Zkuste začít s něčím novým

Kdysi jsem napsala článek Staňte se začátečníkem. Ráda bych vás ve stylu lednových inspirací ponoukla k jeho přečtení. Já vím, pořád vás pokouším a nabádám, ať vyzkoušíte něco nového, pustíte se do svých snů a podobně. Doufám, že už vám to neleze na nervy. Píšu to tak trochu i pro sebe. I sobě musí člověk dodávat odvahu, nemyslete si! A pak jsem navázala článkem Moje malá začátečnictví, kde jsem psala o oblastech, se kterými bych chtěla začít (v roce 2022). Původní záměr byl, že k jednotlivým tématům napíšu i následující články. Třeba jak mi to jde a tak. Možná z nich udělám i seriály. Reálně na to sice nedošlo, ale to hlavní a zajímavé je, co mi připadalo přitažlivé a jak jsem na tom dneska. Třeba s vařením jsem se výrazně posunula. Nechci se chlubit, že bych byla kdovíjaký profík, mám značné mezery i v úplných základech (jak moc solit, na co se hodí která mouka, čím vylepšit vývar nebo zeleninovou polévku...), ale fór je v tom, že od té doby, kdy jsem psala tyhle články, jsem už úplně jinde. A taky vím, které oblasti mi schází a jak si je dostudovat. Ještě si na to najít čas. Každopádně podařenou srnčí pečeni, kozí maso na víně a bažanta na různé způsoby považuji za vyšší dívčí. To mi připomíná, že bych ráda našla deníček, kde jsem se tomuto tématu věnovala.

Ještě byste se mohli kouknout na článek Zamyšlení nad plány a předsevzetími pro letošek. 

Dnešní svět je plný možností. Můžete navštěvovat nejrůznější kurzy osobně, ale taky online. A dokonce i zdarma. Zamyslete se nad tím, co by vás lákalo a věnujte té oblasti jen pár hodin, třeba dvacet. To prý stačí, abyste se posunuli ze začátečníka někam, kde budete vědět, jestli tohle je nebo není ONO. Inspirací vám třeba může být kniha Prvních 20 hodin Jak se naučit cokoli... rychle od Joshe Kaufmana. Víc vám o ní povím příští týden ve středečním inspirativním okénku. Ale to hlavní už víte – potřebujete dvacet hodin!

Zamyslete se tedy nad oblastmi, které byste rádi prozkoumali. Můžete jim věnovat třeba jen dvě hodiny nebo čtyři, když to bude teorie – třeba vás vždycky zajímalo, jak funguje turbína a rozdíl mezi Kaplanovou a Francisovou. Nebo si chcete rozšířit své vědomosti o nahazování pletených projektů – kolika způsoby můžete nahodit a na co se který hodí?

Pro první průzkum tématu bych doporučila AI (umělou inteligenci). Hodí vám takový nástřel toho nejdůležitějšího pěkně přehledně v odrážkách a přidá odkazy, kde můžete najít víc a odkud víceméně (ne vždy zrovna správně, tak bacha na to!) čerpá. 

Určitě bych se pak koukla na nějaké to videjko, případně online kurzík.

Až jako třetí možnost bych zvolila knihy k danému tématu, protože bohužel nejrychleji zastarávají, jsou nejméně přehledné (těžko se v nich vyhledává) a názorné. Nejsou hned dostupné. Ale když si dáte práci s rešerší a vyberete dobrou, může být kniha mnohem lepší a přehlednější než celý internet dohromady. Záleží na tématu. Praktické věci jsou často lepší ve videu – jak ostříhat na jaře strom, jak ušít balonovou sukni (dělala jsem jenom dle youtube) nebo jak plést různé divné anglické zkratky. Když je dostatečně detailní video, může být i v japonštině, ale leckdy je i pro pokročilou pletařku náročné plést jen podle psaného návodu.

Zamyšlení nad plány a předsevzetími pro letošek

Út 27. 1. 2026

Píšu Velké ohlédnutí za loňským rokem. Musím uznat, že je to docela makačka, i když jsem se snažila průběžně doplňovat, co se zrovna v tom kterém měsíci dělo. Co jsme četli, kde jsme byli na výletech, jak se vedlo našim zvířatům a tak. Článek bych ráda publikovala ve čtvrtek, ale už teď mám pocit, že není šance to stihnout. Z hlavy už jsem doplnila, co mě napadlo. Prošla jsem taky všechny články na blogu a nakoukla na tvorbu, abych doplnila i co jsem kreslila nebo pletla. A teď jsem se ještě pustila do procházení fotek. Nádherně totiž ilustrují, co jsem dělala a kde jsem byla. Zejména výlety, o kterých jsem nestihla napsat. To je totiž tak – v zimě se člověk kope do zadku (haha, já určitě), ale od nějakého dubna května je v jednom kole někde na rajzu a to jsme vloni moc výletů neudělali, asi tak tři nějaké miniprocházky, jenže i tak jsem se snažila vymetat akce typu Terezín, Dril fest, pletení s Emiteri v Pointě, krajkářské trhy a Světový den pletení na veřejnosti (ani o tom jsem nezvládla napsat!). A to by bylo ideální ještě projít deník/bullet journal s poznámkami. Jenže za ten rok toho vždycky napíšu! A za ten loňský zvlášť. Těhotná jsem byla totiž poprvé. Navíc jsem psala více či méně pečlivě těhotenský deník. To bylo fajn. Jestli budu ještě někdy těhotná, chci si to zopáknout, je sranda, když to pak člověk po sobě čte a zjišťuje, že už po tom roce si různé věci nepamatuje docela přesně a připadá mu to ve vzpomínkách jako procházka růžovou zahradou.

