Dží pí es

V pátek, hnedka po ránu, jsem vyrazila se školou na báječný výlet. Jeho cílem bylo, naučit se zacházet se GPS. Bylo nás 60 a přístrojů jsme měli jen 6, ale to vůbec nevadilo, protože jsme si je popůjčovali a stejně se mnoho spolužáků na výlet přihlásilo z jiného důvodu.

Sranda začala už na nádraží, kde jsme se nebyli schopni dohodnout, zda lístek stojí 46 nebo 84 Kč. Dva lidi se totiž šli zeptat na kasu a každý dostal jiné informace. Vzhledem k tomu, že 46 je téměř poloviční částka té, kterou jsme zjistili my, mám dojem, že onen jedinec nepostřehl, že to není zpáteční.

Další zajímavá situace nastala, když jsme se do vlaku málem nevešli. Půlku cesty jsme sice stáli, ale natlačení jsme tam nakonec byli všichni. Kromě vlaku jsme využili ještě jiný dopravní prostředek. Možná byste to nehádali, ale byla to loď. S tou jsme si také užili srandu, protože jednu řídila spolužačka. Napoprvé se jí ten rozjezd úplně nepovedl, tak k ní kapitán naší lodi skočil a vysvětlil jí to ještě jednou. Zbytek cesty probíhal poklidně.

Páteční večer jsme si užívali hodování prasátka grilovaného na ohni. Bylo naprosto fantastické, jen by ti kuchaři mohli pro příště trochu šetřit solí. Dělali jsme si legraci, že to udělali schválně, abychom si museli v nedaleké hospůdce koupit pití. Mně se ta slanost dařila mírnit okurkama, které měli také moc dobré.

Noc byla příjemná, i když nás strčili do chatky společně se dvěma klukama. Ale naštěstí to byli jakýsi dva rozumní týpci, kteří přišli buď střízliví a nebo alespoň nehluční.

Ráno bylo výtečné! Protože jsem šla spát brzy, vzbudila jsem se už kolem sedmé hodiny, kdy všichni ostatní ještě tvrdě spali. Mou pozornost najednou upoutal drobný růžový předmět na konci mé postele. Když jsem se podívala lépe, byla to kytička. Dostaly jsme ji se spolubydlící pro růžové sny.

Mám toho nad hlavu:)

Taky občas míváte pocit, že všechno to, co jste si naplánovali, nemůžete stihnout? Já ho mám na můj vkus nějak moc často.

Možná je to tím, že si všechno moc beru a snažím se mít všechno perfektní a taky mám hromadu zájmů. Ale jak to mám udělat, abych neměla chuť dělat něco, co mě baví a přitom mi to bere spoustu času?

S mým časem to je skoro stejné, jako když vás někdo pozve ke švédskému stolu. Je tam spousta lahůdek, ale vy si můžete vzít jen některé a přitom máte chuť na všechny. Nebo jako když máte chuť jen na dva zákusky, ale jeden z nich je zrovna šlehačkovej dort, a jak je známo, ten je dosti sytej, takže pak už se do vás nic jiného nevejde.

Teď, před písemkou a dvěma zítřejšími prezentacemi, mám největší chuť číst si knížku o Singapuru (Zaostřeno na Singapur od Jiřího Bubly) nebo psát deníček. A k mému údivu je pro mě skutečně problém dělat něco jiného.

Tak se zatím mějte, jdu na takovou malou návštěvu kosmetičky... to jsem teda zvědavá, co se mnou provede:).

Takovej blbej pocit

Mám takovej blbej pocit, že se mi to zase jednou moc nepovedlo s anketou. :-( Chtěla jsem to trošku ošvindlovat a jednu jsem použila dvakrát, jen jsem tam změnila otázku. Ale jak tak koukám, výsledky z jedné se automaticky přenáší do druhé. Tak to je dost trapné, měla bych s tím něco udělat, tak snad dneska, teďkonc půjdu spát... zas až tolik energie opravdu nemám:-).

Vypnout

Tak nevím, jestli se mi podaří tento článek dát na net ještě dneska, protože právě v tuto chvíli, kdy začínám psát, je šest minut před půlnocí. ¨

Dneska jsem měla velmi náročný den. Začala jsem sice opravdově pracovat až v jedenáct, ale zato to bylo intenzivně až do večera do sedmi. Samá čísla a počítání a pořád jsem musela dávat pozor. Takže není divu, že když jsem chtěla jít večer ven, cítila jsem se mírně unavená a vůbec by mi nečinilo potíže usnout hned v osm, kdybych si lehla do postýlky. Ale to bych nebyla já ;-).

Návštěva čajovny se vyplatila. Dala jsem si něco fantastického. Samozřejmě nevím, jak se to jmenovalo, tuším, že to byla Dáta ... (jééé, no fakt mi to vypadlo), tak mi to prosím promiňte. Každopádně to chutnalo jako Yogi čaj. Byl to čajík s mlíkem a kořením a byl výbornej. Zpočátku se mi moc nepozdávalo, že je v tom dost mlíka, ale pak jsem v něm našla zázvor, který mi přinesl opravdové zahřátí a bylo mi moc fajn.

Teď je chvilka před půlnocí a já mám spoustu energie. No dobře, spoustu ne, ale asi víc než předtím. Tady je krásně vidět, jak je důležité občas (i v tom největším shonu) na chvilku vypnout a relaxovat. Zajímalo by mě, jak relaxujete vy. Kdyby se vám chtělo, pochlubte se, ráda se přiučím.

Když se mi nechce makat

Sedím u počítače, zoufale se snažím najít na netu něco na téma žádost o místo a to navíc anglicky a žužlám pendrek. Vtom mě napadne, že tohle slovo má víc významů – buď ten policejní a nebo ten lékořicovej, kterej mám já.

Víte, co je vlastně lékořice? Já ne, akorát vím, že čaj proti kašli, ve kterém je, chutná sladce, i když ho neosladím, to skoro žádná jiná rostlinka neumí, alespoň z těch co znám.

Stránka, kterou jsem o této rostlince našla, je výborná. Podává ucelený pohled na rostlinku (i s obrázkem), zmiňuje účinky proti kašli a navíc mě pobavila poznámkou: „většina z nás zná lékořici asi jen jako asfaltově černou hmotu z dětských cukrovinek…“, tak to by bylo asi vše o tom, jak se mi nechce nic dělat.

Nová stránka

Poslední dobou mám moc práce ve škole a také jsem se začala věnovat čtení a dalším aktivitám, takže nestíhám psát, ačkoliv by bylo o čem. Ale také se snažím používat svoje nově nabyté zkušenosti ze školy při tvorbě nové stránky. Ano, slyšíte dobře, pokouším se vyrobit si vlastní internetovou stránku.

Bohužel to není tak lehké, jak se původně zdálo. Nadšení se pomaličku vytrácí, když vidím, kolik dá práce udělat malilinkatou část funkční. A jak jsem kdysi někde četla - stránky se nikomu nedávají, dokud nejsou hotové. Nikdo není zvědavý na text: "stránka se připravuje".

A tak se snažím a snažím, ale pořád toho mám jen zoufale málo. Už se moc těším, až je zprovozním, celé, kompletní a (podle mého názoru) krásné. Teď mě napadá, co byste tam chtěli vidět a najít? Klidně mi to napište sem a nebo použijte anketu.

Výsledky anket

Všimla jsem si, že tu mám většinu anket už strašně dlouho, ale výsledky se mi líbí. Je vidět, že hlasovat vás baví rozhodně víc než psát komentáře. ;-)

Především mě potěšil výsledek ankety: "Může se člověk zamilovat do vůně?" Já si totiž myslím že ano, ale co je pro mě podstatné je to, že vás si to myslí 17 a těch, kteří s tímto tvrzením nesouhlasí není ani 5.

Když jsem se svých čtenářů (nebo alespoň návštěvníků) zeptala, zda se snaží být perfektní, polovina jich odpověděla že ano a druhá polovina že ne. Perfektní se až puntičkářsky snaží být většinou prvorození. Už si přesně nepamatuji proč, ale myslím, že to skutečně platí, alespoň většina "nejstarších", které znám, mi to potvrdila.

Velké části čekání zas tak moc nevadí, to je v dnešní době, kdy se člověk stále někam honí, docela nezvyk.

A co se týče draků, bylo rozhodnuto:

- umí chrlit oheň,
- mají křídla,

ale zda mají jednu nebo více hlav, o tom rozhodl 4. člověk, který se přiklonil k jedné hlavě.

Velikonoční pondělí

Přiznám se vám, že letos jsem Velikonoce celkem zazdila. Nejdřív jsem byla s přítelem a pak se učila. Neudělala jsem ani jedno vajíčko, což mě trochu mrzí, ani nic neupekla. Na druhou stranu mám z prodlouženého víkendu opravdu dobrý pocit. Strávila jsem ho téměř podle svých představ a dokonale jsem si odpočinula.

Dám vám sem nějaké fotky (nebo jinam, pokud vymyslím lepší způsob), ale teď už opět letím na rande, tak se mějte. Snad to ještě zmáknu dneska.... mám totiž vážně pěkný:).

Jak dělala kočička dort

Recept na dort jsem si našla až pár minut před tím,než jsem šla spát. Není nad to, když máte dům plný kuchařek. :-) Zaujaly mě hned dva recepty. S tvarohem nebo banány, to je otázky.

Nikdy jsem nedělala žádný dort, takže to je asi jedno. Úspěch bude stejně z velké části záviset na štěstí.:-(

Ráno si jdu koupit banány a samozřejmě ještě vezmu pár sladkostí. To je hrozný, copak fakt nejsem schopná koupit jen to, co potřebuji?!

Doma díky mamce zjišťuji super věc. Ten dort by asi taky chtělo něčím ozdobit, když už na něj chci dát svíčky. Klasická by byla šlehačka, ale tu nemám, znovu se mi na nákup nechce (kdoví co bych koupila?) a navíc šlehajda má tu nevýhodu, že se musí brzy sníst. Takže jsme vymyslely polevu z čokolády. To snad bude hezky vypadat, dobře chutnat a myslím, že se to k banánům fakt hodí. Problém jsou opět svíčky. :-( Co já s nimi udělám? Ten dort je docela show, jak to pozoruji.

Jé, tak už s pudinkem mám problémy:-(, trošku jsem si zabojovala a snad bude dobrej. Na druhý pokus jsem si přečetla návod a bylo to v pohodě. Malá rada: neházejte pudink do vřelého mlíka – udělá vám to pěkný hrudky a už s tím nic nepůjde.

Při přípravě mi naštěstí pomáhala mamka. Nedělala sice nic extra, spíš jde o ten dobrý pocit, že na vás dohlíží někdo zkušenější.

A proč jsem se vlastně celý den (od desíti do tří) s něčím takovým dělala, když to můžete koupit na každém rohu? Přece proto, že můj milovaný za všechnu tu dřinu stojí.

Víte, co bylo nejlepší? Když mi můj přítel řekl kočičko a já mu na to odpověděla, že je pejsek, nebo něco v tom smyslu a on navrhl, že bychom spolu mohli upéct dort. Se smíchem jsem protestovala, že radši ne… asi už víte, že to nebylo proto, že oni tam dávali mýdlo a podobné lahůdky.

Za kulturou do města

Dneska to byl zase jednou moc fajn den. Nedělo se sice nic moc převratného, to až večer. Poprvé mi bylo fakt líto, že nemůžu být ve škole celou dobu. Brali jsme totiž šifrování a to je něco, co mě snad už odmalička láká.:-) No, ale co se dalo dělat, vyrazila jsem za kulturou. Dokonce do divadla. To by ze mě měla moje češtinářka radost. Pořád mi to kladla na srdce, ať se taky nezapomenu zajít podívat do divadla. Však jóó, říkala jsem si a sama nevěřila tomu, že bych to někdy mohla udělat a podívejme se – už je to tady.

A to navíc nešlo jen tak o ledajaké divadlo a jen tak ledajaké představení. Byla jsem se svým přítelem (po rozmluvě s jedním moc milým pánem dokáži ocenit, jak báječného mám kluka, protože nejen že na představení neusnul, ale dokonce se mu to líbilo, takže možná půjdeme někdy zase) na Shakespearovi. Už jsem od něho jednu hru viděla. Byl to Sen noci svatojánské a bylo to v otevřeném divadle v přírodě a bylo to moc krásné. Tohle byla taky bomba.

Veselé paničky windsorské nemají mnoho postav a ani spletitý děj, ale každopádně mě to zaujalo a taky pobavilo. Vtípky, které dělali herci, byly naprosto bravurní a nejednou se mi stalo, že jsem příteli chtěla dát pusu a místo toho jsme se oba rozesmáli.

Příběh vypráví o záletníkovi, žárlivém manželovi a dvou vykutálených paničkách. Nejlegračnější postavou je irský kněz, který neumí pořádně anglicky a všechna slova je schopen zmotat takovým způsobem, že je těžké uvěřit, že to je vůbec možné. I samotné příjmení nápadníka jedné slečny vyvolává úsměv. Jen uznejte, chtěli byste se jmenovat Tintítko?

Teďka taková malá otázka – jak se má tato hra vlastně jmenovat?

Jak se to má jmenovat?

Aktuálně ze 14. 3.

Dneska mám dobrý den. Daří se mi, na co sáhnu. Poznala jsem to už ráno docela jednoduše – spala jsem krátce a přesto jsem byla tak čilá, že jsem vstala sama bez donucování budíku a s chutí se pustila do práce do školy. Protože se mi celkem dařilo a bavilo mě to, vynechala jsem hodinu, na kterou nemusíme chodit a jejíž obsah si nechám vylíčit od kamarádky. A tak jsem po dlouhé době zažila ten opojně krásný pocit, že stíhám všechno co mám. Ne že bych měla hotovou všechnu práci, ale už nejsem ve skluzu, což je u mě opravdu divné.

