neděle 5. prosince 2021

Angeliky vánoční deník (2021), 1. část

So 27. listopadu, Výlet kolem Peruce

Pes potřebuje venčit a my konec konců taky. Navzdory tomu, že se nám do té zimy nechce. Manžel naplánoval výlet se spoustou zajímavostí na základě toho, že mu o Peruci říkala tchyně, protože o ní slyšela v rádiu. Výborný nápad, bylo to fajn. Psala jsem o tom zde

Ne 28. listopadu, První náznak sněhu (článek zde)

Konečně se začala trochu ukazovat zima. Ještě tomu moc nerozumím, protože se zahrádkařením teprve začínám, ale pro rostlinky je dobře, když sněží. A já to mám taky radši. 

Čt 2. prosince, Henna

Konečně jsem si zase jednou obarvila vlasy hennou. Sice mi někdy tento týden kamarádka říkala, že mám krásnou barvu, a ptala se, jestli to je moje, nebo si to barvím, ale věděla jsem, že už je to potřeba. Jak teď hodně nosím čepici A new simple pleasures hat od Purl Soho, mám vlasy často takové splihlé i krátce po umytí. Takhle budou aspoň lesklé. Překvapilo mě, že mi mahagonový odstín chytl spíš do měděna, než do červeno-hnědé, ale je to pěkné a myslím, že mi sluší.

Pá 3. prosince, Film Krampus: Táhni k čertu

Manžel se pustil do výběru vánočních filmů z obavy, abych něco (Alvin a chipmunkové) nevybrala já. A tak jsme včera viděli Polární expres (***) a dneska Krampus: Táhni k čertu  (***/****).

So 4. prosince, Krůta pečená v kamnech

Ráno jsem vstávala tak nějak neochotně. Ne, že bych musela, ale už se mi nechtělo spát, tak škoda promarnit sobotu! Přemýšlela jsem, co vše mám na dnešek v plánu. A pak jsem vyhlédla ven! Sníh! Padal a ležel. Nádhera! Pes na něj koukal z boudy. Myslela jsem, že si dojdu vyfotit dvůr bez jeho tlapek. To by se mi sice mohlo povést, ale to by předtím nesměly vyčuhovat a zase do chlívka zalézat kozy. Jako vždycky. Jak by řekly ovce z knihy Leonie Swann: Kozy mají prsty ve všem.


Plán na dnešek jsem měla hezky připravený, ale pak jsem se rozhodla, že upeču krůtu v nových kamnech, a tak se to celé změnilo. Jednak samo pečení má trvat tři hodiny (snad míň, když dělám jen část a ne celou krůtu), a jednak kamna asi nemají v troubě dostatečně vysokou teplotu. Navíc je příslušný prostor poměrně malý, takže jsem musela dát zeleninu na zapečení do normální trouby. A když už jsem byla v tom, do dalšího pekáčku jsem nakrájela dýni, přidala máslo a cukr, bude opečená na polévku a na dezert. O kamnech jsem psala včera v článku Nová kamna do kuchyně, o dnešním pečení najdete záznam zde.

Manžel si všiml, že si Lištička (kočka) vyskočila na sud a líže z něj led. Docela mě to vyplašilo, protože by se mohla utopit, až by to trochu roztálo, a honem jsem jim běžela donést vodu, i když jim zmrzne, ať ji mají hned u jídla.

Kočičí výraz jasně vysvětluje, co si myslí o sněhu

Snažím se trochu zpětně dopsat Angeliky vánoční deník. Nějak jsem na něj zapomněla. Vánoce letos přišly zase rychle. Vždycky mě tím překvapí. ... Jak mám vědět, co jsem dělala minulý týden, když nevím, co jsem měla včera k obědu? Naštěstí něco vyhrabu v diáři. Možná. 

Ne 5. prosince, Mikuláš (Krampusnacht)

Dnešek jsem si vyhradila na psaní blogu a plnění nejrůznějších úkolů, které jsem si usmyslela v týdnu. Patřilo k nim připravit kamna v obýváku, pověsit věnec na branku (nezvládla jsem, neboť není kam), nahodila Fridu barvou A (což je v tomto pošmourném počasí naštěstí žlutá! :-)), odpověděla na e-maily, připravila knihy na vrácení do knihovny (dělám si srandu, jen si je zase půjčím zpět), napsala článek dle Spisovatelské výzvy atd.

Klubíčka ze zásob použitá na Frídu
Z článků jsem napsala o doručování letošního adventního kalendáře (publikuje se v pondělí), aktualizovala Indie gift along (zde), napsala čtvrteční (zpožděný) článek o štěstí Opatruj se, Diáře pro rok 2022 (publikuje se v pátek).

Večer se nějak zvrtnul a já se dala do pečení. Zkusila jsem bulharský tikvenik a čokoládové brownies. A taky bílkové pusinky a žloutkové muffinky. Snad budu mít čas napsat to na blog o vaření.

sobota 4. prosince 2021

Nová kamna do kuchyně

Když začínám topit, teploměr v kuchyni tvrdí 15,3°C a v obýváku 11,3, v obou místnostech pak 49 % vlhkosti.

Napadne mě, že bych měla vyvětrat, potom je situace trochu jiná: vlhkost stoupla na 51 % v kuchyni a 50 % v obýváku, což mi nedává smysl, protože jsem větrala jen v obýváku a ložnici a pak to trochu pustila do kuchyně. Meteostatnice stojí u dveří do obýváku, tak třeba proto.

Kamna jsem nafedrovala, co to šlo, nechala trochu rozhořet a pak přitáhla klapku na komíně. Teplota v kuchyni, kde topím „kotlem“, logicky stoupá (15,7°C), zatímco v obýváku se tím větráním snížila na 10,8°C.

Kamna s teplovodním výměníkem jsme koupili už dávno, ale první instalatér nás vypekl s tím, že pořád sliboval, jak přijde, pak párkrát nevzal telefon, pak zase sliboval a zase nic. Nakonec jsme se na něj teda vybodli. Příště si zase pozveme kamaráda kamaráda! Ale jemu se osvědčil a takovýhle problémy s ním neměl.

Pak jsme poptali jinýho. Ten snad nějakou dobu váhal a pak to taky zamázl.