Ráda bych vám takové psaní ohlédnutí za loňským rokem, nebo aspoň prohlídku fotek (s vymazáním těch zbytečných, rozmazaných nebo ošklivých) doporučila. Krásně si zrekapitulujete uplynulý rok a samo vás to navede k tomu, čemu byste se letos chtěli věnovat víc. Můžete to pak rovnou šoupnout do svého habit trackeru (více jsem o tom psala zde). Nejde jen o nástroj zvyšující vaši pracovní či jinou efektivitu, Knitsonik to ve svém bullet journalu (o něm jsem psala zde a myslím, že stojí za to to vyzkoušet) používá k přidání více činností, které máte rádi a chcete je dělat, do svého života. Možná že nemáte problém najít si čas na zábavu, ale my tady u Prahy (a ke všemu na statku) jo. Tady je pořád spousta práce! Můžete natírat, brousit, sekat trávu, sušit seno, sklízet ořechy, něco sázet... Takže pokud chci mít čas na pletení, psaní nebo čtení, musím si ho udělat. A hlavně si na to musím myslet. A vůbec není od věci čas od času kouknout, jak mi to v uplynulém měsíci šlo. Jasně, když jsem se k malování nedostala už od listopadu, žádné statistiky a záznamy hledat nemusím. Ale kdy jsem naposledy cvičila? Mám pocit, že to bylo nedávno, ale dle poznámek to vypadá na první půlku prosince a 21. ledna. To je asi celkem málo, když se snažím zhubnout, ne?

A co předsevzetí? Dali jste si letos nějaká? Na kterou oblast svého života se zaměřujete? Mám pocit, že v médiích se vždycky mluví jenom o zdraví a to ještě o dvou třech oblastech: 

• přestat kouřit (chlast snad ani nikomu nevadí, a to jsem se nedávno na stránkách Masarykova onkologického ústavu dozvěděla, že alkohol přispívá k rakovině (odkaz zde) a článek Sklenka pro zdraví může zabít. K rakovině přispívá i jedno pivo nebo víno denně, zjistili onkologové je sice populární a ne vysloveně naučný, ale už název hovoří za vše, ne?)
• zhubnout,
• víc se hýbat.

Všechno je to chvályhodné, ale jsou i jiné oblasti, kterým by se dalo věnovat (viz můj článek o tvorbě kola života, také ideální činnost na leden). Namátkou mě napadá:

• práce: snížit počet přesčasů, míň se stresovat...
• vztahy: větší tolerance, laskavost, asertivita (ne nasertivita), bez zbytečného sebeobětování...
• rozvoj: Je něco, co vás vždycky lákalo a neměli jste zatím odvahu to zkusit? Tak proč ne teď? A co se takhle poohlédnout po něčem novém, co by vás zlákalo? Může to být třeba jen změna toho, co už dávno děláte – zkuste běhat novou tratí, plavat v jiném bazéně (nebo kamencovém jezeře v Chomutově než vyschne), upleťte ponožky, když pletete jenom svetry, nebo upleťte svetr, i když pletete jenom ponožky... buď vás to posune dál a objevíte novou vášeň, nebo budete mít nové zážitky a na co vzpomínat při příštím shrnutí. Nové věci totiž prokazatelně zpomalují tok času. A nevím, jak vám, ale mně to strašně letí!
• koníčky: dělat víc toho, co mi přináší štěstí, a pokusit se to spojit s prací (třeba můžete změnit svou agendu po dohodě se šéfem) nebo jezdit do práce na kole, či tam chodit do posilky nebo na angličtinu/španělštinu/čtenářský kroužek, spojit se vztahy – nedalo by se něco, co vás baví, dělat zároveň v době, kdy jste s rodinou (výlety, společné čtení, hry) nebo přáteli (kino, fitko, pletací dýchánky)...
• zdraví: jíst víc zeleniny, sezóně, míň solit, snížit spotřebu cukru...
• ... cokoliv dalšího, co vás napadne

Ještě zmíním vydařený souhrnný článek o tvorbě předsevzetí, kdybyste potřebovali inspiraci: Předsevzetí do nového roku.

Klam utopených nákladů aplikovaný na film Lesní vrah (*)

Poslouchám kurz Kritického myšlení s Lukášem Hánou na Seduo. Je to super-zajímavý a fakt mě to moc baví. Mám ho koupený z práce. Kdybyste měli zájem, doporučuju, mají teď do konce ledna padesátiprocentní slevy! 

Poslední téma, kterému jsme se věnovali, byl klam utopených nákladů. Aniž bych to věděla, tak ho znám. Akorát mu říkám teorie špatné cesty ;-) Když už jste vynaložili čas a námahu na blbou cestu (např. zkratku), nechcete se vracet a jít správnou cestou, protože by to byla ztráta toho, co jste už ušli. Jenže nevíte, kolik bažin a dalších příkoří vás ještě čeká, a jestli se nakonec stejně nebudete muset vrátit, akorát ještě mnohem delší cestou. 

Oficiální definice je, že klam utopených nákladů je chyba v úsudku, kdy jsme při rozhodování ovlivněni dříve vynaloženými zdroji, které nás svádí pokračovat. Ve snaze vyhnout se ztrátě tak často pokračujeme v započatých akcích, které mají jen mizivé šance na úspěch v naději, že se stane zázrak. Navíc jsme silně motivováni tyto šance přeceňovat. Výsledkem je to, že zbytečně oddalujeme selhání a svou ztrátu. Místo jejího zmenšení ji ještě prohlubujeme. Protože ve snaze situaci otočit, vynakládáme zdroje další. (To trochu připomíná, jako když někdo na automatech sází víc a víc, když prohrává, a věří, že se to jednou změní a vyhraje. Místo aby přestal.) 

Stává se to i v případě, že uvažujete o tom, že byste s něčím přestali – sledování filmu, čtení knihy, vedení projektu... A přesně k tomuhle mířím. Včera jsme si chtěli pustit další díl seriálu Hrabě Monte Christo, ale vyskočila na nás upoutávka na film Lesní vrah. Po chvíli váhání jsme se na to rozhodli podívat, kriminálky máme rádi a třeba Případy prvního oddělení a Kriminálka Anděl byly dost povedené a taky podle skutečnosti. Trochu jsem váhala, jestli se nebudu bát, ale když jsem si k ruce vzala háčkování Charlotte's Dream Blanket, tak to snad dám, říkala jsem si. V popisku bylo, že se jedná o: „Minimalistické kriminální drama na motivy skutečných událostí sleduje poslední rok života jednoho z nejznámějších českých sériových vrahů. Ten v roce 2005 zavraždil v lese tři náhodné kolemjdoucí. Lesní vrah, jak se mu přezdívá, pracoval jako policista, vyhrál v soutěži Chcete být milionářem a měl nadprůměrně vysoké IQ. Případu se dostalo velké pozornosti nejen proto, že měl v plánu vystřílet pražské metro ale i proto, že svůj motiv nikdy zcela neprozradil.“

A bylo to přesně tak minimalistické, jak si jen dovedete představit. Lepší by bylo uvést o ničem. Na ČSFD to má 32 %, škoda, že jsme se na to nekoukli dřív. Nechápu, jak tomu může někdo dát víc hvězdiček než jednu. Ta jedna je za skvělou kameru. Nádherně natočené chození po lese – kdyby tam místo procházejícího se budoucího vraha byla zvěř, dopadlo by hodnocení určitě lépe.

