Angeliky vánoční deník (2021), 2. část

Po 6. prosince, Mikulášská procházka

Na dnešek jsme si domluvili s manželem rande. Mysleli jsme, že zajdeme do Yes burgeru na Žižkově, který tam podle map (ověřovala jsem to den předem) pořád je, ale ve skutečnosti tam nebyl. Prostředí bývávalo celkem hnusné: působilo zašle, ale dělali tak skvělý burgery! A ceny taky celkem ušly. 

Narazili jsme na hospůdku SamoSebou. Zvenku lákala na nízké ceny, ale ty platí v bistru pro menší porce, v patře je poněkud dražší restaurace. Jenže je nutno myslet na to, že oběd v práci mám taky za 125 Kč a ne za pajsku, jak jsem byla zvyklá. Každopádně bylo jídlo boží a všem doporučuju! 

Potom jsme se šli projít – co se utratilo za jídlo, šetříme na lístkách na MHD – na Staromák. Sice nejsou trhy, ale podívali jsme se na orloj a ozdobený strom. A těšili se, že až budeme mít dítě, taky se s ním všude narveme a budeme překážet, protože od té chvíle je to přece v pořádku. (Nebojte, jen vtip! Ale všem těm rodičům bychom to přáli.) A pak jsem dostala dárečky od Mikuláše. Stejně jako vloni na procházce jsem to nečekala. Vůbec mě nenapadlo, že to je záminka. P. S.: Můj dárek bylo to čokoládové brownies, které jsem nestihla ani vyfotit.

Út 7. prosince, Vánoční ponožky

Zuřivě jsem se pustila do pletení vánočních ponožek Neat Ripple Socks od Winwick Mum z příze Flotte Socke 4f. Christmas 2020 se stříbrnou nitkou firmy Rellana Garne. Vypadají fantasticky, mají tu správnou atmosféru Vánoc, jenom trochu lituji, že se babrám s vlnkami, když samy o sobě by byly tolik krásné pletené i jenom hladce. 

Výsledek pletení k 10. 12. 2021

Kolegyně říkala, že bychom se měli svézt autobusem nové linky 101, protože zastávku „U Prdlavky“ hlásí Zdeněk Svěrák. Následně jsem ve zprávách viděla, že jim lidi kradou jízdní řád, asi si ho nechávají na památku. Takže od teď už jde i koupit.

St 8. prosince, Nápady

Napadlo mě, že by tenhle vánoční deník mohl být kreslený. Každý den načrtnout jeden obrázek něčeho, co je pro ten den charakteristického. Něco, co mě doma nebo jinde zaujalo, nějaký děj atd. Myslela jsem, že bych to mohla vyzkoušet příští týden. Ukázalo se, že to opravdu nestíhám. ;-)

A taky jsem si myslela, že bych si mohla uplést vánoční svetr ze stejných klubíček, ze kterých právě pletu ponožky. Ale taky jsem to zamázla s tím, že klubíček mám hodně, na těle svetru by proužky a samovznikající vzor nevynikly a taky je otázkou, zda bych ho pak měla chuť nosit i jindy než o vánocích. A taky jestli by se z něj netrhala ta stříbrná nitka.

Naprosto mě dostal vtip, který mi řekla kolegyně v práci. Víte co následuje po USA? (Odpověď najdete na konci článku, abyste se nad tím stihli zamyslet.)

Čt 9. prosince, Rekonstrukce v kuchyni

Krásně chumelilo. Hlásili sněhovou kalamitu. U nás a v Praze se nekonala.

Po návratu domů jsem našla totálně zaprášenou kuchyň. Manžel řezal betonové dlaždice. Tolik bordelu jsem snad nikdy neviděla. Otráveně jsem vše posbírala a hodila do prádla. Skříně a ostatní bylo potřeba umýt. Ještě že letos nebyl na vánoční mytí zatím čas. Teď už je!

Nová dlažba – půdovky

Pá 10. prosince, Zlomená jehlice

Zrovna před cestou autobusem – ukázalo se, že vlak je nesmyslně drahý (srovnej 108 versus 180 Kč) – jsem si všimla, že mám jednu z bambusových jehlic (nekvalitních a levných, koupených cca před deseti lety) nalomenou v půli a druhá, že se chystá odlomit z lanka. Psychicky jsem nevydržela a ještě si pro jistotu doběhla koupit nové jehlice do Yarn Queen Prague. Sáhla jsem po jehlicích Addi sock wonder 2 mm, protože s Addi mám dobré zkušenosti. Přes internet jsem si objednala pevné kruhové jehlice s nestejně dlouhými kovovými špičkami (7 cm je pro pravou ruku a 4,5 cm pro levou). Celkově mají jehlice i s lankem 25 cm. V prodejně jsem pak na ně překvapeně koukala a váhala, jestli si je vzít. S magic loopem (tedy hezky česky magickou smyčkou, kterou tvoří přebývající lanko dlouhých jehlic) jsem zvyklá pracovat, ale tohle by to mohlo usnadnit, nebo taky ne, protože jehlice nejdou držet v celé dlani, když jsou takhle mrňavoučké. A nemůžu je vrátit, protože se mi nelíbí s nimi pracovat. Rozhodla jsem se, že to risknu. Snad se s nimi naučím.

Zasněžená krajina z autobusu

So 11. prosince, Procházka na Vysokou a vykrajování cukroví

S Klubem českých turistů jsem vyrazila na výšlap na Vysokou na Vysočině u Havlíčkova Brodu. Zasmála jsem se už na startu, kdy mi celé to shromáždění připadalo jako školka po pětašedesáti letech. Někdo se snažil něco (uvítání) přednést a pár lidí se sem tam bavilo a vyrušovalo, až je někdo napomenul, ať jsou zticha a neruší. Zabralo to jako v té školce: najednou bylo ticho. Pán nás stihl přivítat, ale než přešel k tématu příští vycházky, už se zase někteří bavili. Přitom se jednalo o docela podstatnou informaci, neboť příští vycházka (už nevím kam) se přesouvá na dřívější vlak, tudíž sraz bude již v osm. Celkem jedovatým tónem (a la učitelka v šesté či osmé třídě) pronesla nějaká paní: „Ty dva, co vzadu vyrušujou, budou vědět prd a přijdou na sraz v deset. Když je v osm...“

Na to se k dvěma vyrušovačům přišourala jiná paní a říká jim dobrotivě: „Víte, v kolik je příští sraz? V osm.“ Rozesmálo mě právě to, jak se ji jali aktivně opravovat, že nikoliv, že teď se o tom přece mluví, že to je v deset.

Myška

Další člen naší výpravy byl Rozruch, který má senzační znalosti ze zeměpisu ČR a SR, od nejníže položených měst v jednotlivých krajích, přes nejdelší řeky až po znalosti o počtu krajů ČR, které sousedí s kraji na SR. A rád o tom všem vypráví.