Hned při prvním předmětu jsme si šli sednout ven. Bylo to tam příjemné a udělala jsem hned několik fotek, pak vám je někdy ukážu, jo? (Zatím se můžete mrknout pouze na fotky z výstavy orchidejí, na které jsem byla včera.)

Druhý předmět je můj nejmilovanější – jde vlastně o probírání společenského chování a tak trošku psychologie. Trvá jen jednu hodinu, a tak mi to vždycky uteče rychleji, než bych si přála. Ale když bylo dneska venku tak nádherně, byl hřích sedět uvnitř.

Šla jsem se trošku projít se svým přítelem a názorně mu předvedla, jak se u mě projevuje hyperaktivita, když jsem ho doslova táhla do schodů, čemuž se naštěstí smál, i když já to trošku považuji za trapas. Přece jen by měl ten rychlejší držet krok s tím, kdo se byť naschvál loudá.

Ve městě, kam jsme šli sehnat dárek, jsme si dali gyros, sedli si na lavičku na sluníčko a mně bylo nádherně. Stačilo se podívat na rozesmátého kluka vedle sebe a bylo mi jasné, že mám všechno, co chci. Hlavně mám to nejdůležitější ;-). Je tak snadný a především příjemný dělat to, co vás baví, co se vám právě chce, ať je to jakkoliv šílené, když víte, že je v tom někdo s vámi. Někdo, kdo vás má rád takoví jací jste, i když vy sami to absolutně nechápete.

Jo a když jsem u toho dobrého dne, tak se mi dneska podařilo zapsat si směny do práce – takže zase budu brzy brigádničit – hurá:-)). Doufám, že to nezakřiknu. Jo a taky zase jednou přijdu včas na hodinu – taky by se to už hodilo – dvakrát jsem totiž přišla pozdě a nebyla to moje chyba.

Jen tak 17 - Mlíčko

Včera jsem udělala takovej trošku větší nákup se svým klukem. Když jsem si všimla, že si vzal ochucené mlíčko, dostala jsem na něj chuť a poprosila ho, jestli by mi taky pro jedno nedošel, protože jsem nevěděla, kde ho vzal, a zkuste si něco hledat v supermarketu... zvláště když vám nějaký pán oznámí, že budou zavírat, ať jdete k pokladně.

Když mi ho přinesl, ukázal mi, že na nálepce je napsáno: "soutěž! úpůná pravidla soutěže najdete na www.a7b.cz". Super, takže toto by měla být částečná? Nevadí, mrknu se tam.

Dneska při dělání věcí do školy jsem si na to vzpomněla, najedu na tu stránku a co tam není? No jen se klidně podívejte, stačí jeden klik. Nevím, jestli to ještě platí, ale já tam nenašla víc než:
Soutěž
Stránku pro Vás připravujeme.

Hvězda šachového turnaje

Zdárek lidičky! Minulý víkend jsem začala psát článek o tom, jak se mám, ale pak jsem to nějak zazdila, tak to chci zkusit znovu. Tentokrát to snad vyjde. Dneska je sobota, krásnej datum 3. 3., a já sedím na šachovém turnaji.

Šachy hraju už nějakou dobu závodně, ale nemůžu říct, že by to nějak bylo vidět, takže doufá, že nahrabu aspoň nějakej bodík. Za výhru je nejspíš bod, za remízu půl a za prohru nic. Kdyžtak si před tu nulu napíšu jedničku, jo?

Po druhé prohře se necítím zrovna nejlíp, ani tak nejde o to, že jsem pravděpodobně měla o dost zkušenější protihráče, ale zase jsem z naší party skončila jako první:-(. Ach jo, jsem šmudla. Minulou partii si zalezu do matu a teď nacpu dámu, v domnění, že je to mat, na chráněné políčko. Jestli takhle budu hrát celou dobu, tak jsem tu fakt pro ostudu a nejhorší je, že si nás tu pamatujou z loňska, to teda nevím proč. :-( Možná proto, že s kámoškou tvoříme 1/3 holek a to je tu 120 lidí.

Zatím jsem hrála jen na poslední šachovnici, tak doufám, že se z ní aspoň pohnu.:-) Vidíte, optimismus mi zatím neschází.

Později se ukazuje, že to je dobře, protože od třetí partie se mi začíná už celkem dařit. Paní, se kterou hraji, si totiž (stejně jako to umím já) nevšimne, že můj koník je poněkud chráněnej. Poté, co zadarmo ztrácí dámu, mi podává ruku jako symbol toho, že vzdává.

Dědík, se kterým hraji další partii, má menší problémy s časem (od prohry ho dělí tři minuty, zatímco mě čtvrt hodiny), a tak mi pro jistotu nabízí remízu. Jsem za to ráda, protože se mi nestává příliš často, že bych někoho utahala na čas a bylo by dost možné, že by mi ještě třeba stihl dát mat. Jen tak říkám, že to zkusíme dohrát. Nedostaneme se dál než o jeden tah, protože pak si chce povídat, ale i tak je mi jasné, že tím tahem by mi „pěkně“ zatopil. Uff, ještě že jsem vzala tu remízu.

Když pak sedím zalezlá vedle věšáku s bundama a směju se, ptá se kamarád, co je. Ochotně mu vyprávím, jaký exot byl onen děda. Nejprve mu cituji: „Já bych měl špatný sny, kdybych prohrál s takovou pěknou slečnou,“ a pak mu vyprávím, že si ještě myslel, že on je můj přítel a obával se, aby nám to nepokazil. Devadesátiletej děda? No nevím, ale kluk, který by žárlil už i na někoho takového, by byl asi vážně nemocnej. Jo, a to to dědík ještě zabil tímhle: „Já vás pozoroval ještě před začátkem turnaje.“ Byla jsem z něj dost v rozpacích a opravdu netušila, co na něco takového odpovědět.

Ale nebyl sám, kdo se tam o mě „snažil“. Druhý byl asi tak o polovinu mladší. Obrovská výhra! Zato byl otravnější a byl mi nepříjemnej například tím, jak se choval. Připadalo mi nevhodné, že přišel k našemu kroužku (kde jsem stála s přáteli) a pozval mě (nikoho jiného!) na turnaj. Přitom mu muselo být jasné, že někam „do háje“ sama asi nepojedu. Bylo legrační sledovat, jak se po něm mí přátelé podívali.

A třetí „nápadník“, jak jim kámoš začal říkat, byl opět asi tak o polovinu mladší. Ten byl docela v pohodě. Takovej milej. Ale když jsem zjistila, že si nepovídáme jen tak přátelsky, ale že má taky nějaké ty narážky („Ženských je na šachách málo.“ „Hlavně těch pěkných,“ reagoval a významně se na mě podíval.), vzala jsem co nejrychleji do zaječích.

Pátou partii jsem vyhrála s někým, myslím, docela dobrým. Mou výhodou byl opět čas a jeho nepozornost. Byla jsem v nepříjemném postavení, tak jsem mu nabídla výměnu figurek, která sice hodnotově byla dobrá, ale pro něj nevýhodná v tom, že dva střelci jsou silní, jeden je téměř k ničemu. Ale jak můj protihráč hrál rychle, protože už mu solidně docházel čas, přehlédl tohle a místo výměny to byl dárek. I poté, co mu vypršel čas, hrál jako by se nic nedělo, zasloužil by pochvalu za to, jak byl přesvědčivý. Bohužel pro něj jsem si všimla a partie skončila v můj prospěch.

Šestou, osmou a devátou partii jsem prohrála. Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že jsem se dlouhou dobu držela vzadu? Na poslední 60. šachovnici? Tak v šestém kole jsem byla už na 34. Asi vám nemusím vysvětlovat, že čím nižší číslo šachovnice, tím lepší jsou tam hráči. Když mě kamarád upozornil, že můj nynější protihráč má vyšší hodnocení než pán, který nás šachy učí, bylo mi celkem jasné, že to bude rychlá prohra.

Pořádné vzrušení ale přinesla až 7. partie, kterou jsem hrála s jedním ne zrovna mile působícím pánem. Byl nehorázně opilej a nepříjemnej. Přišel o pět minut později a brzy se zvedl, řekl, že ho ta hra nebaví a deset minut někde chodil. Pak ho pořadatelé posadili zpátky, ať hraje nebo vypadne. Už předtím tam dělal bordel, a tak se ho snažili usměrnit. Některé výroky byly vcelku zajímavé, kupříkladu když mi řekl, že nejsem pořádnej chlap. Lidi kolem se opravdově rozchechtali. Zajímavé také bylo, když se rozhodl jít pěchem šikmo dozadu o tři a vyhodit mi dámu (pro ty, co to neznaj, pěch chodí jen dopředu a jen o jedno!). Zkrátka a jednoduše – dopadlo to tak, že ho vyhodili těsně před tím, než mi stihl dát mat. Příštím tahem by mě porazil. Partie byla braná jako bych ji vyhrála já. Nevím sice přesně proč, ale každopádně mi to vyhovovalo.

Ale abych tady tak nemachřila, musím přiznat, že jsem z toho chlápka měla opravdu strach. Takhle nepříjemně jsem se už dlouho necítila. Co si vzpomínám, snad jen jednou v práci, když jsem byla úplně vzadu, kde nebyl zrovna žádnej securiťák a přišel tam takovej hodně nemožnej zákazník, který na svoje malé (alespoň v tu chvíli roztomilé a hodné) děti, které si spolu povídaly, řval: „Držte hubu.“

Jé, normálně jsem vám zapomněla říct, že jsem skončila (z nás šesti) holek jako 3.:) Takže jsem dostala finanční odměnu. Jen dvě stovky, ale připadá mi fantastické, že jsem to vyhrála právě já. A z celkového počtu 120 lidí jsem skončila 90. Dva kamarádi byli přede mnou a tři za mnou, takže celkově jsem spokojená a považuju to za úspěch:). Doufám, že se mi takhle bude dařit i nadále (a nejen v šachách).

Výsledky anket ohledně tancování

Sezóna plesů se pomaličku chílí ke konci, proto jsem se rozhodla uzavřít ankety týkající se tohoto tématu. Mimo jiné tu už visely dlouhou dobu.

V průběhu času se zajímavě měnily výsledky. Z 23 hlasujících navštěvuje 7 lidí plesy, 5 diskotéky, 4 chodí na zábavy nebo nikam a 3 napsali, že chodí jinam, škoda, že neumím udělat možnost, kam by se dalo dopsat, kam chodíte.

Na otázku, zda tancujete rádi, napsalo 7 z vás, že ano, 6 zvolilo neutrální odpověď jak kdy a pouhý jeden človíček napsal, že ne. Prozradím vám, že jsem někde četla, že tanec je nejen velmi zdravý pro tělo jakožto pohyb, ale také pro duši. Člověk se při tancování většinou uvolní a chová se spontánně, proto vřele doporučuju v tancování pokračovat.

Když je někdo šmudla

Teda lidičky, dneska se mi zas něco povedlo. Včera jsem si stěžovala (vlastně to bylo dneska ráno), že nemám o čem psát. To byste neuhodli, co se mi stalo. :-) Si tak v klidu přijdu na přednášku, tam potkám kámoše a on říká, že uvnitř nikdo není. Divný, ale tak to se neřeší. Na přednášky moc lidí nechodí. Sice nás minule bylo dost, ale… pustila jsem to z hlavy. Chvilku tam tak sedíme a říkáme si, že je to docela divné.

A pak mi to dojde! On ani ta holka před námi tam minule nebyli. Neříkal náhodou učitel něco? Ne… co by měl říkat? Sakra! Jen to, že ta přednáška bude jednou za čtrnáct dní!

Ani nevím, jak mi to docvaklo, ale prostě najednou jsem si na to vzpomněla. Připadala jsem si jako opravdový blboun. Zvlášť když na tu přednášku ještě pozvu přítele s tím, že je úžasná. To je, ale musela by být. Ach jo, to se mi zas dneska daří. Snad vás to aspoň pobaví. :-) Já už si to taky tak neberu. Jen mi to připadá jako solidní trapas.

Kde to vázne???

Už jsem dlouho nenapsala žádný článek. To je prostý fakt a to, že bych s tím měla něco udělat mi došlo, až když se kámoška zeptala na internetovou adresu mého bločku a já málem nevěděla.

Už mi to s těma článkama zase pěkně skřípe, že? Je to tím, že mám skvělýho kluka (teď jsem pro něj tak trošku malovala obrázky, jsou tady, kdyby se vám nějakej líbil, můžete prosím hlasovat v anketě?) a nejradši trávím čas s ním. Pár hodin jsem ve škole. A jako každý jsem ráda s kamarády. Takže ačkoliv toho dělám relativně dost, nemám moc času psát. Hlavně nerada píšu o svém soukromí veřejně, a tak všechno, co prožívám, je přísně cenzurováno, než se to může objevit na bločku.

Včera jsem šla do čajky. Hrozně jsem se těšila. A dnešní pocit z večera je pořád ještě hodně skvělej. :-) Čaje mám ráda už dlouho, ale od léta mě zajímají ještě trochu víc. Původně jsem si chtěla dát lytchee, ale nakonec mě uchvátil Saleph a já neodolala své zvědavosti. Saleph není řazen mezi čaje, jde o hustý turecký mléčný nápoj se skořicí. Protože jsem si dala oříškovej, byla tam hromada různých druhů oříšků a rozinek a bylo to fakt super. Trochu mi to připomínalo slabej vanilkovej pudink a bylo to fakt mlsání. Už se těším, kam půjdem příště. Určitě si dám zase něco nového.