Ten třetí měl přijít v září. Už nevím, jestli na začátku nebo v půlce. Vyžádalo si to hromadu urgencí se zkracující se frekvencí. Přišel na konci listopadu a domluvili se, že udělá půlku: zapojí Prity s teplovodním výměníkem, vymění kohoutek v koupelně u umývadla, který jde děsně ztuha, a taky u vany, a zkontroluje trubku v „hradním příkopě“ v kuchyni, psala jsem o tom v článku Domácí řádění, nicméně díra byla vykopána 25. 10. 2020, takže jsme tu s ní přežily rok. Ještě uvidíme, kdy ji manžel zadělá. A ta druhá část instalatérovy práce (snad dříve než v dubnu) zahrnuje přidání topení do čtvrtého pokoje, kde zatím není a do prádelny, ze které bych buď mohla mít ateliér, nebo to bude taková naše chodba, půda či skladiště. 

Za dvě hodiny tu mám 18°C, ale pocitově je tu rozhodně víc, protože ve svetru se už skoro vařím.

Aby v tom bylo jasno, máme troje kamna: staré Petry, které jsou momentálně vystrnaděné venku, v obýváku jsou hezké malé Plato patina, nové Prity s teplovodním výměníkem, které obsadily místo v kuchyni, ale nevypadají tak tragicky, jako když nám někdo říkal: „Proč bych si dával kotel do kuchyně?“ 

Vlastně jsem o nich už psala v článku Kamna s teplovodním výměníkem. Schválně jsem si ho teď přečetla a musím říct, že většina věcí souhlasí: kamna vypadají díky velkému sklu, za nímž hoří oheň, a bílým plechům na bocích a prosklené troubě elegantně. Rozvádějí vodu do topení v celém domě, takže i v ložnici a obýváku je dobře (no, ten obývák potřebuje příště s instalatérem taky trochu poladit) a taky do koupelny. Takže člověk nemá sprchu jako bobříka odvahy.

čtvrtek 2. prosince 2021

Meteorologické okénko

K minulému článku jsem ještě chtěla doplnit mini meteorologické okénko. 


Chodím teď do městské knihovny na kurz tvůrčího psaní s Viktorem Špačkem. Podstatou je, že pozorně čteme předem zadané příběhy a dotváříme, jak by to mohlo vypadat dál. Rozebíráme charaktery postav, ústřední téma příběhů atd. Je to zajímavé a baví mě to. Ale minulé dílko mě popudilo. Dostali jsme za úkol přečíst si dílo Jana Zábrany ze sbírky Sedm povídek. Jmenovalo se to Kurevská zima. Stejně jako název byl sprostý i další text a navíc spousta slangových výrazů z nějaké montážní dílny. Teda popsat zimu a neutěšené podmínky za komunismu se autorovi podařilo dobře, ale ten poslední kousek...

Vraceli jsme se. Nebyla ještě půlnoc. U kanceláře jsem se mrknul na teploměr: dvaadvacet pod nulou... 

k tomu bych měla první připomínku, v ČR a -22°C. No, dobře, o půlnoci a tenkrát třeba jo. Tak si čtu dál...

A přece padalo jako ten večír, co k nám Áda Havlan prvně přišel.

Čadek šel přede mnou, ruce v kapsách. Pystíčky měl jak fialky. Sníh padal na železo srovnaný na dvoře, bílej, tichej, čistej. (str. 95)

No a to už na mě bylo moc. Sníh padá jen, když není pořádnej mráz. Než jsem začala psát tenhle článek, nevěděla jsem do kolika asi tak může padat, ale určitě ne ani v polovičním mrazu! Aspoň tohle by si autor mohl zjistit! Copak si myslí, že jsme idioti?

P. S.: To byla první část článku, pak jsem trochu googlila a moc se neposunula. Někde jsem našla, že může sněžit (spíš výjimečně) i při velkých mrazech, ale zdroj byl pochybný, takže těžko říct.

středa 1. prosince 2021

Nový psí kotec

Pro našeho trochu většího pejska (středoasijský pastevecký) jsme se rozhodli pořídit lepší kotec než zrezlé pletivo omotané kolem několika tyček, což pro borderku stačilo. Taky jsme jí objednali krásnou novou boudu. Už jsem si do ní párkrát zkoušela vlézt a připadá mi fajn, ale náš pes na boudu moc není, radši spí venku na schodech ke kotelně nebo na špejchar. Podle jakého klíče si vybírá, nevím.

Nová bouda a kotec ve výstavbě

Jednotlivé části na kotec jsme si objednali a složili svépomocně. Asi nejnáročnější bylo odřezání starých tyčí a tvorba nakloněné střechy. Jenom jsme udělali chybu, že jsme dali na radu našeho známého a udělali ji skloněnou dozadu ke zdi, kde by měl být okap. Ale zatím tam stále ještě není. Kdybychom ji sklonili dopředu, nebylo by co řešit a voda by tekla směrem k žumpě místo do zdiva!

Vybrat ze dvou špatných fotek byl problém, tak beru tu focenou z okna, kdy pes ještě nevěděl, že se nabízí svoboda a zůstával v boudě a sledoval, kdy bude vypuštěn.

Pes v boudě v novém kotci

Ta ohavná trubka před kotcem slouží k věšení prádla na natažené šnůry mezi ní a druhou takovou, takže ji bohužel z praktických důvodů nelze odstranit. Navíc já prádlo sušené na vzduchu miluju. Tak jinak voní.

Ještě bych si dovolila zmínit jednu přednost tohoto kotce, a to otočná dvířka (za tou zmiňovanou trubkou) na dvě misky. Takže lze krmit zvenčí, aniž byste museli vstoupit do kotce či psa pouštět. Nevýhodou je pouze to, že musíte odstranit zástrčku, která brání protáčení misek mezi vámi a psem, ale to by šlo vyřešit vytvořením delšího ucha zástrčky tak, abyste se nepřiblížili k zubům psa.

neděle 28. listopadu 2021

Čekám to každým dnem

Už máme konec listopadu, venku je všelijak. Tak by konečně mohlo začít sněžit, ne?

Dnes ráno se mi to splnilo, vlastně už v pátek spadlo pár vloček. Asi. Vypadalo to jaké déšť. Nebo peří. Připadalo mi, že se mi to jenom zdá, takže jsem to nepočítala. Vločky byly tak malé, že se nedalo s jistotou určit, že opravdu existují. Jako by se jen člověku před očima něco mihlo. Nebo jako by mrknul.

Ale na včerejším výletě to už bylo nezpochybnitelné. Vážně něco lítalo vzduchem. Zrovna v tu správnou chvíli. Bylo to tak dramatické! Úplně jak z nějakýho filmu. Ale nebudu se opakovat, mrkněte na včerejší článek Výlet kolem Peruce.