(Hmm, ten dvojsmysl v předchozí větě se mi extrémně líbí. Rád vypráví o tom všem, co ví. A zároveň rád vypráví cokoliv úplně všem, které potká.)

Krajina byla nádherná, zachumelená. A přitom ani moc nebyla zima. Na sněhu jsme viděly malou myšku, která v nás vyvolala ochranitelské pocity a potřebu pomoct jí. Přendaly jsme ji v rukavicích aspoň na vyjeté koleje, aby si našla cestu někam do lesa nebo nějakou skrýš. Napadlo mě, jak rozdílné myšlenky v nás vzbudí jen změna prostředí. Nedávno na mě podobná myš vykoukla doma: prolezla mezi prahem a dveřmi do obýváku a na chvíli se zastavila. Dívala se, jak si píšu na notebooku a pak zase zmizela do kuchyně. To jsem vůbec neměla ochranitelské pocity před nehostinnou zimou venku. Nalíčili jsme pastičky a pozvali domů kočku. A já panicky schovávala všechno napečené jídlo do trouby a doufala, že se tam nedostane. A měla strach o zásoby ve spíži a taky o klubíčka (kamarádce je kdysi sežraly na půdě).

Po příchodu domů jsem si dala horkou griotku, protože jsem nějak prochladla ve vlaku a cestou. Hodinu jsme si daly pauzu – já na pletení vánočních ponožek – a večer jsme s mamkou jsme připravily všechny druhy cukroví: rozválely, vykrájely a daly na plech na pečicí papír linecké a perníčky, uválely rohlíčky, vymazaly a do forem nacpaly medvědí tlapky.

Ne 12. prosince, Pečení cukroví

Dopoledne jsme upekly všechno cukroví. Jenom jsme zapomněly namazat perníčky bílkem, takže se nebudou lesknout jako dřív.

V Toulavé kameře jsem viděla huť Jiřího Kozla ve Stachách na Šumavě, což mě dost zaujalo, protože jsem v jeho sklárně byla, ale ve Vimperku! A taky jsem se dozvěděla, že skleněné koule vznikly z nouze, protože nebyla jablíčka na ozdobení stromečku. To je pěkná nouze, pořídit si skleněné ozdoby, že?

Odpoledne jsem se věnovala psaní blogu. Už ve čtyři hodiny je šero a doma musíme svítit.

Předchozí díl najdete zde.

Odpověď na otázku/vtip ze středy 8. prosince: Víte, co následuje po USA? USB.

Doručování adventního kalendáře 2021

Zavřený kalendář

Už jsem vám říkala, že miluju adventní kalendáře?

Jo. Asi milionkrát!

Jak jsem letos pořád přemýšlela a přemýšlela, čím obdaruji svého drahého a do jakého originálního adventního kalendáře to dám, tak než jsem se nadála, byl už advent. Vlastně nebyl, ale já si myslela, že je, protože mě zmátla ta „první adventní neděle“. Takže jsem nakonec nekoupila nic. 

Ale vymyslela jsem si adventní kalendář pro sebe. To je taky důležitý! A rozhodla se, že se podělím s manželem. Nenápadně jsem jednou nadhodila, jestli pro mě má nějaký adventní kalendář. Sice už by mohl znát mou zálibu ve Vánocích, zdobení a všech takovýchhle ptákovinkách, které běžně chtějí především děti, ale jak říká kamarádka, mužům se nemá naznačovat, ale rovnou říct. A takhle to bylo ideální. Dostala jsem přesně takový, jaký jsem chtěla. Od Mixit.

Jenom málem nepřišel včas. Vlastně to bylo docela dost adrenalinu! Nechávám si posílat balíčky do práce, protože je tam vždycky někdo vyzvedne na patřičném oddělení. A já nemůžu být mezi 14 a 16 doma k vyzvednutí. 

Můj balíček byl předán dopravci 22. 11., aspoň tak mi to napsali z Mixitu. Tentýž den mi napsali ze Zásilkovny, že převzali můj balíček. Když mi pán o dva dny později volal, že mi doveze zásilku, požádala jsem ho, aby mi ji nechal na příslušném oddělení. Netvářil se moc nadšeně, ale neuměla jsem si představit, že by si myslel, že se s tím budu tahat v ruce. Potřebovala jsem si od kluků půjčit vozík. Jenže na něm zrovna byly věci z inventury, které musíme s kolegyní vyřadit, až se vrátí po nemoci, protože já zatím neznám správný administrativní postup.

Tak trochu jsem čekala, že kluky napadne nabídnout mi pomoc, když vidí, že nemůžu použít vozík a evidentně je to těžké, ale nechtěla jsem je o to žádat, když to není pracovní, ale soukromá věc. (viz výše: Musíte si říct, když něco chcete, ne čekat, že to někomu dojde.)

Když jsem si přišla pro balíček, překvapilo mě, že je jen jeden. A ještě ke všemu taková obyčejná krabice. Počkat, nemělo toho být víc? Připadala jsem si jako malé dítě zklamané u vánočního stromečku, když nedostalo to, na co čekalo. S pocitem lehké trapnosti jsem se ptala paní vydávající balíčky: „Nemám tu ještě jeden? Asi by jich mělo být víc.“ Souhlasila, že ji překvapilo, když ji pán při předávání upozornil, že to je těžké. No, to teda nebylo, v pohodě jsem to odnesla v ruce. 

Trnula jsem strachy, co se s částí mojí objednávky stalo. Nikde jsem nedostala žádné info, že by nebyly na skladě, nebo doručeny věci, které jsem si objednala. Platila jsem předem nemalou částku a dostala jen polovinu. Můžu to nějak dokázat, když jsem si to nepřevzala osobně? 

Taky už jsem slyšela, jak si balíček někdo v klidu převzal a podepsal za tu paní, která je přejímá, v době její dovolené. Takže... mohl by ho mít někdo úplně jiný? Na druhou stranu, kdo by kradl zrní? Ještě by se dalo pochopit, že by to stálo za to mít ostudu, kdyby to byly šperky od Swarovskiho. 

Kolegyně mi nabídla, že by se mohla pokusit na kamerách zjistit, kolik balíčků chlápek přinesl a kde je předal. Bylo to od ní moc šlechetné, ale nebyla jsem si jistá, jestli by jí to nemohlo přinést nějaké problémy. 

Hned jsem napsala do firmy. Odpověděli se zpožděním, ale omluvou. Mezitím jsem měla nervy, ale informovala mě společnost Wedo, že přijala moji zásilku od společnosti Zásilkovna a že ji bude doručovat. Jelikož jsem si nic dalšího neobjednávala, začala jsem doufat, že je to ta správná věc a už se i těšila, že se všechno samo vyřeší a dobře dopadne. To mi psali v pátek 24. 11. Že se můžu těšit a budou doručovat v následujících dnech. 