Jen tak 16 - Troška lyriky

Včera jsem napsala nový článeček. Ale pro změnu jsem ho umístila na svoje druhé stránky, protože není pro mě tak docela typický a navíc by se sem jaksi nehodil.

Kdybyste si ho náhodou chtěli přečíst, vpravo je na něj odkaz - Únorová nálada. Zrovna tak tam jsou i odkazy na mé další články.

Musím být perfektní!

Tak takhle se jmenuje jedna z manipulačních pověr, to je zvyk, znak charakteristického chování či reagování na určité situace, člověk ji má zakořeněnou už od dětství. Uznávám, že v téhle větě je spousta pravdy. Nikdy jsem si to příliš neuvědomovala, ale mám značné sklony k perfekcionismu. Když něco dělám, chci to dělat pořádně. Přesně jak nám to do hlavy vtloukají prarodiče, rodiče, učitelé a všichni kolem. Ale občas to člověk přehání a snaží se být víc než jen dobrý a dělat vše víc než jen pořádně, což ho někdy trochu brzdí a způsobuje, že je často sám se sebou nespokojený.

Člověk se snaží nejen perfektně vykonávat svou práci, ale také perfektně vypadat, perfektně se chovat, mít perfektní byt, v něm perfektní pořádek… Jaká síla nás neustále nutí být perfektní a dokonalí? Vždyť neustále slýcháme, že NIKDO není dokonalý. Tak proč se stále snažím dokonalosti co nejvíc přiblížit?

Jak jíst granátové jablko aneb Vynálezy z lenosti

Pravděpodobně už jste o granátovém jablku slyšeli, pokud ne, stačí se jen trošku mrknout po netu a určitě něco objevíte. Každopádně i když zjistíte, jak o takovou rostlinku pečovat, co má za plody, kde roste a kdesi cosi, sotva někde najdete nejjednodušší způsob jakým ji jíst. Dobře, přestanu se vytahovat. Jeden z možný způsobů jsem vymyslela. Jako u většiny vynálezů za to mohla lenost.

Měla jsem jít do práce a „drobet“ jsem nestíhala, žádná novinka v mém případě. A když už jsem měla pomalu odcházet, všimla jsem si, že mi na stole leží načaté ovoce. Zrníčka s dužinou se vybírají opravdu skvěle. Zacákáte všechno v okruhu snad metru a vylovíte pár zrnek. Je to docela boj.

Někde jsem slyšela, že nejvíc vynálezů vzniklo z lenosti. Když to zjednoduším a přeženu: Proč by si člověk vymýšlel auto, kdyby nebyl líný chodit pěšky? Proč by vymýšlel šicí stroj, kdyby klidně šil ručně? Proč by vymýšlel nejrůznější stroje, které za něj udělají jeho práci? Paradoxně je to právě lenost, která žene lidi vpřed a dál a nutí je objevovat a vynalézat.

Takže já jak jsem spěchala, jsem si říkala, že si z něj aspoň vymačkám šťávu a třeba se to pak bude líp dobývat. Ale co se nestalo, když granátové jablko (už trošku vyžrané) zmáčknete jako citron, začnou ona zrníčka sama vypadávat. A tak jsem získala všechen obsah místo půl hodiny (a dýl) asi za dvě minutky a opravdu si pochutnala, i když musím přiznat, že znám lepší ovoce.

Zase v tom lítám

S úsměvem na tváři a pocitem uspokojení se vracím domů. Je tak super dělat něco, co vás baví a k tomu vám to ještě skvěle jde.

O čem to mluvím? No přece o brigádě, ke které jsem se vrátila hned při první příležitosti. Vedly mě k tomu dvě věci: tak zaprvé by se hodily nějaké peníze (vymyslela jsem si totiž tak trošku nákladnější dárek) a zadruhé jsem zvědavá, jak ten nový systém vypadá a jak rychle bych se v něm naučila a jestli by mi to šlo.

Včera jsem tam byla po dlouhé době fakt poprvé. Hodně se toho za tu dobu změnilo. Nejpodstatnější změnou asi byl vývoj systému, nebo spíše přeměna na jiný, ve kterém jsem si sice něco málo už tehdy vyzkoušela, ale nemám ho ani trošku zažitej.

Takže včera… na tu první směnu jsem si dala jen 7,5 hodiny, abych to tak jako okoukla a zjistila, jak to vlastně vypadá. Na štěstí jsem se opět mohla spolehnout na super lidi, kteří tam pracují. Dostalo se mi nejen výtečného zaškolení, ale i zkoušky v praxi. Musím přiznat, že to bylo dost jiné a nejhorší bylo zkoušet používat nový systém na desetipoložkové pokladně. Kdo tento pojem aspoň trochu znáte, jistě tušíte, že to je místo, na které jdou všichni velmi spěchající a nervózní lidé, a teď si představte, že za kasou sedí něco, co se zoufale dívá kolem hned, jak se mu v rukou ocitne nějaká zelenina nebo ovoce, protože v novém systému se váží až na pokladně.

Dneska už jsem si suverénně dala desítku. Přece nejsem žádný béčko, ne? Jasně že kecám, spíš mi šlo o to, že desítka je způsob, jak si v relativně krátkém čase vydělat celkem dost peněz, navíc v desítkách běží čas rychlejc. Sotva budete pořád koukat na hodiny, když víte, že tu budete ještě aspoň pět šest hodin, zato když vám zbývá jen půl hodiny, čučíte na hodinky pořád.

Tak k tomu ovoci a zelenině. Je to vcelku jednoduchý, dokonce lehčí, než se mi původně zdálo. Celý vtip je v tom, že vše je uspořádáno do počítače. Nejprve se ovšem člověk musí rozhodnout, zda dotyčný předmět, který drží v ruce je ovoce nebo zelenina. To by ještě nebylo tak nejhorší, pokud jste se zrovna nesetkali s papájou, karambolou, liči, pomelem, nashi apod. Ještě horší ale je, že současně s tím, se musíte rozhodnout, jestli ona věc, kterou možná také vidíte poprvé v životě bude na kusy či na kila. Ne vždy je to lehké uhodnout, protože např. u okurek se to měnilo poměrně často.

Zkrátka a jednoduše, poté co šest a více hodin pořád něco vážíte a hledáte, tak pokud na to nejste zvyklí, zblbnete tak dokonale, že se hrozně divíte, že ta pitomá mrkev (která se váží), z toho kusového ovoce snad někam zmizela. Nestalo se mi to jen jednou. Občas jsem se sice trošku divila, proč není pomeranč hned za paprikou, ale nějak se to zvládlo. Zítra to snad bude lepší.

Každopádně mě práce náramně bavila. Včera sice mým prvním pocitem bylo, že mám hlavu jak balón, ale v zápětí jsem si uvědomila, že sice nový systém neznám, nicméně ručičky jsou na tuto práci poměrně zvyklé, takže mi snímání kódu šlo opravdu dobře, a když jsem svou rychlost viděla dneska, troufám si tvrdit, že bych vám při balení věcí možná dala zabrat. Správně to vyřešil jeden pán, který mě s takovým dost milým výrazem požádal, jestli bych nemohla počkat, až si to vyskládá, protože on by to prý jinak nestíhal.

Ale první super človíček mě potkal včera. Byl to trochu širší pán, který mi vysvětloval rozdíl mezi okurkou hadovkou a polní. „Vy jste hadovka a já jsem polní… taková trochu širší.“

Kouzlo vůně

Sedím u počítače a dívám se na název svého nového postíku. Ještě přesně nevím, co sem chci napsat… To není správně řečeno… Vím přesně, co sem chci napsat, ale nevím jak. Už se vám někdy stalo, že by vás nějaká vůně uchvátila natolik, že byste si bez ní snad ani neuměli představit svůj život?

Já vím, zní to divně i mně samotné, ale nemůžu si pomoct. Když ji cítím, všechno je jiný… stejně jako se občas stává, že mě nějaká písnička dostává tak, že mi kdykoliv spolehlivě zlepší náladu, tahle vůně na mě má taky zázračný účinek. Jenže u vůně mi to připadá divný.

Písnička je melodie, slova, zvuky, vyvolává jisté pocity, může být spojena se vzpomínkami… a hlavně vím, že nejsem jediná, kdo má svoje oblíbené písničky, které fungují jako spolehlivé zlepšováky nálady. Ale vůně?

Může se člověk zamilovat do vůně? (můžete hlasovat v anketě) Co dokáže způsobit, že si nemůžu představit, že bych ji už necítila?

Vůně je pro mě jako maličké kouzlo. Mám jednu, která má údajně povzbuzující účinky. Dlouhou dobu jsem tomu nevěřila, ale když jsem je poznala na vlastní kůži, začalo mi to být divné. Jak je možné, že když se něčím navoníte, najednou máte chuť bojovat, prát se s problémy a jindy (při použití jiné vůně) jste naopak klidní, krotcí a necháte si všechno líbit?

Jen tak 15 - Čekání

Nesnáším čekání!!! V některých případech mi to nevadí, vlastně většinou. Fronty v obchodech mě nijak nedeptaj, horší je to při čekání na rande a úplně nejhorší je to při čekání na výsledky zkoušky, u které člověk velmi velmi pochybuje. Možnost by tu byla, ale člověk si ji radši nepřipouští, protože pak by to určitě nevyšlo, a tak nezbývá než čekat a čekat a čekat a...

Na co vám vadí nejvíc čekat?

Náhoda je blbec

Včera jsem koukala na film. Šlo o Eragona, na kterého jsem viděla upoutávku v kině a bylo to dost zajímavé. Ale co mě fakt pobavilo, tak v něm vystupuje jeden drak. Abych byla přesná, jde o čtyřnohou dračici, která umí chrlit oheň. Je to dobré stvoření, takže opět výjimka potvrzující pravidlo.:-)

Dračí slečna se jmenuje Safira, kdybyste se o ní chtěli dozvědět něco víc, stačí se podívat na stránky. Jinak tento film vřele doporučuji pro ty, kterým se líbil Pán prstenů.

V dračí říší

Vzpomněla jsem si, že doma máme knížku Mýty a legendy. Třeba by tam mohlo být něco o dracích, napadlo mě. Nemýlila jsem se, ale bylo toho víc, než jsem předpokládala, takže právě teď jsem se mohla podívat jen na některé základní charakteristiky a četbu příběhů musím nechat na jindy.

Tato knížka má v pohledu na draky naprosto jasno. Draci mají rádi stálou vlhkost, proto žijí tam, kde je dost vody. Není tedy divu, že se s nimi často setkáváme jako se strážci zázračných pramenů a starých opuštěných studní. Nemají rádi lidský ruch a města, také proto žijí v jeskyních nebo bažinách. Drak může člověka jedním pohledem úplně ochromit, spálit ho ohněm, který má dosah desítky metrů, nebo otrávit jedovatým dechem.

Draci mají podobu plazů, proto jsou svázáni se zemí. Ke vzdušnému světu patří proto, že mají i křídla. Lze je proto charakterizovat jako plazy vybavené prackami, křídly a často i šupinami. Často navíc mívají rohy. Bývají nazelenalí nebo šedí stejně jako plazi, ale najdou se i výjimky – červení, bílí i pestrobarevní. Příslušnost k pozemským nebo podzemním mocnostem dokazuje schopnost, kterou většina z nich má, chrlit oheň. Všichni jsou mocní, ale nemusí být nutně nepřátelští k člověku.

Knížka rozděluje draky na:

- východní – často spí, méně zlovolný, pije jen vodu nebo alkohol
- západní – nejnebezpečnější, hlídá poklady, protože nikdy nespí

Boj s drakem svádí osamocení hrdinové, aby osvobodili své město, získali poklad, nebo někoho zachránili. To mi připomíná Shreka, který je také ukázkovým příkladem hodného draka (dokonce dračice).

Pokud vás moje povídání o dracích zaujalo, zvu vás na návštěvu na svůj druhý (méně používaný) bloček.

Utíkám

Také se vám občas stává, že se pilně učíte nebo na něco důležitého soustředíte a najednou se vám v hlavě naprosto nelogicky objeví myšlenka na něco zcela jiného? Jednou jsem kdesi četla, že tím si mozek ulevuje a odpočívá, protože by se přepracoval, kdyby se člověk dokázal soustředit přesně tak jak chce. Nevím už přesně, kolikrát si takhle hodí pauzu, ale myslím, že to snad bylo po každé čtvrthodince. Kdybyste o tom někdo něco věděl, klidně se pochlubte:).

Já si tak dneska sedím, čtu si o EU, ohromně mě to „baví“ a najednou blik a jen tak úplně z ničeho nic si vybavím, jak jsme včera na louce tancovali valčík. Neodolám, trošičku si popřemýšlím nad včerejškem a pak mi dojde, že moje koncentrace je už zase v trapu. Ach jo, neznám nic horšího, než když se vám fakt daří učit a něco vás pořád rozptyluje. Ale co můžu udělat s myšlenkama nebo krásnýma vzpomínkama?

A zrovna bych se docela ráda pořádně učila, bude to totiž fakt těžkej testík a bylo by moc super, udělat to napoprvý a pak mít pokoj. Mám totiž už takové menší plány jak naložit s volným časem (mimo jiné třeba i víc psát).

