Dotazník

Ahojky,

už jsem sem šíleně dlouho nic nenapsala... no, jako první chci poprosti, jestli někdo nevíte něco o tom, jak správně vytvořit dotazník. Nebo kdybyste věděli o nějakých stránkách, knížce nebo něčem takovém, kde se o tom dozvím víc, byla bych moc ráda, kdybyste mi dali info.:)

Díky moc!

Windows Vista

Poslední dobou jsem tak trošku začala nadávat na Windows. Není to jen tím, že by mě k tomu inspiroval učitel informatiky, ale také trochu osobní zkušenost. Poslední zážitek je čerstvý, ale naštěstí není můj. Nepoužívám totiž nové Visty.

Měla jsem teďkonc hodinu, kde jsme prezentovali naše práce. Pokud se ptáte, jestli jsem si troufla, tak ano, a pokud vás zajímá, jaké to bylo, tak děsné!!! Stydím se za sebe, kam až vidím. Vyloženě jsem byla nervózní, četla jsem to a říkala jen některé věci, určitě jsem neřekla všechno, co bylo třeba, a spousta lidí mi pak předvedla, jak má vypadat pěkná prezentace, která se dá poslouchat. Myslím, že já bych sama sebe asi nezaujala. Ale zpět k tomu, o čem jsem chtěla napsat...

Jeden týpek se tedy od učitelky na několikeré přemlouvání nechal ukecat a šel prezentovat svůj výtvor. Nejprve jsme se zasmáli tomu, že nemohl najít místo, kam se dává fleška. I na tom bylo poznat, že celou hodinu nedával pozor, co a jak dělají ostatní, protože jinak by viděl, že na počítači vpředu je USB port. Ale co...

Po nápovědě vsunul flešku, kam patří a chtěl otevřít prezentaci. Ale počítač napsal chybovou hlášku a sbohem. Toto se několikrát opakovalo, pak jsme zjistili, že nejspíše PowerPoint není kamarád s tím, co je ve Vistách. A tak se přednáška odehrávala přímo z notebooku. Vzhledem k tomu, že šlo především o text, výsledek byl bídný, protože to na tu dálku nikdo nebyl schopen přečíst.

Co mě štve na blogu

Když se podíváte vpravo dolů, je tam pár odkazů. Fungujou, to sice jo, ale jak!!! Asi jsem neznalec, nebo se jen neumím zorientovat ve změnách, ale nikde jsem v tomhle "novém" (už to takhle chvilku je) designu nenašla takovou malou "nepotřebnou" možnost, jako OTEVŘÍT V NOVÉM OKNĚ!!!

Jestli si vzpomínáte, mívala jsem tu dřív spousty odkazů. Přiznávám, že asi celkem zbytečně. Nevím, na kolik jste si jich všimli, nebo vás zaujali, ale každopádně stačil malý naprosto nenáročný příkaz uvedený v závorce (konkrétně target="blank") a odkaz se zobrazil v novém okně.

Když jsme brali dva roky informatiku, pořád do nás hučeli kdejaké nesmysli, byla bych moc ráda, kdybych aspoň minimum z toho mohla použít. A tak se už neskutečně těším, až budu mít v bytečku internet, to si pak (pokud bude čas) vytvořím pěkný (aspoň doufám, že se mi to povede) stránky, který budou dělat to, co chci a budou vypadat k světu a ne tak, aby je mohl napsat kdejaký blb.

P. S. Kdybyste byl někdo chytřejší a tu možnost tu našel, moc ráda ji podle vašeho návodu budu hledat. Díkys:)).

Anketa - Těšíváte se do školy

Jak tak koukám na tuhle anketu, celkem se bavím výsledkem. ANO si nevybral nikdo, CELKEM zvolili 3 lidé a NE jeden človíček.

Já do školy taky většinou nechodím ráda, ale občas když přijedu domů, padne na mě taková malá pýcha, že jsem vysokoškolačka. Ta holka, co tady bydlí, viděli ste ji lézt po stromech, jezdit na kole apod. chodí na vysokou školu a kdoví, třeba z ní jednou něco bude.

Říkám si, jak je fajn, že jsem ve škole, když lidi nadávaj na práci, když celé středeční odpoledne můžu trávit doma a háčkovat si, číst, nebo dělat cokoliv jiného.

Naopak nejčastějc na školu nadávám, když vidím, jak si všichni v klidu choděj do práce a já sedím a učím se a učím a stejně nevím, jestli tu zkoušku udělám. A kámoši, co už maj po škole, se hrozně divěj, co to pořád dělám a proč to tak řeším. Ale i tak jsou chvíle, kdy mám školu ráda.

Menza

Tak jsem si dneska zašla do menzy a zjistila, že místo noků jsou k jídlu těstoviny a místo sýrového špízu dostanete smažák, nejspíš za cenu toho špízu. Trošku mě to naštvalo, ale když říkali, že se ten špíz peče, tak jsem si řekla, že si počkám.

Kuchařka nelhala a opravdu byl skoro za dvacet minut. Akorát nebyl moc dobrej.

Vždycky jsem říkala, že menza je výborná, protože to, co nám vařili na základce, byli opravdové šlichty. Ale poté, co mi párkrát uvařil přítel, už jsem nějaká vybíravá, a nejde jen o menzy. Tímto ti chci poděkovat za tu mňamku, co mi vždycky připravíš;-).

Blamboly

Snad žádný malý dítě neumí správně vyslovit nejčastější přílohu v našich krajích. Dneska, při jejím sbírání, mě o tom přesvědčila jedna malá holčička, která stejně jako já před lety byla unešená z toho, že se může vozit na vlečce.

Ačkoliv mi to přijde absurdní, při dnešním sbírání brambor jsem se báječně uvolnila. Panovala tam skvělá atmosféra a sbíralo nás opravdu hodně. Smích na tvářích nám způsobovali především dva ňafíci, kteří mermomocí toužili jet na vlečce také, ačkoliv je teta neustále volala. Jako správní poslušní psi seskočili při každém zavolání a vzápětí vyskočili nazpět.

Nechyběla ani výtečná svačina, kterou nás teta vždycky překvapí, tentokrát se na stole objevila "rybí pomazánka z králíka". Co to je? Chutná to jako rybí pomazánka, ale je to vyrobené podomácku a maso není z ryby nýbrž z králíka. Troufám si tvrdit, že rozdíl by nepoznal nikdo z vás. Maso je jemné a lahodné. Mňam, škoda že už jsem byla úplně plná.

S kámoškou v kině

V pátek jsem dostala neodolatelnou chuť zajít do kina. Mohlo za to malé zastavení u vývěsky s tím, co dávají. Už dříve jsem pošilhávala po filmu "Vdáš se a basta!", ale nevěděla jsem jestli bude dobrej a jestli na něj mám jít.

Tak jsem chvilku stála před tou tabulí a zaujal mě podnadpis: "A proč? Protože jsem řekla." Cestou domů jsem přemýšlela, jestli se mi chce nebo ne, ale doma už jsem popadla mobil a napsala kámošce, jestli nemá chuť zajít večer do kina. Ne, že bych nechtěla pozvat svého přítele, ale říkala jsem si, že jsem s ní už dlouho nikde nebyla a že ji zanedbávám a navíc jsem si na přítele vymyslela něco jiného;-).

Byla pro i když mi pak večer říkala, že na netu nečetla právě pochvalné recenze. To mě trošku vylekalo, přece jen už jsem se několikrát přesvědčila, že se můj názor shodoval s tím, co kámoš našel na netu.

No co, už jsme tady, tak to zkusíme. Vždyť jednu z nejlepších komedií jsem poznala omylem, protože si moje nejlepší kamarádka spletla týden a to na co mě pozvala bylo o týden dřív (mimochodem šlo o Blbce na krku a vřele doporučuji).

A tak jsme šly teda dovnitř. Abych řekla pravdu, tak to za to stálo a byla jsem zase jednou moc moc ráda, že mi můj vnitřní hlas říkal, že tam mám jít, protože jsem nebyla ochotná připustit, že něco s tak dobrým názvem bude kravina.

Byla jsem naprosto spokojená. Byla to super romantická komedie, kde se matka snaží dceři sehnat partnera.

A je po prázdninách

Tak dneska už jedu na privát s tím, že zítra budu muset do školy. Všechny studující asi moc nepřekvapí, že se mi tam ani za mák nechce. Zase brzy vstávat, dávat pozor, dělat si zápisky a mít míň volného času. Řekněte, kdo by se těšil???

Na druhou stranu si říkám, že to snad nebude tak zlé. Dozvím se něco nového a snad i zajímavého a za chvilku si zase zvyknu na nový režim. Ale teď se mi teda opravdu nechce.

Už se šíleně těším, až si na pokoj zařídíme internet. Neuvěřitelně mi to chybí. Mimo jiné i psaní na bloček, ale hlavně to vyhledávání informací, které člověk občas potřebuje.

Ahojky

Tak jsem se opět nedávno vrátila z dovolené a nevím, co napsat dřív.:) Tyhle prázdniny jsem trochu víc cestovala a chtěla bych vám vše ukázat s fotkama a se vším, co k tomu patří, abyste nezáviděli a mohli si to užít se mnou.

Zatím se moc omlouvám. Momentálně jsem ospalá a navíc nejsem na svém počítači, takže nemůžu přidat fotky.

"Máš všechno?"

Dneska už budu muset začít balit věci na dovču. Podle toho, jak to píši, je vám nejspíš jasné, že se mi do toho vůbec, ale vůbec nechce. A to je pravda. Venku je nádherně, svítí sluníčko a já mám sedět zavřená doma a balit si věci?

S oblečením a osobníma věcma problémy nemám, před obědem jsem si vyhradila necelou půlhodinku a bylo to. Mám už skoro všechno přichystané, těžká pohoda.

Ale ve tři musím být doma a pomáhat s balením mamce a to totálně nesnáším! Člověk jen sedí a dostává příkazy, lítá jako cvok po domě a hledá to, co by mamka našla během pěti minut, protože to tam uklízela. Co si pamatuju, tak strávím spoustu času s ničím a to mě štve. Radši bych dělala něco trochu smysluplnýho. Třeba balila samostatně podle nějakýho seznamu a byl by pokoj.

Příspěvek

Už pár let vím, že vidím poněkud hůř, než bych měla vidět, ale až teď jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Mohl za to již zmiňovaný výlet na Bítov. Když totiž řídíte, měli byste mít brýle, pokud máte více než 0,75 dioptrie. Já sice víc nemám, ale nechci nic riskovat, už takhle se mi stává, že nápis na ceduli přečtu až ve chvíli, když už je nejvyšší čas odbočit. A ve škole také nevidím právě nejlíp, své o tom ví kamarádi, kteří mi kolikrát diktují, co je na tabuli. Teď už nebudou muset.

U optika jsem si vybrala nenápadné brýle a teď už se těším, až si pro ně po dovolené přijdu. Vtip je v tom, že jsou to moje první, takže mi na to pojišťovna přispívá. Pro ty, kteří brýle nenosí, uvedu jen jaké asi mohlo být moje zděšení, když mi oční řekla, že obroučky mohou stát tisíc nebo také... ano, pochopitelně jsem čekala nějakou nižší cenu, ale marně, řekla deset tisíc. A pojišťovna... protože jsou to mé první brýle i první skla mi na ně připlatí. To je fajn , když si člověk celý život platí zdravotní pojištění, tuším, že mimo jiné i kvůli takovým nečekaným událostem, jako jsou výdaje za brýle. Na obroučky dostanu celou stovku a na každé sklíčko padesát korun. Nejsem nevděčná, dvě stovky jsou fajn, ale není to trochu málo?????

Háčkování

Už ke konci školního roku jsem si našla staronovou zábavu. Jakou je vám asi jasné už z nadpisu. Kdysi jsem si uháčkovala tričko a pak už jsem se k tomu nevracela, ale teď mě to zase nějak chytlo... a jak.:-)) Už mám uháčkovaný topík se zavazováním za krkem, načatej šátek pro miláčku a jeden pro sebe, skoro hotovou sukni ze stejné vlny jako topík a už plánuju další.

Jejda, zapomněla jsem, že jsem zkusila podle polských stránek (slovanskej jazyk, pcha, nerozumím skoro ničemu!!!) uháčkovat tanga. A světe div se - drží to pohromadě, vypadá to hezky a dokonce je to pohodlný. Jen si brouzdněte po netu. To budete čučet, jaké jsou ceny;-).

Teďka v So pojedu na dovču s rodiči a plánuju si, že tam budu háčkováním zahánět žal po své lásce, tak doufám, že to půjde, v Tatrách to moc nezabíralo.

Ňumka

Připravila jsem si pro vás článek o tom, jak jsem se měla na výletě, ovšem že když teď mám možnost jít na net, nemám ho s sebou, a tak vám jej sem nemohu dát. Tak třeba dodatečně, zatím můžu říct aspoň něco málo:

Výlet byl naprosto úžasnej, protože jsme se utábořili v kempu ve stanu a hned první den po vykoupání v přehradě, které spíše připomínalo bahnění, jsme vyrazili na hrad Cornštejn na vystoupení kejklířů. Tam nám bylo řečeno, že pokud se nám bude představení líbit, máme to říct ostatním a pokud ne, máme si to nechat pro sebe. Takže vám říkám, že až uvidíte, že někde vystupuje kejklíř (nebo jak si říkal) Jonáš ze Znojma, rozhodně neváhejte.

Druhý den jsme navštívili hrad Bítov a to teprve bylo něco pro mě – výstava sukulentů, malá zoo, strašidla v podzemí...

Zkrátka víkend byl z těchto prázdnin fakt odpočinkovej tak, jak mají prázdniny být.:-)

Zas to flákám;-)

Právě sedím v čajovně, je krásných půl jedenácté a já si na kompíku trénuji psaní na normální klávesnici. Přiznávám, že s tím trochu bojuji, protože jsem zvyklá na plochou.