Chápu, že chtěl autor natočit něco nového. Pomalé, dramatické záběry. Lyrický film. Ok, to by mohlo být zajímavé a super. Ale proč takhle zprznit téma, kde se toho dalo tolik využít. Smutné dětství, jak nemá holku, jak je sociálně prázdnej, neempatickej, depresivní – třeba si nepsal deník, ale mohl si aspoň něco z toho myslet, říct nahlas, nebo to mohli říct jeho spolužáci, nebo aspoň ten policajt, kterýho tam najednou tak přátelsky osloví, až se člověk diví, že umí i mluvit. Jinak hereckej výkon super, všechna čest. Jenže jinak to nejlíp vystihuje na ČSFD Estadra:

„Tak tohle bylo utrpení... Tohle není film.. nevím co to je ale film to není...  Začíná  to že Kalivoda běhá ...  Dlouho běhá... Pak se pokusí spáchat sebevraždu... Pak se vrátí domů a jde do soutěže.. (ta soutěž bylo to nejzajímavější v celém filmu ale taky nejkratší) ... Pak jede metrem.. dlouho jede metrem.... Pak si půjčí auto a jede autem... Dlouho jede autem... A když jsem se podívala jak dlouho trvá tohle utrpení ... Běželo to zrovna 52minut . Neskutečný... Není v tom filmu proč to udelal.. jasný neví se to.. chápu to.. ale tam tvůrce mohl udělat jak se to vyšetřovalo... Není to tam... Zastřelil tři lidi ... Šel domů udělal si míchaná vajíčka a dlouho jedl.... Pripadalo mi to jako nějaká reklama na jídlo... Pak vyšel ven .. policajti přijeli a odvezli ho ... Přiznal své činy .. a konec filmu ....  Nuda... A příšerný film....  1* a vážně nevím za co“ Miluju! Fakt dokonalý koment, naprosto vystihující moje pocity. Ještě by se slušelo dodat, že zastřelení tří lidí se odehraje během pár minut, výslech působí směšně, doufám, že takhle výslechy ve skutečnosti nevypadají, vyšetřovatel se tváří jako idiot. Několikrát se ptá, kolik bylo střelných ran a další věci, tak čekám aspoň pointu, že si to vrah nepamatuje, nebo že jich bylo víc, nebo míň, nebo z jiné vzdálenosti, nebo je blázen a bylo to v jiné roční období, ale ono nic. A to stejné dopadení. Prostě si tak nějak jezdí různými dopravními prostředky – asi tak třetinu filmu máte pocit, že sledujete reklamu na MHD všech druhů, jenom čekáte, jak tam zapasují letadlo a loď (to se jim nepovedlo) – pak zavraždí tři lidi a život jde dál. Najednou na něj čekají tajní někde před barákem a naloží ho do auta. Než si to zpětně přečtu v bývalých novinových článcích, myslím si, že došlo k nějakému omylu, o žádném vyšetřování totiž nebyla ani řeč, ani podezření, nic. No a pak pár minutový pseudovýslech.

Ještě pár dalších komentářů, které mě pobavily a souzní se mnou:

666teen: Fakt? „78 minut? Pocitově 178. Kalivoda zabil tři lidi. Kolik jich v tomhle provedení unudil k smrti?“ Ještě že jsem u toho háčkovala. Byla to taková nuda, že jsem i stíhala počítat oka. A manžel si něco hledal na mobilu. Ano, měli jsme to včas vypnout. Ale tohle snad ani tak nebylo podlehnutí klamu utopených nákladů, jako spíš jsme se těšili na to rozuzlení – jak na něj přišli, jak ho zatkli, co bylo dál... Myslím, že se autor ani neobtěžoval uvést, že ve vězení spáchal (konečně úspěšně!) sebevraždu.

Arsenal83: „Problémom filmu je, že keby nešlo o notoricky známu kauzu, tak nikto netuší, o čo ide. Ide len o karikatúru psychopata, ktorý nevie, ako skočiť z mosta, potom sa napije z kaluže v lese, prechádza sa a nepríčetne čumí, potom čumí v metre, pričom v hlave mu víria čierne myšlienky, že pred skapaním musí ešte niečo urobiť. ...“ Jo, přesně tak. Film sám o sobě nic neříká a nedává smysl. Zastřelení obětí vás ani nestihne dojmout, protože se to stane tak nějak rychle a bez ničeho, že ani nemáte pocit, že střílel na lidi. Proč neukázali, jak na ně míří. Fuj, zvedá se mi z toho žaludek, jenom to píšu a představuju si to. Záběr, jak jdou nevinný lidi v lese na houby s košíkem. Jak se k nim přikrade, jak na ně namíří... 

Slarque: „Jelikož hlavnímu hrdinovi do hlavy nenahlédneme, je tahle minimalistická psychologická studie jenom kamerovým cvičením a hereckou one-man show Michala Balcara. Diváci běžných televizních kriminálek by se tomuto filmu měli velkým obloukem vyhnout.“

Warhorr: „To měl být nějaký studentský film ? 90% filmu pozorujeme vraha a jeho ksicht, jak chodí po lese, stojí v metru, chystá se několikrát zabít, nebo jen blbě stojí a čumí. Unuděný, utrápený, absolutně nezáživný, bez emocí, atmosféry a jakéhokoli napětí natočený snímek. Není tu ani žádný policejní vyšetřování. Neznalý člověk tu vlastně nezjistí vůbec nic. Ofiko obsah na csfd mi dá víc než celá tato slátanina. Jediné plus je vážně ta stopáž.“ Ne, fakt ne. Už jsem viděla dost studentských filmů, dobré, špatné i hodně špatné, ale tohle se jednoznačně řadí do té poslední kategorie.

Takže dle kurzu kritického myšlení radím vybrat druhou nejlákavější možnost vedle sledování tohoto filmu a užít si ji. Určitě nesáhnete vedle, ani kdyby to mělo být mytí nádobí.