Drak

Včera jsem si půjčila časopis Epocha a abych nemusela řešit vlastní myšlenky, které po zkoušce nebyly zrovna nic moc, začetla jsem se do článku, který jsem tam našla. Týkal se draků. Zaujalo mě to natolik, že jsem jednoho chtěla dát do pohádky, kterou právě píši, ale pak jsem si říkala, že se tam nehodí, tak jsem si pro něj vytvořila speciální postík.

Draci mě mimo jiné zaujali i proto, že v článku padla zmínka o Eposu o Gilgamešovi, ve kterém se také jeden drak objevil. A právě o tomto eposu jsem nedávno slyšela, takže mě velmi zaujaly podrobnosti.

O dracích toho moc nevím, protože jsem se o ně nikdy nijak zvlášť nezajímala, ale po včerejšku moje zvědavost vzrostla. Nejprve bych se vás chtěla zeptat, jak si myslíte, že takový drak vypadá? Jen tak, aniž byste si četli nejrůznější popisy…

Jen tak 14 - Už mě to pěkně štve

Musím se přiznat, že teď jsem trošku naštvaná. Tyto stránky se načítají neuvěřitelně dlouho a navíc se mi tu obvykle rozhodí řádkování. Udělám si volný řádek a jednou to vyjde a podruhý se počítač (nebo kdo) rozhodne, že takhle se mu to nelíbí a splácá všechen text do sebe. :(

Tak to by bylo z mého brblání všechno.:) Už mě to nebaví. Na co si kazit den takovýma blbostma. Když si tedy občas všimnete, že to tu mám trošku "blbé", můžete přimhouřit očíčko?

Jen tak 13 - Plesík

Chystám se na jeden ples. Asi ho trošku přeceňuji, i když je to maturiťák jedné velmi blízké osoby. Bude se konat až za 11 dní a já jsem už teď celá nervózní, co si na sebe obleču, jak se učešu a co všechno chci za večer stihnout. Samotnou by mě zajímalo, proč takhle blbnu. Copak jsem takhle vyváděla i před vlastním plesem? (jestli to někdo víte, tak mi to napište, protože já už si to vážně nepamatuju)

Slečna, které se tento maturitní ples týká, je mojí málem nejlepší kamarádkou. Zjistila jsem, jak moc pro mě znamená, když se bála, že nesežene žádné šaty v přijatelné ceně a já jí jen s malými rozpaky nabídla, že jí ty šaty zaplatím. Možná vám na tom nepřipadá nic divného, ale já se snažím moc neutrácet, protože moje příjmy jsou spíše nahodilé (př. brigáda v Tescu), takže potom každá tisícovka je pro mě obrovskou sumou.

Jenže ples… sama vím, jak moc mi na něm záleželo a teď… najednou mám pocit, že i když nebudu ten, na koho budou pršet mince, budu svým způsobem taky maturantka. Asi jako každá slečna si přeji být královnou večera, okouzlovat, ohromovat svým půvabem… ale hlavně tancovat. Tenhle ples by totiž s velkou pravděpodobností mohl být za tuhle zimu první a poslední, takže si jej chci náležitě užít.

I kdybych měla možnost pořádně si zatancovat ještě na jiném plese, než na tomhle, asi to nebude ono, protože jestli jsem se nespletla, budu tu mít převážnou většinu přátel a to hlavně těch, se kterými jsem zvyklá chodit tancovat, takže „núďo“ snad nehrozí. To snad tam dávám spíš jen proto, abych to nezakřikla.:-)

Vás znám

Už to zase bude nějakou dobu, kdy jsem něco napsala. Snažím se trošičku makat i na jiných věcech. Ale dneska jsem byla svědkem zajímavého „rozhovoru“. Dvě starší paní si trošku víc nahlas, což jim nemám za zlé, jen vysvětluji, že neposlouchám cizí hovory, povídaly. Jedna z nich pak pronesla: „Vás znám ze hřbitova. Máte hrob naproti mně.“

Moji dva bráškové

Bylo to někdy začátkem ledna, vězela jsem ve spárech smutné nálady. Dostala mě z toho jedna esemeska. Paradox, když za ni taky jedna mohla, ne? Šlo o to, že mě postrádaj moji dva bráškové. Nejsou to skutečný sourozenci, ale těsně před Vánoci jsem si uvědomila, že je tak beru. A oni mě nejspíš taky považují za sestřičku.

Je to nejhezčí přátelství, jaké znám. Když se mě občas někdo ptá, jestli jich nemám plný zuby, odpovídám většinou s úsměvem, že někdy jo, ale u nás je běžné, že pro sebe děláme první poslední.

Naše skvělý přátelství bylo důvodem, proč jsem byla tak trochu zklamaná, když jsem se dozvěděla, že kámoška půjde na půlnoční někam jinam. Trošku jsem si totiž zvykla na přátele, kteří jsou v těch nejhezčích chvílích se mnou, a beru všechno drobet jinak.

Je to zvláštní, jak málo stačí… jediná zprávička neobsahující nic moc zvláštního a přitom… usmívám se, září mi oči a už se na ně těším.

Pořád přemýšlím, jak to napsat a stále nenacházím ta správná slova. Vloni (teď už je to předloni) mi dali dárek – čokoládu, kterou jsem si zamilovala. Letos se nejspíš rozhodli ještě umocnit moje překvapení.

Šli na to fikaně. Když jsem maličko tušila, o jaký dárek by mohlo jít, začali mi tvrdit, že to bude něco velkého a že se na ně budu zlobit. Moje fantazie vytvořila seznam věcí, které bych si nemohla odvézt domů, ale že to bude něco maličkého mě nenapadlo. Byl to jen trik, jak mě přivést na falešnou stopu. Vyšlo to, jako obvykle :-)), vždycky jim uvěřím, když mi kecaj. Jsou strašný! Přesně tak strašný, že je člověk musí mít rád. :-)

Na vánoční besídku jsem přišla trošku později, protože jsem ještě měla něco domluveného předtím. Posadili mě na postel, radši, a řekli, že prvně si dárek musím rozbalit já. Znervózňovalo mě, jak se na mě všichni dívali. Z balíčku jsem nejprve vytáhla čokoládu, o které mi vyprávěli, že je moc dobrá a že ji koupí přítelkyním. Nečekala jsem, že bych taky jednu mohla dostat, takže už tenhle dárek mě dostal a já trošku zmateně koukala z jednoho na druhého. Kočičí tlapičky a obrhrneček se mi taky hrozně moc líbily, hlavně ten hrneček, protože už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že si něco podobného pořídím. Ale trochu mě zmátlo, proč bych se kvůli tomuhle měla zlobit.

Abych řekla pravdu, asi bych se nikdy na nikoho nezlobila za žádnej dárek. Jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Ale já to beru i trochu jinak: je přece strašně milý, že si někdo dal tu práci, aby vám vybral dárek, ne? A to, že se trochu netrefil, se dá lehce odpustit. Mně prostě udělá radost jakýkoliv dárek.

Na spodku tašky jsem zahlédla něco červeného. S roztřesenýma rukama jsem vylovila igelitku, kterou byl přikrytý zbytek dárku. Tím jsem klukům zkazila tu radost, kdy by se mě mohli zeptat, jestli tam náhodou není ještě něco. Za to se omlouvám. :-) Nevěděla jsem, že to nemám najít. :-)

Vytáhla jsem krabičku a v ní bylo pero s názvem Parker. To mě přimrazilo k posteli. Ruce se mi třásly, jako bych v nich držela alespoň diamant. Nakonec mi někdo musel pomoct. Teď mi připadá trochu směšné, jak jsem z toho byla celá pryč, ale když si vzpomenu na to, jak dlouho jsem po něm toužila. Popravdě se mi ruce třesou málem i teď, když ho v nich držím.

Když jsem byla na brigádě, uvažovala jsem, že za peníze, které mi zbydou, si koupím právě tohle pero. Je na něj totiž doživotní záruka a píše krásně tence, takže se s ním člověk nemusí rozloučit poté, co si na něj zvykne a oblíbí si ho. Maličkou nevýhodou je to, že se do něj musí kupovat speciální inkoust. Ale to by nebyli oni dva, kdyby na to nemysleli. Pár bombiček mi koupili do zásoby.

Nebrečela jsem dojetím, ale moc mi k tomu nechybělo. Chvilku jsem byla poměrně legrační, protože se mi třásly ruce a nebyla jsem schopná slov. A pak… pak už byla oslava vcelku normální.

Osvědčený recept na smutek

Říká se, že se člověk mimo jiné učí metodou pokusů a omylů. Někde jsem k tomu slyšela, že když něco vyjde, automaticky to pak ten člověk používá taky. Mohla bych tu vyjmenovat hned několik příkladů, ale kvůli tomu jsem tenhle článek psát nezačala.

Jednou, když mi bylo hodně smutno, utekla jsem ke knížce. A teď, i když si to ani neuvědomuji, dělám to podvědomě pokaždé, když se necítím dobře. A světe div se, pomáhá to! Tentokrát, konkrétně na Silvestra, jsem po ruce neměla žádnou knížku, protože jsem si zalezla do pokoje, abych se mohla v klidu učit. Ale když se vám do mysli vkrádají nejrůznější myšlenky, stejně se nic nenaučíte a rozečítat novou knížku by nepomohlo, protože se stejně za chvilku okřiknete, že byste se raději měli učit a vrátíte se ke studiu.

Jediné, co by se dalo číst a mohlo odvést mou pozornost, byl deníček. Dneska jsem se do něj začetla už poněkolikáté a nestačila jsem se divit. Tenhle je svým způsobem dost zvláštní, vlastně to ani není deníček jako takový. Je to pociťáček. Děj byste v něm hledali hodně dlouho a moc byste ho ani nenašli. Tohle je moje tajné místečko na vylévání pocitů, myšlenek a nápadů. Někdy, když je mi smutno, si do něj napíši, co mě trápí a jindy se naopak pustím do čtení toho, co mě kdy mrzelo a utěšuji se tím, že nyní už je přece všechno úplně jinak, a tak snad i dnešní smutky přejdou a časem si budu moci říct: To už je dávno!

Z toho, co jsem si přečetla, mě nejvíc zaujala příhoda, jak jsem málem vypadla z vlaku a jak jsem si šla říct o autogram. Jedna je krásným protikladem té druhé. Jde o historky, na které by člověk normálně zapomněl, ale tím, že o nich přemýšlel a někam si to napsal, si je bude pamatovat dlouhou dobu.

Ještě dnes mi mírně běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak se mi taška, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, zachytla o dveře vlaku, kterému jsem stála teprve na schůdcích a on se rozjížděl. Ten strach, kdy mě málem převážila a já bych vypadla z vlaku, mi připomíná ironický úsměv, kterým jsem reagovala na starosti typu: Dobře dojeď. Co by se mi mohlo stát, vždyť jedu jen vlakem, vysmívala jsem se tenkrát.

Naopak shánění autogramu je velice úsměvnou historkou, kdy jsem nejprve musela anglicky poprosit o papír a pak ještě o tužku. Doteď se cítím malinko polichocená, když kvůli mně sháněla jedna kapela tužku a pokud se nepletu, jeden zpěvák si ji dokonce došel koupit. Byl to trapas, to připouštím, ale ta ochota byla fantastická.

Když teď uvažuji nad pociťáčkem, mrzí mě, že jsem si ještě pořád nenašla čas, porovnat sklony písma ve chvílích, kdy jsem šťastná a kdy smutná. Údajně by se obě písma měla velmi lišit a to nejen sklonem. Ale jak říkám, zatím bohužel vůbec nebyl čas to porovnat.

Jak jsem se měla (p)o vánočních prázdninách

Slíbila jsem, že vám něco napíšu, ale teď nevím, o čem bych měla psát, aby vás to zajímalo. Za tyhle prázdniny se stalo dost věcí, které mě zaujaly a ráda bych o nich napsala.

Na Štědrý večer, jak jste mohli očekávat, pokud si občas prohlížíte (a čtete) můj bloček, jsem zavítala do kostela na půlnoční mši. Jsem ráda, že byla opravdu o půlnoci. Kdysi prý totiž bývala v deset a kupodivu to tak ještě v některých městech je. Sešla jsem se tam s kamarádkou a pořádně si to užila. Asi nevíte, co tím myslím. Těžko se to vysvětluje, ale mám prostě ráda tu vánoční atmosféru v kostele, zajímá mě, co farář řekne nového, a taky si moc ráda zazpívám s ostatními. Navíc další super věc je, že se tam potkávám s kamarádkou a můžu jí popřát všechno nej.

Hned v pondělí po Štědrém dni jsme si udělali menší šachový turnaj. Ale protože účast byla dost ubohá, hráli jsme nakonec dosazováka. Což je taková naše menší úprava šachů, kdy se hraje po dvojicích a to, co můj spoluhráč vyhodí, si můžu kdykoliv kamkoliv na šachovnici nasadit. Byla to legrace, bavilo mě to. Jen jsem byla trošku unavená, protože jsem po tom včerejšku šla spát asi až kolem druhé.

Jednou z největších atrakcí byl úterní ples. Vyrazili jsme tam skoro samý holky a těšily jsme se, jak si spolu zatancujem. Sice to byla kapela, kterou jsem vůbec neznala, ale to nevadilo. Řídila jsem se svou obvyklou taktikou – tancovat se dá na všechno. Ukázalo se, že hrají převážně polku a sem tam taky valčík. Polku mám ráda a jak se později ukázalo, tak víc než jsem si myslela.:-)

Prvních pár tanečků jsem tancovala s holkama. Už v této části se nám povedl takový menší trapásek: neshody o tom, zda je to polka nebo valčík jsme vyřešily tak, že mi kámoška lehce připomněla kroky valčíku. Asi v půlce písničky jsme si všimly, že ostatní křepčí polku. No co, stane se. Mně by to ani tak nevadilo, tak jsme si zatancovali něco trochu jinýho, ale jedním z členů kapely byl kámošky učitel hudebky. Snad si ničeho nevšiml.