Prázdnin si užívám naplno - byla jsem v Nízkých Tatrách, kde jsme naťapali pár kilometrů a udělali menší ;-) (asi tisíc metrů) převýšení, často bývám se svým úžasným přítelem v čajovně, kde teď pracuje, a sem tam mu pomáhám.

Plánuji si praxi, dovolenou a teď o víkendu výlet na Vranovskou přehradu, tak jen doufám, že bude hezké počasí, protože procházky v dešti sice mají svou romantiku a pro mě i obrovské kouzlo, ale jen za předpokladu, že pak můžete zalézt domů a tam se pěkně zahřát (nejlíp při teplém čajíku).

Doufám, že i vy si léta užíváte plnými doušky a nemáte program tak natřískaný jako já. Vždycky si totiž vymyslím milion věcí, které chci udělat a stihnout a pak se z toho můžu zbláznit. Mějte se pěkně (a dík za přečtení).

Nevypínej motor!

Dnešní dopoledne bylo vskutku zajímavé. Vstávala jsem brzy ráno, udělala si osvěžující čaj a šla za kamarády, kteří právě jeli do města, kde všichni tři studujem. Teď už vlastně jen já;-), protože oni úspěšně skončili a jsou čerstvými inženýry.

Blíží se mi poslední zkouška a já už si dávno připadám jako bych měla prázdniny. Dalo by se říct, že jsem na ni téměř zapomněla a byla by to pravda.

Cesta probíhala vcelku normálně - nasedli jsme, nabrali benzín, rozjeli se po silnici a povídali si přitom. Občas jsme jeden druhého něčím provokovali nebo si dělali legraci z kvality silnic. Menší problém se objevil, když se mi začalo chtít na záchod. Tento problém se dal vyřešit celkem jednoduše, stačilo to říct, kámoš zastavil a já si došla do nedalekého motorestu. Jenže pak se objevil druhý a závažnější problém...

nešlo nám nastartovat. Zkoušeli jsme to znovu a znovu, ale motor ani nezavrčel. Nikdo z nás naštěstí nespěchal, a tak jsme se rozhodli dát baterce chvilku času na umoudření. Netuším, jak dlouho jsme tam stáli, ale výsledek se nedostavil. Autíčko dál jet nechtělo.

Teď bych se na chvilku zastavila u kámoše, kterého musím vychválit. Líbilo se mi, že jede opatrně a nelítá s autem jako drak a hlavně, že v takové vcelku krizové situaci zachoval klidnou hlavu a dokonce sem tam i vtipkoval.

Cítila jsem se za celou situaci trochu zodpovědná, přece jen jsem to byla já, kvůli komu se zastavovalo, ale o tom nepadlo ani slůvko a za to jsem mu taky vděčná. Nemyslím si sice, že to byla moje vina, ale kdybychom nezastavovali...

Startovací kabely jsme u sebe neměli, a tak je kluci došli koupit. Pak už zbývalo odchytnout nějakého milého řidiče, který by nám pomohl auto nastartovat. Prvním kandidátem na roli zachránce se stal starší pán v košili. Přijel se svým favoritem pěkně až k našemu fordíku, spojili jsme (teda kluci) akumulátory kabely, pán nastartoval a...

a nic. Naše auto ani neškytlo. A tak jsme milému pánovi poděkovali, opřeli se o auto a přemýšleli co dál. Kluci to nechtěli vzdát a zavolat odtahovku, a tak se šli ještě někoho zeptat, že to přes tu baterku zkusíme ještě jednou.

Tentokrát nám štěstěna tak nakloněná nebyla. Kámoš si nejspíš vyhlídl pána "všechno vím, všechno znám, ale pomáhat vám nebudu", ještě mu řek´že má diesla a s tím to teda nepůjde. "Srdečnost a ochota" tohoto druhého pána kámoše trošku odradila a už evidentně neměl chuť to znovu zkoušet.

Neměla jsem chuť stát na parkovišti a koukat kolem, a tak jsem se rozeběhla za nějakou paní nasedající do fordíka. Odmítla mě s tím, že spěchá, že na ni už někde čeká přítelkyně, ale vypadala, že by nám byla ochotná pomoci, kdyby měla čas.

Manželský pár parkující nedaleko se zdál být klidný. Hádala jsem, že nikam nespěchají, proto jsem je rovněž požádala o pomoc. Ani jeden z nich ve mně přílišné sympatie nevzbuzoval, ale aspoň byli ochotní. Sice ten pán nevěděl, jak otevřít kryt u své baterky, ale když se to kámošovi povedlo, jakž takž ochotně přijel k našemu autu.

Stačilo spojit kabely s akumulátory, připojit kontakty, nastartovat a už jsme mohli jet. Na otázku co jsme dlužní, paní s úsměvem odpověděla, že to nestojí za řeč. Když se na mě usmála, hned přestala vypadat jako někdo, kdo se cítí nad nás povýšený. Navíc se nám s kámošem líbilo, jak objala manžela a dala mu pusu. Shodli jsme se na tom, že teď je jejím velkým hrdinou a zachráncem (a naším vlastně taky).

Málem bych zapomněla. Když jsme pak zastavili, aby si kluci došli na byt pro mapu, než pojedem dál, upozorili jsme kámoše dvojhlasně: "A nevypínej motor." Pro případ krádeže auta i se mnou mi kamarád radil, že musím zloděje přimět, aby zastavil a vypnul motor, pak už se totiž nerozjede.

To koukám

Mám chvilku čas... vstávala jsem brzy a patlala se s prací do školy. Stejně se mi nepovedla. Stavím větrnou elektrárnu. Náklady jsou 1,900 mil. Kč a já mám za rok zisk 11 mil. Dost divoký, ne? Tak si vám jdu postěžovat, protože to je fakt hrozný, když se s něčím matláte takovou dobu a pak vám stejně vyjde hovadina. No... učiteli jsem to poslala, poněvadž tam chybu nevidím a nemůžu ji tam najít.

Jo a o čem tu teda píšu? No že si jdu na bloček postěžovat, jaký je to těžký a hrozný a už mě to nebaví a nejde mi to a jsem z toho taková chcíplá a pak si najednou přečtu, že tu je všechno česky. To je šok :-). Ale parádní. Už si můžu na svém bločku psát česky a řídit se českým návodem a... zákony schválnosti fungujou skvěle;-). Teď jsem se totiž pomalu rozhodla skončit s bločkem.

I když ne tak docela :-). Trošku makám na svých stránkách, ale ještě nejsou úplné, takže si na ně musíte chvilku počkat. Taky asi nebudou tak kvalitní, takže si pravděpodobně bloček částečně nechám, ale můžu si tam všechno uspořádat, jak chci.

Odpočinek po práci? Ale kdepak!

Začíná červen a zkouškové je v plném proudu. Už by byl pomalu nejvyšší čas zasednout za stůl s knížkou a se sešitem a pořádně se začít učit. Ale když se na mě podíváte, nic takového se neděje. Důvod je prostý: už mám skoro hotovo.

Od většiny známých stále slýchám: Jak se ti to povedlo? Cože, tobě už chybí jen jedna zkouška?! Jo, odpovídám s mírným úsměvem a možná se u toho trochu červenám. Člověk si pak pomalu začíná připadat jako šprt, ale přitom na udělání zkoušek žádné extra úsilí nevynaložil (srovnávám s předchozími obdobími). Trošku mi hrála do ruky náhoda a trošku znalosti. Rozhodně to není jen kvůli náhodě nebo jen kvůli znalostem. Tak chytrá opravdu nejsem, každý občas potřebuje trochu toho štěstíčka.

Většina lidí, kteří udělají zkoušky si jde užívat prázdnin. Jo, přesně tak jsem to udělala vloni i já. Na druhou stranu znám jen jednoho člověka, který obvykle končívá takhle brzo, u něj je to snad pravidlem a ten jde po zkouškách makat (nevím jak letos, ale vloni tomu tak tuším bylo) a letos se řídím jeho příkladem.

Jojojo, jsem blázen, minulý týden jsem ještě dělala zkoušku (pěkně hnusnou) a teďka už jdu zase do práce. Nepíšu to sem proto, abych se mohla pochlubit, jak jsem dobrá, že už mám skoro hotovo, že mi chybí jen jediný předmět, ale proto, že jdu makat zase po dlouhé době a jsem z toho patřičně nejistá a nervózní.

Maličko se bojím, že to nebudu umět. Že budu strašně pomalá, protože ještě nevím, kde jsou které kódy, že budou lidi netrpěliví a budou nadávat, že mi to tak trvá, že zase udělám spoustu přehmatů u ovoce nebo pečiva, které je téměř stejné, že... prostě se bojím, jaké to po takové době bude. Pokud si dobře vzpomínám, byla jsem tam naposledy v únoru. To je dost dlouhá doba na to, aby se mohlo změnit téměř všechno. Teď mě napadá, že už si nepamatuju heslo k pokladně... jů, to bude sranda. Tak mi držte pěsti, ať mi ten první den dobře dopadne. Když se mi to podaří, podělím se s vámi o všechny dnešní průšvihy.;-)

P. S.: Popravdě spíš doufám, že jich moc nebude.

Šprtat, šprtat a šprtat

Je krásný úterní večer, venku se pomalu stmívá a člověk by se hned nechal zlákat k večerní vycházce, ale nejde to...

Taky sedíte doma a šprtáte? Jestli ne, tak blahopřeji, v tomto kouzelném čase patříte mezi ty šťastnější (pokud teda zrovna nemakáte na noční). Já sedím u počítače a snažím se porozumět všemu, co umí. A že toho je!

Zítra mám zase zkoušku:(. Těším se na ni asi jako každý, kdo jde někam a vůbec neví, co ho čeká, jen tak matně tuší, že nic pěkného to nebude.

Za celý den jsem se přinutila nelítat po netu a nedělat nic jiného, teď už se opravdu jen a jen učím. Je to úžasná zábava, to mi věřte, ale občas mi to trochu zpříjemní výroky z hodin učitele. Netuším, jestli pobaví i vás, ale zkusím se o ně s vámi rozdělit.

destruktivní trojani - až ho spustíte, tak se poohlídne po systému a zruší, co vidí

Nevidíte někde z vašeho úhlu mazátko? To je apel, abych nepsal na tabuli. Tak nechám špinavou tabuli. Ono to bylo čistý extra, nápadně.

Američani to vůbec k ničemu nepotřebují, a když to nepotřebují oni, tak to nepotřebuje nikdo

O Windows: Aby znovu koupili ten šunt, co měli předtím… (blablabla) s novými… (blablabla) neotřelými chybami

Dokud není látka probrána nejméně osmkrát, studenti si ji nezapamatují... už máme čtvrté opakování, jsme v půlce semestru, to ještě možná zvládneme...

Příkaz file není debil, on se totiž podívá do souboru a nepodívá se na jméno.

Vždycky když po vás chce někdo nějaký přístup a heslo, je to bouda.

O nějakém viru: Tak vy se kocháte a zatím vám pěkně formátuje disk.

Travian

Možná znáte internetovou hru Travian. Hraje ji spousta lidí a znám asi jen dva, kteří o ní ví a přitom ji nehrají. Bez kapky studu se přiznám, že já mezi ně nepatřím. Naopak mě tato hra nadchla.

Malým problémem je, že je tak trošku jako Heroes obrovský požírač času. Nedá se to tu utahat na množství surovin (dřevo, hlína, železo a obilí), které máte. Většina národů může stavět jen jeden domeček - já, jakožto Říman sice můžu dva, ale i tak musím potom počkat, až se postaví a pak mohu začít stavět další. Zpočátku je vám to jedno, když budova trvá dvě minuty (teď už si to nepamatuju, tak přeháním), ale když jsou to dvě tři hodinky, už na tom trošku záleží.

Nevýhodou je, když nemáte permanentní přístup k internetu, protože vás může někdo napadnout, počítač vám to sice sdělí, ale pokud u počítače nesedíte, nemusíte to zjistit včas.

Miluju léto

Miluju léto a slunce. Miluju ten pocit, když ležím na dece v trávě, pryč od městského ruchu, ruce mám za hlavou a vstřebávám sluneční paprsky.

Mám ráda ten letní klid.

Je to vůbec možné?

Podle počítadla jsem tu tento týden měla 99 návštěvníků. Když tak zpětně přemýšlím nad tím, jak málo píši a co, říkám si, jestli mi to počítá dobře.

Za dnešek 12 lidí? Opravdu vás sem tolik chodí? Jestli jo, tak jsem vážně moc ráda, protože mě sem baví psát. Jenom mě trošku mrzí, že tu třeba nevidím vaše názory, a když se na něco ptám, častokrát mi nikdo neodpoví.

Je mi jasné, že na zpovědi deníčkového typu, není moc co napsat. Ale jinak...

Každopádně díky moc za návštěvu.

Divná přeposílačka

Určitě znáte takové ty přeposílací meily, které vám slibují kdesicosi, pokud je pošlete, nebo naopak vyhrožují vším možným, pokud to neuděláte. V pátek jsem se ale setkala s něčím opravdu zvláštním - přeposílací dort.

Mamka přišla domů a povídá, že máme bábovku, která se peče týden. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu, ale jak se pak ukázalo, tak ani ne. Nějak se potkala se sousedkou, nebo se ona osoba stavila, a donesla nám trochu těsta v kelímku od Perly.

Dívala jsem se na to nepříliš přívětivě a ptala se, co to je. Mamka mi oznámila: "Těsto." Pak mi ukázala recept, kde je přesně rozepsáno, co se do něho má který den dát. Postupně se tam přidávají nejrůznější suroviny a na konci týdne se to upeče. Myslím, že asi v pátek, nebo kdy, se má těsto rozdělit na tři části a dvě se mají někomu darovat. Takže to vlastně funguje jako takovej nekonečnej přeposílací pavouk.