Řídký svoz popelnic

Musím se smát, když se koukám na témata na články, která si průběžně píšu, abych pak věděla, o čem jsem vám chtěla napsat. Znáte to, ne? Máte plnou hlavu článků, nápadů na dárky, skvělých inspirací, snu z dnešní noci a pak to někomu chcete říct, realizovat, nebo si vybavit a najednou pusto prázdno. S bídou vyplodíte jeden nápad a to ještě tušíte, že je úplně nový a ty báječné se někam vypařily.

Jak tak koukám na ten už trošku starší seznam, tak o plísni jsem vám už psala, a mám v plánu to ještě zopakovat, doufám ale, že to bude článek plný radosti a úspěchu s tipem na to, jak se jí také zbavit. Zatím nám jede odvlhčovat, snažím se větrat aspoň dvakrát příp. i třikrát denně, ale teď nám trochu nestíhalo topení, jak byly ty mrazy, takže s větráním jsem musela být opatrná.

Ale jednu z položek jsem měla popelnici. Říkám si, že to snad není možné, že jsem o tom ještě nepsala. Letos to bude pět let od svatby a tak nějak to bude i s tou naší popelnicí, neboť trvalý pobyt tu máme oba až od svatby. Šoupnu si do vyhledávače na blogu slovo „popelnic“ a ono fakt nic. Teda ne nic jako nic, ale žádná zmínka o tom, jak jsme úžasně ekologičtí. Tak to musím honem napravit!

Nechápu, že jsem ještě nenapsala, že naše obec umožňuje vybrat si, jestli se bude popelnice vyvážet každý týden, jednou za čtrnáct dní nebo dokonce jednou měsíčně. A podle toho samozřejmě platíte poplatek. V podstatě hned jsme se rozhodli pro měsíční vyvážení s tím, že nám to bude určitě stačit a zpravidla v administrativě není problém přejít na dražší variantu i v průběhu roku, doplatit rozdíl a nechat si popelnici vyvážet častěji. Zatímco vracení poplatku by byl určitě problém. Funguje nám to skvěle po celou dobu.

Jednou to bylo hodně legrační, když jsem tu měla kamarádku a ta se mě ptala, kde mám koš na odpadky, protože ho nemohla najít. Aniž bych si uvědomila, že to ostatním může připadat divné, prohlásila jsem, že nemám, že hodně třídíme. „A kam házíš komunál?“

„Ten nemám.“

„A co zbytky ovoce, zeleniny?“

„Ty jdou kozám. Nebo na kompost, když se zkazí.“

„Zbytky masa?“

„Psovi nebo kočkám.“

„Čajové pytlíky?“ pokračovala s určitou hrdostí v hlase, že objevila něco, co se na kompost dávat nedá. Omyl, pokud bude kupovat u Sonnenntoru.

„Já piju sypanej čaj.“

A teď si zaboha nemůžu vzpomenout, co to našla, co opravdu házíme do popelnice se směsným odpadem. Snad to byla rolička od toaleťáku, protože do papíru nepatří (koukám, že to už taky bejvávalo, teď už ji tam leckde dát můžete), na druhou stranu bez obav ji můžete dát na kompost. Každopádně třeba slupky od pomerančů vyhazujeme do popelnice, protože hnědé popelnice na bioodpad u nás nejsou a do domácího kompostu se to nedoporučuje. A taky dětské pleny jsme museli dávat do popelnice, proto jsem asi po týdnu (nebo dokonce jen pár dnech?) přešla na látkové. ;-)

Dítě pro začátečníky

Myslím, že už je na čase publikovat zase pár článků na téma dítě. V prosinci a lednu jsem to poněkud flákala, takže směle do toho. :-)

Název článku jsem čajzla jedné kolegyni, která říkala, že má dítě pro začátečníky a mně se to moc líbilo. Hned jsem se jí ptala, kde že ho vzala. Stěžovala si totiž, že jí dítě celou noc spinká (za což je ráda), ale že to nesmí nikomu říkat, kdo má taky dítě, protože je tím vždycky hrozně naštve. Snažím se na podobné věci myslet, když mám chuť si stěžovat. Občas mám pocit, že život s dítětem je strašně těžký a nemožně náročný, ale pak stačí hodit řeč s někým jiným a zjistím, že problémy vypadají skutečně jinak. Ale to jde jen těžko posoudit, když nemáte jinou zkušenost, jen tu svou. Stejně jako máme pocit, že je fakt strašná zima, když je -9°C, ale jak je teď třeba ve Finsku? Aha, tepleji než tady, tak to nebyl vhodně zvolený příklad! Ale víte, co tím myslím. Když mi dítě denně řve dvacet minut a já z toho můžu ohluchnout, říkám si jak trpím a pak se kouknu na internet a tam píší, že plačtivé děti mohou denně řvát třeba pět hodin. Nebo leckdy hodinu v kuse. To jsme zažili jen jednou a to je jí skoro šest měsíců!

Další kolegyně má chlapečka, narodil se jí teď v úterý a je stejně roztomilý jako byla ta naše v porodnici :-). Ale popravdě mi teď připadá ještě hezčí, myslím, že miminka krásněj časem. Každopádně jsem kolegyňce a malýmu přála, ať má miminko spavé a žravé jako my. Je to paráda. Kdo nezažil, netuší!

Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co je to uspávání. Ptala se mě jedna známá, jak uspávám a já se jí s troškou studu musela zeptat, co tím myslí, že jí nerozumím. No, jako co dělám, aby miminko usnulo. „Já?“ divila jsem se upřímně. „Dám ho do Mojžíšova košíku.“ ... Tak tohle období nám pominulo a my záhy zjistili, že miminko je potřeba uspat, protože pouhé odložení do košíku ho neuspí. Na náladě mu nepřidá, když ho pohladím po čelíčku, řeknu: „Dobrou,“ a zdekuju se do kuchyně. Takže jsme zuřivě skákali na míči, houpali v náručí, houpali v autosedačce, na houpátku, i s celým Mojžíšovým košíkem... Zkoušeli posunout večerku z nějaké čtvrté páté hodiny (copak já vím, kdy to před třemi měsíci bylo?) až na šestou sedmou a osmou. A já se z toho mohla zbláznit, protože mi chyběly naše spokojené manželské večery a hlavně malá nás stejně neobdarovala spokojeným usínáním. Ale pak přišla doktorka s příkrmama a najednou se to všechno zase nějak zlepšilo. Možná se to zlepšilo i krátce před tím, ale těžko říct, zase tak podrobné záznamy si v deníku o miminku nevedu. Každopádně teď zase máme období, že dáme mezi pátou šestou večeřičku = příkrm a dokojení v manželské posteli a hned poté přeložím v podstatě již spící dítě do jeho košíku (zatím se ještě vejde). Jediný rituál, který předtím máme zavedený, je, že ji dáme do spacího vaku, abychom ji nemuseli přikrývat a dělat další nedoporučené věci a přitom jí bylo teploučko.