Když jsem se chystala na polku s osůbkou, kterou mám na tenhle tanec nejradši, protože jsme fantasticky sehrané, nacpali se k nám nějací dva mladí kluci, jestli smí prosit. Nemusíme být sehrané ve všem, a tak jsme každá odpověděla něco jiného, přiznám se, že jsem to byla já, kdo řekl ne. Abychom předešly trapasu, jsem pak raději také souhlasila.

Později jsem se dozvěděla, že oba kluci vyrazili směrem ke mně, což by mě potěšilo, kdyby jejich taneční schopnosti nebyly… zajímavé. Ne, že by neuměli tancovat, to bych přeháněla, ale na to, že měli krátce po tanečních, jak se svěřili, to byly dost prapodivné kroky. Přiznávám, že mi celkem dělalo problémy se s nimi sehrát, protože chvilku šli (podle mě) normálně a pak najednou změnili krok v něco nedefinovatelného. Navíc, když se na vás někdo lepí, taky to není úplně nejlepší. Nicméně za večer jsem měla možnost poznat ještě horšího tanečníka. V jeho případě by se ten tanec ještě jakžtakž dal tolerovat, kdyby z něj netáhlo jak z nejhorší hospody a nebyl mi už od prvního pohledu nesympatickej.

Teď si asi myslíte, že jsem dost vybíravá. Možná jo, ale s jedním klukem jsem tancovala skoro celý večer a bylo to moc fajn. Ne, že by byl nějaký úžasný tanečník, ale byl milej, představil se a dokonce jsme si i měli o čem povídat. Samozřejmě že to taky mělo háček. Zkuste hádat jaký, když mě tam viděl se samýma holkama?

Nakonec byl celkový dojem z plesu fantastický. Pokecaly jsme, zatancovaly si… zkrátka paráda. Jen jsem měla strach o holky, kterým nebylo úplně nejlíp.

Ve středu jsme šli skoro všichni, kdo jsme byli na plese, do kina na V tom domě straší. Byla to dětská animovaná pohádka a mně po jejím shlédnutí nezbývá než souhlasit s propracovaností grafiky, ale líbil se mi i děj a pointa. Byla to netradiční a na můj vkus docela strašidelná pohádka.

Svátky ve znamení romantických komedií a pohádek aneb Pohled do mého filmíčku

Nevím tedy jak vy, ale já svátky z velké části trávila u televize. Vždycky když jsem měla televizi přímo pod nosem, připadalo mi to jako nejhorší možná varianta, nemyslete si ale, že teď mi to připadá jako ideál. :-) Ale ráda se sem tam podívám na nějaký pěkný filmík, u kterého se zasměji nebo pobrečím.

O těchto svátcích, a to je teprve 27., když toto píši, jsem toho stihla nějak moc. Začínají se mi plést názvy i děj. Ale to nevadí, podívám se do televizního programu a udělám si v tom jasno. Zajímalo by mě , jestli jste se o Vánocích dívali na televizi také víc než jindy.

Jednou z pohádek, kterou jsem viděla, byla Poslední kouzlo. Osobně ji považuji za docela dobrou pohádku, i když znám i lepší. Ale tohle moje tvrzení nesmíte brát tak úplně vážně, protože jen málokterá pohádka se mi nelíbí. Nejvíce se mi líbil pár čarodějů starý kolem sto dvaceti let. Neustále se totiž hádají a dělají legraci. Hlavní hrdinové, princezna Liduška a princ Vranko, jsou milovníky poštovních holubů a díky nim se znají, aniž by věděli, kdo je ten druhý. Nápad je to zajímavý, ale oba hrdinové mi svým způsobem připadají sobečtí a „takoví divní“. Pohádka mě navíc zaujala tím, že je v podstatě československá, protože princezna a čaroděj Češi, zatímco princ a bosorka jsou Slováci. Použití slovenských slov dělá pohádku zajímavější a myslím, že ani děti nebudou mít s pochopením jejich významu problém. Někde je to pro jistotu i přeloženo, např. když bosorka Boska kýchne a řekne, že má nádchu a čaroděj Čaro se jí zeptá: „Co??!“ Vysvětlí, že z toho věčného průvanu má rýmu. Chytře udělané. Nemalým překvapením pro mě je, že princeznu, která mi připadala povědomá, hrála Lucka Vondráčková. To tedy koukám. 

Další pohádkou, kterou jsem si nemohla nechat ujít, bylo 102 dalmatinů. První díl asi znáte všichni, já si ho pamatuji dokonce v několika verzích, protože už ho znám opravdu dlouho. Cruella De Vil, která toužila po kožíšku z dalmatinů, byla uvězněna a nyní je všude klid. Ale ten nemá trvat dlouho. Cruella je totiž pro dobré chování a výrazné polepšení díky pokusům Pavlova propuštěna. Ne všichni jí ovšem věří, že se polepšila.

Pohádku O malíři Adamovi jsem bohužel neviděla celou, a tak je těžko soudit. Zato Dobu ledovou zná asi každý. Viděla jsem ji už dávno, ale kvůli veverce jsem se na ni s chutí podívala znovu. :-) Je to totiž má oblíbená kreslená pohádková postavička. Ale abych řekla pravdu, tak druhý díl považuji za lepší. Zpět k prvnímu dílu. Manny, Sic a Diego jsou velmi zajímavá trojka, sice jde o animovaný film, ale dát do skupiny mamuta, lenochoda a šavlozubého tygra je opravdu zajímavý nápad, nicméně rozhodně není špatný, protože jak je vidět v tomto filmu, jsou spolu docela sehraní. Při prohlížení televizního programu se dovídám, že šavlozubá veverka, údajně okouzlující každého, kdo s ní přijde do styku (tomu bych i věřila), se jmenuje Scrat. No tedy, věděli jste to?

Klasickou a mou oblíbenou pohádkou je Byl jednou jeden král. Možná tuhle pohádku znáte pod názvem Sůl nad zlato, alespoň já si ji tak z dětství pamatuji. Mám ráda ty scénky, kdy král všem tvrdí, že není problém vařit bez soli, to přece jen ten šmrdla kuchař neumí. A pak se svým rádcem přidávají do těsta vajíčka se skořápkami, aby to křupalo. Ještě jsem si oblíbila část, kdy si král povídá sám se sebou: „Chce se mi spát. Co se mi chce? Spát! Komu se chce spát? Mně. Spát se mi co? Chce.“ Jenom se musím přiznat, že si tím pořadím nejsem úplně jistá.

Další klasikou, kterou jsem o svátcích nemohla vynechat, je Pyšná princezna. Sice je to černobílá pohádka, což mě trochu odpuzuje, ale když jsem si přečetla o souvislostech, které mě nikdy nenapadly, musela jsem si ověřit, že to tam skutečně je. Jde o první poválečnou pohádku, v kinech byla už v roce 1983, takže byla „mírně“ cenzurována. Nejprve byla zakázána kouzla a čáry. A skutečně, jediné, co se v pohádce liší od skutečnosti je zpívající květina. Další zádrhel způsobil král Miroslav, protože představitel poražené feudální třídy nemůže být kladným hrdinou, a tak se stal zahradníkem a navíc učinil pracovnicí i princeznu Krasomilu. Království musela být zobrazena kontrastně: u nás je lid šťastný a za hranicemi se nesmí ani zpívat. Další poznámkou, která mě zaujala, je, že se ve filmu vůbec nestřílí, ani nebojuje. Trochu nezvyk na dnešní dobu, nemyslíte? Vtipné mi připadalo to, že král z trůnu nedosáhl na zem, čehož bych si asi za normálních okolností nevšimla.

Novou pohádkou, na kterou jsem se podívala, bylo Tajemství Lesní země. Docela se mi líbila, ale až příliš připomínala pohádku, kdy je panovníkovi za nějakou službu uloženo přinést to, co doma najde. V té je to nově narozené dítě, zde to měla být jeho dcera. Celkově se mi sice pohádka líbila, ale většina předešlých mě zaujala víc.

A teď bych se zaměřila na komedie:
Rabín, kněz a krásná blondýna – tak z tohoto filmu jsem viděla jen začátek, ale i tak mě zaujal. Věděla jsem, že nebudu mít možnost vidět ho celý, proto jsem si ho nahrála a už se těším, až ho dokoukám. Jsem totiž šíleně zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Jen si představte ten problém: dva kluci mají kámošku, ta se odstěhuje, ale za několik let se vrátí krásná jako žádná jiná žena, oba se do ní zamilují...

Stalo se o Vánocích je takový normální, neurčitý a nelákavý název. Ale ukázky svědčily o tom, že to bude zajímavé. Toho, že jsem se na to podívala, opravdu nelituji. Jde o vyprávění o dvou zlodějkách, jedna je malá a jedna velká a jsou sehrané líp jak fotbalisti. Jenže jednou je chytí mladý securiťák a z toho plynou problémy. Ale možná víc pro něj, než pro ty ostatní. Má si je totiž nechat u sebe přes Vánoce.

Přestávka

Ahojky lidičky,

jsem moc ráda, že sem chodíte a chci vás poprosit o trochu trpělivosti, teď totiž tak trochu nemám přístup na net. Vlastně se sem vůbec nedostanu, takže sem nemůžu psát, i když mě zrovna napadá tolik věcí. :-((( Zkusím je sem dát dodatečně, pokud se vůbec dostanu k jejich napsání.

Díky moc za pochopení!:-) Všem vám přeju hezký zbytek roku a pořádně si užijte Silvestra,

ahojky Angelika

Obraz mého exhibicionistického já

Pokud nevíte, na co tímto názvem narážím, tak kromě toho, že tenhle článek bude o obraze, podobně se jmenovalo jedno slavné dílo spisovatele, který mi už vypadl z paměti.

Dneska večer jsem ve výloze jednoho obchodu viděla fantastický obraz. Byl v různých odstínech červené a zaujal mě na první pohled. Nepamatuji si každý detail, ale stále ho mám v mysli a doufám, že na něj hned tak nezapomenu, protože byl opravdu kouzelný.

Co na něm bylo tak zvláštního? Ani přesně nevím, měl v sobě myšlenku, tón, barvu a snad i vůni. Bylo v něm něco melancholického, sexy, vzrušujícího… něco, co v člověku musí vyvolat určitý pocit, určitou náladu. Nelze kolem něj jen tak projít a ani si ho nevšimnout.

Obraz byl malovaný na šířku, byla na něm velmi pěkná slečna ležící na tmavě hnědé posteli, ze které dolů splývalo prostěradlo. Ležela na pravém boku a pod rukou měla nakrčený polštář. Byla jen mírně oblečena do noční košilky, kterou měla svůdně vyhrnutou téměř k bokům. Hluboký dekolt lákající mužské pohledy byl zvýrazněn díky vlasům svázaným do drdůlku na temeni hlavy.

Jak jsem tam stála, měla jsem ohromnou chuť něco napsat, kdybych u sebe měla bloček, snad bych si sedla na chodník a začala psát příběh.

Nahlas jsem přemýšlela, co cítí ta dívka na obraze. A myslím, že mi to docela šlo. Zahleděla jsem se jí na tvář a uvědomila si, že napjatě nebo spíš trochu zvědavě kouká přes celý obraz kamsi pryč. Co tam vidí? Moje fantazie tam vytvořila příjemného, dobře vypadajícího mladého muže, který se buď právě sprchuje a nechal (možná naschvál) otevřené dveře do koupelny a jeho nahé tělo se rýsuje za matnými tabulemi skla, nebo už možná vychází ze sprchy a kolem pasu má ležérně omotaný ručník. Ať už je to jakkoliv, té dívce je ten pohled očividně příjemný.

Podle lehce zvlněných rtů soudím, že se cítí spokojená. Je zvědavá, co bude dál, a zdá se, že se na to i těší. Je spokojená sama se sebou, protože ví, že jí to moc sluší a její přítel na ní bude moct oči nechat. Připadá mu totiž ohromně svůdná a krásně ženská. Zvláště pramínky, které jí padají do tváře, ji dělají křehkou.

Na jednom ramínku saténové noční košilky je připnut květ, který přitahuje pohled k dívčiným ňadrům. Ale dříve než se zahledíte do hloubky výstřihu, upoutá vaši pozornost romantický náramek na dívčině ruce a nebo spíše druhá ruka, lehce položená na nahém stehně.

Tenhle obraz na mě hodně zapůsobil. Možná jsem v něm trošku našla sebe nebo něco, co mi bylo blízké. Možná mě zaujala citlivost, s jakou malíř vykreslil jednotlivé kontury, a možná jsem měla možnost nahlédnout do toho, jak se ta dívka asi cítila, když ji maloval.

Náročné pondělí

Po včerejší pesimistické náladě jsem dnes kupodivu plná optimismu a sil. Nevím, kde se to ve mně bere, protože k tomu absolutně nemám důvod, ale to je jedno, kde se bere dobrá nálada, hlavně že tu je.

Jinak včera to bylo velmi zajímavé… a vlastně i dneska. Měla jsem mít hotové dvě prezentace a bylo jasné, že obě nestihnu. Tak co s tím? Celý den jsem se patlala s jednou a pak zjistila, že jsem vlastně nic neudělala, mimo jiné i proto, že jsem myšlenkami stále u písemky a seminárkám se zas tolik nevěnuju, tak jsem ji pak nechala plavat a šla se věnovat té druhé.