Jsem zvědavá, jak to bude chutnat a jak to bude vypadat. Takže pokud to přežiju, chcete, abych vám sem napsala recept? Odpověď můžete napsat do komentářů nebo hlasovat v anketě.

Když se zadaří

Držím v ruce sešit a říkám si, že bych se konečně měla začít učit. Naplánovala jsem si spoustu úkolů (ale je to pod deset, schválně jsem to včera počítala, někde jsem totiž četla, že si člověk nemá dávat na den víc jak deset úkolů) a chtěla jsem začít už ráno, ale plány se mi nějak změnily.

Ráno jsem se učila házet na koš. Tak trošku jsme hráli basket. Ano, byla to opět taková krásná sestava, dva kluci a já. Bylo mi to hodně povědomé, i když oproti loňsku v tom byla malá změna. Jeden z těch kluků je můj.

Bylo to moc fajn a kupodivu mi to trošku šlo a taky mě to bavilo. Řekla bych, že jsem se něco přiučila, i když mě kluci nechávali švindlovat, a když mi to zalítlo moc daleko, nechali mě strkat si míček kousek před sebou a jít blíž.

Teďka už jsem v ruce držela sešit, že se jako teda půjdu učit, ale fakt asi spíš jen jako. Čekají mě teď sice hned dva předměty, ale obojí by mělo být velmi pohodové, protože mě to baví a mám to ráda, takže se i celkem těším na učení.

Ale jsem trošku taková nesoustředěná. Není se sice čemu divit, protože jsem teprve před chvilkou zjistila, že tu včerejší, údajně neudělatelnou zkoušku, jsem udělala:). Takže jsem moc spokojená:).

Člověk by měl jeden úspěch brát jako motivaci - jednu ze tří hnusnejch už mám za sebou - už jen dvě, hurá. Takže se jdu učit a makat, ať to tento týden zvládnu a můžu si říct, že už mám za sebou tři z osmi. To sice není bůhvíjaká výhra, ale pořád lepší než nic.

Jenom mě mrzí, že se mi "povedlo" zlomit jeden talismánek:(. Ale snad se nám ho o víkendu podaří opravit, aby mi zase mohl nosit štěstíčko. Zatím se mějte a ať se vám taky daří dobře. (A držte mi pěsti:)!)

Dokonalý trik (*****)

Dneska jsem viděla opravdu zajímavý film. Rozhodně bych ho nedoporučovala slabším povahám a ani bych ho nepovažovala za hezký, spíš za hodně zajímavý. Zaujal mě originálním nápadem.

Jde o thriller od režiséra Christophera Nolana, ten natočil například Memento. V hlavních rolích jsou H. Jackman a Ch. Bale. Představují kouzelníky, kteří se snaží toho druhého předčít ve svých tricích. Brzy se z toho ale stane posedlost.

Robert Angier je zde umělcem, který umí vystupovat, naopak Alfred Borden je výborný kouzelník. Kdo z nich dokáže zvítězit nad druhým, když se hra změní v boj na život a na smrt?

Zpočátku mi dělalo problémy zorientovat se, kdo je kdo a proti komu jde. Pokud se vám to podaří, nebo vám to také někdo vysvětlí;-), pak vás film jistě několikrát překvapí a možná i šokuje.

Šílená radostí

Poslouchám písničku z Večerníčka a málem si do toho tancuju. Vrtím se na židli jako malý neposeda. Přiznám se, že mám taky chuť si zpívat. Co se mi stalo?

Šprtala jsem se na písemku a teď jsem zjistila, že jsem ji napsala... Potřebovala jsem (nutně) 7 bodů z dvaceti. Já vím, to vypadá velmi reálně, ale nikdy nevíte, co se tam objeví. S jedním příkladem jsem vůbec nehla. Vůbec jsem si ho nepřipravila a nevěděla, co se s něčím takovém má dělat. Vím, že jsme to někdy dělali, ale jak???

A kolik teda mám bodů? Patnáct!!! Já!!!:)) Připadá mi to neuvěřitelné. Radši se ještě mrknu, ať vám tu nekecám. Tak jo, fakt to tak je.:)) Jsem šťastná jako blecha a určitě musím vypadat neuvěřitelně legračně, protože jsem takový malý rozesmátý šílenec. Ale divte se mi:).

Teďka sice budu muset o víkendu pořádně zamakat, ale snad se mi to v pondělí vrátí i s úroky. To bych měla ještě větší radost, než mám teď. Ano, čeká mě studijní víkend. Držte mi pěsti, ať to zvládnu, protože z toho člověku brzy začne hrabat - čísílka, písmenka, samé yij, Yij, Tij, tij a každé znamené něco jiného a z jednoho se vypočítává druhé. No zkrátka hroznej bordel. Ale teď už mám zápočet.:) Paráda:) a to nám ještě ani pořádně nezačalo zkouškové. Může být člověk šťastnější? (Snad jen jestli to vyjde i v pondělí.)

Ale abych přiznala všechno, tak za mou skvělou náladu nemůže jen škola:). Fakt je, že když je člověk po dobrém obědě, má lepší náladu než normálně. A taky jsem byla výrazně podporována, že jsem dobrá, a že to zvládnu.:) Asi budu příště víc věřit ostatním:).

Ach jo

Tak zase sedím u kompíku, místo abych makala do školy. Chystám se na to, jasňačka, ale je mi tak nějak smutno, takže se z toho chci vypsat, protože vím, že mi to vždycky pomáhá.

Tentokrát nemůžu říct, že bych toho měla nějak extrémně moc, ale nerozumím látce, kterou se mám naučit a na rozdíl od víkendu vidím, jak účinnost mého učení klesá. Musím si hodně dlouho opakovat to samé, abych si to zapamatovala případně pochopila. Zápočet mám už v pátek a trošku se toho začínám bát. Moc si to přeju udělat a to je vždycky zlé. Proč? Přeci proto, že když vám na něčem nezáleží, je to mnohem snadnější. Jste víc v klidu a neděláte si s tím starosti. Moje nejobvyklejší chyby jsou ty hloupé z přehlédnutí a ty, pokud jste v klidu a pohodě, téměř nevznikají

Taky zítra budem tvořit mapku, doufám, že mi to půjde. Dělala jsem to naposled před čtrnácti dny, tak jsem zvědavá, jak mi to půjde. Pak se vám pochlubím, jak mi to všechno šlo.

Asi jsem měla být Lev

V pátek jsem byla u kadeřnice. Docela jsem se tam těšila, ale současně jsem se bála, jaké to bude. Zda mi vytvoří účes, jaký si přeji, nebo se jí to nepovede. Nervozita stoupala, a když jsem se blížila ke kadeřnickému salonu, bylo to už na mně i trochu vidět.

Na štěstí jsem v zelenině, kam jsem si předtím došla, potkala kámošku, tak jsme trošku pokecaly a ona řekla, že tam půjde se mnou. Byla jsem ráda, že mě tam aspoň někdo doprovodí, ale ona tam se mnou zůstala celou dobu. Nakonec mi to dost pomohlo.

Nejdřív jsme čekali, až bude hotová slečna přede mnou. Kromě toho, že jsme si povídaly o klukách, jsem jen tak na rychlo listovala vedle ležícími časopisy, abych mohla ukázat obrázek, jak bych si svůj budoucí účes představovala. Obrázků ukazujících to, po čem jsem toužila, bylo hned několik, dva jsem si pro jistotu nechala otevřené.

Představovala jsem si nějakou šetrnou úpravu, která mým vlasům nebude nijak zvlášť škodit. Nemám ve zvyku si je barvit, lakovat, tužit, nebo jim jinak dopřávat chemie, takže jsem se trošku bála, co mi bude chtít dělat, aby z mých dlouhých rovných vlasů vytvořila vlnité. Moje představa byla asi takováto:

Proti stříhání jsem zásadně protestovala, po čtrnáctidenní úvaze jsem si to rozmyslela a souhlasila jsem s tím, že to asi trošku bude chtít. Tak kolem pěti centimetrů... aby to ty vlasy unesly. Dobře možná těch deset by se ještě s velkým sebezapřením nechalo.

Ale dlouhé vlasy už mám pěkných pár let, jsem na ně zvyklá a líbí se mi to tak. Nechci, aby mě stříhala.

Ovšem představy kadeřnice byly zřejmě jiné. Ačkoliv obrázek, který jsem jí ukázala představoval dívku s ještě vlnitějšími vlasy, výsledek dopadl docela jinak. Místo šetrnějšího způsobu, kdy se jakýsi roztok ředí vodou, použila kromě melíru ten nejbrutálnější zásah - trvalou.

Už jsem pár lidí po trvalé viděla. Vypadají jako ovečky nebo jako já, když si dám natáčky a spím na nich. Prostě hromada kudrdlinek všude kolem. Trošku jsem se děsila, že by to mohlo dopadnout i tak. Na kudrnatý háro taky moc zvyklá nejsem. Ale co, říkala jsem si, s tím se dá vždycky něco udělat, maximálně bych si udělala culík a tam se to srovná. Mám jemný a poslušný vlasy, s tímhle problém nebude.

Domluvily jsme se, že mi teda ostříhá těch pět centimetrů, původně ukazovala i míň, ale tak tohle jsem jí dovolila, těch pět to chce, aby se zarovnaly polámané konečky. Jo? A jak myslíte, že to dopadlo?

Je to jen kresba, ale vlasy mám přibližně takovéhle. Délku porovnejte s obrázkem výše a zjistíte, že kratší jsou ne o pět ale přibližně o dvacet centimetrů.

Když jsem se dívala do zrcadla a viděla, jak kolem mě běhá s nůžkama a stříhá a stříhá, propadala jsem slušnému zoufalství. Ke konci už jsem to fakt nevydržela a řekla jí, že kratší už to opravdu nechci. Souhlasila a dodala, že už to jen zastříhává. V duchu jsem přísahala, že ke kadeřnici nikdy víc, ani za nic na světě. Byla jsem spokojená tak, jak to bylo, chtěla jsem to jen malinko vylepšit, ne úplně zmatlat!

Vlasy se mi netočily skoro vůbec, smrděly po roztoku, který mi do nich nakapala a nechala ho tam čtvrt hodiny, aby se točily, a navíc mi tam dala asi tři druhy vosků, laků a tužidel, takže jsem měla vlasy tvrdé jak bodliny a můj první dojem byl, že vypadám jak čarodějnice, což v tuto dobu není zrovna vhodné.

Po zaplacení mě kámoška ujistila, že to vypadá dobře a v pohodě. Dokonce si služby této kadeřnice pochvalovala. Já bych mohla pochválit maximálně dvě: hezky se s ní kecalo a ten kokosovej vosk voněl pěkně, když se snažil přebít smrad z předešlého zákroku.

Z cesty přes náměstí jsem měla nepříjemný pocit. Byla jsem nervózní z velké změny a měla pocit, že se po mně všichni dívají. Cítila jsem se jako v jiném světě, někde, kam napatřím, připadala jsem si divná. Mít šátek, tak si ho snad přes tu hlavu dám. Vzpomněla jsem si, že prý vypadám moc dobře ve všem, když se v tom cítím svá. Okamžitě mě napadlo, jak teď musím vypadat strašně. Cítila jsem se hrozně nesvá.

Zalezla jsem do prvního otevřeného obchůdku, abych se trošku uklidnila a nebyla všem na očích. Uvědomila jsem si, že se trochu třesu. Bylo to papírnictví, jeden z typů obchodů, který mám nejraději. Jenže dneska jsem nebyla schopná věnovat pozornost ani pohledům, ani dopisákům, ani těm nejroztomilejším malejm ptákovinkám, které mají u pokladny. Koupila jsem si sešit na angličtinu a než jsem odcházela s trouškou studu jsem se zeptala prodavačky na něco v tom smyslu, jestli vypadám normálně. Řekla že jo, jen že to vypadá trochu mokré. Prohodily jsme jen pár vět, ale výrazně mi to pomohlo. Pro jistotu jsem cestou navštívila cukrárnu a koupila si malý zákusek – čokoláda prý uklidňuje.

Stejně mi cestou bylo do pláče. Ani už přesně nevím proč. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Bylo mi strašně líto, že mám (i když to není vidět) poškozené vlasy úplně po celé délce a vlastně to bylo k ničemu, vůbec není vidět, že by se mi nějak točily. Vyčítala jsem si, že jsem tam vůbec lezla a dokonce jsem váhala, zda jet za svým přítelem. Bála jsem se, co tomu řekne, a na jeho názoru záleželo víc, než na jakémkoliv jiném. Co když se to nebude líbit ani jemu?

Doma mi to naštěstí zhodnotili jako dobrý, takže jsem se s tím trošku srovnala, ale stejně byla moje nespokojenost jasně znát při sebemenší narážce na délku vlasů. Táta se mi smál, když jednou z prvních věcí, kterou jsem pronesla, bylo: To bude trvat, než to doroste. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že z toho bylo tak jasně vidět, jak jsem nespokojená a že jediné co chci, je mít zase dlouhé vlasy.

A proč bych teda měla být Lev, jak jsem napsala v titulku článku? Říká se, že znamení Lva si na své hřívě moc zakládá. Většina Lvů má krásné husté vlasy a nesnáší stříhání. Znám dva Lvíky a tohle myslím mohou potvrdit. Když jsou Lvi malí a stříhají je, většinou brečí. Já k tomu neměla daleko ani teď.

A přítel? Tomu se ta věc, kterou mám teď na hlavě líbí. Ačkoliv absolutně nechápu proč. Ale jsem tomu velmi ráda, protože dneska už se začínám cítit, jako že to je moje a ne nějaký cizí odporný parazit, u kterého člověk čeká, až se ho zbaví.

Perfektní den

Nedávno jsem měla prezentaci z mého nejoblíbenějšího předmětu - Manažerská etiketa. Měli jsme pět minut povídat na libovolné téma, přitom jsme byli natáčeni na kameru, abychom pak mohli zhodnotit všechny svoje chyby.