Nově, tak týden, se snažím dát malou spát i hned po obědě mezi jedenáctou a dvanáctou. Občas spinká jen půl hodiny, ale i to je myslím fajn. Řekla bych, že si odpočine a má lepší náladu. Konzultovala jsem s AI a řeklo mi, že pro takhle malé dítě by mohlo být pohodlnější vyspat se v oddělené místnosti, a tak ji nechávám spát v ložnici opět ve spacím fusaku, abychom dodrželi rituál, samotnou. I když jsem zezačátku měla obavy, aby se necítila opuštěně. Ale zvládá to krásně, a když něco potřebuje a zavolá, tak se snažím co nejdříve přijít.

A druhá oblast, ve které je malá výjimečně dobrá, je jídlo. Dělám si legraci, že je žrout, ale myslím to vážně. Jenom v dobrém. Kojit chtěla už na porodním sále a v dalších dnech taky. Porodním sestrám pak vysvětlila svým hodně výjimečným řevem, že potřebuje mlíčko dřív, než se (cca za tři dny) rozkojím (= ho budu mít já). Dostávala umělé mléko v injekční stříkačce a nebyl to problém. Baštila ho docela dobře. Pak, když už jsem měla trochu mléka, hned krásně sála. Žádné odmítání nebo ofrňování se. I když jsem zezačátku bojovala s polohou pro kojení, jak jsem byla dost poraněná a nemohla sedět, tak malá si poradila a zvládla se napít i v ne moc povedených polohách. Myslím, že mi to moc nešlo, asi tak jak se dá čekat od prvorodičky, ale malá by se snad zvládla napít mateřského mlíka, i kdybych ji držela hlavou dolů a přiložila pusinkou k prsu. Neomylně ho dokázala hledat i potmě nebo se zavřenýma očima. A obdobně to fungovalo s příkrmy. Někde jsem četla, že máte dát dítěti tu plastovou lžičku, kterou ho chcete krmit, aby si na ni zvyklo. A pak s ní máte dělat ještě cosi... no, obojí jsem četla až poté, co nám doktorka doporučila příkrmy, my se stavili v krámě, ohřáli je, vzali lžičku a dali ji malé i s jídlem před obličej. Neomylně otevřela pusinku a obsah lžičky vsála. Měli jsme s manželem radost jako malé děti (a že ty to teda uměj!). A tak to pokračovalo dál. Žádné vyplivování, odmítání nebo jakýkoliv problém. Jen jednou malinko nechtěla brokolici, která ale byla fakt hnusná a nastavovaná rýžovou kaší nebo čím. A jednou odmítla moji kukuřičnou kaši, která taky nebyla nic moc. Ale jinak všechno baští bez problémů.

Takže to, co na základě své malé skromné zkušenosti můžu přát nastávajícím matkám, je žrouta, který rád spí. Obojí vám může dělat neskonalou radost.

P. S.: Ale v noci teď vstáváme často dvakrát, třeba v jednu a v pět. Nebo pak v sedm a to už potom určitě spát nepůjde. Ale dá se to zvládnout. Nesmíte moc ponocovat, jít spát v deset je ideálka. Dokonce pak ani nemusím spát přes den. Ale hlavní je hláška z kofoly: Když ji miluješ, není co řešit.

Neplodí nám rakytník

Z dosud nepublikovaného článku 20. 8. 2024

Jsem smutná, že jsme nechali vytrhnout ten větší rakytník traktorem. Ale dva samci na jednu samičku nedávají smysl. A navíc neplodí. 

Když si googlím důvody, zjišťuji, že má plodit od 4. roku. Což už u nás je. Nemá rád dusík – no to má asi trochu blbý, protože hnůj je nedaleko. Zato by se mu líbil fosfor a draslík. Za delšího sucha se má zalévat. Má rád vápenitou půdu, ne kyselou. No, to je u nás taky blbý. Jak mu zařídit vápenitou?

Ze samic se mají každý rok ořezávat kosterní větve. Co to znamená? Aby se keře nerozrůstali do šířky a neplodily jen na mladých větvích po obvodu.

Vítr fouká hlavně ze západu, příp. ze severu, tak jsme asi vykopli špatný rakytník, když mají být od sebe po větru. :-( No, uvidíme. Aspoň by samice mohla kvést, aby z toho něco bylo.

Vloni na podzim (2025) jsme se byli podívat v zahradnictví – líbí se mi courat se mezi rostlinkama a snít, co bychom si mohli pořídit, i když s vajíčkem s novorozencem to nějak nebylo ono (poněkud se pronese ;-)). A tak jsme tam rovnou s jedním chlápkem hodili řeč, v čem by mohl být problém. Doporučil nám hnojivo Kristalon plod a květ. Máme ho dávat snad každý týden k samici přibližně od února či března. Tak uvidíme, jestli to k něčemu bude. 

Baví mě psát, co miluju... (rozcestník)

Když mě dneska přepadly chmury, nejdřív jsem si trochu poplakala a pak si řekla, že takhle to nejde, koukla na svůj článek Můj plán léčby depresí (fíha, už je z roku 2013, no, ale ani nijak zvlášť nezastaral). 

A pak jsem šla ven nakrmit zvířata a „vyvenčit“ malou. Vážně mi tam hezky usíná v kočárku. I když to nejprve uvede patřičným řevem. Napadlo mě, že mám ráda třpytivé věci. Třeba sníh. A hned jsem si řekla, že by to byl hezký článek na blog, když je teďka tolik sněhu. Ale zároveň mám takové tušení, že už jsem nutkání napsat podobný článek podlehla v minulosti. A tak vznikl nápad udělat rozcestník článků k věcem, které miluju. Mohl by mi v budoucnu sloužit jako takový maličký povzbuzující nástroj. Víte, že článků na tohle téma už mám 55 k dnešnímu dni? A je to moje 12. téma, v tuto chvíli četnější než „dítě“. Myslíte, že budu mít něco od každého písmene v abecedě? :-)

Miluju...