Nejlepší to ovšem bylo dnes. Vstávala jsem pozdě, asi tak o půl desáté, zapnula počítač, napsal mi „Bude déšť/sníh“ a šla nakrmit zvířátka. Protože pes vymýšlí ptákoviny a nespí hezky v boudě, zavřeli jsme ho večer do kotce, aby si tam musel zalézt a spal v teple. Čehož jsem teď využila a přehnala krůty na zahradu, aby se trochu vyvenčily.

Pak jsem připravila seno kozám do kolečka. Výhodou je, že když jsou zavřené ve svém chlívku, necpou se mi tam a nevyráží mi přepravku z ruky. I když poslední dobou už je mám hezky vycvičené. Jenom jim ukážu směrem na kolečko a ony do mě přestanou strkat a jdou tam, protože vědí, že dřív žrádlo nebude. Ani nevím, jak se to naučily. Dřív se vždy strkaly, tlačily, pletly se mi pod nohy... Teda, ne že by mi to občas neudělaly ani teď, ale je to spíš výjimka. Stejně jako to, že mi proklouznou do stodoly.

Jdeme se kouknout, jestli nemáš něco dobrýho

Akorát včera mě namíchly, když z kolečka tlamama vyhrabaly ořešákové listí, které jsme jim pracně nahrabali (třeba má nějaké protičervivé účinky, tvrdívalo se to, nebo je to aspoň zpestření jídelníčku), protože pod ním měly ohryzky od jablek.

Pak byly na řadě kočky – už jim stejně jako psovi kupujeme desetikilové balení, aby nám nějakou dobu vydrželo a nevznikalo tolik odpadu – a pak jsem mohla pustit psa, který měl ohromnou radost a hned kolem mě skákal. Ale žádnou mlsku nedostal. Nechal jídlo od večeře, tak jakýpak copak. Jasně, byla to moje vina, protože jsem mu dala málo masa z konzervy a spíš jen polila granule. Ale koupili jsme mu dražší a lepší, tak jsme doufali, že se spokojí jenom s granulema a nebudeme muset pořád ještě kupovat konzervy (štve mě ten odpad, jak jsem říkala).

No a pak začalo sněžit. Zatopila jsem ve velkých kamnech v kuchyni, kochala se pohledem z okna a šla udělat pár snímků. Jak se tak procházím po dvoře, nakouknu přes zídku a dojde mi, že mi sněží na krůty. Jejda. Déšť jim nesvědčí, ale vím já, jestli můžou zasněžit? Už měly být na pekáči.

No nic, tak psovi mlsku, zavřít do kotce, přehnat krůty zpátky do chlívku ke kozám, kde mají svoje oddělené stání a nasypat jim zrní, protože namočený chleba už všechen zbaštily. A zase pustit psa. Ten za mnou hned začne chodit jako pejsek a dělat smutné či žádostivé obličeje, že by šel se mnou rád i domů. No, žádný takový, bobku.

Ještě jsem si vzpomněla, že ve špajzu máme strašnou zimu a já s tím už celou věčnost chci něco udělat, ale pak na to vždy zapomenu. Zevnitř se zdá, že naše okno není zavřené a že možná ani nemá tu část, která by šla zavřít.

Otevřené okno od špajzu

Když obejdu dům, zjistím, že zavřít jde, teda dost obtížně, protože vrchní pant je v háji, překáží tam drát namotaný na kličce a celkově okno moc dobře nedoléhá, nicméně aspoň nebude dokořán. Jinak je celkově ve špatném stavu a asi by si spíš zasloužilo výměnu než jenom přetřít (zatím nedošlo ani k tomu, protože špajz v podstatě nepoužíváme, takže jsem si nevšimla, jak vypadá), ale líbí se mi ten vynález, že z celého okna jde zvlášť otevřít jedna šestina. Celkově ty starý věci jsou kolikrát tak zajímavě a chytře vymyšlený!

sobota 27. listopadu 2021

Výlet kolem Peruce

Minulý víkend byl zabitý mojí rýmou. Vlastně i blbou náladou, byla jsem z toho úplně hotová, navíc mě švagr vystresoval, že by to mohla být delta mutace Covidu. Takže jsem hned v pondělí 22. 11. naklusala na PCR test. Jo, jsem očkovaná a s nikým pozitivním jsem se nesetkala (nebo to nevím), ale stejně. Nebudu chodit do práce (společný kancl pro víc lidí) a pohybovat se doma s touhle odpornou breberkou. Výsledek byl naštěstí negativní. Udělalo mi to nesmírnou radost, i když jsem to tušila, když mi po dvou dnech odpočinku (vždy s neuvěřitelnými alespoň deseti hodinami spánku) bylo výrazně lépe.

Takže bylo na čase zase vyrazit na výlet a pořádně vyvenčit psa po místech dosud nepoznaných.  Zvolili jsme městys Peruc, který se nachází v okrese Louny. Údajně tu Oldřich spatřil Boženu perúc prádlo. [1] Nejzajímavější je zde opravený zámek s rokokovým průčelím.

Zámek v Peruci
Naproti zámku na náměstí Emila Filly stojí barokní kostel svatého Petra a Pavla postavený v letech 1724–1725 podle návrhu architekta P. P. Columbaniho, který se podílel i na přestavbě zámku.

Další zajímavostí je radnice s novorenesanční fasádou zdobenou sgrafity.

Radnice v Peruci

Všimneme si tzv. Kamenů zmizelých před domem Rosenbaum (deportovaní Židé) a opuštěného pivovaru.

Bývalý pivovar

Do Peruce jsme přijeli autem a vyrazili pěšky po červený turistický značce. Nejdřív nám byla strašná zima – i pes se třásl, když jsme ho vyndali z auta – ale jak jsme šli, bylo to čím dál lepší. Prvním naším cílem byl Débeřský mlýn. Zajímavostí je, že ho na fotkách (třeba na seznamáckých mapách) můžete vidět jako červený. Zatímco nyní je dožluta. Více si o něm můžete přečíst např. zde.

Débeřský mlýn
Fascinují a především smutné bylo čtení naučných cedulí o neschopnosti zajistit pitnou vodu pro obyvatele, kteří kvůli špatné vodě ze studánky mívali na počátku 20. stol. břišní tyfus nebo úplavici a někteří na to pak umírali. Jestli si to dobře pamatuji, rozhodlo se o potřebě pořádné pitné vody cca v roce 1906, ale zrealizováno to bylo asi v roce 1927, mezi tím proběhly tři epidemie kvůli nekvalitní vodě.