Myslím, že kdyby se tato prezentace konala zítra, mluvila bych o dnešku - jednom z nejbáječnějších dní poslední doby. Asi bych si to ani moc nemusela připravovat, protože bych to ještě měla v živé paměti, ale možná bych se rozplývala víc, než je při takových (mělo to připomínat odborné, až na to téma) prezentacích vhodné.

A co se dneska stalo tak výjimečného? Den začal už krásným ránem, kdy jsem spala tak dlouho, jak jen to bylo možné (tedy do půl sedmé), abych stihla první cviko. Učili jsme se dělat mapy. No fantazie! Samozřejmě, že ta mapa nevypadá tak, jak by správná mapě měla podle kartografie vypadat, ale kdybyste se na ni podívali, sotva byste na ní našli sebemenší chybičku. Vypadalo to opravdu brutálně!!! Co na tom, že moje zásluhy jsou pramalé, protože jsem postupovala přesně podle návodu, který nám dala učitelka? Za čtrnáct dní si takovou mapu budeme vytvářet my sami:-) z podkladů, které jsme získali při používání již zmiňované GPS. Ale v co doufám nejvíc je to, že se mi podaří vytvořit mapičku s mým oblíbeným místečkem.

Druhá hodina byl právě onen oblíbený předmět. Učitel se „pro jistotu“ optal, jestli už jsme po jídle a začal nám vykládat, jak se máme správně chovat u stolu. Mimo jiné se zmínil i o tom, že se mu v restauraci, kde byl se známou, stalo, že číšník dal jídelní lístek nejprve jemu a až poté dámě, což je samozřejmě špatně. Nicméně pro kámošku a mě byla tato hodina vcelku provokativní, protože jsme se ani jedna ráno nestihly nasnídat. Při odchodu Míša utrousila: „Mám žízeň a hlad!“ Pošeptala jsem jí: „Mám žízeň, hlad a angličtinu, to je kombinace!“

Pro nezasvěcené musím poznamenat, že anglinu skutečně nenávidím. Ale abych to uvedla na pravou míru, tak proti jazyku toho zas tolik nemám až na to, že je v něm hrozný bordel a každý si to může říkat, jak to cítí, a jak se mu chce, spíš nemám ráda učitelku.

Ale když má člověk dobrý den, má dobrou i angličtinu. Učitelka byla sice asi tak příjemná jako obvykle, ale tentokrát mě to nemohlo rozházet. Proč to bylo jiné? Vědomí, že tahle hodina je poslední mě hřálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát! Příště si napíšem písemku a pak už mě čeká „jen“ zkouška. To je skvělý!

Po angličtině mě čekal takovej trošku nudnější, ale zato pohodovej předmět. Zajímavé bylo, že jsme se před ním sešli jen tří. Nedalo nám to a začalo nám vrtat hlavou, jak je to tedy s tím terénním cvičením, které jsme měli slíbené? Mrkli jsme na net a zjistili, že se cvičení nekoná a my máme volno na přečtení jakési sáhodlouhé publikace.

Hned jsem napsala miláčkovi, že už mám čas teď a jestli má chuť a čas, že se můžem sejít. Štěstí mi přálo, a tak měl obojí. Protože už se blížila druhá hodina odpolední a já za celý den „snědla“ hrneček čokolády z automatu, navrhla jsem, že bychom mohli zajít na oběd, ale že platím, tím se počáteční nadšení z dobrého nápadu změnilo v mírné bručení a slabý protest. Každému, kdo mě zná, je už předem jasné, že za sebe moc často kluky platit nenechám. To jde spíš o maličkosti, nebo když jsem na tom s penězma fakt bídně. Ne že bych teď nebyla, ale prostě jsem jednou dostala chuť udělat něco jinýho, než si pořád jen ukládat penízky do prasátka na dovolenou.

V restauraci, kterou jsme si vyhlídli a chtěli ji navštívit až příští týden, až budeme trochu více při penězích, byl supermilej číšník, který nám nabídl posezení jak vevnitř, tak i v zahrádce. Hospůdka vypadala tak trošku jako bludiště, a tak jsme se tam pro jistotu nechali dovést. Když mi řekl pořád rovně, a já viděla, že hned vedle mě je cedulka ukazující rovně na WC, byla jsem značně rozpačitá, ale šla jsem dál, jak mi řekl.

Usadil nás ke stolu a zeptal se, co chceme na pití. Za chviličku byl zpátky jak s kofolou, tak i s jídelním lístkem. A co myslíte, že udělal? No samozřejmě, že ho nejprve dal mému příteli a až potom mně. Tento malý prohřešek proti etiketě jsme mu samozřejmě zcela velkoryse odpustili, protože byl milý, sympatický a pití nám už dal správně. Navíc neměl nejmenší námitky proti snížení množství pepře v omáčce, kterou jsme si k jídlu objednali. Trochu mě zaskočila otázka na závěr, než jsme odcházeli, když se zeptal, jestli nám to aspoň trošku chutnalo. Troufám si tvrdit, že něco takhle výborného jsem už aspoň dva měsíce nejedla.

V průběhu odpoledne jsem dostala tři malé dárečky. Čajík, který jsem si tu tak pochvalovala minulý týden, výbornou malinovou zmrzlinu a moc krásnou fialku. K té se váže, alespoň pro mě, docela vtipný rozhovor začínající mou poznámkou, že mě nějak začalo bavit utrácet a nakupovat. Reakce byla: „To tebe pořád.“ Můj dotčený pohled byl naprosto ignorován, protože se mi přítel zahleděl do květinářství a jakoby zasněně povídá: „Teď asi začalo lákat utrácení mě.“ Moc mě to rozesmálo a za chvilku jsem si domů nesla nááádhernou bílofialovou fialku. (Zrovna včera jsem si na jedněch stránkách všimla, že k mému znamení se údajně hodí fialky. To bylo překvápko!)

Krásný den končí odjezdem mé drahé polovičky a psaním článku na blog. Teď už mě zase čeká učení a musím si trošku máknout, protože po tomto odpočívacím týdnu bude ten příští zase opět mírně náročnější. Ale po dnešním odpočinku se cítím plná sil.

Dží pí es

V pátek, hnedka po ránu, jsem vyrazila se školou na báječný výlet. Jeho cílem bylo, naučit se zacházet se GPS. Bylo nás 60 a přístrojů jsme měli jen 6, ale to vůbec nevadilo, protože jsme si je popůjčovali a stejně se mnoho spolužáků na výlet přihlásilo z jiného důvodu.

Sranda začala už na nádraží, kde jsme se nebyli schopni dohodnout, zda lístek stojí 46 nebo 84 Kč. Dva lidi se totiž šli zeptat na kasu a každý dostal jiné informace. Vzhledem k tomu, že 46 je téměř poloviční částka té, kterou jsme zjistili my, mám dojem, že onen jedinec nepostřehl, že to není zpáteční.

Další zajímavá situace nastala, když jsme se do vlaku málem nevešli. Půlku cesty jsme sice stáli, ale natlačení jsme tam nakonec byli všichni. Kromě vlaku jsme využili ještě jiný dopravní prostředek. Možná byste to nehádali, ale byla to loď. S tou jsme si také užili srandu, protože jednu řídila spolužačka. Napoprvé se jí ten rozjezd úplně nepovedl, tak k ní kapitán naší lodi skočil a vysvětlil jí to ještě jednou. Zbytek cesty probíhal poklidně.

Páteční večer jsme si užívali hodování prasátka grilovaného na ohni. Bylo naprosto fantastické, jen by ti kuchaři mohli pro příště trochu šetřit solí. Dělali jsme si legraci, že to udělali schválně, abychom si museli v nedaleké hospůdce koupit pití. Mně se ta slanost dařila mírnit okurkama, které měli také moc dobré.

Noc byla příjemná, i když nás strčili do chatky společně se dvěma klukama. Ale naštěstí to byli jakýsi dva rozumní týpci, kteří přišli buď střízliví a nebo alespoň nehluční.

Ráno bylo výtečné! Protože jsem šla spát brzy, vzbudila jsem se už kolem sedmé hodiny, kdy všichni ostatní ještě tvrdě spali. Mou pozornost najednou upoutal drobný růžový předmět na konci mé postele. Když jsem se podívala lépe, byla to kytička. Dostaly jsme ji se spolubydlící pro růžové sny.

Mám toho nad hlavu:)

Taky občas míváte pocit, že všechno to, co jste si naplánovali, nemůžete stihnout? Já ho mám na můj vkus nějak moc často.

Možná je to tím, že si všechno moc beru a snažím se mít všechno perfektní a taky mám hromadu zájmů. Ale jak to mám udělat, abych neměla chuť dělat něco, co mě baví a přitom mi to bere spoustu času?

S mým časem to je skoro stejné, jako když vás někdo pozve ke švédskému stolu. Je tam spousta lahůdek, ale vy si můžete vzít jen některé a přitom máte chuť na všechny. Nebo jako když máte chuť jen na dva zákusky, ale jeden z nich je zrovna šlehačkovej dort, a jak je známo, ten je dosti sytej, takže pak už se do vás nic jiného nevejde.

Teď, před písemkou a dvěma zítřejšími prezentacemi, mám největší chuť číst si knížku o Singapuru (Zaostřeno na Singapur od Jiřího Bubly) nebo psát deníček. A k mému údivu je pro mě skutečně problém dělat něco jiného.

Tak se zatím mějte, jdu na takovou malou návštěvu kosmetičky... to jsem teda zvědavá, co se mnou provede:).

Takovej blbej pocit

Mám takovej blbej pocit, že se mi to zase jednou moc nepovedlo s anketou. :-( Chtěla jsem to trošku ošvindlovat a jednu jsem použila dvakrát, jen jsem tam změnila otázku. Ale jak tak koukám, výsledky z jedné se automaticky přenáší do druhé. Tak to je dost trapné, měla bych s tím něco udělat, tak snad dneska, teďkonc půjdu spát... zas až tolik energie opravdu nemám:-).

Vypnout

Tak nevím, jestli se mi podaří tento článek dát na net ještě dneska, protože právě v tuto chvíli, kdy začínám psát, je šest minut před půlnocí. ¨

Dneska jsem měla velmi náročný den. Začala jsem sice opravdově pracovat až v jedenáct, ale zato to bylo intenzivně až do večera do sedmi. Samá čísla a počítání a pořád jsem musela dávat pozor. Takže není divu, že když jsem chtěla jít večer ven, cítila jsem se mírně unavená a vůbec by mi nečinilo potíže usnout hned v osm, kdybych si lehla do postýlky. Ale to bych nebyla já ;-).

Návštěva čajovny se vyplatila. Dala jsem si něco fantastického. Samozřejmě nevím, jak se to jmenovalo, tuším, že to byla Dáta ... (jééé, no fakt mi to vypadlo), tak mi to prosím promiňte. Každopádně to chutnalo jako Yogi čaj. Byl to čajík s mlíkem a kořením a byl výbornej. Zpočátku se mi moc nepozdávalo, že je v tom dost mlíka, ale pak jsem v něm našla zázvor, který mi přinesl opravdové zahřátí a bylo mi moc fajn.

Teď je chvilka před půlnocí a já mám spoustu energie. No dobře, spoustu ne, ale asi víc než předtím. Tady je krásně vidět, jak je důležité občas (i v tom největším shonu) na chvilku vypnout a relaxovat. Zajímalo by mě, jak relaxujete vy. Kdyby se vám chtělo, pochlubte se, ráda se přiučím.

Když se mi nechce makat

Sedím u počítače, zoufale se snažím najít na netu něco na téma žádost o místo a to navíc anglicky a žužlám pendrek. Vtom mě napadne, že tohle slovo má víc významů – buď ten policejní a nebo ten lékořicovej, kterej mám já.

Víte, co je vlastně lékořice? Já ne, akorát vím, že čaj proti kašli, ve kterém je, chutná sladce, i když ho neosladím, to skoro žádná jiná rostlinka neumí, alespoň z těch co znám.

Stránka, kterou jsem o této rostlince našla, je výborná. Podává ucelený pohled na rostlinku (i s obrázkem), zmiňuje účinky proti kašli a navíc mě pobavila poznámkou: „většina z nás zná lékořici asi jen jako asfaltově černou hmotu z dětských cukrovinek…“, tak to by bylo asi vše o tom, jak se mi nechce nic dělat.

Nová stránka

Poslední dobou mám moc práce ve škole a také jsem se začala věnovat čtení a dalším aktivitám, takže nestíhám psát, ačkoliv by bylo o čem. Ale také se snažím používat svoje nově nabyté zkušenosti ze školy při tvorbě nové stránky. Ano, slyšíte dobře, pokouším se vyrobit si vlastní internetovou stránku.

Bohužel to není tak lehké, jak se původně zdálo. Nadšení se pomaličku vytrácí, když vidím, kolik dá práce udělat malilinkatou část funkční. A jak jsem kdysi někde četla - stránky se nikomu nedávají, dokud nejsou hotové. Nikdo není zvědavý na text: "stránka se připravuje".

A tak se snažím a snažím, ale pořád toho mám jen zoufale málo. Už se moc těším, až je zprovozním, celé, kompletní a (podle mého názoru) krásné. Teď mě napadá, co byste tam chtěli vidět a najít? Klidně mi to napište sem a nebo použijte anketu.

Výsledky anket

Všimla jsem si, že tu mám většinu anket už strašně dlouho, ale výsledky se mi líbí. Je vidět, že hlasovat vás baví rozhodně víc než psát komentáře. ;-)

Především mě potěšil výsledek ankety: "Může se člověk zamilovat do vůně?" Já si totiž myslím že ano, ale co je pro mě podstatné je to, že vás si to myslí 17 a těch, kteří s tímto tvrzením nesouhlasí není ani 5.