• adventní kalendáře
• bucket listy
• bullet journal
• citrony – tohle zjištění překvapilo i mě samotnou. Nějak jsem si to neuvědomovala, dokud to při jedné inspirativní přednášce nezmínila kolegyně. A v tu chvíli jsem pocítila lehké chvění, jak vás potěší, když máte s někým společnou vášeň.
• čaj – o tom už jsem taky mluvila v mnoha článcích :-), dokonce mám samostatný článek o čaji jménem Earl Grey a mé lásce k němu.
• čtení, zejména populárně naučných knih, ale zkoušela jsem i poezii (viz článek Červenec plný poezie)
• Florentýnu = autorka receptů, které opravdu fungují, vše vysvětluje i naprostým začátečníkům a často k receptům doplní i to, proč se co dělá, nebo jak to vylepšit pro příště. Zkoušela jsem podle ní spoustu receptů a nakonec jsem si vloni spokojeně od Ježíška přála 3 její kuchařky, takže budu testovat dál! :-)
• hrady a zámky (i zříceniny) – Navštěvování poslední dobou dost flákám, ale když se mrknete na hlavní stránku mého blogu vpravo dolů, najdete tam seznam navštívených hradů přímo s odkazy na jednotlivé články. Možná by stálo za to vytvořit z toho samostatnou rubriku, protože to takhle není třeba mít vystavené, ale mou lásku k nim to ukazuje krásně, ne?
• hrnečky a keramiky – hrnečky z berounských trhů, Rudolfovu dílnu – dneska se jmenují Keramika Tina (najdete je na Facebooku, odkaz si dávám hlavně pro sebe, protože si nový název nemůžu zapamatovat, je moc tuctový) a já od nich mám malinkatou sbírku hrnečků a taky jeden džbánek. Mohl by o tom být pěkný článek.
• hrušky sušené,
• hudbu – rockovou, popovou a chorvatskou,
• jedinečnost
• kancelář jen pro sebe
• klubíčka a jejich nakupování (viz trochu starší článek A co jsem si koupila? na krajkářských trzích v Praze)
• kočky
• knihy
• látky a textil
• limoncello – Tohle mi teď přijde trošku legrační, protože jak už pár let nepiju skoro vůbec žádný alkohol (ani pivo a víno). Takže ani na limoncellu nevidím nic až tak světoborného a stejně mi víc chutnalo arrancello (= z pomerančů) dle receptu z Apetitu.
• malované křížovky – dokud nezkusíte, nechápete. Pak musíte podlehnout.
• malování a kreslení
• opalování: v okně,
• papír a papírnictví – Co k tomu dodat? Přečtěte si články. ;-) Ráda píšu rukou, inkoustovým perem, maluju pastelkama, ale i anilínovýma barvama (= zářivější vodovky), akrylem, používám washi pásky, razítka, barevné fixky a pera... Zmínku najdete i v článku Jsem snadno čitelná?
• pletení (viz můj článek Miluju pletení na veřejnosti)
• psaní deníku, blogu (článek Psaní blogu mi přináší štěstí hovoří za vše), příp. básniček, poznámek z kurzů a přednášek, sbírání různých citátů, básní, hlášek... (např. článek Miluju svoje poznámky). Dneska bych k tomu doplnila i psaní Bullet journalu (viz příslušný bod zde v seznamu). Miluju psaní na počítači, ale taky miluju psaní rukou inkoustovým perem.
• perlan = úžasná věc, která se dá dávat jako separační vložka do plenek (zejména látkových) dítěte, aby se pak bobek dal pohodlně vyhodit a zbytek do pračky. Ale můžete s ní utřít pusinku dítě, když se zablafe příkrmama. Nebo taky prý okna a cokoliv dalšího. To jsem zatím ještě nezkoušela.
• pocit, že je všechno hotové = to se mi moc často nestává, vždycky mám rozdělané kvantum věcí a spoustu nápadů, co by to chtělo udělat, stihnout...
• projekty
• myčku – asi není třeba dodávat jak parádně šetří člověku práci. Hned po jídle se tam naskládá nádobí a je uklizeno. Můžete si jít dělat, co chcete, a nádobí se myje samo, nebo tam v klidu počká, až přidáte nálož ještě od večeře.
• roční období (všechna): jednotlivé články s tipy, co podniknout, abyste je taky milovali, najdete zde: jaro, léto (ještě není napsaný, i když ho spousta lidí miluje nejvíc), podzim, zima.
• série a speciály článků na blog, ale i sety keramiky, klubíček, ságy knih...
• seznamy – baví mě psát si seznamy všeho druhu, od toho, co si mám sbalit na dovolenou, přes to, co bych ráda udělala, až skončí frmol v práci (dříve jsem si psala, co udělám, až odevzdám disertačku)... mám na to na blogu celý štítek. :-)
• Sherlocka Holmese – tak to je asi mým čtenářům dávno jasné, když o něm mám samostatnou rubriku (zde), přečetla jsem kompletní kánon (= díla od Conana Doyla), snažím se každoročně slavit jeho narozeniny 6. 1. a v nejrůznějších mých článcích je zmíněn skoro stokrát!
• sklo a sklárny: viz poznámka u hradů a zámků :-)
• sníh a podle staršího článku Co je úžasného na odklízení sněhu? i jeho odhazování
• stěhování a úklid, protože se vždy objeví něco nového a vede ke zefektivňování a vylepšování nového bydlení, kanceláře a pod.
• umělce všeho druhu: pravidelně jsem navštěvovala řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě (2015, 2014, 2006, to, že jiné roky chybí, znamená jenom to, že jsem o nich nepsala/nestihla, ale možná jsem tam byla) a krajkářské trhy v Praze, Dny otevřených ateliérů na Vysočině i u Brna, ale ráda se mrknu i na nejrůznější výstavy malířů, sochařů a zejména lidí pracujících s textilem.
• Vánoce a psaní o nich: mám na blogu samostatný štítek, protože mě baví zkoumat různé tradice a zvyky. A taky psát každoroční vánoční deník o adventním období. Dělám to už od roku 2017! Hustý, tak ještě dvakrát a bude to deset let. Ale první nástřel jsem měla už v roce 2014, kdy jsem psala, jak trávíme Vánoce doma, ale to se nepočítá, když to není deník. 
• věšení prádla ven,
• vůně,
• zadarmo věci.