Udělali jsme si odbočku k bývalému Débeřskému dvoru. Vchod do areálu připomínal náletem zarostlý zámek z Šípkové Růženky, jen možná s menším množstvím šípků. Všude vyšlapané cestičky, nejspíš od zvěře, možná i od lidí. Najednou začalo chumelit. Celé místo vypadalo strašidelně a velmi zajímavě.

Débeřský dvůr

Vrátili jsme se k dřevěné zvoničce a pokračovali po naučné stezce Perucko kolem rybníků k bývalému cukrovaru u koupaliště. 

Potom jsme pokračovali ke studánce V lázních. V Macově dole byly v devatenáctém století totiž železité lázně, z nichž se do teď dochovala pouze tato studánka. Zdá se nám, že poblíž vidíme zbytky opracovaných kamenů, možná dřívější základy domů, nebo sloupy. Ale těžko říct

Studánka V lázních

Kolem rybníka jdeme do vesničky Chrastín, kde okukujeme další selské stavení se stodolou a moc pěkným špejcharem.

Špejchar v Chrastíně

Po návratu do Peruce jdeme po modré turistické značce. Teprve teď jdeme kolem všech těch kulturních památek, které jsem vám ukázala v úvodu. Dohromady jsme našlapali asi dvanáct kilometrů. Ale v tomhle počasí je to tak akorát.

Zdroje:
[1] Peruc, Wikipedie, cit. 28. 11. 2021, https://cs.wikipedia.org/wiki/Peruc
naučné cedule u jednotlivých zajímavých míst

Doporučené čtení:
http://www.eperuc.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3994

středa 24. listopadu 2021

Vánoční rozcestník

O Vánocích jsem napsala spoustu článků a psát o nich asi nepřestanu, takže jsem si pro vás připravila přehledný rozcestník, abyste věděli, kde co hledat:

Není to tak, že bych články, které nejsou výše uvedené, považovala za zbytečné, ale nepotřebují být v přehledu toho nejdůležitějšího pro vaši (i mou) inspiraci. Snadno si je zobrazíte kliknutím na štítek Vánoce vlevo na panelu štítků. A kdybyste se třeba chtěli podívat na moje vánoční deníky, najdete je zde (vždy od prvního článku, na konci každého článku jsou odkazy na pokračování):

O Vánocích v jiných zemích:

Tip na šťastné Vánoce zde

Knihy o Vánocích zde.

pondělí 22. listopadu 2021

Adventní kalendář na blogu o tvorbě

Letošní adventní kalendář najdete na mém blogu o tvorbě: Angeliky tvorba, protože bude trochu tvořivý, trochu inspirativní a bude se snažit být veselý a probouzet štěstí i ve vás. Budete-li mít chuť, najdete v něm i pár cvičení na vlastní tvorbu. Myslím, že stojí za to to zkusit. A nebojte, ruce si při tom neumažete. 

A začínáme už v neděli, protože tahle (28. 11. 2021) bude první adventní (železná). Tak si nezapomeňte vyrobit nebo koupit adventní věnec včas.

Ve středu se zde objeví vánoční rozcestník, abyste se lépe zorientovali v mých dřívějších vánočních článcích, které by vám mohly přinést inspiraci do tohoto období.

neděle 31. října 2021

P. G. Wodehouse: Jedinečný Jeeves (****)

Letos jsem na tom se čtením mizerně. Sice jsem pár knih rozečetla, ale co jsme nepřečetli s manželem na dovolené nebo během společných večerů, to se děsně vleklo. Samozřejmě to bylo dílem svatbou, částečně změnou práce a taky tím, že se učím šít, kreslit a taky trochu udržovat blog s články. No, sami vidíte, jak to vedu! Červencový povídkový speciál doteď není a z říjnového svatebního speciálu jste taky ještě neviděli ani článek! Ale to by mohlo být tou posvatební depresí, nebo jak se tomu říká. Četla jsem, že to je jako s rozchodem, trvá polovinu doby, co trvaly přípravy, takže bych to u sebe odhadla na 2,5 měsíce. Zajímavé je, že to platí, i když svatba dopadla nad očekávání dobře, což bych řekla, že byl i náš případ. Ale teď ke knize, kterou si velice užívám a dostala jsem se k ní díky pletení.

Kdo sledujete můj blog o tvorbě (https://angelikytvorba.blogspot.com/) – doporučuji, protože sem tam by i tam mohl být nějaký ten zajímavý článeček, i když zrovna nejste fandou pletení, minimálně fotky stojí za to – víte nejspíš, že jsem na Ravelry zapojená do pletací skupiny SKA (Sock Knitters Anonymous) a v rámci ní je každý měsíc zveřejněna výzva/inspirace k pletení ponožek. Na září byla tématem literatura. Líbily se mi ponožky paní Wolfové se vzorem schodů, který jsem kdysi chtěla uplést na pánské šále, ale tak nějak jsem netušila, komu bych ji dala, zda na ni mám dost klubíček a kudy do toho. Takže bylo jasné, že si to vyzkouším teď. 

V průběhu pletení mě napadlo, že moc nerozumím tomu, co mají tyto ponožky pojmenované Jeeves společného s literaturou. Naštěstí máme strýčka Googla, který mě ujistil, že bych pana Jeevese, komorník a pana Bertieho určitě měla znát, protože je to anglická klasika humoristy P. G. Wodehouse. Nabádalo k tomu i to, že autorka napsala, že upletené ponožky můžeme věnovat svému komorníkovi. Článek o těchto ponožkách (samozřejmě s fotkou najdete zde).

Kniha je skvělá. Opravdu mě baví. Hlavní postavou je dobrotiví, ale možná trochu jednodušší aristokrat Bertie, který se jen tak poflakuje a občas padá do problémů, které mu omylem nachystá jeho nevhodně se zamilovávající se kamarád (a vyžírka) Bingo. Z problémů ho vždy bez výjimky svou chytrostí tahá služebník Jeeves, kterého je možné rozhodit pouze fialovými ponožkami nebo zářivou šerpou naprosto nevhodnou londýnského gentlemana.