Když jsem se svých čtenářů (nebo alespoň návštěvníků) zeptala, zda se snaží být perfektní, polovina jich odpověděla že ano a druhá polovina že ne. Perfektní se až puntičkářsky snaží být většinou prvorození. Už si přesně nepamatuji proč, ale myslím, že to skutečně platí, alespoň většina "nejstarších", které znám, mi to potvrdila.

Velké části čekání zas tak moc nevadí, to je v dnešní době, kdy se člověk stále někam honí, docela nezvyk.

A co se týče draků, bylo rozhodnuto:

- umí chrlit oheň,
- mají křídla,

ale zda mají jednu nebo více hlav, o tom rozhodl 4. člověk, který se přiklonil k jedné hlavě.

Velikonoční pondělí

Přiznám se vám, že letos jsem Velikonoce celkem zazdila. Nejdřív jsem byla s přítelem a pak se učila. Neudělala jsem ani jedno vajíčko, což mě trochu mrzí, ani nic neupekla. Na druhou stranu mám z prodlouženého víkendu opravdu dobrý pocit. Strávila jsem ho téměř podle svých představ a dokonale jsem si odpočinula.

Dám vám sem nějaké fotky (nebo jinam, pokud vymyslím lepší způsob), ale teď už opět letím na rande, tak se mějte. Snad to ještě zmáknu dneska.... mám totiž vážně pěkný:).

Jak dělala kočička dort

Recept na dort jsem si našla až pár minut před tím,než jsem šla spát. Není nad to, když máte dům plný kuchařek. :-) Zaujaly mě hned dva recepty. S tvarohem nebo banány, to je otázky.

Nikdy jsem nedělala žádný dort, takže to je asi jedno. Úspěch bude stejně z velké části záviset na štěstí.:-(

Ráno si jdu koupit banány a samozřejmě ještě vezmu pár sladkostí. To je hrozný, copak fakt nejsem schopná koupit jen to, co potřebuji?!

Doma díky mamce zjišťuji super věc. Ten dort by asi taky chtělo něčím ozdobit, když už na něj chci dát svíčky. Klasická by byla šlehačka, ale tu nemám, znovu se mi na nákup nechce (kdoví co bych koupila?) a navíc šlehajda má tu nevýhodu, že se musí brzy sníst. Takže jsme vymyslely polevu z čokolády. To snad bude hezky vypadat, dobře chutnat a myslím, že se to k banánům fakt hodí. Problém jsou opět svíčky. :-( Co já s nimi udělám? Ten dort je docela show, jak to pozoruji.

Jé, tak už s pudinkem mám problémy:-(, trošku jsem si zabojovala a snad bude dobrej. Na druhý pokus jsem si přečetla návod a bylo to v pohodě. Malá rada: neházejte pudink do vřelého mlíka – udělá vám to pěkný hrudky a už s tím nic nepůjde.

Při přípravě mi naštěstí pomáhala mamka. Nedělala sice nic extra, spíš jde o ten dobrý pocit, že na vás dohlíží někdo zkušenější.

A proč jsem se vlastně celý den (od desíti do tří) s něčím takovým dělala, když to můžete koupit na každém rohu? Přece proto, že můj milovaný za všechnu tu dřinu stojí.

Víte, co bylo nejlepší? Když mi můj přítel řekl kočičko a já mu na to odpověděla, že je pejsek, nebo něco v tom smyslu a on navrhl, že bychom spolu mohli upéct dort. Se smíchem jsem protestovala, že radši ne… asi už víte, že to nebylo proto, že oni tam dávali mýdlo a podobné lahůdky.

Za kulturou do města

Dneska to byl zase jednou moc fajn den. Nedělo se sice nic moc převratného, to až večer. Poprvé mi bylo fakt líto, že nemůžu být ve škole celou dobu. Brali jsme totiž šifrování a to je něco, co mě snad už odmalička láká.:-) No, ale co se dalo dělat, vyrazila jsem za kulturou. Dokonce do divadla. To by ze mě měla moje češtinářka radost. Pořád mi to kladla na srdce, ať se taky nezapomenu zajít podívat do divadla. Však jóó, říkala jsem si a sama nevěřila tomu, že bych to někdy mohla udělat a podívejme se – už je to tady.

A to navíc nešlo jen tak o ledajaké divadlo a jen tak ledajaké představení. Byla jsem se svým přítelem (po rozmluvě s jedním moc milým pánem dokáži ocenit, jak báječného mám kluka, protože nejen že na představení neusnul, ale dokonce se mu to líbilo, takže možná půjdeme někdy zase) na Shakespearovi. Už jsem od něho jednu hru viděla. Byl to Sen noci svatojánské a bylo to v otevřeném divadle v přírodě a bylo to moc krásné. Tohle byla taky bomba.

Veselé paničky windsorské nemají mnoho postav a ani spletitý děj, ale každopádně mě to zaujalo a taky pobavilo. Vtípky, které dělali herci, byly naprosto bravurní a nejednou se mi stalo, že jsem příteli chtěla dát pusu a místo toho jsme se oba rozesmáli.

Příběh vypráví o záletníkovi, žárlivém manželovi a dvou vykutálených paničkách. Nejlegračnější postavou je irský kněz, který neumí pořádně anglicky a všechna slova je schopen zmotat takovým způsobem, že je těžké uvěřit, že to je vůbec možné. I samotné příjmení nápadníka jedné slečny vyvolává úsměv. Jen uznejte, chtěli byste se jmenovat Tintítko?

Teďka taková malá otázka – jak se má tato hra vlastně jmenovat?

Jak se to má jmenovat?

Aktuálně ze 14. 3.

Dneska mám dobrý den. Daří se mi, na co sáhnu. Poznala jsem to už ráno docela jednoduše – spala jsem krátce a přesto jsem byla tak čilá, že jsem vstala sama bez donucování budíku a s chutí se pustila do práce do školy. Protože se mi celkem dařilo a bavilo mě to, vynechala jsem hodinu, na kterou nemusíme chodit a jejíž obsah si nechám vylíčit od kamarádky. A tak jsem po dlouhé době zažila ten opojně krásný pocit, že stíhám všechno co mám. Ne že bych měla hotovou všechnu práci, ale už nejsem ve skluzu, což je u mě opravdu divné.

Hned při prvním předmětu jsme si šli sednout ven. Bylo to tam příjemné a udělala jsem hned několik fotek, pak vám je někdy ukážu, jo? (Zatím se můžete mrknout pouze na fotky z výstavy orchidejí, na které jsem byla včera.)

Druhý předmět je můj nejmilovanější – jde vlastně o probírání společenského chování a tak trošku psychologie. Trvá jen jednu hodinu, a tak mi to vždycky uteče rychleji, než bych si přála. Ale když bylo dneska venku tak nádherně, byl hřích sedět uvnitř.

Šla jsem se trošku projít se svým přítelem a názorně mu předvedla, jak se u mě projevuje hyperaktivita, když jsem ho doslova táhla do schodů, čemuž se naštěstí smál, i když já to trošku považuji za trapas. Přece jen by měl ten rychlejší držet krok s tím, kdo se byť naschvál loudá.

Ve městě, kam jsme šli sehnat dárek, jsme si dali gyros, sedli si na lavičku na sluníčko a mně bylo nádherně. Stačilo se podívat na rozesmátého kluka vedle sebe a bylo mi jasné, že mám všechno, co chci. Hlavně mám to nejdůležitější ;-). Je tak snadný a především příjemný dělat to, co vás baví, co se vám právě chce, ať je to jakkoliv šílené, když víte, že je v tom někdo s vámi. Někdo, kdo vás má rád takoví jací jste, i když vy sami to absolutně nechápete.

Jo a když jsem u toho dobrého dne, tak se mi dneska podařilo zapsat si směny do práce – takže zase budu brzy brigádničit – hurá:-)). Doufám, že to nezakřiknu. Jo a taky zase jednou přijdu včas na hodinu – taky by se to už hodilo – dvakrát jsem totiž přišla pozdě a nebyla to moje chyba.

Jen tak 17 - Mlíčko

Včera jsem udělala takovej trošku větší nákup se svým klukem. Když jsem si všimla, že si vzal ochucené mlíčko, dostala jsem na něj chuť a poprosila ho, jestli by mi taky pro jedno nedošel, protože jsem nevěděla, kde ho vzal, a zkuste si něco hledat v supermarketu... zvláště když vám nějaký pán oznámí, že budou zavírat, ať jdete k pokladně.

Když mi ho přinesl, ukázal mi, že na nálepce je napsáno: "soutěž! úpůná pravidla soutěže najdete na www.a7b.cz". Super, takže toto by měla být částečná? Nevadí, mrknu se tam.

Dneska při dělání věcí do školy jsem si na to vzpomněla, najedu na tu stránku a co tam není? No jen se klidně podívejte, stačí jeden klik. Nevím, jestli to ještě platí, ale já tam nenašla víc než:
Soutěž
Stránku pro Vás připravujeme.

Hvězda šachového turnaje

Zdárek lidičky! Minulý víkend jsem začala psát článek o tom, jak se mám, ale pak jsem to nějak zazdila, tak to chci zkusit znovu. Tentokrát to snad vyjde. Dneska je sobota, krásnej datum 3. 3., a já sedím na šachovém turnaji.

Šachy hraju už nějakou dobu závodně, ale nemůžu říct, že by to nějak bylo vidět, takže doufá, že nahrabu aspoň nějakej bodík. Za výhru je nejspíš bod, za remízu půl a za prohru nic. Kdyžtak si před tu nulu napíšu jedničku, jo?

Po druhé prohře se necítím zrovna nejlíp, ani tak nejde o to, že jsem pravděpodobně měla o dost zkušenější protihráče, ale zase jsem z naší party skončila jako první:-(. Ach jo, jsem šmudla. Minulou partii si zalezu do matu a teď nacpu dámu, v domnění, že je to mat, na chráněné políčko. Jestli takhle budu hrát celou dobu, tak jsem tu fakt pro ostudu a nejhorší je, že si nás tu pamatujou z loňska, to teda nevím proč. :-( Možná proto, že s kámoškou tvoříme 1/3 holek a to je tu 120 lidí.

Zatím jsem hrála jen na poslední šachovnici, tak doufám, že se z ní aspoň pohnu.:-) Vidíte, optimismus mi zatím neschází.

Později se ukazuje, že to je dobře, protože od třetí partie se mi začíná už celkem dařit. Paní, se kterou hraji, si totiž (stejně jako to umím já) nevšimne, že můj koník je poněkud chráněnej. Poté, co zadarmo ztrácí dámu, mi podává ruku jako symbol toho, že vzdává.

Dědík, se kterým hraji další partii, má menší problémy s časem (od prohry ho dělí tři minuty, zatímco mě čtvrt hodiny), a tak mi pro jistotu nabízí remízu. Jsem za to ráda, protože se mi nestává příliš často, že bych někoho utahala na čas a bylo by dost možné, že by mi ještě třeba stihl dát mat. Jen tak říkám, že to zkusíme dohrát. Nedostaneme se dál než o jeden tah, protože pak si chce povídat, ale i tak je mi jasné, že tím tahem by mi „pěkně“ zatopil. Uff, ještě že jsem vzala tu remízu.

Když pak sedím zalezlá vedle věšáku s bundama a směju se, ptá se kamarád, co je. Ochotně mu vyprávím, jaký exot byl onen děda. Nejprve mu cituji: „Já bych měl špatný sny, kdybych prohrál s takovou pěknou slečnou,“ a pak mu vyprávím, že si ještě myslel, že on je můj přítel a obával se, aby nám to nepokazil. Devadesátiletej děda? No nevím, ale kluk, který by žárlil už i na někoho takového, by byl asi vážně nemocnej. Jo, a to to dědík ještě zabil tímhle: „Já vás pozoroval ještě před začátkem turnaje.“ Byla jsem z něj dost v rozpacích a opravdu netušila, co na něco takového odpovědět.

Ale nebyl sám, kdo se tam o mě „snažil“. Druhý byl asi tak o polovinu mladší. Obrovská výhra! Zato byl otravnější a byl mi nepříjemnej například tím, jak se choval. Připadalo mi nevhodné, že přišel k našemu kroužku (kde jsem stála s přáteli) a pozval mě (nikoho jiného!) na turnaj. Přitom mu muselo být jasné, že někam „do háje“ sama asi nepojedu. Bylo legrační sledovat, jak se po něm mí přátelé podívali.

A třetí „nápadník“, jak jim kámoš začal říkat, byl opět asi tak o polovinu mladší. Ten byl docela v pohodě. Takovej milej. Ale když jsem zjistila, že si nepovídáme jen tak přátelsky, ale že má taky nějaké ty narážky („Ženských je na šachách málo.“ „Hlavně těch pěkných,“ reagoval a významně se na mě podíval.), vzala jsem co nejrychleji do zaječích.

Pátou partii jsem vyhrála s někým, myslím, docela dobrým. Mou výhodou byl opět čas a jeho nepozornost. Byla jsem v nepříjemném postavení, tak jsem mu nabídla výměnu figurek, která sice hodnotově byla dobrá, ale pro něj nevýhodná v tom, že dva střelci jsou silní, jeden je téměř k ničemu. Ale jak můj protihráč hrál rychle, protože už mu solidně docházel čas, přehlédl tohle a místo výměny to byl dárek. I poté, co mu vypršel čas, hrál jako by se nic nedělo, zasloužil by pochvalu za to, jak byl přesvědčivý. Bohužel pro něj jsem si všimla a partie skončila v můj prospěch.

Šestou, osmou a devátou partii jsem prohrála. Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že jsem se dlouhou dobu držela vzadu? Na poslední 60. šachovnici? Tak v šestém kole jsem byla už na 34. Asi vám nemusím vysvětlovat, že čím nižší číslo šachovnice, tím lepší jsou tam hráči. Když mě kamarád upozornil, že můj nynější protihráč má vyšší hodnocení než pán, který nás šachy učí, bylo mi celkem jasné, že to bude rychlá prohra.