Čtvrtek 30. 11. taky patří mezi následující dny, k tomu se asi nedá nic říct. Ale že mi napíšou ve 12:42, že budou zásilku doručovat dnes mezi 14 a 17 hodinou mi přijde trochu blbé. Jasně, když jsem stejně v práci, můžeme mi to být jedno, ale děsí mě představa, že si kvůli tomu beru dovolenou a stejně to sdělení začíná (kurýr) „Udělá maximum pro to, aby Vám ji doručil...“

Nakonec vše klaplo. Mám, co jsem si objednala, a můžu každý den otvírat okýnka. Nebo spíš krabičky.

Otevřený kalendář

Angeliky vánoční deník (2021), 1. část

So 27. listopadu, Výlet kolem Peruce

Pes potřebuje venčit a my konec konců taky. Navzdory tomu, že se nám do té zimy nechce. Manžel naplánoval výlet se spoustou zajímavostí na základě toho, že mu o Peruci říkala tchyně, protože o ní slyšela v rádiu. Výborný nápad, bylo to fajn. Psala jsem o tom zde. 

Ne 28. listopadu, První náznak sněhu (článek zde)

Konečně se začala trochu ukazovat zima. Ještě tomu moc nerozumím, protože se zahrádkařením teprve začínám, ale pro rostlinky je dobře, když sněží. A já to mám taky radši. 

Čt 2. prosince, Henna

Konečně jsem si zase jednou obarvila vlasy hennou. Sice mi někdy tento týden kamarádka říkala, že mám krásnou barvu, a ptala se, jestli to je moje, nebo si to barvím, ale věděla jsem, že už je to potřeba. Jak teď hodně nosím čepici A new simple pleasures hat od Purl Soho, mám vlasy často takové splihlé i krátce po umytí. Takhle budou aspoň lesklé. Překvapilo mě, že mi mahagonový odstín chytl spíš do měděna, než do červeno-hnědé, ale je to pěkné a myslím, že mi sluší.

Pá 3. prosince, Film Krampus: Táhni k čertu

Manžel se pustil do výběru vánočních filmů z obavy, abych něco (Alvin a chipmunkové) nevybrala já. A tak jsme včera viděli Polární expres (***) a dneska Krampus: Táhni k čertu  (***/****).

So 4. prosince, Krůta pečená v kamnech

Ráno jsem vstávala tak nějak neochotně. Ne, že bych musela, ale už se mi nechtělo spát, tak škoda promarnit sobotu! Přemýšlela jsem, co vše mám na dnešek v plánu. A pak jsem vyhlédla ven! Sníh! Padal a ležel. Nádhera! Pes na něj koukal z boudy. Myslela jsem, že si dojdu vyfotit dvůr bez jeho tlapek. To by se mi sice mohlo povést, ale to by předtím nesměly vyčuhovat a zase do chlívka zalézat kozy. Jako vždycky. Jak by řekly ovce z knihy Leonie Swann: Kozy mají prsty ve všem.

Plán na dnešek jsem měla hezky připravený, ale pak jsem se rozhodla, že upeču krůtu v nových kamnech, a tak se to celé změnilo. Jednak samo pečení má trvat tři hodiny (snad míň, když dělám jen část a ne celou krůtu), a jednak kamna asi nemají v troubě dostatečně vysokou teplotu. Navíc je příslušný prostor poměrně malý, takže jsem musela dát zeleninu na zapečení do normální trouby. A když už jsem byla v tom, do dalšího pekáčku jsem nakrájela dýni, přidala máslo a cukr, bude opečená na polévku a na dezert. O kamnech jsem psala včera v článku Nová kamna do kuchyně, o dnešním pečení najdete záznam zde.

Manžel si všiml, že si Lištička (kočka) vyskočila na sud a líže z něj led. Docela mě to vyplašilo, protože by se mohla utopit, až by to trochu roztálo, a honem jsem jim běžela donést vodu, i když jim zmrzne, ať ji mají hned u jídla.

Kočičí výraz jasně vysvětluje, co si myslí o sněhu

Snažím se trochu zpětně dopsat Angeliky vánoční deník. Nějak jsem na něj zapomněla. Vánoce letos přišly zase rychle. Vždycky mě tím překvapí. ... Jak mám vědět, co jsem dělala minulý týden, když nevím, co jsem měla včera k obědu? Naštěstí něco vyhrabu v diáři. Možná. 

Ne 5. prosince, Mikuláš (Krampusnacht)

Dnešek jsem si vyhradila na psaní blogu a plnění nejrůznějších úkolů, které jsem si usmyslela v týdnu. Patřilo k nim připravit kamna v obýváku, pověsit věnec na branku (nezvládla jsem, neboť není kam), nahodila Fridu barvou A (což je v tomto pošmourném počasí naštěstí žlutá! :-)), odpověděla na e-maily, připravila knihy na vrácení do knihovny (dělám si srandu, jen si je zase půjčím zpět), napsala článek dle Spisovatelské výzvy atd.

Klubíčka ze zásob použitá na Frídu

Z článků jsem napsala o doručování letošního adventního kalendáře (publikuje se v pondělí), aktualizovala Indie gift along (zde), napsala čtvrteční (zpožděný) článek o štěstí Opatruj se, Diáře pro rok 2022 (publikuje se v pátek).

Večer se nějak zvrtnul a já se dala do pečení. Zkusila jsem bulharský tikvenik a čokoládové brownies. A taky bílkové pusinky a žloutkové muffinky. Snad budu mít čas napsat to na blog o vaření.

Nová kamna do kuchyně

Když začínám topit, teploměr v kuchyni tvrdí 15,3°C a v obýváku 11,3, v obou místnostech pak 49 % vlhkosti.

Napadne mě, že bych měla vyvětrat, potom je situace trochu jiná: vlhkost stoupla na 51 % v kuchyni a 50 % v obýváku, což mi nedává smysl, protože jsem větrala jen v obýváku a ložnici a pak to trochu pustila do kuchyně. Meteostatnice stojí u dveří do obýváku, tak třeba proto.

Kamna jsem nafedrovala, co to šlo, nechala trochu rozhořet a pak přitáhla klapku na komíně. Teplota v kuchyni, kde topím „kotlem“, logicky stoupá (15,7°C), zatímco v obýváku se tím větráním snížila na 10,8°C.

Kamna s teplovodním výměníkem jsme koupili už dávno, ale první instalatér nás vypekl s tím, že pořád sliboval, jak přijde, pak párkrát nevzal telefon, pak zase sliboval a zase nic. Nakonec jsme se na něj teda vybodli. Příště si zase pozveme kamaráda kamaráda! Ale jemu se osvědčil a takovýhle problémy s ním neměl.

Pak jsme poptali jinýho. Ten snad nějakou dobu váhal a pak to taky zamázl.