„Myslím, že se to dá shrnout tak, Jeevesi, že když si Bingo jednou vyhrne rukávy a do něčeho se doopravdy pustí, není v silách lidí ani Boha, aby mu zabránili udělat ze sebe pitomce.“ „Tak nějak to bude, pane,“ řekl Jeeves. (str. 104) 

 „Já taky,“ řekl jsem. „Já taky. Kolik jste prohrál vy?“
„Prohrál?“
„Na Mořském vánkovi.“
„Já jsem nesázel na Mořského vánka.“
„Cože! Vy jste jako majitel vůbec nepodpořil favorita závodu?“
„Nikdy nesázím na koně. Je to proti mým zásadám. Prý to zvíře nevyhrálo.“
„Nevyhrálo! Vždyť byl tak pozadu, že málem skončil první v dalším dostihu!“
(str. 105)

 „Pane na nebi, Jeevesi! Je snad něco, co byste nevěděl?“
„To mi není známo, pane?“
(str. 148)

Claude odjel se svým knírem do Hurst parku a Eustach zůstal se mnou doma a povídali jsme si. Přesněji řečeno on povídal a já si přál, aby odešel.
(str. 178)

Z anglického originálu The Inimitable Jeeves, vydaného nakladatelstvím Penguin Books v Londýně roku 1999, přeložila Kateřina Hilská. Typografie a technická redakce Petr Čížek, ilustrace na přebalu David Hitch. Vydalo nakladatelství Ladislav horáček – Paseka v Praze a Litomyšli jako svou 775. publikaci. Odpovědný redaktor Milan Macháček, výtvarný redaktor Bohuslav Holý. Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín. 208 stran. Vydání v tomto souboru první. ISBN 80-7185-708-4. Kniha má 18 kapitol.

čtvrtek 21. října 2021

Jedenáct let jako by kamenem dohodil

Původní záměr nebyl hloubat nad tím, jak ty roky rychle letí... ale to asi není u nikoho, kdo nemá sebemrzkačské choutky. Jen jsem se dívala na statistiky blogu a přemýšlela, které články jsou nejnavštěvovanější. Proč asi?

Byl mezi nimi i tenhle Mentální mapa – Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp? z roku 2010. Název mě pobavil. Ano, už vážně přes deset let hloubám nad tím, jak být šťastnější a hlavně jak se dostat z chvilek, kdy jsem smutná, nešťastná, nebo jenom „ne šťastná“. Už jsem k tomu přečetla nějakou tu literaturu, strávila spoustu času hloubáním a aktuálně studuju zdarma kurz na Courseře: A Life of Happiness and Fulfillment od Indian School of Business, jehož lektorem je Dr. Rajagopal Raghunathan, kterému potají říkám Rajesh Koothrappali ze seriálu Big bang theory, protože má vážně podobný přízvuk pro mě středoevropana se špatnou angličtinou.

Můj soubor o štěstí už nejspíš znáte (najdete ho zde). Já se na něj dívám opakovaně a velmi ráda, protože si vždy připomenu něco užitečného, na co jsem v rámci trápení se zapomněla.



A to vtipné? Přece že mi dělají radost pořád ty stejné věci. Kromě smyslů: jíst/pít něco dobrého, hladit kočku, cítit libou vůni, ale také soustředěnost, nebo jak se dnes říká všímavost (mindfulness) = být teď a tady, myslet na to, co právě dělám. A často taky to, že jsem vděčná za to, co mám, místo toho, abych se trápila tím, co nemám. Občas i víra v to, že všechno zlé je k něčemu dobré. 







No uvidíme, co bude za dalších deset let...


Ještě by to chtělo nějakou radu na závěr, ne? Do svého bullet journalu jsem si na zadní stranu výrazně napsala: 



Jakou maličkost mohu udělat, 

abych se cítila o trochu líp?



A taky:

Máme pod kontrolou svou reakci na to,

co se nám přihodí.

I když nemáme kontrolu nad tím, co se nám přihodí.

Procházka po Cikánském údolí

Mohli jsme spát spokojeně dlouho, protože asi do desíti mělo pršet. Pak jsme odjeli do Sloupu v Čechách. Protože i na dnešek hlásili vítr a nebezpečí z padajících větví, rozhodli jsme se, že na hrad nepůjdeme. Možná to ani nešlo. Alespoň jsme na něj zálibně koukali zespoda.

Skalní hrad Sloup

Vyrazili jsme na procházku bez kopců: po žluté turistické značce Cikánským údolím kolem Cikánských jeskyní. Když vidíte množné číslo, určitě vám je jasné, že jsme viděli jak uměle vytvořenou Malou cikánskou jeskyni pocházející pravděpodobně už z roku 1756, kde se těžil brusný písek pro místní zrcadlárnu, tak Velkou c. j., která prý byla osídlena už v pravěku a je víceméně přírodní. „Zajímavost Malé cikánské jeskyně doplňuje imitace kreseb pravěkých zvířat a podpůrný pilíř, který, při pohledu z venčí, dělí jeskyni na dvě části.“ (Kudy z nudy)

Malá cikánská jeskyně

Jedna z kreseb v jeskyni

Velká cikánská jeskyně

Cestou jsme viděli Vodní chrám – obnovenou lesní studánku. Dřevěný altán je postavený ze dřeva staletých smrků, které na tomto místě vyrostly a byly pokáceny kvůli bezpečnosti návštěvníků v roce 2013. Podobu stavby navrhl kastelán hradu Sloup Ivan Volman a tesařeské práce provedl Ondřej Volman.

Vodní chrám
Na křížku u objektu hlídaného psy jsme viděli krásnou malůvku, pravděpodobně Josefa s Marií.
Nádherný obraz na křížku, škoda toho poškození od vandalů

Pokračovali jsme kolem lesního divadla. 

Lesní divadlo u Sloupu
Pak jsme šli na vyhlídku se Samuelovou jeskyní. Různé naučné cedule se v popisu poustevníka Samuela Görnera trochu liší. Profesí byl zahradník a optik, živil se výrobou brýlí a jiných optických pomůcek. V jeskyni žil 17 let (až do r. 1735), potom se přestěhoval na Poustevníkův kámen. Sedm let žil na skalním hradě Sloup, na jehož vyhlídce má sochu viditelnou i z podhradí. Nakonec se prý přestěhoval do prázdné chaty u Svaté hory u Příbrami, kde byl jenou přepaden a zavražděn. 

Nádherná vyhlídka nad Samuelovou jeskyní

Samuelova jeskyně

Okno v Samuelově obýváku

Chvílema pršelo. Jeli jsme autem do Radvance do kavárny Mňau Café, kterou jsme chvíli nemohli najít. Když se nám to podařilo, zjistili jsme, že má otevřeno od 14 do 17. Radovali jsme se ale předčasně. Kvůli výpadku elektřiny měli zavřeno. A tak jsme jeli do Nového Boru (viz další článek).