Pořádné vzrušení ale přinesla až 7. partie, kterou jsem hrála s jedním ne zrovna mile působícím pánem. Byl nehorázně opilej a nepříjemnej. Přišel o pět minut později a brzy se zvedl, řekl, že ho ta hra nebaví a deset minut někde chodil. Pak ho pořadatelé posadili zpátky, ať hraje nebo vypadne. Už předtím tam dělal bordel, a tak se ho snažili usměrnit. Některé výroky byly vcelku zajímavé, kupříkladu když mi řekl, že nejsem pořádnej chlap. Lidi kolem se opravdově rozchechtali. Zajímavé také bylo, když se rozhodl jít pěchem šikmo dozadu o tři a vyhodit mi dámu (pro ty, co to neznaj, pěch chodí jen dopředu a jen o jedno!). Zkrátka a jednoduše – dopadlo to tak, že ho vyhodili těsně před tím, než mi stihl dát mat. Příštím tahem by mě porazil. Partie byla braná jako bych ji vyhrála já. Nevím sice přesně proč, ale každopádně mi to vyhovovalo.

Ale abych tady tak nemachřila, musím přiznat, že jsem z toho chlápka měla opravdu strach. Takhle nepříjemně jsem se už dlouho necítila. Co si vzpomínám, snad jen jednou v práci, když jsem byla úplně vzadu, kde nebyl zrovna žádnej securiťák a přišel tam takovej hodně nemožnej zákazník, který na svoje malé (alespoň v tu chvíli roztomilé a hodné) děti, které si spolu povídaly, řval: „Držte hubu.“

Jé, normálně jsem vám zapomněla říct, že jsem skončila (z nás šesti) holek jako 3.:) Takže jsem dostala finanční odměnu. Jen dvě stovky, ale připadá mi fantastické, že jsem to vyhrála právě já. A z celkového počtu 120 lidí jsem skončila 90. Dva kamarádi byli přede mnou a tři za mnou, takže celkově jsem spokojená a považuju to za úspěch:). Doufám, že se mi takhle bude dařit i nadále (a nejen v šachách).

Výsledky anket ohledně tancování

Sezóna plesů se pomaličku chílí ke konci, proto jsem se rozhodla uzavřít ankety týkající se tohoto tématu. Mimo jiné tu už visely dlouhou dobu.

V průběhu času se zajímavě měnily výsledky. Z 23 hlasujících navštěvuje 7 lidí plesy, 5 diskotéky, 4 chodí na zábavy nebo nikam a 3 napsali, že chodí jinam, škoda, že neumím udělat možnost, kam by se dalo dopsat, kam chodíte.

Na otázku, zda tancujete rádi, napsalo 7 z vás, že ano, 6 zvolilo neutrální odpověď jak kdy a pouhý jeden človíček napsal, že ne. Prozradím vám, že jsem někde četla, že tanec je nejen velmi zdravý pro tělo jakožto pohyb, ale také pro duši. Člověk se při tancování většinou uvolní a chová se spontánně, proto vřele doporučuju v tancování pokračovat.

Když je někdo šmudla

Teda lidičky, dneska se mi zas něco povedlo. Včera jsem si stěžovala (vlastně to bylo dneska ráno), že nemám o čem psát. To byste neuhodli, co se mi stalo. :-) Si tak v klidu přijdu na přednášku, tam potkám kámoše a on říká, že uvnitř nikdo není. Divný, ale tak to se neřeší. Na přednášky moc lidí nechodí. Sice nás minule bylo dost, ale… pustila jsem to z hlavy. Chvilku tam tak sedíme a říkáme si, že je to docela divné.

A pak mi to dojde! On ani ta holka před námi tam minule nebyli. Neříkal náhodou učitel něco? Ne… co by měl říkat? Sakra! Jen to, že ta přednáška bude jednou za čtrnáct dní!

Ani nevím, jak mi to docvaklo, ale prostě najednou jsem si na to vzpomněla. Připadala jsem si jako opravdový blboun. Zvlášť když na tu přednášku ještě pozvu přítele s tím, že je úžasná. To je, ale musela by být. Ach jo, to se mi zas dneska daří. Snad vás to aspoň pobaví. :-) Já už si to taky tak neberu. Jen mi to připadá jako solidní trapas.

Kde to vázne???

Už jsem dlouho nenapsala žádný článek. To je prostý fakt a to, že bych s tím měla něco udělat mi došlo, až když se kámoška zeptala na internetovou adresu mého bločku a já málem nevěděla.

Už mi to s těma článkama zase pěkně skřípe, že? Je to tím, že mám skvělýho kluka (teď jsem pro něj tak trošku malovala obrázky, jsou tady, kdyby se vám nějakej líbil, můžete prosím hlasovat v anketě?) a nejradši trávím čas s ním. Pár hodin jsem ve škole. A jako každý jsem ráda s kamarády. Takže ačkoliv toho dělám relativně dost, nemám moc času psát. Hlavně nerada píšu o svém soukromí veřejně, a tak všechno, co prožívám, je přísně cenzurováno, než se to může objevit na bločku.

Včera jsem šla do čajky. Hrozně jsem se těšila. A dnešní pocit z večera je pořád ještě hodně skvělej. :-) Čaje mám ráda už dlouho, ale od léta mě zajímají ještě trochu víc. Původně jsem si chtěla dát lytchee, ale nakonec mě uchvátil Saleph a já neodolala své zvědavosti. Saleph není řazen mezi čaje, jde o hustý turecký mléčný nápoj se skořicí. Protože jsem si dala oříškovej, byla tam hromada různých druhů oříšků a rozinek a bylo to fakt super. Trochu mi to připomínalo slabej vanilkovej pudink a bylo to fakt mlsání. Už se těším, kam půjdem příště. Určitě si dám zase něco nového.

Jen tak 16 - Troška lyriky

Včera jsem napsala nový článeček. Ale pro změnu jsem ho umístila na svoje druhé stránky, protože není pro mě tak docela typický a navíc by se sem jaksi nehodil.

Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, vpravo je na něj odkaz - Únorová nálada. Zrovna tak tam jsou i odkazy na mé další články.

Musím být perfektní!

Tak takhle se jmenuje jedna z manipulačních pověr, to je zvyk, znak charakteristického chování či reagování na určité situace, člověk ji má zakořeněnou už od dětství. Uznávám, že v téhle větě je spousta pravdy. Nikdy jsem si to příliš neuvědomovala, ale mám značné sklony k perfekcionismu. Když něco dělám, chci to dělat pořádně. Přesně jak nám to do hlavy vtloukají prarodiče, rodiče, učitelé a všichni kolem. Ale občas to člověk přehání a snaží se být víc než jen dobrý a dělat vše víc než jen pořádně, což ho někdy trochu brzdí a způsobuje, že je často sám se sebou nespokojený.

Člověk se snaží nejen perfektně vykonávat svou práci, ale také perfektně vypadat, perfektně se chovat, mít perfektní byt, v něm perfektní pořádek… Jaká síla nás neustále nutí být perfektní a dokonalí? Vždyť neustále slýcháme, že NIKDO není dokonalý. Tak proč se stále snažím dokonalosti co nejvíc přiblížit?

Jak jíst granátové jablko aneb Vynálezy z lenosti

Pravděpodobně už jste o granátovém jablku slyšeli, pokud ne, stačí se jen trošku mrknout po netu a určitě něco objevíte. Každopádně i když zjistíte, jak o takovou rostlinku pečovat, co má za plody, kde roste a kdesi cosi, sotva někde najdete nejjednodušší způsob jakým ji jíst. Dobře, přestanu se vytahovat. Jeden z možný způsobů jsem vymyslela. Jako u většiny vynálezů za to mohla lenost.

Měla jsem jít do práce a „drobet“ jsem nestíhala, žádná novinka v mém případě. A když už jsem měla pomalu odcházet, všimla jsem si, že mi na stole leží načaté ovoce. Zrníčka s dužinou se vybírají opravdu skvěle. Zacákáte všechno v okruhu snad metru a vylovíte pár zrnek. Je to docela boj.

Někde jsem slyšela, že nejvíc vynálezů vzniklo z lenosti. Když to zjednoduším a přeženu: Proč by si člověk vymýšlel auto, kdyby nebyl líný chodit pěšky? Proč by vymýšlel šicí stroj, kdyby klidně šil ručně? Proč by vymýšlel nejrůznější stroje, které za něj udělají jeho práci? Paradoxně je to právě lenost, která žene lidi vpřed a dál a nutí je objevovat a vynalézat.

Takže já jak jsem spěchala, jsem si říkala, že si z něj aspoň vymačkám šťávu a třeba se to pak bude líp dobývat. Ale co se nestalo, když granátové jablko (už trošku vyžrané) zmáčknete jako citron, začnou ona zrníčka sama vypadávat. A tak jsem získala všechen obsah místo půl hodiny (a dýl) asi za dvě minutky a opravdu si pochutnala, i když musím přiznat, že znám lepší ovoce.

Zase v tom lítám

S úsměvem na tváři a pocitem uspokojení se vracím domů. Je tak super dělat něco, co vás baví a k tomu vám to ještě skvěle jde.

O čem to mluvím? No přece o brigádě, ke které jsem se vrátila hned při první příležitosti. Vedly mě k tomu dvě věci: tak zaprvé by se hodily nějaké peníze (vymyslela jsem si totiž tak trošku nákladnější dárek) a zadruhé jsem zvědavá, jak ten nový systém vypadá a jak rychle bych se v něm naučila a jestli by mi to šlo.

Včera jsem tam byla po dlouhé době fakt poprvé. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Nejpodstatnější změnou asi byl vývoj systému, nebo spíše přeměna na jiný, ve kterém jsem si sice něco málo už tehdy vyzkoušela, ale nemám ho ani trošku zažitej.

Takže včera… na tu první směnu jsem si dala jen 7,5 hodiny, abych to tak jako okoukla a zjistila, jak to vlastně vypadá. Na štěstí jsem se opět mohla spolehnout na super lidi, kteří tam pracují. Dostalo se mi nejen výtečného zaškolení, ale i zkoušky v praxi. Musím přiznat, že to bylo dost jiné a nejhorší bylo zkoušet používat nový systém na desetipoložkové pokladně. Kdo tento pojem aspoň trochu znáte, jistě tušíte, že to je místo, na které jdou všichni velmi spěchající a nervózní lidé, a teď si představte, že za kasou sedí něco, co se zoufale dívá kolem hned, jak se mu v rukou ocitne nějaká zelenina nebo ovoce, protože v novém systému se váží až na pokladně.

Dneska už jsem si suverénně dala desítku. Přece nejsem žádný béčko, ne? Jasně že kecám, spíš mi šlo o to, že desítka je způsob, jak si v relativně krátkém čase vydělat celkem dost peněz, navíc v desítkách běží čas rychlejc. Sotva budete pořád koukat na hodiny, když víte, že tu budete ještě aspoň pět šest hodin, zato když vám zbývá jen půl hodiny, čučíte na hodinky pořád.

Tak k tomu ovoci a zelenině. Je to vcelku jednoduchý, dokonce lehčí, než se mi původně zdálo. Celý vtip je v tom, že vše je uspořádáno do počítače. Nejprve se ovšem člověk musí rozhodnout, zda dotyčný předmět, který drží v ruce je ovoce nebo zelenina. To by ještě nebylo tak nejhorší, pokud jste se zrovna nesetkali s papájou, karambolou, liči, pomelem, nashi apod. Ještě horší ale je, že současně s tím, se musíte rozhodnout, jestli ona věc, kterou možná také vidíte poprvé v životě bude na kusy či na kila. Ne vždy je to lehké uhodnout, protože např. u okurek se to měnilo poměrně často.

Zkrátka a jednoduše, poté co šest a více hodin pořád něco vážíte a hledáte, tak pokud na to nejste zvyklí, zblbnete tak dokonale, že se hrozně divíte, že ta pitomá mrkev (která se váží), z toho kusového ovoce snad někam zmizela. Nestalo se mi to jen jednou. Občas jsem se sice trošku divila, proč není pomeranč hned za paprikou, ale nějak se to zvládlo. Zítra to snad bude lepší.

Každopádně mě práce náramně bavila. Včera sice mým prvním pocitem bylo, že mám hlavu jak balón, ale v zápětí jsem si uvědomila, že sice nový systém neznám, nicméně ručičky jsou na tuto práci poměrně zvyklé, takže mi snímání kódu šlo opravdu dobře, a když jsem svou rychlost viděla dneska, troufám si tvrdit, že bych vám při balení věcí možná dala zabrat. Správně to vyřešil jeden pán, který mě s takovým dost milým výrazem požádal, jestli bych nemohla počkat, až si to vyskládá, protože on by to prý jinak nestíhal.

Ale první super človíček mě potkal včera. Byl to trochu širší pán, který mi vysvětloval rozdíl mezi okurkou hadovkou a polní. „Vy jste hadovka a já jsem polní… taková trochu širší.“

Kouzlo vůně

Sedím u počítače a dívám se na název svého nového postíku. Ještě přesně nevím, co sem chci napsat… To není správně řečeno… Vím přesně, co sem chci napsat, ale nevím jak. Už se vám někdy stalo, že by vás nějaká vůně uchvátila natolik, že byste si bez ní snad ani neuměli představit svůj život?

Já vím, zní to divně i mně samotné, ale nemůžu si pomoct. Když ji cítím, všechno je jiný… stejně jako se občas stává, že mě nějaká písnička dostává tak, že mi kdykoliv spolehlivě zlepší náladu, tahle vůně na mě má taky zázračný účinek. Jenže u vůně mi to připadá divný.

Písnička je melodie, slova, zvuky, vyvolává jisté pocity, může být spojena se vzpomínkami… a hlavně vím, že nejsem jediná, kdo má svoje oblíbené písničky, které fungují jako spolehlivé zlepšováky nálady. Ale vůně?