Ten třetí měl přijít v září. Už nevím, jestli na začátku nebo v půlce. Vyžádalo si to hromadu urgencí se zkracující se frekvencí. Přišel na konci listopadu a domluvili se, že udělá půlku: zapojí Prity s teplovodním výměníkem, vymění kohoutek v koupelně u umývadla, který jde děsně ztuha, a taky u vany, a zkontroluje trubku v „hradním příkopě“ v kuchyni, psala jsem o tom v článku Domácí řádění, nicméně díra byla vykopána 25. 10. 2020, takže jsme tu s ní přežily rok. Ještě uvidíme, kdy ji manžel zadělá. A ta druhá část instalatérovy práce (snad dříve než v dubnu) zahrnuje přidání topení do čtvrtého pokoje, kde zatím není a do prádelny, ze které bych buď mohla mít ateliér, nebo to bude taková naše chodba, půda či skladiště. 

Za dvě hodiny tu mám 18°C, ale pocitově je tu rozhodně víc, protože ve svetru se už skoro vařím.

Aby v tom bylo jasno, máme troje kamna: staré Petry, které jsou momentálně vystrnaděné venku, v obýváku jsou hezké malé Plato patina, nové Prity s teplovodním výměníkem, které obsadily místo v kuchyni, ale nevypadají tak tragicky, jako když nám někdo říkal: „Proč bych si dával kotel do kuchyně?“ 

Vlastně jsem o nich už psala v článku Kamna s teplovodním výměníkem. Schválně jsem si ho teď přečetla a musím říct, že většina věcí souhlasí: kamna vypadají díky velkému sklu, za nímž hoří oheň, a bílým plechům na bocích a prosklené troubě elegantně. Rozvádějí vodu do topení v celém domě, takže i v ložnici a obýváku je dobře (no, ten obývák potřebuje příště s instalatérem taky trochu poladit) a taky do koupelny. Takže člověk nemá sprchu jako bobříka odvahy.

Meteorologické okénko

K minulému článku jsem ještě chtěla doplnit mini meteorologické okénko. 

Chodím teď do městské knihovny na kurz tvůrčího psaní s Viktorem Špačkem. Podstatou je, že pozorně čteme předem zadané příběhy a dotváříme, jak by to mohlo vypadat dál. Rozebíráme charaktery postav, ústřední téma příběhů atd. Je to zajímavé a baví mě to. Ale minulé dílko mě popudilo. Dostali jsme za úkol přečíst si dílo Jana Zábrany ze sbírky Sedm povídek. Jmenovalo se to Kurevská zima. Stejně jako název byl sprostý i další text a navíc spousta slangových výrazů z nějaké montážní dílny. Teda popsat zimu a neutěšené podmínky za komunismu se autorovi podařilo dobře, ale ten poslední kousek...

Vraceli jsme se. Nebyla ještě půlnoc. U kanceláře jsem se mrknul na teploměr: dvaadvacet pod nulou... 

k tomu bych měla první připomínku, v ČR a -22°C. No, dobře, o půlnoci a tenkrát třeba jo. Tak si čtu dál...

A přece padalo jako ten večír, co k nám Áda Havlan prvně přišel.

Čadek šel přede mnou, ruce v kapsách. Pystíčky měl jak fialky. Sníh padal na železo srovnaný na dvoře, bílej, tichej, čistej. (str. 95)

No a to už na mě bylo moc. Sníh padá jen, když není pořádnej mráz. Než jsem začala psát tenhle článek, nevěděla jsem do kolika asi tak může padat, ale určitě ne ani v polovičním mrazu! Aspoň tohle by si autor mohl zjistit! Copak si myslí, že jsme idioti?

P. S.: To byla první část článku, pak jsem trochu googlila a moc se neposunula. Někde jsem našla, že může sněžit (spíš výjimečně) i při velkých mrazech, ale zdroj byl pochybný, takže těžko říct.

Nový psí kotec

Pro našeho trochu většího pejska (středoasijský pastevecký) jsme se rozhodli pořídit lepší kotec než zrezlé pletivo omotané kolem několika tyček, což pro borderku stačilo. Taky jsme jí objednali krásnou novou boudu. Už jsem si do ní párkrát zkoušela vlézt a připadá mi fajn, ale náš pes na boudu moc není, radši spí venku na schodech ke kotelně nebo na špejchar. Podle jakého klíče si vybírá, nevím.

Nová bouda a kotec ve výstavbě

Jednotlivé části na kotec jsme si objednali a složili svépomocně. Asi nejnáročnější bylo odřezání starých tyčí a tvorba nakloněné střechy. Jenom jsme udělali chybu, že jsme dali na radu našeho známého a udělali ji skloněnou dozadu ke zdi, kde by měl být okap. Ale zatím tam stále ještě není. Kdybychom ji sklonili dopředu, nebylo by co řešit a voda by tekla směrem k žumpě místo do zdiva!

Vybrat ze dvou špatných fotek byl problém, tak beru tu focenou z okna, kdy pes ještě nevěděl, že se nabízí svoboda a zůstával v boudě a sledoval, kdy bude vypuštěn.

Pes v boudě v novém kotci

Ta ohavná trubka před kotcem slouží k věšení prádla na natažené šnůry mezi ní a druhou takovou, takže ji bohužel z praktických důvodů nelze odstranit. Navíc já prádlo sušené na vzduchu miluju. Tak jinak voní.

Ještě bych si dovolila zmínit jednu přednost tohoto kotce, a to otočná dvířka (za tou zmiňovanou trubkou) na dvě misky. Takže lze krmit zvenčí, aniž byste museli vstoupit do kotce či psa pouštět. Nevýhodou je pouze to, že musíte odstranit zástrčku, která brání protáčení misek mezi vámi a psem, ale to by šlo vyřešit vytvořením delšího ucha zástrčky tak, abyste se nepřiblížili k zubům psa.

Čekám to každým dnem

Už máme konec listopadu, venku je všelijak. Tak by konečně mohlo začít sněžit, ne?

Dnes ráno se mi to splnilo, vlastně už v pátek spadlo pár vloček. Asi. Vypadalo to jaké déšť. Nebo peří. Připadalo mi, že se mi to jenom zdá, takže jsem to nepočítala. Vločky byly tak malé, že se nedalo s jistotou určit, že opravdu existují. Jako by se jen člověku před očima něco mihlo. Nebo jako by mrknul.

Ale na včerejším výletě to už bylo nezpochybnitelné. Vážně něco lítalo vzduchem. Zrovna v tu správnou chvíli. Bylo to tak dramatické! Úplně jak z nějakýho filmu. Ale nebudu se opakovat, mrkněte na včerejší článek Výlet kolem Peruce.

Nejlepší to ovšem bylo dnes. Vstávala jsem pozdě, asi tak o půl desáté, zapnula počítač, napsal mi „Bude déšť/sníh“ a šla nakrmit zvířátka. Protože pes vymýšlí ptákoviny a nespí hezky v boudě, zavřeli jsme ho večer do kotce, aby si tam musel zalézt a spal v teple. Čehož jsem teď využila a přehnala krůty na zahradu, aby se trochu vyvenčily.