Pocity jsem z toho měla smíšené, ale převažovala špatná nálada. Nejsem ten typ lidí, kteří se usmějí a řeknou, že to nějak dopadne. V tuto chvíli si vždycky vybavím jednu bajku. Už jsem ji určitě říkala, ale kdyby ne, tak jen v rychlosti:

Byly tři rybičky a hrozilo jim, že je vyloví rybáři. První si řekla: "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek" a uplavala, druhá si řekla: "Ráno moudřejší večera" a ráno se značnými problémy utekla. Ta poslední si řekla již zmíněné: "Nějak bylo, nějak bude" a skončila na pánvi.

Vždycky když začínám propadat pasivitě, říkám si přesně tuhle bajku a obvykle mě to dožene k maximálním výkonům. Ale tentokrát ne! Věděla jsem, že to nemám šanci stihnout. Dokonce jsem počítala i s možností, že učitelce řeknu přímo do očí, že jsem tu práci nevypracovala, poněvadž nevím co s tím. A snad i to, že jsem to nestihla. Pravděpodobně by mě za to sežrala, ale dávám přednost upřímnosti před schováváním.

Dneska to sice byly nervy, brzké vstávání a kdesicosi, ale každopádně to díky úžasnému kamarádovi dopadlo dobře. Udělal prezentaci za nás, dokonce mi připsal dvacetiprocentní podíl, což vzhledem k tomu, jak byl naštvanej, absolutně nechápu. Takže dneska jsme se na to spolu mrkli, všechno vysvětlil a prezentace kromě toho, že jsem se hned v první větě přeřekla (místo obnova sadů – obnova vztahů :-)), proběhla úspěšně.

Druhá dnešní prezentace se v rámci možností také zdařila, takže jsem spokojená. Ale co bylo na dnešku nejlepší, jsou moji dva suproví kamarádi. Jeden mě rozesmíval a druhý mi připravil úžasný dárek. Ale co mi dal, vám povím až později, snad na to nezapomenu.

A teď se asi půjdu učit, tohle bude trošku hektickej týden.

Proč s sebou vždycky nosím korunu pro štěstí?

Hodně lidí věří na nějaké talismánky. Někdo nosí na krku amulet a jiný třeba v peněžence korunu. Jak jsem k ní přišla? Ále takovou normální cestou – zašla jsem kámošce koupit horkou čokoládu, korunu, kterou jsem jí chtěla vrátit, odmítla se slovy: „To si nech pro štěstí!“

V rámci blbnutí jsem odpověděla: „Nechám,“ a dala si ji do kapsy. Od té doby ji nosím s sebou.

Ale k věci. Včera jsem se rozhodla udělat takovej větší nákup – to víte, vánoční dárky. Počítala jsem si, kolik utratím, aby mi to vyšlo, protože už se mi párkrát stalo, že mi chyběl padesáťák nebo podobná částka. Ale to se mnou většinou byl někdo, kdo mě vytáhl z bryndy. Včera jsem nikoho takového s sebou neměla.

Věděla jsem, že můžu koupit něco za 10 Kč a vyjde mi to na tu pětistovku. A pak tam mám ještě nějaký drobný, kdybych se o trochu sekla.

Kamenem úrazu se staly pralinky, protože vím, že je kámoška zbožňuje, rozhodla jsem se je koupit. V těch drobných mám desku a ta dvoukačka tam snad bude! Byla, i dalš koruna, ale padesáťák mi chyběl. Ale vzpomněla jsem si, že v boční kapsičce občas tahám nějakou tu korunku pro štěstí, mimochodem o jedné jste tu už možná četli, na štěstí tam byla.

Tak takhle jsem přišla o korunku pro štěstí a jednu trapnou chvíli.:-)

Prezentace

Tak se jdu pochlubit, jak to dopadlo s tou prezentací. Byla to sranda, to nelze popřít. Nakonec jsme snad ani nemuseli prezentovat, ale znáte to. Učitelka se zeptá, jestli někdo nechce dobrovolně, nikdo nechce, tak někoho vybere a stejně to budete vy. A když už se s tím člověk tak nadře, proč by za to aspoň nemohl mít nějaké body? Stejně není co ztratit.

Počítač si na nás vymyslel takovej malej vtípek – hodil tam jiné pozadí a… už jste někdy na tmavě modré pozadí položili černé písmo? Není to nic moc a fakt to nejde přečíst. Takže jsme měli radost! Ale jinak to šlo.

Kámoš byl suprovej, čtení těch úvodních hlodů mu sice trošku působilo problémy, ale když vyprávěl, jak co počítal, přemýšlela jsem, jestli si to fakt potají nepropočítával. Přece si to nemohl tak dobře zapamatovat a tvrdit to tak suverénně jen po včerejší hodince, kterou jsme tomu věnovali! Mohl!!! Ještě se mě na něco triviálního mezi řečí, když byl chvilku klid, zeptal a v pohodě pokračoval dál. Měla jsem co dělat, abych se nesmála. Byl prostě fantastickej.

Zato moje prezentace byla fiasko… aspoň já mám pocit, že mi to fakt nešlo, sem tam jsem se zadrhla, taky tam nic nebylo vidět a dotazy, které mi kladla učitelka, jsem moc neuměla zodpovědět, ale výsledky jsem měla všechny správně. Aspoň že tak.:-)

Jak to bylo s Mikulášem

Zase jednou si říkám: „Holka neblbni, je pozdě, musíš se vyspat, zítra bude náročný den.“ Ale moje druhé já mi říká: „Jak dlouho jsi už nic nenapsala na blog a teď tě to tak láká.“ Skoro jak spánek:-). No jo, dneska, teď už je to vlastně včera, jsem byla na čertech. Bylo to super. Asi to byli ti nejlepší čerti, jaké jsem kdy zažila. Ba ne, to samozřejmě kecám… ale čerstvé zážitky jsou vždy nejlepší.

Už jsem byla smířená s tím, že čerty stejně jako vloni neuvidím. Jo, to se stává, když má člověk pořád moc práce, spoustu plánů a stále něco kutí. Zvlášť když stále něco kutí za někoho jiného. To občas dělám, ale tak co už se mnou… mám přátele, kteří za „trochu“ dřiny stojej a navíc nejen já dělám něco za ně, ale i oni mi často pomůžou, když to potřebuju.

Dnešní (vlastně včerejší, nějak si na to nemůžu zvyknout) večer byl jasný – pročíst si a připravit práci na zítřek. Vysvětlit kámošovi o co vlastně jde, abychom to zítra v klidu společně odprezentovali.

Když jsem se mrkla na mobil, vlastně čirou náhodou, objevila jsem na něm lákavou pozvánku na čerty. Váhala jsem, znělo to vážně slibně… ale ne, řekla jsem si a šla za kamarádem. Pak mě napadlo, že bychom se mohli domluvit – buď se budeme učit celý večer, nebo teď a já pak půjdu, pokud to ještě bude mít smysl a nebo, podle mě nejhorší varianta, teď půjdu, někdy (kdovíkdy) se vrátím a pak se do toho pustíme. Samozřejmě že jsme vybrali tu nejhorší variantu. Ale nakonec jsem za to byla ráda, jsem zvědavá, co budu říkat dneska. Ale co, i ta nejhorší hodina má přece jen šedesát minut.

Večer byl suprovej, potkala jsem spoustu milejch lidí, řekla andělovi básničku a dostala hrst plnou buráků, mandarinek, jakéhosi koláčku, bonbonů a něco, co bylo vážně výtečné, ale opravdu netuším, zda to byl domácí sušený banán, rozinka, fík, nebo co to vlastně mohlo být. Každopádně to chutnalo zajímavě a já se potom jen olizovala.

Ještě jsem se pak stavila za známými, nebo vlastně ještě ne moc známými a byla mile překvapená, jak se s nimi krásně povídá, vůbec se mi nechtělo odejít a bylo mi s nimi hrozně moc dobře. Měla jsem pocit, že mezi ně patřím a bylo to báječný. Povídali jsme si o všem možné, od nahřívacích polštářků až po čerty.

Co pro mě ale bylo největší překvapení? Že jsem od úplně cizích lidí dostala mikulášskou nadílku. Šlo jen o perník s Mikulášem a mrňavou žabičku, ale byl to snad nejhezčí dárek, jaký jsem kdy od Mikuláše dostala. Já vím, zase přeháním, ale vlastně mě to dost dojalo, protože… během posledních čtrnácti dní toho je na mě trošku moc. Já nevím, co jsem udělala tak úžasnýho, ale mám pocit, že se všichni moji přátelé rozhodli, že mi dají najevo, jak moc mě mají rádi a je to úžasný. Dozvěděla jsem se spoustu krásnejch věcí a uvědomila si, jak fantastický lidi mám kolem sebe. Až jsem z toho normálně zmatená.:-)

Tak to by bylo asi všechno k mým zážitkům z Mikuláše. Jen chci ještě jednou větou poděkovat kámošovi, protože nebýt něho, tenhle Mikuláš bych si určitě tak pěkně neužila! Takže díky, žes mě pustil:-)!

Náhodný článek

Už se vám někdy stalo něco, u čeho jste si říkali, že tohle fakt nemůže být náhoda? Mně právě teď. Koukám si tak do wikipedie a hledám cosi o renesanci do jedné seminárky a samozřejmě tam nic není. Teda je tam toho spousta, ale ne to, co chci a potřebuju. Otráveně stisknu nápis „Náhodný článek“, klik a objeví se mi několik řádků o Jossovi Whedonovi, který mi popravdě řečeno není ani trochu povědomý.

Je to krátký, myslím, si a pustím se do čtení toho. Zaujme mě Buffy, přemožitelka upírů, protože to je jeden z mála seriálů, který jsem sledovala a opravdu mě bavil. Nevím sice, jak by se mi líbil nyní, ale připadá mi docela zajímavé, že jsem narazila na zrovna takového autora.

Mimo jiné jsou upíři mé oblíbené příšerky – hlavně ti v Heroes 4.:-)

Jen tak 12 - Jejda

Rozhodla jsem se, že se zase jednou pustím do psaní a napíšu sem všechno, co mám připravené a naplánované... ale když na to přijde, je to už vždycky pasé, stejně jako ta brigáda. :-( Zrovna tak jsem sem chtěla napsat o párty, na kterou jsem šla za čerta, o turnaji a vlastně o všem možném, ale nakonec jsem se k tomu nějak nedostala. Moc mě to mrzí a začínám se bát, že vás sem přestane bavit chodit, když se tu nic nezmění.

Tak tu pro vás mám aspoň jedno videjko . Je to z návštěvy v zoo a ten méďa byl suprovej, bavilo ho to snad půl hodiny.

Prší krásně

Dneska jsem cestou do školy pěkně zmokla. Doslova pěkně, protože mi to nijak nevadilo. Přes hlavu jsem si přehodila kapucu a bylo to. Ještě jsem se stavila do obchodu pro svačinu. Prodavačka se na mě podívala a řekla mi, že jsem jako vodník, jak ze mě teče, a to jí prý ta paní, co tam byla přede mnou, říkala, že jen mrholí. Tak ta asi měla deštník, že? Když je člověk schovanej, ani mu to nepřijde.

Teď jsem nějak zapomněla, o čem jsem to vlastně chtěla psát. Tenhle postík neměl být jen o tom, že když z nebe padá voda, říká se tomu déšť.

Přede mnou šel týpek ve vysokých botách a evidentně z deště nebyl tak nadšený jako já, protože trochu sprostě komentoval chvíli, kdy šlápl do kaluže. Moc nechápu proč, v jeho botách to ani nemohl poznat, i když si zrovna vybral tu široko daleko největší. Já to měla trochu složitější, ještě totiž nemám vyzkoušeno, kolik vody moje botičky snesou a navíc to jsou to jen obyčejné botasky.

Většina lidí se ukrývala pod deštníky, nebo kapucami a mračila se. Mně to naopak přišlo legrační. Vždyť je to jen voda. Vy naděláte!

Co vám může zmoknout? Účes? No to bude škody, však on zase uschne. Už párkrát jsem přemýšlela nad tím, že občas je člověk obětí takových maličkostí jako je účes. No řekněte – když už se půl hodiny natáčíte s vlasama, aby se vám vlnily, a ony se výjimečně rozhodnou vypadat dobře, pak zmoknete a je po všem, nenaštve vás to? Ale jakou pak máte radost ze života, když vám déšť vadí kvůli vlasům. Však je pak klidně můžete natočit znovu a můžete to udělat ještě milionkrát, přece si kvůli takové maličkosti nenechám zkazit den.

Mnoho lidí mi přijde zamračených nebo naštvaných právě kvůli dešti. A já mám zrovna chuť udělat přesně to, co bylo v písničce, která je v názvu tohoto postíku. A co že to je? Přece zout si boty a brouzdat se kalužema. Samozřejmě s někým, kdo by byl stejně praštěný jako já:-).

Přeřeky na rádiu

Každý se občas přeřekne, ale co jsem tento víkend slyšela na rádiu, z toho mám fakt dost. V každém zpravodajství aspoň jeden přeřek? Docela by mě zajímalo, co je toho příčinou. Pamatuji si jen ten, kdy moderátor měl uvést písničku Vyznání od Bobra a Motýla pro nějakou paní k padesátým narozeninám. Řekl, že bude písnička Bobr. Představa, že by padesátileté paní zahráli dětskou písničku Když jde malý bobr spát, kterou jsem si okamžitě vybavila, ve mně vyvolala pobavení.