Zdroje:
vlastní poznámky a fotky a naučné cedule
Cikánské údolí s jeskyněmi, Dovolená ve Sloupu, https://www.dovolenavesloupu.cz/tipy-na-vylety/cikanske-udoli-s-jeskynemi/ [cit. 24. 10. 2021]
Kudy z nudy, Malá a Velká Cikánská jeskyně u Sloupu v Čechách, https://www.kudyznudy.cz/aktivity/mala-a-velka-cikanska-jeskyne-u-sloupu-v-cechach [cit. 24. 10. 2021]

čtvrtek 14. října 2021

Buď je o čem psát, nebo je čas na psaní

Nevím, jestli to máte taky tak. Ale hlavně lidi, kteří tvoří, mi přijdou, že buď mají čas na tvorbu a vymýšlení těch nejrůznějších věcí, nebo mají čas na administrativu (v mém případě psaní článků), ale vlastně není o čem, protože múza se někam ztratila.

A tak se teď v mém životě pořád něco děje, i když to není nijak dramatické... nebo aspoň ne špatně dramatické. Stresové asi ano. Podle škály psychologů Holmese (jo, jako ten slavný detektiv!) a Rahe mají totiž různé životní situace přiřazenou míru stresu a bez ohledu na to, zda jsou pozitivní či negativní, určitým způsobem na vás působí. 

Body se sčítají za posledních 12 měsíců zpátky, takže do toho můžu započítat i Covid-19, řekněme, že to je vážné onemocnění za 53 bodů, pak tu máme sňatek, změnu zaměstnání, konflikty s tchyní (to už si trochu přidávám, ale já to tak cítila), změnu pracovní doby (konec home office se tam asi dá počítat, docela mě to mrzelo), dovolené... Už jen každoroční Vánoce Vám vynesou 12 bodů. Shrnuto a podtrženo, dostala jsem se na krásných 229 bodů znamenajících ohrožení stresovými vlivy. Ale je to jen druhá skupina ze tří a jsem v ní jen o 29 bodů, což mi přijde docela sranda, protože se mi zdá téměř nereálné, že by se potkalo ještě více věcí najednou.

Takže bych teď měla celkem dost námětů: třeba ten slibovaný svatební seriál (to mám materiálu... jen asi ne vše je publikovatelné), nebo z dovolených mi chybí dopsat Rakousko a celé Chorvatsko, teď jsme byli na bitvě z první světové a taky na Dnech otevřených ateliérů. O radostech, strastech a myšlenkách z každodenního života a ze změny práce ani nemluvím. Tak si říkám stejně jako minulý víkend: třeba to vyjde teď a něco popíšu. Ať máte co číst.

Zdroj: 

Životní události způsobující stresovou zátěž u dospělých, http://nadacesirius.cz/kviz/tabulka1/, cit. 14. 10. 2021

úterý 12. října 2021

Těžký život zemědělce

Na noc z pátka na sobotu hlásili přízemní mrazíky. Informovala mě o tom sousedka, od níž se k nám plazí ačokča, kterou mi dovolila sbírat (a baštit). V pátek na mě doslova volala, ať si ji jdu všechnu posbírat, protože na mráz je choulostivá. Samozřejmě by mě zajímalo, co by se stalo s plody, které by přemrzly, ale už i z dýní (nebo okurek?) vím, že to není nic moc. Vypadají nevábně a podobně i chutnají. 

A tak jsem místo večerní vycházky se psem vyrazila po sklizni ačokči ještě sbírat dýně. Myslela jsem si, jak jsem na ně nevyzrála, když jsem si na ně vzala obrovský kýbl, v němž normálně nosíme dřevo ke kamnům. Na to, že ho musím i s těmi dýněmi unést, jsem v tu chvíli nepomýšlela. Ale ani to nebylo potřeba, stejně jsem musela jít dvakrát. Rozhodně se totiž nevešly.

Mám několik dýní hokaido, většina už jich je uskladněných na špejchaře, a nějaké máslové (nebo špagetové), zatím jen tipuji, která to je, protože jsem sázela jen hokaido a tohle se z toho vyklubalo samo. Náladu mi zkazilo akorát to, že jsem se při vytahování dýní spálila o kopřivy, které všude kolem hojně rostou. 

Když jsem už skoro odcházela, všimla jsem si, že jsem se spálila i na noze těsně nad kotníkem a botou, ale že to pálí nějak víc a jak jsem se ohlédla, zjistila jsem, že mám do nohy zabodnutého nějakého hmyzáka. Pravděpodobně sršně, ale těžko říct, protože než jsem stihla promyslet co a jak, instinktivně jsem ho odehnala. Na internetu jsem se pak dočetla, že se to s odháněním a jinými prudkými pohyby nemá přehánět, protože reagují dalším útokem. Ale nevím, co by si tedy představovali, že udělám. Každopádně mě bodl ještě do hlavy. Ale už ne tolik. 

Doma jsem si na nohu i hlavu hned dala kapesník s octem. Později jsem použila octanovou mast, která je na toto určená. A předtím zkontrolovala, že v ráně nezůstalo žihadlo. Co kdyby to přece jen byla vosa nebo včela.

S hlavou to bylo skoro hned dobrý: je tam jen malý výstupek připomínající beďar. Zato noha mě děsně svědí, i když ji skoro pořád mažu. Až jsem pak uvažovala, jestli nemám alergii na to mazání, protože někdy mě to nutí začít si to škrábat a pomůže opravdu jen to. Nebo vystavit chladu. Jenže to taky nechci přehánět kvůli tomu, aby mi nenastydl kotník. 

neděle 10. října 2021

Víkend doma

Už několik týdnů si stěžuju, že jsem se zatím vůbec nedostala k šití. Tento víkend měl být výjimkou. Celý volný a strávený doma. Navzdory původnímu plánu, že vyrazíme na otevřené ateliéry do Jižních Čech. Můžete si tipnout – vyšlo to?

Když se tak blbě ptám, odpověď je ne. (Hned si říkám, že by bylo zajímavé se takhle zeptat, kdyby byla ano, určitě bych tím někoho zmátla. ;-))

Ptáte se proč jsem zase nešila?

No, v pátek bylo nádherně a já měla tak trochu uklízecí mánii, takže jsem vyrazila zametat přístřešek, kde spinkaj kozy. Nevím, kdy to naposledy někdo dělal, ale aspoň ten kousek, který jsem udělala, parádně prokoukl. Vynosila jsem odtamtud 6 kýblů všeho možného: kozích bobků, slámy, okousaných kabelů (jo, to chci taky někdy probrat), střepů, písku, prachu, nafoukaného všeho možného...

Pak jsem sklízela dýně a píchl mě sršáň nebo co. Takže místo večerního venčení psa, jsem jen tak seděla a rozdýchávala to, protože to strašně bolelo. A pak jsem pletla ponožky a možná jsme koukali na nějaký film, nebo si jen povídali.