Pak jsem připravila seno kozám do kolečka. Výhodou je, že když jsou zavřené ve svém chlívku, necpou se mi tam a nevyráží mi přepravku z ruky. I když poslední dobou už je mám hezky vycvičené. Jenom jim ukážu směrem na kolečko a ony do mě přestanou strkat a jdou tam, protože vědí, že dřív žrádlo nebude. Ani nevím, jak se to naučily. Dřív se vždy strkaly, tlačily, pletly se mi pod nohy... Teda, ne že by mi to občas neudělaly ani teď, ale je to spíš výjimka. Stejně jako to, že mi proklouznou do stodoly.

Jdeme se kouknout, jestli nemáš něco dobrýho

Akorát včera mě namíchly, když z kolečka tlamama vyhrabaly ořešákové listí, které jsme jim pracně nahrabali (třeba má nějaké protičervivé účinky, tvrdívalo se to, nebo je to aspoň zpestření jídelníčku), protože pod ním měly ohryzky od jablek.

Pak byly na řadě kočky – už jim stejně jako psovi kupujeme desetikilové balení, aby nám nějakou dobu vydrželo a nevznikalo tolik odpadu – a pak jsem mohla pustit psa, který měl ohromnou radost a hned kolem mě skákal. Ale žádnou mlsku nedostal. Nechal jídlo od večeře, tak jakýpak copak. Jasně, byla to moje vina, protože jsem mu dala málo masa z konzervy a spíš jen polila granule. Ale koupili jsme mu dražší a lepší, tak jsme doufali, že se spokojí jenom s granulema a nebudeme muset pořád ještě kupovat konzervy (štve mě ten odpad, jak jsem říkala).

No a pak začalo sněžit. Zatopila jsem ve velkých kamnech v kuchyni, kochala se pohledem z okna a šla udělat pár snímků. Jak se tak procházím po dvoře, nakouknu přes zídku a dojde mi, že mi sněží na krůty. Jejda. Déšť jim nesvědčí, ale vím já, jestli můžou zasněžit? Už měly být na pekáči.

No nic, tak psovi mlsku, zavřít do kotce, přehnat krůty zpátky do chlívku ke kozám, kde mají svoje oddělené stání a nasypat jim zrní, protože namočený chleba už všechen zbaštily. A zase pustit psa. Ten za mnou hned začne chodit jako pejsek a dělat smutné či žádostivé obličeje, že by šel se mnou rád i domů. No, žádný takový, bobku.

Ještě jsem si vzpomněla, že ve špajzu máme strašnou zimu a já s tím už celou věčnost chci něco udělat, ale pak na to vždy zapomenu. Zevnitř se zdá, že naše okno není zavřené a že možná ani nemá tu část, která by šla zavřít.

Otevřené okno od špajzu

Když obejdu dům, zjistím, že zavřít jde, teda dost obtížně, protože vrchní pant je v háji, překáží tam drát namotaný na kličce a celkově okno moc dobře nedoléhá, nicméně aspoň nebude dokořán. Jinak je celkově ve špatném stavu a asi by si spíš zasloužilo výměnu než jenom přetřít (zatím nedošlo ani k tomu, protože špajz v podstatě nepoužíváme, takže jsem si nevšimla, jak vypadá), ale líbí se mi ten vynález, že z celého okna jde zvlášť otevřít jedna šestina. Celkově ty starý věci jsou kolikrát tak zajímavě a chytře vymyšlený!

Výlet kolem Peruce

Minulý víkend byl zabitý mojí rýmou. Vlastně i blbou náladou, byla jsem z toho úplně hotová, navíc mě švagr vystresoval, že by to mohla být delta mutace Covidu. Takže jsem hned v pondělí 22. 11. naklusala na PCR test. Jo, jsem očkovaná a s nikým pozitivním jsem se nesetkala (nebo to nevím), ale stejně. Nebudu chodit do práce (společný kancl pro víc lidí) a pohybovat se doma s touhle odpornou breberkou. Výsledek byl naštěstí negativní. Udělalo mi to nesmírnou radost, i když jsem to tušila, když mi po dvou dnech odpočinku (vždy s neuvěřitelnými alespoň deseti hodinami spánku) bylo výrazně lépe.

Takže bylo na čase zase vyrazit na výlet a pořádně vyvenčit psa po místech dosud nepoznaných.  Zvolili jsme městys Peruc, který se nachází v okrese Louny. Údajně tu Oldřich spatřil Boženu perúc prádlo. [1] Nejzajímavější je zde opravený zámek s rokokovým průčelím.

Zámek v Peruci

Naproti zámku na náměstí Emila Filly stojí barokní kostel svatého Petra a Pavla postavený v letech 1724–1725 podle návrhu architekta P. P. Columbaniho, který se podílel i na přestavbě zámku.

Další zajímavostí je radnice s novorenesanční fasádou zdobenou sgrafity.

Radnice v Peruci

Všimneme si tzv. Kamenů zmizelých před domem Rosenbaum (deportovaní Židé) a opuštěného pivovaru.

Bývalý pivovar

Do Peruce jsme přijeli autem a vyrazili pěšky po červený turistický značce. Nejdřív nám byla strašná zima – i pes se třásl, když jsme ho vyndali z auta – ale jak jsme šli, bylo to čím dál lepší. Prvním naším cílem byl Débeřský mlýn. Zajímavostí je, že ho na fotkách (třeba na seznamáckých mapách) můžete vidět jako červený. Zatímco nyní je dožluta. Více si o něm můžete přečíst např. zde.

Débeřský mlýn

Fascinují a především smutné bylo čtení naučných cedulí o neschopnosti zajistit pitnou vodu pro obyvatele, kteří kvůli špatné vodě ze studánky mívali na počátku 20. stol. břišní tyfus nebo úplavici a někteří na to pak umírali. Jestli si to dobře pamatuji, rozhodlo se o potřebě pořádné pitné vody cca v roce 1906, ale zrealizováno to bylo asi v roce 1927, mezi tím proběhly tři epidemie kvůli nekvalitní vodě.

Udělali jsme si odbočku k bývalému Débeřskému dvoru. Vchod do areálu připomínal náletem zarostlý zámek z Šípkové Růženky, jen možná s menším množstvím šípků. Všude vyšlapané cestičky, nejspíš od zvěře, možná i od lidí. Najednou začalo chumelit. Celé místo vypadalo strašidelně a velmi zajímavě.

Débeřský dvůr

Vrátili jsme se k dřevěné zvoničce a pokračovali po naučné stezce Perucko kolem rybníků k bývalému cukrovaru u koupaliště. 

Potom jsme pokračovali ke studánce V lázních. V Macově dole byly v devatenáctém století totiž železité lázně, z nichž se do teď dochovala pouze tato studánka. Zdá se nám, že poblíž vidíme zbytky opracovaných kamenů, možná dřívější základy domů, nebo sloupy. Ale těžko říct

Studánka V lázních

Kolem rybníka jdeme do vesničky Chrastín, kde okukujeme další selské stavení se stodolou a moc pěkným špejcharem.