Může se člověk zamilovat do vůně? (můžete hlasovat v anketě) Co dokáže způsobit, že si nemůžu představit, že bych ji už necítila?

Vůně je pro mě jako maličké kouzlo. Mám jednu, která má údajně povzbuzující účinky. Dlouhou dobu jsem tomu nevěřila, ale když jsem je poznala na vlastní kůži, začalo mi to být divné. Jak je možné, že když se něčím navoníte, najednou máte chuť bojovat, prát se s problémy a jindy (při použití jiné vůně) jste naopak klidní, krotcí a necháte si všechno líbit?

Jen tak 15 - Čekání

Nesnáším čekání!!! V některých případech mi to nevadí, vlastně většinou. Fronty v obchodech mě nijak nedeptaj, horší je to při čekání na rande a úplně nejhorší je to při čekání na výsledky zkoušky, u které člověk velmi velmi pochybuje. Možnost by tu byla, ale člověk si ji radši nepřipouští, protože pak by to určitě nevyšlo, a tak nezbývá než čekat a čekat a čekat a...

Na co vám vadí nejvíc čekat?

Náhoda je blbec

Včera jsem koukala na film. Šlo o Eragona, na kterého jsem viděla upoutávku v kině a bylo to dost zajímavé. Ale co mě fakt pobavilo, tak v něm vystupuje jeden drak. Abych byla přesná, jde o čtyřnohou dračici, která umí chrlit oheň. Je to dobré stvoření, takže opět výjimka potvrzující pravidlo.:-)

Dračí slečna se jmenuje Safira, kdybyste se o ní chtěli dozvědět něco víc, stačí se podívat na stránky. Jinak tento film vřele doporučuji pro ty, kterým se líbil Pán prstenů.

V dračí říší

Vzpomněla jsem si, že doma máme knížku Mýty a legendy. Třeba by tam mohlo být něco o dracích, napadlo mě. Nemýlila jsem se, ale bylo toho víc, než jsem předpokládala, takže právě teď jsem se mohla podívat jen na některé základní charakteristiky a četbu příběhů musím nechat na jindy.

Tato knížka má v pohledu na draky naprosto jasno. Draci mají rádi stálou vlhkost, proto žijí tam, kde je dost vody. Není tedy divu, že se s nimi často setkáváme jako se strážci zázračných pramenů a starých opuštěných studní. Nemají rádi lidský ruch a města, také proto žijí v jeskyních nebo bažinách. Drak může člověka jedním pohledem úplně ochromit, spálit ho ohněm, který má dosah desítky metrů, nebo otrávit jedovatým dechem.

Draci mají podobu plazů, proto jsou svázáni se zemí. Ke vzdušnému světu patří proto, že mají i křídla. Lze je proto charakterizovat jako plazy vybavené prackami, křídly a často i šupinami. Často navíc mívají rohy. Bývají nazelenalí nebo šedí stejně jako plazi, ale najdou se i výjimky – červení, bílí i pestrobarevní. Příslušnost k pozemským nebo podzemním mocnostem dokazuje schopnost, kterou většina z nich má, chrlit oheň. Všichni jsou mocní, ale nemusí být nutně nepřátelští k člověku.

Knížka rozděluje draky na:

- východní – často spí, méně zlovolný, pije jen vodu nebo alkohol
- západní – nejnebezpečnější, hlídá poklady, protože nikdy nespí

Boj s drakem svádí osamocení hrdinové, aby osvobodili své město, získali poklad, nebo někoho zachránili. To mi připomíná Shreka, který je také ukázkovým příkladem hodného draka (dokonce dračice).

Pokud vás moje povídání o dracích zaujalo, zvu vás na návštěvu na svůj druhý (méně používaný) bloček.

Utíkám

Také se vám občas stává, že se pilně učíte nebo na něco důležitého soustředíte a najednou se vám v hlavě naprosto nelogicky objeví myšlenka na něco zcela jiného? Jednou jsem kdesi četla, že tím si mozek ulevuje a odpočívá, protože by se přepracoval, kdyby se člověk dokázal soustředit přesně tak jak chce. Nevím už přesně, kolikrát si takhle hodí pauzu, ale myslím, že to snad bylo po každé čtvrthodince. Kdybyste o tom někdo něco věděl, klidně se pochlubte:).

Já si tak dneska sedím, čtu si o EU, ohromně mě to „baví“ a najednou blik a jen tak úplně z ničeho nic si vybavím, jak jsme včera na louce tancovali valčík. Neodolám, trošičku si popřemýšlím nad včerejškem a pak mi dojde, že moje koncentrace je už zase v trapu. Ach jo, neznám nic horšího, než když se vám fakt daří učit a něco vás pořád rozptyluje. Ale co můžu udělat s myšlenkama nebo krásnýma vzpomínkama?

A zrovna bych se docela ráda pořádně učila, bude to totiž fakt těžkej testík a bylo by moc super, udělat to napoprvý a pak mít pokoj. Mám totiž už takové menší plány jak naložit s volným časem (mimo jiné třeba i víc psát).

Drak

Včera jsem si půjčila časopis Epocha a abych nemusela řešit vlastní myšlenky, které po zkoušce nebyly zrovna nic moc, začetla jsem se do článku, který jsem tam našla. Týkal se draků. Zaujalo mě to natolik, že jsem jednoho chtěla dát do pohádky, kterou právě píši, ale pak jsem si říkala, že se tam nehodí, tak jsem si pro něj vytvořila speciální postík.

Draci mě mimo jiné zaujali i proto, že v článku padla zmínka o Eposu o Gilgamešovi, ve kterém se také jeden drak objevil. A právě o tomto eposu jsem nedávno slyšela, takže mě velmi zaujaly podrobnosti.

O dracích toho moc nevím, protože jsem se o ně nikdy nijak zvlášť nezajímala, ale po včerejšku moje zvědavost vzrostla. Nejprve bych se vás chtěla zeptat, jak si myslíte, že takový drak vypadá? Jen tak, aniž byste si četli nejrůznější popisy…

Jen tak 14 - Už mě to pěkně štve

Musím se přiznat, že teď jsem trošku naštvaná. Tyto stránky se načítají neuvěřitelně dlouho a navíc se mi tu obvykle rozhodí řádkování. Udělám si volný řádek a jednou to vyjde a podruhý se počítač (nebo kdo) rozhodne, že takhle se mu to nelíbí a splácá všechen text do sebe. :(

Tak to by bylo z mého brblání všechno.:) Už mě to nebaví. Na co si kazit den takovýma blbostma. Když si tedy občas všimnete, že to tu mám trošku "blbé", můžete přimhouřit očíčko?

Jen tak 13 - Plesík

Chystám se na jeden ples. Asi ho trošku přeceňuji, i když je to maturiťák jedné velmi blízké osoby. Bude se konat až za 11 dní a já jsem už teď celá nervózní, co si na sebe obleču, jak se učešu a co všechno chci za večer stihnout. Samotnou by mě zajímalo, proč takhle blbnu. Copak jsem takhle vyváděla i před vlastním plesem? (jestli to někdo víte, tak mi to napište, protože já už si to vážně nepamatuju)

Slečna, které se tento maturitní ples týká, je mojí málem nejlepší kamarádkou. Zjistila jsem, jak moc pro mě znamená, když se bála, že nesežene žádné šaty v přijatelné ceně a já jí jen s malými rozpaky nabídla, že jí ty šaty zaplatím. Možná vám na tom nepřipadá nic divného, ale já se snažím moc neutrácet, protože moje příjmy jsou spíše nahodilé (př. brigáda v Tescu), takže potom každá tisícovka je pro mě obrovskou sumou.

Jenže ples… sama vím, jak moc mi na něm záleželo a teď… najednou mám pocit, že i když nebudu ten, na koho budou pršet mince, budu svým způsobem taky maturantka. Asi jako každá slečna si přeji být královnou večera, okouzlovat, ohromovat svým půvabem… ale hlavně tancovat. Tenhle ples by totiž s velkou pravděpodobností mohl být za tuhle zimu první a poslední, takže si jej chci náležitě užít.

I kdybych měla možnost pořádně si zatancovat ještě na jiném plese, než na tomhle, asi to nebude ono, protože jestli jsem se nespletla, budu tu mít převážnou většinu přátel a to hlavně těch, se kterými jsem zvyklá chodit tancovat, takže „núďo“ snad nehrozí. To snad tam dávám spíš jen proto, abych to nezakřikla.:-)

Vás znám

Už to zase bude nějakou dobu, kdy jsem něco napsala. Snažím se trošičku makat i na jiných věcech. Ale dneska jsem byla svědkem zajímavého „rozhovoru“. Dvě starší paní si trošku víc nahlas, což jim nemám za zlé, jen vysvětluji, že neposlouchám cizí hovory, povídaly. Jedna z nich pak pronesla: „Vás znám ze hřbitova. Máte hrob naproti mně.“

Moji dva bráškové

Bylo to někdy začátkem ledna, vězela jsem ve spárech smutné nálady. Dostala mě z toho jedna esemeska. Paradox, když za ni taky jedna mohla, ne? Šlo o to, že mě postrádaj moji dva bráškové. Nejsou to skutečný sourozenci, ale těsně před Vánoci jsem si uvědomila, že je tak beru. A oni mě nejspíš taky považují za sestřičku.

Je to nejhezčí přátelství, jaké znám. Když se mě občas někdo ptá, jestli jich nemám plný zuby, odpovídám většinou s úsměvem, že někdy jo, ale u nás je běžné, že pro sebe děláme první poslední.

Naše skvělý přátelství bylo důvodem, proč jsem byla tak trochu zklamaná, když jsem se dozvěděla, že kámoška půjde na půlnoční někam jinam. Trošku jsem si totiž zvykla na přátele, kteří jsou v těch nejhezčích chvílích se mnou, a beru všechno drobet jinak.

Je to zvláštní, jak málo stačí… jediná zprávička neobsahující nic moc zvláštního a přitom… usmívám se, září mi oči a už se na ně těším.

Pořád přemýšlím, jak to napsat a stále nenacházím ta správná slova. Vloni (teď už je to předloni) mi dali dárek – čokoládu, kterou jsem si zamilovala. Letos se nejspíš rozhodli ještě umocnit moje překvapení.

Šli na to fikaně. Když jsem maličko tušila, o jaký dárek by mohlo jít, začali mi tvrdit, že to bude něco velkého a že se na ně budu zlobit. Moje fantazie vytvořila seznam věcí, které bych si nemohla odvézt domů, ale že to bude něco maličkého mě nenapadlo. Byl to jen trik, jak mě přivést na falešnou stopu. Vyšlo to, jako obvykle :-)), vždycky jim uvěřím, když mi kecaj. Jsou strašný! Přesně tak strašný, že je člověk musí mít rád. :-)

Na vánoční besídku jsem přišla trošku později, protože jsem ještě měla něco domluveného předtím. Posadili mě na postel, radši, a řekli, že prvně si dárek musím rozbalit já. Znervózňovalo mě, jak se na mě všichni dívali. Z balíčku jsem nejprve vytáhla čokoládu, o které mi vyprávěli, že je moc dobrá a že ji koupí přítelkyním. Nečekala jsem, že bych taky jednu mohla dostat, takže už tenhle dárek mě dostal a já trošku zmateně koukala z jednoho na druhého. Kočičí tlapičky a obrhrneček se mi taky hrozně moc líbily, hlavně ten hrneček, protože už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že si něco podobného pořídím. Ale trochu mě zmátlo, proč bych se kvůli tomuhle měla zlobit.

Abych řekla pravdu, asi bych se nikdy na nikoho nezlobila za žádnej dárek. Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Ale já to beru i trochu jinak: je přece strašně milý, že si někdo dal tu práci, aby vám vybral dárek, ne? A to, že se trochu netrefil, se dá lehce odpustit. Mně prostě udělá radost jakýkoliv dárek.

Na spodku tašky jsem zahlédla něco červeného. S roztřesenýma rukama jsem vylovila igelitku, kterou byl přikrytý zbytek dárku. Tím jsem klukům zkazila tu radost, kdy by se mě mohli zeptat, jestli tam náhodou není ještě něco. Za to se omlouvám. :-) Nevěděla jsem, že to nemám najít. :-)

Vytáhla jsem krabičku a v ní bylo pero s názvem Parker. To mě přimrazilo k posteli. Ruce se mi třásly, jako bych v nich držela alespoň diamant. Nakonec mi někdo musel pomoct. Teď mi připadá trochu směšné, jak jsem z toho byla celá pryč, ale když si vzpomenu na to, jak dlouho jsem po něm toužila. Popravdě se mi ruce třesou málem i teď, když ho v nich držím.

Když jsem byla na brigádě, uvažovala jsem, že za peníze, které mi zbydou, si koupím právě tohle pero. Je na něj totiž doživotní záruka a píše krásně tence, takže se s ním člověk nemusí rozloučit poté, co si na něj zvykne a oblíbí si ho. Maličkou nevýhodou je to, že se do něj musí kupovat speciální inkoust. Ale to by nebyli oni dva, kdyby na to nemysleli. Pár bombiček mi koupili do zásoby.

Nebrečela jsem dojetím, ale moc mi k tomu nechybělo. Chvilku jsem byla poměrně legrační, protože se mi třásly ruce a nebyla jsem schopná slov. A pak… pak už byla oslava vcelku normální.

Osvědčený recept na smutek

Říká se, že se člověk mimo jiné učí metodou pokusů a omylů. Někde jsem k tomu slyšela, že když něco vyjde, automaticky to pak ten člověk používá taky. Mohla bych tu vyjmenovat hned několik příkladů, ale kvůli tomu jsem tenhle článek psát nezačala.