V sobotu jsme vyrazili do Třemošné, kde se odehrávala bitva z první světové války. Říkala jsem si, že by mohlo být fajn to vidět. A byl to vskutku príma den. Večer jsme si pak ještě pustili dokument Velká válka: 19141918 na youtube. Bylo to dle očekávání nechutný a děsivý, hlavně plyn a plamenomet.

Večer jsem naložila sousedčinu ačokču jako kvašáky a ze zvědavosti jsem přidala i kousek patizonu, u něhož jsem objevila, že se dá jíst i syrový a chutí trochu připomíná kedluben. Minule mi moje ačokčové kvašáky náramně chutnaly. A sousedce taky.

A dneska jsem využila nádherného počasí a slunila se venku. A pletla kompostovací ponožky, o nichž snad napíšu samostatný článek. Kluci stavěli klec pro psa a já pak pekla v troubě večeři – vlastní recept: kozí žebra, buřt, slanina, panenka, nové brambory i se slupkou, vše bohatě posypané kořením zvaným gyros, později přidaný česnek a v menším pekáčku zapečené domácí hokaido a darovaná hruška, obojí s trochou másla. 

čtvrtek 30. září 2021

Svatební seriál – úvod

Říjen je neoblíbený a především smutný měsíc, proto jsem si pro vás připravila speciál o veselejším tématu – svatbě. Nicméně ne vždy bylo rozhodování a organizování právě pozitivní. Někdy se to neobešlo dokonce bez pláče, ale rozhodně je na co vzpomínat a výsledek byl skvělý. Těšit se můžete i na pár fotek či ilustrací. Mých pochopitelně.

úterý 28. září 2021

Krůty se nám pěkně vybarvily

Teď jsem si s hrůzou všimla, že tu ještě nepadlo, že jsme si v dubnu pořídili krůty. Na maso, velký, můžou mít až dvacet kilo. Zezačátku jsme se o ně hrozně báli, protože to byly takový malý hubený neduživý chudinky a na internetu jsme vyčetli, že potřebují teplotu alespoň 18°C a nesmí zmoknout. Tou dobou samozřejmě pořád pršelo. A kurník po slepicích jsme využít nemohli, protože tyhle dva živočišné druhy by neměly být na stejném pozemku, neboť nějaká slepičí breberka je pro krůty životu nebezpečná.

Naštěstí se nám je podařilo vypiplat, pro jistotu jsme koupili i nějakou drahou krmnou směs speciálně pro krůty. Ale ona taková krůta na Vánoce taky není za pár šupů. Nikdy jsem vánočního krocana neměla a chtěla bych to vyzkoušet. 

Pořídili jsme si čtyři krůty, zdá se, že dva z toho byli krocani. Jeden měl nějaké problémy s nohou, možná jak rychle rostli... a jednou jsme nezavřeli psa, když jsme krůty přeháněli z jedné zahrádky (kde se pásly) na druhou (kde mají kurníček). No a pes se rozeběhl, nebo jen tak blafnul, nevím. Znám to jenom z vyprávění, každopádně krůta si zlomila nohu, a tak jsme ji museli picnout.

Když jsme si pak prohlíželi nějakou starou knihu, zjistili jsme, že dřív se drůbeži při podobných úrazech dávala dlaha a nožička jim zase srostla. Každopádně z vlastní zkušenosti můžu říct, že se děsně blbě škube! I ve dvou jsme měli o večerní zábavu postaráno. A zrovna se to sešlo ještě s něčím dalším, takže jsme z toho byli náležitě mrzutí. 

Ale od té doby je naštěstí klid. Krůty vesele hudraj, nebo spíš vrkaj, hudrá hlavně krocan, který se umí někdy parádně vybarvit. Člověk si hned myslí, že v něm našli inspiraci tvůrci Avatara. A taky se mu dokáže fantasticky protáhnou kůže nad nosem, které říkáme nudle.

Krocan v pozadí s krůtou

Detail krocana: všimněte si délky jeho „nudle“ nad nosem v porovnání s krůtama

úterý 21. září 2021

Princezna a kočky

Asi vás nepřekvapí, že náš pes nemá rád kočky. Mě to překvapilo, protože Princezna prý žila v domácnosti, kde jich měli deset!

No, každopádně nějaké skamaráďování mi moc nefunguje. Ví, že je nemá lovit, když jsem poblíž. A když jednou Felixe chytila, nic mu neudělala. Byl teda celý mokrý, takže ho asi pořádně uslintala, ale jinak jsem na něm nic nenašla. Akorát jsem byla totálně v nervu a hysterická, protože ho nechala prolézt dírou k nám. On mi, chudinka, důvěřoval a já zase Princí. Hezky vzorně stála a koukala, jak prostrčil dírou hlavičku a pak zbytek těla a než jsem mohla cokoliv udělat, už ho honila po zahradě. Kocourek si stoupal na zadní, prskal, syčel, možná i škrábal, ale proti takhle velkému psovi neměl šanci. Dostal se pryč až když si to dostatečně užila. Aspoň takový je můj pohled. V tu chvíli jsem se ještě bála zasáhnout – skočit jí po krku a držet. 

Teď už jsou všechny kočky poučené, že by se měly držet jen za plotem pod meruňkou nebo u koz. Občas sice přejdou přes přední dvůr, ale sem tam je Princí prožene. Když můžu být mezi kočkou a psem, pes se tváří, že nevidí, že se zahazuji s tím nižším tvorem a jednou rukou ho hladím.

Onehdy jsem viděla rozkošnou provokaci: Mejzí a Lištička si vylezly na střechu nad psí boudou a tam spokojeně spaly na sluníčku. Na fotce jsou obě, ale černá Mejzí před Liškou je vždycky špatně vidět.

Kočičí způsob pomsty

úterý 14. září 2021

Děláme předsíň

Možná jsem ještě nezmínila, že jsme se v létě pustili do předsíně. Jedná se o přístavbu, ve které se v rozích místnosti tvořila plíseň. Dost mě to štvalo, i když se v naší předsíni nacházel jenom botník a mrazák. A tak jsem požádala přítele, abychom ji vymalovali vápnem. Stejně už to potřebovala. 

Vzhledem k velikosti místnosti jsem si myslela, že to bude víkendová záležitost. Do škrábání jsme se pustili oba. Strávila jsem tím jenom pár hodin, zato přítel značnou dobu. Nejen že to moc dobře nešlo, čas také prodloužilo několik potřebných vrstev vápna. Ale musím říct, že teď je opravdu skvostně bílá!