Co tak nějak dělám?

Pořád si stěžuju, že mám málo času, tak jsem si řekla, že zkusím sepsat činnosti, které v průběhu týdne dělám. O nějaký typický den na mateřské se nesnažím, protože mi každý připadá hodně jiný a přitom jeden jako druhý. Abyste tomu lépe rozuměli, stejné je to, že nikdy nestíhám aktivity, které si naplánuju, protože to malá více či méně nabourává. Ke stále stejným věcem patří zejména péče o dítě (kojení, krmení příkrmy, přebalování, snadné uspávání + několikeré příchody kvůli přebalení, podání dudlíka či usínáčka, utěšení, dokojení...), s tím souvisí pravidelné praní plenkových kalhotek, cca každý druhý nebo třetí den. Už jsem to přestala sledovat, svého času jsem si to psala, ale teď to řeším tak, že když toho mám hodně a naplním pračku, jednoduše ji zapnu. Vím, že mám plen dost i na další dny, takže to nemusím hrotit, když to někdy déle trvá. Peru na program hygiena, který dlouhodobě udržuje teplotu kolem 60°C a využívá páru. V manuálu se chvástají, že by to mělo zbavit oblečení většiny bakterií a virů, ale snad i pylů a roztočů (i když tím si nejsem jistá, jestli to tam opravdu je a nechce se mi jít se dívat do prádelny). Klidně k tomu přihodím i naše ručníky, když toho mám málo a už to potřebuju vyprat.

Dokoukali jsme seriál Viktorie (****) dostupný online na České televizi (zde). Bylo to samozřejmě o anglické královně z počátku 20. století, což je shodou okolností doba, do níž se narodil Sherlock Holmes, takže nejspíš i proto mě baví. Seriál jsem ohodnotila čtyřmi hvězdičkami, protože mi připadal nejen zábavný, ale i poučný. U leckterého dílu jsme se s manželem pustili do debaty, jak to asi tak bylo, třeba jak asi vypadal Křišťálový palác, který princ Albert navrhl a zda stojí ještě dnes. Zda jeho bratr měl opravdu syfilis a jestli mu na něj pomáhala léčba rtuťovými výpary, což jistě taky není právě nejvhodnější. A kolika se asi tak mohl dožít. Paradoxně se mu podařilo chytit nějakou lepší formu (nebo se to nějak zastavilo v určitém stádiu) a tento prostopášník se dožil vyššího věku než princ Albert, který ovšem nezemřel bezprostředně po výstavě, jak by mohl seriál s trochu otevřeným koncem naznačovat. Také jsme si googlili určité postavy, zda jsou skutečné, např. to vypadalo spíš jako momentální filmový trend, dát do každého filmu černocha a alespoň dva gaye. A ona královna Viktorie opravdu adoptovala černošskou holčičku, princeznu kdovíodkud! Stejně tak se v seriálu mihla slavná zdravotní sestra Florence Nightingalová, Charles Babbage známý tím, že jako první prolomil Charles Babbage, průkopník výpočetní techniky, je známý tím, že jako první prolomil Vigenèrovu šifru, do té doby (po více než 300 let) považovanou za prakticky nerozluštitelnoux, lékař John Snow přišel na to, že cholera se přenáší špatnou vodou a nikoliv vzduchem...

Viděli jsme několik zfilmovaných povídek z cyklu Škoda lásky. Nejvíc mě asi nadchl díl s Gottem, který byl opravdu legrační. A teď jsme viděli první dva díly Pýchy a předsudek z roku 1995. Je to teda šílený (zejména ty šaty, co se v té době nosily, nebo jestli měli tak málo na kostýmy?), ale dobře to odpovídá tomu, o čem román je.

Máme rozečtenou knihu od Vlastimila Vondrušky: Sběratelé ostatků, což je pokračování románu o nižším šlechtici Martinovi ze Stvolna, který je výborným hráčem na loutnu. V prvním díle Prodavači ostatků putoval po Francii a určitou část knihy se živil ne zrovna čestným způsobem – sháněl nejrůznější věci, které by mohl vydávat za ostatky svatých a nechal si k nim v jednom klášteře vystavovat dokumenty a pak se s místními mnichy dělil o zisk. Měli bychom se nacházet v době krále Karla IV., s nímž by se Martin mohl brzy setkat. Ještě existuje třetí díl Vládcové ostatků.

Během minulého týdne jsme byli dvakrát sáňkovat a bylo to báječné! Objevili jsme kus za domem skvělý svah, který je vhodný pro bezpečné a přitom dlouhé sklouznutí na červených plastových sáňkách z manželova dětství. Když jsem původně našla ve dřevníku sáňky po babičce manžela, málem mě kleplo. Byly dřevěné s pobitými lyžinami, ale měly je hrozně úzké, takže bylo jasné, že se budou ve sněhu leda tak bořit. Nedařilo se mi s nimi popojet ani deset centimetrů. I když na našem dvoře to není nic divného, protože je v podstatě na rovině. Pak jsem přemýšlela o tom, že napíšu článek, že nechápu, jaké dětství měl manžel bez bobů! On tady u Prahy, já z kdovíjaký díry na Vysočině a boby jsme měli snad všichni! A bobovalo se celou zimu, protože na to bylo sněhu dost. A jezdit se dalo i z malých kopečků, takže to bylo v podstatě bezpečné. Zajímalo by mě, jak jsme věděli, kdy máme jít domů, když jsme zcela jistě ještě neměli hodinka. Asi když padla tma.

Vůbec nekreslím ani nešiju, zato se jakžtakž pokouším o pletení a háčkování. Obvykle v rámci večerů trávených i jinou aktivitou. Zdaleka se samozřejmě nedostávám k časům, které jsem mohla těmito kratochvílemi trávit v době, kdy jsem chodila do práce, protože cestování autobusem bylo téměř výlučně vyhrazeno právě pletení. A to jsou takové minimálně dvě hodinky denně jisté. Mám toho teď rozdělaného víc, hlavně se soustředím na svetřík pro malou z klubíček, která jsem dostala v práci při odchodu na mateřskou – chtěla bych kolegům holčičku přivést ukázat ve „svetříku od nich“. Pak lednové ponožky v rámci Klubu anonymních ponožkoholiků, jehož cílem je dokončovat začaté ponožky ideálně do dvou měsíců od nahození. A pak slavím takový malý návrat k rozháčkované dece Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys.

