat. Jenže co použít jako závaží? Nakonec Marko našel dokonalý předmět, těžký ale malý. A dokonce kovový, takže nebude těžké přivařit ho k řetězu. A tak Marko nahodil svářečku a jal se přivařovat řetěz k onomu předmětu. Tušíte správně, byl to ruční granát, po okraj napěchovaný výbušninami. Jakmile se jeho obal zahřál, granát explodoval. Z Marka toho moc nezbylo, úlomky z granátu prolétly skrz zdi dílny a poškodily i opodál parkující Mercedes. Jediné, co zůstalo netknuté, byl Markův nevyčištěný komín.

    29. Možná si z hodin zoologie pamatujete, že slon je poměrně velké zvíře. A také poměrně silné zvíře. Tak silné, že na svých klech unese celý strom. Možná si taky – nejen z hodin zoologie – pamatujete, že zvířata se nemají dráždit, protože se pak mohou chovat nepředloženě. No a dráždit slona, to už vůbec není dobrý nápad. Bohužel, právě takový se zrodil v hlavě Thajce Prawata, když na ulici uviděl stádo ochočených slonů. Podal jednomu z nich stvol cukrové třtiny. Sloni mají pořád hlad, tak co by si nevzali. Jenže Prawat na poslední chvíli ucukl a stvol schoval za zády. A pak znovu. A znovu. A znovu. A smál se, až se za břicho popadal. To bylo také naposledy, co se mohl popadat za břicho a také naposledy, co měl břicho vcelku. Slona to už tak nějak přestalo bavit, švihnul svými mohutnými kly a Prawata na ně nabodl. Thajec zemřel při převozu do nemocnice. Na zemi po něm zbyl stvol cukrové třtiny, na kterém si slon konečně mohl v klidu pochutnat.

    30. Zimbabwan Christian měl kukuřičné políčko. Ale lezli mu tam sloni. A když se vám takový slon projde po kukuřičném políčku, hádejte, kolik kukuřice asi tak sklidíte? Takže Christian musel vymyslet něco, co by dostalo slony z jeho pozemku. Naštěstí nedaleko bylo jedno staré minové pole. To už tak u hranic Zimbabwe s Mozambikem bývá. Christian se rozhodl vykutat pár min a zakopat je u svého pozemku. To slony naučí! Vykopal pět min, které byly zpola odkryty po nedávných deštích, a nesl si je domů. Bohužel, když s takovou minou všelijak hýbáte a ještě na ní pár měsíců prší, není zrovna z nejstabilnějších. A v Christianových rukou nevybuchla jen jedna. Dobrá zpráva pro milovníky zvířat: při této příhodě nebyl zabit ani zraněn ani jeden slon. Pro milovníky Christiana ovšem dobrou zprávu nemám.

    31. Osmadvacetiletého Itala Fabia přestal bavit život na pštrosí farmě, patřící jeho rodině, a našel si novou práci jako řidič kamiónu. Ale jeho zájmy směřovaly mnohem výše, než jen k chovu pštrosů či brázdění silnic. Když tak jednou večer popíjel s přáteli, zavedl konverzaci na své nové hobby – vybavení pro špióny. Vytáhl běžně vypadající pero a vysvětlil, že jde ve skutečnosti o maskovanou pistol s jedním nábojem. Aby dodal svým slovům důraz, namířil si pero na hlavu a stiskl knoflík. Více nábojů v té pistoli ani nebylo třeba, i ten jeden napáchal ve Fabiově hlavě slušnou neplechu.