Když se škrábalo či malovalo, měli jsme vysazené dveře z pantů a Princezna krásně hlídala. Naše malování se jí zalíbilo, byla to totiž skvělá příležitost dostat se aspoň částečně do domu. Zkoušela spát na různých místech. Nejlepší ovšem bylo za kamnama, která tam provizorně stojí už několik měsíců (nespolehlivý dělník), protože pak nebyla vůbec vidět.

Můžu bejt aspoň tady?


středa 8. září 2021

Seriál Susedia: hlášky

Ildikó: „My budeme mať záhradu?“
Lászlo: „Ano, sivečkin, ano, záhradu, s velkým bazénom, s domom aj autom. Budeme mať, budeme milionáry, sivečkin.“
Ildikó: „A ty si dědil?“
Lászlo: „A prečo mi hned hovoríš, že som debil?“
Ildikó: „Ja zatial nemhovorím, že si debil, ja zatial len pýtam či si dědil.“ 

František: „Lebo Marta je inteligentná. Poštár je... ako by som povedal, dá se lahšie presvedčiť.“(s03 e13)


úterý 7. září 2021

Náš pes je Princezna

Máme pejska z útulku. Je to středoasijský pastevecký pes, proto se mu někdy zkráceně říká „středoasijat“ nebo „pastevec“. Než jsme si ho pořídili, dlouho jsme uvažovali, co vlastně chceme za rasu. Tedy my, přítel. Já měla jasno, žádnou. Kočky jsou lepší. Nekoušou, nesmrděj, neslintaj, nekaděj po celý zahradě, ani malý se nepočůrávaj atd. Ale bohužel taky nehlídaj. A když jsem někdy doma sama, trochu se bojím. Zvlášť když se v nedávné době tady po okolí realizovali zloději.

Prvně jsme pomýšleli na ovčáka, taková hlídací klasika. Ale když si trochu prostudujete, jak to má s obranou, zjistíte, že s ním musíte na cvičák a jeho hlídání či ochrana se ukáže hlavně tam, doma už je to velká neznámá. 

Zjistili jsme, že na hlídání jsou nejlepší „přírodní plemena“, kavkazák nebo středoasijat. O obou jsme si četli. Výhoda: fakt hlídají (prostor i pána nebo ovce) a vědí co mají dělat v případě nebezpečí (aspoň se to tvrdí), nevýhoda: jen pro zkušené chovatele, nejsou moc poslušní, zvládají jen základní pokyny a samostatně se rozhodují (tak trochu bez ohledu na to, co si o tom myslí hlídané hloupé ovce nebo pán).

Původně jsme chtěli Maxíka, kavkazského pasteveckého psa, který je nádherně chlupatý jako medvěd, velikánský a i když štěkal jako vzteklý, měl překrásné hnědé oči. Už při mrknutí na Wikipedii se dozvíte, že: Nepatří do rukou začátečníkovi, psychicky labilnímu člověku nebo jedinci se slabou fyzickou dispozicí. Toto plemeno patří ke skupině podléhající v některých zemích společenské regulaci (v ČR zatím ne) tzn. že pro jeho chov je nutno splnit společností dané podmínky (zbrojní pas na psa). Dle zahraničních webových serverů, kde je hodnocena kategorie Watching/Guarding, tedy Sledování/Aktivní bojová obrana, je jako jediné plemeno ze všech hodnocen plným počtem bodů v obou kategoriích při hodnotící škále 15 bodů. Např. pro srovnání nejznámější hlídací pes v ČR - NO, tedy Německý ovčák, dosahuje hodnocení v 1. kategorii menšího a ve druhé méně než polovinu. Víceméně obdobně se vyjadřují i další servery a diskuse. „Toto plemeno je primárně hlídač a obranář. Hlídá neustále a pořád, Příkazy psovoda i vše ostatní jsou pro něj sekundární. Není schopen klasického služebního výcviku jako stopování či vyšší poslušnosti, avšak k obraně ho není třeba klasicky cvičit. Přes den není moc aktivní, šetří energii na případný zásah, s příchodem večerního šera a v noci jeho aktivita výrazně narůstá. Jako obranář zasahuje až v situaci, kterou dle jeho vyhodnocení není jeho psovod sám schopen zvládnout, případně při narušení jeho prostoru v pánově nepřítomnosti. Na cvičný rukáv moc nereaguje, ale při zásahu na figuranta s oblekem na kousání do celého těla je velmi aktivní. 

Je to velkej pes!
K dalším podobným plemenům patří šarplaninský pastevecký pes (šarplaninec), moskevský strážní pes, tibetská doga a již zmiňovaný středoasijský pastevecký pes, což je právě naše Princezna. V útulku se chovala úplně stejně: skákala na mříže klece (kari sítě!) a zuřivě štěkala, ale když nám nabídli, že by s námi mohla jít na vycházku, nevěřícně jsme koukali. Nedostala ani náhubek, protože na to není zvyklá.

Už nevím, v které knize to bylo, myslím, že o středoasijatech, ale chovatelka se při setkání s jiným psem raději přivazovala ke stromu, aby si byla jistá, že ho udrží.

Co vám budu povídat – děsně jsem se bála. Na vodítku ji měl celou dobu přítel a já udržovala bezpečnou vzdálenost. Časem jsem si troufla blíž. A na chvilku si ji dokonce vzala na vodítko. Najednou vůbec neštěkala. Tak jsme to promysleli a příště už si pro ni přijeli. Domů jela na zadní sedačce a já seděla vedle ní. Mrtvá strachy, ale nic se nestalo.

Názory ostatních členů naší domácnosti byly vesměs podobné...

Felix utekl na schody špejcharu

Franta na zídku

Hektor se narovnal a naježil

A pak taky utekl

Franta se naježil

... a znovu

Kozy vytvořily hlouček a naježily hřbety

Princezna se ale snažila rychle zapadnout. A tak nám dávala pacičku o sto šest, seděla u nás na lavičce a tvářila se mírumilovně. Dokonce si lehla na záda a ukázala nám bříško, což znamená odevzdání se, důvěru atp. Raději jsem si to googlila. Jenže když se jí odhrnuly pysky z těch obrovských zubů, člověk neměl chuť na ni vůbec sahat. A to jsem pak ještě zjistila, že hlazení po hlavě mezi ouškama, tak oblíbené u nás neznalých amatérů, mohou psi vnímat jako provokaci, takže se to rozhodně nedoporučuje dělat psovi, kterého neznáte.

Mírumilovné gesto, jen ty zoubky...
Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kavkazsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes
https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edoasijsk%C3%BD_pasteveck%C3%BD_pes