Jednou, když mi bylo hodně smutno, utekla jsem ke knížce. A teď, i když si to ani neuvědomuji, dělám to podvědomě pokaždé, když se necítím dobře. A světe div se, pomáhá to! Tentokrát, konkrétně na Silvestra, jsem po ruce neměla žádnou knížku, protože jsem si zalezla do pokoje, abych se mohla v klidu učit. Ale když se vám do mysli vkrádají nejrůznější myšlenky, stejně se nic nenaučíte a rozečítat novou knížku by nepomohlo, protože se stejně za chvilku okřiknete, že byste se raději měli učit a vrátíte se ke studiu.

Jediné, co by se dalo číst a mohlo odvést mou pozornost, byl deníček. Dneska jsem se do něj začetla už poněkolikáté a nestačila jsem se divit. Tenhle je svým způsobem dost zvláštní, vlastně to ani není deníček jako takový. Je to pociťáček. Děj byste v něm hledali hodně dlouho a moc byste ho ani nenašli. Tohle je moje tajné místečko na vylévání pocitů, myšlenek a nápadů. Někdy, když je mi smutno, si do něj napíši, co mě trápí a jindy se naopak pustím do čtení toho, co mě kdy mrzelo a utěšuji se tím, že nyní už je přece všechno úplně jinak, a tak snad i dnešní smutky přejdou a časem si budu moci říct: To už je dávno!

Z toho, co jsem si přečetla, mě nejvíc zaujala příhoda, jak jsem málem vypadla z vlaku a jak jsem si šla říct o autogram. Jedna je krásným protikladem té druhé. Jde o historky, na které by člověk normálně zapomněl, ale tím, že o nich přemýšlel a někam si to napsal, si je bude pamatovat dlouhou dobu.

Ještě dnes mi mírně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak se mi taška, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, zachytla o dveře vlaku, kterému jsem stála teprve na schůdcích a on se rozjížděl. Ten strach, kdy mě málem převážila a já bych vypadla z vlaku, mi připomíná ironický úsměv, kterým jsem reagovala na starosti typu: Dobře dojeď. Co by se mi mohlo stát, vždyť jedu jen vlakem, vysmívala jsem se tenkrát.

Naopak shánění autogramu je velice úsměvnou historkou, kdy jsem nejprve musela anglicky poprosit o papír a pak ještě o tužku. Doteď se cítím malinko polichocená, když kvůli mně sháněla jedna kapela tužku a pokud se nepletu, jeden zpěvák si ji dokonce došel koupit. Byl to trapas, to připouštím, ale ta ochota byla fantastická.

Když teď uvažuji nad pociťáčkem, mrzí mě, že jsem si ještě pořád nenašla čas, porovnat sklony písma ve chvílích, kdy jsem šťastná a kdy smutná. Údajně by se obě písma měla velmi lišit a to nejen sklonem. Ale jak říkám, zatím bohužel vůbec nebyl čas to porovnat.

Jak jsem se měla (p)o vánočních prázdninách

Slíbila jsem, že vám něco napíšu, ale teď nevím, o čem bych měla psát, aby vás to zajímalo. Za tyhle prázdniny se stalo dost věcí, které mě zaujaly a ráda bych o nich napsala.

Na Štědrý večer, jak jste mohli očekávat, pokud si občas prohlížíte (a čtete) můj bloček, jsem zavítala do kostela na půlnoční mši. Jsem ráda, že byla opravdu o půlnoci. Kdysi prý totiž bývala v deset a kupodivu to tak ještě v některých městech je. Sešla jsem se tam s kamarádkou a pořádně si to užila. Asi nevíte, co tím myslím. Těžko se to vysvětluje, ale mám prostě ráda tu vánoční atmosféru v kostele, zajímá mě, co farář řekne nového, a taky si moc ráda zazpívám s ostatními. Navíc další super věc je, že se tam potkávám s kamarádkou a můžu jí popřát všechno nej.

Hned v pondělí po Štědrém dni jsme si udělali menší šachový turnaj. Ale protože účast byla dost ubohá, hráli jsme nakonec dosazováka. Což je taková naše menší úprava šachů, kdy se hraje po dvojicích a to, co můj spoluhráč vyhodí, si můžu kdykoliv kamkoliv na šachovnici nasadit. Byla to legrace, bavilo mě to. Jen jsem byla trošku unavená, protože jsem po tom včerejšku šla spát asi až kolem druhé.

Jednou z největších atrakcí byl úterní ples. Vyrazili jsme tam skoro samý holky a těšily jsme se, jak si spolu zatancujem. Sice to byla kapela, kterou jsem vůbec neznala, ale to nevadilo. Řídila jsem se svou obvyklou taktikou – tancovat se dá na všechno. Ukázalo se, že hrají převážně polku a sem tam taky valčík. Polku mám ráda a jak se později ukázalo, tak víc než jsem si myslela.:-)

Prvních pár tanečků jsem tancovala s holkama. Už v této části se nám povedl takový menší trapásek: neshody o tom, zda je to polka nebo valčík jsme vyřešily tak, že mi kámoška lehce připomněla kroky valčíku. Asi v půlce písničky jsme si všimly, že ostatní křepčí polku. No co, stane se. Mně by to ani tak nevadilo, tak jsme si zatancovali něco trochu jinýho, ale jedním z členů kapely byl kámošky učitel hudebky. Snad si ničeho nevšiml.

Když jsem se chystala na polku s osůbkou, kterou mám na tenhle tanec nejradši, protože jsme fantasticky sehrané, nacpali se k nám nějací dva mladí kluci, jestli smí prosit. Nemusíme být sehrané ve všem, a tak jsme každá odpověděla něco jiného, přiznám se, že jsem to byla já, kdo řekl ne. Abychom předešly trapasu, jsem pak raději také souhlasila.

Později jsem se dozvěděla, že oba kluci vyrazili směrem ke mně, což by mě potěšilo, kdyby jejich taneční schopnosti nebyly… zajímavé. Ne, že by neuměli tancovat, to bych přeháněla, ale na to, že měli krátce po tanečních, jak se svěřili, to byly dost prapodivné kroky. Přiznávám, že mi celkem dělalo problémy se s nimi sehrát, protože chvilku šli (podle mě) normálně a pak najednou změnili krok v něco nedefinovatelného. Navíc, když se na vás někdo lepí, taky to není úplně nejlepší. Nicméně za večer jsem měla možnost poznat ještě horšího tanečníka. V jeho případě by se ten tanec ještě jakžtakž dal tolerovat, kdyby z něj netáhlo jak z nejhorší hospody a nebyl mi už od prvního pohledu nesympatickej.

Teď si asi myslíte, že jsem dost vybíravá. Možná jo, ale s jedním klukem jsem tancovala skoro celý večer a bylo to moc fajn. Ne, že by byl nějaký úžasný tanečník, ale byl milej, představil se a dokonce jsme si i měli o čem povídat. Samozřejmě že to taky mělo háček. Zkuste hádat jaký, když mě tam viděl se samýma holkama?

Nakonec byl celkový dojem z plesu fantastický. Pokecaly jsme, zatancovaly si… zkrátka paráda. Jen jsem měla strach o holky, kterým nebylo úplně nejlíp.

Ve středu jsme šli skoro všichni, kdo jsme byli na plese, do kina na V tom domě straší. Byla to dětská animovaná pohádka a mně po jejím shlédnutí nezbývá než souhlasit s propracovaností grafiky, ale líbil se mi i děj a pointa. Byla to netradiční a na můj vkus docela strašidelná pohádka.

Svátky ve znamení romantických komedií a pohádek aneb Pohled do mého filmíčku

Nevím tedy jak vy, ale já svátky z velké části trávila u televize. Vždycky když jsem měla televizi přímo pod nosem, připadalo mi to jako nejhorší možná varianta, nemyslete si ale, že teď mi to připadá jako ideál. :-) Ale ráda se sem tam podívám na nějaký pěkný filmík, u kterého se zasměji nebo pobrečím.

O těchto svátcích, a to je teprve 27., když toto píši, jsem toho stihla nějak moc. Začínají se mi plést názvy i děj. Ale to nevadí, podívám se do televizního programu a udělám si v tom jasno. Zajímalo by mě , jestli jste se o Vánocích dívali na televizi také víc než jindy.

Jednou z pohádek, kterou jsem viděla, byla Poslední kouzlo. Osobně ji považuji za docela dobrou pohádku, i když znám i lepší. Ale tohle moje tvrzení nesmíte brát tak úplně vážně, protože jen málokterá pohádka se mi nelíbí. Nejvíce se mi líbil pár čarodějů starý kolem sto dvaceti let. Neustále se totiž hádají a dělají legraci. Hlavní hrdinové, princezna Liduška a princ Vranko, jsou milovníky poštovních holubů a díky nim se znají, aniž by věděli, kdo je ten druhý. Nápad je to zajímavý, ale oba hrdinové mi svým způsobem připadají sobečtí a „takoví divní“. Pohádka mě navíc zaujala tím, že je v podstatě československá, protože princezna a čaroděj Češi, zatímco princ a bosorka jsou Slováci. Použití slovenských slov dělá pohádku zajímavější a myslím, že ani děti nebudou mít s pochopením jejich významu problém. Někde je to pro jistotu i přeloženo, např. když bosorka Boska kýchne a řekne, že má nádchu a čaroděj Čaro se jí zeptá: „Co??!“ Vysvětlí, že z toho věčného průvanu má rýmu. Chytře udělané. Nemalým překvapením pro mě je, že princeznu, která mi připadala povědomá, hrála Lucka Vondráčková. To tedy koukám. 

Další pohádkou, kterou jsem si nemohla nechat ujít, bylo 102 dalmatinů. První díl asi znáte všichni, já si ho pamatuji dokonce v několika verzích, protože už ho znám opravdu dlouho. Cruella De Vil, která toužila po kožíšku z dalmatinů, byla uvězněna a nyní je všude klid. Ale ten nemá trvat dlouho. Cruella je totiž pro dobré chování a výrazné polepšení díky pokusům Pavlova propuštěna. Ne všichni jí ovšem věří, že se polepšila.

Pohádku O malíři Adamovi jsem bohužel neviděla celou, a tak je těžko soudit. Zato Dobu ledovou zná asi každý. Viděla jsem ji už dávno, ale kvůli veverce jsem se na ni s chutí podívala znovu. :-) Je to totiž má oblíbená kreslená pohádková postavička. Ale abych řekla pravdu, tak druhý díl považuji za lepší. Zpět k prvnímu dílu. Manny, Sic a Diego jsou velmi zajímavá trojka, sice jde o animovaný film, ale dát do skupiny mamuta, lenochoda a šavlozubého tygra je opravdu zajímavý nápad, nicméně rozhodně není špatný, protože jak je vidět v tomto filmu, jsou spolu docela sehraní. Při prohlížení televizního programu se dovídám, že šavlozubá veverka, údajně okouzlující každého, kdo s ní přijde do styku (tomu bych i věřila), se jmenuje Scrat. No tedy, věděli jste to?

Klasickou a mou oblíbenou pohádkou je Byl jednou jeden král. Možná tuhle pohádku znáte pod názvem Sůl nad zlato, alespoň já si ji tak z dětství pamatuji. Mám ráda ty scénky, kdy král všem tvrdí, že není problém vařit bez soli, to přece jen ten šmrdla kuchař neumí. A pak se svým rádcem přidávají do těsta vajíčka se skořápkami, aby to křupalo. Ještě jsem si oblíbila část, kdy si král povídá sám se sebou: „Chce se mi spát. Co se mi chce? Spát! Komu se chce spát? Mně. Spát se mi co? Chce.“ Jenom se musím přiznat, že si tím pořadím nejsem úplně jistá.

Další klasikou, kterou jsem o svátcích nemohla vynechat, je Pyšná princezna. Sice je to černobílá pohádka, což mě trochu odpuzuje, ale když jsem si přečetla o souvislostech, které mě nikdy nenapadly, musela jsem si ověřit, že to tam skutečně je. Jde o první poválečnou pohádku, v kinech byla už v roce 1983, takže byla „mírně“ cenzurována. Nejprve byla zakázána kouzla a čáry. A skutečně, jediné, co se v pohádce liší od skutečnosti je zpívající květina. Další zádrhel způsobil král Miroslav, protože představitel poražené feudální třídy nemůže být kladným hrdinou, a tak se stal zahradníkem a navíc učinil pracovnicí i princeznu Krasomilu. Království musela být zobrazena kontrastně: u nás je lid šťastný a za hranicemi se nesmí ani zpívat. Další poznámkou, která mě zaujala, je, že se ve filmu vůbec nestřílí, ani nebojuje. Trochu nezvyk na dnešní dobu, nemyslíte? Vtipné mi připadalo to, že král z trůnu nedosáhl na zem, čehož bych si asi za normálních okolností nevšimla.

Novou pohádkou, na kterou jsem se podívala, bylo Tajemství Lesní země. Docela se mi líbila, ale až příliš připomínala pohádku, kdy je panovníkovi za nějakou službu uloženo přinést to, co doma najde. V té je to nově narozené dítě, zde to měla být jeho dcera. Celkově se mi sice pohádka líbila, ale většina předešlých mě zaujala víc.

A teď bych se zaměřila na komedie:
Rabín, kněz a krásná blondýna – tak z tohoto filmu jsem viděla jen začátek, ale i tak mě zaujal. Věděla jsem, že nebudu mít možnost vidět ho celý, proto jsem si ho nahrála a už se těším, až ho dokoukám. Jsem totiž šíleně zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Jen si představte ten problém: dva kluci mají kámošku, ta se odstěhuje, ale za několik let se vrátí krásná jako žádná jiná žena, oba se do ní zamilují...

Stalo se o Vánocích je takový normální, neurčitý a nelákavý název. Ale ukázky svědčily o tom, že to bude zajímavé. Toho, že jsem se na to podívala, opravdu nelituji. Jde o vyprávění o dvou zlodějkách, jedna je malá a jedna velká a jsou sehrané líp jak fotbalisti. Jenže jednou je chytí mladý securiťák a z toho plynou problémy. Ale možná víc pro něj, než pro ty ostatní. Má si je totiž nechat u sebe přes Vánoce.