Špejchar v Chrastíně

Po návratu do Peruce jdeme po modré turistické značce. Teprve teď jdeme kolem všech těch kulturních památek, které jsem vám ukázala v úvodu. Dohromady jsme našlapali asi dvanáct kilometrů. Ale v tomhle počasí je to tak akorát.

Zdroje:
[1] Peruc, Wikipedie, cit. 28. 11. 2021, https://cs.wikipedia.org/wiki/Peruc
naučné cedule u jednotlivých zajímavých míst

Doporučené čtení:

http://www.eperuc.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3994

Vánoční rozcestník

O Vánocích jsem napsala spoustu článků a psát o nich asi nepřestanu, takže jsem si pro vás připravila přehledný rozcestník, abyste věděli, kde co hledat:

• Příprava na Vánoce
• listopad a první týden: Co, kdy, jak (vánoční speciál)
• druhý týden + Lucie
• třetí týden
• Štědrý večer a pod.
• Zimní slunovrat nastane 21. prosince 2021. Podle Keltů je to Alban Arthuan.
• Někteří svatí z předvánočního období a zvyky s nimi spojené: svatý Martin, Cecilie, Ondřej, Barbora... + advent, adventní věnec, svícen a kalendář. Miluju adventní kalendáře.
• Adventní věnec
• Adventní neděle jsou: železná, bronzová, stříbrná a zlatá. 
• České vánoční tradice a zvyky
• Dárky a darování, trable s vánočními dárky.
• Purpura
• můj Seznam českých pohádek + Kde se filmovaly které pohádky
• můj zimní a adventní bucket list

Není to tak, že bych články, které nejsou výše uvedené, považovala za zbytečné, ale nepotřebují být v přehledu toho nejdůležitějšího pro vaši (i mou) inspiraci. Snadno si je zobrazíte kliknutím na štítek Vánoce vlevo na panelu štítků. A kdybyste se třeba chtěli podívat na moje vánoční deníky, najdete je zde (vždy od prvního článku, na konci každého článku jsou odkazy na pokračování):

• 2025
• 2024
• 2023
• 2022
• 2021
• 2020
• 2019
• 2018
• 2017

O Vánocích v jiných zemích:

• přehledová tabulka
• Čína
• Vietnam

Tip na šťastné Vánoce zde. 

Knihy o Vánocích zde.

Adventní kalendář na blogu o tvorbě

Letošní adventní kalendář najdete na mém blogu o tvorbě: Angeliky tvorba, protože bude trochu tvořivý, trochu inspirativní a bude se snažit být veselý a probouzet štěstí i ve vás. Budete-li mít chuť, najdete v něm i pár cvičení na vlastní tvorbu. Myslím, že stojí za to to zkusit. A nebojte, ruce si při tom neumažete. 

A začínáme už v neděli, protože tahle (28. 11. 2021) bude první adventní (železná). Tak si nezapomeňte vyrobit nebo koupit adventní věnec včas.

Ve středu se zde objeví vánoční rozcestník, abyste se lépe zorientovali v mých dřívějších vánočních článcích, které by vám mohly přinést inspiraci do tohoto období.

P. G. Wodehouse: Jedinečný Jeeves (****)

Letos jsem na tom se čtením mizerně. Sice jsem pár knih rozečetla, ale co jsme nepřečetli s manželem na dovolené nebo během společných večerů, to se děsně vleklo. Samozřejmě to bylo dílem svatbou, částečně změnou práce a taky tím, že se učím šít, kreslit a taky trochu udržovat blog s články. No, sami vidíte, jak to vedu! Červencový povídkový speciál doteď není a z říjnového svatebního speciálu jste taky ještě neviděli ani článek! Ale to by mohlo být tou posvatební depresí, nebo jak se tomu říká. Četla jsem, že to je jako s rozchodem, trvá polovinu doby, co trvaly přípravy, takže bych to u sebe odhadla na 2,5 měsíce. Zajímavé je, že to platí, i když svatba dopadla nad očekávání dobře, což bych řekla, že byl i náš případ. Ale teď ke knize, kterou si velice užívám a dostala jsem se k ní díky pletení.

Kdo sledujete můj blog o tvorbě (https://angelikytvorba.blogspot.com/) – doporučuji, protože sem tam by i tam mohl být nějaký ten zajímavý článeček, i když zrovna nejste fandou pletení, minimálně fotky stojí za to – víte nejspíš, že jsem na Ravelry zapojená do pletací skupiny SKA (Sock Knitters Anonymous) a v rámci ní je každý měsíc zveřejněna výzva/inspirace k pletení ponožek. Na září byla tématem literatura. Líbily se mi ponožky paní Wolfové se vzorem schodů, který jsem kdysi chtěla uplést na pánské šále, ale tak nějak jsem netušila, komu bych ji dala, zda na ni mám dost klubíček a kudy do toho. Takže bylo jasné, že si to vyzkouším teď. 

V průběhu pletení mě napadlo, že moc nerozumím tomu, co mají tyto ponožky pojmenované Jeeves společného s literaturou. Naštěstí máme strýčka Googla, který mě ujistil, že bych pana Jeevese, komorník a pana Bertieho určitě měla znát, protože je to anglická klasika humoristy P. G. Wodehouse. Nabádalo k tomu i to, že autorka napsala, že upletené ponožky můžeme věnovat svému komorníkovi. Článek o těchto ponožkách (samozřejmě s fotkou najdete zde).

Kniha je skvělá. Opravdu mě baví. Hlavní postavou je dobrotiví, ale možná trochu jednodušší aristokrat Bertie, který se jen tak poflakuje a občas padá do problémů, které mu omylem nachystá jeho nevhodně se zamilovávající se kamarád (a vyžírka) Bingo. Z problémů ho vždy bez výjimky svou chytrostí tahá služebník Jeeves, kterého je možné rozhodit pouze fialovými ponožkami nebo zářivou šerpou naprosto nevhodnou londýnského gentlemana.

„Myslím, že se to dá shrnout tak, Jeevesi, že když si Bingo jednou vyhrne rukávy a do něčeho se doopravdy pustí, není v silách lidí ani Boha, aby mu zabránili udělat ze sebe pitomce.“ „Tak nějak to bude, pane,“ řekl Jeeves. (str. 104) 

 „Já taky,“ řekl jsem. „Já taky. Kolik jste prohrál vy?“
„Prohrál?“
„Na Mořském vánkovi.“
„Já jsem nesázel na Mořského vánka.“
„Cože! Vy jste jako majitel vůbec nepodpořil favorita závodu?“
„Nikdy nesázím na koně. Je to proti mým zásadám. Prý to zvíře nevyhrálo.“
„Nevyhrálo! Vždyť byl tak pozadu, že málem skončil první v dalším dostihu!“
(str. 105)

 „Pane na nebi, Jeevesi! Je snad něco, co byste nevěděl?“
„To mi není známo, pane?“
(str. 148)

Claude odjel se svým knírem do Hurst parku a Eustach zůstal se mnou doma a povídali jsme si. Přesněji řečeno on povídal a já si přál, aby odešel.
(str. 178)

Z anglického originálu The Inimitable Jeeves, vydaného nakladatelstvím Penguin Books v Londýně roku 1999, přeložila Kateřina Hilská. Typografie a technická redakce Petr Čížek, ilustrace na přebalu David Hitch. Vydalo nakladatelství Ladislav horáček – Paseka v Praze a Litomyšli jako svou 775. publikaci. Odpovědný redaktor Milan Macháček, výtvarný redaktor Bohuslav Holý. Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín. 208 stran. Vydání v tomto souboru první. ISBN 80-7185-708-4. Kniha má 18 kapitol.