    32. Začalo to nenápadně. Brazilec Manoel měl na starost čištění cisteren, které převážely benzín. 35letý muž začal do cisterny napouštět vodu, což je standardní procedura, která zajistí, že se vrchním otvorem z cisterny vytlačí veškeré hořlavé výpary. Za hodinu se Manoel k cisterně vrátil a nakoukl otvorem dovnitř, jestli už je hladina dost vysoko. Jenže uvnitř cisterny je docela tma a Manoel nic neviděl. Asi už tušíte, jak si vzápětí poradil. Ano, máte pravdu, vsunul do cisterny ruku se zapalovačem a škrtnul. Těch pár vteřin, které mu zbývaly do konce života, si mohl připadat jako Ikaros – letěl vzduchem a křídla nikde. Dopadl poměrně ohořelý sto metrů od místa výbuchu.

    33. Tento příběh je velmi stručný. Jeden chorvatský mladík si chtěl trochu oživit silvestrovské veselí a vyrobit si nějaké hezké rachejtle a petardy. Moc toho ale neoživil, ba naopak, spíš umrtvil. Co myslíte, jak asi dopadne situace, kdy se upne granát do svěráku a pak se ho někdo pokusí rozříznout motorovou pilou, aby se dostal k uvnitř umístěným výbušným látkám?

    34. Daniel a jeho kamarád se na své farmě v Pennsylvánii rozhodli, že si trochu zastřílejí. Ale místo myší, lahví nebo ptáčků si vybrali trochu odlišné cíle – izolátory na sloupech vysokého napětí. Tyto keramické či plastové věcičky mají mimo jiné i jednu zásadní roli – drží drát na onom sloupu. Ovšem když jich oba pánové pár sestřelili, dráty spadly na zem a začaly jiskřit. Daniel je člověk velmi pohotový. Bylo mu jasné, že by takto mohl snadno vzniknout požár. A tak rychle k drátům doběhl a zvedl je. A to bylo to poslední, co ve svém životě udělal.

    35. „Tento příběh sice není tuzemský, ale k bratrům Slovákům máme velmi blízko a tak si dnes povíme i jednu historku z Bratislavy. Dva bratři plánovali atentát na nejmenovaného slovenského politika. Za tímto účelem vyrobili balíček s bombou, který hodlali vpravit do blízkosti politika a pak jej na dálku odpálit speciálním ovladačem. Společně v autě dorazili na místo, vystoupili, jeden z nich opatrně nesl balíček s bombou, druhý šel vedle něj a uvědomil si, že nezamkl auto. Sáhl do kapsy, nahmatal ovladač zamykání auta a stiskl vypínač. Asi vám došlo, k jakému přehmatu v tomto případě došlo. Jeden z bratrů zemřel okamžitě, druhý ještě před smrtí stihl přišedším zdravotníkům sdělit, co že se mu to podařilo provést.“

    36. O ruské ruletě snad ani nemá cenu se zmiňovat, některého z pitomců, kteří při ní zemřeli, zná snad každý z nás. Ovšem hrát ruskou ruletu s automatickou pistolí, kde šance přežít je nulová, to už je husarský kousek.

    Zdroj: wikipedie; liptov.sme.sk; komik.cz; janvaclavik.cz; http://zabava.dama.cz/clanek.php?id=6865;

    sobota 7. ledna 2012

    Horolezci

    Na Seznamu jsem našla parádní hru – Horolezci. No dobře, připouštím, nenašla jsem ji tak docela sama. Kolega mi řekl, že to hrají jeho děti, a že mu to připadá jako dobrá hra, protože se při ní i něco naučí. Jo, takový mám ráda. Trochu jsem se poptala a hned jsem si řekla, že to taky musím zkusit.

    Dostanete se tam snadno: Seznam/Hry a hned třetí od vrchu v levém sloupečku jsou Horolezci. A o co v téhle hře jde? Máte uhodnout citát nebo nějakou jinou tajenku, třeba nějaké české město a podobně. Můžete vybírat z různých písmenek, která vám počítač nabídne. A buď si můžete přečíst nápovědu dole pod hrou, nebo ji rovnou zkusit hrát, neboť je to velice intuitivní. Na zvolení písmenka máte určitý časový limit stejně jako na hádání celé tajenky najednou, což vám pochopitelně přinese větší bodový zisk. Váš horolezec leze vzhůru, pokud jste uhodli. Ale taky může spadnout.