My vám stále příjemný… přejeme příjemný poslech

Loupež po italsku

Dneska jsem se zase jednou po dlouhé době dívala na telku. Sice je to divné, ale opravdu v ní dávali něco zajímavého. Konkrétně Loupež po italsku. Jde o film z roku 2003, takže předpokládám, že už jste ho možná všichni viděli, protože já vždycky všechno vidím až jako poslední.

Ale snad nevadí, když se tu o něm jen v rychlosti zmíním. Připadá mi totiž jako ideální film. Hned zezačátku jsem se setkala s trochou vzrušení, to napětí, když člověk nechápe, co se chystá, proč se ti lidé chovají zdánlivě nelogicky, a pak najednou zjistí pravý důvod… Následovalo několik překvapení, u kterých jsem jen žasla. Všechno bylo zdánlivě jednoduchý a najednou se to úplně zvrtlo. Když už jsem si myslela, co přijde, vždy přišlo něco úplně jiného a nestačila jsem se divit, co všechno lidé mohou vymyslet. Některé scénky mě skutečně pobavily.

Pokud jste to tedy náhodou neviděli, tak vřele doporučuju. A současně děkuji svému suprovému kamarádu, který vždy ví, který film se mi bude líbit. Sice to trvalo asi půl roku, než jsem si ho viděla, ale měls pravdu jako vždy:-). Mimochodem to byl jeden z důvodů, proč jsem se na něj podívala. Ale jak tě znám, sem se nemrkneš :-(, takže ti to stejně budu muset přetlumočit, ale za ten kulturní zážitek ti moc děkuju.:-)

Click

Nedělám si srandu, ale fakt mám někdy dojem, že to, co prožívám, nemůže být náhoda. Teďka v rádiu mluvili o filmu Click, americkém filmu promítanému v Jánských lázních, který vám ukáže život na dálkové ovládání. Co je na tom divného? Kromě toho, že jsem na něj včera koukala a přemýšlela, že o něm napíšu postík, tak nic. Mimochodem vřele vám ho doporučuju. Je trošku psycho, ale dá se u něj i pobrečet… o tom bych mohla vyprávět.:-)

Co na Vánoce podle rádia

Právě jsem v rádiu slyšela, že nám pořád všichni všude radí, co nakupovat na Vánoce. Tak s tím jsem se na štěstí ještě nesetkala. Sice jsou „už“ za měsíc, ale podle mě je na shánění dárků ještě dost času. Moderátorka se rozhodla prozradit nám, co by se na Vánoce nemělo dávat. Snažila jsem se něco si poznamenat, ale moc jsem toho nestihla.

Úplně na špičce neoblíbenosti jsou prý kravaty. Získaly 30, 6%, jako další byly tuším ponožky. To mi připomíná historku ze střední školy, kdy si několik spolužaček právě na toto stěžovalo a další bědovala, že by právě nějaké pěkné teploučké ponožky chtěla. Dokonce si o ně psala Ježíškovi, ale všichni to pochopili jako vtip, a tak si je prý bude muset koupit sama.

Teď jsem se zapovídala a nevím, co ještě nemají lidi rádi. Údajně je oblíbené něco měkoučkého, tedy nějaké oblečení. No já nevím. Já si na to vždycky stěžovala, ale teď už jsem možná taky ráda, ale abych řekla pravdu, obvykle mě spíš potěší něco jiného.

Když takhle píši o Vánocích a oblečení, nemůžu zapomenout na výrok hlavního hrdiny v Poláčkově knížce Bylo nás pět. U něčeho pronesl: „Stejně by mi to museli koupit.“ A to je přesně ten typ dárků, který nemám ráda. Dávat si pod stromečkem věci, které by vám stejně někdo musel koupit, je podle mě takový blbý. To už radši dostanu jen pár dárků, ale fakt překvapení. Vždyť na Vánocích a dárcích je přece nejhezčí to, že nevíte, co který balíček ukrývá a jste strašně zvědaví, jak budou ostatní reagovat na to, co jim Ježíšek nechal u vás.

Oblíbené jsou prý dárkové a slevové poukazy a ručně vytvořené dárky. Ta poslední položka mi přijde vzhledem k tomu, o čem jsem psala minulý článek, trošku jako provokace.:-)

Na trzích

Ráno jsem byla násilně probuzena, abychom s přáteli mohli zajet na řemeslné trhy. Tuhle akci přímo zbožňuju! Je tam sice trochu moc lidí, ale má to svoje kouzlo. Náměstí je plné stánků s ručními výrobky, které mě odjakživa fascinovaly. Najít zde můžete skoro všechno, dřevěnými hračkami počínaje, přes korálkové náramky a tkané koberce, až po výrobky z kovu. Líbí se mi snad úplně vše.

S kámoškou jsme se rozhodly obejít nejprve vnější kruh kolem náměstí a potom se pustit do toho vnitřního. „Zcela nečekaně“ jsme to všechno nestihly, ale celkově z toho mám výtečný pocit. Mám-li říct, co mě nejvíc nadchlo, zarazím se a nakonec stejně pokrčím rameny a řeknu, že nevím. Asi všechno.

Zkusím vás trošku seznámit s tím, co jsem viděla. Posledním stánkem, který mě fakticky zaujal, byla „továrna na nesmysly“, tak to tam aspoň měli napsané. Vystaveny měli různorodé svíčky, nejprve jsem obdivovala jednoduchost a krásu „obyčejné“ vysoké bílé svíčky. Až po chvilce jsem si všimla, že nemá klasický kulatý tvar, ale na jedné straně je trochu protažená, takže při pohledu svrchu připomínala kapičku. Ale když jsem se rozhlédla kolem, mou pozornost upoutaly ostatní svíčky vysoké kolem třiceti cm ve tvaru věží. Byly nádherné! Svíčku, která má tvar věže a dokonce má tvarovaná okýnka, dvířka a jednotlivé cihličky (nebo kameny?), je opravdu velká škoda zapálit. Ale za 160 Kč se mi ji opravdu kupovat nechtělo, i když abych řekla pravdu, za takové umělecké dílo to rozhodně není špatná cena.

Pamatuju si ještě dva suprové prodavače. Vlastně tři. Tak začnu popořadě, jak jsme je potkaly. Ten první prodával přírodní mýdla, medovinu a také jste si u něj mohli udělat svíčku. Je to náš starý známý. Lépe řečeno můj. Vloni nebo možná před dvěma rokama jsme u něho totiž s kámoškou tak trošku víc nakoupily – nedokázaly jsme odolat voňavým mýdlům a on nám zadarmo dal trošku medoviny. A měl fakt dobrou. Když jsme se pak rozhodly ještě něco u něj koupit (nebo jsme se s ním jen chtěly vyfotit?), nalil nám znovu. Tentokrát nám už ráno připadal v trochu méně svěžím stavu. Že by si zase s každým ťukal?

Druhý pán byl úžasný prodavač. Hned vám řeknu proč. Nabízel prasátka s nápisem PF 2007, andělíčky a malou káču ze dřeva. Ani jedno z toho by mě asi nenapadlo koupit a ten stánek bych minula téměř bez povšimnutí. Ovšem tento starší pán bravurně dokázal zaujmout. Do všech kolemjdoucích hučel (a to doslova), jak jsou ta péefka super, protože na druhou stranu můžete napsat, co chcete, taky je můžete přidat do jakéhokoliv balíčku a jestli se vám nelíbí ta mašlička, můžete ji sundat a na to prasátko něco napsat… a tak dále. U andílků nám názorně předváděl, jak je super, že jsou ze dřeva, protože když vám spadnou (házel je celkem z výšky) ze stromečku, nic se s nimi nestane. Zato taková skleněná koule, ta vám zničí koberec a to z něj nevysajete, to si piště! No zkusili jste někdy zkombinovat dřevěné ozdoby se skleněnýma? Abych řekla pravdu, nic moc to není. A dřevěná káča? Co bych s ní asi tak dělala? Je to první a nejstarší dětská hračka, nerozbije se jako nějaký ty plasty (taky nám ukázal, z jaké výšky ji může hodit). Ale tohle by mě nijak neohromilo. Větší sranda byla, když tu káču roztočil. Opravdu to dokázal dobře. A pořád u toho kecal jak je to super a úžasný. No jo, tyhle řeči je potřeba brát trochu s rezervou, ale opravdu bylo hezký, jak se to točilo. Taky nám ukázal nějaký papír, kde měl obrázek malých dětí jak si s ní hrají a na druhé straně měl bláznivé důchodce jak kolem podobné káči křepčí. Kolemjdoucí přesvědčoval, že to chce trpělivost, zručnost a nevím kolik dalších vlastností, které je třeba u dětí rozvíjet. No nakecal toho docela dost, ale když káču roztočil, chytil papír, přesunul ji na něj a začal ji vyhazovat do vzduchu, u toho otáčet tím papírem, a ukazovat, jak by se mohla točit do rytmu různých tanců, poskakovat a podobně, to už jsme zůstaly koukat s otevřenýma pusama. Pro jistotu (asi měl dojem, že jsme málo ohromené) nám ještě ukázal, že ji dokáže roztočit i na hlavě a dokonce i na každé bankovce, kterou mu zákazníci platili, prý si tak ověřuje, jestli se neloupe barva. Stály jsme a koukaly jako u vytržení. Samozřejmě jsme si to musely zkusit. Musím se pochlubit – hned napodruhé mi to šlo dobře. Ale něco vám prozradím, mám na takové věci talent a štěstí, takže to není bůhvíjak překvapivé, i když jsem z toho měla ohromnou radost, ten pán mě nejen pochválil, ale dokonce mi i zatleskal. Trošičku problém to bylo s tím papírem, to jsem nějak nezvládla. Točilo se mi to, to jo, ale pak mi někam skočila a na štěstí ji kámoška chytla. Když už jsem u těch trapasů, nejprve jsem ji chtěla roztočit, když bych ji držela za ten vrcholek – no to by asi nešlo, na to je tam volný kroužek. A pak se mi taky podařilo vytáhnout ten provázek, kterým se roztáčí. Na štěstí byl ten pán dost šikovný a dal ho tam zpět.

A ten třetí prodavač? Ten tam vlastně na takových malých starých kamínkách dělal topinky. Stály pět korun a byly potřené sádlem s česnekem a byly fakt krutě dobrý. Nebyl to můj nápad koupit si je. Přece topinky si můžu udělat doma. No ale na kamnech asi těžko. Byl to asi spíš takovej propagační trik, protože ten pán patřil ke stánku, kde prodávali a tuším, že i předváděli třítko na česnek. Každopádně oceňuji jejich nápad, jak zpracovat použitý česnek. Tyto topinky prý byly zadarmo pro ty, kteří si ono třítko koupili.

Tak to byly tak trochu nestručně popsané řemeslné trhy. Asi je vám jasné, že tuhle akci si nemůžu nechat ujít ani příští rok, protože jsem z ní natolik nadšená, že vám tu o ní musím vyprávět. Toto už byl údajně 33. ročník a podle počtu lidí, které jsem tam viděla, mám dojem, že určitě ne poslední.

Príď pred polnocou

Byl krásný Štědrý večer. Vzduch byl prosycen vůní jehličí, na stole hořela svíčka, venku se sypal sníh. Všechno bylo úžasné a dokonalé. Vlastně všechno ne. Mě trápil stesk. Po kom? No přece po mém úžasném příteli. Doma bylo práce jak na kostele, takže jsme se už tři dny neviděli. Já vím, to nic není 3 dny, ale zrovna na Štědrý den… Neříká se, že člověk má být s těmi, které miluje? A já budu skoro se všemi přáteli – scházíme se každý rok v kostele sv. Václava na půlnoční mši.

V hlavě se mi zrodí bláznivý nápad – když se tam vidím se všemi přáteli, třeba bych mohla i s… Rychle vezmu telefon a vyťukám krátkou zprávu, ani ji po sobě nečtu, protože mám málo baterky a nemuselo by se to odeslat. Zanedlouho po odeslání se mi mobil k mé nevelké radosti vypne. Jak teď mám zjistit, jestli přijde? Kdyby to četl, prozvoní mě, ale já to stejně nepoznám, protože mobil už do konce Vánoc nezapnu. Nemám ho totiž čím nabít, jelikož jsem si nabíječku inteligentně zapomněla na koleji.

Štědrovečerní večeře je báječná. Určitě nikdo neumí lepšího kapra jak mamka a lepší bramborovej salát než taťka. Zkrátka máme super baštu. Pak se s mladším bráškou vrhneme pod stromeček a roznášíme dárky. Tohle mě vždycky strašně bavilo – hledat čí jméno je někde na balíčku napsané.

Přestože jsem zvědavá, co skrývá hromádka ležící na křesle, která patří mně, ještě víc mě zajímá, zda se dnes při mši bude konat malé rande.

První se do rozbalování pouští rodiče. Usmívám se, když nevědí, od koho jsou některé dárky. Tajně mrknu na Lukyho. „No přece od Ježíškááá,“ řekne tím svým roztomilým hláskem a já se musím trochu smát.

Překvapí mě, když pod stromečkem najdu knížku. Už docela dlouho jsem si na čtení neudělala čas. Pořád se jen učím. Třeba mi tím chtěl Ježíšek něco naznačit. Rozhlédnu se po rodičích, ale ti s napětím sledují, co to právě rozbaluje Lukášek.