Máslové loupáčky a mrkvové rohlíčky (ty žlutější)

Celkem se mi daří najít si čas na vaření nebo pečení, protože to je tak trochu nezbytnost. Včera jsem si zkusila naložená kuřecí prsa na pánvi a dneska jsem na ně pozvala tchyni s tchánem, aby nemuseli vařit. My od nich na oplátku dostali polévku a minulý týden jsme tam byli na obědě. Včera jsem navíc upekla mrkvové rohlíčky podle Kristiny Nemčkové (zde), akorát jsem půlku másla nahradila Herou, kterou jsem si koupila na Vánoce a nevyužila ji. Důležité je poznamenat, že jsou zcela bez cukru (a taky vajec), pokud do nich nepřidáte kupovaná švestková povidla. Kristinu Nemčkovou znám díky Mixitu, protože ten její je fakt úplně nejlepší (a taky asi ze všech nejdražší, ale je to prostě neodolatelná kombinace chutí a žádný jiný mě zatím tolik nenadchl a to mám své oblíbence). Ostatní ji možná znají díky tomu, že je vítězkou 3. řady soutěže MasterChef Česko, kterou v roce 2019 vyhrála v 17 letech a stala se tak nejmladší vítězkou na světě. Osobně bych tyhle rohlíčky ani nepotřebovala plnit povidlama, protože díky citronové kůře (v bio kvalitě) voněly nádherně i samotné. Dnes jsem naložila citrony do soli (recept zde), protože už mi došly a já bez nich nemůžu být, i když to spousta lidí asi vůbec nezná. Dávám je do salátů, pomazánek, výborně by jimi šel ochutit i čistý vývar... do tataráku toho na italský způsob. Skoro kamkoliv, kam se dává sůl, se dá dát citron naložený v soli a koření. Příště bych měla vyzkoušet taky jinou verzi, třeba od Jamieho Olivera, kterou jsem si opsala v době, kdy jsem vůbec netušila, kdo to je. Sranda, ne?

Když už jsem si špinila robot pro hnětení těsta, udělala jsem ještě máslové loupáčky podle Florentýny. Recept najdete zde, snad je to ten samý, který já mám z knihy od Ježíška Snídaně u Florentýny. Akorát jsem tam dala asi 50 gramů celozrnné pohankové mouky, abych ji taky někdy spotřebovala. Jsou docela hodně hutný, ale taky mi moc chutnají. A manželovi i tchyni chutnalo oboje. Sousedovi především ty mrkvové, k druhým se nevyjádřil.

Chováte se hůř jak lidi

Jak tak koukám, trošku jsem zaspala start roku se seriálem Na statku. Ale není to tím, že bych vám neměla co říct, i když je fakt, že v zimě se toho moc neděje.

Aktuálně máme tři kozy: hnědého předloňského kozlíka (Pepu III., ne generačně, ale všem kozlíkům teď říkáme Pepové), hnědou starou Lízu (pane bože, té už snad bude deset let?) a bílou Melindu, ze které se stává pěkná mrcha, protože cítí, že Líza už na ni nestačí. Škoda, že se k sobě ta zvířata chovají hůř než lidi. O tom jsem vlastně plánovala napsat článek, ale už to ze mě nějak vyprchalo. Nemám teď zrovna v čerstvé paměti, co si zase prováděli. Ale tak stačí zavzpomínat na Balouna, jak objevil, že březí koza mu raději přenechá seno, než aby se od něj nechala trkat do břicha. Dovedete si to představit? Že by muži odstrkovali těhotné ženy od jídla? My po nich ještě chceme, aby nás pustili sednout, když tam byli první!

Na víc si teď nevzpomenu, ale název článku určitě využít chci. Než na něj zapomenu. Neskromně se přiznám, že mi připadá skvostný a určitě mě někdy v budoucnu pobaví, když na něj narazím.

Taky ještě máme tři husy, v sobotu plánujeme porážku jedné z nich. A protože nikdy nemá zůstat sama poslední, tak ty zbylé se pak budou porážet zároveň. Dneska to s nima byla sranda, na umrzlém sněhu jim to klouzalo a rozjížděly se jim nožičky. Pomohlo jim jen, když se jim podařilo zabořit se trochu víc do sněhu. Nebo jít po cestičce, kterou jsem před pár dny proházela lopatou, protože se nám někam záhadně ztratil takový velký oranžový prohrnovák (hrablo na sníh), jak ho celé roky nepotřebujeme.

Pořád bojujeme s plísní v předsíni, ale k tomu se plánuju vyjádřit až v samostatném článku.

Nic teď aktuálně nepěstujeme, pokud nepočítám pár kytiček, které víceméně přežily moji péči (marný boj s nějakými parazity, i když proti nim mám postřik). Na záhonku v zemi ještě pořád trčí tyče od rajčat a topinambury plánuju sklízet postupně, abychom je také stíhaly jíst. Z malých kýblů jsou malé, ale vypadá to na pěknou úrodu, jestli během těchto pár dní sněhu a mrazů nezašly.

Kočky máme pořád ty samé: starou kočku Macíka, černou huňatou rošťandu Mejzí (mého miláčka, i když je to pěkná potvůrka), černého kocourka Žužu, který je teď moc mazlivý a nejdřív se pomazlí a pak jde pro jídlo (když to vidí Mejzí, hned se hrne ke mně jako že se bude taky mazlit, že přece nemyslí jenom na žrádlo, ale nechá se pohladit jednou dvakrát a pak honem šup šup k misce, takže priority jsou jasné!) a velkou pěknou zrzavou kočku, kterou se mi zatím ještě pořád nepodařilo ochočit, i když už jsem si ji párkrát pohladila.

Pes je taky pořád stejný. Z nepochopitelného důvodu chodí místo do dřevníku, kam mu nefouká, spát pod valník, který je venku pod střechou. Teoreticky tam taky nefouká, ale určitě to tam není takové jako v dřevníku, ačkoliv má krásný rozhled po celém pozemku. O tom, že nechodí do své zateplené boudy se zmíním jen proto, abyste věděli, že má pěkný nový pelíšek, kdyby měla zájem.

A jak to vypadá u vás?

Momenty ze života na mateřské (1)

Vyndám holčičku z postýlky, řeknu jí, že je krásná jako princezna a dám jí pusu na tvář (líbat na pusu se prý nemá). A ona si krkne jako starý pivař. :-)