    Není špatné si před samotnou hrou prostudovat frekvenční analýzu, i když ne vždy vám bude něco platná. Některé citáty možná doplníte hned a snadno a jiné se vám těžko luští, i když vám chybí třeba jen dvě písmena. Určitě byste to měli zkusit. Myslím, že to za to stojí. Vaše umístnění také samozřejmě záleží na schopnostech protihráče.

    Chtěla jsem si to jednou zahrát, než vám dám tento článek na web. No a zůstala jsem u toho skoro hodinu. Nejdřív mi to šlo, pak mě to bavilo a pak už jsem si ani neuvědomila, že klikám na to, že budeme hrát znovu. Teď už jsem se to musela přinutit ukončit, jinak bych to snad hrála až do rána.

    čtvrtek 5. ledna 2012

    2. Literární čajovna Skleněná louka

    Opět jsem se vypravila do Skleněné louky. Vlastně jsme se s kámoškou vydaly tak napůl na procházku a po cestě přemýšlely, jestli si někam dojdeme sednout, nebo budeme jen tak bloumat po Brně a povídat si. Uvnitř jsme si bez problémů našly místečko u stolu, na kterém stál nádherný stojánek na čajovou svíčku. Připomínal mi nějakou japonskou chýši nebo něco podobného.

    Pana čajovníka si pamatuji už z dřívějška, ale jaksi jsem zapomněla, že byl tak milý a sympatický. Ochota sama. A pak se mi divte, že chodím ráda do čajovny, když si tam můžu libovolně dlouho dumat nad tím, co si dám, dokonce mi ještě někdo poradí, a ne jak v běžných obchodech, že na vás stále spěchají, abyste si už fofrem něco koupili a případně i co nejdřív vypadli.

    Vždycky se trochu děsím toho, když jdu do čajovny s někým novým a nevím, co mu doporučit. Mám vyzkoušené začít otázkou, jestli dotyčný pije „pytlíkáč“ nebo čaj. Pokud pytlíkáč je třeba být při dalším výběru velice opatrný a moc neriskovat. Najdou se sice i výjimky, ale obvykle je lepší držet se při zemi a nabídnout/doporučit něco obyčejnějšího – normální černý čaj, příp. ovocný, to podle toho, co si ona osoba připravuje doma. Rozhodně bych se moc nepouštěla do zelených, které jsou lepší spíš pro gurmány. Když jsem ale mezi specialitami zahlédla Le Touareg a Dátu masalu, bylo mi jasné, co si dáme.

    Nicméně po jedné nepříjemné zkušenosti na řemeslných trzích, kdy jsem tento čaj doporučila přátelům, jsem se raději ujistila, že kamarádka nemá alergii na zázvor nebo nějaké koření. A taky že má ráda čaj s mlékem nebo něco ostřejšího. Protože neměli maté shake, dala jsem si nakonec to samé. Mňam. Už jsem ho hodně dlouho neměla! A to na něj mám doma směs. Jenže člověk se tak nějak nepřinutí k tomu zvednout se a jít si ho udělat. A taky si kvůli tomu musím koupit mlíčko. Teď mě napadlo, že to někdo dělal se salkem… No, když už to tu rozebírám, měla bych vám sem dát recept, že? (Můžete si nějaké najít sami, nebo ho časem vyzkoušený potkáte ve Vyzkoušeno pro vás.)

    Ještě bych ráda zmínila, že tentokrát nám bylo řečeno, že si můžeme „běžné“ čaje vybrat u „pultu“. Nepřipadá mi to sice dvakrát praktické, zvlášť kdyby se člověk pohodlně usadil na pódijku, ale aspoň jsme byly informovány, že ten nabídkový lístek je jen „něco navíc“ a klasiku najdeme jinde.