Jedenáct let jako by kamenem dohodil

Původní záměr nebyl hloubat nad tím, jak ty roky rychle letí... ale to asi není u nikoho, kdo nemá sebemrzkačské choutky. Jen jsem se dívala na statistiky blogu a přemýšlela, které články jsou nejnavštěvovanější. Proč asi?

Byl mezi nimi i tenhle Mentální mapa – Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp? z roku 2010. Název mě pobavil. Ano, už vážně přes deset let hloubám nad tím, jak být šťastnější a hlavně jak se dostat z chvilek, kdy jsem smutná, nešťastná, nebo jenom „ne šťastná“. Už jsem k tomu přečetla nějakou tu literaturu, strávila spoustu času hloubáním a aktuálně studuju zdarma kurz na Courseře: A Life of Happiness and Fulfillment od Indian School of Business, jehož lektorem je Dr. Rajagopal Raghunathan, kterému potají říkám Rajesh Koothrappali ze seriálu Big bang theory, protože má vážně podobný přízvuk pro mě středoevropana se špatnou angličtinou.

Můj soubor o štěstí už nejspíš znáte (najdete ho zde). Já se na něj dívám opakovaně a velmi ráda, protože si vždy připomenu něco užitečného, na co jsem v rámci trápení se zapomněla.

A to vtipné? Přece že mi dělají radost pořád ty stejné věci. Kromě smyslů: jíst/pít něco dobrého, hladit kočku, cítit libou vůni, ale také soustředěnost, nebo jak se dnes říká všímavost (mindfulness) = být teď a tady, myslet na to, co právě dělám. A často taky to, že jsem vděčná za to, co mám, místo toho, abych se trápila tím, co nemám. Občas i víra v to, že všechno zlé je k něčemu dobré. 

No uvidíme, co bude za dalších deset let...

Ještě by to chtělo nějakou radu na závěr, ne? Do svého bullet journalu jsem si na zadní stranu výrazně napsala: 

Jakou maličkost mohu udělat, 

abych se cítila o trochu líp?

A taky:

Máme pod kontrolou svou reakci na to,

co se nám přihodí.

I když nemáme kontrolu nad tím, co se nám přihodí.

Procházka po Cikánském údolí

Mohli jsme spát spokojeně dlouho, protože asi do desíti mělo pršet. Pak jsme odjeli do Sloupu v Čechách. Protože i na dnešek hlásili vítr a nebezpečí z padajících větví, rozhodli jsme se, že na hrad nepůjdeme. Možná to ani nešlo. Alespoň jsme na něj zálibně koukali zespoda.

Skalní hrad Sloup

Vyrazili jsme na procházku bez kopců: po žluté turistické značce Cikánským údolím kolem Cikánských jeskyní. Když vidíte množné číslo, určitě vám je jasné, že jsme viděli jak uměle vytvořenou Malou cikánskou jeskyni pocházející pravděpodobně už z roku 1756, kde se těžil brusný písek pro místní zrcadlárnu, tak Velkou c. j., která prý byla osídlena už v pravěku a je víceméně přírodní. „Zajímavost Malé cikánské jeskyně doplňuje imitace kreseb pravěkých zvířat a podpůrný pilíř, který, při pohledu z venčí, dělí jeskyni na dvě části.“ (Kudy z nudy)

Malá cikánská jeskyně

Jedna z kreseb v jeskyni

Velká cikánská jeskyně

Cestou jsme viděli Vodní chrám – obnovenou lesní studánku. Dřevěný altán je postavený ze dřeva staletých smrků, které na tomto místě vyrostly a byly pokáceny kvůli bezpečnosti návštěvníků v roce 2013. Podobu stavby navrhl kastelán hradu Sloup Ivan Volman a tesařeské práce provedl Ondřej Volman.

Vodní chrám

Na křížku u objektu hlídaného psy jsme viděli krásnou malůvku, pravděpodobně Josefa s Marií.

Nádherný obraz na křížku, škoda toho poškození od vandalů

Pokračovali jsme kolem lesního divadla. 

Lesní divadlo u Sloupu

Pak jsme šli na vyhlídku se Samuelovou jeskyní. Různé naučné cedule se v popisu poustevníka Samuela Görnera trochu liší. Profesí byl zahradník a optik, živil se výrobou brýlí a jiných optických pomůcek. V jeskyni žil 17 let (až do r. 1735), potom se přestěhoval na Poustevníkův kámen. Sedm let žil na skalním hradě Sloup, na jehož vyhlídce má sochu viditelnou i z podhradí. Nakonec se prý přestěhoval do prázdné chaty u Svaté hory u Příbrami, kde byl jenou přepaden a zavražděn. 

Nádherná vyhlídka nad Samuelovou jeskyní

Samuelova jeskyně

Okno v Samuelově obýváku

Chvílema pršelo. Jeli jsme autem do Radvance do kavárny Mňau Café, kterou jsme chvíli nemohli najít. Když se nám to podařilo, zjistili jsme, že má otevřeno od 14 do 17. Radovali jsme se ale předčasně. Kvůli výpadku elektřiny měli zavřeno. A tak jsme jeli do Nového Boru (viz další článek).

Zdroje:

vlastní poznámky a fotky a naučné cedule
Cikánské údolí s jeskyněmi, Dovolená ve Sloupu, https://www.dovolenavesloupu.cz/tipy-na-vylety/cikanske-udoli-s-jeskynemi/ [cit. 24. 10. 2021]
Kudy z nudy, Malá a Velká Cikánská jeskyně u Sloupu v Čechách, https://www.kudyznudy.cz/aktivity/mala-a-velka-cikanska-jeskyne-u-sloupu-v-cechach [cit. 24. 10. 2021]

Buď je o čem psát, nebo je čas na psaní

Nevím, jestli to máte taky tak. Ale hlavně lidi, kteří tvoří, mi přijdou, že buď mají čas na tvorbu a vymýšlení těch nejrůznějších věcí, nebo mají čas na administrativu (v mém případě psaní článků), ale vlastně není o čem, protože múza se někam ztratila.