Už je to pěkných pár let, co jsem k Vánocům dostala knížku. Byl to první dívčí románek, který jsem četla. Doteď ho mám zařazený mezi nejkrásnějšíma knížkama. Možná není tak úžasný, ale byla to moje knížka od Ježíška a bylo moc fajn trávit Silvestra čtením. Z přemýšlení nad vzpomínkami mě vytrhne bráška, který mě tahá za rukáv: „Teď ty.“

Kouzlo Štědrého večera nás neopouští ani při sledování televize. Mlsáme cukroví a kocháme se novými věcmi. V televizi běží naše oblíbená pohádka – Šíleně smutná princezna – a my se snad po milionté smějeme kouskům, které nám Neckář předvádí. Rodinná idylka jako snad nikdy. I když se mi trochu stýská, jsem ráda, že je to doma takové super. Miluju Vánoce…

Pfuf, pfuf… zvenku je slyšet nějaký rachot. Odhrneme záclonu a už je nám to jasné. „Honem, běžte na balkón,“ poradí nám táta, a tak o překot utíkáme do schodů, abychom viděli ohňostroj. Musím se usmát Lukáškovu nadšení, oči mu září jako by viděl samotného Ježíška. Taky bych chtěla někoho vidět! Někoho držet za ruku a dívat se s ním na tu krásu! Ano, bylo by to s tebou! Doufám, že tam od tebe je to taky vidět… a taky mi posíláš vzdušnou hubičku jako já tobě.

Za pár minut je po všem a já přemýšlím nad tím, že bych se moc ráda vydala na malou noční procházku. Ale pak to zavrhuji s tím, že přece je Štědrý den, a tak bych nikde neměla lítat.

Ve čtvrt na dvanáct se u nás rozezvoní zvonek. „To je pro mě!“ hlásím a ženu se ke dveřím. Za brankou stojí zachumelená Vlaďka. „Ahoj sněhuláku,“ pozdravím ji s úsměvem a jen tak tak uskočím před letící sněhovou koulí, která se nám rozprskne o dveře. „Pojď dál a nedělej výtržnosti,“ napomínám ji se smíchem. Na udobřenou jí nabízím cukroví. Rychle se obleču, oznámím rodičům, že mizím na půlnoční, a už nás není.

Cestou si povídáme o vánočních dárcích, plánech na Silvestra a předsevzetích. Ještě se stavujeme pro Martinu, ale ta už prý šla. „Ach jo, s tou je domluva,“ povzdychne si Vlaďka. Mrknu na hodinky a vysvětlím Vlaďce, že jdeme dost natěsno a Martina přece musí být vždy všude včas. „To je fakt,“ souhlasí Vlaďka. Doufáme, že ji tam někde potkáme, obě pro ni totiž máme dárek. I když chvilku váhám, svěřuji se Vlaďce s tím, koho jsem pozvala na schůzku.

Přicházíme přesně na začátek mše. V hlavě se mi honí černé myšlenky – Co když tu byl a odešel, když mě tu neviděl? Zůstal by tu na mši sám? Dveře kostela se zavřou a já ho nikde nevidím. Rozhodnu se věnovat mši. Poslouchám, co farář vykládá, a chvíli mám pocit, že to jde nějak mimo mě. Proč mi najednou dělá takové problémy soustředit se?

Vlaďka do mě šťouchne a já se trochu leknu. Samozřejmě se to neobejde bez úsměvů širokého okolí, protože jsem kníkla. Káravě se na ni podívám, ale ona se na mě vesele zubí a ukazuje mi směrem k oltáři. Pozorně se podívám a poznám bundu. Srdce se mi rozbuší hlasitěji, obejmu Vlaďku, dám jí pusu na tvář a zmizím v davu. Nenápadně se k němu blížím zezadu. Doufám, že se neotočí. To by byla sranda, kdyby to byl někdo jiný. Zakryju mu oči a pošeptám mu do ucha: „Hádej, kdo jsem?“

„Moje Angelika,“ zašeptá, aby nenarušoval průběh mše. Když se otočí, vidím, jak mu oči září radostí, že mě vidí. „Ahoj,“ směje se na mě.

„Ahoj, jsem ráda, žes přišel, vypnul se…“ jsem „násilně“ umlčena ukazováčkem, který mi položí přes rty. Dívá se mi hluboko do očí a mně je jasné, proč nechtěl, abych to říkala. Ne kvůli narušování mše, ale proto, že už to všechno dávno ví a navíc na tom vůbec nezáleží, když jsme spolu.

Pocitovylévání

Je moc hodin, ale když to nechám do zítra, už to nebude ono, a tak jsem se rozhodla napsat sem kratičký článeček o tom, jak se mám. Jestli čekáte nějaké zajímavé úvahy, tak na to honem rychle zapomeňte, zase jednou mám chuť se vykafkovat, jak by řekla Veber. Prostě se jen tak vypsat z toho, jaký jsem měla den. Nebo spíš večer:-).

Všechno začalo tím, že se mi nějak zbláznil internet a zrovna ve chvíli, kdy jsem na něm dělal něco důležitého se rozhodl nejít. Příliš mě to nepotěšilo! Navíc jsem měla mít sraz s kámošem, protože jsme chtěli zajít do čajovny. Už když jsem se podívala na hodinky, bylo mi jasné, že přijdu pozdě. Štěstí mi však hrálo do dlaně a nakonec jsem to jako zázrakem stihla. Sice naprosto přesně, nebo o minutku vedle, ale stihla. Byla jsem ráda.

Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že už je jen jedno místečko volné. Spokojeně jsme se tam usadili a dlouho přemítali, co si vlastně dáme. Kamarád mi chtěl ukázat přípravu čaje (opravdu si nevzpomenu, jak se to správně jmenovalo), takže si k tomu vybíral správný druh a já váhala mezi ovocným a medovým. Nakonec vyhrál ovocný, možná to tak dopadlo i proto, že medový mám doma.

Objednali jsme si a mě během povídání napadlo, že bychom si mohli půjčit nějakou zajímavou knížku, když jsme v literární čajovně. Protože souhlasil, došli jsme si vybrat něco ke stolu, chvilku to trvalo, ale pak mě uhranula knížka o čarodějnicích. Jen tak zlehka jsem ji prolistovala a zdála se být zajímavou, tak jsem ji vzala s sebou.

Povídali jsme si, pochutnávali si na čaji a mě pak napadlo, že bychom mohli zkusit sebeanalýzu, kterou jsem v té knížce objevila. Abych se přiznala, nestihli jsme ji dodělat, takže na tom ještě trošku zapracuji a pak vám ji sem snad dám. – Samozřejmě ne svou, ale návod, jak byste si ji mohli udělat také… a kdoví, možná sem dám i něco z té své, pokud byste o to tedy stáli.

Jak se pomalu stává naším dobrým zvykem, byli jsme tam až do konce. Dokonce nás prodavačka musela požádat o zaplacení, ale to soukromí mi vyhovuje. Člověk si může vážně v klidu pokecat, odreagovat se a celkově si odpočinout od stresu a podobných negativních vlivů.

Bylo asi deset nebo půl jedenácté a já dostala jeden takový malý trošku bláznivý nápad. Stavím se ještě za kamarádkou, která dneska slaví narozeniny. Kdybych to věděla dřív, nejspíš bych tu čajovnu nějak přehodila na jindy a přišla, ale když mi to bylo oznámeno až dnes večer, vlastně teď už je to včera, bylo trochu pozdě.

Moc mě potěšilo, když jsem viděla, že z mé návštěvy má opravdu radost. Tak jsem tam dvě hodinky pobyla a pak vyrazila domů. Zajímavé je, že teď je půl třetí a já vůbec netuším, jak to mohlo tak rychle utéct.

I když se sice moc nevyspím, plánuju si vstávat v 7, dneska (včera) to byl super den a jsem ráda, že to tak krásně všechno vyšlo. Všem zúčastněným moc děkuju, mám vás ráda!

Osobní pohoda

Dneska byl super den. Ve škole jsem měla jen dvě hodiny, a tak jsem (asi aby mi to nechybělo) zašla na přednášku „Psychologie osobní pohody“ pořádanou Masarykovou univerzitou. Dozvěděla jsem se o tom úplnou náhodou – někde jsem uviděla leták na Týden vědy a techniky, který mě zaujal, a tak jsem si ho přečetla a rozhodla se zajít tam.

Přednášku měl celkem milý pan docent Marek Blatný. Povídal zajímavě a občas udělal i nějaký ten vtípek. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Například to, že dříve byl v psychologii poměr záporných věcí ku kladným 17:1. To mi připadalo celkem dost drsné.

Celkem mě zaujalo, že údajně jsou věřící spokojenější. Myslíte, že je to tak? A proč? Už jsem nad tím párkrát přemýšlela, protože jsem o tom už někde slyšela, ale důvod nevím. Občas mě napadá, že věřící to mají trošku jednodušší. Můžou si říct, že všechny ty problémy rozhodne Bůh, že on jim pomůže, a když to nezvládnou, určitě to tak mělo být. Takže se občas uchyluju k tomu, že si říkám, že třeba existuje něco nade mnou a to mi pomáhá – někdy mi až přijde nemožné, že bych měla tolik štěstí najednou.

Přednáška trvala jen hodinu, ale mám dojem, že jsem se dozvěděla docela dost zajímavého, i když ne přímo to, co jsem čekala – tím myslím, jak to udělat, abych byla stále, nebo aspoň dlouhodoběji v pohodě. Jeden nápad bych měla – zamilovat se. Ale chtěla jsem něco jiného, třeba něco jako byl jeden příběh ze Slepičí polévky… (jak to bylo dál si nepamatuji, poněvadž jsem jich četla trochu víc), kde chlápek říkal, že vše záleží na správném postoji. Tvrdil, že to je on, kdo si vytváří náladu. On se rozhodne, jestli bude naštvanej, že se mu to nepovedlo, nebo se z toho poučí, usměje se a půjde dál. Tuhle metodu jsem zkoušela – nemělo to sice velký úspěch, ale u menších věcí mě až překvapilo, jak se přes to dokáži přenést. Ovšem jsou věci, které jen tak lehce nezkousnu.

V téhle souvislosti bych ráda zmínila model dynamického equilibria, tuším, že se to tak jmenovalo. Chtěla jsem si o tom něco najít na netu, ale asi neumím hledat. Takže to spočívá v tom, že každý člověk má určité adaptační pásmo, ve kterém se nachází za normálních situací, tam se projevují jeho pozitivní nebo negativní nálady. Když však přijde něco neočekávaného a vyhodí ho to z jeho pásma, chvilku to trvá, než se s tím srovná, ale pak se do svého pásma opět vrátí zpět. První zlepšení po takové vyhrocenější situaci bývá po třech měsících. Studie prokazují, že tato doba platí jak u rodičů, kterým náhle zemřelo dítě, tak i u homosexuálů, kterým zemřel partner, jenž byl stižen AIDS a oni to věděli. Tohle mě osobně dosti zaujalo, protože mi připadá zvláštní, že se s tím člověk tak nějak vyrovná za stejnou dobu v případě, kdy to očekával i v případě, kdy to vůbec nemohl předvídat.

Víte, že svědomití lidé jsou více v pohodě? Pan docent nám to vysvětlil celkem logicky. Protože jsou pečliví, plní si své věci včas a tím, přichází o stres, který postihuje ty, co si všechno nechávají na poslední chvíli. Musela jsem uznat, že na tom něco je, když jsem si vzpomněla, jak nejednu věc dělám pomocí improvizace, protože jsem si ji nestihla připravit. Ale ono na tom až tak moc nezáleží, protože i když si něco připravím, stejně se to nakonec rozhodnu dělat jinak. Nevím proč, ale nejsem schopná udělat stejnou věc dvakrát.

Také nám vyprávěl o cílích. Zaujalo mě, že řekl to, na co jsem vlastní zkušeností přišla sama – člověk by neměl mít jen jeden cíl. Ale řekl jen jeden důvod proč. Konkrétně to, že když to nevyjde, je to hóóóódně špatný. Jenže nezmínil, že když to vyjde, cíl vám zmizí a tím i smysl života. A to je pak taky docela průšvih. Takže k těm cílům. Měli bychom si dávat dosažitelné. To by mě zajímalo, jak to poznám? U něčeho je to jasné, třeba určitě si nebudu plánovat, že bych chtěla být americký prezident, jak nám jako příklad uváděl. Dále bychom jich tedy měli mít víc, tak tomu rozumím. Opravdu zajímavé mi přišlo to, že často bývá cesta k cíli důležitější než cíl samotný. Ta činnost, kterou vykonáváme předtím, než něčeho dosáhneme, tak ta nás naplňuje pocitem uspokojení.

Odpověď na otázku Jak být spokojený? zněla:  

• přehodnocovat zážitky (porovnávat se s někým jiným, ostatní na tom třeba nejsou tak dobře jako my, i když my si říkáme, že jsme na tom špatně… jako příklad můžu uvést to, jak si naříkám, že mám během dvou týdnů dvě písemky, dneska jsem potkala holku, která jich během jednoho týdne má PĚT!!! Tak ta má právo si stěžovat, já ne. A najednou jsem víc v pohodě.), 
• hledat pozitivní stránky na negativních věcech (třeba to, že se mi sice prezentace moc nepovedla – popravdě to byl hroznej propadák – ale už ji mám aspoň za sebou), 
• kompenzovat nespokojenost (= mám se kde odreagovat, třeba zítra jdu do čajovny a už se fakt těším), 
• neupínat se k jednomu cíli (= nacházet štěstí ve více oblastech).

Tak doufám, že mi sem připíšete nějaký komentář – třeba co je vaším smyslem života, jak to děláte, abyste byli spokojení, jestli jste spokojení a nebo jenom jestli vás tenhle článek zaujal.