A tak se teď v mém životě pořád něco děje, i když to není nijak dramatické... nebo aspoň ne špatně dramatické. Stresové asi ano. Podle škály psychologů Holmese (jo, jako ten slavný detektiv!) a Rahe mají totiž různé životní situace přiřazenou míru stresu a bez ohledu na to, zda jsou pozitivní či negativní, určitým způsobem na vás působí. 

Body se sčítají za posledních 12 měsíců zpátky, takže do toho můžu započítat i Covid-19, řekněme, že to je vážné onemocnění za 53 bodů, pak tu máme sňatek, změnu zaměstnání, konflikty s tchyní (to už si trochu přidávám, ale já to tak cítila), změnu pracovní doby (konec home office se tam asi dá počítat, docela mě to mrzelo), dovolené... Už jen každoroční Vánoce Vám vynesou 12 bodů. Shrnuto a podtrženo, dostala jsem se na krásných 229 bodů znamenajících ohrožení stresovými vlivy. Ale je to jen druhá skupina ze tří a jsem v ní jen o 29 bodů, což mi přijde docela sranda, protože se mi zdá téměř nereálné, že by se potkalo ještě více věcí najednou.

Takže bych teď měla celkem dost námětů: třeba ten slibovaný svatební seriál (to mám materiálu... jen asi ne vše je publikovatelné), nebo z dovolených mi chybí dopsat Rakousko a celé Chorvatsko, teď jsme byli na bitvě z první světové a taky na Dnech otevřených ateliérů. O radostech, strastech a myšlenkách z každodenního života a ze změny práce ani nemluvím. Tak si říkám stejně jako minulý víkend: třeba to vyjde teď a něco popíšu. Ať máte co číst.

Zdroj: 

Životní události způsobující stresovou zátěž u dospělých, http://nadacesirius.cz/kviz/tabulka1/, cit. 14. 10. 2021

Těžký život zemědělce

Na noc z pátka na sobotu hlásili přízemní mrazíky. Informovala mě o tom sousedka, od níž se k nám plazí ačokča, kterou mi dovolila sbírat (a baštit). V pátek na mě doslova volala, ať si ji jdu všechnu posbírat, protože na mráz je choulostivá. Samozřejmě by mě zajímalo, co by se stalo s plody, které by přemrzly, ale už i z dýní (nebo okurek?) vím, že to není nic moc. Vypadají nevábně a podobně i chutnají. 

A tak jsem místo večerní vycházky se psem vyrazila po sklizni ačokči ještě sbírat dýně. Myslela jsem si, jak jsem na ně nevyzrála, když jsem si na ně vzala obrovský kýbl, v němž normálně nosíme dřevo ke kamnům. Na to, že ho musím i s těmi dýněmi unést, jsem v tu chvíli nepomýšlela. Ale ani to nebylo potřeba, stejně jsem musela jít dvakrát. Rozhodně se totiž nevešly.

Mám několik dýní hokaido, většina už jich je uskladněných na špejchaře, a nějaké máslové (nebo špagetové), zatím jen tipuji, která to je, protože jsem sázela jen hokaido a tohle se z toho vyklubalo samo. Náladu mi zkazilo akorát to, že jsem se při vytahování dýní spálila o kopřivy, které všude kolem hojně rostou. 

Když jsem už skoro odcházela, všimla jsem si, že jsem se spálila i na noze těsně nad kotníkem a botou, ale že to pálí nějak víc a jak jsem se ohlédla, zjistila jsem, že mám do nohy zabodnutého nějakého hmyzáka. Pravděpodobně sršně, ale těžko říct, protože než jsem stihla promyslet co a jak, instinktivně jsem ho odehnala. Na internetu jsem se pak dočetla, že se to s odháněním a jinými prudkými pohyby nemá přehánět, protože reagují dalším útokem. Ale nevím, co by si tedy představovali, že udělám. Každopádně mě bodl ještě do hlavy. Ale už ne tolik. 

Doma jsem si na nohu i hlavu hned dala kapesník s octem. Později jsem použila octanovou mast, která je na toto určená. A předtím zkontrolovala, že v ráně nezůstalo žihadlo. Co kdyby to přece jen byla vosa nebo včela.

S hlavou to bylo skoro hned dobrý: je tam jen malý výstupek připomínající beďar. Zato noha mě děsně svědí, i když ji skoro pořád mažu. Až jsem pak uvažovala, jestli nemám alergii na to mazání, protože někdy mě to nutí začít si to škrábat a pomůže opravdu jen to. Nebo vystavit chladu. Jenže to taky nechci přehánět kvůli tomu, aby mi nenastydl kotník. 

Víkend doma

Už několik týdnů si stěžuju, že jsem se zatím vůbec nedostala k šití. Tento víkend měl být výjimkou. Celý volný a strávený doma. Navzdory původnímu plánu, že vyrazíme na otevřené ateliéry do Jižních Čech. Můžete si tipnout – vyšlo to?

Když se tak blbě ptám, odpověď je ne. (Hned si říkám, že by bylo zajímavé se takhle zeptat, kdyby byla ano, určitě bych tím někoho zmátla. ;-))

Ptáte se proč jsem zase nešila?

No, v pátek bylo nádherně a já měla tak trochu uklízecí mánii, takže jsem vyrazila zametat přístřešek, kde spinkaj kozy. Nevím, kdy to naposledy někdo dělal, ale aspoň ten kousek, který jsem udělala, parádně prokoukl. Vynosila jsem odtamtud 6 kýblů všeho možného: kozích bobků, slámy, okousaných kabelů (jo, to chci taky někdy probrat), střepů, písku, prachu, nafoukaného všeho možného...

Pak jsem sklízela dýně a píchl mě sršáň nebo co. Takže místo večerního venčení psa, jsem jen tak seděla a rozdýchávala to, protože to strašně bolelo. A pak jsem pletla ponožky a možná jsme koukali na nějaký film, nebo si jen povídali.

V sobotu jsme vyrazili do Třemošné, kde se odehrávala bitva z první světové války. Říkala jsem si, že by mohlo být fajn to vidět. A byl to vskutku príma den. Večer jsme si pak ještě pustili dokument Velká válka: 1914–1918 na youtube. Bylo to dle očekávání nechutný a děsivý, hlavně plyn a plamenomet.

Večer jsem naložila sousedčinu ačokču jako kvašáky a ze zvědavosti jsem přidala i kousek patizonu, u něhož jsem objevila, že se dá jíst i syrový a chutí trochu připomíná kedluben. Minule mi moje ačokčové kvašáky náramně chutnaly. A sousedce taky.

A dneska jsem využila nádherného počasí a slunila se venku. A pletla kompostovací ponožky, o nichž snad napíšu samostatný článek. Kluci stavěli klec pro psa a já pak pekla v troubě večeři – vlastní recept: kozí žebra, buřt, slanina, panenka, nové brambory i se slupkou, vše bohatě posypané kořením zvaným gyros, později přidaný česnek a v menším pekáčku zapečené domácí hokaido a darovaná hruška, obojí s trochou másla.